Kapitola 1

Chladný závan větru se jí nepříjemně otřel o tvář. Zavrtěla se a přitáhla si peřinu blíže k tělu. Ještě se jí nechtělo vstávat, zvláště ne dnes. Na to, že byla půlka srpna bylo neobvykle chladno. Už několik dní se neukázalo slunce, což by nebylo nic tak neobvyklého, ale tentokrát jako by to s sebou neslo příslib něčeho chmurnějšího než jen pár kapek deště. Pomalu otevřela oči a podívala se na budík vedle postele – 6:30. Ještě měla půl hodiny. Překulila se na druhý bok a pokusila se znovu usnout. Pevněji zavřela oči, ale nepomohlo to. Najednou byla veškerá únava pryč. Co by dala za to, aby to byl jeden z těch dní, kdy se v Bradavicích nedokázala vyhrabat z postele.

Odhodila saténovou přikrývku a vstala z postele. Líně se protáhla, přešla k oknu a roztáhla závěsy. Pod okny se rozprostírala rozlehlá zahrada plná rozkvetlých květin, které lemovaly zeď velkého sídla a tvořily důmyslné obrazce vystupující do blízké krajiny. Několik bříz se táhlo kolem úzké cestičky vedoucí k mezi a dále k několika skalnatým výběžkům. Podívala se tím směrem, ale přes hustou mlhu neviděla dále než k široké stezce vedoucí k hlavnímu vchodu sídla. Povzdechla si. Už dlouho tou cestou nikdo nepřišel.

Poodstoupila od okna a zadívala se do míst, kde jí skřítci připravili oblečení pro dnešní den. Potřebovala přerušit proud myšlenek, který bombardoval její vědomí. Vše bylo tak, jak včera přikázala. Přesunula se do koupelny sousedící s její ložnicí, shodila ze sebe noční košilku, vešla do sprchového koutu a nechala proudy teplé vody, aby ji vzaly do svého tekutého obětí. Hnědé vlasy protkané měděnými prameny, které jí běžně sahaly jen kousek pod ramena, se natáhly a splývaly až k lopatkám. Odhrnula je z tváře a vetřela do nich bylinkový šampon. Stejně důkladnou péči věnovala i svému tělu, a když byla s denní dávkou čistoty spokojená, zabalila se do ručníku a přešla k zrcadlu. Prohlédla si svůj odraz a starostlivě pokrčila obočí. Pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy a na čele dokázala rozpoznat několik vrásek. Vypadala jako po několika denním flámu, akorát ten její trval už téměř půl roku. A vlastně to ani nebyl flám, jen dlouhé čekání. Čekání, které měl dnešek nadobro ukončit. Opět se v duchu napomenula, že na to myslí, a rychle zahnala chmurné myšlenky.

Upravila si make-up tak, aby zakryla známky únavy. Nenosila nic vyzývavého, žádné oční stíny nebo linky, jen světloučký podkladový krém a řasenku.

Vrátila se zpět do pokoje a oblékla si černý kostýmek, který jí skřítkové nachystali, a dlouhý cestovní hábit. Když dopínala poslední knoflíček na bíle halence, ozvalo se tiché klepání.

„Vstupte," řekla pevným hlasem a otočila se ke dveřím. Jemně se pootevřely a v mezeře se objevil obličej starého muže.

„Omlouvám se, že ruším," rozšířil mezeru mezi dveřmi. „Jen jsem vás chtěl upozornit, že je čas jít."

„Vím," odvětila. „A Edwarde?" Následovala krátká pauza.

„Připravte krb!" Muž se drobně uklonil a odspěchal pryč. Vzala tenké psaníčko a vyšla ze dveří. Zvuk jejích podpatků se nesl chodbou, ještě když sešla po mramorovém schodišti.

Edward stál u krbu pod schodištěm, připraven jakkoliv pomoci. Přišla k němu pomalým váhavým krokem.

„Bude to dobré, nebojte se, slečno. Jenom něco podepíšete a hned budete zase doma." Letmo se na něj podívala, ale hned zase uhnula pohledem. Nechtěla, aby viděl tu nejistotu a strach, který jí sálal z očí. Přikývla, ale neřekla nic. Nabrala hrstku prášku a vhodila jej do krbu. Plamen se zazelenal a vyšlehl do místnosti.

„Oběd budete mít v jídelně hned, jak se vrátíte, slečno," pokusil se naposled Edward uvolnit atmosféru, ale nepomohlo to.

Bez dalšího váhání vstoupila do krbu a vykřikla: „Ministerstvo kouzel!" V domě po ní zůstal jen obláček kouře. Edward ještě chvíli stál na místě a díval se za svoji nynější zaměstnavatelkou, poté se otočil na jedné noze a vyrazil dodělat každodenní práce.

Objevila se v prostorné hale ministerstva kouzel. Všude kolem ní se míhal jeden kouzelník za druhým. Každý spěchal za svojí prací. Rozhlédla se kolem, aby se zorientovala. Už tu byla předtím několikrát s otcem, ale nikdy ne sama. Trochu se zachvěla, když kolem ní proletěla sova s dopisem. Zhluboka se nadechla a vykročila směrem k výtahům. Kolem ní se protáhla vysoká čarodějka v šedém hábitu dle poslední módy. Vzápětí se otočila, jakoby si na něco vzpomněla.

„Adrianne Buckleyová?" zeptala se pisklavým hlasem. Dívka váhavě přikývla.

„Tak to pojď se mnou, drahoušku, už na tebe dole čekají." Kysele se usmála a pohladila Adrianne po vlasech.

„Pro vás jsem slečna Buckleyová, zvlášť dokud budete nosit tuhle lacinou napodobeninu značkové módy." Oplatila jí kyselý úsměv a poplácala ji po rameni. Obvykle se takhle nechovala, zvláště v Bradavicích ne, ale nesnášela, když se nad ni někdo povyšoval tímto způsobem. Už mlčky nastoupily obě do výtahu.

Kancelář ministra kouzel byla hned za rohem. Vstup do ní chránily dveře z mahagonového dřeva zdobené reliéfy významných okamžiků z dějin magického světa. Adrianne se zadívala na kouzelníka s vysoko zdviženou hůlkou, jak omračuje, do temného hávu zahaleného, černokněžníka. Vzpomněla si, že se o tom učili, ale nemohla si vybavit žádný detail. Sklouzla pohledem na kovanou kliku a zatnula zuby. Jen hodinu a bude to mít všechno za sebou. Zaklepala.

„Dále!" ozval se tlumený hlas zpoza dveří. Adrianne neváhala a pevným pohybem otevřela dveře. Čarodějka v šedém hábitu nervózně postávala za ní.

„Vítám vás, slečno Buckleyová!" přivítal ji milým hlasem ministr kouzel Julius Greengrass a pokynul ji, aby se posadila naproti němu do velkého polstrovaného křesla. Adrianne koutkem oka zahlédla psací stůl a pomyslela si, že oficiální prostředí by jí v této situaci asi vyhovovalo víc, ale bála se něco říct. Bez odmlouvání přešla do zadní části čtvercové místnosti, kde proti sobě stála dvě křesla tmavě fialové barvy s vysokými opěradly. V jednom z nich seděl ministr a hladil si vousy.

Viděla ho už předtím, ale nikdy ne takto zblízka. Zdál se jí o moc starší, než vypadal z dálky. Pod zapadlýma očima měl váčky, které jeho pohled dělaly unaveným a nepřítomným. Všimla si i mohutného nosu, který by jistě byl dominantním znakem jeho tváře, nicméně byl schován v hustém bílém knírku. Pleť měl sice světlou, ale na čele a tvářích se mu již objevily stařecké skvrny. Sklonil tvář k listinám na malém stolku, tak si jej nemohla lépe prohlédnout. V tichosti se posadila a uhladila si sukni.

„Vím, že se setkáváme za velmi nepříjemných okolností, slečno Buckleyová," promluvil konejšivým hlasem, „ale nastal čas to uzavřít."

„Vaši rodiče? Kdy jste je naposled osobně viděla?" Adrianne zapátrala v paměti a vybavila si obraz velkého vánočního stromu, který stál u nich doma v hale. Stála v jeho stínu, když se s ní naposledy loučili, než se přenesli pryč.

„Bylo to o Vánocích," špitla. „Vrátili se zrovna z nějakého novoročního večírku. Vzpomínám si, že ještě nebyla ani jedna ráno. Řekli mi, že musí narychlo odejít, ale že by měli být do týdne zpátky." Ministr se zachmuřil a poznamenal si něco na čistý pergamen, který ležel na stolku. Adrianne se to pokusila přečíst, ale Greengrassovo písmo bylo nerozluštitelné.

„V jejich případě to nebylo nic neobvyklého, tak jsem si nedělala starosti."

Chtěla pokračovat, ale ministr ji přerušil: „A vy jste s nimi nebyla na tom plese, dívky vašeho věku se běžně účastní?"

„Nemám ráda tyhle akce," řekla automaticky. „Nikdy nechodím." Ministr ji probodl pohledem. Hledal sebemenší podnět, který by mu napověděl, že lže. Nenašel však nic. Adrianne seděla dál klidně a z jejího výrazu se nedalo vyčíst nic kromě jistého pocitu nepohodlí, který se však dal přičíst celkové situaci.

„A nevšimla jste si něčeho divného, když se vrátili? Nebyli rozrušení? Nespěchali?" vychrlil na dívku řadu otázek. Zamračila se. Vůbec se jí nelíbilo, jak moc se vyptává. Už to chtěla mít za sebou a netoužila po tom znovu zabřednout do detailů, které už popsala tolikrát. Současně si vzpomněla i na to, že jí otec už od malička vštěpoval, aby za žádnou cenu nemluvila s nikým o tom, co se doma děje, o čem si s matkou povídají nebo kam jedou. I když teď byla úplně jiná situace a ona byla téměř smířená s tím, že už otce ani matku v životě neuvidí, nemohla zneuctít jejich památku tím, že by se tak brzy vzepřela všemu, co ji naučili.

„Ne, jak už jsem řekla předtím. Nebylo na tom nic neobvyklého. Často cestovali a málokdy to plánovali dlouho dopředu."

Nepříjemné ticho na chvíli naplnilo místnost. Bylo jasné, že Adrianne už více neřekne, a tak ministr vzdal své úsilí něco se dozvědět. Narovnal se a jejich pohledy se na moment střetly. Z jeho očí šla vyčíst zvědavost, kterou by tak rád ukojil, ale také opravdová starost. Ona naopak nedávala najevo nic. Její pohled byl prázdný, všechny emoce jakoby se rozptýlily kolem do bezrozměrného prostoru. Rychle odvrátila oči.

„Přejděme tedy k věci, slečno Buckleyová. Tady je třeba podepsat, že od té doby, co vaši rodiče, manželé Buckleyovi, zmizeli, o nich nemáte žádné zprávy a že před ministerstvem nic netajíte. Bohužel je třeba použít trochu zastaralou metodu, doufám, že vám to nebude vadit." Zpoza pláště vytáhl malou dýku a podal ji Adrianne.

„Podepište se a ztvrďte svá slova třemi kapkami krve přímo tady," ukázal na tenkou linku pod místem pro podpis. Dívka odvážně uchopila nůž a řízla se do bříška prstu. Ministr bystrým gestem přistrčil listinu a tři drobné kapky dopadly neslyšně na pergamen a utvořily zvláštní obrazec.

„Tak, a je to hotové." Ministr spěšně zabalil pergamen a podal ho čarodějce, se kterou se Adrianne setkala ve výtahu.

„Co to tedy pro mě znamená?" zeptala se, trochu nesvá z toho, jak rychle to vše proběhlo. Greengrass se na ni podíval pohledem, který matka věnuje svému dítěti, když se zeptá na úplnou hloupost.

„Promiňte," omluvila se Adrianne, „v poslední době jsem se na nic nemohla soustředit. Doufala jsem, že mi to vysvětlíte."

„Ale jistě," přitakal ministr nejspíše trochu zahanben trapností situace. „Ta listina, kterou jste právě podepsala, úředně ztvrzuje, že vaši rodiče jsou nezvěstní tak dlouho, že je možné považovat je za mrtvé. Veškeré jejich jmění a závazky tak přecházejí na vás, slečno Buckleyová. Přístup ke všemu získáte v den své plnoletosti, což, jak jsem se dočetl, bude již za čtrnáct dní, takže není třeba určovat nějakého správce majetku. Nicméně vzhledem k tomu, že je obecně známo, zvláště pak zde na ministerstvu, jak velké bylo jmění vašich rodičů, rád bych vám doporučil, abyste využila služeb mého blízkého přítele, který by vám jistě pomohl zorientovat se v této nové situaci."

Adrianne pomalu zpracovávala informace. Všechno, co ministr řekl, vlastně věděla, ale do dneška tomu prostě nechtěla věřit. Stále doufala, že přijde den, kdy se rodiče zase objeví, a vše se vrátí do starých kolejí. Ale nepřišel. Nastal čas čelit realitě všedního dne. Pozdvihla hlavu a upřela na ministra zkoumavý pohled.

„A kdo je ten váš přítel, jestli se můžu zeptat?" Ve skutečnosti ani neuvažovala o tom, že by rodinná tajemství, která tak bryskně otec skrýval i před ní, nechala proklouznout z magických ochran a trezorů Buckley Manor. Nemohla si však pomoci a chtěla ukojit svoji zvědavost.

Ministr ani chvíli neváhal, domnívaje se snad, že jeho nabídku zváží, a prohlásil: „Abraxas Malfoy." Adrianne neslyšně polkla.

„Možná znáte jeho syna, Luciuse, vím, že také chodí do Bradavic," dodal, aniž by si všiml změny v jejím rozpoložení. Chvíli váhala než cokoliv řekla.

„Ano, chodí do Bradavic." vyhnula se přímé odpovědi a doufala, že si toho ministr nevšimne.

„Kdybyste potřebovala, pan Malfoy vám bude kdykoliv k dispozici ve svém sídle," ukončil debatu a nervózně se podíval na velké hodiny na fialkové zdi za dívčinými zády. Adrianne pochopila a zvedla se.

„Už jsem vás jistě zdržela dlouho," pronesla líbivým tónem a pohodila hlavou.

Ministr také vstal a podal ji ruku. Rozloučili se několika otřepanými frázemi a Adrianne vyšla z kanceláře na chodbu. Jen co se za ní zavřely dveře, spadl jí kámen ze srdce. Bylo to za ní. Konečně byly všechny formality vyřízené. Teď už zbývalo jen jediné, napadlo ji. Za týden se měl uskutečnit formální pohřeb jejích rodičů. Tedy spíše uložení prázdných rakví do rodinné hrobky na pozemcích Buckley Manor. Netěšila se na to, ale chtěla aby už konečně ten den nastal, aby mohla odpočítávat hodiny, které ji budou dělit od běžného života.

Vydala se směrem k výtahům, kancelář ministra byla úplně v podzemí, takže ji čekala dlouhá cesta do hlavní haly. Doufala, že nepotká nikoho známého, kdo by se jí mohl vyptávat. Pochybovala ale, že někdo z Bradavic tráví konec prázdnin právě na ministerstvu. V duchu se zasmála vlastní paranoie. Přidala do kroku, aby už byla co nejdříve zase doma. Úzká sukně a vysoké podpatky jí však nedovolily zrychlit tak, jak chtěla. Kdyby mohla, utíkala by odsud jak nejrychleji by mohla.

Konečně spatřila výtahové klece. Čekaly tam již dvě osoby. Povzdychla si. Nechtělo se jí těsnat se s někým v již tak malé kabince. O to horší však bylo, když si uvědomila, kdo ty osoby jsou. Chtěla couvnout zpátky za roh, ale bylo pozdě. Jedna osoba, muž v dlouhém černém sametovém hábitu, se otočila. Poslední naděje na ústup se rozplynula.

„Slečna Buckleyová," promluvil hlubokým hlasem muž. „Jaká náhoda že se potkáváme právě zde." Pokynul ji, ať se přidá k nim. Adrianne udělala tři kroky a ocitla se tváří v tvář Malfoyovi staršímu. Podala mu ruku.

„Ráda vás vidím, pane Malfoyi," přednesla s předstíraným nadšením a po očku sledovala překvapený výraz Malfoyova syna Luciuse.

„Ahoj," vypadlo z něj najednou trochu překvapeným hlasem. Adrianne se otočila z otce na syna. Stála teď mezi nimi a připadala si maličká. Oba Malfoyové ji skoro o půl hlavy převyšovaly. Cítila se nesvá, nevěděla, co si má myslet o Abraxasovi, viděla ho teprve podruhé nebo potřetí v životě, ale naháněl jí strach. Rozhodně to však nechtěla dát najevo. Podle ministrovy poznámky ohledně pomoci si domyslela, že jistě budou s Abraxasem dobří přátelé. Ani to se jí nelíbilo, protože ministr byl na její vkus až nepříjemně zvědavý a přílišná zvědavost byla pro její rodinu něco jako příznak morové infekce. Znovu se rozvzpomněla na rozhovor s ministrem a hlavou se jí začaly prohánět všemožné myšlenky. Donutila se je zahnat a podívala se přímo na Luciuse.

„Ahoj," odvětila nonšalantně. Sledoval ji zaujatým pohledem a ona to dobře věděla. Nelíbilo se jí to. Když si však měla vybrat mezi konverzací s Malfoyovým otcem nebo s Luciusem, volba byla jasná. Nemusela ani přemýšlet nad tématem, Lucius začal mluvit sám.

„Skoro jsem tě nepoznal, Buckleyová, vypadáš jinak než ve škole," prohlásil uštěpačně, ale v jeho hlase byl skrytý obdiv. Adrianne se na tváři objevil úšklebek.

„Protože tady nejsme ve škole!" odsekla samozřejmě. Malfoy se zasmál.

„Tohle se ale rozhodně nezměnilo, nedokážeš být milá, ať jsi kdekoliv." Adrianne se mu podívala do očí a nasadila ublížený výraz.

„To bolelo."

„Luciusi," vložil se do debaty jeho otec. „Měl bys projevit slečně více respektu. Její rozladění je odůvodnitelné." Poté se podíval shovívavě na Adrianne a položil ji ruku na rameno.

„Ještě jednou upřímnou soustrast, slečno Buckleyová, naše kondolence již jistě dorazily." Dívka přikývla.

„Všichni vás přijdeme podpořit příští týden, s tím počítejte. Hádám, že jste byla vyřídit poslední formality s Juliem?"

„Ano, rodiče byli prohlášeni za mrtvé," potvrdila Adrianne. Již nebyl důvod proč něco skrývat. Ve škole o tom s nikým nemluvila, ale teď, když to Abraxas zmínil před Luciusem, nemohla to déle tajit. Doufala však, že Lucius bude patřičně diskrétní.

Zatímco Adrianne nedobrovolně sdílela rodinnou tragédii, Lucius ji pozoroval. Za celé prázdniny nezažil nic, co by se jen o trochu vymykalo z normálu, a teď, při rutinní návštěvě ministerstva narazil na něco, co ho naprosto vyvedlo z míry. Znal Adrianne už od jejích jedenácti let, chodili spolu do stejné školy a sdíleli i stejnou kolej, přesto by ji dnes téměř nepoznal. Uvědomil si, že ji snad nikdy neviděl v ničem jiném než ve školní uniformě. Nosila ji snad pořád, i když bylo volno. Nebyl si tím však úplně jistý, protože Adrianne nikdy nevyužívala možností navštívit Prasinky ani jiných podobných akcí. Slyšel, že většinu času trávila buď ve svém pokoji nebo v knihovně. Co ho však zaujalo nejvíce byla noblesnost, která z ní přímo čišela. On ani jeho kamarádi nikdy nechápali, jak se dostala do Zmijozelu, ale teď, když ji viděl v úplně jiném světle, pochopil.

Zvonek označující příjezd výtahu jej vytrhl z přemýšlení. Na poslední chvíli se vzpamatoval a nastoupil za otcem a Adrianne. Teprve teď si všiml, že ani jeden z nich nemluví. Adrianne držela hlavu zpříma a tvářila se netečně a jeho otec si ji opatrně prohlížel. Jízda se zdála být nekonečná. Nikdo neřekl ani slovo. Výtah dojel do hlavní haly. Adrianne vystoupila a po několika krocích se otočila.

„Bylo mi potěšením, pane Malfyoi. Na pohřbu vás budu očekávat," pokynula mu.

„Luciusi." Poté se obrátila a zmizela v davu.

Když vytušila, že už ji Malfoyovi nemůžou vidět, zrychlila. Propletla se mezi několika skupinami kouzelníků, než se konečně dostala k letaxové síti. Doufala, že Lucius je už dost starý na to, aby se přenesl, nechtěla se ním znovu vidět. Rychle vzala hrst prášku a vhodila jej do krbu.

„Buckley Manor," řekla zřetelně a zmizela v oblaku kouře.

Když se objevila doma, Edward už čekal v hale. Věnovala mu ospalý úsměv a sundala si nepohodlné boty. Jen v tenkých silonkách přešla k němu. Studený mramor ji ochladil unavené nohy.

„Tak jak to proběhlo, slečno?" zeptal se konverzačním tónem Edward.

„Nebylo to tak hrozné. Ministr se hodně vyptával, ale neřekla jsem mu nic, co by mohlo být jen trochu zajímavé." Poplácala ho po rameni a začala stoupat po točitém schodišti nahoru do svého pokoje.

„Otec by na vás byl hrdý," řekl tichým hlasem. Adrianin se zastavila, ale neotočila se. Na tváři se jí objevil drobný úsměv. Sebrala zbytek energie, který měla, a vyběhla nahoru.

Poslední den, který měl ještě připomenout existencí manželů Buckleyových, právě nadešel. Neočekávaně se objevilo slunce a udělalo se teplo. Adrianne na sobě měla černé úzké koktejlky a krátké sáčko. Stála u okna v prvním patře a dívala se jak velkou kovovou bránou přicházejí první hosté. Cesta byla upravena, aby bylo snazší, zvláště pro dámy, po ní jít v podpatcích. Měla se zde sejít veškerá kouzelnická smetánka. Buckleyovi patřili mezi jednu z nejstarších kouzelnických rodin a současně i nejvíce uznávanou. Alexander a Marie-Anne byli z těch, které chtěl mít každý na svém večírku nebo party. Kam přišli, přinesli s sebou i auru luxusu, po níž nejedna kouzelnická rodina toužila. Buckleyovi však byli vybíraví. Vždy se účastnili jen akcí, které měly dostatečnou společenskou úroveň a mohly jim tak přinést nějaký prospěch. I dnes se zde scházela pouze úzká skupina vyvolených, které Adrianne byla nucena pozvat.

Osobně znala jen málo z nich. A téměř nikdo neznal ji. Mnozí se možná divili, když dostali oficiální pozvánku od dcery Buckleyových. Existence Adrianne byla překvapením. Buckleyovi o ní nikdy nemluvili a na žádné společenské akce ji nebrali. Věděla, že v okolí už se šuškalo o tom, kdo si rozdělí velký majetek významné rodiny. Pozvánka však utnula všechny spekulace. Jakmile se každý přesvědčil, že není nějakou vzdálenou tetičkou nebo jinou starou dědičkou, začalo se mluvit o tom, proč ji rodiče nikam nebrali, a jak to, že ji vlastně nikdo nezná.

Dívala se, jak se hosté rozhlížejí kolem a čekají až ji uvidí. Dole je však vítal jen Edward a ukazoval jim cestu k rodinné hrobce. Přes záclonu s hustým vzorem viděla, jak se celá rodina Malfoyových objevila před vstupní branou. Zajímalo ji, jak budou Lucius a jeho rodiče reagovat. Dobře věděla, že zde jsou poprvé. Otec nikdy nezval své hosty do jejich domu a scházel se s nimi v letním sídle, které bylo podstatně menší a střídmější. Buckley Manor se rozpínalo na několika desítkách hektarů půdy. Hlavní budova měla tvar podkovy a z obou křídel vedlo ještě několik menších klenutých chodeb, které si razily cestu do různých koutů zahrady a do nedalekého lesa.

Abraxas Malfoy přišel až k Edwardovi a pokynul mu na pozdrav. Edward ukázal rodině, kam mají jít, a převzal od nich velkou vázanou kytici. Adrianne viděla, jak si Abraxas a jeho žena vyměnili překvapené pohledy. Nic však neřekli a pokračovali určeným směrem. Každou chvilku se někdo z nich otočil, aby si mohl více prohlédnout velké sídlo. Neuniklo jí, jak Lucius pátravým pohledem skenoval jedno okno za druhým. Vypadalo to, jako by věděl, že tam je. Stála nehnutě, aby nedala jedinou záminku k tomu být spatřena. I tak se jeho pohled zastavil nedaleko toho správného okna. Adrianne cítila zvláštní pocit nejistoty, když se díval jejím směrem. Otočila se na podpatku a vydala se dolů do haly. Závěs se za ní jemně zavlnil. Zvědavým očím zmijozelského prince to neuniklo.

V hale se setkala s Edwardem. Naposledy se podívala do benátského zrcadla a zastrčila několik neposlušných pramenů za ucho.

„Všichni hosté už jsou tady," oznámil Edward suše a začal netrpělivě přešlapovat.

„Však už jdeme," otočila se na něj Adrianne a věnovala mu uklidňující úsměv. Celé ráno se snažila pracovat na tom, aby vypadala co nejvyrovnaněji, a docela se jí to dařilo. Edward byl však už od brzkých ranních hodin na nohou a pro uklidnění dělal jednu zbytečnou práci za druhou. Očistil všechny obrazy, které visely v přijímacím salonku, tento týden snad již potřetí, a to bez pomoci hůlky, zkontroloval jestli občerstvení, které skřítci připravili, je už na svých místech a znovu upravil trávník kolem cesty k rodinné hrobce. Dělal jí starosti více než celá tahle událost. Už jen proto to chtěla mít za sebou. Když jí nabídl rámě, s lehkostí dámy jej přijala, a společně vyšli do míst, kde se shromáždili hosté.

„Máte připravenou smuteční řeč?" zeptal se jí z ničeho nic. Adrianne přikývla a pevněji stiskla malý papírek, který svírala v levé ruce.

Edward si odkašlal a pokračoval: „Kdyby jste měla pocit, že už je toho na vás moc, ihned to ukončíme. Byla to jen vaše dobrá vůle, že jste je všechny pozvala. Vím, že je neznáte a že nemáte zkušenosti s takovými věcmi..."

Adrianne ho přerušila: „Nebojte se, Edwarde, sice jsem nebyla nikdy na žádném z těch mohutných večírků, které ti lidé konali, ale věřte mi, že vím, co mám dělat. Chodím přeci do Bradavic a i tam jsou lidé, se kterými musím komunikovat. Nemůže to být o tolik horší."

„Ale je to..."

„Neříkejte to nahlas," skočila mu do řeči. „Když se budeme tvářit, že jde o něco běžného, půjde to lépe!" Zdvihla hlavu do úhlu, který značil povýšené odosobnění. V mysli ji však pronásledovaly živé obrazy otce i matky. Ačkoliv se je snažila zahnat do hlubin neznáma, nešlo to. Dokázala z nich však udělat pouhé stíny, které ji už tolik nerozrušovaly. Neslyšně polkla a vedla je oba k hrobce.

Dvě rakve vyřezané z ebenového dřeva ležely na vysokých podstavcích vedle sebe a byly obklopeny neskutečným množstvím květin různých druhů. Některé zde byly už původně, jiné přinesli smuteční hosté jako poslední dar svým přátelům. Za podstavci se rozkládal mohutný vchod do podzemní hrobky. Na obou stranách kolem vchodu byly dva sloupy porostlé drobnými bílými květinkami. Zdobené hlavice držely vertikální desku nesoucí rodinné jméno vyryté do kamene.

Když přišla Adrianne, hosté povstali. Pokynula jim a zabrala volné místo v první řadě, Edward vedle ní. Jen těžko se bránila slzám, ale dokázala to překonat. Obřad začal. Kněz, který stál celou dobu neslyšně za rakvemi promluvil.

„Sešli jsme se dnes, abychom naposledy uctili památku Aleaxandra a Marie-Anne Buckleyových. Ačkoliv zde nejsou tělesně přítomni, jejich duše přebývají mezi námi a žijí dále v našich srdcích..."

Dále už Adrianne neposlouchala. Dívala se před sebe a čekala, až kněz domluví. Cítila, jak ji oči cizích kouzelníků a čarodějek propalují pohledem. Každý očekával moment, kdy projeví nějakou slabost, udělá scénu nebo něco podobného, o čem by se mohli další dni bavit. Jejich senzacechtivost jí byla odporná. Bylo nad slunce jasnější, že všichni přišli pouze kvůli tomu, aby se dozvěděli něco o ní a o tom, co se stane s rodinným jměním.

Knězova slova se rozplynula ve větru. Najednou nastalo nepříjemné ticho. Adrianne byla donucena vstát a jít přednést svoji řeč. Edward se letmo dotknul její ruky, aby ji podpořil. Došla k otcově rakvi a postavila se vedle ní. Upřela pohled daleko za všechny hosty, za dům i zahradu.

„Moji rodiče byli úžasní lidé," začala tichým, ale sebejistým hlasem. „Vždycky mi byli největším příkladem ve všem, co dělali. Nebyli to pouze rodiče, ale také přátelé. Dobří přátelé, které nepotkáte často, ale většinou pouze jednou. Nemohla jsem si přát nic lepšího. Chtěla bych, aby tu byli dále se mnou a ještě nějakou chvíli mi ukazovali cestu, kterou mám jít, ale bohužel čas, který jsme měli vyměřen, už uplynul. Jejich příklad a jejich výchova však ve mně budou žít dál. Protože čas mých sedmnáctých narozenin se blíží, není třeba mlžit ohledně budoucnosti. V den plnoletosti se ujmu rodinného dědictví a budu pokračovat v práci, kterou moji rodiče započali, a doufám, že tak nejúčinněji uctím jejich památku. Vím, že to bylo jejich přáním. Ačkoliv nepočítali s tím, že se to stane tak brzy, doufám, že i tak na mě budou pyšní. A stejně tak doufám i ve vás, kteří, jako jejich důvěrní přátele, sdílíte moji ztrátu, že budete respektovat jejich přání a nebudete pochybovat o mých schopnostech," dokončila svoji řeč s hlubokým výdechem a vrátila se zpět na své místo.

Mezi hosty to zašumělo. Mnoho z nich se pustilo do tiché konverzace. Adrianne si jich nevšímala nebo se alespoň tak tvářila. Obřad proběhl bez dalšího vzrušení. Ke konci se opět zatáhlo a vrátilo se pravé anglické počasí. Veškerá úcta k mrtvým byla pryč a hosté se snažili svými nervózními pohledy a neustálými pohyby hůlek naznačit, že by si kněz měl pospíšit. Ten se bezradně díval na Adrianne a čekal na nějaký posunek, který by mu napověděl, co má udělat. Adrianne však dělala, že ho nevidí, a nechala ho, ať si poradí sám. Netrvalo to ani pár minut a kněz podlehl přání kouzelnické smetánky a několik plánovaných pasáží vynechal. Když nastal čas, pomocí hůlky nadzdvihl rakve z jejich podstavců a nechal je levitovat směrem ke vchodu do hrobky. Nebylo třeba ji ani otevřít. Díky prastaré magii, kterou Adrianniny předci uměli velmi dobře používat, rakve prošly kamennou stěnou jako by to byl pouhý vzduch a ztratily se v temnotě kopky. Na velké desce vedle vchodu se objevila dvě nová jména. Bylo po všem. Adrianne Buckleyová zůstala sama.