Šel jsem po úzké cestě vinoucí se mezi stromy. Došel jsem k lavičce a posadil se. Bylo ticho, ptáci byli unavení a lidé dýchali někde daleko, se všemi svými bolestmi a radostmi.

Pohledem jsem prošel krajinu. Slunce zapadalo a štíhlé stromy měly v jeho odlescích světle červený nádech. Také jsem se nadechl. Vzduch byl lehký a svěží, chutnal téměř jako máta. Pamatoval jsem si chuť máty z dob, kdy jsem byl člověk. Ona se nezměnila, to já.

Měl jsem jen malou chvíli, než mi Sam zavolá. Pár minut, které se mohly skládat z vteřin či miliard let, neboť čas byl vždy jiný, jak jsem už dávno pochopil.

Zavřel jsem oči. Slyšel jsem zvuk větru, běh nedalekého potoka, a především zbylé ticho, které mi přikrývalo uši, a spolu s tím vším jsem slyšel jedno slovo. Slovo, které vibrovalo v mých myšlenkách a zanechávalo ve mně hořkosladkou příchuť již několik týdnů, možná měsíců, možná let.

Dean.

Dean Winchester, lovec, muž, kterého jsem zachránil z pekla. Spravedlivý člověk, kterého jsem měl tu čest poznat a se kterým jsme se, pokud jsem mohl soudit, stali přáteli.

Dean a Sam, mí přátelé. Tady ve večerním chladu, který mi přejížděl po tváři, jsem si možná mohl pokládat otázku, co je pro mě odlišuje.

Sam byl můj bratr. Věděl jsem to, celé mé tělo tím křičelo, byl zapsaný v mé Milosti, vtiskl do ní svou tvář, byl to můj laskavý bratr, kterého jsem miloval a strachoval se o něj s každou přibyvší vráskou nad kořenem nosu, s každým novým smutkem rozlitým v tmavých očích.

Dean byl mým nejlepším přítelem. Udělal bych vše, abych ho ochránil, byl jsem šťastný, když jsem na jeho tváři viděl sebemenší úsměv, celé mé bytí se svíjelo bolestí, když trpěl, a stejně tak, když nemohl spát a trápily ho sny, které jsem já nedokázal zaplašit. A tak jsem poznal, že jsem do něj zamilovaný.

Nebyla to pouhá zamilovanost, jak lidé říkají krátkému zmatení smyslů, kdy náhle vzplanou pro jiného člověka. Byl to upřímný, hluboký a vřelý cit, který protékal každou částí mého bytí a znovu a znovu mi přinášel na jazyk jeho jméno. Hloupý, bezvýznamný a neobyčejně krásný cit.

Věděl jsem jistě, že pro Deana jsem možná bratr, rozhodně však nic jiného. Byl jsem si vědom jeho averze k mé tělesné schránce a stejně tak jsem věděl, že po něm nemůžu chtít, aby toužil po mé pravé podobě. Co se té týkalo, snad jsem ani nechtěl, aby ji kdy spatřil – nakonec, co z ní ještě zbylo? Jako bych snad Deanovi přál, aby miloval zlomeného anděla, který už ztratil většinu své moci a který nerozumí lidskému ani nebeskému životu. Chtěl jsem, aby byl Dean šťastný, a tomu jsem podřizoval všechno ostatní.

Vrátil jsem se na lavičku, když jsem zaslechl dětský hlas. Nějaké dítě se smálo a rozmlouvalo s dospělým, který byl nejspíš jeho rodičem. Na okamžik jsem k němu pocítil ohavnou závist, závist lásky a zájmu jiného člověka. Vzpamatoval jsem se sotva o vteřinu později.

Lidé mohou milovat jiného člověka. To je pravda. Stejně tak je ale pravda, že já nejsem člověk. Nepřišel jsem na Zemi proto, abych byl milován.

Nemohu tudíž ani cítit bolest, protože vím, že má láska k Deanovi se neztratí, ale bude přetvořena v něco jiného a s její pomocí ho budu moci lépe chránit. A má-li tohle být mým údělem zde, budu jedině šťastný.

Téměř vzdáleně jsem uslyšel vibrace v kapse, což znamenalo, že se se mnou kdosi snaží spojit. Někdo mě volal, nejspíš Sam, možná i Dean, ale někdo, kdo potřeboval mou pomoc.

Copak snad není krásné být potřebován?

Otevřel jsem oči.