Rozloučení

Mraky se divoce ženou po obloze. Nejsou ani jemné, ani krásné. Ostré hrany jsou nasáklé krví, která se ze země stihla vypařit dříve, než ji zmrazila přítomnost smrti. Hroudy půdy mi křupou pod nohama, země je zrytá tisíci shurikeny. Míjím útržky látky, úlomky hvězdic, krátery po dopadech smrtelných ran. Hledám, hledám důvěrně známou siluetu, se strachem smíchaným s šílenou, bláznivou nadějí obracím mrtvá těla. Hledím do vychladlých zkřivených obličejů...Ne, to není on. S hrůzou běžím k dalšímu tělu. Takéne.

Pátrám dál... o něco zakopnu. Bože … znala jsem ho. Jeho taijutsu bylo mistrovské. Byl tak pyšný na své rychlé pohyby a zdrcující útoky silných paží. Sehnu se k němu. Ne, nezaslouží si, aby ho takhle našla úklidová četa. Vytahuji z jeho zad shurikeny. Ostře to zacinká, když vedle sebe dopadají na zem. Tiše v duchu počítám...4, 5, 6...osm. Poslední odhodím vztekle na zem, ruce mám umazané od krve, která ještě líně vytekla z ran - je studená a lepí. Otočím ho na záda a zlámané ruce opatrně natáhnu vedle těla. Pohladím ho po zkrvavené tváři - poslední sbohem příteli, který zůstal silný až do konce.

Lee...

Na tvář mi dopadne osamocená sněhová vločka... pálí mě v očích a studeně mi stéká po tvářích...ne, to není sníh. To jsou slzy.

Najednou to uvidím ... bezvládná hromádka ležící v prachu. Vlasy, ty vlasy, které mě tolikráte lechtaly při usínání, které jsem tak ráda hladila, ty překrásné nepoddajné vlasy podobné skořici, jsou slepené chuchvalci krve a špíny. Z posledních sil doběhnu k bezvládnému tělu. Tak jemně, jak mi to mé třesoucí se ruce dovolí, si položím jeho hlavu do klína. Slzy mě pálí v očích a tichý vzlyk se bolestně prodere skrz mé smutkem zapečetěné rty.

Shikamaru...

Odhrnu mu pramen vlasů z očí... Pohladím tu milovanou křivku na přechodu mezi čelem a spánkem... cuknu sebou při pohledu na hlubokou ránu na jeho čele. Rukávem se pokusím otřít zaschlý pramínek krve kolem úst, kolem těch delikátních úst, které se na mě už nikdy nezasmějí, které mě už nikdy nepolíbí...

„Pozdě, přišla jsem pozdě, odpusť..." zašeptám, jako bych tím snad mohla něco napravit. Ale on se nehýbe, on...

Cítím, jak se v mém náručí zachvěl. Pohlédnu mu do tváře...pomalu otvírá oči.

„Věděl jsem, že mě najdeš", řekne a já vidím, jak se jeho rty naposledy stáhnou do úsměvu, který má chuť slz, smutku a bolesti.

Chci něco říct, cokoliv, ale slova mi zamrznou, na jazyku cítím hořkou pachuť krve a smrti...

Udělám to jediné, co mohu. Přitáhnu si ho k sobě. Cítím jeho slabý třepetavý dech na mém krku. Vydechne bolestí, když se snaží pohnout zpřelámanou rukou, aby se mě mohl dotknout. Pohladím ho po nehybných studených prstech … chci, aby věděl, že jsem s ním. Třesoucíma se rukama ho hladím po obličeji, dotýkám se ho všude tam, kde nemá kůži bolestivou a krvavou. Jsem s ním. Vidím všechno to, co by mi chtěl říct, v jeho očích. V jeho slzách se zrcadlí moje slzy. Nakonec jeho slzy vyschnou, oči pohasnou, ústa znehybní... ale já budu stále s ním. Budu... jsem... s ním až do konce...

Už ho neopustím. Nikdy...

KONEC