Název: Zlomyslné pohnutky Draca Malfoye
Díl: 1/?
Fandom: Harry Potter
Pairing: Harry Potter/Draco Malfoy
°°◦ஓ◦°°
Zamračil se. Celá síň štěbetala veselými hlasy a jeho začínala bolet hlava. Otráveně se kolem sebe rozhlédl. Crabbe s Goylem do sebe ládovali nehorázné množství koláčků a k tomu upíjeli dýňovou šťávu, Parkinsonová se zase někam zdejchla se Zabinim a Millicent, s ostatními zmijozelskými děvčaty, se snažila vymyslet nějaké zkrášlovací kouzlo. Prostě nuda. Někdy si opravdu říkal, jak může s takovými tupci vydržet.
Ne, že by na tom ostatní koleje byli nějak lépe. Havraspár měl Lenku Láskorádovou, Mrzimor Smitha, Zmijozel samozřejmě Crabbeho a Goyla a Nebelvír? Nevěděl, koho říct jako prvního. Byl tu Weasley - vlastně celá jejich povedená rodinka. Byla tu ta mudlovská šmejdka, Longbottom, všudypřítomný Creevy se svým vlezlým fotografováním a nesměl zapomenout na Pottera - Chlapce, který přežil.
Uchechtnul se. „U Salazara," zamumlal si pod nosem a napil se šťávy. Celé to velké „haló" kolem jeho osoby bylo k smíchu. I Severus ho tak viděl - jako spratka, na kterého se kouzelnický svět spoléhá až moc a sám nic nedělá. Celé jejich „Zlaté Trio" bylo na vyloučení ze školy. Nikdy neviděl lepší příklad porušování pravidel, než těhlech tří studentů. Když se nad tím zamyslel - věděl jen o několika prohřešcích, ale ředitel věděl jistě o většině a určitě jich nebylo málo. Ten starý pomatený blázen nad nimi držel ochranná křídla a proti jeho oblíbenci se nesmělo říci křivé slovo.
Ostatně - sám v prvním ročníku slyšel, že Potter nechce jít do Zmijozelu. Ale něco na tom bylo. Potterovic kluk v sobě měl možná víc ze Zmijozela, než z Nebelvíra. Alespoň v některých chvílích. Tok myšlenek mu přetrhl Goyle, když svůj pohár se šťávou omylem převrhl Dracovi do talíře. Ten se zhluboka nadechl a vstal. „U Salazara. Vážně Goyle, ty se nezvládneš bez svojí matky ani navečeřet!" ušklíbnul se a zarazil tak přítok omluv. Vstal z lavice a ještě než se otočil: „Společnosti cvičených opic mám dost."
Ne, vážně, chuť k jídlu ho už určitě přešla. Když se nad tím zamyslel, vlastně toho dneska ani moc nesnědl - měl na práci jiné věci. Jako například rozjímat nad tím, co dělalo Trio. Ale proč by to jeho, vážně zrovna jeho - zmijozelského prince, mělo zajíma-
„Omlouvám se!" zaslechl omluvu a to přimělo zatoulanou mysl vrátit se zpět k majiteli. Draco se podíval na svůj lehce zmačkaný hábit na pravém rameni a narovnal jej.
„Pottere!" zavrčel.
„Malfoyi!" Ten zatracený Nebelvír jeho jméno vyplivl, jakoby to měla být nějaká nadávka! A přitom ještě před chvílí zněl docela kajícně.
„Kde máš svoje poskoky? Že by tě vynechali ze svojí soukromé párty, abys jim nedělal křena?" Na druhou stranu, proč Pottyho nepoškádlit? Sledoval, jak Zlatý hoch zrudnul vzteky a zatnul ruce v pěst. Vždycky bylo tak jednoduché ho vyprovokovat. Vlastně si všiml, že jeho maličkost má na Pottera takový efekt jako jediná.
„Nevím a i kdybych to věděl, tak ti do toho nic není!" prsknul jako kočka a chystal se kolem něj protáhnout. Draco jej však chytil za rukáv a donutil tak mladíkovo tělo zpomalit a nakonec zastavit. Naklonil se k němu trochu a zašeptal: „Kdyby ses cítil osamocený, víš, kde mě najdeš, Pottříku." S velkým zadostiučiněním sledoval, jak se tváře hrdiny kouzelnického světa barví do růžova. Ve vteřině v těch zelených očích zahlédl něco, ale rychle to zmizelo, Potter se mu vytrhl a zamířil k nebelvírskému stolu.
Draco se otočil na patě a pokračoval ve své cestě do společenské místnosti své koleje se zlomyslným úšklebkem na tváři. Potrápíme Pottříka, potrápíme Brumbálova Zlatého chlapce a ještě z toho budu mít sám užitek...