Název: Mezi dvěma světy
Fandom: Crossover HPxLOTR
Autor: L. Lynx
Beta:
Páry: HP/elf, možný náznak jiných párů
Varování: věkové omezení individuálně podle obsahu jednotlivých částí, cestování mezi světy, jazyk
Shrnutí: Jedno malé, ale poměrně „hluboké" jezírko neposloužilo jen jako místo pro uložení meče Godrika Nebelvíra, ale i jako portál do jiného světa – Středozemě. Harry při své horlivé snaze dostat meč z jezírka je vržen do Středozemě, kde právě začíná válka. Harry se samozřejmě chce okamžitě vrátit, ale zjistí, že to není vůbec jednoduché, navíc je náhodou vtažen do boje s temným pánem Sauronem. Jak celá věc dopadne? A co obě války, a jednotliví lidé, elfové a kouzelníci? Kdo bude nakonec vítěz a kdo poražený? Snad se mi podaří na všechny otázky odpovědět… :-D

Harrymu nezbylo nic jiného, než se pro meč ponořit. Ledová voda mu sahala po prsa a rozechvívala ho až na kost. Rychle šmátral nohama pod sebou, aby našel meč na dně. Najednou ucítil cosi kovového, nadechl se a ponořil se do ledové vody. Chlad jím projel s bolestivou agónií, připomínající spíš žhavé plameny. Jako by mu zamrzl i mozek, když hledal v tmavé vodě cestu ke dnu, natáhl před sebe ruce a snažil se nahmatat meč. Když se jeho prsty sevřely kolem jílce, pevně ho chytil a zatáhl.

Pak se mu něco pevně omotalo kolem krku. Napadlo ho, že to budou vodní řasy, přestože se o něj nic neotřelo, když se potápěl, a zvedl volnou ruku, aby se z nich vymotal. Nebyly to však řasy; řetízek s viteálem mu zmáčkl průdušnici a pomalu ho škrtil.*

Harry bojoval o vzduch a snažil se řetízek strhnout nebo aspoň odtáhnout, i přes nedostatek kyslíku, který zásoboval mozek, si byl Harry vědom, že voda kolem něj zmizela, nahradila ji temnota s míhajícími se světly, potom si téměř bez kyslíku povšiml čehosi zeleného a nakonec cítil opět mokrost vody, tentokrát nesrovnatelně teplejší. Jeho vědomí odplouvalo a poslední bublinky životodárného plynu mu unikaly z úst.

Znovu se probral až na oblázkové zemi, cítil, jak mu někdo masíruje hrudník a snaží se vytlačit vodu z místa, kam nepatří – plic. Harry se rozkašlal a hektolitry vody se mu řinuly z úst. Ležel na boku a dávil se, jak se už už chtěl nadechnout, ale kvůli vodě to nešlo. Nakonec měl dýchací cesty opět volné a s přísunem kyslíku nahlas zanadával: „Příště řeknu Hermioně, nikdy víc!"

Konečně se podíval na svého zachránce a brada mu spadla úžasem. Před ním stálo to nejrozkošnější stvoření na světě. Byla to žena, nesmírně půvabná s jemnými, ale ušlechtilými rysy, s dlouhými tmavými vlasy a očima, které viděly svět se měnit a všechno co s tím souviselo. Vyzařovala z ní velká moudrost, kterou byste přisoudili třeba kentaurům, ale Harry jaksi neviděl tu koňskou půlku, takže tohle mohl být těžko kentaur. Pak ta krásná žena promluvila, melodickým a jemným hlasem: „Kdo jsi a co tu pohledáváš?"

Harry se zmateně rozhlédl po okolí, vskutku už nebyl u zamrzlého jezírka v lese, ale někde naprosto jinde. Studem se začervenal, když si uvědomil svou téměř nahotu, a stydlivě si přitáhl kolena k hrudi a objal je pažemi. „Kde že to vlastně jsem?" zeptal se zdvořile a snažil se nepanikařit, protože to vypadalo, jako by se právě ocitl v pohádce, přesně tak mu to totiž připadalo.

„V lesích kolem Roklinky."

Harry zkroušeně zavrtěl hlavou. Asi budu vážně v pohádce, dokonce tu jsou i taková jména. „Víš, myslím tím, to je na Zemi?"

Ženina obočí sebou trhla k sobě. „Země? Co to je? Tohle je Středozemě. Jak se jmenuješ a kde ses tu vzal, že ani nevíš, kde jsi?"

Harry se teprve teď všiml špičatých uší. „Ty jsi elfka." Vydechl ohromeně, vážně je asi v pohádkové zemi jménem Středozemě.

„Ano, co sis myslela." Odsekla trochu ostřeji. „Naposledy se tě ptám, jaké je tvé jméno a odkud ses tu vzal. Jinak tě budu muset odvést za svým otcem."

Harry si nakonec pomyslel, že bude nejlepší, když se pokusí se zdejšími „elfy"- usmál se při vzpomínce na Dobbyho a přirovnání k tomuto krásnému stvoření – vycházet v dobrém. Jestli je opravdu v nějakém cizím světě, musí se odsud okamžitě dostat, a co takhle využít pomoci těchto moudrých bytostí. „Jmenuji se Harry Potter a dostal jsem se sem pravděpodobně díky tamtomu jezírku." Ukázal na rybníček, na jehož břehu se nacházeli.

Elfka si ho podezřívavě prohlédla a Harry se zarděl ještě víc, přece jen měl na sobě jenom slipy a před touhle krásnou ženou si připadal děsně trapně, když tam jen tak seděl. „Já jsem Arwen. Tak Harry, můžeš mi prosím vysvětlit, co je tamto." Mávla rukou směrem k medailonu, který ležel spolu s mečem vedle nich.

„To je trochu složité." Harry zavřel oči. Jak by jí to asi měl vysvětlit. Nevěděl, zdá jí má říct, že je kouzelník. Nevěděl, jak to v tomhle světě chodí, co když tu čaroděje nemají zrovna rádi? Navíc se ocitl bez hůlky, takže magie veškerá žádná. Přestože cítil své vnitřní jádro, nebyl si jistý, zda by se zvládl ubránit. Rozhodl se proto radši říct jen co nejméně, aby ji neurazil a doufal, že by mu mohla pomoct. „Můžu říct, jen že je to něco hodně špatného a já to musím hlídat."

„Hodně špatné je slabé slovo, cítím zlo, které z toho vychází. Nechápu, jak to vůbec můžeš nosit na krku, navíc se tě to pokoušelo uškrtit, je to nebezpečné a ty to chceš chránit?"

„Střežit je lepší slovo, musím to střežit, do té doby, než to budu moct zničit, což bych vlastně mohl teď, když mám konečně zase meč." Sevřel jílec Godrikova meče v ruce. Jenže pak se zarazil, co když ho medailon přenesl sem, nebude ho třeba potřebovat na cestu zpátky? Vzpomněl si na Rona a Hermionu, určitě ho už hledají, musel zpátky, musel najít další viteály a zničit je, musel porazit Voldemorta, aby mohl mít už konečně trochu pokoje ve svém životě. Chtěl se na chvíli zastavit a dát si oddech, užívat si to, co ostatní kolem něj. Už byl unavený z toho věčného břemene. Ale přesto stále cítil svou povinnost, byl jediný, kdo mohl kouzelnický svět zbavit Voldemorta, musel se vrátit a udělat, co může, jinak nebude mít v životě klid. Stejně, druhý nemůže žít, dokud jeden zůstává živ. Tak jaký by to mělo smysl… „Musím se vrátit."

„Vypadá to na dílo nějakého čaroděje." Řekla Arwen. „ S tím by to mohl pomoct Gandalf. Je to čaroděj."

Harry se zaradoval, že by přece jen nezatracovali kouzelníky? „To by bylo vážně skvělé, sám nevím, jak jsem se tady ocitl a potřeboval bych vážně pomoct." Pohlédl na své skoro nahé tělo a znovu zrudl.

„Arwen se usmála a podala mu svůj plášť. „Pojď za mnou, Roklinka je jen kousek."

Harry se naposledy ohlédl po tom prokletém jezírku a proklínal chvíli, kdy se do něj rozhodl skočit.

..ooOOoo..

Jakmile Lord Elrond ucítil opar zla v místnosti, znepokojeně se otočil. Uviděl sovu dceru a za ní stál mladík, velmi špinavý mladík, který byl zřejmě kromě pláště téměř nahý, a na jeho hrudi leželo ten původce zla.

Elrond se na svou dceru zamračil. „Arwen, co to má znamenat."

„Otče," přistoupila k němu Arwen. „Našla jsem toho mladíka v lese, on je z jiného světa a potřebuje naši pomoc."

„Přesto, Arwen, jak jsi mohla do tohoto domu pustit takové zlo."

„Otče, on prý tu věc musí střežit a chce ji zničit, nemyslím, že by byl špatný. Prostě se jen náhodou ocitl tady a rád by se dostal zpátky domů. Určitě to není žádný Sauronův špeh nebo návnada. Cítím z něj nevinnost, ale přesto i bolest. Někdo tak mladý by neměl tak trpět."

Elrond si mladíka zpytavě prohlédl a zpozoroval to, co jeho dcera vycítila, ale i něco víc. Sledoval ty nesmírně zelené oči a viděl… „Neseš velké břímě." Řekl Elrond Harrymu. „Pověz mi, jak se jmenuješ."

„Jmenuji se Harry Potter, pane. Velmi bych vás chtěl požádat o pomoc. Musím se co nejdříve vrátit do svého světa." Harry byl rád, že se opět baví jazykem, kterému rozumí, tamto předtím byla nejspíš elfština.

„Něco bychom pro tebe opravdu udělat mohli. Zanedlouho se tu zastaví Gandalf, který by ti mohl pomoci se vrátit zpět. Mezitím tu můžeš zůstat, ale nejprve ti seženeme nějaké šaty." Usmál se Elrond konečně a vyvedl Harryho z místnosti.

„Postarám se o to, otče. Nebudeme tě dál rušit a děkuji."

„Dobře, Arwen." Řekl Elrond a zamířil za velitelem stráže, aby ho upozornil na nového cizince, který se bude v Roklince nějaký měsíc vyskytovat.

..ooOOoo..

Arwen uvedla Harryho do velmi vzdušného pokoje plného světla. „Tady můžeš zatím být. Ještě ti dojdu pro nějaké oblečení."

Na chvilku zmizela a vzápětí se vrátila s balíkem šatstva. Hodila ho na postel a řekla: „Počkám venku, než se oblékneš. Pak bych ti třeba mohla ukázat Roklinku a někoho ti představit."

Harry jen přikývl. Opět se myšlenkami zatoulal domů a uvažoval, co dělají jeho přátelé, přemýšlel, jak dlouho mu tahle celá návštěva Středozemě zabere. Co když se tam něco stane, když tam nebude, co když Rona s Hermionou chytí smrtijedi. Musí se prostě co nejdřív vrátit a mohl by začít tím, že se oblékne. Rozložil oblečení – kožené kalhoty a volnější halena, plus jeden pár bot ke kolenům. Když se tak na to díval rozložené na posteli, nemyslel, že by mu to padlo, jakmile si to však oblékl, zjistil, že elfka měla přece jen bystřejší oko než on sám. Snad jen ty kalhoty byly moc upnuté, pod hábitem nebo ve volných džínech nebyl nikdy tak vystavený. Tohle oblečení bylo nejen krásné, ale bylo i pohodlné.

Vyšel ven z pokoje a uviděl, že se Arwen baví s vysokým blondýnem, který Harrymu tak trochu připomínal Malfoye seniora, ale tenhle elf byl mnohem půvabnější a ušlechtilejší. Harry došel k nim a odhodlaně se díval elfovi, který na něj hleděl, jak na svatý obrázek, do očí. I když byl na takové pohledy z Bradavic zvyklý, přece jen si myslel, že by na něj ten muž nemusel tak vírat, přece jen nebyl žádné strašidlo.

„Harry," řekla Arwen. „Tohle je Haldir z Lothlórienu. Haldire – Harry."

Harry pozoroval Haldira a Haldir Harryho, pak se k němu elf naklonil a tiše mu řekl: „Být tebou, tak bych to tady nenosil." Může to taky cítit, pomyslel Harry na medailon. Podíval se tázavě na Arwen.

„Když to necháš ve svém pokoji, bude to tam v bezpečí a i všichni ostatní budou v bezpečí."

Harry jen mlčky přikývl a vrátil se zpět do pokoje. Popravdě byl rád, že to nemusí nosit, jen to zhoršovalo jeho celkovou náladu a posílalo mu to ohavné myšlenky. Sundal si medailon z krku a uložil ho do zásuvky vedle postele. Vyšel opět na chodbu, kde na něj trpělivě čekali Arwen a Haldir.

„To je mnohem lepší," řekl Haldir a usmál se.

Harry jen pokrčil rameny. „Říkala jsi, že mi chceš ukázat Roklinku."

„Ano." Přikývla Arwen a pokynula Haldirovi. „Když nás omluvíš, Haldire. Myslím, že můj otec tě očekává."

„Ano, i když myslím, že už je to zbytečné. Váš host," jeho oči znovu utkvěly. „dorazil dříve než poselství mé paní."

„Dobře, setkáme se tedy u večeře." Rozloučila se Arwen.

Haldir zamyšleně sledoval mladíka tiše kráčejícího Arwen po boku. Ten muž, ano, byl to už muž, tedy aspoň co do vzhledu, ale oči toho prozradily mnohem víc. Harry měl opravdu krásné oči a ta zelená barva, byla přímo úchvatná, jako dva tmavé smaragdy. Jenže ty smaragdy v sobě uvnitř nesly bolest a výraz člověka, který už viděl všechny možné hrůzy světa a mnohokrát i smrt.

Rozhodl se zajít za Elrondem a sdělit mu celou zprávu, kterou Lady z Lothlórienu poslala.

..ooOOoo..

„Elronde, má paní viděla, že se výprava uskuteční už za několik měsíců a ten mladík se jí zúčastní. Proto je potřeba, aby se připravil. Jestli chceš, zůstanu tady a budu ho cvičit s mečem a lukem."

„Ano, to by bylo dobré." Řekl mu Elrond zamyšleně. „Kdo všechno se zúčastní?"

„Má paní viděla jen některé tváře, ale jejich cesty se ještě mohou změnit, kdežto ten cizinec má jen jednu stezku, která ho povede. Popravdě to mou paní velmi udivilo, málokdo má tak vytyčenou stezku osudu s pár možnostmi volby. Zkusila ho nazírat vícekrát, ale vždy se kolem něj pohyboval někdo z budoucího společenstva, zvláště-„ odmlčel se Haldir, přece jen tahle informace byla už méně pravděpodobná, tohle byla jedna z těch možností, a jestli se to stane či ne, se teprve uvidí, vše záleží na tom, jak si Harry zvolí.

..ooOOoo..

Harry se udiveně rozhlížel kolem, Roklinka bylo pohádkové místo. Tráva tu byla měkčí a zelenější, voda čistší a modřejší. Všechno to bylo tak krásné, čisté, nezkažené a kouzelné. A to nejen obrazně, Harry cítil magii, která tudy protékala, a cítil, jak se jeho i magie země proplétají. Napadlo ho, že by z ní mohl i čerpat, ale teď určitě nebyl čas to zkoušet. Zvláštní, jak se po tom, co je bez hůlky, zvýšila jeho citlivost k toku magie kolem něj.

A čím dál tím víc, jak se tomu otvíral, jeho schopnost vycítit magii a uchopit ji zlepšovala. Snad jeho bezbrannost to vyvolala, že toužil získat zdroj té síly, která mu pomohla v okamžicích, kdy mu mnohokrát hrozila smrt. Co každou minutu napínal mysl a pátral po stopách magie v okolí, potom se ji snažil přitáhnout svým směrem a naplnit se jí, aby ji mohl přes ruce, jelikož tak by to mělo být nejsnazší, formovat a utvářet kouzla. Tedy k tomu měl zatím daleko, ale aspoň už dokázal cítit magii kolem sebe. Zbytek přijde později, představu už zhruba měl.

Procházel se po zahradách Roklinky, už za soumraku, a nechal si vyprávět o dějinách Středozemě. Kupodivu i tady dělal problémy jeden temný pán, tentokrát jménem Sauron, a s trošku jinými stoupenci, ale princip byl stejný. Samozřejmě to byl despota, který chtěl ovládnout celý tenhle svět. Pořád ta samá písnička. Tady však byla hybatelem událostí pouhá věc, jejíž popis Harrymu nejvíce ze všeho připomínal viteály, byl to prsten moci, jak mu bylo řečeno, a Sauron se po něm ukrutně sháněl. Shodou okolností od svého pádu stačil už nabrat dostatek sil a vyslal své věrné jezdce, aby po něm pátrali. Až sem sahalo vědomí elfů a vývoje současných situací, jelikož telefon, nebo nedej bože internet tu ještě nevedli. Ne, že by se Harry byl nějak extra zběhlý v moderních technologiích, ale telefon, uznával, byla dobrá věc. No, a jelikož tu nic takového neexistovalo, jako třeba ani samotná elektřina, musela Středozemě obejít jen s posly a vyřizováním zcela takovým, které bylo přííííliš zdlouuuuhaaaavééé. A když se navíc bez své hůlky nemohl přemístit, jak by chtěl, ne, že by to riskoval, když tu neznal skoro ani stébelko, cítil se strašně bezmocně a bezbranně.

Procházeli zrovna kolem jednoho cvičiště, kde spolu elfové bojovali s meči a stříleli z luků na velmi vzdálené cíle. Harryho něco napadlo a zastavil se. „Arwen." Přerušil její výklad, hleděl přitom na bojující elfy. „Já.. rád bych se… chtěl bych se naučit bojovat." Podíval se na ni prosebně.

„Ano, samozřejmě, pokud chceš, můžu tě učit." Řekla Arwen a usmála se.

„Nevím, možná tě budu rozčilovat, učím se totiž hrozně pomalu." Vzpomněl si na své tragické hodiny nitrobrany, ale přece jen Arwen se mu líbila a umění meče je přece jen něco jiného.

„Bude mi potěšením."

Harry na ni civěl. Ti zdejší elfové budou nejspíš sebemrskači. Ne, že by byl uremcané děcko, ale když toho měl dost, tak to na něm bylo poznat. No jo, nebelvírská horkokrevnost.

..ooOOoo..

Večeře byla úžasná, elfové měli skvělé jídlo, vlastně celý tenhle svět byl prostě příliš perfektní, všichni se zdáli tak bezstarostní a veselí. Harry už pomalu nevěděl, co to radost je. Neštěstí ho pronásledovalo na každém kroku a netušil, jak dlouho se mu vyhne v tomhle světě, doufal, že by to mohlo vydržet, protože nechtěl nikoho dalšího uvrhnout do nebezpečí, nechtěl, aby byl kvůli němu ještě někdo další zabit. Vzpomněl si na Siria, cítil, jak mu vlhnou oči a plní je slzy.

„Musím trochu na vzduch."

Ačkoliv seděli venku pod hvězdnatou oblohou, Arwen stačil jeden pohled a jen chápavě přikývla.

Harry se vytratil ze světla a tepla ohňů, sledován tichými pohledy elfů, kteří se na chvíli odmlčeli, než se zase vrátili ke svým veselým zpěvavým rozhovorům.

Harry klopýtal vstříc temné náruči noci, černý závoj schoval jeho slzy, které mu tekly z očí proudem. Teprve podruhé po celé dlouhé době od Siriovy smrti se uvolnil natolik, aby je nechal téct. Předtím na to nebyl čas ani příležitost. Posadil se do měkké trávy, zády se opřel o kmen, přitáhl si kolena k hrudi a schoulil se do klubka.

Proč je život tak nefér?! Proč můj život nemůže být obyčejný? Proč nemůžu být prostě Harry! V zoufalství si položil hlavu na kolena, zajel si prsty do vlasů, které od posledního stříhání značně povyrostly a nyní mu spadaly přes oči jako hedvábný závoj, skrývaly jeho slzy, které se pořád draly na povrch a z nějakého nevysvětlitelného důvodu nechtěly přestat téct.

Nevěděl, jak dlouho tak seděl, ale ucítil, že nad ním někdo stoj, pak si ten někdo k němu přidřepnul. Harry si ho prohlédl skrz závoj vlasů, překvapeně strnul, byl to Haldir. Jeho by nečekal, nevěděl, co si o tomhle složitém elfovi myslet, zatím ho dokázal vždy překvapit.

Haldir si prostě jen sedl vedle, kousek od Harryho, ne dost blízko, aby se navzájem dotýkali, ale dost blízko, aby to Harry mohl cítit. Harry se snažil trochu sebrat, po boku válečníka nechtěl vypadat jako bábovka. Konečně vzhlédl, slzy se zastavili a nové už nepřicházely. Pohlédl na elfa, který mlčky hleděl na hvězdnatou oblohu, a sám se také rozhlédl po nebi plném hvězd. Ale ať hledal, jak chtěl, hvězda, která ho každou noc ukonejšila k spánku, na tomhle nebi chyběla. Cítil, jak se oči znovu plní slzami, byl tady, daleko od všeho, co kdy znal a úplně sám. Odvrátil se od krásy mnoha sluncí a planet, aby skryl tváře skrápěné slzami a už už se chystal odejít. Zastavila ho ruka pevně svírající jeho zápětí, vzhlédl a setkal se s elfovým pohledem.

Haldira skoro porazila bolest, kterou v těch ubrečených očích uviděl. Utrpěl za svůj dlouhý život hodně ran, ale všechna ta bolest se nevyrovnala tomu neúnosnému množství, které se zrcadlilo v těch zelených smaragdech.

„Harry." Oslovil ho. „Proč?" Nechápal, jak je možné, aby někdo tak mladý tolik trpěl.

„Sirius." Zašeptal Harry a s tím slovem jakoby mu puklo i samotné srdce. Zhroutil by se na zem, kdyby ho pevné paže nezachytily. Harry se nekontrolovatelně třásl a vzlykal, bolest ze zármutku ho ochromila, nic si neuvědomoval, existovala pro něj jen ta hrozná bolest.

Trvalo to hodiny, dny, roky? Nevěděl, ale bolest se zmenšila, ustoupila do pozadí jeho mysli, už jen jako čerstvá připomínka.

„Omlouvám se." Řekl Harry, hlas měl ochraptěný.

„Za co přesně?" zeptal se Haldir se stopou hořkosti.

„Za tohle všechno." Mávl rukou Harry. Přestože mu to bylo trapné a možná by radši trpěl sám, přesto všechno byl neskutečně vděčný za teplou náruč, ve které se nyní nacházel. Ale nechtějte to panu Potterovi nějaké vyjádření citů!

Haldir se teď díval na chlapce úplně jinýma očima. Teď už si rozhodně nemyslel, že by Harry mohl patřit k nepříteli. Ne po tom, co viděl všechnu jeho bolest. (Opravdu viděl všechnu?) Když viděl jeho zlomenou tvář, sám cítil, jak mu několik zrádných slaných kapek steklo po tváři. Jak by mohl někdo zůstat netečný, kdyby něco takového viděl?

„Ty se nemáš za co omlouvat."

„Ale jo. Promiň, že jsi to musel vidět."

„Harry… jsem rád, že jsem to viděl. Aspoň teď chápu…"

„Nemyslím si-"

„Tak mi to vysvětli!" rozčílil se Haldir.

„To je dlouhý příběh." Uhýbal Harry a chystal se zvednout, jenže sevření paží kolem jeho těla mu v tom bránilo.

„Řekni mi ho, prosím." Naléhal Haldir. Něco v tom chlapci ho k němu přitahovalo, nebo možná prostě chtěl znát důvod- kdo mu tak ublížil.

Harry nevěděl, co dělat. Byl zoufalý. Ten elf nevypadal zrovna, že by ho chtěl pustit. Jenže byl to pro něj absolutní cizinec, tak proč by mu měl cokoliv říkat! Ale přesto, on se zeptal, zajímal se-

Nevěř! Blesklo mu hlavou.

Ale přesto…

„Proč to chceš vědět?" zeptal se Harry opatrně a podíval se mu do očí.

„Protože, ať se ti stalo cokoliv, chci ti pomoct." Řekl Haldir vážně.

„Opravdu?" zeptal se Harry nevěřícně a zatvářil se jak telátko, že by ho měli co nejdřív praštit palicí po hlavě.

Haldir se na něho překvapeně podíval. „Pochybuješ snad o mém slově?"

Harry zahanbeně sklonil hlavu. „Já nevím, jestli ti můžu věřit." Ozvalo se zraněně.

„Z jakého světa jsi to vůbec přišel?!"

„Ze světa, kde někdo nemůže věřit nikomu, ani svým nejlepším přátelům. Řekl Harry temně.

Teď zas pro změnu Haldir vypadal, jakoby dostal palicí. „Promiň, to jsem nevěděl, omlouvám se. Řekneš mi prosím, co se ti stalo?"

„Stalo se to, že jsem se narodil." Řekl Harry hořce. „A jeden zmetek prostě chtěl, abych byl mrtvý, no a tak se mě opakovaně pokoušel zabít už od mého prvního roku života. Jenže místo, aby dostal mě, tak to odnesli mí přátelé a rodina." Harryho hlas zněl cynicky a s nebývalou hořkostí, kterou elf ještě neslyšel. „To by bylo asi tak všechno k mýmu životu!"

Haldir byl naprosto beze slov. Jak může někdo takhle pohrdat životem?!

„Harry." Rukou si přitáhl jeho odvrácený obličej k sobě. „Teď jsi tady, můžeš všechno změnit, nemusíš se vracet."

„Ne, já musím. Musím zabít toho zmetka, zachránit všem zadek a pak budu mít konečně klid."

Tak tohle ho vyvedlo ještě víc z rovnováhy. On musí někoho zabít?

„A aby toho ještě nebylo málo, tak ten zmetek je jaksi nesmrtelný, s tím se budu ještě muset vypořádat."

Haldirovi až teprve teď všechno docvaklo. „Ty nejsi obyčejný smrtelník?"

„Obyčejný? To těžko s tímhle krámem na čele." Ukázal na svou jizvu. „A smrtelník? To jo, ale asi ne takový jakého myslíš."

„Jestli chceš vědět, co jsem zač, musíš mi dát slovo, že to nikomu neřekneš." Zatvářil se Harry vážně.

„Máš mé slovo." Řekl Haldir.

Harry se nadechl. Fajn, raz dva tři. „Jsem čaroděj." Ale než ho Haldir stačil přerušit, dodal: „Ale to je úplně jedno, protože bez své hůlky nemůžu kouzlit. A teď, když mě omluvíš, půjdu spát."

Umně se vymotal z Haldirovy náruče a udivený elf ho nechal jít.

..ooOOoo..