AN: A je to tady. Jednoho dne to muselo přijít. Ano, i někdo tak čistý, sladký, cudný a nevinný... sakra, to zní trochu hloupě u kluka... ehm ehm, zkrátka někdo tak počestný, jako je WND, se nakonec musel uchýlit ke tvorbě, která stále ještě vzbuzuje zdvižená obočí, nad kterou rudnou tváře a tají se dechy, která se předává potají z ruky do ruky a kterou lze sehnat jen pod pultem za bezměsíčné noci za nekřesťanské peníze.

No, anebo tomu tak alespoň bývalo, než přišla E. se svými Padesáti odstíny šedi a média z toho udělala celosvětovou senzaci, nad kterou slintají puberťačky i ženy středního věku.

Nicméně, tento příběh je z prostředí neoficiální hry Corruption of Champions, napsanou a šířenou (zdarma) prostřednictvím webových prohlížečů chlápkem vystupujícím pod přezdívkou Fenoxo (stačí zadat do Googlu, najdete to hned). Tahle povídka nebude vyžadovat žádné úvodní znalosti, žádné mechaniky magie nebo démonů, dá se číst tak, jak je. Nicméně hlavní, i když ne jediný, důvod, proč ji píšu, je dát průchod své múze a pokusit se napsat alespoň trochu kvalitní, čtivý a možná i lehce erotický smut. Lemon pátého stupně. Šup sem, šup tam. Hrátky pod peřinou. Postelová jóga. Zkrátka a dobře, připravte se na to, že i když zde bude určitý děj a o dobrodružství nebude nouze, svět, ve kterém se hrdinka Teresa ocitne, má na sex stejně uvolněný názor, jako máme my na dýchání.

Takže pokud vám to ještě nedošlo, tohle je poslední a jasné varování - tahle povídka bude obsahovat sex. Spoustu. Bude tu masturbace, budou tu erotické pomůcky, bude tu sex holky s klukem, holky s holkou (yay for yuri!), budou tu různé praktiky, které možná ještě ani neznáte (vždy uvedu varování před něčím tvrdším, takže koho zajímá jen děj, bude se tomu moci vyhnout). Každopádně kdo nerad čte o sexu, raději se tomuhle příběhu vyhněte. Mohli byste přijít o iluze. :)

Disclaimer: CoC svět a jeho obyvatele vymyslel Fenoxo a jeho spolupracovníci. Mně patří jen hlavní hrdinka, děj a tahle konkrétní povídka. Profituju z toho tak moc, že jsem až v mínusu. *povzdech*

Kapitola I - Druhý svět

(…)

(Intro)

Vyrostla jsi v malé vesničce jménem Ingnam, vzdálené od horských cest a ukryté hluboko v divočině, přesto s mnohaletou tradicí. Každý rok, jak dlouho si jen pamatuješ, si tvá vesnice vybírala šampiona, který byl pak poslán do prokleté země démonů. Podle legendy, pokud Ingnam neposlal každý rok alespoň jednoho šampiona, vypukl v okolí chaos. Ztrácely se děti, úroda vadla na polích a nemoci se šířily jako stepní požár. Tento rok jsi byla za šampionku vybrána TY!

(Konec intra)

(…)

(Hodinu před polednem, cesta mezi Ingnamem a portálem do země démonů, lidský svět)

Snažila jsem se nelapat po dechu, když jsem spolu se Starším Nomurem šplhala po úzké, ale příkré cestě. Celý poslední rok se mi ostatní snažili pomáhat, abych byla jako šampion připravená jak fyzicky, tak psychicky na svůj velký úkol. Bohužel, v některých oblastech uspěli více než v jiných.

Šplhání nebylo tak těžké, aby ho nezvládl i Starší, přesto bylo dost monotónní, abych mohla nechat myšlenky volně rozutéct. Šampion Ingnamu. Ochránce před démony. Spása vesnice. Tak mě nazývali, když los, který jsem si vytáhla ze společné mísy, měl jako jediný uvnitř nakreslený černý puntík. Do té doby jsem se viděla jako někdo, kdo nejspíš zůstane uvězněný na tátově poli až do věku na vdávání, nebo se možná uchytím na místní škole. Jenže po losování nastal okamžitý zvrat. Musela jsem se i se všemi svými věcmi přestěhovat do domu vyhrazeného pro šampiony a od soumraku do svítání jsem tvrdě dřela. Běhání kolem vesnice, tahání těžkých pluhů a beden, vzpírání na nízko zavěšených větví stromů, čtení sáhodlouhých, neuvěřitelně zaprášených knih a skriptů a nekonečné meditace se Staršími. Skoro bych byla ráda, že už je tomu všemu konec – kdyby mě nečekalo něco, o čem se jen zmínit znamenalo vystrašit menší děti k smrti.

Starší se najednou zastavil a otočil se na mě. S lehkou výtkou v očích si všimnul mého zadýchaného stavu, ale jenom mi pokynul, abych šla dál, do jeskyně, před kterou jsme se zastavili. „Dál už smí jít jenom šampion. Mnoho štěstí na tvé pouti a nezapomeň, kdo jsi, odkud jsi, ani jaký je tvůj úkol, Tereso." Odmlčel se a mně došlo, že rozloučení bylo tímhle u konce.

„Děkuji vám, Starší. Nezklamu důvěru, kterou ve mně vesnice vkládá," lehce jsem sklonila hlavu, s trochu nejistým pohledem se podívala na vchod do jeskyně, a pak s neslyšitelným povzdechem vykročila vpřed. Vchod se mi vůbec nelíbil – byl plný ostrých stalaktitů i stalagmitů, vypadal jako zubatá čelist, připravená sežrat mě, jakmile udělám první krok. Vnitřek jeskyně byl chladný a vlhký, nesvítily tu žádné louče, nerostly tu světélkující houby ani sem nedopadal sluneční svit. Světla tu ale bylo víc než dost. Všechno sálalo přímo z portálu.

Portál byl skoro tak klasicky portálovitý, až jsem se tomu usmála. Byl to vysoký, zakulacený ovál, dosahující výšky dospělého člověka a šířky zhruba metru a půl. Zářil podivně růžovo-fialovým světlem, které zaplavovalo celé okolí natolik, aby šlo v poměrně malé jeskyni dobře vidět. Kromě zdroje světla bohužel portál dělal ještě něco, něco, před čím mě sice Starší varoval, ale co mě přesto zasáhlo silou pořádného kopance.

Zaplavilo mi to slabiny takovou slastí, až jsem nechtěně tiše zasténala.

O démonech bylo v naší vesnici popsáno mnoho knih a svitků a příběhů o nich kolovalo nespočetně víc. Různily se takřka ve všem – od jejich velikosti, vzhledu, druhu a země původu po fyzickou a psychickou sílu, motivy či zaručené způsoby, jak se jich zbavit. Co autor, to vlastní názor, samozřejmě podložený mnohaletou zkušeností, která ale nešla nijak prokázat. Na čem se ale všichni až překvapivě shodovali, bylo to, že takřka všichni démoni (alespoň ti silnější) vládli ohromným chtíčem. Tedy, vládli… dost často je chtíč ovládnul sám, ale přinejmenším věděli, jak ho probudit v druhých. Jeden autor, jehož jméno už jsem dávno zapomněla, dokonce pracoval s teorií, že démoni pouze podlehli vlivu své domovské země, která měla takový efekt na všechny obyvatele.

Jeho slova nejlépe odpovídala tomu, co jsem právě cítila. Portál byl jen branou do země démonů, nebyl samotnou jejich zemí v pravém slova smyslu, přesto z něj sálalo dost sexuální energie, aby mě to na moment připravilo o dech. Kdyby mě Starší nevaroval, dost možná bych už byla na kolenou a zoufale se snažila ulevit náhlému napětí, které mi stahovalo podbřišek. Takhle jsem ale mohla zatnout zuby, potlačit nával znepokojivě detailních erotických fantazií a s hlubokým nádechem projít skrz zářící díru v prostoru na druhou stranu. Už s prvním krokem jsem ucítila, jak se se mnou točí svět, a vykřikla jsem, když se po mně natáhla teplá, hřejivá temnota a poslala mne do říše snů.

(…)

(O chvíli později, druhá strana portálu, země démonů)

Probudil mne nepříjemný bolehlav a až nebezpečně příjemné šimrání mezi nohama. Se zasténáním, které pocházelo rovným dílem z bolesti a vzrušení, jsem opatrně otevřela oči – a okamžitě je vytřeštila, než jsem se odvalila stranou a zaklekla do napůl bojového postoje. Přede mnou totiž nebyl nikdo jiný než jeden z těch hrozných, příšerných démonů.

Později mi došlo, že strach, neznámé prostředí a pravděpodobně i můj méně než soustředěný stav mi trochu zkreslily vnímání. Démonem byl zvláštně malý, do ruda zbarvený imp – sahal mi sotva kus pod prsa, kůži měl hrubší a tlustší než lidé a obarvenou do temně červené, na hlavě měl malé růžky a na zádech rovněž malá křídla. Nebýt těch pár démonických znaků, šlo by si ho splést s dítětem. Bohužel v jeho pohledu nic dětského nebylo, stejně jako v jeho oblečení. Žádné totiž nebylo a on bez ostychu vystavoval na světlo světa svůj ohromný mužský úd, který se proporcionálně k jeho tělu vůbec nehodil. Musel být alespoň stejně tak silný a dlouhý jako jeho předloktí! Na dospělém muži by působilo impozantně, možná trochu přehnaně, ale impozantně. Na tomhle démonkovi působilo nebezpečně.

Ani jsem si neuvědomila, kdy se to stalo, ale najednou jsem zjistila, že si olizuju rty při představě, jak mi tím obřím mackem pěkně valchuje útroby a rozevírá mě líp než kovářovy kleště. Klín mi hořel spalujícím ohněm a moje spodní prádlo už muselo být úplně promočené. Sotva jsem se dokázala ovládnout, abych po tom impovi sama neskočila.

Zatímco jsem bojovala sama se sebou, imp se na mě zamračil a zmateně zvednul jednu ruku. Až teď jsem si všimnula, že v ní držel prázdnou lahvičku s nepatrným zbytkem jasně růžové tekutiny na dně. „Divím se, že se mi ještě nesnažíš vykouřit péro, člověčice. Poslední šampión, který sem přišel, mi už touhle dobou sloužil jako poslední děvka. Tenhle výtažek vzrušení se o to snadno postaral." Zkoumavě zatřásl prázdnou nádobou, jako by tím snad dokázal odhadnout, jestli nešlo o podvod.

Vzrušující výtažek! U všech bohů – on mě musel nadopovat, když jsem prošla portálem a ztratila jsem vědomí. Proto ty náhlé vzrušivé představy a skoro nekontrolovatelná touha se na něj vrhnout a mít s ním sex. S démonem! Jsem tu sotva dvě minuty a už ze mě málem udělali šílený stroj, který nezajímá nic jiného než šukání!

Hněv, který se ve mně vzedmul, účinně přehlušil ty nejhorší účinky drogy. Se zařváním, které mi sloužilo spíš k nabití koncentrace než zahnání nepřítele, jsem se na impa vrhnula. Měla jsem jen holé ruce, ale taky pořádný vztek a navíc výhodu překvapení – imp zřejmě vůbec nečekal, že bych ho ve svém stavu dokázala opravdu napadnout. Než se nadál, schytal dvě rány do břicha a jednu do tváře, přímo pod oko – s potměšilým úsměvem jsem si představila, jak krásně oteklé ho zítra bude mít. Další ráně už se pokusil vyhnout, ale schytal ještě tři další, než najednou zamával svými poněkud krátkými křídly a vzlétnul, mně z dosahu. On opravdu dokázal létat!

„Hlupačko!" zakřičel za mnou vztekle, zatímco se ode mě rychle vzdaloval. „Mohla ses mít jako v ráji, ale teď máš ve mně nepřítele na život a na smrt! Zapamatuj si jméno Zetaz – budeš ho proklínat, až pocítíš hněv mého pána!"

S pocitem zadostiučinění jsem ho sledovala, jak se pomalu měnil v malou tečku, než úplně zmizel. Mezi návaly vzrušení a pocitu hnusu z takového útoku na mou osobu jsem si slíbila, že pána tohohle Zetaze najdu a ztrestám ho stejně, jako jeho malého služebníka. Byla jsem si jistá, že se ještě potkáme, a tentokrát mu nedám šanci mě otrávit jako teď.

Když mi už nehrozilo bezprostřední nebezpečí, opatrně jsem se rozhlédla okolo sebe. Portál na druhé straně neústil v jeskyni – byl pouze částečně schovaný mezi několika vyššími kameny, přesto ho nejspíš šlo z dálky snadno vidět. Z téhle strany už nesálal stejný pocit vzrušení a chtíče jako z mé domovské, přesto jsem si od něj držela odstup. Obloha i země měly zvláštní odstín rudé, ale hlína pod mýma nohama byla stejně sypká a špinavá jako hlína doma. Napadlo mě, že bude nejlepší, když na téhle rádoby mýtině rozbiju tábor. Ochráním Ingnam tím, že budu hlídat portál, a zabráním jakémukoliv démonovi, aby prošel skrz.

To se bohužel snadno řeklo, ale hůř udělalo. Když jsem se probrala svými sbalenými zásobami, zjistila jsem, že se Starší příliš nepředali, když mě vyslali jako šampiona na cestu do země démonů. Měla jsem své obvyklé oblečení – těsnou blůzu z hrubě tkané bílé látky bez rukávů a dlouhé pohodlné kalhoty z vlny obarvené dohněda. Dostala jsem na cestu slušné zásoby jídla a dva měchy na vodu, malý nůž na stahování zvěře, sekerku na sbírání dřeva a nějaké lano na svazování otepí a na postavení stanu a malou šicí sadu na spravování oblečení a spacáku. Víc jsem ale bohužel neměla – žádnou zbraň, žádnou zbroj, ani peníze mi nedali, s tím, že v zemi démonů je sotva budu potřebovat. Peníze bych ještě chápala, ale zbraň mi přece jen chyběla. Zetaze jsem zmlátila celkem snadno, ale kdoví, jestli ostatní démoni také půjdou přemoci tak lehce. Umínila jsem si, že se po nějaké poohlédnu, až půjdu na průzkum téhle podivné, nehostinné země. Mezitím jsem udělala, co se dalo – vyčistila jsem okolí od keřů a malých kamenů, pečlivě ohraničila mýtinu několika základními pastmi, které jsem s pomocí své sekyrky a lana dokázala dát dohromady, postavila stan a vyčistila střed mýtiny pro ohniště.

Pohled nahoru na nebe a zarudlé slunce mi prozradil, že se pomalu blížil večer. Přesto bylo ještě stále světlo, tak jsem se rozhodla pro první průzkum. Rozhodně jsem vykročila pryč od tábora, ale nemohla jsem si pomoci, abych se po pár krocích neohlédla. Neměla bych se vzdalovat příliš, démoni by si mohli vybrat právě tenhle okamžik, aby zaútočili. Byla by ironie, kdyby můj tábor zničili hned poté, co jsem si s ním dala takovou práci…

Zmateně jsem zamrkala. Najednou jsem stála čelem ke svému tábořišti, i když ještě před pár vteřinami jsem šla od něj. Podezřívavě jsem se podívala za sebe, na stopy bot otisknuté do hlíny – a uviděla jsem, jak na kraji tábora mizí a objevují se asi metr za mnou. Co se to tu stalo? Že by nešlo tábor opustit? Ale Zetaz odsud odletěl docela snadno. Možná člověk musel mít křídla? Ale co potom všichni ostatní šampioni?

Zamyšleně jsem to zkusila znovu. Opatrně jsem vykročila od tábora a vážila každý krok, zatímco jsem se neustále ohlížela. Tábor se mi pomalu vzdaloval, zatímco pustina kolem mne rostla. Po asi stu krocích už jsem z tábora viděla jen portál a usmála jsem se. Asi to byla jen nějaká divná, náhodná anomálie tohohle světa. Mohla jsem svůj tábor opustit, kdykoliv se mi zachtělo…

Překvapeně jsem vyjekla, když jsem se zase objevila přímo před mýtinou. Rychlé ohlédnutí mi napovědělo, že jsem se tu zase objevila zničehonic. Jakoby mě někdo zvednul uprostřed kroku a přemístil zpátky sem, aniž bych si toho všimnula.

‚Dobrá, tak jenom klid… sedni si a uvažuj,' nařídila jsem si a skutečně jsem si kecnula zpátky na zadek, zatímco jsem rozvažovala, co se tu děje. Zdálo se, že kdykoliv jsem tábor chtěla opustit, vrátila jsem se do něj. Napodruhé nicméně o dost později než napoprvé. Mohlo to fungovat se vzdáleností? Ne, to sotva dávalo smysl. Doma v Ingnamu jsem měla to štěstí, že se mi do ruky dostala docela slušná knížka o magii, a nic takového v ní nefigurovalo. Uznávám, magie démonů dost možná fungovala jinak, než lidská, ale aby někoho poutala na jedno místo a dotyčný ani nic necítil… nepřipadalo mi to prostě jako kouzlo.

Najednou mě trknul nápad. Znovu jsem vstala, zamířila z tábora – a na nic nemyslela. Jenom jsem kladla nohu před nohu, dívala se na ještě docela čisté špičky svých holinek a vypnula jsem. Ušla jsem sto kroků… dvě stě kroků… tři sta kroků… už jsem trochu oddechovala, ale pořád jsem šla. Opatrně jsem zvednula hlavu a rozhlédla se okolo. Pusto a prázdno. Žádný tábor, žádná mýtina, žádný portál.

Vykročila jsem dál a pomyslela na své tábořiště, vybavila jsem si vyčištěný palouk, svůj rozbitý stan i vykamenované ohniště.

Pár dalších kroků mne přivedlo přímo před ně.

Nakonec to tedy byla magie, i když by asi bylo přesnější nazývat to přírodním zákonem, podobně jako gravitace. Cestování tu probíhalo pomocí myšlenek – když jsem někam chtěla, musela jsem si to místo představit, a naopak kam jsem nechtěla, na to místo jsem myslet nesměla. Bylo to trochu těžkopádné a rozhodně nepříliš jasné pro nově příchozí, ale jakmile mi to došlo, mnohé se vyjasnilo. Vždycky jsem se vrátila k tábořišti, protože jsem na něj při chůzi pomyslela. Nebylo jisté, jestli to bude fungovat třeba při útěku před démonem a jestli mě nedokáže sledovat, ale byla jsem ráda, že jednu záhadu jsem dokázala vyřešit sama bez pomoci.

Teď už zbývala jen ještě důležitější záhada – jak tu najdu cokoliv nového, když to ještě neznám a neumím si to představit?

Nakonec jsem na to přišla. Musela jsem to udělat stejně, jako předtím – jít a nemyslet na svůj tábor. Bude mi tak chvíli trvat, než kamkoliv dojdu – chůze není moje silná stránka – ale dokud si udržím čistou mysl, určitě něco najdu. Nemůže to tu být přece úplně prázdné.

S tímhle na mysli jsem se potácela skoro hodinu, pozorovala velmi pomalý západ slunce – a zničehonic mě po tváři pohladil čerstvý větřík. Mezi narůžovělou zemí a červeně zbarvenými kameny působil tak příjemně, až jsem vydechla. Rozhlédla jsem se okolo a zjistila, že mě nohy donesly až na kraj lesa. Vypadal dost staře a mohutně, stromy na kraji se vzpínaly k obloze, tlusté jako tři muži a vysoké skoro do nedohledna, ale jinak působil stejně neškodně jako kterýkoliv les u nás doma. Zvědavě jsem si ho prohlížela, než jsem si pokusila vtisknout si jeho obrázek pevně do paměti. Malá zkouška…

Po skoro minutě chůze, když jsem jen obcházela les a myslela na svůj tábor, jsem se najednou ocitla přímo před ním. Dobrá, to zabralo trochu déle než posledně, ale fungovalo to. Zřejmě to cestování pomocí vzpomínek bylo podmíněno vzdáleností – čím dál to ode mě bylo, tím déle trvalo, než jsem se tam dostala. Nebo něco na ten způsob. Teď ještě zjistit, jestli to fungovalo i naopak. Vykročila jsem pryč od tábora, vytrvale si plnila hlavu myšlenkami na nedávno nalezený les a tiše se modlila…

„Povedlo se!" zajásala jsem nahlas, když mě krátká série kroků dovedla opět na jeho okraj. Skutečně se tu dalo cestovat dost rychle, když člověk věděl, kam chtěl jít. Nemusela jsem si zoufat, že jsem si sebou nemohla vzít koně. Jakmile tu nějakého místo najdu, dostanu se k němu za chvíli a odkudkoliv.

Na moment jsem zvažovala lákavé přítmí a chlad blízkých kapradin, ale potom jsem se raději vydala dál na cestu. Slunce už skoro zapadlo a já chtěla zjistit, jestli dokážu objevit ještě něco, než se vrátím na noc do tábora.

Další cesta pustinou už mne dost vyčerpávala. Chodit vyprahlou pustinou a zemí, které chybělo prakticky všechno kromě vysušené hlíny, bylo náročné fyzicky i psychicky. Skoro už jsem byla připravená to vzdát a otočit se zpátky k mému náhle velmi lákavě vyhlížejícímu spacáku, když mne znovu ovanul chladný větřík. Tentokrát sebou ale místo vůně lesa nesl silnou vlhkost a nezaměnitelné aroma ryb. ‚Jezero,' napadlo mne a s trochu větším nadšením jsem přidala do kroku. Pokud tu byl někde okolo dost čistý zdroj vody na to, aby v něm žily ryby, měla jsem vystaráno o jídlo i vodu na dlouhý čas dopředu. Pravda, ryby se dost brzo zají, když nemáte po ruce nic jiného, ale to bych vyřešila, až bych měla ty ryby.

Jezero to skutečně bylo, navíc tak obrovské, že jsem nedokázala dohlédnout na druhý břeh. Určitě to nebylo moře, na hladině nebyly skoro žádné vlny, přesto mě to potěšilo. Občasné šplouchnutí pod hladinou prozradilo, že v něm skutečně žily ryby… možná i něco většího, ale to jsem prozatím nemusela řešit. Okolo rostlo jen pár křovin a osamocených stromů, dost aby sem tam poskytly malý úkryt, ale ne dost, aby skryly cokoliv početnějšího než pár lidí. Nemusela jsem si dělat starosti s náhlým přepadem, až okolo něj budu obcházet.

Ale to mohlo rozhodně počkat do zítřka. Jakkoliv osvěžující byl pohled na širokou třpytící se vodní plochu, moje bolavé a chtíčem oslabené tělo si žádalo odpočinek. S posledním pohledem na tuhle malou oázu klidu a míru jsem se otočila a představila si svůj malý, skromný tábor. Tucet kroků mne k němu bezpečně dovedl, jako by to k jezeru bylo jen deset metrů a ne pár tisíc.

Noci tu byly skoro stejné, jako u nás na vesnici – chladné, osamocené a tak plné temnoty, že jsem musela hodně přiložit na oheň, abych měla nějaké světlo. Portál zářil o mnoho méně než předtím, přesto i on přispíval k zahnání stínů pryč od mého osamoceného stanu. S chutí jsem snědla večeři sbalenou z domova – čerstvě usušené maso s ráno upečeným chlebem a odřezkem sýra – a přichystala si spacák na noc. Země tu byla měkká jako kosti sto let starého obra, ale s tímhle pod sebou by mě mělo čekat alespoň trochu pohodlné spaní.

Až na to, že jsem nedokázala usnout.

Převalovala jsem se sem a tam, alespoň tisíckrát změnila polohu, dala si pod hlavu dvojnásobné množství podušek a dokonce jsem zkoušela počítat ovečky, jeden z mých hloupých dětských zvyků, když se mi vyhýbal spánek. Ani jedno nezabralo. Tváře mi zalil rozpačitý ruměnec, když mi došlo, že moje tělo bylo příliš nabuzené, než aby dokázalo klidně usnout. Možná by to nakonec zvládlo, ale to bych musela projevit sebeovládání, kterého se mi v téhle chvíli zoufale nedostávalo. Byla jsem unavená, vyčerpaná, rozrušená ze setkání s démonickým impem a nadržená jako nikdy. A chtěla jsem spát hned teď!

Vymotala jsem se ze spacáku a zcela nahá jsem se vyplížila za pár kamenů poblíž portálu. Ani nevím proč, kdyby okolo někdo byl, skoro určitě by se na mě už vrhnul, ale nemohla jsem si pomoci. Zatracená puritánská výchova.

Zakladatelská kronika Ingnamu se o tom nezmiňovala, ale ústní projevy tradovaly, že naše vesnice vznikla spojením skupinky lidských uprchlíků a vymírajícího elfího kmene. Nevím, co na tom bylo pravdy – nikdo z nás nikdy neměl špičaté uši ani aroganci až na půdu – ale vysvětlovalo by to, proč u nás bylo tolik barevných kreací. Rodily se děti s černými vlasy, hnědými, ale také šedými nebo zářivě rudými. Občas se narodily i děti s bílými vlasy, poněkud zvláštní pohled, ale dokud vypadaly mladě, tak to nebylo příliš na škodu. To byl přesně můj případ, ale na mě bílé vlasy vynikaly o to víc, protože moje kůže byla černá jako eben. Tedy, ne až zas tak černá – kdyby někdo viděl moje bradavky, poznal by, že jsou o dost černější než zbytek mého těla, takže jsem spíš vypadala jako hodně opálená dívka – přesto to vytvářelo dost zajímavý kontrast. Podobně vypadajícím elfům se prý kdysi říkalo drowové. Já se nikdy moc elfsky necítila, ale mít protikladnou kůži a vlasy bylo přinejmenším zajímavé. Alespoň to schovávalo moje oči. Hnědá byla poněkud nudná barva, ale moje tmavá kůže ji docela zvýrazňovala, takže jsem si nemohla stěžovat.

Zavrtěla jsem hlavou a s lehce trapným pocitem si přejela rukou po odhaleném ňadru. Celým tělem mi projela jiskra vzrušení a mě nevědomky unikl tichý povzdech. Takhle pěkné mi to nikdy předtím nepřišlo. Skoro určitě to byl efekt místní země a obyvatelstva, ale už jsem se příliš ponořila do svého malého světa, abych o tom příliš přemýšlela.

Další dotek už byl mnohem příjemnější a při dalším už jsem se neudržela a sevřela si levý prs tak silně, až to skoro zabolelo. Ne, že by to bylo tak těžké – moje prsa se dala sevřít jednou rukou a pořád vám zbylo dost místa. Prý jsem jako malá nepila dost mléka. Blbost. Jedinou výhodou bylo, že bylo snadné sehnat oblečení mé velikosti a netrpěla jsem bolestmi zad. Nevýhodou bylo, že jsem i ve svých sedmnácti byla stále panna. Zatracení Starší a jejich požadavek na nedotčenost jejich šampionů. U kluků si to mohli těžko ověřit, k těm se holky plížily do domu každou noc, aby se pak mohly vychloubat před ostatními, že svedly skutečného šampiona, ale u holek to prostě nešlo. No co, kluci si teď mohli trhnout nohou. Teď jsem byla tady a tohle bylo moje tělo a zoufale se dožadovalo pozornosti.

Znovu jsem si pevně stisknula prsa a zamířila k nabíhajícím bradavkám. Nadšeně se ztopořily už při tom nejjemnějším doteku a moje sténání přestávalo být tlumené. Ách, tohle jsem tak moc potřebovala. Příjemné, něžné doteky někoho, kdo ví, jak to mám ráda. Pevně jsem sevřela jednu bradavku mezi prsty a začala ji mnout a odměnou mi byl tak silný pocit vzrušení, až mi málem zaskočilo.

Samozřejmě, že v té době už jsem tekla jako děravý hrnec. Příliš ponořená do svého vzrušení a příliš netrpělivá na přílišnou předehru jsem sklouzla volnou rukou mezi nohy a začala se laskat na těch nejcitlivějších místech. Ucítila jsem na podbřišku zárodky chloupků a na moment se mi rty zkřivily do výrazu nevole. Budu si muset někde sehnat břitvu nebo si alespoň pořádně naostřit nůž a zbavit se jich. Protentokrát jsem je ale ignorovala a místo toho si zajela prstem mezi vnější záhyby kůže. Moje lasturka byla už úplně otevřená a připravená pojmout cokoliv, co bych do ní strčila. Bohužel, musela se spokojit s mým prstem, který ale i tak působil příjemněji než cokoliv, čím jsem ji trápila předtím. Napětí se ve mně stupňovalo s každým pohlazením a já věděla, že už to dlouho nevydržím. Doma bych to možná ještě trochu protáhla a užívala si ty nádherné pocity alespoň pár minut, ale tady mě chtíč ovládal až příliš silně. Rychlými, zuřivými pohyby jsem si projížděla rozkrok a rozmazávala tu sladkou šťávičku všude, kam jsem dosáhla, zatímco mi druhá ruka svírala a kroutila ňadro tak silně, až mě ta náhlá bolest přiměla vykřiknout. V té chvíli jsem začala divoce třít svůj poštěváček a celé moje vzrušení v tu ránu explodovalo. Padla jsem na kolena, zalitá a oslepená extází, která mi proudila celým tělem, a křičela jsem dechberoucí rozkoší, zatímco mi prsty samy od sebe stále divoce vzrušovaly moje žárem rozpálené tělo. Tohle byla slast nad všechny slasti!

Když jsem, po nejdelší minutě mého života, přišla k sobě, mohla jsem si vydechnout. Vzrušení, které bylo před pokusem o spánek téměř nekontrolovatelné, s orgasmem značně pokleslo. Možná bych i zvážila udělat si dobře ještě jednou, ale mé noční hrátky vyčerpaly i poslední zbytky mých sil a navíc se teď o pozornost hlásilo i moje svědomí, které se silně pohoršovalo nad tím, že jsem si jako šampion Ingnamu a v zemi démonů dovolila masturbovat někde za kamenem jako sexem posedlý puberťák. Naštvaně jsem ten malý hlásek poslala k šípku, dobelhala se ke spacáku a s úlevou do něj zalehla. Tentokrát už jsem usnula úplně bez potíží, ozářená rudým svitem měsíce, s měkkou přikrývkou kolem těla a slastným pocitem ve slabinách.