Takže jsem tu konečně s přepsáním bývalé Druhé šance! Pokud máte zájem si přečíst starší verzi, stačí mi dát vědět a já Vás odkáži na AO3, kde je fanfiction stále uložená ve své prvotní verzi. Snad se Vám tento rewrite, pojmenován Vzpomínky bude líbit! Hailey Stone

Sledoval jsem, jak její ruka kmitala po tabuli a křídou tam zanechávala body, kterým se máme dnes věnovat. Jakmile zapsala body porozumění a shoda, věděl jsem, že pro nás není cesty zpět. Ještě lépe řečeno: pro mě nebude.

Nejistě jsem se rozhlédl kolem sebe. Macecha, Mariah, seděla po mé pravici, jako kdyby měla místo páteře pravítko. Světlé vlasy měla stažené v uzlu na temeni a dva pramínky nechala tančit kolem hranatého obličeje, bradu měla zdviženou, rty bílé, bezkrvé a stisknuté do úzké linky. Tvářila se jako aristokrat, jímž nebyla.

Když zjistila, že na ní pomrkávám, zamračila se a posunkem mi naznačila, ať se dívám, kam mám. Neodporoval jsem, zase takový pohled na ni není.

Žena u tabule stále psala. Občas mrkla svými bouřkovými duhovkami na nás, snad aby se ujistila, že nikdo neunikl povinné přednášce Springfieldské akademie pro rozvrácené rodiny.

Ještě chvíli jsem cítil, jak mě Mariah studuje. Když jsem ji přesvědčil, že věnuju pozornost tabuli, něco si zašeptala pro sebe a natáhla se přes tátu k Lukovi, aby se posadil slušně. Je blázen, jestli si myslí, že poslechne.

Jakmile jsem si byl jistý, že mi již opravdu nevěnuje svou kontroverzní péči, dovolil jsem si rychlé mrknutí na tátu, který seděl ve svém obvyklém saku a stálým úsměvem právě vedle Luka, mého nevlastního bratra. Ten ignoroval ruku své matky na jeho rameni a stále seděl tak, jak se posadil. Zhroucený jako u televize a něco si črtal na papír. Světlé vlasy měl rozházené do obličeje, tvořilo to iluzi netečnosti, ale i tak jsem věděl, že vidí všechno. Bylo to tak vždycky, nikdy jsem se po tom, jak to dělá, moc nepídil, tak jsem raději zase mrknul jinam a pořádně si prohlédnul přednášející.

Konečně totiž odložila křídu a otočila se k nám.

Přednáška pro rozvrácené rodiny se konala v učebně fyziky. Především proto, že byla největší a měla čtyřmístné stoly. Podezřívám však našeho ředitele, že vybral mučírnu kvůli křiklavě žlutému nátěru, hádám, že má mít blahodárné účinky na naše zdeformované myšlení… Zní to jako něco, co by náš říďa uskutečnil. Moc bych tomu ale nevěřil, na mě nemá dobrý účinek ani při fyzice.

Možná proto vypadala žena u tabule tak majestátně. Tmavé vlasy jí spadaly v prstýncích na ramena, bouřkově šedé oči jí jiskřily porozuměním. Jako kdyby věděla…něco. Všechno. A uměla toho sakra dobře využít. Kdybych věřil v božstva a jiné nadpřirozené blbosti, řekl bych, že s nimi má něco společného. Nehledě ne to, že měla obléknuté sáčko, ve kterém se tu nutně musela potit.

„Dobré odpoledne. Jmenuji se Ady Owleová. Na začátku vás chci upozornit, že nejsem zvyklá dávat přednášky tohoto typu, nikdy jsem neměla důvod a nikdy mě to nebavilo, ale okolnosti mě přinutily, tak tu jsem. Proto nebudu tolerovat jakékoli vyrušení těchto lekcí. Chcete dělat rozruch? Můžete, ale venku. Tato sezení se budou konat každé úterý v tuto hodinu, po dobu čtyř neutěšujících týdnů. …"

Vypnul jsem. Já vím, blbý nápad. Neudělal bych to, kdybych měl na výběr. V jejím podání bych nejspíš poslouchal o mytologii, kterou od jisté doby obzvlášť nemusím. (Od doby, co jsem začal na ulicích ty potvory z mytologie vídat, než mě táta konečně přesvědčil na terapii.) Jde hlavně o to, že v poslední době toho moc nenaspím. Mám noční můry a každou další nocí se stupňují v horších a horších variantách. Nejdřív to byly nevinně vyhlížející noční můry – ženou se na mě draci s několika hlavami, lvi, padám z obrovské výšky do řeky… A v jednom snu se na mě řítila i žhavá láva. A jediné co bylo na tom snu zlého, byl pocit, že budu muset mýt nádobí.

Nejzákeřnější byly hlavně ty, které začaly krásně. Vlastně docela idylicky. Modré cukrovinky, sladký pocit v krku, krásná tvář ženy, které bych neměl problém říkat „Mami." Úsměv té mojí byl taky takový, než propadla depresím a pak mi spáchala sebevraždu před očima. Poté se sen změnil, přišla bouřka, kluk s kopyty a monstrum ve stínu, který ji stisknul, a už jí nebylo. Byla pryč. Já se pak musel probudit se sladkým pocitem pod jazykem a slzami v očích.

Horší než tohle byl snad už jen sen s diskem. Házeli jsme si, vlastně úplně bez starostí, proč bych se vlastně bál, že ano? S ním (ať už to byl kdokoli) jsem v bezpečí. Jenže najednou lup! Zvedne se vítr a disk mi míří mezi oči smrtící rychlostí. Poslední, co si pomyslím před násilným vzbuzením, což už je samotné proti přírodě, je: „Proč?" Někdy mám i pocit, že mi po čele teče krev. Je to k vzteku.

Zavřel jsem oči – jen na vteřinu, Percy! – ujišťoval jsem sám sebe. Vteřina to kupodivu nebyla.

„Nudím tě, chlapče?" Trhnul jsem sebou a zadíval se na Ady Owleovou. Stála nade mnou ruce v bok. Otevřel jsem ústa, abych se omluvil, ale Mariah mi vlepila bolavý pohlavek, až jsem třísknul čelem o desku lavice. „Omluv se," zasyčela. Jako kdybych to neměl v úmyslu, fúrie. „Ujišťuji vás, madam, že takové násilí nebylo ale vůbec nutné, chtěla jsem jen odpověď na otázku!"

Sebral jsem se a zatlačil na rýsující se bouli na čele: „Omlouvám se, nechtěl jsem usnout. Ale špatně spím a dnešní tělocvik mi ale vůbec nepřidal." Další pohlavek. Au.

„Umíš se jen vymlouvat!" Ano, docela mi to jde. Ale že by to byla jen můj jediný talent, to se nedá říct. A další rána.

„Paní Scottová! Ještě jednou ho takhle uhodíte a věřte mi, že se nebudu rozpakovat s kontaktováním příslušných úřadů!" zvedla hlas slečna Owleová. Mariah stiskla rty a složila ruce do klína.

Ady stála nad námi v pozici vrchního vyšetřovatele z toho detektivního seriálu, co Luke tak rád sleduje a zeptala se: „Troufám si říct, že se takto děje každý den?" Co bych zapíral. Kluci mě vidí každý druhý den na tělocviku. Tak jsem pokrčil rameny.

Luke zvednul oči, mám teorii, že cítí krev jako žralok, a těkal jimi mezi mnou, tátou a Mariah. „Vy," ukázala prstem Ady na tátu, aniž se na něj podívala. „Proč to dovolíte?"

Tátovi úsměv z tváře okamžitě odplaval někam dost daleko, aby ho už nikdy nenašel. „Většinou u toho nejsem, Percy není bit za nic, co si nezaslouží."

Ostatní rodiče a si buď odfrkli, nebo nevěřícně kroutili hlavami. Většina těch, co si o tom mysleli svoje a vlastně naprosto správně byly rodiny, co mě znají už odmalička.

„Ach tak. A co ty, dostáváš taky?" otočila se na Luka. Ten se, jakmile se pozornost obrátila na něj, malinko přikrčil, ale pak pohodil rameny. No jistě, tomu to vlastně může být jedno.

„Skvělé! Otázka dne – pročpak ho bijete? Dědictví? No jistě!" Kde se vzal, tu se vzal notes a vyplněné dotazníky. „Podle předem vyplněných dotazníků si váš nový manžel přivedl z minulého svazku svého syna, který dědí tři čtvrtě z celého majetku." Hloupé, hloupé dotazníky!

„Percy, ano." Přisvědčila hořce Mariah. „Nechtěla jsem ho do domu. Jasně jsem řekla, že by měl být v sirotčinci, nebo na psychiatrii. Dítě z minulého manželství nepatří do nového." Znovu stiskla rty do linky. Ví vůbec, jak pitomě zní? Poslouchá se vůbec? „A měl být vyděděný. Jak na to pak přijde Luke?" Ne, neposlouchá.

Luke se odvrátil od matky, s tímhle nikdy nechtěl mít nic společného. Jeho vlastní táta ho zásobuje bohatsvím a jediné, co ho vlastně zajímá, je ta jeho přihlouplá rocková skupina, se kterou chce prorazit.

„Ano, to by se hodilo, aby po druhém manželovi dědil jen ten váš. Víte, že na základě té hloupé teorie měl poputovat stejně rychle do domova i on? Vyděděný?" Ady kontra Mariah 20-0.

„Co si to dovolujete! Vždyť je to moje jediné dítě!" Zaječela Mariah a já jí úplně poprvé uviděl fialovou vztekem. Docela jsem se i bavil, i když je jasné, že to pak doma schytám.

„Stejně tak, jako je tady Percy zase jediným dítětem pana Scotta. Doufám, že jste se poučila." Poodstoupila od našeho stolu a laserovým ukazovátkem nás odkázala na další bod přednášky. NESHODY.

Když nás Ady rozpustila, vyrazil jsem jako střela a oddělil se od Scottových-Perkinsonových jak nejrychleji to jen šlo. Na chodbě jsem si odpočítal svoji skřínku, hodil si tam přebytečné učebnice a věci a prudce zavřel s jasnými plány v hlavě, jak strávit zbytek tohoto večera.

„Byla ta scéna opravdu nutná?" najednou vedle mě stál Luke, vzal mě za zápěstí a následně je zkroutil. „Já to nezačal, poděkuj své drahé matince!" syčel jsem bolestí a úlekem a snažil se ho oddělit od mého ubohého zápěstí. Nikdy jsem nevěděl, jak to dělá, vždycky je tak nenápadný! Na to, že na sobě nosí osmnáct kilo železa, se pohybuje až příliš tiše a nikdy nevíte, že je za Vámi, dokud Vám něco neprovede.

Zkroutil mi ruku ještě víc, až jsem se k němu musel otočit zády, aby mi ho nezlomil. Chvilku jsme takhle stáli, já zoufale bojující o svobodu a on samozřejmě úplně chladný k mé bolesti. Nakonec vzdychnul a uvolnil své sevření. Masíroval jsem si zápěstí a počastoval ho tím největším pohledem zkázy, který znám. Bylo mu to naprosto jedno. Proč taky ne, že? Ví, že je silnější než já. „Ryan," tím myslel tátu, „chce, abys byl doma do desíti. Matka říká, že se máš podřezat jako ta tvoje a raději se nevracet. Mně osobně je úplně jedno, kdy a v jakém stavu se vrátíš – jestli vůbec. Ale ještě jednou ze spaní něco pípneš a těš se na dýmku."

Vůbec ničím jsem nedal najevo, že jsem ho slyšel a odešel z budovy. Dýmka je, jen tak mimochodem, nepochopitelně pojmenovaná technika, jak mi znesnadnit život. Zahrnoval topení, kdy ti strčili hlavu do studené vody ve vaně, ruce ti zkroutili za zády, zadělali lepicí páskou a zatímco jsi bojoval o vzduch, někdo ti klepal popel z cigarety na holý krk jako do popelníku.

Nepochyboval jsem, že by to udělal znovu. A tentokrát by ani pomoc svých kumpánů nepotřeboval, je mu osmnáct a je dvakrát tak silnější jak já. Poprvé mi to udělal, když jsem se v devíti do jejich domu přistěhoval. Nejhorší hodina a půl mého života, kromě té hodiny a půl, kdy jsem se snažil mamku vzbudit.

U západního vstupu do budovy jsem se opřel pravačkou o skleněné dveře a vyndal mobil, abych zavolal Andymu. Rychle jsem projel kontakty a připravil se na vytáčení. Venku už byla tma jak v pytli a za školy odcházeli poslední lidé. Pokynul jsem slečně Moonové, naší profesorce francouzštiny, která zrovna vycházela se sluchátky v uších. Usmála se, a svižně vykročila k parkovišti, kde jako obvykle čekal její náklaďáček.

Zmáčknul jsem zelené sluchátko, vytočil Andrewovo číslo a ramenem si otevřel dveře. Mobil zapípal. Jednou, dvakrát… a sklouzl mi z prstů.

Na parkovišti stál kluk asi v mém věku. Plavovlasý, opravdu hezký. To nebyl důvod mého výpadku. Měl tu tvář. Tvář, se kterou jsem se cítil v bezpečí, před tím, než mi disk rozrazí lebku. To on házel ten disk.

Ten kluk si mě nejdřív nevšiml, nic nového, ale jakmile si všiml zářící obrazovky a následně i mé osoby, usmál se a zamával. Ústy naznačil jasný pozdrav a dál mával.

Konec. Končím!

„Hej, Percy," ozval se Andyho hlas, ale já to típl a utekl. Auto jsem nechal na parkovišti a ten kluk stále mával.

Domů jsem dorazil po dlouhé procházce pěšky v půl osmé. Doma to vypadalo úplně normálně. Táta vypadal jako vždy vyrovnaně s nespravedlivým světem, když jsem mu oznámil, že jsem nechal auto ve škole, jestli by mě tedy ráno nehodil na Akademii. Luke se rozvaloval na gauči v obýváku a jen Mariah vypadala, jako kdyby ji přejel parní válec. V kuchyni jsem si připravil dva sendviče, a když jsem přišel do sdíleného apartmánu v prvním patře, Luke už ležel s notebookem na klíně v posteli. Když mě spatřil, povytáhl obočí, dal dolů nějakou stránku nepřístupnou klukům v mém věku a zeptal se: „Copak, ten teplouš ti dal kopačky?

Ani jsem mu na to neodpověděl, mrštil jsem batohem pod svůj psací stůl, odložil talíř s jídlem a zapadl do koupelny. Jakmile jsem se vrátil, na židli seděl táta a Luke trucoval na posteli se sluchátky v uších. A to jsem si myslel, že jsem tomu ušel.

„Je ti doufám jasné, co jsi vyvedl." Vážně dobrý úvod. Dělá si srandu? „Já?" namítnul jsem, vzal si sendvič a posadil se na postel. Otec se zakabonil. „Dobře, uznávám. Trošku jsem to neuhlídal…"

„Teď jsi to, Ryane, vystihnul." Ušklíbnul se Luke. Táta to ignoroval a zvedl se. „Koukejte jít spát. Dole vás, ani jednoho, už nechci vidět. A ty se opovaž ho topit. Nebo cokoli… Percy, tady máš prášek na spaní. Nedá se na tebe koukat." Zavrčel na nás. Připomínal mi čivavu. Díky bohu, že vypadám jako máma. Táta, bůh ví, že ho mám rád, není žádný fešák a připomíná mi psy častěji než by bylo zdrávo. Když odcházel, Luke si provokativně zapálil cigaretu.

Tentokrát jsem měl jinačí sny, vznášel jsem se v mlze a občas tou mlhou prošli lidé. Vesměs byli nezajímaví, až na několik… Bledolící kluk, zrzka, punkerka, kluk s rohy (to už jsem neřešil!), veliký kluk s jedním okem… a jeden člověk tam byl naprosto jasnější než ostatní. A byl tak podobný Ady Owleové, že by si jeden pomyslel, že se na mě usmívá její dcera.

Když jsem se vzbudil, Luke mi klečel na posteli a nad obličejem mi nakláněl flašku s vodou. Zamračil jsem se: „Co to děláš?" On jen pokrčil rameny a stáhnul se. „Škoda," zamručel a láhev strčil do baťohu. Protřel jsem si oči a zamrkal na budík. Hlásil krásných 6:50.

„Ryan ti vzkazuje, že kdybys chtěl, hodí tě k slečně Danielsové a pak i do školy. Asi bys to potřeboval." Zle se zašklebil a sundal ze židle pásek, který jsem mu dal loni k narozeninám. Z donucení a byl ošklivý. Ale jemu se očividně líbil, takže jsem to neřešil.

Slečna Danielsová byla třicátnice s milým úsměvem, kterou jsem navštěvoval od sedmi let, když máma spáchala sebevraždu, a začal vídat mytologické bytosti na ulici. Moje psychika byla pro tátu důležitá. Jak sám říkával, je třeba vědět, jak na tom jsme. Ale tady jeho starost začínala a končila, řekl bych.

„Proč? To už jsem zase snad ječel?" zeptal jsem se a oblékl triko. „Jo, kdo je proboha Annabeth Chaseová?"

Z nějakého důvodu mě polil nefalšovaný strach.

„Ahoj, Percy! Dnes jsem tě nečekala. Je snad něco v nepořádku?" Amanda Danielsová se usmívala, jako kdyby už nikdy neměl přijít zítřek, jako vždy krásná, a nabízela mi pohodlné křeslo.

Žmoulal jsem si rukáv bundy a očima běhal po zdech. Jako obvykle tam měla obrázky z Řecka, Itálie, moře a z nějakého nepochopitelného a trochu znepokojivého důvodu se uprostřed toho vyjímala budova Empire State Building. Vůbec byste to netipli na psychologickou poradnu. Vlastně samotná paní Danielsová vůbec nebyla ten typický příklad psychiatra. Je dyslektik, má ADHD a kdykoli si něco píše, píše to Řecky což je další věc, kterou nikdy nepochopím. To už i angličtina psaná latinkou je přijatelnější, než se jako dyslektik učit Řecky. Nemluvě o jejím vzhledu. S tím jak vypadá, by mohla být top modelkou, ale z nějakého důvodu se rozhodla pro dráhu medicíny.

Zhluboka jsem se nadechl, otevřel pusu … a zase ji zavřel. Popleskala mě po ruce a přívětivě se usmála. „No tak, Percy, je to v pořádku. Já tě přeci neodsuzuju, moc dobře to víš."

„Je to divný, poslední dobou mám sny… vlastně spíš noční můry." Začal jsem nejistě.

„Hádám, že to nebude jediný důvod tvé návštěvy, je na nich snad něco zvláštního? Opakují se a tak nespíš? Vrátila se do nich mamka?" Tedy, v téhle situaci by i tahle varianta byla vítanější. Při vzpomínce na včerejší setkání jsem se malinko otřásl. Z retrospektivy ta situace nedávala smysl. Ale mával mi, pozdravil mě. Znali jsme se? Ne, to bych si pamatoval. Proč se mnou tedy zabývat?

Mohl snad tušit, že o něm mívám sny?

A vidíte? Už tahle myšlenka je dost šílená!

„Nejsou o mámě. Opakují se každou noc. Jsou různé…ale mají stejný základ, víte? Obličeje, prostředí, pocity… a jsou tak směšné!" Poslední větu jsem skoro zakňučel. „Navíc si Perkinson stěžuje, že z těch snů ječím. Občas prý i jeho jméno, což mi předhazoval celý týden, nějaký Castellan, Thalia, Nico di Angelo, Annabeth Chaseová… a pak i nějaká odborná jména, skoro jako slang historiků. Názvy jako Ariadnina nit, Blahovolné, a bla, bla, bla…Naposled mě za to chtěl zlít vodou…"

Sledoval jsem její obličej, který každým slovem bledl víc a víc, až mi nakonec selhal hlas. „Je Vám dobře?" zeptal jsem se.

Okamžitě se vzpamatovala, promasírovala si spánky a zatřepala hlavou. „Promiň. Popiš mi nějaký ten sen, Percy." Značně zaváhala nad oslovením, ale já si toho nevšímal. Víc jsem měl strach o její zdraví, změřil jsem si ji pohledem, ale do tváří se jí začala vracet barva, tak jsem neochotně popsal sen o lávě. A s hanbou přiznal i strach z mytí nádobí. Pokývala hlavou v porozumění. Vstala a prstem zaklepala na plakát s Empire. „Popiš mi ještě jeden, trochu osobnější. Tam, kde prožíváš opravdu silné emoce." Odmlčel jsem se, Danielsová se otočila na podpatku a zkoumala můj výraz. „Prosím, Percy." Dodala.

Váhavě jsem začal: „Topím se. Ten samotný pocit mi připadá iracionální. Ať už jsem v tom snu kdokoli, ve vodě mi není dáno topit se. Něco mi trhá tělo, všechna bolest se soustředí na jednom místě mého těla. Pak někdo křičí, vytáhne mě z vody. Bolest neustává. To už jsem vzhůru, sedím a ječím. Tohle není normální. Takhle by spánek neměl fungovat!"

Nedodal jsem, že tu bolest cítím i po probuzení, nebo že místo, kam se soustředí je moje mateřské znamínko.

Slečna Danielsová malinko zesiná. Sedne si za stůl a na zápěstí si navlékne provázek s barevnými korálky. Každý unikát. Abych se vyhnul jejímu pohledu, usilovně jsem si prohlížel korálek uprostřed. Blesk.

„Nevím, Percy, nevím. Necítíš v poslední době nějakou úzkost doma? Ve škole? Nejsi napjatý?"

„Jediné z čeho jsem napjatý, jsou ty zatracené sny. Zrovna dneska se mi zdálo o imaginární dceři ženský, co u nás vede kurzy psychologie pro rozvrácené rodiny. A viděl jsem u školy toho chlapa, co mi hází disk…" odmlčel jsem se, to jsem jí nechtěl vyzradit.

„Cože? Jaký disk? Nevzpomínám si…" zarazila se uprostřed věty. Pokrčil jsem rameny. „Jen další sen. Nikdy předtím jsem toho kluka neviděl, jsem si jistý. Nikdy jsem neviděl nikoho z nich…" zmlknul jsem. Měl jsem pocit, že to není pravda. Ty sny mě rozežíraly zevnitř.

Danielsová otevřela notebook. „Percy, teď mě dobře poslouchej. Připojím se teď na internet a vyhledám ti nějaké jméno, co jsi vykřikoval ze spaní. Nemusel jsi totiž nic z toho vidět přímo, víš? Stačí mrknutí a tvůj mozek se může zbláznit. Nemusí to vůbec nic být a časem by to mělo přejít. Uznávám, tvá probuzení jsou neobvyklá, ale taky mohou mít logické vysvětlení. Nemusíš si to uvědomit, ale můžeš se probrat a odezvy nočních můr se ti zaříznou do vědomí a začneš křičet. Rozhodně by sis měl o tom s někým promluvit, rozhodně ti to sejme váhu z ramen a časem by se tak sny mohly úplně ztratit. A kdyby se to časem nezlepšilo…" Odmlčela se a začala psát na klávesnici. „Tak budeme muset přejít k drastičtějším metodám…" Sjela mě skoro lítostivým pohledem, ale to jsem si taky mohl jen představovat, a začala ťukat do klávesnice. Kývnul jsem a sledoval její pohyby myší.

„No vida!" zajásala najednou. „Tady to je!" Otočila monitor a ukázala mi stránku v oranžovém provedení. Byla to stránka o architektuře a v záhlaví byl vyveden obrázek Minotaurova bludiště.

Poklepala prstem na pravé menu, kde se skvěla fotka majitelky webu. A srdce mi spadlo někam, kde ho už asi nenajdu. Annabeth Chaseová byla Ady podobná jako vejce vejci. Až na drobnůstky, samozřejmě a pak taky tohle – věk. Annabeth Chaseová byla rozhodně starší než tak, jak jsem si ji vysnil, ale jistě to byla ona, i s šedými prameny vlasů. Říkal jsem si, že by byla Ady její dcera? Ne, nejenže by to neodpovídalo věkově, Chaseová byla maximálně o deset let starší, než Ady. Ale stále jsem se nemohl zbavit přesvědčení, že je Ady Annabeth. Dost proti logice, že?

„To ne, v mém snu byla tak v mém věku!" koktal jsem. „A tu stránku jsem v životě neviděl, natož tu architektku!" Slečna Danielsová se tvářila vítězně. „Percy, to bych neřekla. Mohl jsi to vidět kdekoli, klidně i koutkem oka a ten věk se dá také vysvětlit. Jsi mladý, osamělý kluk. Pokud vím, máš jen Andrewa a ten není zrovna dobrý kamarád. Potřebuješ vrstevníky a společnost. Tyhle sny se ti možná snaží vynahradit osamocenost. Tohle je skoro učebnicový příklad." Mluvila tiše, přívětivě. Už od začátku našeho vztahu doktor-pacient se o mě starala ukázkově, radila mi a v nejhorších chvílích mého života mi pomohla odrazit se nahoru.

Tak proč mi připadalo, že mě už od začátku mé dnešní návštěvy krmí neuvěřitelnými blbostmi?

Ještě chvíli jsme si povídali, slíbila mi, že pokud se to do týdne nezlepší, udělají tomu přítrž jinak a poslala mě do školy. Když jsem za sebou zavíral dveře, zdálo se mi, že s vážným výrazem stála u umyvadla a házela si zlatou mincí, zatímco otáčela kohoutkem.

Táta se na mě v čekárně usmál, zavřel notebook a odvezl mě do školy. Stále mi opakoval, že mě má rád, abych na to nezapomněl.

Do třídy jsem dorazil na čtvrtou hodinu, dal třídní razítko psychologické poradny jako omluvenku a zaplul do lavice. Andy se na mě zazubil a ukázal mi, kde si mám otevřít učebnici. Ovidius. Ten den bude horší a horší.

„Tak, kdo nám řekne nějaké příklady Proměn?" Tak přesně proto jsem nesnášel duo Řecko-Itálie. Jinak je naše třídní bezva učitelka, ale zrovna teď jsem ji nesnášel. Odpověď znal Marcus, třídní snažílek. Je fajn, bezva hraje fotbal, ale taky je fakt, že by mohl ubrat, co se týče práskání. Nemusel nikomu říkat, že jsem to byl já, kdo uklouzl po tubě s náplní do fix na tabuli a aniž by si uvědomil, co to je, vyhodil ji z okna. „Dafné, Íó, Európé, Orfeus, Ganymédés, Hyakinthos, nebo třeba Persefona."

„Ano, přesně tak." Zapsala jeho příklady na tabuli a připsala několik dalších. Dost dalších. Hold patnáct knih je patnáct knih. „Persefona, ano. Ano…Hádes se zamiloval do bohyně jara, Persefony a unesl ji do podsvětí. Proměna?" Vyvolala Emily Nowakovou, která seděla za mnou. O fous jsem ušel zkáze!

Meyerová si za každou správnou odpověď zapsala plus a za každou špatnou mínus. Mně se to zatím vyhnulo a tak jsem si pilně zapisoval každý příběh, který popisovala. Věřil jsem, že alespoň jeden z těch příběhů co si tu řekneme, dá do testu.

Nakonec se dostala k bodu – „Hyacinthus, nebo Hyakinthos, jak chcete. Oblíbenec Apollóna. Byl to spartský princ, prý neuvěřitelné krásy a nadání, takže není divu, že každý vyhledával jeho společnost." Následoval výklad, který jsem si zapisoval rychlostí blesku. Tenhle příběh nějak totiž prožívala… jo, ten bude v testu. Celkem po spartském princi Hyacinthovi toužili tři, o nichž se stále mluví. Jeden z nich byl básník, ale ti další dva byli hold jiná liga. Apollón a Zefyros. Básníka vyřadil Apollón rychle ze hry díky Múzám a princ si nakonec vybral jeho namísto Zefyra. Meyerová to opravdu prožívala:„Ale on se pomstil, ten to nenechal jen tak. Ze žárlivosti použil svou moc, a když Apollon učil chlapce házet diskem," tady jsem dal větší pozor, morbidnost forever, „zvedl se vítr, disk prince trefil a na místě zemřel." Aha. Měl jsem se raději flákat. „Bůh byl tak zasáhnut jeho skonem, že z princovy krve vyrostly květiny, pojmenované po něm. Hyacinty. V tom spočívala…pane Scotte, jste v pořádku? Jste bledý jako smrt!"

Ne, nebyl jsem v pořádku. A ano, smrt je vhodné přirovnání. Civěl jsem na svůj sešit literatury a v hlavě si opakoval nově vzniknuvší mantru: „Koutek oka, Percy, jen jeden zatracený koutek oka!"

„Hej, kámo, je ti dobře?" slyšel jsem Andyho promluvit. Tohle mě donutilo zvednout oči a omluvit se profesorce, že se mi jen zamotala hlava. Sice trošku víc, než je v rámci normálu, ale Meyerový to stačilo a dál pitvala Proměny.

Dalo by se říct, že mi řecký pantheon otravoval život už od jeho počátku. Táta byl do starověku zamilovaný, než máma umřela, procestovali jsme snad celé Řecko a tak se mi čas od času vybaví informace, že ten a ten byl to a to… Je pravděpodobně zázrak, že si to pamatuji, když to před dvanácti lety vštěpovali v lámané angličtině čtyřletému. Rád jsem vzpomínal na noci, kdy se vyprávělo. Seděl jsem v mámině klíně a to, čemu jsem nerozuměl, mi táta zopakoval. Rozhodně alespoň jednou přišla řeč na Apollónovy lásky. Nebyli to jen muži, zdaleka ne. Heterosexuálních vztahů měl sakra víc (a nejedna z toho pak byla v maléru, viz Dafné), ale díky těmhle vztahům byl asi nejproslulejší. Nepamatuji si sice báj o tomhle zatraceném princi, který mi zaručil noční můry, ale další tři jiné příběhy. Mamce se to nelíbilo, byly mi čtyři roky a znal jsem milostné příběhy boha.

Odložil jsem pero a po zbytek hodiny odpočítával vteřiny do zvonění.

Jakmile hodina skončila, sebral jsem se a schoval na záchodech. Bylo tam pár kluků z Lukovy třídy. Kouřili a občas zvědavě mrkli mým směrem. Ani se jim nedivím, asi sem moc lidí nechodí oplachovat si obličej a říkat si: „Nešil, idiote."

Jakmile za mnou vpadl na záchodky Andy, ignoroval jsem ho a vystřelil na další hodinu. Chtěl jsem se vymluvit z nočních můr sám.

Logicky, všechny ty proslovy o koutku oka dávaly smrtící smysl. Ovidia mám v učebnici, nemluvě o výletech do Řecka. Ten kluk tamtudy může chodit domů už celé věky a možná je gay, co já vím. Annabeth jsem mohl vidět na něčím notebooku a vážně si jí přebarvit na mladší. A to další můžou být jen hloupé sny hloupého teenagera, kterému jeho matka spáchala před očima sebevraždu.

Jo. Tak to bude. Nic jiného, totiž neodporuje logice. Chtělo se mi zvracet, ale nechtělo se mi vracet do koupelen.

Další hodinu jsme měli EVV, vedl ji postarší profesor se zvláštními nápady (jsem si jistý, že byl v sedmdesátkách dítě míru) Andrei Sokolov. Na každé další hodině měl debilnější a debilnější nápady a kdo nedodělal práci jednu hodinu, už jí nedodělal nikdy. Teorii jsme dělali poslední měsíc školního roku. Ani dneska nezklamal. Jakmile jsem si udělal pohodlí u svého stojanu, rozrazil dveře, a za ním se vplížili mí spolužáci, co mu na chodbě nestihli utéct s plátny v rukách.

„Dnes budeme mít volnější hodinu," oznámil nám s úsměvem. Což už samo o sobě dává červeně psané, podtržené varování. „Dnes si nakreslím sen!" A průser je na světě. Dělají mi to mocnosti naschvál?

„O čem sníte? Jak si Sen představujete? Je to žena, muž nebo jen nejasné obrazce lidského rozumu? Máte na to dvě vyučovací hodiny, slečně Moonové se udělalo špatně a tak zůstala doma. A ne, Scotte, neřeknu vám, z čeho se jí udělalo špatně. Prostě je jí špatně." Zklamaně jsem dal ruku dolů, včera vypadala v pořádku. Co se asi stalo?

„Rozdělte si plátna a začněte!" bohužel přetrhlo moje paranoidní myšlenky. Vytáhl jsem si barvy a štětce, poděkoval Alexandře za plátno a nakonec strávil čtvrt hodiny zíráním do blba, než jsem se odhodlal (po pohlavku od profesora) na nějakou blbost. Udělal jsem si tři sféry. Nebe, oceán a podzemí. A z nějakého zvláštního důvodu jsem si doprostřed toho všeho zakomponoval zlaté vozidlo. Jasně jsem si tam vykreslil tváře. Kreslil jsem je skoro automaticky. Auto řídila punkerka s vyděšeným výrazem a snažil se to korigovat výrostek až příliš podobný tomu ze včerejška. Za nimi byli evidentně vyděšení cestující, všechny jsem je znal ze snů, až na jeden, který jsem si nedokázal za boha zařadit. Zamračil jsem se, položil paletu a štětce a přemítal, kde se ten nápad vzal. Nadskočil jsem, když za mnou kdosi tlesknul. „Výborně, pane Scotte! Jako vždy jste nezklamal! Měl jste jít na uměleckou školu, takové plýtvání talentem!" Skolov, no jasně.

Otočil se k mým spolužákům a popisoval části mého obrazu. „Podívejte se, jak to auto natočil, vypadá, jako kdyby mělo vyletět z plátna přímo na nás! A ty barvy a prostředí! Tak takhle vypadá sen!" Ale já ho moc neposlouchal, ani když mi dal pochvalu a ujištění, že to vyvěsí do hlavní chodby, aby se tím mohli všichni obdivovat. (To mě moc nenadchlo. Marcus mi posílal očima výhružky smrti.)

Mě trápil můj podpis, můj postup. Nepamatoval jsem si, jak jsem to kreslil. Vím jen, že jsem to nakreslil. A už vůbec si nepamatuju, že bych se podepsal jako Perseus. Hadříkem jsem to rychle napravil, a když zazvonilo, zabalil jsem si, zase zapadl na záchody a tam už se vážně pozvracel.

Andy tam vběhnul pár vteřin po mně a s útrpným výrazem mi držel batoh. Když si všiml, že tam zase okouní třeťáci, pokusil se je vyhnat. Ale to už vešel Luke. Já těch pohrom v posledních čtyřiadvaceti hodinách prostě neměl dost. Sebral Andrewovi můj batoh, a vypakoval ho i se svými kumpány ven z umýváren.

„No fuj, seber se, babo!" zavrčel mým směrem, ale hodil mi kapesníky. Vypláchnul jsem si pusu a byl rád, že si kvůli tělocviku beru do školy i kartáček s pastou. Obvykle se totiž najím hlíny, když mě shodí ze hřiště do svahu. Prostě nejsem zrovna typ na sport.

Po důkladné ústní hygieně jsem se opřel o umyvadlo a zhluboka vydechoval. Potřebuju pauzu. Nutně.

Luke vykopnul několik dveří od záchodů, a jakmile shledal, že jsme sami, zamknul hlavní dveře. Sedl si vedle mě a zapálil si cigaretu. Jako kdybych toho neměl dost doma.

Labužnicky vydechl kroužek dýmu a spustil: „Podívej, vím, že se máme rádi asi jako…proto snad ani není přirovnání, ale mám za tebe určitou zodpovědnost, víš? Takže si zapamatuj, že nejsem ztělesnění mé drahé matinky. A jestli něco bereš, tak se buď poděl, nebo zažádej o pomoc, jasný? Koneckonců, jsem tvůj brácha." Poplácal mě po tváři, dokouřil cigaretu a odešel.

Kraj Divů. Jsem v kraji Divů a nočních můr! Vážně mě bere za bratra? I když je fakt, že tohle byl ten nejmilejší rozhovor za těch sedm let, co s ním žiju. Moment, on si myslí, že jsem narkoman?

S Andym jsem se s přemáháním najedl ve školní jídelně a rozhlížel se kolem, jestli si někdo nepouští notebook. Tak jsem mu taky zákonitě nevěnoval pozornost, ale měl jsem ho za poslední týden taky až po krk, tak mě to v danou chvíli sice malinko mrzelo, ale brzy jsem se vzpamatoval. Co naplat? Měl jsem své priority. A sny jsou teď na vyšším místě, než jsou Andyho rozmary. Mám těch snů už po krk a dnešní den je toho důkazem.

Což o to notebooků a tabletů tu bylo dost. Ale bohužel, pátrání v jiných bodech již nebylo tak úspěšné. Potřebný hmotný důkaz nebyl. Jakmile jsem totiž uviděl svítící obrazovku, obvykle to byl závislák na sociálních sítích, vždycky tam byl facebook nebo twitter, jen málokdy Google či něco jiného.

Nikdo nikdy nestudoval víc než by musel a na téhle akademii se ani nedivím. Oběd mi zhořkl v ústech a nemohl jsem se dočkat domova.

Pak následovaly dvě hodiny fyziky, které jsem skoro prospal. Skoro, protože jsem nechtěl snít a skoro, protože mi učebna připomínala včerejší večer. Ještě byla hodina praktik z biologie a pak nastal konečně konec.

Můj náklaďáček stál na příjezdové cestě sám, doma díkybohu nikdo nebyl a tak jsem se rychle umyl, otevřel si Wikipedii a Google a připravil si mozek na výplach.

Vlastně jsem neměl ani tušení, co přesně hledám. Zadal jsem různá hesla, jako sen, či vjemy a hledal souvislosti. Po třech hodinách, kdy se vrátili táta s Mariah, jsem měl mozek tak napumpovaný tolika kecy o RAM a jiných blbostech o spánku, že jsem toho měl po krk do konce života. A žádné odpovědi.

„Co tam furt děláš?" zeptal se táta, vešel a upil mi z kafe, co jsem měl po pravičce. „Něco na ty sny," odpověděl jsem popravdě. „Nevíš, kde je Luke?" zeptal jsem se radši a shodil stránku s rentgenem mozku. „Nemám tušení," odvětil, opřel se o stůl a prohlédl si stránku s vyhledáváním. „Nejspíš někde s kapelou. Ale fuj, Percy, co děláš na stránce těch šarlatánů?" zasmál se a pocintal mi stůl vychladlým kofeinem. Zavrčel jsem něco jako: „Reklama!" a chystal se to shodit, když jsem si všimnul nápisu, který hlásal nejmíň logickou věc za celý tenhle týden.

Ale mně otevřel oči.

Luke vešel asi hodinu potom do pokoje, zhroutil se do postele a něco chtěl nadhodit, ale já ho předběhnul: „Věříš na druhé šance, Luku Castellane?"

„Co blbneš? Píšeš poezii?"

„Ber to takhle: pořád lepší, než haiku."

Vítejte. Přáli byste zvědět, čím jste byli v minulém životě?

Ten hloupý test jsem zkusil. Netrefili se.