Rád bych poděkoval Elišce Hyánkové za beta četbu a korekturu a uživatelce fanfiction Eileniessa za inspiraci. Pokud se povídka bude líbit, je možné, že budou i pokračování. Nechte koment v čem bych se mohl zlepšit.
I.
Začalo svítat. Les se probouzel a ptáci začínali zpívat. Potůček u cesty pod kopcem bublal a vléval se malého jezírka s ostrovem uprostřed. Na druhé straně jezírka se tyčila skála, a pokud by někdo přišel blíže, mohl uvidět pod skalním převisem vyhaslé ohniště a zbytky tábora.
Po cestě se blížil nepříliš vysoký, hnědovlasý muž na mladé ryzce. Vypadal jako obyčejný pocestný, oblečený do hnědé kazajky, kožených kalhot a vysokých bot stejné barvy. Jedinou zvláštností byl meč, který měl dotyčný na zádech.
Pozorovali ho, jel klidně, jakoby si byl jistý, že se mu nemůže nic stát, avšak netušil ještě, jak moc se mýlí. Oni byli nejtvrdší parta v kraji, i místní stráže se před nimi třásli strachy a tento les byl jejich území již hodně dlouho.
„Tak co, sundáme ho?" Zeptal se jeden z banditů jejich vůdce. „Je to snadná kořist, ale nevypadá, že by byl moc bohatej, nebude lepší počkat na něco většího?" Vůdce banditů neodpovídal, pozoroval muže jedoucího po cestě, očividně v dobré náladě a bez starostí, neboť si broukal nějakou písničku.
Bandité čekali, věděli, že bez rozkazu svého vůdce nesmí zaútočit. Až příliš dobře si pamatovali na přepadení, kdy zaútočili okamžitě a vůz, o kterém si mysleli, že je plný zboží byl plný po zuby ozbrojených vojáků, kteří na ně připravili past. Tenkrát přišli o polovinu chlapů a jen tak tak stihli utéct.
Vůdce banditů se rozhlédl po svých lidech a viděl na nich, co potřeboval.
Chtějí konečně nějakou zábavu, za poslední tři dny jsme nepotkali ani jednoho ubohého chasníka co by šel na dříví.
Bandita se rozhodl, pohybem ruky dal signál, a jeho lidé se potichu začali přesouvat do pozic vhodných pro přepadení. Měli v tom již léta praxe.
Byli již téměř připraveni, když muž zastavil koně a promluvil: „Pánové, nechci žádné problémy. Nechte mě v klidu projet a nikomu se nic nestane, v opačném případě jste všichni mrtví."
Velitel banditů se zarazil. Jak o nás ten zmetek ví, nemohl nás přece vidět ani slyšet.
„Kamaráde, promiň, nic proti tobě nemám, ale to víš, člověk musí být z něčeho živ," pronesl klidně vůdce a dal pokyn svým lidem.
Jeden z banditů se vrhnul ke klisně a ani nepostřehl záblesk meče, který cizinec během okamžiku vytasil a rozsekl banditovi hrdlo.
Země se zbarvila krví a chrčící bandita se svalil na zem. Muž seskočil z koně, odrazil ránu druhého bandity a rychlou piruetou unikl z dosahu zbraní dvou dalších.
Muž odepnul svůj plášť a zaujal bojový postoj. „Pánové já proti vám opravdu nic nemám, ale přepadat slušné pocestné je špatné, víte to?"
Bandité se podívali na sebe, potom na muže, a společně se na něj vrhli. Muž znovu zavířil v piruetě, během otočky přesnou ranou prořízl krční tepnu jednoho z banditů a vrazil do druhého. Náhle přilétl šíp a zabodnul se muži do boku.
„Ha! Myslel sis, že jsme úplní hlupáci, kteří útočí bez plánu?" Zakřičel jejich vůdce. „Víš, původně jsme tě chtěli jen okrást o všechno, co máš, ale rozhodl sis hrát na hrdinu, takže tě radši zabijeme."
K čertu, toho lučištníka jsem si nevšiml, opravdu asi stárnu. Muž si vytrhnul šíp z boku, zakřičel bolestí smíšenou se vztekem a vrhnul se do útoku. Meč se mihnul vzduchem a jeden z banditů se skácel mrtvý dříve, než si toho stačil všimnout. Další se ho pokusil obejít a zaútočit z boku nebo zezadu, muž ho viděl koutkem oka a zároveň slyšel hvizd šípu rozrážející vzduch. Bleskurychle uskočil a šíp, který ho jen o vlas minul, se zabořil druhému banditovi do hrdla.
„Ty hovado! Střílíš do vlastních, šňupnul sis fisstechu nebo si jen úplnej blbec," křičel velitel banditů.
Lučištník znovu natáhl luk, vypustil na muže další šíp a uviděl něco, co ještě nikdy v životě neviděl. Muž zaujal postoj a mečem odrazil šíp za letu.
„Odrazil ho, odrazil šíp v letu! To žádný člověk nedokáže, je to démon!"
Vůdce jen koukal s otevřenou pusou, pak se vzpamatoval a zaútočil. Ťal svou sekerou po muži, který ji lehce zablokoval mečem, zvláštně složil prsty a banditu náhle srazil proud vzduchu k zemi.
Kurva, čaroděj. Na koho jsme to narazili.
Lučištník, který viděl, jak vůdce padl pod nárazem, zahodil luk a utíkal.
Pokud budu mít štěstí, zmizím a vrátím se ráno, myslel si bandita, zatímco prchal.
Vůdce se sbíral ze země, rozhlédl se, a uviděl, že je sám. Všichni jeho lidé leželi mrtví okolo a lučištník byl pryč.
Muž se k němu blížil, bandita se natáhnul pro sekeru, která mu vyletěla z ruky, ale muž ji jen odkopnul.
„Říkal jsem, že mě máte nechat v klidu projet," řekl muž a namířil špičku meče banditovi na hrdlo.
„Slitování, šlechetnej pane, nechtěl jsem vás okrást, to oni, moji muži mě přinutili, mně jste se zdál příliš chudej."
„Tvoji muži jsou mrtví, nebo se posraný krčí někde v křoví a doufají, že je nebudu hledat," řekl muž a zamračil se, když začal cítit brnění v nohou.
Muž stál nad banditou, rozepnul si límec a bandita uviděl, že se mu na krku houpá stříbrný medailon ve tvaru hlavy Gryfa.
Bandita vyvalil oči a začal drkotat zuby ve strachu. Muž se na něj podíval, usmál se a zeptal: „Víš, co znamená ten medailon?"
„A… Ano vzácný pane, jste zaklínač," řekl bandita a hlas se mu strachy třásl.
„Ano jsem, přesněji zaklínač ze školy Gryfa, jmenuji se Orlin a teď tě zabiju." S těmito slovy muž podřízl banditovi hrdlo a vzápětí padl na kolena.
Doplazil se k potůčku, opláchl si obličej a zavrčel bolestí, do nohou dostával hrozné křeče. Sáhnul si na bok a bolest mu projela celým tělem. Pokusil si umýt ruku od krve, když v tom ucítil v krvi jed.
K čertu, otrávený šíp. Co s tím teď, žluvu mám v brašnách a sotva se plazím.
Vší silou se doplazil ke koni, z posledních sil z něj sundal své brašny a vyndal malou lahvičku plnou žluté tekutiny. Začal pít, nohy již vůbec necítil a zbytek těla už také vypovídal službu.
Kruci to je humus, proč nikdo nevymyslel něco, aby ty lektvary chutnaly alespoň trochu líp. Zkřivil obličej odporem.
Dopil obsah lahvičky, zhluboka se nadechl a omdlel.
II.
„Chlapče, hej chlapče, neusínej mi tu. Do školy je daleko a nemysli si, že celou cestu prospíš. Vím sice, že jsi už dva dny nespal, ale to tě neomlouvá. Zaklínač to musí vydržet." Chlapec se podíval za sebe a viděl černovlasého muže s mečem na zádech, který ho přidržoval v sedle. „Jak se vlastně jmenuješ," zeptal se muž. „Orlin," odpověděl hoch. Pokoušel se udržet otevřené oči, ale po chvíli vše pohltila tma.
Byl v obrovské místnosti, pravděpodobně v hradním sklepení, slunce již týden neviděl a klepal se zimou. Společně s ním bylo v místnosti dvanáct dalších chlapců, podobného věku, podle pohledu od pěti do osmi let. Všichni byli vyděšení a jejich příběhy byly podobné. Buď je rodiče odevzdali zaklínačům jako platbu, nebo je zaklínač prostě sebral v příkopě u cesty vyhladovělé k smrti, či je odevzdali rady měst, když byli chyceni při krádežích, nejčastěji jídla.
V zámku zarachotil klíč. Orlin se podíval na dveře a viděl, že muž, který ho přivezl, vstoupil do místnosti. Sjel pohledem vyděšené chlapce a řekl: „pojďte, nastal čas, abyste se seznámili s velmistrem naší školy. Řekne vám, kde jste a co se s vámi stane. Dobře poslouchejte, protože není znám tím, že by někdy něco opakoval."
Chlapci ho následovali ze sklepení po dlouhých, točitých schodech na nádvoří. Hoch se rozhlédl, byl na čtvercovém nádvoří a vpravo viděl obrovskou budovu zapuštěnou do skály, obrovské dvoukřídlé dveře, nad kterými byli dva balkony nad sebou. Ve skále byla vytesaná okna se zasazenými okenicemi a z několika oken se linulo světlo.
„Ticho! Štěbetáte jak hejno hus. Postavte se do řady a klid," umlčel chlapce černovlasý zaklínač.
Dvoukřídlé dveře se náhle otevřely a z nich vyšel starý, prošedivělý muž. Přes obličej měl obrovskou jizvu táhnoucí se od kořene, kdysi zlomeného nosu, přes pravou tvář až na krk. Pravé ucho mu chybělo a jeho kočičí oči vzbuzovaly strach.
„Jsem Bohdan z Lan Exteru, velmistr školy Gryfa. Během následujících měsíců podstoupíte prvotní výcvik a ti nejlepší z vás se stanou zaklínači, našimi bratry. Více vám poví váš preceptor, Zderad, který se stane vaším novým otcem," ukázal na černovlasého zaklínače, stojícího vedle něj. Následně se otočil a vrátil se zpět do budovy, zjevně se nestarajíc o další osud chlapců.
Zderad se otočil na chlapce a usmál se. „Je čas hoši, zapamatujte si, že se z vás mají stát zaklínači. Zaklínač nezná slabost a nezná bolest! Váš výcvik bude mít tři fáze, první začne již dnes. Čeká vás výcvik šermu společně se zvláštní dietou. Následně proběhne zkouška trav."
Orlin si všiml, že Zderad se zmínil o třech fázích, ale oznámil jen dvě. Proč neřekl, co se bude dít po zkoušce trav, to nedokázal chlapec pochopit, tušil však, že se to brzy dozví.
Zaklínač se probral, cítil bolest v boku. Podíval se okolo sebe a viděl svého koně, pijícího opodál z potůčku u cesty. Kolem něj leželi mrtví bandité a on sám ležel v kaluži krve.
Kde to sakra jsem, co se stalo? Pak si vzpomněl. Přepadení, banditi, hnusný lučištník na kopci, lučištník, kterého jsem si nevšiml. Otrávený šíp a… zatraceně to je krve.
Zaklínač se pokusil vstát, ale nohy ho neposlouchaly. Cítil boj, který v jeho těle sváděla žluva s jedem. Zapřel se tedy rukama a plazil se k brašnám ležícím nedaleko. Z brašny vytáhl lahvičku, bezpečně poznal vlaštovku, lektvar, který mu již tolikrát zachránil život. Odzátkoval lahvičku a vypil obsah. Alespoň to chutná trochu lépe než žluva, stačil si pomyslet, než znovu omdlel.
„Tak chlapci, tohle je stopa. Každá zaklínačská škola má takovou, nejdelší je ve škole vlka v Kaer Morhen, ale ta naše je taky zajímavá. Jistě se vám všem bude líbit," usmál se Zderad.
Orlin se podíval na téměř neznatelnou stezku, ztrácející se mezi stromy. Na povel Zderada se rozběhnul. Neuběhl to celé, rozhodně ne první den. Stopa byla opravdu náročná, spousta strmých svahů, klád a překážek. Odhadoval, že celá stopa může být tak míli dlouhá a když přiběhl, měl pocit, že se na místě pozvrací. Zderad stál a smál se. „Vidím hochu, že se ti stopa líbí, když funíš, jak kdybys byl s ženskou v posteli. To je moc dobře, budeš ji totiž běhat každý den."
Zderad se otočil k ostatním, kteří doběhli dříve „pro dnešek by to stačilo, pojďte, ukážu vám Dormitorium."
Vedl je skrz bránu za první okruh hradeb. Na tomto prvním nádvoří byly jen dílny, kovárna, stáje a sklady. Když prošli skrze menší bránu na druhé nádvoří, uviděli starší chlapce cvičící pod dohledem vlastních mistrů boj s mečem na kůlech vzdálených od sebe jeden krok s obrovskou, na řetězu svisle zavěšenou kládou, houpající se příčně přes kůly. Na kůlech stáli proti sobě dva starší chlapci s meči v rukou a doslova tančili kolem klády.
„Tomuhle se říká kyvadlo, cvičit na něm budete, až trochu zesílíte," řekl Zderad, když viděl, jak zírají na mladé zaklínače na kůlech. „Ještě se vám bude líbit větrník a hřeben, ale ty uvidíte až časem." Následně pokynul rukou a vedl je dále.
Vstoupili dvoukřídlími dveřmi do hlavní budovy ve skále. Objevila se před nimi chodba s dveřmi na každé straně, ústící do velkého sálu s klenbou podpíranou sloupy a stěnami pokrytými malbami gryfů a zaklínačů.
Zderad je provedl sálem až na druhou stranu, prošli dalšími dveřmi a dorazili k točitému schodišti.
Po schodech vyšli do prvního patra, kde bylo dvanáct postelí, a každá postel měla u nohou jednu malou truhlici.
„Vítejte v dormitoriu, zde budete spát a věřte, stane se to tu vaší nejoblíbenější místností na celém hradě. Po zkoušce trav se přesunete do menšího pokoje o patro víše," oznámil jim Zderad a každému přesně přidělil postel.
Po tom, co Zderad zhasnul svíce osvětlující celou místnost jen pohybem ruky, a odešel, začali chlapci probírat události posledního dne.
„Já se na té stopě málem přerazil," přiznal se rudovlasý chlapec s obličejem plným pih. „Jsi prostě hrozně nešikovnej," odpověděl mu druhý, který, ležící nejdále od okna už ve tmě ani nebyl vidět. „To já jsem to proběhnul celé bez problému, často jsem musel běhat podobné věci, když mě pronásledovala městská stráž, případně obchodník s karabáčem," hlásil třetí.
„Proč myslíte, že nás po zkoušce trav přestěhují do menšího pokoje? Myslíte, že nás bude míň," zeptal se Orlin. „To je jasné, ne každý projde zkouškou trav," důležitě poučoval rudovlasý. „A co myslíte, že se stane s těmi, co zkouškou neprojdou," zeptal se znovu Orlin. „Co by se s nimi stalo, pošlou je zpět, odkud je přivezli, to je jasné, co jiného s nimi, ti se nehodí na zaklínače," odpověděl mu znovu rudovlasý.
Zaklínač se znovu probral, bolest i paralýza polevila a po kontrole zjistil, že rána od šípu se zahojila. Zaklínač však stále byl příliš slabý a i přes jeho obrovsky rychlou regeneraci potřeboval odpočinek.
Podíval se na nebe a podle slunce usoudil, že proležel v bezvědomí větší část dne. Zapískal a jeho klisna se vynořila zpoza křoví, a radostně vrazila hlavou do zaklínače.
„Vím holka, nevypadal jsem dobře že, ale už je to v pořádku," pohladil zaklínač klisnu po hlavě, zavěsil brašny zpět na místo, sebral ze země plášť, který sbalil a řemenem připevnil k sedlu, vyhoupnul se do sedla a zamířil dál po cestě k jezírku. Objel jezírko a u skály na druhé straně jeho nadlidsky citlivý čich zachytil pach spáleného dřeva.
Spálené dřevo? Ale pach není silný, tudíž dřeva nebylo mnoho… ohniště? Kde je ohniště, tam je tábor, a kde je tábor, tam jsou lidé. Bude lépe se tam podívat.
Odbočil z cesty, objel křoviny a uviděl zbytky ohniště. Když přijel ještě blíže, uviděl vchod do jeskyně. Slezl z koně a vytasil meč z pochvy na zádech. Vstoupil do jeskyně a jeho zorničky se samy přizpůsobily tmě.
Uviděl velkou místnost, plno poházených kůží a na druhé straně jeskyně záblesk. Jeskyně byla prázdná, a když přešel na druhou stranu, uviděl dýku. Zavrčel vztekem, poznal svou dýku, kterou mu zabavili stráže ve městě minulý den. Prý jen do zástavy, aby se zastavil na strážnici, až bude odcházet. Hlupáci, byli zabití bandity jen chvilku po tom, co odešel. Pochopil, že se nachází v táboře banditů, které ráno pobil.
Rozhodl se, že tábora využije, zastrčil si dýku zpět do pouzdra na opasku a vyšel z jeskyně. Přišel k vyhaslému ohništi, naučeným pohybem ruky zapálil zbytky dřeva v ohništi, a ze sedlových brašen vyndal kus slaniny a starého chleba. Poslední kousek, potřebuji už konečně najít nějakou slušnou zakázku.
Zatímco žvýkal slaninu s chlebem, zadíval se do ohně a vzpomínal na své sny, které se mu zdáli během jeho bezvědomí. Znal je, věděl, že jsou to vzpomínky, vzpomínky na chlapce, se kterými začal svůj výcvik, na dvanáct chlapců, ze kterých se jen tři staly zaklínači. Jeden se zabil na stopě, uklouzl, spadl z klády a zlomil si vaz. Druhý v zimě zakopnul a zřítil se z hradeb. Deset se jich dostalo ke zkoušce trav, jen on a dva další zkoušku přežili. Zderad jim tenkrát řekl, že jsou ti nejlepší, ale on si nejlepší nepřipadal. Ještě dlouho se budil hrůzou, když slyšel křik ostatních, těch, kteří nebyli tak dobří, jak Zderad často říkával.
Po zkoušce je nechali dva dny v posteli, aby se vzpamatovali, pak je přestěhovali o patro výše, kde byla místnost mnohem menší a byli v ní jen tři postele. Tenkrát pochopil, proč jim Zderad říkal, že je přestěhují až po zkoušce, pochopil, jak byl rudovlasý chlapec, nyní jeden z jeho bratrů s kočičíma očima, naivní, když prohlašoval, že je pošlou zpět, odkud je sebrali. Vzpomínal také na třetí fázi výcviku, na znamení a alchymii. Zatímco znamení používal často a rád, alchymii nesnášel. Vždy nadával na chuť elixírů a odporné stavy, které prožíval, když elixír přestal účinkovat. Věděl však, že bez elixírů by byl již dávno mrtvý. Alchymie byla nutná, pokud měl jako zaklínač přežít, což ovšem neměnilo nic na tom, jak moc ji nesnášel. Jediné co měl na elixírech rád, byl jejich alkoholový základ, ale ten raději pil bez dalších bylinných přísad.
Když dojedl, pocítil obrovskou únavu, vlaštovka a žluva mu sice zachránili život, ale i zaklínač si potřeboval odpočinout. Chtěl si lehnout a spát, ale měl obavu, aby se neobjevil lučištník, který ráno utekl. Rozhodl se tedy odpočinout si jen meditací, kdy stále vnímal okolí. Kleknul si proti ohni a svůj meč si položil na kolena.
Z meditace se probral ráno, vcelku odpočatý klečel před vyhaslým ohništěm. Už se chystal odejít, když zaslechl zapraskání větvičky. Otočil se s mečem připraveným rozdávat rány a uviděl lučištníka, který se třásl strachy.
„Nezabíjejí mě, pane zaklínač," téměř brečel lučištník. „Já jen dělal, co mě šéf nařídil. Už nikdy, nikdy v životě nebudu krást a loupit."
„Co tady děláš?"
„Jen… jen jsem si šel vzít svou deku, abych mohl zmizet někam daleko," koktal chlap strachy.
Zaklínač sjel pohledem na zemi klečícího a brečícího chlapa. Co bych měl udělat, říkal si.
K čertu, zaklínači nemají mít žádné emoce, nemají projevovat lítost. Stačí, že jsem se minule slitoval nad sedlákem, který se mě pokusil podvést při placení.
Přemýšlel co udělat a po chvíli se rozhodl.
„Víš hochu, pláčeš před špatnou osobou, zaklínači nemají emoce, tudíž neznají ani slitování," řekl zaklínač a jedinou ranou srazil chlapovi hlavu.
Navíc si mě střelil ty zmetku, pomyslel si ještě.
Zastrčil meč zpět do pochvy, ze zvyku ještě prohledal tábořiště. Jediné užitečné věci co našel, byly dvě jablka, jedno snědl a druhé dal své kobyle, která radostně zařehtala a pokusila se jablko sníst i s jeho prsty. Poplácal kobylu po krku, nasedl a vrátil se na cestu, ze které včera odbočil.
III.
Cesta se za lesem napojovala na královskou silnici. Zaklínač věděl, že na královské silnici práci nenajde, ale směřoval tam, kam potřeboval, jel stále na jih.
Bylo už kolem poledního, když vyjel na kopec a pod sebou uviděl vesničku. Pohladil klisnu po hlavě a začal na ní mluvit: „Vesnička, spíše větší usedlost, ale práce by tam pro mne být mohla. Něco bych snědl, ty taky holka, že? A nějaké ty peníze by se taky hodily. Potřebuju díru od toho šípu v kazajce zašít, boty od bahna vyčistit, a kdyby měli vlastní bylinkářku, vůbec bych se nezlobil. To víš holka, dopil sem poslední vlaštovku, a kdo se má pořád shánět po těch bylinkách. Zkusím to tam a uvidím, třeba budou něco potřebovat. A když ne, tak by mě alespoň mohli nasměrovat." S tím zaklínač obrátil koně a zamířil do vesnice.
Dorazil do vesnice a zeptal se prvního člověka, kterého potkal, kde najde starostu. Člověk, zarostlý chlap, smrdící hnojem, se podíval na zaklínače. Prohlédl si ho od bot až k hlavě a zadíval se do jeho kočičích očí.
„A kterejpak vy jste, neznám vás a vůbec se mě nelíbíte. Takový divný voči máte, jako kočka. A co je to za nápad tahat meč na zádech, chlape dyť vy jste hotovej šašek!"
Zaklínač přešel urážku a zopakoval svou otázku: „Pane řekněte, kde bych našel starostu, a prosím jděte ode mne dál, smrdíte hnojem, že se to nedá vydržet."
„Kdo tu smrdí hnojem ty dvounohej kocoure, zkus si spát v prasečím chlívku a uvidíš, jak budeš smrdět ty," rozeřval se chlap na celou vesnici.
Místní lidé začali vykukovat z domů, co že se to vlastně děje.
„U svaté Melitelé, starej Sláva měl zase špičku, jen se koukněte, jak vypadá, a ještě na pocestný huláká. Hej Slávo, zavři klapačku nebo ti ji rozbiju," zařval kovář, který vylezl z dílny.
Sláva, jak se zjevně chlap jmenoval, vypadal, že měl opravdu špičku. Zaklínač se už párkrát napil, a jak on sám říkal, společensky se unavil, ale Sláva vypadal, že má kocovinu toho nejvyššího řádu.
„Šak koukněte lidi co to je za pocestnýho, vypadá jak vrah, nebo nějakej řezník. Kazajka celá od krve, meč nosí na zádech, jako by byl někdo extra, a ještě takový divný voči má, jak kocour nebo co."
Zaklínače už to přestávalo bavit. Otočil se a zamířil ke kovárně s úmyslem zeptat se na starostu kováře.
„Hej ty, kocoure! Já s tebou ještě neskončil, co si chtěl říct tím, že smrdím hnojem? Jestli máš nějakej problém, vyřešíme ho hned a tady." S tím Sláva praštil zaklínače do boku a zrovna si vybral ten, který byl včera prostřelený.
Zaklínač, i když do teď trpělivý, se rozzuřil. Bolest v sotva zahojeném boku se po ráně znovu ozvala, otočil se, a jedinou dobře mířenou ranou poslal Slávu k zemi.
„Nebudeš mě věřit chlape, ale ten bok mě po včerejšku dost bolí, ještě na mě šáhni a udělám z tebe sekanou," křičel zaklínač, kopající do Slávy, který ležel na zemi, nyní již téměř bez známek života.
Zaklínač zuřil, ale dával pozor, aby slyšel Slávův dech. Věděl, že pokud by ho zabil, mohl by se v lepším případě s nějakou prací rozloučit. V horším případě by na něj mohli vyrazit místní s jejich oblíbenými zbraněmi, jako byli vidle, kosy, cepy a různé jiné pomůcky obyčejných lidí, používající se při snaze vyhnat z vesnice nežádoucí návštěvníky. Ne jednou se mu stalo, že ho místní lidé vyhnali, jen co viděli jeho oči. A téměř vždy k tomu používali tyto pomůcky.
Když zaklínač viděl, že se Sláva již nehýbá, uklidnil se několika hlubokými nádechy, jak se to naučil během svého výcviku. Potom vykročil ke kovárně.
Zabušil na dveře dílny s tím, že pracující kovář by slušné ťukání stejně neslyšel.
„Dál," ozvalo se z dílny a zaklínač vešel. Pracující kovář ani nezvedl oči od kovadliny a jen se zeptal: „Co Sláva, dal jste mu po hubě, nebo to budu muset udělat sám?"
„Sláva leží na návsi, žije, ale ještě chvíli se neprobere. Protože od něj sem odpověď nedostal, zeptám se vás. Kde najdu místního starostu?"
„Jó, náš fojt, toho najdete v tom velkým domě na návsi, řekl bych, že svým vystoupením a řevem jste už určitě získal jeho pozornost."
„Děkuji, jsem rád, že jsem narazil na slušného člověka, to víte, moc jich už po světě nezbývá," řekl zaklínač a odešel z kovárny.
Na návsi jen překročil nehybně ležícího Slávu a zamířil do největšího domu ve vesnici. Sotva otevřel dveře, uslyšel hluboký hlas: „Copak jsou zač vašnosto, že mě lidi mlátí na návsi za bílého dne?"
„Vy jste zdejší fojt? A jinak lidi mlátím, pokud si začnou, tak jako Sláva, a většinou taky dopadají jako Sláva."
„Ale vašnosto, Sláva vás jen přátelsky pošťuchoval, a vy jste ho zkopal do bezvědomí, takhle se uvádíte všude, kam přijedete?"
„Ne, většinou se uvádím tím, že zajdu nejprve za místním starostou, nebo se podívám na vývěsku na návsi, kterou tu ovšem nemáte. Což mě přivádí k původnímu dotazu, jste místní fojt nebo ne? Pokud ne, alespoň mě řekněte, kde ho najdu."
„Jej pane, vy jste netrpělivý, ano jsem místní fojt a než se s vámi budu bavit dále, mám na vás pár otázek. Třeba jak se vlastně jmenujete, proč nosíte meč na zádech a proč máte oči jako kočka, nikdá v životě jsem neviděl někoho jako vy."
„Pane fojt, na co mám odpovědět dříve, jmenuji se Orlin, meč na zádech nosím, protože všichni v mém řemesle ho tak nosí, a proč mám kočičí oči, protože jsem zaklínač pane a proto se vás i rovnou ptám, nebyla by tu pro mne nějaká ta práce?"
Fojt v klidu přikyvoval a poslouchal, dokud neuslyšel slovo zaklínač, v tu chvíli vyletěl, jak když do něj střelí.
„Tfuj tfuj, zaklínač. Svatá Melitelé stůj při nás. Bába dycky říkala, že potkat se se zaklínačem je horší než sucho a kobylky. Prašivinu roznáší, ženský pronásleduje všude, kde jen může, když mu člověk práci nabídne, kůži z něj chce sedřít a když nemá na zaplacení, šahá hned po železe. Žádná práce tu pro tebe není, zmiz a už se nikdy nevracej. Máme svých problémů dost, nestojíme o další."
Zaklínač již měl své zkušenosti, viděl, že v této vesnici práci nezíská, zmlácením Slávy jen podpořil místní pověry o zaklínačích a pokud se bude ptát, může se stát, že ho brzy poženou z vesnice s pomocí svých oblíbených pomůcek. Rozhodl se zariskovat a vsadit vše na poslední kartu.
„Pane fojt, vidím, že práci tu pro mne opravdu nemáte, ani mne tu nechce. Jsem na to zvyklý, proto v klidu odejdu a už se nikdy nevrátím, ale řekněte mě alespoň, nevíte o nějaké vesnici v okolí, kde bych nějakou práci našel?"
Zaklínač zariskoval a prohrál. Fojt místo odpovědi vyběhnul z domu a začal vřískat na celou vesnici: „Lidi, lidičky, vědmák přijel, a nechce odejít. Kdo se ho rukou dotkne, ten prašivinu dostane, sebere vám děti, aby další jako je on z nich udělal."
Lidi začali vybíhat z chalup a v rukou měli své oblíbené pomůcky. Zaklínač viděl, že pokud nechce sahat po meči, nesmí ztrácet čas a musí zmizet. Rozběhl se proto ke koni, nasedl a o hladu a bez práce ujížděl z vesnice. Jen tak tak že uniknul vidlím, hozenýma tím, kdysi slušným, kovářem.
„Klid holka, už je dobře," uklidňoval Orlin svou klisnu, když už byl z dohledu vesnice. V břiše mu kručelo, nejen že neměl nic k jídlu, ale i peníze mu docházeli. Navíc o práci již delší dobu ani nezavadil.
Měl jsem na toho zmetka použít axii, ale s mým štěstím by mě určitě někdo viděl a mohlo by to dopadnout mnohem hůř. Ale co teď, kde najít něco k jídlu nebo alespoň práci? Pojedu na jih, objedu Malleore a v nejhorším překročím řeku Braa a zamířím do Hengforsu. Podaní krále Nedamira mají vždycky nějaké problémy, tam bych práci najít měl, říkal si v duchu zaklínač, když mířil na jih.
IV.
Zaklínač pokračoval v cestě na jih až do večera. V břiše mu kručelo, ale na to byl vcelku zvyklý, více mu vadila krvavá kazajka.
Měl jsem ji vyprat v tom jezírku. Hned po tom co sem tomu lučištníkovi useknul hlavu, proč jsem vždycky tak netrpělivý a na důležité věci zapomínám. Hned jak dorazím k řece, musím se vykoupat a něco k jídlu by se taky hodilo.
Už se stmívalo, když zaklínač vyjel na kopec, a u cesty uviděl stát seník.
„Koukej holka, seník. Já si lehnu, ty se nažereš a bude nám dobře, co na to říkáš?"
Klisna neříkala nic, ale sama vykročila k seníku. „Vidíš, věděl jsem, že si chytrá holka," řekl zaklínač, když viděl, že ji nemusí pobízet.
Byli už skoro u seníku, když se klisna náhle vzepjala na zadní a zaklínače, který na něco takového rozhodně nebyl připravený, shodila ze sedla.
„Au! Ty mrcho, co to do tebe vjelo," nadával zaklínač a pak si všimnul díry v zemi hned za seníkem.
Co to může být, kůň by takhle nevyváděl, pokud by necítil něco nebezpečného, pomyslel si a tasil svůj meč.
Sotva došel k díře, vyskočilo na něj odporné stvoření s šišatou hlavou, ostrými zuby a dlouhými drápy.
„Smradlavej nekkere, já ti dám plašit mě koně!" Zakřičel zaklínač, když máchnul mečem, nekker byl však rychlejší a odskočil, ceníc zuby a vydávajíc odporné zvuky.
Zaklínač udělal krok vpřed, ale vzápětí přešel do piruety, kterou uhnul vlevo. Akorát včas. Za ním se ze země vynořili další nekkeři a s odpornými zvuky se na něj vrhli.
„Skvělé hnízdo nekkerů, a takové to bylo krásné místo. Bylo a zase bude, tady spím já vy hnusní smradi," křičel zaklínač, nyní již opravdu rozzlobený. Nekkerovi, který ho chtěl rozpárat zezadu, uhnul další piruetou, z piruety přešel rovnou do kotoulu, aby získal vzdálenost a mohl se soustředit. Složil prsty do znamení a další nekker se rozplácnul o neviditelnou bariéru.
„Quen vás chvíli zdrží vy zmetci, dost dlouho na to abyste viděli, jak vám hoří doupě."
Udělal menší skok, kterým se přesunul zpět k doupěti. Složil prsty do znamení a z jeho ruky začal tryskat proud jisker, které lehce podpálily trávu v okolí hnízda. Okolí hnízda začalo kouřit, a z díry se ozval vzteklý řev. Po chvíli vylezl obrovský nekker s lebkou nějakého zvířete na hlavě.
„Fuj ty seš ale hnusák, ty budeš asi šéf co." Zaklínač chtěl udělat piruetu, ale ucítil, jak na něj zezadu skočili dva nekkeři najednou. Vzduch okolo něj zapraskal a znamení zmizelo. Zaklínač místo piruety provedl bleskurychlý úskok a dalším znamením srazil nekkery před sebou k zemi.
Dostal tím čas provést zamýšlenou piruetu, získal rychlost a jeho, jako břitva nabroušená čepel, rozsekla nekkera s lebkou na hlavě na dvě půlky dříve, než si stačil vůbec uvědomit, že by měl odskočit.
Rychle zkontroloval okolí, viděl, že nekkeři se začínají sbírat ze země a jejich hnízdo už hoří jasným plamenem. To stejné, bohužel, uviděli i nekkeři. Vztekle zaprskali a vrhli se na zaklínače.
„Jasně hoši, i mě by naštvalo, kdyby mě hořel domov, ale nebojte, nebude vás to mrzet dlouho. Vyřeším to s vámi hned."
Zaklínač udělal krok vpřed a rychlým úderem odseknul prvnímu nekkerovi ruku, přenesl váhu na druhou nohu a z půlpiruety useknul hlavu druhému. Zbýval jen jeden, který zaprskal a zalezl zpět do země.
„Mě neoblbneš, jen počkej, až vylezeš," řekl zaklínač a uskočil o kus dále. Nekker vyskočil ze země a skočil přesně na místo, kde před chvílí zaklínač stál. S překvapeným skřekem dopadnul místo na zaklínače na zem a zezadu ho vzápětí přišpendlil zaklínačský meč.
Zmetci hnusní, proč musí otravovat pokaždé, když se chce člověk v klidu vyspat. Kam jen mně utekl kůň, říkal si v duchu zaklínač, zatímco se rozhlížel po okolí.
Svou klisnu uviděl o kus dále, pobíhala sem a tam a vyděšeně řehtala. Zaklínač složil prsty do dalšího znamení, a kůň se téměř okamžitě uklidnil. „Jo axii vždycky pomůže, co já bych bez něj dělal."
Vzal koně za uzdu a vedl ho k seníku. Přivázal koně k seníku, sundal z koně brašny, které hodil na seník a natáhl se vedle nich na seno.
Konečně se vyspím, už tři dny jsem nespal, pomyslel si a vzpomněl si na slova Zderada: „Zaklínač to musí vydržet!" Uchechtnul se při té vzpomínce, zavřel oči a i přes ukrutný hlad téměř okamžitě usnul.
Hned jak se ráno probudil, pocítil obrovský hlad. Opravdu bych měl sehnat něco k jídlu, pomyslel si, zatímco připevňoval brašny zpět na koně. Nasedl a zamířil na jih, dále k řece Braa.
Jel jen necelou hodinu, když pod sebou uviděl řeku, lesknoucí se v záři vycházejícího slunce.
„Braa, jsme tady holka, čas se vykoupat, vyprat a najít nějakou vesnici se slušnou krčmou."
Zaklínač sjel z kopce a zastavil se v jedné z mnoha zátok, které zde tvořilo koryto řeky. „Tady to bude dobré," řekl zaklínač, slezl z koně a sundal z něj brašny. Potom co odložil brašny pod vrbu, sklánějící se nad řekou, vrátil se ke své klisně a odepnul od sedla dlouhý balík kůže, který odložil a sundal sedlo z klisny, která radostně zařehtala.
Rozmotal balík na břehu řeky, a objevil se před ním jeho známý meč se záštitou zakřivenou směrem ke špičce meče. Vytasil meč a prověřoval jeho stav. Krásná práce, ocelové jádro obložené stříbrem, čepel i záštita ozdobená runami, hlavice ve tvaru dvou hlav gryfa, každá koukající na druhou stranu. Potěšen zjistil, že meč je v naprostém pořádku. Zastrčil ho tedy do pochvy a celý ho zabalil zpět do kůže.
Odepnul si opasek s dýkou a koženou brašničkou s vyrytým gryfem, kde měl nejnutnější a nejcennější věci. Druhý, široký řemen na hrudníku mu přidržoval na zádech meč. Rozepnul přezku, sundal si meč ze zad a vytasil ho. Tento byl vykovaný z meteorické oceli, na čepeli, která byla širší než u stříbrného meče, bylo jen několik run. Záštita byla rovná a na stranách se rozbíhala do kříže. Hlavici tvořil malý kvádr a na každé straně kvádru byl vyrytý gryf ve skoku.
Vzal meč k vodě, navlhčil jednu stranu kusu látky, kterou vytáhnul ze sedlových brašen a začal čistit čepel od zaschlé krve nekkerů.
„Kruci nekkeří krev, sice sem tu čepel otřel o trávu, ale zrovna nekker nejde vůbec dolů," bručel si zaklínač pod vousy, zatímco čistil čepel. Po vyčištění čepele vyndal z brašen malou lahvičku olivového oleje. Namočil druhou stranu látky do oleje a začal leštit čepel.
„Zaklínač se nejdříve stará o svůj meč, teprve potom o své pohodlí," říkával jim vždy Zderad. Usmál se při té vzpomínce.
Když byl meč vyčištěný a naolejovaný, zastrčil ho zpět do pochvy a nechal hadr schnout přehozený na sedle na sluníčku.
Sundal si boty, odmotal onuce z nohou a ohodil je na stranu. Ze sedlových brašen vyndal malý kartáček a začal kartáčovat boty. Věděl, že čistý zevnějšek hodně rozhoduje, zda práci sežene či nikoliv. Také nezapomněl na opilce Slávu z minulé vesnice, který poukázal na jeho krvavou kazajku a oznámil, že vypadá jak vrah a řezník.
Když měl boty vykartáčované a čisté, odložil je na sluníčko vedle sedla a začal prát onuce.
Nikdy bych nevěřil, že něco může být tak špinavý, myslel si, když viděl, jak voda okolo jeho rukou úplně zčernala.
Po vyprání onucí, které položil na boty, aby uschly, se věnoval své zakrvavené kazajce. Krev a špínu vypral snadno, kazajku dal sušit na trávu vedle bot, sundal si košili a své kožené kalhoty, a podíval se na své bílé podvlíkačky, které teď byly spíše šedé než bílé. Kalhoty i košili vypral stejně jako oblečení předtím. Potom, hned co je odložil vedle kazajky, vlezl do vody sám.
Voda kolem něj se zbarvila krví a špínou. Umyl si bok od krve a svléknul si pod vodou podvlíkačky, které po tom co je pořádně vydrbal, hodil na břeh vedle ostatního oblečení.
Orlin miloval vodu, od mládí rád využil každé příležitosti k plavání a tentokrát tomu nebylo jinak. Udělal několik temp, aby zjistil, jak bude jeho čerstvě zahojený bok reagovat a když necítil žádnou bolest, radostně přeplaval řeku několikrát tam a zpět.
Po tom co vylezl, zjistil, že oblečení již na slunci úplně uschlo. Oblékl se tedy do všeho mimo bot a kazajky. Z brašen vyndal jehlu s nití a začal zašívat díru v kazajce, kterou tam zanechal otrávený šíp bandity.
Když měl kazajku zašitou, uložil šití zpět do brašen, oblékl se a obul. Připadal si jako nový, podíval se na svou klisnu, která se po napití z řeky pásla kousek od něj, zjevně si užívajíc volnosti bez brašen a sedla. Sebral ze sedla suchý hadr a uložil ho do plátěného váčku k oleji, váček zastrčil zpět do brašny a natáhnul se vedle sedla na trávu.
Koukal chvíli, jak jdou mraky, a uvažoval: hlad sice mám, ale to jde vydržet, zkusím tedy sehnat nejdříve nějakou zakázku v jedné z okolních vesnic a pak až budu hledat nějakou krčmu.
S jasným plánem po chvíli vstal, osedlal svou klisnu, připevnil si záda meč, zapnul opasek s dýkou a k sedlu připevnil dlouhý kožený balík, skrývající jeho stříbrný meč. Nasedl na klisnu a vrátil se na cestu, která vedla podél řeky.
V.
Slunce již bylo vysoko na nebi, když zaklínač dorazil k vesnici u kupecké stezky vedoucí Hengforsu. Snad tu budou více pohostinní než včera, pomyslel si zaklínač ve chvíli, kdy vjížděl na náves.
Na návsi panoval ruch. V kruhu stály vozy a kolem nich pobíhali vozkové a překřikovali se, jak babky na trhu. Zaklínač si jich nevšímal, hledal místní vývěsku, ale jeho pohled upoutala jiná cedule. U kulhavého kozla, stálo na ni. Z domu se linuly dobře známé zvuky lokálu a vůně pečeného masa.
Zaklínači začalo kručet v břiše, už dva dny nic nejedl. Zalovil proto v malé kožené brašně, kterou měl připnutou na opasku, vytáhl z ní velice lehký měšec a posmutněl.
S tím co mám, můžu na maso zapomenout, ale mohlo by to stačit alespoň na obilnou kaši.
Sesedl z koně, uvázal ho k plotu vedle krčmy a vstoupil.
Ovanul ho závan pečeného masa, piva a spousty lidí. Krčma byla úplně plná lidí, kteří se handrkovali stejně jako vozkové na návsi. Zaklínač se protlačil k hostinskému, který zrovna utíral korbel a u toho nadával jednomu z mladíků.
„Ty hlupáku jeden, to mě zaplatíš, spálil si další prase, a co teď budou hosti jíst. Přerazím tě jako hada, jen počkej, až večer zavřu, teď tu nestůj jak mezek a mazej narazit další sud, já tu mám hosta." Otočil se k zaklínači a zeširoka se usmál. Zaklínač viděl, že mu chybí přední zuby, které nepochybně ztratil při nějaké hospodské rvačce.
„Vítejte, vzácný pane. Jak vám mohu posloužit?"
Zaklínač ukázal obsah svého měšce. „Co za to můžu dostat?"
„Jej pane, za to vám můžu tak akorát krupnou polívku dát."
„Beru, a ještě krčmáři, nenašla by se tu nějaká práce pro zaklínače?"
„Jó pane, já o ničem nevím, ale tuhle obchodníci by mohli něco mít. V Hengforsu je od zítřka jarmark, ale běda, jediný most široko daleko nějaké neřádstvo obsadilo. Obchodníci projet nemůžou, a určitě by ochotně zaplatili. Jen kdybyste to neřádstvo odstranil."
„Co je to za neřádstvo? Lidi nesmím zabíjet mimo sebeobrany, můj kodex to zakazuje, takže s tím vám nepomohu. Pokud ovšem nějaká příšera obsadila most a cena bude dostatečná, jistě bych se na to mohl podívat."
„Nevím, pane, snězte si polívku, než vám vystydne a pak si promluvte s obchodníky."
Zaklínač přikývnul, vzal si misku kroupové polévky a sedl si stranou ke stolu do kouta. Odepnul si ze zad meč a opřel ho o vedlejší židli tak, aby ho měl na dosah ruky. Dobře věděl, že v hostinci je lepší mít zbraň při ruce, zvláště v hostinci plném lidí jako byl tento. Polykal teplou polévku jako největší nektar a koukal po lokále.
Náhle ho upoutal tlustý člověk, který se zvednul od svého stolu a zamířil k hostinskému, s kterým se chvíli bavil. Hostinský ukázal na zaklínače a muž, ke kterému se přidalo několik dalších, zamířil rovnou k němu.
Zaklínač odložil lžíci a přitáhnul si meč blíže k sobě. Muži přišli až k zaklínači.
„Vy jste teda zaklínač, pane? Můžeme si přisednout, potřebovali bychom s vámi něco probrat."
„Ano, jsem zaklínač, jmenuji se Orlin, a co se přisednutí týče, to záleží na tom, co se mnou chcete probrat. Pokud mě chcete vyhodit z hospody, předem říkám, že jsem hladový a hladový nemám trpělivost."
„Ale kde pane, kdo mluví o vyhazování z hospody. To o vaše řemeslo máme zájem," řekli muži a přisedli si. „Jen jezte, pane zaklínač, jezte, ale poslouchejte, pěkně prosím."
Zaklínač, kterého muži zaujali, se znovu pustil do jídla.
„Pane Orlin, jak vám hostinský říkal, v Hengforsu je od zítřka jarmark. Avšak po cestě je nutno překročit řeku Braa a na jediném mostě široko daleko se usadil troll. Mysleli jsme, že jsou stejní jako v Temerii, že mýto od nás vybere a pustí nás dál, ale běda. Jen co na dohled jsme byli, hned kameny začal házet, vůz nám rozbil a koně splašil."
Zaklínač se usmíval, konečně nějaká práce, myslel si. Teď jen vyjednat co nejvyšší cenu.
„To je zlé," přisvědčil zaklínač. „Avšak nejdříve řekněte, kolik jste ochotní zaplatit. Mohu vám pomoci, ale ne zadarmo."
„Pane Orlin, nejdříve se vás musíme zeptat, nevadí, že budeme v orénech platit? Jsme temerští obchodníci a jinou měnu u sebe nyní nemáme. Kurz orénu si teď nevede špatně, proto i hostinský vzal v nich platbu."
„Pravda, kurz orénu je teď vysoký. Dobrá, klidně vezmu platbu v orénech, ale stále jsem neslyšel, kolik jste za trolla ochotní zaplatit. Cena musí být dostatečná, pokud mám riskovat život při uvolnění průjezdu."
„Nabídneme vám, pane, sto orénů." Obchodník se podíval na své společníky. Všichni horlivě přikyvovali, vědouc, že tuto cenu dostanu na jarmarku zpět během chvíle.
Orlin se zamračil a řekl: „v tom případě pánové, pojedu zase dál. Za tuto cenu nejsem ochotný riskovat život. Dejte dvě stě."
„Jej pane, to je hrozně moc, to by nás zruinovalo. Kde my bychom vzali tolik peněz. Můžeme dát sto třicet, ale ne víc."
„Sto sedmdesát. Berte nebo ne," řekl zaklínač, kterého vytáčky obchodníků přestávali bavit.
„Sto padesát, a pečeni s pivem ihned pro vás," navrhnul obchodník, mající očividnou radost, že je zaklínač ochotný smlouvat.
„Dobrá, sto padesát, pečené koleno s chlebem a pivo pro mne. A oves a čerstvou vodu ve stájích pro mojí klisnu stojící venku!"
„Ano pane zaklínač, jsme dohodnuti," řekl s úsměvem obchodník a stisknul zaklínači ruku.
„Krčmáři, pečené koleno s chlebem a pivo pro pana zaklínače, jeho klisnu, stojící venku u plotu odveďte do stájí. Dejte jí oves a vodu, všechno platím," volal obchodník.
„Služebník, přikyvoval krčmář a hned poslal jednoho ze svých synů, aby se postaral zaklínači o kobylu."
Zaklínač, se usmíval, když viděl, jak se před ním objevilo pečené koleno, ošatka plná chleba a džbán vychlazeného piva. Pustil se proto do jídla a pití tak rychle, až krčmář nestíhal nosit na stůl další pivo.
„Mm, bylo to výborné, pane hostinský." Chválil jídlo zaklínač, nenápadně si strkající půl bochníku chleba pod kazajku. Vstal a zamířil ke kupcům, kteří seděli u svého stolu, „pánové, dobře jsem se najedl, děkuji vám. Jdu se podívat, jak si vede má klisna, a pojedu se podívat na toho trolla."
Kupci zářili radostí, jaké to měli štěstí, že zrovna do této vesnice zavítal zaklínač.
Zaklínač vešel do stáje, viděl, jak má jeho klisna zaraženou hlavu v pytli ovsa. Jen co si ho všimla, radostně zařehtala, Orlin ji pohladil po hlavě, a schoval půl bochníku chleba z pod své kazajky do sedlové brašny. Překontroloval upevnění všech řemínků, nasedl a vyrazil do luk za vesnicí.
Potřebuji nasbírat nějaké bylinky a doplnit zásobu elixírů. Bez vlaštovky proti trollovi nepůjdu.
Znovu, jako při každé takové příležitosti si vzpomenul, jak je Zderad učil základy alchymie:
„Zapamatujte si, máme několik druhů ingrediencí. Na výrobu elixíru potřebujete několik ingrediencí a jako základ elixíru se používá alkohol. U alkoholu do elixírů platí to stejné co u alkoholu na pití. Čím kvalitnější, tím lepší. Můžete sice použít trpasličí samohonku, ale je docela možné, že elixír vás pak pěkně prožene, nemluvě o tom že nebude příliš účinný. Dávejte také pozor na toxicitu elixírů. Čím kvalitnější alkohol, tím lépe rozkládá jedy obsažené v ostatních ingrediencích, což je samozřejmě lepší. I vaše upravené tělo zvládne jen určité dávky, pokud se elixíry předávkujete, můžete zemřít stejně jako normální člověk."
Zderad vždy rád připomínal potřebu alkoholu, pravděpodobně proto, že byl jeho častým konzumentem i mimo elixíry.
Orlin natrhal několik rostlin vlaštovičníku a zastrčil je do kožené brašny, kterou měl připevněnou na opasku. Poté nasedl na klisnu a vrátil se do hostince.
V hostinci si půjčil malý kotlík a nalil do něj pálenku, kterou koupil o týden dříve v Lan Exteru. Když se z kotlíku začalo kouřit, přidal lístky vlaštovičníku a několika dalších bylinek, kleknul si k ohni a pohroužil se do meditace. Po necelé hodince měl vlaštovku uvařenou.
„Co to uvařili, pane zaklínač? Nějakou pálenku že, můžu ochutnat?" Hostinský na nic nečekal a už se s naběračkou šťoural v kotlíku.
„Přestaň, je to jed!" Zakřičel na něj Orlin. „Zaklínačské elixíry jsou jedovaté pro normální lidi, zabilo by tě to během chvíle. Nikdy, opravdu nikdy nepij nic, co pro sebe zaklínač uvaří."
Orlin slil obsah kotlíku do několika lahviček, zazátkoval je a vrátil kotlík hostinskému.
„Děkuji za půjčení, jen nezapomeň kotlík pořádně umýt, než v něm budeš vařit něco dalšího."
„Děkuji za poučení, pane zaklínač, není pravda, že jsou zaklínači bez citů. Vždyť jste mě mohl nechat, ať to okoštuju a smát se mě jak bych tu umíral."
Orlin jen pokýval hlavou, usmál se a vešel zpět do stájí. Znovu nasedl na svou klisnu a vyrazil z vesnice. Tentokrát na druhou stranu, po kupecké stezce směrem k mostu přes říčku Braa.
VI.
Orlin se blížil k mostu, když náhle jeho citlivý sluch zachytil tolik známý zvuk trollích kroků. Na tom by nebylo nic divného, kdyby současně s tím nezaslechl něco jako nářek.
Kdo to může naříkat… že on si troll někoho chytil a chce ho uvařit. Podle toho zvuku to zní jako dítě. Je divné, že necítím žádný oheň. Jak chce vařit bez ohně, ani trollové nejsou tak hloupí, říkal si zaklínač ve chvíli, kdy zastavil svou klisnu v zákrutu cesty a sesednul.
Zaklínač se rozhodl nejprve obhlédnout situaci, znovu si vzpomněl na Zderada a jeho lekce.
„Vždy nejprve zjistěte, co proti vám stojí, ať už to znamená prověřit stopy, nebo se pokusit přiblížit k příšeře tak, aby si vás nevšimla. Zaklínač není ozbrojený jen mečem, ale také znalostmi. Můžete se pak lépe připravit na to, co vás čeká. Žádná potvora, klidně i toho samého druhu, není stejná. A připravený zaklínač je živý zaklínač. Na druhou stranu, překvapený zaklínač je většinou brzy mrtvý zaklínač."
Orlin vždy nesnášel tyto Zderadovy poučky, ale po čase stráveném na stezce mu musel dát za pravdu.
Nechal tedy meč v pochvě a pomalu se blížil k mostu. Měl však smůlu, troll ho ucítil a než se Orlin nadál, už po něm letěl obrovský kámen. Zaklínač sotva stačil uskočit, ale troll ho bombardoval kameny dál.
„Hej přestaň, chci si s tebou jen promluvit," křičel Orlin na trolla, který po něm házel vše, co mu přišlo pod ruku.
Když ho troll uslyšel, přestal házet kameny a svým hlubokým hlasem zavrčel: „člověk jít blíž, ale člověk nechat špičatej klacek na hřbetě, jinak troll bác!"
Tak jo. Vypadá to, že nebudeš takovej hajzlík, jakého ze sebe děláš, alespoň máš náladu na pokec. Pomyslel si zaklínač, když velice pomalu a bez jakýchkoliv prudkých pohybů vykročil směrem k trollovi.
„Chci si jen promluvit, nechci ti ublížit." Řekl Orlin, snažíce se tvářit co nejvíce přátelsky.
Troll ho pozoroval, v ruce držel kámen, nebo spíše menší kus skály a byl připravený jím kdykoliv zaklínače praštit.
„Člověk nosit na hřbetě špičatej klacek, člověk mít oči jako kočka, člověk zaklínák?" Znělo to spíše jako oznámení než otázka, ale Orlin přesto přikývnul.
„Ano jsem zaklínač, ale nechci ti ublížit. Řekni jen, proč házíš kameny po každém, kdo se pokusí přejít přes most. Co ti lidé udělali?"
„Zaklínák zabíjet potvory, troll potvora, zaklínák zabít rychle, žádná bolest. Troll nestarat."
S tím se troll otočil, sedl na skálu u cesty a začal naříkat jak malé děcko.
Jo tohle byl ten nářek, sakra, nikdy jsem neviděl brečícího trolla. Musím ho nějak uklidnit, pokud se s ním mám domluvit. Mohl bych ho zabít, asi by se ani moc nebránil, ale vypadá vcelku inteligentně, alespoň na trolla, zkusím se s ním dohodnout, aby odešel.
„No tak hochu, řekni mě, co se stalo, proč brečíš, třeba bych ti mohl pomoci," řekl zaklínač a kleknul si k trollovi.
„Zaklínák chtít pomoct? Zaklínák ne zabít troll?" Troll přestal brečet a tvářil se překvapeně, alespoň to Orlin soudil z jeho výrazu.
„Mohu ti zkusit pomoci, ale musíš mě říct, co se stalo." Opakoval trpělivě Orlin a v duchu se sám sobě divil, proč trolla prostě nezabil a nejel zpět do vesnice pro peníze.
„Troll domov v jeskyně, jeskyně pěkná, spousta kámen okolo. Vařit guláš z nekkera, ale pak přijít člověci, mít moc špičatý klacek, jeden i špičatý klacek na kládě. Vyhnat troll z jeskyně." Troll přestal vyprávět a zase se rozbrečel.
„No tak, klid. Co bylo dál?" Ptal se trpělivě Orlin.
Troll se uklidnil a pokračoval: „Troll teď ne domov, ne guláš z nekkera a ne jeho hrnec!"
Orlin viděl, že trolla nejvíce mrzí ztráta jeho hrnce. „Když ti seženu nový hrnec, přestaneš po lidech házet kamení a půjdeš pryč?"
„Troll nejít pryč bez jeho hrnec, troll nechtít jiný hrnec. Mít svůj hrnec od hodná člověčice za pomoc s nekker," chlubil se troll.
„Ty jsi pomohl nějaké ženě s nekkerem, a ona ti za to dala hrnec? Když si pomáhal lidem, proč po nich teď házíš kamení?"
„Troll pomoct člověčice. Ona domov na louce a okolo moc moc nekker. Troll sebrat, chtít do guláš, ale nemít hrnec. Člověčice moc radost. Nekker pryč. Člověčice dát hrnec troll."
„Co si udělal pak," zajímal se Orlin. Tahle konverzace ho začínala docela bavit.
„Troll udělat guláš z nekkera. Nabídnout člověčice. Ona nechtít. Říkat, že troll může nechat hrnec. Troll pak odejít s hrnec. Najít jeskyni kde moc moc kámen." Při popisu jeskyně se oči rozzářili radostí a začal rozhazovat rukama, aby zdůraznil, kolik kamene v jeskyni bylo.
„Dobře hochu, podívej se, já to vidím takhle, ty mě ukážeš kde je tvá jeskyně a já promluvím s těmi lidmi, aby odešli z tvé jeskyně. Ty se nastěhuješ zpátky, necháš si svůj hrnec a přestaneš po lidech házet kamení, co ty na to?"
Troll poslouchal a začal šíleně rychle přikyvovat svou kamennou hlavou. „Áno, áno… zaklínák udělat jak říká. Troll pro něj potom odměna. Vědět zaklínák nepracovat zadarmo. Slyšet lidi nadávat na zaklínáky."
Zajímavé, troll ví, že zadarmo zaklínači nepracují a někteří lidé to stále nemohou pochopit. Mohli by se od něj učit, řekl si v duchu zaklínač a postavil se.
„No dobře, od trolla jsem ještě zakázku neměl. Ale co, když je cena dobrá, nezajímá mne, kdo si mě najímá. Ty jsi slušnější než spousta mých minulých zaměstnavatelů."
Troll se zatvářil radostně, vyskočil na nohy a v rámci možností svého těla se rozběhl mezi nedaleké kopce. Zaklínač ho následoval a obdivoval, jak se troll se svojí vahou může pohybovat tak rychle.
Po malé chvilce dorazili k vyšlapané stezce mezi dvěma skalami, bylo vidět, že troll tuto stezku často používá.
„Tam jeskyně s moc moc kámen," ukazoval troll. „Troll čekat tady," oznámil zaklínači a sedl si na nejbližší kámen.
Zaklínač se vydal stezkou a po chvilce uviděl vstup do jeskyně, před kterým stál chlap s píkou v ruce. Z jeskyně se ozývaly hlasy.
Tak tohle myslel troll tím špičatým klackem na dlouhé kládě, pomyslel si zaklínač a vystoupil zpoza rohu.
„Hej ty! Co seš zač, co tu děláš?" Zařval nervózně chlap s píkou, jen co zaklínače uviděl.
„Jsem zaklínač, přišel sem vás požádat, abyste tu jeskyni vyklidili, ten troll tu bydlí. Mimochodem co tu vlastně děláte vy, tak daleko od nejbližší osady?"
„Ha! Vědmák, a pomáhá trollovi. No to mě nikdo neuvěří. Co seš to za vědmáka, trolla máš zabít a ne mu pomáhat, a po tom co tu děláme je ti hovno. Táhni odtud nebo ti pomůžu."
„Myslím, že půjdete vy. A u toho se trollovi slušně omluvíte, za to že jste ho vyhnali z domu."
„Hej chlapi, je tu vědmák co maká pro trolla, prej máme vypadnout a ještě se trolloj vomluvit, no co si vo tom myslíte," řval chlap a smíchy se sotva podpíral o píku.
Z jeskyně vyšel další muž, tentokrát velice slušně oblečený. Zatavil se vedle pikenýra a zadíval se na zaklínače. „Vy idioti, říkal jsem žádný svědky a já tu jednoho vidím, zabte ho kurva!"
S obrovských křikem se z jeskyně vyřítili tři chlapi a společně s tím, který stál před jeskyní, zaútočili na zaklínače.
Orlin byl v klidu. Počkal, až bude těsně na dosah píky, pak složil prsty do znamení aard a srazil je všechny na zem.
Tohle vypadá zajímavě, hlavně aby to neskončilo jako minule, říkal si Orlin ve chvíli kdy tasil meč.
Chlapi se zvedli a ve chvíli kdy se postavili na nohy, se pikenýr skácel s rozseklou krční tepnou. Orlin provedl piruetu mezi dvěma dalšími a meč třetího zazvonil o bleskovou parádu.
Dalším aardem se pokusil srazit muže znovu k zemi, ale tentokrát byl poryv vzduchu značně slabší a muži se udrželi na nohou.
Kruci musím se víc soustředit, pomyslel si Orlin ve chvíli kdy propíchnul dalšího muže a přešel do půlpiruety, následované šikmou parádou, která odrazila meč dalšího.
„Dva mrtví, dva zbývají. Pořád nemáte dost?"
„Spletl ses vědmáku, nezbývají dva, ale tři," promluvil slušně oblečený muž a zvedl ruku. Z jeho ruky vyšlehl ohnivý paprsek, kterému Orlin unikl jen díky rychlé piruetě, kterou se původně snažil vyhnout jednomu z mečů.
„Kurva," uklouzlo Orlinovi. Okamžitě pochopil, kdo představuje největší hrozbu, ale ti dva chlapi s mečem ho k mágovi nepustili.
„Spletl ses, vědmáku. Měl si odejít, dokud to šlo." Mág se zasmál a zamával rukama.
Orlin viděl obrovskou ohnivou kouli, formující se mezi rukama mága. Odskočil od mužů s mečem a bleskově zkřížil paže do znamení heliotropu.
Zakletí, které mág seslal, bylo tak silné, že i když znamení odrazilo plameny, náraz Orlina odhodil na skálu. Muži, kteří se ho pokoušeli ještě před chvílí zabít, však neměli takové štěstí. Nechráněni znamením dostali plný zásah. Na jejich místě zůstaly pouze opálené boty, ze kterých se kouřilo.
Orlinovi se zatmělo před očima a pocítil obrovskou bolest v zátylku, kam se praštil o skálu.
Mág se přiblížil k zaklínači. „Co sis myslel? To, že máš kočičí oči a umíš pár pouťových triků, neznamená, že se tě každý lekne. Zajímalo by mne, co bych dostal za živého zaklínače, kdybych tě nabídnul k pitvě některému ze svých kolegů. Já se o tyto věci sám nezajímám, ale znám několik lidí, kteří by za možnost prozkoumat tvé tělo zaplatili celé jmění."
Orlin se pokusil zvednout, ale mág jen mávnul rukou, a zaklínač se nemohl ani pohnout.
„Paralýza je nepříjemný stav co? A přitom je to docela jednoduché zakletí, na akademii v Ban Ard se učí už ve druhém ročníku jako základ sebeobrany. Mohl bych teď v klidu posvačit a dívat se jak tam bezmocně ležíš, ale mám trochu naspěch. Už si někdy zažil levitaci? Ne? Tak ji zažiješ teď, nebudu se s tebou přece nikam tahat."
Znovu mávnul rukou a Orlin se vznesl do úrovně mágova pasu, neschopen jakéhokoliv pohybu, mimo pohybu očí, jimiž hledal jakoukoliv možnost úniku.
Náhle uslyšel dusot těžkých nohou a kolem něj proběhnul, nebo spíše rychle prošel, troll.
„Člověk neubližovat hodný zaklínák a neubližovat kámen. Troll rád kámen. Troll bác!"
Mág ho uviděl a vypustil proti trollovi proud ohně. Přestal tím ovšem udržovat levitační kouzlo. Orlin těžce dopadl na zem, ale paralýza stále působila. Dopadl však tak, že mohl alespoň pozorovat, co se děje.
Troll nebyl tak hloupý, jak vypadal. Otočil se a oheň se neškodně odrazil od jeho kamenných zad. S dalším krokem byl u mága a jedinou ranou ho poslal k zemi. Než se mág stačil vzpamatovat z rány, kterou dostal kamennou pěstí, troll popadl obrovský kus skály a hodil ji na mága. Obrovská váha kamene mága okamžitě rozdrtila.
Orlin ucítil, jak se smrtí mága zmizelo kouzlo, které mu dosud zabraňovalo se pohnout. Těžce se zvedl a přišel k trollovi.
„Děkuji, zachránil si mi život."
Troll se otočil k zaklínači. „Ne, zaklínák vrátit jeskyně troll. Troll jen oplatit zaklínák."
VII.
Zaklínač vstoupil do jeskyně, rozhlédl se a hned pochopil, proč neměli být žádní svědci. V jeskyni bylo alespoň osm pytlů plných fisstechu.
Těžké kroky prozradily, že do jeskyně vstoupil i troll. Došel až k zaklínači a zakroutil hlavou. „Bílý prášek, proto chtít člověci troll domov?"
Náhle uviděl v zadní části jeskyně převrácený hrnec, rozběhl se k němu a žalostně zakřičel: „Né, člověci sníst guláš z nekkera, člověci zlí. Člověci sníst nekker, troll sníst člověci!"
Rozběhl se ven z jeskyně a po chvilce se vrátil s mrtvými muži na ramenou. „Jen dva člověci, na guláš málo, ale dobrá poblívka," důležitě poučil Orlina. Začal mužům trhat končetiny a házet je do hrnce. Vzal pytle fisstechu a hodil je pod kotel. Pak okolo nich narovnal polena, poházené v koutě jeskyně a začal se rozhlížet, jakoby něco hledal.
„Člověci ukradli kameny s oheň," řekl po chvíli smutně troll a zarmouceně složil hlavu do dlaní.
„Ne kameny s oheň, ne poblívka. Troll hlad."
„Počkej," ozval se Orlin. „Hádám, že potřebuješ kameny na vykřesání ohně, že ano?"
„Kameny s oheň muset být v jeskyně!" Brblal si troll sám pro sebe a prohledával jeskyni.
Orlin vzdychnul a jediným gestem zapálil pod kotlem oheň, zrovna ve chvíli, kdy troll radostně zavrčel.
„Kameny s oheň!" Otočil se, a uviděl, jak pod kotlem hoří oheň.
„Zaklínák zapálit oheň rukou, zaklínák jako ten zlý člověk. Ale zaklínák hodný. Vrátit troll jeskyně. Troll mít odměnu co slibovat zaklínák."
Troll sáhnul do jedné z mnoha dutin v jeskyni a vytáhnul malý smaragd.
„Zaklínák brát lesklý kámen, troll dávat. Zůstat zaklínák na poblívka?"
„Ne díky, nechám ti ji. Musím zpět pro koně a do vesnice, oznámit že most je volný." Řekl Orlin, kterému už začínalo být pěkně špatně ze smradu pálícího se fisstechu.
„Jen si pamatuj, už žádné házení kamenů po lidech, jasné?"
„Troll neházet, troll žít v jeskyni a starat se moc moc kámen!" Při slově kámen znovu rozhodil rukama a nasadil výraz dítěte, které dostalo novou hračku.
Orlin se usmál a nechal trolla, který si ho přestal všímat, příliš zabraný do míchání polívky z mrtvých mužů.
Vyšel ven, a zapískal na prsty. Vzápětí k němu přiběhla jeho klisna, radostně pohazujíc hlavou.
„No holka, další zakázka za námi. Teď nastává ta nejtěžší část, donutit lidi zaplatit."
Vyhoupnul se do sedla a rychlým cvalem vyrazil zpět k vesnici.
Cesta do vesnice uběhla vcelku jednotvárně, zaklínač se těšil na svých sto padesát orénů. Uvažoval, že si zaplatí pokoj v krčmě a vyspí se po dlouhé době v opravdové posteli.
Když dorazil do vesnice, už se stmívalo. Zavedl koně do stáje, a sám zamířil do hostince.
Ze začátku si ho nikdo nevšímal, až když přišel k hostinskému, vzbudil pozornost několika kupců.
„Tak co pane zaklínač, jak se dařilo? Je troll mrtvej?" Ptal se zvědavě hostinský.
„Troll je naživu, ale už vás nebude obtěžovat. Most je volný a kupci mohou vyrazit, třeba hned."
„Jé pane doufám, že víte, co děláte. Kupci se těší na trollí hlavu, chtějí ji prodat v Hengforsu na jarmarku."
„To si domluvím s nimi," řekl Orlin. „Jen se chci zeptat, nebyl tu nedávno nějaký mág?"
„Jó pane, asi před dvěma dny. Měl sebou čtyři strážce a vůz zakrytý plachtou. Tvrdil, že ho kapitula vyslala do Lan Exteru s nějakým důležitým nákladem."
„Ten mág vyhnal trolla z jeskyně, proto byl troll rozzlobený a házel po lidech kameny. V jeskyni chtěl schovat ten důležitý náklad. Silně pochybuji, že by o tomto nákladu kapitula věděla, bylo to osm pytlů fisstechu. Mág je mrtvý a jeho stráže taky, pokusili se mě zabít, musel jsem se bránit."
„Tfuj, hrozné svinstvo ten fisstech. Jednou mě přišel do hospody chlap a prodal ho místním. Chlapi byli v takovým rauši, že se při rvačce dva navzájem dočista zabili. Co se s tím humusem stalo?"
„Troll s ním zatopil pod kotlem, musel jsem vypadnout, jakej to byl šílenej smrad," usmál se zaklínač.
Hostinský se rozesmál, „rád věřím, to muselo být nepředstavitelný v uzavřený jeskyni. Stačí mě představit si některý hosty po hrachovce."
Smích hostinského upoutal pozornost kupců, sedících v koutě u stolu a mastících špinavé karty. Sotva viděli zaklínače, vyrazili k němu.
„Hola pane zaklínač, je práce hotová? Leží troll mrtvý, kde je jeho hlava? Jako důkaz ji chceme."
Orlin se narovnal a upřeně se podíval kupcům do očí. „Práce je hotová. Most je volný, ale troll je naživu. Nebyl důvod ho zabíjet, už nikomu ubližovat nebude."
„To snad nemyslíte vážně, pane zaklínač. Troll že nikomu neublíží? Zabíjet lidi a jíst je bude. Jak jste ho mohl nechat žít? Navíc jeho hlavu potřebujeme, půjde dobře prodat."
„Trolla nemusím zabíjet, zakázka zněla uvolnit most, ne zabít trolla. Troll je myslící bytost. Nezaútočí, pokud ho nebudete provokovat a přibližovat se k jeho jeskyni."
„Tak to ne! Trolla jste měl zabít. Jedl jste a pil na naši útratu. Zakázku jste nesplnil, ani orén od nás neuvidíte!" Rozkřiknul se tlustý kupec.
„Dej sem moje peníze dědku, nebo poznáš, jak vypadá rozzuřený zaklínač, který nedostal zaplaceno!"
Orlin už opravdu zuřil. Proč musí být s placením pokaždé takový problém. Sáhnul po meči, chtěl jim jen nahnat strach a donutit je zaplatit co mu dluží. Věděl také, že ve chvíli kdy se dotkl meče, může zapomenout na pokoj s postelí a teplou večeři.
Kupci zareagovali jinak, než očekával. Místo aby se lekli a zaplatili, vytasil jeden z kupců meč a další vyběhl z hostince. Po chvíli se vrátil a s ním spousta místních lidí.
„Nedělají to, pane zaklínač," šeptal hostinský. „Budou mít jinak problém s celou vesnicí a to jim na reputaci moc nepřidá."
Orlin uvažoval, byl po celém dni velice unaven a pochyboval, že by zvládl celou vesnici, i když to byli jen obyčejní sedláci. Pomalu proto zasunul meč zpět do pochvy a pokrčil rameny.
„Nechci se bít s celou vesnicí, ale podvodníci jste. Troll je čestnější než vy." S tím se otočil zpět k hostinskému a řekl: „nalej mě vodku, nebo spíš jen vodu, kvůli těm všivákům nemám na nic lepšího."
Hostinský mu nalil vodku a korbel piva. „Tu máte, pane. Dejte si na účet podniku, jsem tak rád že jste se s nimi nepustil do boje, opravu hospody bych neměl z čeho zaplatit. Ale pokud vám mohu radit, nezůstávejte tu moc dlouho. Hrozí z toho problémy a práci v okolí taky těžko najdete."
„A kde bych nějakou práci našel, víš? Nejlépe práci, za kterou by mi zaplatili, ne jako tihle."
„To bude těžký pane, tady určitě nic nebude. Ani v okolí Hengforsu nic nenajdete. Zkuste to více na jih, třeba v Blavikenu."
„Tam nemůžu, v Blavikenu a širokém okolí nejsou zaklínači vítáni od doby, co se tam činil ten řezník ze školy vlka. Nějakej Gerwalt nebo jak se vlastně jmenoval, v každým případě v těch místech úplně zničil pověst zaklínačů."
„To je těžký, pak už snad jen překročit Buinu a zkusit to v Redanii. V zemi krále Vizimira jsou vždy nějaké problémy."
„Redanie, tam jsem nebyl už opravdu dlouho. Možná nastal čas, po všech těch letech, se tam zase vrátit. Díky krčmáři."
Orlin dopil pivo a šel do stájí. Ve stájích potkal jednoho z kupců.
„Odjíždíš vědmáku?"
„Odjíždím, a už se sem nikdy nevrátím."
„To je sakra dobře. Vědmáky, kteří jí a pijí na náš účet, aniž by pak splnili zakázku, tu nechceme."
„Skončil jsi? Pokud ano, pak uhni. Chci odjet okamžitě!"
Kupec se zašklebil a uhnul mu z cesty. Orlin přešel ke své klisně, pohladil ji po hlavě, zkontroloval všechny řemínky a přezky, nasedl a vyjel ze stáje.
Vzpomínal na Redanii, na svou první zakázku, a na to jak zjistil, co to znamená být zaklínač. Jak ho lidé vítali, když měli problémy. A také jak rychle ho vyháněli, často bez placení, tak jako teď, když jejich problémy vyřešil. Během tohoto zamyšlení vyjel ze vsi, po chvilce se přiblížil k mostu. Rozhlédl se, a viděl, že troll opravdu splnil svůj slib a není nikde v okolí. Alespoň někdo dokáže držet slovo, i když je to jen příšera. Ale nakonec, vše není ztraceno, i ten hostinský byl slušný, navíc na této zakázce jsem přece jen něco vydělal. Usmál se, když si vzpomněl na smaragd schovaný v brašně na opasku.
Přejel most přes řeku Braa a na rozcestí si vybral cestu, po které se obloukem vyhne Hengforsu. Vybral si cestu sice oklikou, ale přeci jen na jih. K Buině a dál do Redanie, země krále Vizimira II. Spravedlivého, Sigismunda Dijkstry a Filippy Eilhart.