Všude byla tma. Byla tak hustá a nemohl jí uniknout. Pronásledovala ho na každém kroku a pomalu se ho zmocňovala panika a děs. Zničehonic uviděl světlo a bez přemýšlení za ním vyrazil s pocitem naděje, ale už když se přibližoval, tak cítil, že tohle mu na klidu nepřidá.

Uviděl muže propadajícího skrz podivný kamenný oblouk. Jediný, na co v tu chvíli myslel, bylo: „Odkud já ho znám?" Padal tak pomalu, že by ho snad i zachytil, kdyby chtěl, ale až ve chvíli, kdy se muž začal ztrácet v černých závěsech, jakoby tvořených z temnoty, mu v očích probliklo poznání. A sám si odpověděl na svoji nevyřčenou otázku.

...

S vyděšeným výrazem se vymrštil do sedu a rychle oddychoval. Po několika okamžicích naprostého děsu si opět lehl do potem promáčené postele. A sám se uklidňoval, že to byl jen sen, i když věděl, že se to stalo.

Tyto sny ho už trápili několik dní od okamžiku, kdy přišel o poslední část své rodiny. Od té doby se úplně odřízl od okolního světa, neodepisoval na dopisy, noviny ležely netknutý na stole a jen hlavní stránka bouřlivě hlásala: „Ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit se vrátil!". Kdybychom se na tyto stránky více zaměřili, zjistili bychom i několik dalších informací, jako například to, že Sirius Black byl zproštěn obvinění nebo že Kornelius Popletal byl s okamžitou pravomocí zbaven funkce Ministra kouzel Anglie.

Chlapec nadále zrychleně dýchal a snažil se usnout a zapomenout. To po hodině zírání do stropu malého pokoje vzdal, ale ani to ho nedonutilo vstát z postele natož opustit pokoj. Celkově v posledních dnech opouštěl tuto místnost jen zřídka. Byl neustále obklopen vzpomínkami a myšlenkami, které ho pomalu sžírali, a několikrát už zapřemýšlel nad konečným řešením. Toto všechno nezpůsobila pouze Siriova smrt, ta se spíš stala jakým si spouštěčem. Dával si za vinu všechna neštěstí, které se v jeho okolí hojně děla, už od jeho návratu do světa čar a kouzel.

Takhle bez hnutí ležel dalších několik hodin. A pravděpodobně by ležel až do doby, kdy by ho hlad nedohnal k nějakému činu, nebo ho nezdvihl rozzuřený hlas jeho strýce, i když ten možná také vycítil Harryho změnu a tak ho nechával v poslední době být. Ale to by vysoce přesahovalo Vernonovi společenský schopnosti a spíš jen zapomněl, že není Harry ve škole.

Dneska mělo být, ale všechno jinak a to ne z důvodu, že je sobota a spolubydlící se chtěli prospat, ale protože okolo osmé hodiny si sem našel cestu jeden z nejmocnějších kouzelníku světa, Albus Brumbál.

Zvonek u domovních dveří se napoprvé nedočkal žádné odpovědi, ale ten se tak lehce nevzdal a zkoušel to dál. Po několika pokusech se ozvaly duté rány. To strýc Vernon, za nepřetržitého nadávání lidem, co nevědí, že se má spát do jedenácti hodin, vtrhl do chodby ke dveřím a naštvaně je rozrazil.

Ihned po otevření dveří zůstal Vernon překvapeně stát na svém vlastním prahu a s otevřenou pusou zíral na starce v pyžamu, který ho s úsměvem pozdravil a než se Vernon nadál, už byl v obýváku. Harryho strýček se za tu chvíli už trochu vzpamatoval a na Brumbála vyštěkl: „Co tady chcete? A kdo vlastně jste?"

„Určitě jste už o mně slyšel, já jsem Albus Brumbál, ředitel Bradavic. On vám Harry neřekl, že přijdu, poslal jsem mu sovu… No, ale to je jedno, přišel jsem si s ním i s vámi promluvit.", odpověděl klidně Brumbál.

„Ne, nic mi ten spratek neřekl." Otočil se ke schodům a zařval: „Pottere, hned pojď dolů!"

„Pane Dursley, to nebylo nutné. Rád si s ním promluvím v jeho pokoji.", řekl a dál na odpověď nečekal a vyrazil po schodech nahoru do chlapcova pokoje. Vernon byl touto návštěvou tak vyveden z míry, že se mu ani nepokusil v tom zabránit.

...

Harry byl ponořen do svých myšlenek a ani nevnímal, že někdo zvonil. Uvědomil si to, až když slyšel, že se někdo valí ze schodů. Potom byl klid a on to dál neřešil. O chvíli později, ale zaslechl o poznání klidnější kroky. Tato osoba vyšla až k jeho pokoji, zaťukala a čekala. To bylo divný, tady na něj nikdo neklepe, vždycky jen zařvou a tak se zamyšlením, kdo to může být, řekl: „Dále."

Někdo vzal za kliku a pomalu otevřel. Harryho velmi překvapilo, že to je pan ředitel a se slovy „Dobrý den pane řediteli." se pokusil vstát ze své postele.

„Ahoj chlapče, rád tě vidím", dostalo se mu rychlé a přívětivé odpovědi.

„Co tady děláte?", zeptal se Harry a poprvé od Siriovy smrti v něm někdo vzbudil zvědavost a možná i naději.

„Poslal jsem ti sovu.", řekl a podíval se na stůl plný různých dopisů a novin. „ Ale jak vidím, neměl jsi ještě čas." Po těchto slovech si ředitel rychle prohlédl celý pokoj a i Harryho. Hned si uvědomil, že chlapce vzala ztráta jeho kmotra ještě víc, než si myslel. V tu chvíli si také sám sobě vynadal, že nepřišel dříve. Měl sice spoustu starostí s Voldemortem, protože poté co vyšlo najevo, že je zpět, se přestal držet tolik ve stínech a samozřejmě ministerstvo v posledních dnech šílelo a bombardovalo ředitele Bradavic sovami. Ale nic z toho neomlouvalo, že si nenašel čas na jejich jedinou naději v boji s Voldemortem a zároveň jednoho z jeho nejoblíbenějších studentů. Proto se smutkem v hlase řekl: „Harry nesmíš si to vyčítat. Byla to jeho volba."

„Ne, jeho volba nebyla zemřít.", vyprskl Harry a se vztekem v očích se podíval na ředitele.

„Chtěl jsem ti jenom říct, že to byla rána pro nás všechny. Byl to skvělý muž a kouzelník. A částečně i proto jsem za tebou přišel. Ministerstvo začalo řešit jeho závěť, v které tě ustanovil jako hlavního dědice a to nejen jeho soukromého majetku, ale celého rodu. Je to poměrně neobvyklý, ale pokud budeš souhlasit, tak by se jednalo o jakýsi druh adopce. Přijal bys jméno Black a zároveň by ses stal hlavou tohoto rodu. Samozřejmě to neznamená, že bys přišel o své současné jméno. Nakonec by sis mohl zvolit, jestli budeš používat Potter, Black anebo oboje. Bohužel Sirius v závěti stanovil, že se staneš hlavou rodiny hned po vyplnění jeho závěti a ne, jak tvoji rodiče, kteří se rozhodli, že tento status pro rodinu Potterů dostaneš až po dosažení plnoletosti. Musíš pochopit, že u takto významných rodů bylo dříve nemyslitelné, aby je vedl někdo, kdo ještě ani nemá ze zákona povoleno čarovat, proto si prosadily, že hlavy významných a vznešených rodů automaticky nabývají statusu plnoletosti. Pokud to tedy přijmeš, budeš moci čarovat dle libosti, ale samozřejmě budeš mít také plnou zodpovědnost za své činy. Bohužel tím Sirius nevědomky zruší ochranu, kterou na tebe vložila tvoje matka. A to znamená, že už není potřeba, abys nadále zůstával u své tety."

„To je sice pěkné, ale já stejně nemám, kam jinam jít.", řekl s hořkostí v hlase Harry, ale i přesto byl rád. Sice byl opravdu překvapený nastalou situací, ale ani na chvíli nepomyslel na to, že by odmítl poslední vůli jeho kmotra. Minimálně to mu dlužil.

„To není pravda. Když jsi plnoletý tak si můžeš pořídit vlastní byt, anebo se můžeš nastěhovat do Siriova domu. Samozřejmě ti jsou přístupné i ostatní nemovitosti patřící rodině Blacků, popřípadě i Potterů, bohužel většina těchto nemovitostí nejsou příliš vhodná k užívání. Ale nyní vlastníš opravdu rozsáhlé pozemky nejen na ostrovech ale i v jiných částech světa a i přesto, že neznám celý majetek ani jednoho z rodů, tak věřím, že se staneš jedním z nejbohatších lidí v Anglii. Samozřejmě bych byl nejraději, pokud bys přijal moji pozvánku a ubytoval se v Bradavicích."

„Pro někoho by to mohlo znít jako pohádka, ale mě ani všechno zlato světa rodinu nevrátí. A pokud jde o moje stěhování, rád budu v Bradavicích, ale nejdříve bych rád navštívil Grimauldovo náměstí. I přesto, že to tam Sirius nenáviděl, byl to jeho domova a rád bych se rozloučil.", smutně se usmál Harry a v jeho hlase už nebyla památka po žádném vzteku.

„To rád slyším, bohužel se musel Fénixův řád přesunout jinam, protože Krátura zmizel a tím nás mohl ohrozit. Ale už jsme provedli jisté kroky proti jeho vstupu a vyzrazení tajemství. Ale i přesto se už tam hlavní štáb Fénixova řádu nevrátí. Nadále tam zůstane jen jedna naše pobočka. Pokud to povolíš."

„Ano, rád to povolím. A kdy se můžu stěhovat?", konečně se zájmem odpověděl chlapec.

„Pokud chceš tak můžeš hned zítra, hned ti vyčaruji přenašedlo, co tě přenese pod strom naproti domu. Odkud se už tam lehce dostaneš. Myslel jsem, že bychom měli navštívit, co nejdříve, ministerstvo, abys složil zkoušku z přemísťování a také navštívil kancelář pro dědická řízení. Všechno jsem už zařídil, stačí už jen tvůj podpis. Možná bychom se měli stavit také v Gringotově bance."

„Děkuji, pane řediteli.", odpověděl Harry.

„Nemáš zač, chlapče, ale bohužel už budu muset jít. Musím dnes ještě obejít pár věcí. S tvým strýcem to domluvím. A to přenašedlo se spustí přesně v deset hodin. U Siriuse v domě je pořád někdo z řádu, takže pokud budeš něco potřebovat, řekni jemu nebo kontaktuj přímo mě. Brzo se tam stavím, abychom domluvili náš malý výlet a tvoji cestu do Bradavic. Tak zatím ahoj, Harry."

„Na shledanou pane řediteli.", rozloučil se Harry. A po dlouhé době měl konečně i něco jiného na přemýšlení než byla smrt jeho rodiny.

...

Spěchala temnými chodbami a nevšímala si pokroucených postav v temných zákoutích a odbočkách. Moc dobře věděla, že to, že byla zavolána, může mít spoustu důvodu a nevědomky si přejela po drobné jizvičce na tváři, která jí připomínala poslední setkání se svým pánem. Proti své vůli se zachvěla.

Těsně před masivními dubovými dveřmi, které ve svém středu dosahovali až půl čtvrtého yardu, se zastavila. A několikrát se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. Pak otevřela dveře do střídmě osvětleného a mrazivého sálu, kde se v zadní části nacházel ozdobný trůn. I přes několik chaoticky rozmístěných svící jí chvilku trvalo, než si všimla osamocené postavy v jednom z rohu místnosti.

Rychle sklonila hlavu a div, že nepadla na kolena, zaskřehotala: „Můj pane. Co si přejete, po své věrné služebnici?"

Po krátkém tichu, které přerušovalo jen tiché šustění pláště a podivný zvuk, jako kdyby se k ní něco velkého plazilo, se ozval syčivý hlas: „Podívej se Nagini, kdopak se na nás přišel podívat. To je naše milá Belatrix."

Jmenovaná žena potichu polkla a moc dobře si uvědomovala, že pobavení v onom hlase pro ni nemusí být radostné. Bála se jakkoliv promluvit a tak čekala, než ticho znovu prořízne pánův hlas. Ten se tentokrát obrátil na ni: „Belatrix, moc jsi mě posledně zklamala. Ale abys věděla, i já umím odpouštět. Navíc mám skvělou náladu a vaše fiasko na ministerstvu mi k ní napomohlo. Mladý Potter bude brzo v mých rukách bezmocný a sám."

„Jak se Vám to povedlo, můj pane.", nedokázala čarodějka zkrotit svou zvědavost, ale ještě než to dořekla, si uvědomila, na jak nebezpečném ledě se pohybuje.

Naštěstí Pán Zla se opravdu bavil a tak tento prohřešek přešel bez povšimnutí a dokonce jí odpověděl: „Po zkušenostech na ministerstvu jsem si uvědomil pravý potenciál mého spojení s Potterem a přestal jsem na jeho mysl přímo útočit. Začal jsem se s ním dělit o jisté útržky mých vzpomínek a nevědomky mu podsouvám mnou vybrané obrazy. Už brzo bude tak slabý, že ještě sám přileze po kolenech, abych jeho utrpení ukončil." Po těchto slovech se sálem roznesl mrazivý smích, který by pro zdravou mysl byl mučením, ale Belatrix se k svému pánovi radostně přidala.

...

Druhý den Harry vstal až v sedm hodin, takhle dlouho už několik dní nespal. Tuhle noc ho neděsila téměř žádná noční můra. Ale když se probudil, tak se mu do mysli začali vkrádat myšlenky na Siria, rodiče, Cedrika ale i na kouzelníky a mudly, které v životě neviděl. I přesto všichni volali jeho jméno.

Aby přišel na jiné myšlenky, začal si balit věci, ale protože letos téměř nevybaloval, tak měl rychle hotovo. Nechtěl zůstat čekat tak dlouho v pokoji, protože moc dobře věděl, kam by se opět jeho myšlenky zatoulali. A tak se vydal na poslední procházku po okolí, i přesto že Kvikálkov nepovažoval za svůj domov, tak zde prožil i několik pěkných chvil. Navštívil pár míst, kde prožil většinu svého života, a možná by takhle vydržel bloumat ještě několik hodin, kdyby si neuvědomil, že v deset hodin se má aktivovat přenašedlo a pokud něco opravdu nechtěl, tak to bylo vysvětlování strýci, že zde bude muset ještě chvíli zůstat.

Když přišel zpět do domu, čekal ho jeho strýček, který každou neděli ráno sledoval reprízu staré zábavné televizní show „Whose Line Is It Anyway?". Vernon byl nad míru spokojený tím, že se Harryho konečně zbaví. Dokonce se mu nesnažil ani přerazit ruku, když si bral dva kusy pečiva. I přesto Harry radši nechtěl pokoušet štěstí a rychle zmizel do svého pokoje. Pomalu si všechno sbalil a čekal na desátou. Do jedné ruky vzal svůj kufr a do druhé chytil přenašedlo. Předem se rozhodl, že se nepůjde radši ani rozloučit, nechtěl riskovat, že by je proklel. Pár minut ještě počkal, naposled se rozhlédl po svém pokoji a pak už jen cítil, jak ho nějaká síla táhne kupředu.

Po tvrdém dopadu, znovu otevřel oči a uvědomil si, že leží na zemi pod nějakým stromem. Na nic nečekal a vyrazil do domu, který se před ním zničehonic vynořil.

Vešel dovnitř a rozhlédl se po prostorné vstupní místnosti. V duchu si řekl: „Tak jsem tady." Sotva to, ale dořekl, vyřítil se proti němu nějaký podsaditý muž v roztrhaném plášti. Byl to Mundungus Fletcher, který ihned spustil: „No to je dost, že seš tady, kdo na tebe má pořád čekat? Najdi si nějaký pokoj, já musím jít za velmi důležitým obchodním partnerem. Vrátím se nejdýl v osm. Doufám, že už budeš spát, nemám čas se starat o děti. Pokud budeš mít hlad, tak si něco najdi v kuchyni. Mizím, zdar."

Harry na nic nečekal a vyrazil do pokoje, kde přespával minulý rok. Byl to jednoduchý pokoj s postelí, dvěma židlemi a stolkem. Ještě byl naproti postele prázdný obraz. Pokoj vypadal přesně, jak si pamatoval.

Pomalu si začal vybalovat a přemýšlel, co tady bude vlastně dělat. Celou dobu se těšil, až vypadne od strýce, tety a té opice, ale když se to stalo, tak nevěděl, co dál. Takhle přemýšlel ještě několik minut, když v tom si všiml nějakého pohybu za sebou. Rychle se s vyndanou hůlkou otočil a zamířil do těch míst, ale jediné, co viděl, byl muž na obraze, který se nesouhlasně mračil.

Chvíli ticha nakonec přerušil, pravě onen muž a to slovy: „No to je dost, že sis mě všiml. Člověk může žasnout, že jsi s takovými reflexi přežil tak dlouho, ale s tím něco uděláme."

A opět ticho, které muž zase nevydržel a vypálil na něj: „No co nikdy jsi neviděl obraz."

Harry po těchto slovech zavřel pusu a zvědavě si měřil staršího muže. Po důkladné prohlídce mužova obličeje mu připadalo, že už ho někde viděl, ale i přesto se zeptal: „Vy jste kdo?"

„U Merlina! Chlapče, ty jsi, ale hloupý. To jsi nikdy nečetl Dějiny Bradavické školy čar a kouzel? Já jsem professor Phineas Nigellus Black. Jeden z nejznámějších a nejoblíbenějších ředitelů Bradavic. No, ale to je jedno. Teď když máš být dědic mého odkazu, tak s tím něco uděláme."

„Cože mám být?", nechápavě odpověděl Harry.

„Dědic vznešeného rodu Blacků. Jako jediný přijatelný dědic se tak musíš začít chovat. No, ale o to se postarám později. Nejdřív se musíš stát Blackem a přijmout odkaz našich předků.", odpověděl mentorsky bývalý ředitel.

„A proč bych to dělal? A taky, co to vlastně znamená? To jako mám chodit s nosem nahoru a říkat, že jsem šlechtic.", vyprskl Harry, protože neměl zrovna náladu povídat si s nějakým arogantním ředitelem.

„Merline! To bude nadlouho. Takže nejdřív ti odpovím na otázku proč. Protože díky tomu budeš mnohem mocnější a budeš mít aspoň malou šanci porazit Pána Zla. A Blackem se staneš díky rituálu krve. Obvykle by stačilo jenom magické propojení, ale rituálem dosáhneme lepších výsledků. Posílíme v tobě odkaz rodiny Blacků. Ty jsi Potter, takže je jistý, že nějaký z tvých předků byl Black. Oboje rodiny jsou jedny z nejstarších rodů v Anglii. A napadá mě celá řada jmen, které naše rody spojovaly."

„A co ten rituál se mnou jako udělá?"

„Staneš se Blackem a to by ti mělo stačit. Plus i tvoje magie by měla projít jistým vývojem, ale to se dá těžko odhadovat. Ale hlavně nikoho, kdo není Black, bych nikdy neučil."

„Vy mě chcete učit? Proč?"

„Nemůžu dovolit, aby si byl, tak rychle zabit. Tím by skončil rod Blacků nebo by ho převzal někdo ještě horší než ty. Také musím přiznat, že máš v sobě potenciál stát se mocným kouzelníkem."

„Dobře, to chápu, ale já nevím, jestli chci postupovat nějaký rituál krve, když ani nevím co to je."

„No, je to jednoduchý stačí sehnat někoho, kdo se v tom vyzná, a proto bych doporučil skřety z Gringotovy banky. Ty jsou na magii krve jedni z nejlepších, sice jsou zároveň i jedni z nejdražších, ale za kvalitu si musíš připlatit. Což tobě nebude dělat problém, až dostaneš přístup do svých trezorů. A hlavní složka je krev někoho z rodiny. S tím ti pomůžu já. Stačí najít moji laboratoř v tvém novém domě. Tam je uschována baňka s mojí krví. Je magicky upravená, chtěl jsem jí použít do jednoho kouzla, ale nějak jsem se k tomu nedostal."

„Když je to tak jednoduchý, tak to pak může být Black každý, stačí získat krev člena rodina.", odpověděl pochybovačně Harry.

„Konečně jsi taky začal přemýšlet, naštěstí tento rituál je postaven na Zákoně pravdy. To znamená, že krev musí být darována dobrovolně a ten, kdo podstoupí tento rituál, musí vědět a věřit, že je Black. Pokud by chtěl rituál zneužít nějaký mamlas bez špetky rozumu a cti, tak v nejlepším případě, by mu to spálilo magické jádro.", pronesl se smíchem.

„A v tom horším?", zeptal se mírně šokovaný Harry.

„Na tom nezáleží, ty bys to teoreticky měl zvládnout.", řekl Black a už v tu chvíli si uvědomil, že si zadělal na další vysvětlování.

„Teoreticky?", řekl Harry, ale samotného ho překvapilo, jak pramálo emocí to v něm vyvolalo. V posledních několika dnech přemýšlel o spoustě věcech.

„Nebudu říkat, že to je bez rizika. Ale v tvém případě to je jiné. Ty sám jsi byl už podobnému druhu magie vystaven a to při neúspěšném pokusu pána Zla tě zabít.", snažil se rychle zamluvit ten fakt, že ono riziko opravdu není zanedbatelné.

Harry i přes svůj momentální stav vycítil, že starý Black neříká všechno na rovinu. Ale poprvé po dlouhé době před sebou vyděl nějakou cestu a na zlomek sekundy si pomyslel, že ani jeden cíl není špatný. Sám si moc dobře uvědomoval, jak na tom je v porovnání s Voldemortem. A každou pomoc by přivítal. Na druhou stranu si v posledních dnech pohrával s různými možnostmi a nyní zde byla možnost, že by porušení věštby vedlo k tomu, že ukončení této války by připadlo na někoho způsobilejšího. Rozhodnutí mu moc dlouho netrvalo a řekl: „Takže co mám dělat?"

„Musíš navštívit hlavní dům rodiny Blacku. Tam je moje laboratoř. Bohužel sis už vybalil, takže máš deset minut na to, aby sis sbalil, a pak se přesuneme do tvého nového domova. Mám tam také svůj obraz, takže tam budu čekat. Profesoru Brumbálovi řeknu, že ses přestěhoval."

„Počkejte já se, ale nechci stěhovat. Já chci zůstat tady.", rychle namítl.

„To není možný. Tenhle dům se nehodí k tvému novému postavení, jsi poslední dědic rodiny Blacků a můj učeň, tak se podle toho chovej. Je sice pravda, že poslední dvě generace měli do rodového sídla přístup zapovězen, ale já odmítám tě učit v těchto nuzných poměrech. Měl by sis pospíšit, máš už jen osm minut. Přesuň se letaxem, stačí říct „Panství Blacků", o zbytek se postarám", nečekal na odpověď a hned zmizel z obrazu.

Harry chtěl ještě něco říct, ale nestihl to. Tak se znechuceným výrazem začal zase balit. Celou dobu se snažil sám sebe přesvědčit, že je to nejlepší možnost a jediná cesta, která vede k nějakému výsledku. Opravdu to za pár minut stihl a už stál u krbu s plnou hrstí letaxového prášku. Poté vlezl do krbu a se slovy: „Panství Blacků", zmizel v zelených plamenech.

Ani na chvíli ho nenapadlo, že by to mohla být past.