Kapitola 1.

Kdysi dávno v Japonsku za body, kdy démoni přebývali naprosto přirozeně v lidském světě, a živili se lidskými dušemi, kdy muži i ženy nosily oblečení zvané kimono a bydleli v domech velice starodávných, které se ani v nejmenším nepodobaly těm našim, kdy speciálně cvičení bojovníci, znaví zabijáci démonů, chránili lidské životy, žila mladá sedmnáctiletá dívka jménem Nanami. Její rodiče zabili démoni, když Nanami dosáhla věku deseti let. Od té doby děvče žilo v domě spolu se svou nejlepší kamarádkou, Kanou, a její rodinou. Dívky společně chodily trhat jablka do nedaleké zahrady. Bohužel v té době, kdy Kana slavila šestnácté narozeniny, usadili se poblíž vesnice dva vysoce postavení démoni. Ostatní démoni jim říkali Krvežíznivý král a Smrtka. Byli to liščí démonští bratři. Jeden z nich, ten se stříbrnými vlasy a ten, kterému se přezdívá Krvavý král, se jmenuje Tomoe. Jeho bratr je Akura-ou, Smrtka. Tito dva bratři se díky své síle stali velice váženými mezi démony. Netrvalo to dlouho a z těchto dvou se stali vládci, které všichni poslouchali. Jak lidé, tak ti, co se lidmi živili.

„Poslyš Nanami, nepůjdeme se dneska, až dosbíráme plný koš jablek, jen tak projít? Byla by to pro nás příjemná změna."

Kana i s Nanami právě sbíraly společně v zahradě jablka. Kana měla velice ráda čerství vzduch a přírodu, jenomže jí její rodiče nepovolovali chodit jen tak ven. Samozřejmě proto, že za hranicemi vesnice na dívky čekalo jen nebezpečí.

„A je to dobrý nápad Kano? Slyšela jsem, že se zde poslední dobou potuluje skupinka démonů. Ty zrůdy napadají veškeré muže i ženy, které vyjdou z vesnice. Nezdá se mi to moc bezpečné. Přeci jen se tu poblíž usadily no… ty víš koho myslím."

Nanami pravděpodobně mluvila o liščích bratrech. Není divu, že se jí nikam jít nechtělo. Nebezpečí mohlo venku číhat kdekoli. Lidé se báli i otevřít okno, když u něj zrovna nestáli. Zklamaná Kana sklopila smutně hlavu a vrátila se k práci. Nanami nenáviděla, když její nejlepší kamarádku, kterou nyní považovala dokonce za svou sestru, něco trápilo. S výčitkami svědomí a se strachem, který v sobě ukrývala, se nakonec jejímu smutnému pohledu vzdala.

„dobrá tedy, půjdeme. Ale nejdříve se ještě potřebuji stavit zpět doma."

Jásající Kana vyskakovala do vzduchu a za roztomilého smíchu tleskala rukama. Udělalo jí to opravdovou radost. Nanami se na ni s úsměvem koukala, ale ani tak se nedokázala zbavit obav, které z této drobné akce cítila. Neklidně se chystala zvednout další jablko a položit ho do koše, který nesla na zádech k ostatním kouskům, které již za dnešek stihla sebrat.

„moment, proč se chceš ještě vracet domů? Stačí odnést koše s jablky a můžeme vyrazit."

„chci si s sebou vzít svou flétnu. Cesta je s ní hned veselejší."

Dívka dostala od svých rodičů, ještě než umřeli, flétnu. Za tu dobu co žila s Kanou se na ni naučila opravdu hezky hrát. Občas se dokonce okolo ní sešla skupina vesničanů. Všichni s potěšením naslouchali sladkým tónům, které lehký vánek unášel dál a dál.

„já jsem již hotova. Kolik ti toho ještě zbývá Kano?"

Nanami se s košem na zádech vydala k malému domečku, či chatrči, podle toho jak to chcete zvát. Jakmile vstoupila dovnitř, opatrně přesypala jablka do bedny, ve které se veškeré plody skladovaly, vyšla ven a šla pomoci své „sestře".

„děkuji ti. Nejen, že mi pomáháš, ale jsi také ochotná se mnou opustit vesnici. Jsi opravdu moc milá. Mám tě moc ráda!"

Obě dívky společně posbíraly pár červených a chutně vypadajících jablíček, které následně, i s ostatními kusy, odnesly. Povídajíc si o různých věcech se Nanami a Kana vrátily domů. Jakmile si Nanami vzala svou flétnu, děvčata opustila vesnici a vydala se na vycházku.

„Dlouho už jsem se tě neptala Nanami, ale no … líbí se ti teď někdo?"

„e-eh? Co tak najednou?"

„jenom jsem se tě chtěla zeptat. Tak co?"

„no, vlastně ne."

Dívenky si povídaly o těchto holčičích věcech, než došly k nádhernému potůčku. Průzračná voda omývala velké i malé kamínky. Nanami si upravila kimono, protože si chtěla sednout a zároveň své oblečení nechtěla zašpinit.

„Můžeme si zde trošku odpočinout. Už mne zlehka boleli nohy, navíc je zde krásný chládek. Pojďme se trošku schladit do toho potůčku, sestřičko."

„to je opravdu dobrý nápad. Jsem ráda, že jsi se mnou šla."

Mladé dívky si vyhrnuly kimono tak, aby se nenamočilo a bosy si stouply do mělké vody. Nanami si všimla něčeho, co se pod hladinou blýská. Pomalu a opatrně se k lesklé věci sklonila. Po chvilce pozorování věc vytáhla z vody a očistila ji.

„ach, to je opravdu nádhera. Vždyť to je přece perla. Modrá."

Kana přistoupila k Nanami. Chtěla se podívat, co její kamarádka v potůčku našla. S udivenou tváří obě obdivovaly nádhernou a lesknoucí se kuličku.

„chceš ji?"

Nanami se podívala na svou sestru, která vedle ní stála. Kana se nemohla nádherného a vzácného šperku nabažit.

„o-opravdu? Ale Nanami, to ty jsi tu perlu našla. Nechceš si ji nechat?"

„jestli si tu perlu ponechám, k ničemu ji ani jednou nepoužiji. Jestli ji však daruji tobě, alespoň si na mě vždy vzpomeneš pokaždé, když se na ni podíváš."

Dojatá Kana opatrně a trošku váhavě přijala dar od Nanami. Mladé slečny se již začali cítit chladně. Vyšly z potůčku a obě si sedly na trávu. Nanami, jakmile se pohodlně usadila, vytáhla svou flétnu. Kana naslouchala tomu uklidňujícímu zvuku.

„Prosím, prosím, zahraj ještě něco."

Ozvalo se pokaždé, když Nanami přestala hrát. i když už se začínalo slunce přibližovat poledni, ani jedna z dam si toho nevšimla.

„Ale ne. Podívej, slunce ukazuje již poledne. Musíme si pospíšit. O polední je tento les smrtelně nebezpečný."

Ustaraná Nanami schovala flétnu, na kterou doteď hrála. Není divu, že se jí zmocnila panika. V tento čas se vždy do vesnice vydal Krvežíznivý král. Pohltil duši každého smrtelníka, který se opovážil za jeho přítomnosti vyjít ven z domu. Sestry běžely tak rychle, jak jenom mohly. Najednou se za nimi ozval řev.

„to snad ne."

Krvežíznivý král a jeho démonští pomocníci, jak se zdá. Konečně se obě dostaly ke svému domu. Vstoupily dovnitř tak rychle, až si rodiče mysleli, že to démoni se dobývají k nim do příbytku.

„ach bože, dívky. Měla jsem takový strach. Jste obě dvě v pořádku? Není vám nic? Co se stalo? Neměly jste z jablečné zahrady přijít už před dlouhou dobou?"

Starostlivá matka plakala štěstím. Nejspíše se domnívala, že její dvě holčičky přepadli démoni.

„dívky, zaplať pán bůh, jste v pořádku."

Dokonce i otec nemohl zastavit slzy, které neúprosně vytékaly z jeho očí. Radostné shledání ale muselo počkat. Zvenku se ozval křik jedné z vesničanek. Podle toho rodina poznala, že Krvežíznivý král dorazil. Všichni se co nejrychleji přesunuli do pokoje, ve kterém se shromažďují, když si chtějí všichni společně popovídat, něco jako shromažďovací pokoj. Nikdo se neopovážil ani pípnout. Jakmile už nešlo nic slyšet, rodinka se pustila do rozhovoru. Samozřejmě, že slečny nevyvázly jen tak. Čekal je dlouhý poučný proslov od obou jejich rodičů.

„to je nejspíše všechno, můžete jít, a už nás takto nestrašte."

Obě kývly a opustily společně pokoj.

„jestli ti to nebude vadit, nepůjdeme společně natrhat trochu květin Nanami? Neboj se, jenom tady ve vesnici."

Kasa se usmála a čekala nedočkavě na odpověď. Zdálo se, že Nanami se ještě pořád moc neprobrala z šoku, který si zažila před několika minutami, když obě ustrašeně utíkaly před démony chystajícími se zaútočit na své oběti. Dlouho se rozmýšlela, jestli má povolit, nebo trvat na tom, že dnes již dům neopustí. Jenomže prostě nemohla vzdorovat. Občas se nevyplácí, když jste příliš laskaví, ale i přesto Nanami nedokázala odmítnout své nejmilejší sestřičce vyhovět v jejích přáních.

„no, jestli jenom ve vesnici, tak myslím, že nám to neuškodí. Jenom to tentokrát musíme říci rodičům."

„to je v pořádku, jdu jim to říci, počkej na mne před domem."

Kana odešla zpět za rodiči. Nanami se pomaloučku odebrala ke dveřím, které odšoupla. Ještě dříve, než vyšla ven, povystrčila hlavu. Potřebovala se přesvědčit, že démoni již opravdu odešli. Venku již naprosto bezstarostně chodily ženy se svými dětmi. Vesničanka si oddychla.

„co to děláš?"

Dívka sebou rychle a vylekaně trhla.

„panebože, překvapila jsi mě."

Zatímco Nanami vykukovala, Kana se stihla vrátit s povolením rodičů.

„jenom jsem se potřebovala přesvědčit, že je to venku bezpečné. Co kdyby tu ještě pořád někde potichu číhali?"

Kana se bez rozmýšlení vyhrnula ven na vzduch. Párkrát se protočila se šťastným úsměvem. Nanami opatrně následovala svou zlatou sestru. Společně došly na skvostné místo, kde kvetly ty nejkrásnější květiny všech barev. Nanami upletla sestře věneček, složený z jejích nejoblíbenějších květin.

„ah, ten je překrásný, děkuji ti."

Nadšená Kana si šťastně nasadila věneček. Obě si snažily tento okamžik co jevíce užít. Společně pozorovaly, jak pestrobarevný motýl dosedá na překrásnou květinku, společně se smály, společně si dokonce i zatancovaly. „Tak krásná sesterská láska." Musel si jistě pomyslet každý, kdo je takto viděl. Zrovna tou dobou se nedaleko potuloval Krvežíznivý král. Ach, zapomněla jsem dodat, silní démoni měli vždy dvě podoby. Lidskou a zvířecí. Jenomže v lidské podobě také existovaly jisté části těla, které zůstaly zvířecí. U Krvežíznivého krále mluvíme o uších a ocasu. Kdyby se tehdy dívenky podívaly ven z domu, třeba jen na chvilinku, pochopily by, že tito démoni, kteří se vydali do vesnice, přišli proto, že Krvežíznivého krále hledali. Nejspíše se ve svém zámku, ve kterém zůstával většinu volného času, začal nudit, tudíž bez jakéhokoli oznámení prostě odešel.

„Nanami, Nanami, prosím, zahraješ mi ještě jednou na tu flétnu?"

„jistěže ano."

Nanami s úsměvem vytáhla flétnu, kterou si ještě pořád nestačila po společné vycházce, uklidit. Nejdříve ji zkontrolovala. Chtěla se nejspíše přesvědčit o tom, že se jejímu jedinému pokladu, kromě Kany, nic nestalo, zatímco utíkala domů. Po tom, co prohlídku skončila, začala hrát. Tóny, které Nanamina nejdražší tolik milovala, přitáhly nečekaně velkou pozornost vesničanů. U skromné květinové zahrádky se sešli téměř všichni obyvatelé. Jak děti, tak dospělí nemohli odejít. Tajemné, ale přitom tak laskavé a líbezně znějící tóny je přitahovaly blíže k jejich zdroji. Dokonce i démonský král z povzdálí pozoroval krásnou dívku hrající na hudební nástroj. Nanami dohrála svoji písničku, která všechny doslova omámila. Ze všech stran na chudinku holku pokřikovali, ať zahraje ještě něco.

„zahraj píseň Liščí zámek, prosím."

Jakási malá holčička přistoupila k Nanami prosíc ji. Píseň Liščí zámek znal snad každý v této vesničce. Tuto píseň složil zahořklý starý muž poté, co si liščí bratři nechali postavit zámek nedaleko od jeho skromného příbytku. Pověst říká, že onen skladatel tuto píseň zahrál pouze jednou a naposledy, a to když bratři poprvé vstoupili do vesnice, aby se najedli. Tehdy se prý stařeček nikam neschoval, ba naopak. Sednu si se svou flétnou tam, kde na něho viděl každý kolemjdoucí. Jakmile se démoni ukázali, stařec začal hrát. Nikdo jiný se nikdy tuto melodii neopovážil zahrát. Lidé totiž věřili, že jestli ji někdo zahraje, liščí bratři si pro něj přijdou.

„je mi líto, malá, jenomže tato píseň je považována za prokletou melodii. Můžeš si vybrat jakoukoli jinou."

Děvčátko si okamžitě, bez dlouhého rozmýšlení, vybralo jinou píseň. Toho dne Nanami hrála pro ostatní tak dlouho, než nadešel čas odebrat se ke spánku. Skupina obdivovatelů se rozešla. Zbyly zde již pouze Nanami a Kana.

„pojďme domů, jsem již unavená."

Kaně se pomalu sama zavírala víčka.

„dobrá tedy. Pojďme."

Společně dívenky došly domů. Před spánkem se však musely ještě omýt, tudíž večerní hygiena, pak převléci a teprve nyní lze jít spát. Děvčata splnila oba body.

„Nanami, dovolíš mi prosím, dnes spát s tebou? Jsem stále ještě trochu rozrušena a vyděšena z toho, co se dnes stalo. Nemohu si přestavit noc o samotě. Slibuji, neudělám nic špatného a ani nebudu hlučet!"

„ovšemže, jsme přece sestry. Pro tebe udělám cokoli, Kano."

Nanami pomohla Kaně přenést deku a polštáře do jednoho pokoje. Po únavném dni si dívky konečně mohly odpočinout. Obě si zalezly pod krásně načechrané a ustlané peřiny, zatímco jedna té druhé přála dobrou noc. Protože dříve ještě neexistovala elektřina, takže ani žárovky, nemusely si dělat problém se zhasínáním. Toho večera se zdál Kaně opravdu zvláštní sen. Sen o tom, jak Nanami za pláče hraje na flétnu píseň zvanou Liščí zámek, zatímco liščí bratři sedí vedle ní a poslouchají. Sen, ve kterém Nanami odloučili od její rodiny a přátel. Sen, ve kterém pro Nanami neexistovala svoboda…