Autorská poznámka: Příběh pracuje s HoME verzí osudu Fëanorových dvojčat, v níž Amrod byl nejmladší a zahynul v Losgaru při spálení lodí.

Druhá autorská poznámka: Fanfiction obvykle pojímá Fëanorovce jako relativně příčetné až do samotného konce. Nemyslím si, že by to v reálu tak bylo: pokud někdo provádí podobné věci, je pod podobným tlakem a není úplně bez svědomí, dřív nebo později se to projeví. V této novele Maedhrosovi slušně hrabe od samého začátku, v psychické pohodě není ani jeden z bratrů a v dalších kapitolách se to nezlepší. Byli jste varováni.

xxx

1. Do temnot (a zpátky)

Nejhorší na celé té věci mi připadalo strašné ticho, které nastalo, když bylo po všem.

Mrtví leželi, kde padli, v chodbách, síních i soukromých komnatách, a mnohé už stravovaly nenasytné plameny. Oheň kus po kuse zachvacoval nádherné, umně utkané gobelíny na stěnách, koberce, kožešiny i dřevěné obložení, které měly zahánět syrovost podzemních prostor, šířil se a muži před nimi instinktivně ustupovali; v naprosté mlčenlivosti. Jako stíny. Jako by se probudili z temného snu a náhle shledali, že jejich noční můra byla skutečná a oni její součástí. Chlad pronikal dovnitř vylomenými dveřmi a vyvrácenými okenicemi a střetával se se žhavými prsty požáru. To i ono bylo lepivě vlhké a páchnoucí zasychající krví.

Když už jsem nemohl v jeskyních vydržet a dívat se na zabité a raněné, které naši muži shromažďovali v trůnním sále, ani o minutu déle, spíš jsem se vyvlekl, než vyšel ven, do prostor před hlavní branou.

Venku byla tma a ledová zima, taková, o níž se tvrdí, že přišla jako pomsta ze Severu. Závěje přemrzlého sněhu vířeného ostrým větrem pronikajícím do kostí. Slabě sněžilo – v drobných ostrých krupičkách zasekávajících se do tváře. Sklonil jsem se, zabořil meč do sněhu a vedle obtiskl krvavé stopy svých dlaní. Lezavý mráz mi nedovolí v nejbliší době stáhnout a někam zahodit kožené rukavice plné usvědčujících rudých skvrn, ale dívat se na ně dál jsem také neměl sílu. Několikrát jsem zprudka zabořil ruce a paže až do lokty do závěje a sledoval jsem, jak se krev vpíjí do sněhu ve stále bledších a bledších skvrnách.

Nakonec jsem se odvrátil zpět, čelem k jeskyním.

Vojáci vynášeli ven těla, která se podařilo uchránit před ohněm, skládali je jedno na druhé do rostoucích hromad mezi prvními stromy. Noldor a Sindar tu leželi mlčenlivě vedle sebe: vrahové a jejich oběti. Do promrzlé země hroby nevykopeme, zbývá nechat mrtvé ležet, jak jsou, spálit je, nebo… Věděl jsem, že můj bratr má sílu, jež dokáže přimět chladné kamení, aby se přeskupilo, a hlínu, aby pokryla padlé navršenou mohylou. Měl tu moc – ale otázka zněla, zda ji použije. Maglor už nezpíval, a pokud náhodou přece, neodvažoval se při tom dotýkat sil Ardy. Už po Alqualondë to dělal výjimečně. Po Nirnaeth nikdy, a to, co se stalo tady…

„Budeme potřebovat dřevo," řekl jsem veliteli své družiny, když ke mně přistoupil. „Hodně dřeva. A olej."

„Rozumím, pane," provázel pohledem ten můj. Otočil se a odcházel rychlým krokem. Připadal mi nezraněný a poměrně čerstvý. Žádný div. Mí muži tvořili zadní část našeho vojska, zálohu, která se do opravdového boje v podstatě ani nedostala. Říkal jsem si, zda Maedhros vycítil mé rozpaky a váhání a rozhodl se neriskovat, nebo se mne jako nejmladšího pořád ještě nějak snažil chránit. To i ono bylo napováženou.

„Kde je?" zeptal jsem se ledového vzduchu před sebou, když jsem vedle sebe pocítil Maglorovu přítomnost. Nepodíval jsem se po něm – hleděl jsem v kalném svítání jako předtím na vršící se kupy mrtvol.

„Nelyo?" Ani jeho oči se nedotkly mé tváře.

„Nelyo," kývl jsem. Ve vzájemné shodě jsme se o našem bratrovi už léta nezmiňovali jeho mateřským jménem – byť ne proto, že by mu přestalo sedět, když bylo zmrzačeno jeho tělo, jak si mnozí mysleli.

„Odjel s malou družinou. Hledat… Turkovi vojáci dostihli v jeskyních, kus od zadních východů, Diorovy syny a jejich matku. Nimloth ubili. Hochy… Odvlekli je někam do divočiny, ještě v noci. Nijak zvlášť se nestarali o to, aby si zapamatovali, kam šli a kde je nechali," řekl Maglor dokonale lhostejným hlasem.

„Děti?!" Takže už válčíme i s malými chlapci?

„Ti muži se provinili dvojitě – spáchali ohavný zločin na dětech i zradu na našem pánovi. Mít doriathské dědice v rukou by byla… cenná výhoda. Silmaril zmizel, někdo ho stačil vynést."

Nezeptal jsem se, o které Celegormovy muže šlo, ani co s nimi Maedhros po tom zjištění udělal. Jak jsem dobře věděl, poslední dobou netrpěl na přehnané milosrdenství. Pravděpodobně tedy provinilci leží někde uprostřed té hromady pod stromy.

Mlčeli jsme. Množství zabitých nakupených jeden na druhého rostlo a vedle něj tvořili vojáci druhý kopec, z těl mrtvých stromů a suchých větví.

„Káno," řekl jsem konečně. Mohla uplynout hodina, možná i dvě, kalné světlo se prodíralo vířením vánice, ale sluneční kotouč nebylo přes mraky vidět. „Budeš zpívat pro naše… pro naše bratry?"

Vzal mne za rameno a jedním pohybem otočil k sobě. Zděsil jsem se jeho očí.

„Ne," odpověděl mi mrazivě jasným hlasem. „Ani pro ty mrtvé. Ani na útěchu pro vás dva živé." Nadechl se, vydechl obláček páry mrznoucí přímo před jeho ústy. „Ať hoří."

Ambarussa shořel, chtěl jsem říci. Neměli jsme žádné pozůstatky, a stejně jsi zpíval. Otec… i otec shořel a rozpadl se v popel, a tys zpíval, zatímco jeho prázdnou zbroj pokrýval alfirin. Bylo ti jedno, jak moc se provinil. A teď najednou, když jsou tu těla, je tu něco, co bychom mohli položit do hrobu, opouštíš je?

Ne, odpověděl jsem si sám. To oni opustili nás. To oni nejvíc tlačili na Maedhrose, nenechali ho na pokoji, i když museli vidět, jak na tom je, to oni se nejrychleji hnali sem, do téhle odporné, krvavé řezničiny, v prvních řadách… Neviděl jsem je mrtvé, nikdo mi ani nepřišel říci, jak zemřeli, ale stejně jsem to věděl. Celegorm. Caranthir. Curufin.

Budiž. Ať hoří. Bratři, které jsem miloval jako dítě, už beztak umřeli dlouho před krvavým včerejškem. Turcafinwë. Morifinwë. Kurufinwë. Mrtví už dávno. Tak, jako my všichni.

Jenom jsem úsečně přikývl a opustil Maglora bez ohlédnutí. Po zbytek dopoledne jsme chystali hranice. Pak jsme je zapálili a do pozdní noci se dívali, jak se padlí mění v popel, jak se plameny v divokých barvách zvedají k nebesům. Nezpíval nikdo. A nemluvil. Jestli se někdo loučil se svými blízkými, nebylo to nahlas a na očích ostatním. Ticho zachvátilo Doriath oslepený padajícím sněhem, mrtvé ticho, ticho neoplakaných hrobů.

Ani já jsem nedokázal truchlit pro své ztracené bratry.

xxx

Maedhros se vrátil nad ránem.

Jeho družinu ohlásilo křupání sněhu pod koňskými kopyty a vrzání postrojů. Nikdo z jezdců nepronesl ani slovo na přivítanou.

Náš nejstarší bratr a pán obhlédl dohořívající hranice a zachmuřeně přikývl, jako by schvaloval, co jsme v jeho nepřítomnosti udělali. Pohnul rukou, mávl jí směrem k výhni a dva z jeho mužů tiše sklouzli ze sedel, ze hřbetu volného koně stáhli cosi jako podlouhlý balík zamotaný do pláště, beze slova ho odvlekli pod stromy a hodili do rudě žhnoucích zbytků ohně. Snop jisker vyletěl k černému nebi, látky se vzňaly plamenem. Nová vlna zápachu škvařících se vlasů a kůže a masa, těla příliš malého, než aby mohlo patřit dospělému muži…

Otřeseně jsem odtrhl zrak. Rychlým krokem jsem přešel prostranství před hranicemi, přes dotvrda udupaný sníh, a chytil bratrova koně za uzdu, připravený podržet mu třmen, aby mohl sesednout. Vypadal vyčerpaně, tvář měl propadlou, šedavou, oči utopené hluboko pod obočím a horečnatě lesklé. Stejně jako my ostatní nespal přinejmenším dva dny, a pravděpodobně ještě mohem déle.

„Dnes budeme odpočívat," rozhlédl se kolem, po obličejích které se k němu zvedaly. „Jestli tu zůstaly nějaké použitelné zásoby, poberte je. Vyrazíme zítra za úsvitu." Po těch slovech sklonil hlavu, jako by si mne teprve teď všiml. „Ach, Pityo." Ani on mně už mateřským jménem neříkal. „Tady jsi. Ty toho nemáš mnoho na práci, nemám pravdu?" Nevlídně. K málokomu se teď dokázal chovat vlídně. „Tak nějakou dostaneš. Udrž ho naživu."

Odmotal otěže obtočené kolem pravé ruky, té, která nebyla z masa a krve, ale vyrobená z tmavého kovu a připevněná řemínky ke zmrzačenému předloktí. Odstrčil cípy pláště. A teprve pak jsem pochopil, o kom mluví.

V sedle před sebou přivezl malé dítě. Druhé malé dítě. A tohle, na rozdíl od nebožátka na pohřební hranici, bylo ještě živé.

Stěží živé, pochopil jsem, když mi ho bratr strčil z koňského hřbetu do náruče. Život se v chlapci držel slabě, posledními vlákénky. Byl promrzlý, s ledovými údy a promodralými rtíky, na tváři všemi barvami hrající podlitiny. Ale fyzické rány ani zima nebyly to, co ho zabíjelo.

Maedhros se zdravou rukou zachytil hrušky sedla, přehodil nohu přes zadek zvířete a seskočil ztěžka na zem. Ještě jednou se na mne podíval.

„Udrž kluka naživu," zopakoval. „Potřebujeme ho." A pak se otočil zády a dlouhými kroky odrázoval k zívajícímu ústí Menegrothu, kde už zuřící požáry během včerejška dohořely a kouř vyvanul.

„Calyalottë by měla být v trůnním sále," řekl mi Maglor. Podíval se na mne, pak na dítě, položil mu krátce dlaň na čelo. „Pokud už není pozdě."

„A ty bys…"

„Bratře," stiskl zuby, „podívej se na mne," zvedl ke mně ruce v rukavicích, stejně poznamených skvrnami od krve jako moje. „Kdo vraždí, nedokáže uzdravovat. Ta moc mi byla odejmuta, a já už ji pro sebe ani nechci. Jdi, udělej, co je třeba."

Šel jsem tedy beze slova, bezvládné tělíčko přitisknuté k hrudi a ovinuté mým pláštem, abych pro nás oba uchoval své tělesné teplo.

Thingolův – Diorův – trůnní sál se proměnil v lazaret, kde ranění nacházeli jen velmi málo pohodlí. Vyvrácenými dveřmi táhl po zemi průvan, a třebaže ve čtyřech krbech, rozmístěných ve všech rozích místnosti, planuly ohně, bylo tu chladno. Po podlaze ranhojiči a jejich pomocníci rozprostřeli přikrývky, kožešiny i zbytky tapisérií, které přežily řádění požáru, a na ně uložili ty, kdo nevydrželi sedět nebo stát. Bylo jich velmi mnoho, převážně z našich mužů. Sindar, kterým se povedlo uprchnout, část svých zraněných odtáhli s sebou, zbylo jich tu jen pár. Měl jsem ošklivé podezření, že mnozí z našich, rozpálení bitvou, raněné Doriathské ležící v chodbách Tisíce jeskyň prostě bez milosti dorazili. Jako skřety na bitevním poli.

Calyalottë jsem našel právě mezi zbylými Sindar, které naši shromáždili na provizorních lůžcích kolem krbu ve východním cípu místnosti. Nedobré místo – tady bylo doslova cítit, jak studený vzduch od vchodu sviští po podlaze, cuchá ležícím vlasy. Léčitelka sama byla ovšem Nolde, či spíše Nolde s příměsí telerijské krve. Drobná, útlá a houževnatá. Věděl jsem, proč mne Maglor poslal právě za ní. Byla z těch, kteří přešli přes Led – kdo to nevěděl, nikdy by v její křehké slupce nehledal tolik ohně. Tam, na Helcaraxë, získala zkušenosti s nešťastníky umírajícími mrazem či proto, že už v sobě nedokázali nalézt vůli k životu. Teprve později, ve Středozemi, se vdala za jednoho z Maglorových vojevůdců a zůstala na Amon Ereb, i když se její muž nevrátil z Nirnaeth.

„Calloth," neudělal jsem tu chybu, abych ji v Thingolově síni oslovil quenijsky. Přeci jenom patřila věrností původně k Finrodovým lidem, a Třetí dům Noldor ctil výnosy někdejšího krále Sindar, přinejmenším v jeho vlastní zemi. „Mohla bys na okamžik? Prosím."

Léčitelka položila, co měla v rukou, a šla ke mně. I ona měla na zástěře oblečené přes jezdecké kalhoty krvavé skvny, ale nepochybně k nim přišla jinak než já.

„Lorde Amrasi?" přejela mne pohledem, ale nepochyboval jsem o tom, že ani to nepotřebovala, aby věděla, že ošetření pro sebe nežádám.

„Můžeš mi pomoci s chlapcem?" odstrčil jsem okraj pláště stranou a ukázal jí potlučený obličejík. Viděl jsem, jak se její výraz mění. Natáhla ruku se snubním prstenem, který neodložila ani jako vdova, dotkla se dítěte špičkami prstů na skráni.

„Ale ne…" hlesla potichu. „Je to… ten, kdo myslím?"

„Je to Diorův syn. Nevím který," řekl jsem.

Znovu zvedla hlavu a pohlédla na mne.

„Pojďme k ohni. Podívám se, co se dá dělat."

Překročila několik ležících a rozprostřela přímo před krbem v nejzazším rohu sálu kožešinu, kterou měla nechanou stranou. Uložili jsme na ni dítě a sklonili se nad ním. Teď jsem si ho teprve mohl pořádně prohlédnout. Malý hoch, ale už odrostlý batolecímu věku, s tmavými vlasy a popelavě bledou tváří. Neměl kabátek, jenom tuniku a košili, navlhlé na rukávech a hrudi, jak jsem zjistil, když jsme ho svlékali. Kalhoty promočené na kolenou, když oheň z krbu roztopil ztuhlé zmrazky. Ledové ruce, nos a uši, které měl venku v mrazu bílé jako sníh, v teple od plamenů nabývaly zarudlé barvy, na omrzlých prstech mu vyskákaly puchýře.

„To nevypadá…" ozval jsem se.

„Nevypadá, ale s tím si poradíme," odpověděla Calloth. „Ale i ty musíš vědět, že tohle není hlavní zlo. Kde je druhý hoch, lorde Amrasi?"

Nemohl jsem se přimět, abych jí pověděl, že na pohřební hranici. Uhodla to sama.

„Otec, matka, bratříček…" vypočítávala, zatímco nabírala do misky horkou vodu z kotle stojícího v krbu. „Je to špatné, pane. Dítě takhle malé… Ty přece něco víš o tom, jaké to je, ztratit bratra, dvojče. Nevěřím těm řečem, že dvojčata jsou jedna fëa ve dvou tělech. Ale i tak…" zarazila se, nejspíš když si všimla, jak se tvářím.

„Dvojče?" dostal jsem ze sebe. „Diorovi synové… byli dvojčata?" Úplně jsem cítil, jak mi krev utíká z tváře. Jak se to prázdné místo, které nosím tolik let v srdci a snažím se mu vyhýbat ze všech sil, zase rozpíná a roztahuje, aby mne celého pohltilo, zahalilo dechberoucí bolestí.

„Nevěděl jsi to, pane?"

Potřásl jsem hlavou, nedokázal jsem odpovědět. Když Ambarussa zahynul, nemluvil jsem celé týdny, s otcem jsem už od té chvíle vlastně nepromluvil ani jednou, když nepočítám ta strašná, hořká poslední slova, která mezi námi padla v táboře plném čmoudu z hořících lodí. Nenáviděl jsem jeho i celý svět. Většina té doby byla pro mne doteď zahalená v černé mlze. Matně vzpomínám, že ostatní bratři se snažili pro mne něco udělat, nedopustili, abych propadl zoufalství natolik strašnému, že bych se vzdal života a utekl za svým dvojčetem. A také vím, že jsem to chtěl. Zkoušel. Přitom jsem byl dospělý muž a měl kolem sebe pět dalších sourozenců. Tohle je malé dítě, které ztratilo úplně všechno.

„Nejspíš zemře, ať už se pokusím o cokoliv," přejela mu Calloth dlaní po čele.

„To není… tak snadné…" vypravil jsem ze sebe mučivě. „Uvolnit všechny svazky těla a duše, z vlastní vůle… Ani pro elfa. A chlapcův otec byl z Druhorozených."

„O tom se můžeme přít," řekla Calloth. „Asi na tom ani nesejde. Možná dokáže zemřít zoufalstvím jako elf, možná ne. Ale jistě cítíš, že vůle k životu ho opustila. Hodně sám zkusil, ztratil bratra. A těla Druhorozených nevydrží tolik, co my, ani za těch nejlepších okolností. Možná by bylo laskavější nechat ho jít v míru."

Potřebujeme ho, vybavila se mi Maedhrosova úsečná slova. Potřebujeme. Hrozné pomyšlení.

Ambarusso, pohlédl jsem do té černé díry ve svém srdci, chtěl bys ty, abych šel tehdy za tebou? Do Síní Mandosu, nebo do Věčné tmy, pokud jsi skončil tam?

Ale tohle je dítě, podíval jsem se do sinalé tvářičky Diorova syna. Nevinný chlapec. Co jsme to za zrůdy, když uděláme něco takového? Hleděl jsem na něj, ale viděl někoho jiného, jiné dvojče s obličejem ověnčeným rusými vlasy, stejnými jako moje.

„Nedovolím to," řekl jsem s rozhodností, která mne samotného překvapila. „To by nebyla žádná laskavost, Calloth. Byla by to zbabělost. Nenechám ho umřít."

Dítě, ošetřené a zabalené do přikrývek, mi teď leželo v náručí, opřené hlavou o mou hruď, zatímco mu léčitelka po lžičkách podávala do úst horký odvar. Naklonil jsem se k němu, zavřel oči. Nejsem jako bratranec Finrod ani Artanis Galadriel, abych se vyznal v nejhlubším tajemství spojení myslí, tím méně v léčitelství, ale tohle jsem dělal tisíckrát se svým vlastním bratrem, kdykoliv jsem cítil jeho neklid, nepokoj či smutek – nebo on můj. Natáhl jsem se k chlapcově fëa, drobné, křehké, roztříštěné jako prasklé zrcadlo. Věděl jsem, že jestli ji nedokážu vyléčit já, jiné opuštěné dvojče, Diorův syn umře. Calloth se nemýlila: neměl sílu pokračovat dál, jako mnozí z těch, koho za sebou Fingolfin nechal na Ledu. A věděl jsem, že léčitelka mu pomoci nedokáže. Ne v tomhle.

Budu muset jít dál, než jsem kdykoliv zašel s Ambarussou, dokud žil. Věděl jsem, že to může být riskantní – slabé slovo! – právě proto, že nejsem léčitel a neznám přesné hranice svých sil. A v žádném případě nevěřím tomu, že jsou nekonečné. Pityafinwë, nazval mne otec, Malý Finwë. Jsem nejmenší z jeho synů a mám nejméně jeho ohně. Vím, že to takhle nemyslel, když mi to jméno dával. Ale přesto je to pravda. Jsem stopař, lovec. Kartograf. Jenomže k cestě do duše žádná mapa není.

Povzdychl jsem si a znovu zavřel oči. Poslouchal, jak Calloth polohlasně zpívá, zatímco drží chlapcovy ruce v dlaních. A pak jsem to prostě udělal.

xxx

Probral jsem se prokřehlý a ztuhlý jako kus dřeva, na víčkách a v žaludku kámen. Dělalo se mi špatně, a když jsem rozlepil oči, svět mi před nimi plul v kruzích. Třásl jsem se zimou, třebaže jsem pořád ležel na kožešině před planoucím krbem a někdo přese mne přehodil přikrývku.

Přes nás oba. Syn Diora Aranela byl pořád vedle mne, přitisknutý k mému tělu, a moje paže mu spočívala přehozená přes namáhavě se zdvihající hrudníček. Takže pořád dýchal.

„Cos to vyvedl?" zaslechl jsem za sebou, když jsem se neohrabaně posadil. „Co tě to napadlo? Mohl jsi tam zůstat…"

Otočil jsem se po hlase, opatrně, abych si nepřivodil další záchvat motolice. Spánky jsem měl pořád sevřené bolestí. Maglor. Z jeho výrazu jsem hádal, že mne nejspíš hodlá uhodit, případně obejmout. Neudělal ani jedno. Jenom seděl na patách vedle mě, díval se na mne a v očích měl trýzeň.

„Jak dlouho jsem byl mimo?" zeptal jsem se. Hrdlo jsem měl úplně vyschlé.

„Tři dny," sklopil můj bratr pohled.

Šokovalo mne to. Čekal bych nanejvýš tři hodiny, a i to by mne překvapilo.

Podíval jsem se na spící dítě a opatrně se dotkl jeho jemných černých kučer. Tvář mu zrůžověla, puchýřky na nose a prstech se odhojily a začínaly se olupovat.

„To znamená, že se to povedlo," zašeptal jsem. „To přece musí znamenat, že se to povedlo – tři dny, a on ještě žije…"

„Ambarusso!" vykřikl Maglor a strčil mne otevřenou dlaní do prsou. Ne Pityo? podivil jsem se. Padla naše nepsaná dohoda? Buď měl o mě hrozný strach, nebo je vzteky bez sebe. Nebo oboje. „To nechápeš, že kdyby se to nepovedlo, stáli byste nejspíš oba dva před Soudcem?"

„Lepší před Soudcem, než se zpovídat Nelyovi, proč jsem…" zarazil jsem se. „Počkej. To myslíš vážně? S Ambarussou jsme dělali něco podobného pořád..."

„Ne takhle," odvětil mi Maglor. „Díval jsem se na tebe, bratře – tys tomu klukovi dával úplně všechno. Bylo to jako hledět do rychle tekoucí vody. A zrovna tak těžko jako vodu jsem tě mohl zastavit." Povzdechl si. On jediný z nás sedmi se trochu vyznal v léčitelství, alespoň kdysi, a v léčení duševních ran lépe než v tělesných neduzích. Nemohl se v tom rovnat Finarfinovcům, ale rozhodně jsem věřil, že mi nelže a nemýlí se. Zřejmě jsem byl ve větším nebezpečí, než jsem si uvědomoval, když jsem se do něj vrhl.

„Podej mi ruku," vyzval mne. „Pomůžu ti vstát. Musíš se najíst a něco vypít – svařené víno by bylo nejlepší, ale poslouží i ohřátá voda."

„A chlapec?" přerušil jsem ho.

Nechtělo se mi kdoví proč se od Diorova syna zvedat. Měl jsem iracionální obavy, že dítě zmizí, jenom udělám pár kroků pryč. Přestane dýchat. Opustí tělo a vydá se na cestu na Západ, tentokrát beze mne, a už s tím nebudu moci nic udělat.

„Calyalottë na něj dohlédne. Teď už mu bezprostřední nebezpečí nehrozí – nech ho spát." Skoro násilím mne vytáhl na nohy a podepřel, abych se na nich vůbec udržel. Podíval se mi zblízka do tváře a v jeho očích jsem zahlédl něco z někdejšího Makalaura, mého bratra před Zatměním, Alqualondë a Losgarem. „Neměl jsi to dělat," řekl tiše a odvrátil zrak k chlapci na kožešině před krbem. „Tyhle věci jdou vždycky oběma směry. Když jste to prováděli s Ambarussou, neplynulo z toho žádné nebezpečí, i tak jste si byli blízcí a něco takového bylo pro vás přirozené. Jako hra nebo rozhovor. Ale s úplně cizí osobou, a ještě k tomu…" Odmlčel se.

„Vůbec nerozumím," řekl jsem, a vůbec jsem nerozuměl.

„Myslím, že to časem pochopíš. Možná už brzo. Kdybys byl… kdybys byl ženatý, myslím, že by se mi lépe vysvětlovalo, jaké důsledky by ti takové propojení duší a životní síly mohlo přinést. Možná bys to vysvětlit ani nepotřeboval. Pojď."

Ušli jsme pár kroků, zatímto jsem si jeho slova převaloval v hlavě. Pak jsem se zarazil.

„Káno – říkal jsi tři dny? Tak jak to, že jsme ještě tady?"

„Co myslíš?" ušklíbl se. „Nelyo změnil příkazy. Poslal napřed jenom část mužů. Tady nám prozatím nic nehrozí."

„Změnil příkazy – kvůli mně?"

„Kvůli tobě, Diorovu klukovi a dvěma desítkám zraněných, kteří teď nejsou schopní jízdy, ale za dva tři dny možná budou. A nemusíš se bát, už se vyvztekal. Na tebe si zlost vylívat nepůjde." Pokrčil rameny. „Stejně začalo silně sněžit a oteplilo se, všude samá břečka. Lepší počkat, až se počasí umoudří a cesty zase umrznou."

Nechal jsem se poslušně odvést do jedné z vedlejších síní a usadit ke kuchyňskému ohni. Na půl ucha jsem poslouchal hovory, které vedli naši vojáci, ale sám jsem neměl potřebu se do nich zapojovat. Byly příliš chmurné a moje soustředění poletovalo nahodile kolem, aniž bych dokonale pochopil smysl řečí. A na mluvení jsem byl stejně příliš unavený. Bezmyšlenkovitě jsem spolykal, co mi Maglor nechal předložit. Horké jídlo a víno – v tom měl bratr pravdu – mi udělalo dobře, přesto jsem byl rád, když jsem se mohl vrátit ke „svému" krbu a zalézt zpátky pod přikrývku. Tmavá hlavička Diorova syna se mi téměř vzápětí uvelebila v podpaží. Ještě jednou jsem se k němu v duchu natáhl, opatrně a jenom letmo, abych ho ubezpečil o své přítomnosti. O tom, že mu nic nehrozí. Pořád byl poraněný, to jsem viděl na první pohled. Ale ta rána už nemusela být nutně smrtelná. Reagoval na můj dotek s dětskou důvěřivostí, z níž mě bolelo srdce.

Pomalu, abych ho nepolekal, jsem se stáhl z jeho mysli a ponechal pouze fyzický kontakt. A pak jsem se pokusil všechno pustit z hlavy a spát.

xxx

„Jmenuje se Eluréd," řekla mi Calloth, zatímco drtila v misce paličkou sušené byliny. „Starší z dvojčat."

Jako já, pomyslel jsem si.

„Jak to víš?" zeptal jsem se. Už jsem se cítil natolik v pořádku, že jsem šel ráno obhlédnout svoje muže, nebo alespoň ty, kteří tu z mé družiny zůstali po odchodu většiny vojska. Prověřil jsem zásoby přichystané na zpáteční cestu. Zdaleka jsem se vyhnul Maedhrosovi, protože po rozhovoru s ním jsem opravdu netoužil. Když jsem se vrátil, našel jsem situaci v bývalém Thingolově trůnním sále nezměněnou. Ranění leželi v průvanu, ovšem menším než dříve, protože někoho napadlo natáhnout přes vyvrácené dveře přikrývky. Ti, kteří na tom byli lépe, udržovali oheň ve všech čtyřech krbech, léčitelé se starali o svou práci. Dítě na kožešině u ohně spalo jako předtím, jeho ošetřovatelka seděla se svou prací vedle něj.

„Doriathští mi to prozradili," otřela si hřbetem ruky čelo. Ta nejjednodušší odpověď. Nějak mne nenapadlo, že ranění – co vlastně, zajatci? – s léčiteli opravdu mluví, za celou dobu jsem si toho nevšiml. Možná že mluvili výhradně jenom s touto jednou, která nebyla tak úplně z Fëanorovců, a pokud vím, jako jediná pečovala o Sindar. Na mne se v každém případě nedívali o nic přátelštěji než na Morgothova skřeta.

„Byli si velmi podobní," přisypala elfka do misky byliny z druhého sáčku. „Jako obraz v zrcadle. Málokdo je rozlišil. Tohoto poznali podle stříbrných sponek ve vlasech."

Podíval jsem se. Účes, tvořený původně několika tenkými copánky se zapleteným stříbrem, se chlapci skoro úplně rozpadl a většina ozdob zmizela. Zůstaly tři dosud držící, i když zcuchané pramínky a v nich drobné sponky zpracované po sindarském způsobu do tvaru lístků. Docela hezká, jemná práce, vhodná pro malého prince, ale žádné mistrovské dílo – přesněji, nic, čeho by byla škoda, kdyby dítě šperky někde ztratilo. Mimoděk jsem si vzpomněl na otce – s Ambarussou jsme poztráceli nebo s jinými dětmi povyměňovali skoro všechno, co pro nás vytvořil. Nikdy nám nic neřekl, ale později jsme si uvědomili, že ho to mrzelo; vážil si díla svých rukou, i kdyby mělo jít jenom o dětskou ozdobu nebo hračku.

Calloth soustředěně drtila lístky kamennou paličkou a mlčela tak dlouho, že jsem už myslel, že znovu nepromluví.

„Lorde Amrasi," řekla konečně a nasypala hrstku nadrcené směsi do kotlíku na ohništi, odstavila ho stranou, „překvapil jsi mne." Nedívala se na mne.

„Já tebe? Jak?"

„Nenapadlo by mě, že bys byl ochotný, po tom všem, se obětovat, abys udržel naživu jedno dítě. Cizí a v podstatě bezvýznamné dítě, jehož otce jste nenáviděli."

„Tak to není," pokusil jsem se jí odporovat. „Nikdo z nás necítil nenávist k Dioru Eluchílovi. Prostě jenom… děláme, co musíme."

„Mhm… Musíte opravdu?"

„Přísahali jsme pronásledovat každého, kdo vztáhne ruku na naše dědictví…"

„Byl by tady ještě jeden. V pevnosti pod Thangorodhrim. Možná už jste o něm taky slyšeli."

Zasmál jsem se bez stopy veselí.

„Možná slyšeli," řekl jsem. „Calloth, směrem k Severu nemáme žádnou naději splnit, co jsme přísahali. Tam je jenom smrt."

„Myslíš, že to nevím?" zvedla oči a ukázala mi ruku se snubním prstenem. „Můj muž se nevrátil… a já si teď říkám, že je to dobře. Lepší vědět, že je v Námově péči, v bezpečí, než abych ho musela sledovat, jak na váš příkaz vraždí naše příbuzné. A děti." Přesypala zbytek bylin z misky do sáčku a připevnila si ho na opasek. „Já jsem z Finrodova domu, lorde Amrasi. Můj pán vždycky věřil, že je naděje pro kohokoliv, kdo ji neodmítne. A že Ten, kdo stojí nad námi i nad Valar, Ten, v jehož jménu jste přísahali, je dobrý a milosrdný. Jenže než ho může někdo požádat o milost a pomoc, musí nejdřív zastavit zlo ve svém vlastním srdci."

„Nám není pomoci, Calloth."

„Možná ne," utrousila koutkem úst, vstala a opustila mne.

xxx

Chlapec se na chvíli probral k večeru, zatímco jsem byl venku, podívat se na koně a zkontrolovat počasí. Sněžení během dne ustalo, mraky se rozešly a hvězdy svítily jasně na bezměsíčném nebi, slibovaly studenou noc. Dalo se čekat, že zítra nebo pozítří Maedhros zavelí k odchodu a tentokrát nebude čekat na opozdilce. Nevěděl jsem, co zamýšlí udělat s raněnými Doriathskými v Thingolově síni. Co se týče našich, všiml jsem si, jak jeho muži chystají nosítka, jaká se dají upevnit mezi dva koně nebo na smyk, bude-li sníh dostatečně tvrdý. Pořád ještě jsem ale necítil dost odvahy k tomu, abych bratra vyhledal a vyptával se.

„Byl vzhůru," řekla mi Calloth, když jsem se vrátil dovnitř a před všemi jinými povinnostmi jsem se vydal zkontrolovat Diorova chlapce. „Nic neřekl, ani neplakal. Nechtěl jíst, ale přiměla jsem ho."

Teď už zase spal, schoulený jako hromádka neštěstí. Když jsem k němu přisedl a vzal ho za ruku, překulil se a přitiskl ke mně, jako by i ve spánku hledal ochranu a útočiště.

„Brzy pojedeme," pověděl jsem léčitelce. „Postaráš se o něj po cestě? Bojím se, že toho na něj bude příliš."

Calloth potřásla tmavými vlasy spletenými do pevných copů.

„Zklamu tě, pane Amrasi. Tvému bratrovi, jako bývalému veliteli mého manžela, už jsem to řekla. Nemám v úmyslu se s vámi vracet na Amon Ereb."

„Nemáš v úmyslu… Vždyť jsi tam doma. Co bys jiného dělala?"

„Všichni si vykládají, že silmaril znovu zmizel z vašeho dosahu. Když se dívám na vašeho lorda, je mi jasné, že bude dál usilovat o jeho získání – za každou cenu. Jenomže já už další Doriath nevydržím," stiskla pěsti. „I jenom napravovat, co se dá, je téměř nad moje síly."

„Kam bys šla?" Sama v divočině neměla šanci na přežití, to musela vědět. Možná že před sto nebo dvě stě lety, během dlouhého obležení Angbandu, byl Beleriand za hradbou našich mečů bezpečný a elfové se mohli toulat, kam se jim zachtělo – jenže ta doba dávno minula.

„Z doslechu vím, že jeden ze synů mého bratra žije na Balaru," řekla. „A přesídlil tam také Ereinion, který je synem Orodretha, synovce mého krále. Mám v úmyslu obnovit přísahy Finarfinovu domu, když jako vdova jsem znovu svou vlastní paní. Někdo se navíc musí postarat o doriathské raněné. Nenechám je tu napospas osudu, až se tvůj bratr a lord rozhodne odejít. Nemyslím, že je hodlal vzít je s sebou."

„Mrzí mne, že ses tak rozhodla." Myslel jsem to vážně. Byla to dobrá žena, dobrá léčitelka a cítil jsem k ní něco jako opatrné přátelství. Už jen pro to, jak obětavě se starala o zajaté Sindar i mého- o Diorova syna.

„Bylo to nezbytné," odpověděla mi. „Ale myslím, že se beze mne obejdeš. Drž chlapce pokud možno dobře oblečeného, v teple, aby znovu neprochladl. A aby neměl hlad – v žádném případě nesmí hladovět. Dám ti masti, kterými mu budeš potírat obličej a ruce, dokud tyhle mrazy nepominou. Uvidíš, že bude v pořádku. Přinejmenším po tělesné stránce." Odmlčela se. „Přiměl jsi ho, aby se vrátil do života," ozvala se po chvíli. „To bylo šlechetné, soucitné. Ale zvážil jsi, jaký život to bude? Jsi si opravdu jistý, že nepovezeš hocha do vězení, kde nakonec uchřadne a zemře mnohem trýznivěji?"

„Calloth, nejsme skřeti!" dotklo se mne její obvinění do hloubi duše.

Jemnými prsty mi přejela přes hřbet ruky, když se zvedala, aby se vydala ke svým ostatním raněným.

„Pravda. Ty nejsi. Zatím."

xxx

Ráno mě konečně dostihla nutnost začít se starat o běžné povinnosti, které mívám na vojenských výpravách a nedají se vyřídit letmou obhlídkou. Maedhros se stále ještě neobjevil a já neměl potřebu ho vyhledávat, ale Maglor mi od něj vzkázal, že následujícího dne odcházíme, a tentokrát už doopravdy. Jsem si jistý, že původně byl vzkaz o hodně peprnější, takhle mne Maglor jen požádal, ať dám do pořádku svou družinu a věci, aby na nás nikdo nemusel čekat. To byly záležitosti, které naštěstí většinou běží samospádem a starají se o ně mí velitelé, nicméně nějaký čas jsem jim přeci jenom věnovat musel.

Naobědval jsem se se svými muži, kteří se utábořili venku ve stanech, teď zapadaných sněhem. Přední část prostor Menegrothu totiž zabral Maedhros se svými nejbližšími věrnými, velkou síň obsadili léčitelé a do hlubších jeskyň se nikomu zacházet nechtělo už proto, že výdřevy stěn a podpůrné sloupy vzaly za své při požáru, takže na několika místech hrozily provaly. Nadto byly prázdné a zpustošené podzemní komnaty… nu, mírně řečeno dost zneklidňující. Mladší a citlivější z vojáků mi vyprávěli o nepříjemných a zcela iracionálních příhodách, které je tam postihly, a já nijak netoužil po vlastních silných zážitcích tohoto druhu.

Přesto jsem se jedním ze svých družiníků nechal doprovodit tam, kde měly být Diorovy soukromé pokoje.

Během řeže jsem se do těchto míst vůbec nedostal stejně jako většina záloh, kterým jsem velel. Ti, kdo tu byli, sem přišli později, v době, kdy odklízeli mrtvé nebo na bratrův pokyn marně pátrali po otcově Klenotu. Můj průvodce byl jedním z nich, takže jsme nebloudili.

Královu komnatu oheň pohltil do základu, všechny kusy nábytku ohořelé a zničené. Napadlo mne, že jestli měl Dior silmaril tady, vůbec ho nemusel nikdo vynést, a přesto bychom ho nenašli – podléhaly vůbec Klenoty zkáze? Nikdy mne nenapadlo se na to ptát; dokud je držel v rukou otec, připadaly mi – nu, přinejmenším stejně věčné jako on. Což ze zpětné perspektivy tak mnoho neznamenalo.

Vedle jsme našli dva pokojíčky dětí, trochu méně zničené, takže se dalo objevit nepoškozené oblečení, přikrývky a drobnosti.

Byl zimní slunovrat, když jsme přišli do Doriathu, zvažoval jsem, zatímco jsem házel do vaku chlapecké šaty; těžko říci, kterému z dvojčat původně patřily. Já a Ambarussa jsme si je jako děti navzájem půjčovali natolik chaoticky a vytrvale, že naše matka postupně na jakékoliv dělení rezignovala. Malí princové tu měli oblečení dost, a zimního mnohem víc, než jsme kdy vlastnili já s bratrem v mnohem teplejším podnebí Tirionu. To bylo vůbec zvláštní – náš útok přece nepřišel jako úder z čistého nebe, na pláni před jeskyněmi došlo k delší potyčce a dovnitř jsme se probíjeli s těžkostmi, zápasili o každý sáh chodby – tak jak to, že Nimloth nestačila děti teple obléci a zmizet s nimi zadními vchody, kterých bylo nepochybně víc, než jsme dokázali najít a zablokovat? Vybavilo se mi, jak byl oblečený Eluréd, když mi ho Maedhros podal ze sedla: spodní košile, tunika s dlouhým rukávem, kalhoty. Pevné kotníkové boty vhodné do sněhu, ale ani kabát, ani plášť. Oboje jsem našel tady.

Oč se Nimloth se svými chlapci pokoušela? Nebo v co doufala?

„Co se stalo s holčičkou, neslyšel jsi něco?" obrátil jsem se na svého průvodce, když mi zrak padl na otevřené dveře do druhého dětského pokojíku. Barvy zařízení i výběr hraček naznačovaly, že patřil malému děvčátku, nejspíš mladšímu, než byla dvojčata.

„To nevím, lorde Amrasi. Vykládalo se, že královna měla u sebe jenom syny, když…" podíval se stranou a na dlouho se odmlčel. „Ještě jsem nevyjádřil…" řekl po chvíli a zadrhl se podruhé. Tento muž mi nebyl nikdy zvlášť blízký – málokdo z mých nejdůvěrnějších přátel dnes ještě žil a žádný se mnou nebyl zde v Doriathu, takže jsem nevěděl, co čekat. „Taky jsem přišel o bratry, jeden zahynul v Nirnaeth a jeden tady. Ještě jsem ti neřekl, že soucítím s tvou ztrátou."

V ten moment jsem si uvědomil, že od chvíle, kdy jsme zapálili pohřební hranici, jsem si na Celegorma, Curufina a Caranthira ani jednou nevzpomněl. Byl to zvláštní pocit – věděl jsem, že by mi měla být hanba, když necítím žádný žal ani bolest ze ztráty. Ale těžko si přikázat, abych cítil něco, co není. Ambarussa, mrtvý pět století, je ve mně přítomen každý den a každou hodinu, zatímco bratři, které jsem ztratil před pěti dny, jako by mi už dávno vymizeli ze srdce i z paměti. Jsem tak špatný?

„Nevěděl jsem, že jsi tady o někoho přišel," přiměl jsem se k řeči. „Je mi to líto. Snad dá Námo mír jeho duši." Letmo jsem se dotkl jeho ramene. „Pojďme, vrátíme se." A vykročil jsem napřed, když jsem vycítil, jak je můj průvodce na tom. Málokterého muže potěší, když ho jeho vlastní velitel vidí plakat.

V Thingolově trůnním sále mne čekalo překvapení.

Diorův zbývající syn seděl v kožešinách u ohně, přes záda přikrývku, s nohama přitaženýma k hrudi a s rukama svírajícíma kouřící hrnek. Byl sám, bez Calloth v dohledu, a hradba, kterou si okolo sebe postavil, mi připadala téměř viditelná. V životě jsem nepotkal dítě, které by mělo tak silnou a zřetelnou auru avanírë. Zauvažoval jsem, kolik toho asi hoch zdědil po Lúthien – a po Melian. Rozhodně teď celou svou bytostí dával najevo, že si nepřeje být rušen. A ať měl v úmyslu cokoliv – pokud něco – nebyl to rozhovor. Celé jeho počínání mne nanejvýš znepokojilo, protože měl-li dostatek vůle, aby se ve svém útlém věku dokázal takhle ohradit proti světu, ztratil jsem pochybnosti, že by dokázal z tohoto světa i vyklouznout po své vůli. Nehodlal jsem připustit, aby se o to pokusil.

„Mae g'ovannen," došel jsem k němu. „Nebude ti vadit, když přisednu?"

Cukl sebou a horký odvar z hrnku mu přešplíchl na prsty. Neupustil ho, jak jsem čekal. Místo toho ho opatrně postavil na zem vedle sebe a otočil se od krbu ke mně.

Oči hlídal méně než svoje nitro. Měl je jako dvě šedivá jezírka plná zoufalství. A odhodlání, které se mi nelíbilo.

Dlouho na mne mlčky hleděl.

„Znám tě?" zamumlal nakonec nejistě. „…určitě – byl jsi tam. Teď si vzpomínám, že jsem tě viděl tam."

Alespoň že tak. Bál jsem se, že nebude mluvit a kontakt pomocí ósanwë mi teď, v bdělém a méně vyčerpaném stavu, neumožní. Podobně, jako jsem já odpíral veškeré doteky myslí svým bratrům, když jsem byl v podobné situaci.

„Byl jsem – kde?"

„Na tom temném místě," prohlížel si místo pohledu na mne své prsty pokryté zaschlými strupy v místech, kde mu je pokousal ledovými zuby mráz. „Následoval jsem tě, protože jsem myslel, že mě dovedeš za Elurínem," obvinil mne. „Nemohl jsem najít cestu."

„Dítě," řekl jsem, „šel jsem za tebou, abych tě vyvedl ze tmy, ano. Ale ne za tvým bratrem. Tvůj čas nenadešel. Tvé místo je mezi živými."

Teď se na mne podíval. V očích se mu leskly nevyplakané slzy.

„Chtěl jsem být s ním – měl jsem být s ním. On… bude mít strach, vždycky ho má, když zhasnou světla. A já mám strach taky, nemůžu být bez něho, sám. Pane, musíš mi pomoci. Musím jít za ním."

„Tvůj bratr je v bezpečí, na místě, kde žádný strach není. Nic ho netrápí. A jsem si jistý, že by chtěl, abys dál žil a vzpomínal na něj."

Zíral na mne, pořád ještě schovaný za tou svou hradbou, kterou jsem marně oťukával doteky mysli. Když jsem se na něj díval, byl jsem si jistý, že mne v tom doteku poznává, ale dál mě přesto nepouštěl. Tohle bylo marné. Takže jsem prostě jen natáhl ruku a schoval v dlani jeho. Fyzickému doteku se nebránil, naopak. Ponořil studené prstíky do mého tepla s jakousi tichou vděčností, i když mysl přede mnou zakrývat ani teď nepřestal.

„Prosil jsem ho," vzlykl najednou. „Prosil jsem ho, aby se mnou zůstal. Byla tam tůňka na potoce, nic víc než louže zakrytá sněhem, a led se prolomil. Jak se mohl prolomit, v takové zimě?" upíral na mne zrak, jako by ode mne čekal vysvětlení. „Oblečení na něm mrzlo, ještě než jsem ho dostal ven. Myslel jsem, že když… když si vezme můj kabát, zahřeju ho a všechno bude dobré. Proč jsem to nedokázal?"

Proč to nedokázal Turgon, když jeho milovaná žena spadla do vody tam, na Helcaraxë? Proč to nedokázaly ty desítky dospělých, zdatných mužů, které jsme odsoudili k ledové smrti, když jsme odvezli ukradené telerijské lodě a je nechali v Aramanu? Žádalo tohle dítě od sebe víc, než kdokoliv z nich?

„Snažil ses. Dělal jsi, co jsi mohl. Tvůj bratr to chápe."

„Jak to může chápat, když spí? Spí a neprobouzí se, ať ho volám, jak chci? Měl jsi mne nechat taky spát, chtěl jsem být s ním."

Přisunul jsem se po zemi blíž, a aniž bych pustil jeho ruku, druhou paží jsem ho přitáhl k sobě. Nebránil se, vláčný jako hadrová panenka.

„Já jsem chtěl taky být se svým bratrem – byli jsme jako vy dva. Blíženci, jedna duše. Nejsem. Ale jsem tady teď s tebou, a vím jistě, že naši bratři by nechtěli, abychom se kvůli nim vzdali své budoucnosti." A znovu jsem se k němu v mysli něžně natáhl, opatrně, jako bych to udělal s Ambarussou plačícím nad rozbitou hračkou. Teď žádná rychle proudící voda – nemohl jsem si dovolit zase se ztratit a jemu by to v téhle chvíli nijak nepomohlo. Potřeboval jenom ujistit, že není sám, a já jsem byl jediný, koho mohl rozpoznávat jako svého druhu spřízněnou duši.

A hradba avanírë praskla. Pustil mne dál, zhroutil se mi do náruče a vyhrkly mu slzy.

Dobře. To bylo dobře. Potřeboval se vyplakat, něco, co já jsem po Losgaru ke své škodě nedokázal.

Unavil se rychle. Po chvíli už jenom křečovitě vzlykal, pak zaklímal. Během noci se několikrát probudil s novým záchvatem pláče, ale když se zvedl z přikrývek ráno, měl oči suché a obrannou zeď kolem sebe znovu vztyčenou, i když ne tak pevnou jako předtím.

„Ty se jmenuješ Eluréd?" zeptal jsem se, když nám Calloth donesla misky s horkou polévkou a vydala se ji rozdávat mezi své ostatní raněné.

Chlapec přikývl mezi dvěma sousty. Rozcuchané tmavé vlasy mu divoce padaly do obličeje, jejich konce míjely hladinu jídla jen s velkým štěstím.

„A ty?" zeptal se.

„Amras."

Odložil lžíci, s podezřením na mne hleděl.

„Amras. Znám to jméno."

Nechával Dior svoje malá dvojčata poslouchat válečné porady? Nebo se bavili s Nimloth o krvežíznivých Fëanorových synech ve svých pokojích a bylo jim lhostejné, že děti poslouchají?

„Neublížím ti," řekl jsem.

„Vím, že ne." Znělo to přesvědčeně.

„A nedovolím, aby ti někdo ublížil. Slibuji." Tohle jsem myslel vážně. Vážněji než tu prokletou Přísahu, kterou jsem tehdy bezmyšlenkovitě opakoval, aniž bych si vůbec uvědomoval, k čemu se zavazuji. „Nikdo z tvých příbuzných tu není. Přiznávám se, že na tom nesu část viny. Ale vezmu tě s sebou, postarám se o tebe."

Ztrápeně se na mne podíval a já jsem začínal chápat, přesně jak mi Maglor řekl, co jsem vlastně provedl, když jsem se s dítětem spojil a dal mu svoji sílu, abych ho uchoval při životě. Před týdnem jsem ho vůbec neznal. Teď mi působilo téměř fyzickou bolest pomyšlení, že by na něj někdo mohl vztáhnout ruku se zlým úmyslem. Připoutal jsem chlapce k sobě a sebe k chlapci, aniž jsem si toho byl v té chvíli vědom. Jenomže, jak by mi Maglor také řekl, kdyby ho to napadlo – dvě polovičky nemusí vždycky tvořit celek, takže to celé může ještě dopadnout hodně špatně.

„Jak jsi starý?" zeptal jsem se, když jsme dojedli. Vrtalo mi to hlavou už delší dobu. Připadalo mi, že se chová zraleji, než je běžné ve věku, na který vypadal. Věděl jsem, že bychom se měli oba začít oblékat a připravovat na cestu, ale zatím jsem to odkládal. Pro dítě bude těžké opustit domov, třebaže prázdný, rozrušený a zničený. „Deset? Dvanáct?"

Udiveně zvedl obočí.

„Šest. Je mi šest let. Na jaře nám… mi bude sedm…"

„Lidská krev," řekla za mnou Calloth. „Hoch je půlelf, to přece víš. Lidské děti rostou rychleji. Škoda," pohlédla na něj s lítostí. „Příliš brzy přicházejí o nevinnost."

Popravdě mi to ve válečných časech připadalo spíš jako výhoda. Šestileté elfské dítě je sotva víc než odrostlé batole – pochybuji, že bych ho dokázal zachránit, i kdybych mu dal úplně všechno, co jsem měl, a ještě něco navíc. A o bezstarostné dětství bychom ho i tak připravili.

„Lorde Amrasi…" špitla léčitelka tišeji. „Přišla jsem tě vlastně upozornit, že máme společnost."

Zvedl jsem hlavu a přes její rameno zahlédl své dva bratry.

„Pityo," řekl mi Maedhros quenijsky a odstrčil Calloth bez okolků stranou. Co také jiného čekat. Ten čas, kdy bral ohledy na svou dobrou pověst i na city ostatních, už pominuly. Byl opět oblečený ve zbroji, s mečem u pravého boku, připravený na cestu. Chlapec, který seděl vedle mne, se mi vmáčkl do boku, jako by se snažil stát neviditelným. „Vyrážíme během hodiny. Nebudeme čekat na tebe ani na tvé muže."

„Nebudete muset," řekl jsem a vstal, postavil jsem se mezi své bratry a Eluréda. „Všichni jsou nachystaní. Měli příkaz strhnout stany hned po svítání."

„Což jsi ale neprověřil. Zapomínáš na své povinnosti, bratře."

„Právě naopak, hledím si jich," opáčil jsem bez okolků. „Bratře," dodal jsem. Nějak mi to nešlo přes rty. Poslední měsíce a roky mi připadalo, že je tohle nějaký cizinec, který na sebe vzal podobu mého nejstaršího sourozence. Morgothův přízrak, uzavřený a nazlobený na celý svět, který už nemá nic společného s Maitimem z Tirionu mého dětství.

„Jistě," zkřivil Maedhros rty. „Vidím, že kluk vypadá v pořádku a cestu vydrží. To je dobře." Vrhl letmý pohled na Calloth, která zůstala stát pár kroků od nás. „A slyšel jsem také, že Calyalottë, naše drahá léčitelka, nás opouští. Jaká škoda pro Amon Ereb." Znělo to ironicky, i když jsem si nebyl jistý, že to tak doopravdy myslí. „Alespoň mi může posloužit jako posel."

„Komu mám doručit zprávu, lorde Maedhrosi?" zeptala se elfka. Sindarsky, s přísně staženým obočím, jímž dávala najevo svůj nesouhlas. Nesouhlas, jehož si můj bratr záměrně nevšímal. Pokračoval ve stejném jazyce, jako začal.

„Artanáru Ereinionovi. Nejsem úplný hlupák, paní – snadno se dá domyslet, kam zamíří uprchlíci z Doriathu. Nargothrond padl, Hithlum a Dorthonion leží pod Stínem, o Turukánovi nikdo léta neslyšel, a pokud by se vydali na východ, přes hory, museli by nejdřív přejít přes území, které kontroluji. Půjdou na Balar, nebo někam na pobřeží, pod Círdanovu ochranu." Podíval se na léčitelku. „Vyřídíš našemu bratranci toto: Máme v rukou Diorova dědice. Jestli Doriathští chtějí vidět svého prince živého a zdravého zase mezi sebou, vrátím jim ho jedině výměnou za Fëanárův silmaril. Ať to Ereinion vzkáže tomu, kdo teď uprchlíkům velí. Hádám, že to bude Celeborn nebo Artanis – ani jednoho z nich jsme tu nenašli."

„Zbláznil ses, bratře?" neudržel jsem se. „Budeme se handrkovat o rukojmí, a ještě k tomu dítě? Co když se na Balaru Doriathští vůbec neobjeví? Co když je silmaril ztracen? Hořelo tady – co když zanikl v ohni, nebo ho někdo zahodil na útěku, co potom?"

Maedhros se na mne podíval jako na blázna.

„Zanikl v ohni? Vždyť nás volá k sobě, naslouchám jeho hlasu každou hodinu, ve spánku i v bdění. Musí se nám vrátit, za každou cenu. Copak ty ho neslyšíš?"

„Vzpamatuj se, Nelyo," přikousl jsem si rty. „Je to jenom klenot, nic víc. Věc. Věci nemluví."

Maedhros se zasmál nedobrým smíchem. Vytáhl dýku a odstrčil mne stranou, dříve, než jsem stačil reagovat. Naklonil se nad dítě, které na něj hledělo vzhůru oněmělé, s hrůzou rozšířenýma očima. Úplně ztuhlé strachy jako králičí mládě před liškou.

„Nelyo, zešílel jsi?" skočil jsem k němu. Byl rychlejší. Hbitým pohybem odťal chlapci ostrou čepelí tmavý cůpek i se stříbrnou sponkou, zachytil jej kovovou rukou. Napřímil se, odstrčil mne a pustil kadeř do Calothiny dlaně.

„Tady. Aby věděli, že to není lest. Kluka za silmaril. Nezapomeň."

„Co to děláš?" křikl jsem na něj, zlostí bez sebe. „Co to do tebe vjelo? To ses snad nedozvěděl, že tenkrát, ty dobře víš kdy, nám Morgoth taky poslal pramen tvých vlasů a prsten, který ti vzal z ruky, abychom uvěřili, že tě drží ve své moci?"

„Neopovažuj se," zasykl Maedhros. „Pořád jsem tvůj bratr – a tvůj lenní pán. Jsi mi povinován poslušností."

Někdy, málokdy, přeci jenom pocítím, že jsem víc Fëanorův syn než Nerdanelin. Ta chvíle právě nastala.

„A když ti Celeborn Kámen nepošle, můj pane? Co když ho ani nemá, nebo se na pobřeží vůbec nedostane, nebo se postaví tvé vůli, co když odmítne rukojmí vykoupit – co potom? Co hodláš udělat pak, když nebudeš chlapce potřebovat? Dáš ho zrovna tak jako tamten pověsit z hradeb Amon Ereb – třeba za ruku?"

Rána byla tak silná, že mne srazila na zem. Zatmělo se mi před očima, z rozbitého rtu mi na bradu vytryskla krev. Když se svět přestal točit, byl Maedhros pryč, Eluréd mi visel na paži a vzlykal. Maglor ke mně přiklekl z druhé strany – neodešel s bratrem, třebaže mlčel po celou dobu naší hádky, takže jsem nevěděl, na čí stranu se ve sporu přiklání.

„To´s přehnal," řekl mi tiše a sindarsky. „Víš, že má pravdu. Může to být jediný způsob, jak se k silmarilu dostat bez další krve."

„Já jsem to přehnal, říkáš? A on ne? Co se to z nás stalo, že budeme někoho vydírat pomocí rukojmí, jako Morgoth? Poslouchám jeho příkazy – ale tohle je příliš." Mluvení mi činilo potíže, jak mi rychle natékaly rty a celá pravá tvář. Mé nejvážnější zranění z bitvy o Menegroth, pomyslel jsem si chmurně.

„Chceme jen, co nám patří. Chlapci nikdo neublíží, to přece víš," podíval se Maglor na dítě, které se ke mně v hrůze tisklo.

„Přestávám si být jistý," řekl jsem. Calloth mi mlčky podala složený kus plátna namočený ve studené vodě, přitiskl jsem si ho k pohmožděnému obličeji. Vůbec nejlepší bude, když si do něj venku naberu trochu sněhu – jinak budu následujících pár dní chodit s opuchlými ústy a fialovou podlitinou přes celou líc. „Nepoznávám ho. Už ne, Maglore."

„Mohlo to být horší," mínil. „Kdyby tě uhodil tou kovovou rukou, zlomil by ti čelist. Má hroznou sílu, a jestli to zajde ještě dál, dočista ji přestane ovládat. Copak to vůbec nechápeš? Necítíš? My musíme silmaril mít. Už jen proto, že bez něj Maedhros nakonec definitivně ztratí rozum. Je nejstarší, vůdce, Přísaha na něm spočívá mnohem větší vahou než na komkoliv z nás ostatních. Z nás dvou," opravil se nešťastně.

„Nech mě být, bratře," řekl jsem odmítavě. „Je mi jedno, čemu věříš. Přísahali jsme, ano. Ale teď si myslím, že Maedhros zamířil na špatný cíl. Snadnější, ale přesto špatný."

Maglor se mlčky zvedl, pohlédl na mne s nevyzpytatelným výrazem a bez pozdravu odkráčel. Nepodíval jsem se za ním.

„Měl bys odejít se mnou," pohlédla na mne Calloth smutně, „na Balar. Dřív, než bude pozdě i pro tebe. Navrhla bych ti to jako příteli, kdybych předem nevěděla, co mi odpovíš."

Pokýval jsem hlavou.

„Tak nic neříkej, abych odpovídat nemusel," pokrčil jsem rameny.

O půl hodinu později jsem léčitelce naposledy, beze slova stiskl ruku a přejel pohledem zbytky raněných, samých Sindar, kteří na mne bez výjimky hleděli. Na mne a na chlapce, kterého jsem od nich odvážel možná navždy. V očích, které se k nám obracely, jsem viděl strach, obavy. Zoufalství a chladnou nenávist. Jsi si jistý, že nevezeš hocha do vězení? řekla mi léčitelka, a stejně se ptali i oni. Jsem si jistý? musel jsem se zamyslet já sám. Nevěděl jsem. Budoucnost ležela v mlze.

Měl jsem naléhavý pocit, že musím něco říci. Uklidnit je, dát jim alespoň nějakou naději.

„Váš princ bude v bezpečí, o to se postarám," řekl jsem a stiskl chlapcovy prsty ve své dlani. „A vrátí se vám. Možná to nebude hned, ale vrátí se v pořádku k vám. Slibuji." Napětí ve mně nepomíjelo. Skousl jsem rty. „Nedovolím nikomu, aby mu ublížil. To vám přísahám při vznešených Valar, kteří dohlížejí na tento svět." A nikdy jsem žádnou přísahu nemyslel vážněji.