"Lul gijak-ishi!"

"Nagrih! Nagrih, nar thos!"

Znělo Legolasovi v uších. Hlava mu podivně třeštila a kývala se ze strany na stranu až to vypadalo, že ani nechce držet na krku. Víčka mu těžkla a klížila se, jakoby se právě probudil z nějakého neklidného tíživého snu. Nebo do něj právě upadal. Do snu! Do prapodivného snu, v němž vše bylo pokryto černým mlhavým závojem a jeho ruce i nohy byly vytvořeny z jakéhosi řídkého rozbředlého těsta a táhly se sáhy a sáhy do dáli, o níž ani netušil, kde vlastně končí a kde nad nimi dávno ztratil vládu. Do snu, ve kterém se někde překvapivě blízko ozývalo hučení obřího vodopádu a přes jehož burácivý lomoz někdo prudce oddychoval a horečně šeptal:

"Nagrih! Ani se nehni, ty elfská špíno! Rozumíš mi?"

Legolas jen vyčerpaně pokýval hlavou. Bylo to na něj? To přece nemohlo být na něj! Kdo by mu něco takového říkal a proč? A jak to, že tu tak hučí ten vodopád? Kde se tu vlastně vzal vodopád? Nebyli přece u vodopádu! Byli... matně si vzpomínal, že byl s oddílem gondorských hraničářů na hlídce při pomezí IthiIienu. Jejich stopaři jim nahlásili, že objevili nevelkou hordu skřetů, jen s bídou vyzbrojených, někde poblíž... Ale, ne! Tohle přeci nebyla jeho jednotka! Jeho jednotka plná statných udatných a prvotřídně vycvičených válečníků Gondoru někam zmizela. A místo ní tu byla černá mlha a chrčivý hlas, který naléhavě soptil podivné rozkazy v jakési nesrozumitelné řeči přes to, že nikde poblíž nebyla vidět jediná tvář, kterou by k tomu cizímu neznámému hlasu mohl přiřadit. Legolas vůbec nic nechápal!

Po chvíli se však oním mlžným oparem prodral i jiný zvuk. Zpočátku vzdálený, postupně ale čím dál tím zřetelnější. Elfovi po chvíli došlo, že i tohle je čísi hlas. Ten ale, na rozdíl od toho prvního, zněl povědomě! Lidsky! A on měl jakýsi neurčitý dojem, že už ho kdysi slyšel, ba co víc, že by ho měl dokonce dobře znát. Kdyby si jen vzpomněl na jméno, kdyby... Hučení zesílilo a z nenadání se k němu přidalo i něco, o čem byl chvíli přesvědčen, že jsou to údery bubnu. Mátlo ho pouze, že ty rány cítí ve své hlavě. Ve svých vlastních spáncích. Náhle to pochopil. Je to jeho tep! To, co slyší tak zuřivě bušit je jeho vlastní srdce.

Povědomý hlas se ozval znovu, silněji než před tím, ačkoliv se nedalo rozeznat nic z toho, co říká. Zmateně a chaoticky se k němu kdesi v dáli začaly přidávat i další.

"Nagrih!"

Zazněl opět někde za ním výhružný šepot, tentokrát o něco důrazněji.

"Duilin! Velitel Duilin!"

Uvědomil si náhle Legolas celý rozradostněný. Napadlo ho, že by měl na sebe velitele na nějak upozornit. Ohlásit se. Když tu, z ničeho nic, si jeho zmatená mysl povšimla hrubé tvrdé tmavé dlaně, úporně se tisknoucí na jeho ústa a spolehlivě mu znemožňující byť jen hlesnout, a která před chvílí ještě jakoby ani neexistovala. Pokusil se pohnout, aby ji setřásl, v tom se s ním ale zatočil svět a víčka, náhle příliš těžká, se opět začala sama přivírat. Chtěl si položit hlavu na zem, aby si trochu odpočinul, v tu ránu si však uvědomil, že se opírá o čísi hrudník, prudce se pohybující nahoru a dolu.

"Ani se nehni!"

Zopakoval onen chraplavý hlas svůj povel a elf najednou pocítil na svém hrdle povědomý tlak.

"Čepel!"

Prolétlo mu vyděšeně hlavou.

"Mám pod krkem nůž."

"Princi! Princi Legolasi!"

Volal zatím odněkud naléhavý hlas velitele Duilina.

Legolas matně přemýšlel, kde jen se to octnul. Jeho oči sice už jakž takž přivykly na tmu, ale přes to mu nebyly příliš nápomocné. V nozdrách ho polechtala vůně hlíny a tlejícího listí.

"Snad nějaká jáma!"

Napadlo ho.

"Možná díra po kořenu... podemletý břeh..."

"Museli ho odvézt s sebou."

Odpovídala z venku jiná lidská bytost, zřejmě někdo z vojáků. Elfovi se to znělo, jako z neuvěřitelné dálky.

"Tak ty jsi princ?"

Sykal mezi tím tvor, který ho držel v šachu.

"Tím líp!"

Pokračoval ve výhrůžkách.

"Cekni a podříznu tě dřív, než stačíš říct jeho výsost."

Elf se ale v tu chvíli znovu začal topit v černé mlze. Hlasy mužů se náhle staly tiššími vzdálenějšími a nedůležitými, stejně tak jako ruka svírající jeho ústa a dokonce i chladné ostří nože na jeho krku. Poslední co slyšel byly tupé údery koňských kopyt o zem, ale i ty brzy utichly. Pak vnímal už jen dvě silné paže, které ho uchopily, zvedly do vzduchu a přes něco přehodily. Cítil, že se kýve sem, tam, jakoby byl kamsi nesen. Bylo mu to ale jedno. Jediné, po čem toužil, bylo lehnout si a spát. Jeho oči se pomalu a rezignovaně zavřely a on ztratil vědomí.