Seven Seas
Characters/Pairings: America (Alfred F. Jones), England (Arthur Kirkland); US/UK
Warnings: jazyk a nějaké drobnější násilí, v dalších kapitolách sex
Pozn. autora: Hetalia a Alfred a Arthur nenáleží mně, ale Himaruya Hidekazovi; OCčka vlastním a můžu prodat za diskontní ceny :D
Taky se omlouvám za totální zklamání ve věci jmen a názvů... nějak nemám mozek na to, abych vymyslela něco originálního. Pff. O_o Pokud se rozhodnete si to přečíst, bezva, a za každý rewiew budete nadosmrti blahořečeni :DD ehm. Přijímám konstruktivní kritiku.
P.S. Moje první Hetalia fic. A hned dlouhá jak sviň a stále pokračuje...
Kapitola první
Tak jsem už zase po uši ve sračkách.
A to jsem si málem začínal myslet, že se na mě konečně usmálo štěstí. Po dlouhé době jsem zas měl slušnou práci! A ne jen tak ledajakou! Přijali mě jako master-at-arms na kupecké lodi Independence korzující mezi ostrovy Nového světa a přístavy ve Francii. A být velitelem lodní stráže na galeoně to už něco znamená, i když je ta loď jen stará kocábka, která sluje leda tak svou pomalostí, ošklivým bachratým trupem a věčně ožralým kapitánem!
Kdybych se v té funkci osvědčil, měl bych otevřenou cestu k daleko lepším zaměstnáním. Možná bych se dokonce dostal na jednu z těch nádherných štíhlých fregat námořnictva, co nákladní lodě doprovázejí jako stráž. Ty byl vždycky můj sen – křižovat oceán v honbě za piráty! V tuhle chvíli, bohužel, se mi můj sen rozplývá před očima. Asi bych měl být rád, že jsem přežil alespoň tak dlouho, abych si uvědomil tu ironii: chtěl jsem lovit piráty a zatím ti bastardi ulovili mě.
Jmenuji se Alfred F. Jones a za to, jak jsem dopadl, si popravdě můžu sám.
Když mi oznámili, že se na obzoru objevila cizí loď, dal jsem svým mužům na palubě Independence rozkaz být v pohotovosti. Nevěděli jsme, zda je přátelská či ne, a proto jsme se připravovali k boji. Cizí loď se blížila a my s napětím čekali, až bude tak blízko, abychom mohli poznat, co je zač. Podle rychlosti a velikosti jsem ji tipoval na fregatu. Nemýlil jsem se. Brzy jsme mohli rozeznat tři stěžně s lichoběžníkovými plachtami. První důstojník se tvářil nervózně. Fregaty bývaly často vlajkovými loděmi francouzských pirátů. Tahle kráska vypadala o něco menší než naše osmnáctisetstopá galeona, ale ne o mnoho; soudě podle rychlosti, s jakou nás doháněla, byla dobře udržovaná a s výbornou posádkou. To by nasvědčovalo tomu, že patří spíše námořnictvu. První důstojník pro jistotu k naší koloniální vlajce vyvěsit i vlajku francouzskou v naději, že pokud by to byli přeci jen byli francouzští bukanýři, na loď pod ochranou jejich vlastní země nezaútočí. Dál jsme čekali. Zatím jsme u nich neviděli vlajku žádnou. V tom zavolal námořník ze strážního koše, že vidí, jak na fregatě něco vytahují na stožár.
„Rudá," zakřičel vyděšeně. „Je rudá!"
V tu chvíli bylo rozhodnuto. Byli to piráti. Tím, že zatím nevytáhli černého Jolly Rogera, nám ponechávali možnost vzdát se, ale zároveň dávali najevo hrozbu pro případ, že bychom to neudělali. Nepoznal jsem výšivku na rudé vlajce, ale někteří naši důstojníci asi ano, soudě podle jejich bledých tváří.
Pokud vím, to byl přesně ten moment, kdy jsem udělal zásadní chybu. Byl jsem příliš sebevědomý. Důvěřoval jsem svým mužům a věřil jsem, že je nás dost a že jsme dobře ozbrojeni, vycvičeni a vybaveni děly, kulemi i prachem. Nemohl jsem přijmout myšlenku, že bychom se vzdali bez boje!
Bohužel, skutečné rozhodnutí samozřejmě nespočívalo na mně nýbrž na kapitánovi. A kapitán…
Ten zasraný zkurvysyn! Ten bastard, ten z děvky zrozený parchant, ta krysa!
Pirátská fregata nás dohonila a přiblížila se k nám z levoboku. Musela být skutečně rychlá, protože od chvíle, co jsme ji poprvé zahlédli na vzdáleném obzoru, neuplynulo víc jak pár hodin! Zařadila se vedle nás, tak na délku člunu daleko. Střílny měla otevřené a děl méně než my, třebaže ne o moc. Zatracená práce! Jakmile se nám fregata ocitla bok po boku, nemohli jsme už svou výhodu v počtu děl uplatnit, protože škoda, kterou by naší stařičké galeoně způsobila palba zblízka, by byla příliš vysoká. Měli jsme začít pálit dřív! Kdyby nám k tomu kapitán dal svolení, mohli jsme udělat půlobrat, dokud byli piráti ještě za námi, a začít jim střílet do přídě! Při troše štěstí bychom je zpomalili a dost jich pobili, než by se dokázali dostat do vhodné pozice k opětování palby. Ale to ne! Ten zatracený zbabělý ožrala úplně odmítl bojovat! Byl jsem tak bez sebe vzteky, že jsem viděl rudě!
Zahákovali nás.
Náš první důstojník se jich zeptal, co od nás chtějí, ale ta chátra se jen chechtala a zahrnula ho sprškou přístavních urážek a obscénností. Anglických obscénností. Byli to britští, ne francouzští piráti, to proto je neodradila naše francouzská vlajka! Fucking limeys! Angličtí piráti a privatýři byli obecně považováni za ještě horší než jejich žabožroutské protějšky. Plivl jsem přes zábradlí do moře.
Bezpáteřný plaz, co si nezaslouží být oslovován kapitáne, na ně zavolal, že chce vyjednávat. Chtěl mluvit s jejich velitelem – to jediné jsem schvaloval. Jen ať jedná krysa s krysou. Jinak jsem nemohl uvěřit vlastním uším. Byl ochoten vydat většinu nákladu, aby se odtud dostal se zdravou kůží… bez boje! Úplně bez boje!
Piráti se začali hýbat; někteří nosili prkna a pokládali je mezi naše lodě, aby vytvořili můstek. To jsou tak nedočkaví, aby začali stěhovat kořist? Pak jsem si všiml, že se rozestupují.
Vzniklou uličkou kráčel muž s klípcem přes pravé oko. Byl mladší než většina ostatních a daleko upravenější; ustrojený do košile s výrazným krajkovým límcem, vysokých bot a kalhot přepásaných páskem, za kterým měl zasunutu bambitku a šavli. Křížem přes prsa a kolem štíhlého pasu měl široký rudý bandalír. Přes ramena mu visel volně přehozený šarlatový kabátec se zlacenými výložkami a zlatými knoflíky. Dojem završoval třírohák se splývavými bílými pery. Celkově jeho oděv působil draze, efektně a marnivě a přitom tak nějak nesourodě, jako by byl každý kousek ukraden jinému šlechtici… což ostatně nejspíš byl. Takto se oblékali všichni pirátští kapitáni. I když tenhle byl možná o něco čistší než většina.
Usmíval se.
„Arthur Kirkland!" ohlásil někdo. „Kapitán lodi Brittannia."
Pirátský kapitán smekl klobouk a mávl jím naším směrem v posměšně uctivém gestu, než si ho zase nasadil na krátké, pískově plavé vlasy. „Pokloňte se mu taky, čubky," ozval se někdo z jeho posádky bodře. Všichni na Brittannii se rozesmáli, my na Independence jsme naopak stáli jako sochy, skřípali zuby a dělali jsme, co jsme mohli, abychom nepohnuli ani svalem. A pak náš kapitán, ta nestoudná havěť, smekl klobouk v odpověď.
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Většina mé posádky odložila zbraně na zem, když byla vyhlášena kapitulace, ale já měl za pasem stále ještě svůj krátký služební cutlass. Stál jsem blízko můstku, ke kterému se ten pirátský hajzl blížil, a věděl jsem, že jestli něco neudělám, vstoupí na mou loď! Vstoupí bez boje a obere nás; okrade a poníží kolonie Nového světa! Zařval jsem, myslím. Nejspíš něco sprostého. Tasil jsem šavli a vyšvihl jsem se na můstek, až se pode mnou rozkýval. Zapotácel jsem se, ale udržel se na nohou a několika skoky jsem se dostal na palubu fregaty. Za sebou jsem slyšel řev svých mužů. Doufal jsem, věřil jsem, že jdou na zteč za mnou! A celou dobu jsem sledoval tu jednookou zlodějskou veš a nemohl se dočkat, až ji rozseknu vejpůl! I kdyby to mělo být to poslední, co v životě udělám!
Nedostal jsem se k němu. Ucítil jsem prudkou bolest na zátylku a pak se mi zatmělo před očima. Poslední, co si pamatuji, bylo Kirklandovo oko – zelené, jedovatě zelené – a hlaveň jeho pistole.
Později, když jsem se probral, jsem se dozvěděl, co se stalo. Zaprvé, prý mě praštil jílcem dýky jeden z pirátů, kterého jsem míjel. Jílcem! Praštil mě jílcem, protože jsem mu nepřipadal dost nebezpečný, aby riskoval, že si na mé lebce ztupí čepel! Ale asi bych mu za to měl poděkovat, protože kdyby mě neomráčil, Kirkland by mě dozajista odpráskl. No a zadruhé jsem se dozvěděl, že mě po lávce nenásledoval ani jeden z mých hochů. Vzdali se. Nezvedli proti pirátům ani jediný prst a raději se nechali obrat, než aby riskovali ty svoje bezcenné upocené životy! Odpluli se staženým ocasem, jako prašiví podvraťáci…
No, alespoň všichni přežili a vyvázli bez zranění, což se třeba o mně říct nedá. Zaútočil jsem, když se naše loď vzdala. Vrhl jsem se s šavlí na kapitána pirátů a tím pádem jsem propadl životem.
A proto teď stojím na palubě pirátské fregaty, s obrovskou boulí na hlavě, uvázaný u stěžně a doslova a do písmene po uši ve sračkách. Mohl bych bez přehánění prohlásit, že svému bývalému kapitánovi a posádce jejich zbabělost nadosmrti neodpustím… ale předpokládám, že to bude tak krátká doba, že to snad ani nestojí za řeč.
Tedy, na to, že jsem nebezpečný parchant, co se jako šílenec vrhnul s mečem proti pistoli a pokusil se oddělat jejich kapitána, mi věnují méně zájmu, než bych čekal. Piráti chodí kolem mě, přenášejí bedny a pytle s kořistí a starají se o chod lodi. Už několik hodin si mě nikdo ani nevšiml. Byl bych se vsadil, že mě budou mučit, ale zatím kromě toho, že na mě párkrát plivli a prohodili několik poznámek, které mě snad měly vyděsit, neudělali nic. Horší je moje postavení samo o sobě. Příliš utažené provazy se mi nepříjemně zadírají do kůže. Nejdřív jsem přestal cítit končetiny, a když to pominulo, začaly mě bolet jako tisíc čertů. Hlava mi puká jako po opravdu velké kocovině a slaný vzduch mě štípe v ráně na zátylku. Slunce a žízeň se postaraly o zbytek. Cítím se vážně mizerně.
Asi jsem na chvíli omdlel. Když jsem znovu probral, už byl všechen ukořistěný náklad z paluby pryč. Vyschlé rty mi praskají. Myslím, že mám úpal. Dal bych cokoli za doušek vody.
Vzbudil jsem se podruhé. Bolest hlavy je o něco snesitelnější. Všiml jsem si, že je moje košile mokrá; museli na mě chrstnout trochu vody, když jsem byl v bezvědomí. Cítím ji na rtech – sladkou, pitnou, ale je jí příliš málo. Naštěstí je podvečer a vzduch je čím dál chladnější a příjemnější. Vědomí už neztrácím, na druhou stranu mi přijde bezpečnější vypadat, jako že ano, a proto nechávám hlavu hluboko svěšenou a jenom poslouchám, co se kolem děje. Piráti jsou čím dál hlučnější; z jejich výkřiků jsem vyrozuměl, že se Brittannia dostala do bezpečné vzdálenosti od obchodních tras, takže jsme v mimo obvyklý dosah námořnictva. Teď konečně chápu: nestarali se o zajatce, dokud měli důležitější věci na práci! To se teď asi brzy změní. Slyším řev: whisky! Rum pro všechny! Vyvalili na palubu soudek. Začínají slavit.
Jak je tak slyším chlastat, zpívat a vyvádět, s překvapením si uvědomuji, jak nezvykle spořádaně a disciplinovaně se chovali až dosud. Je to skutečně dobrá posádka! Tedy… na piráty. Ten chlápek Kirkland je musí mít skvěle vycvičené.
Slunce zapadá a začíná docházet na první rvačky.
Docela by mě zajímalo, kdy si vzpomenou na mě.
Oh, jak bych si přál aspoň jednou si před smrtí promluvit s Kirklandem! Naklonil by se ke mně, aby se mi vysmál… a já bych ho praštil čelem do ksichtu, až bych mu zlomil nos a vrazil pár zubů! Nádhera! Nebo by mě odvázal, aby mě mohl zavřít do podpalubí… a já bych ho čapl za krk a vrhl bych se i s ním do moře! Ha! Rvali bychom se ve vodě jako psi a já bych ho stisknul, až by mi jeho žebra křupala pod rukama a vymáčkl bych vzduch z plic a stáhl bych ho do mokrého hrobu s sebou! Haha! Takovými a podobnými myšlenkami se utěšuji, zatímco pomalu chcípám u stěžně.
Jsem zabraný do příjemného snění, ale ne natolik, abych si přestal uvědomovat okolí. Všimnu si, že ti z pirátů blíž u mě jsou najednou o něco tišší. Mám pocit, jako by se ke mně blížilo něco nebezpečného. Dokonce se mi zdá, že slyším tiché kroky. A už je to tady! Hlavu nezvednu, ale docela určitě vím, že někdo stojí přede mnou! Je blízko, hodně blízko. Je cítit rumem, ale nečpí špínou jako obyčejný námořník. Hleďme! Moje modlitby byly vyslyšeny! Dobrý večer, kapitáne Kirklande! Přišel jste se konečně podívat na svého vězně? Přinutím se neohrnout koutky v úsměvu a zůstat uvolněný a naoko poražený. Počkám, až bude ještě blíž. Už cítím jeho alkoholický dech na tváři. A chladný dotek oceli na krku. Počkám si, až nůž trochu odtáhne. Pootevřenými škvírkami očí vidím jeho ústa roztažená v širokém zlém úsměvu – má pružné mladé rty a moc hezké zuby, rovné a bílé…
Teď!
Otevřu oči a švihnu hlavou přímo do jeho obličeje! Očekávám náraz a křupnutí a výkřik… ale on ucukne hlavou nazpět stejnou rychlostí, jakou já se pohybuji kupředu! Jediný výsledek je, že ho moje vlasy zalechtají na nose. Zatracenej mazanej had! Hlasitě zakleju.
Směje se. „Ale, ale," dráždí mě a ťuká špičkou nože do nosu. Pár pirátů se zachechtalo a přisunulo blíž k nám, ale zase se vzdálili, když na ně Kirkland netrpělivě mávl rukou. Dobře. Veřejné ponížení se zatím asi neplánuje. „Že by se náš 'merický orlík probral a hned chtěl zase klovat…" protahuje pirát líně se zřetelným ostrovanským přízvukem, zatímco na mě cení ty nádherné bílé zuby. Vážně, už je to dlouho, co jsem viděl někoho s tak pěkným úsměvem! Přál bych si mu ho vymazat z ksichtu! Pěstí!
Jeho hloupou poznámku vůbec neuznám za hodnu odpovědi.
Svůj čas věnuji tomu, že si ho lépe prohlédnu. Kirkland totiž očividně není ani neopatrný ani hloupý, a pokud mám mít nějakou šanci, musím vědět velice přesně, proti čemu stojím.
Hm. Takže… podle přízvuku bych hádal, že pochází z Londýnských doků. Nemůže být o mnoho starší než já. Vždyť vypadá, jakoby se snad ještě ani neholil! Tipoval bych mu něco přes dvacet let. A taky je menší, než se zdál na první pohled – takové maličké hubené blonďaté nic. Bez vší té parády, co má na sobě, by si ho člověk ani nevšiml. Vůbec nechápu, jak něco takového mohlo stát obávaným pirátským kapitánem! Není to celé jen vtip? Nenastrojil se snad do tátových šatů pouhý synek skutečného kapitána Kirklanda?
Ne, ne, takhle nesmím myslet. Nesmím ho podcenit.
V chování posádky vůči němu je cítit respekt a obdiv – to, že taková banda hrdlořezů poslouchá někoho v jeho věku, je malý zázrak, který jasně vypovídá o jeho schopnostech. Jistě bude geniálním námořním stratégem a přinejmenším obstojným střelcem i šermířem. A uhýbat ranám také umí, tedy nebude úplně k ničemu ani v pěstních soubojích. Je malý a štíhlý, ale vůbec nevypadá křehce, spíš pružně a hbitě jako nějaká drobná šelma. I když v kontaktním boji by proti mým svalům neměl šanci, tím jsem si jistý…
V prstech si pohrává s dýkou, pohled přitom nespouští z mojí tváře. „Vynadíval ses?" Hlas má tak pyšný, moje pozornost ho nejspíš těší. Jeho kruté zelené oko se mi vysmívá do tváře. Nenávidím ho.
Kývnu.
„Co s tebou mám dělat, 'meričane?"
Zdá se mi to, nebo v jeho slovech zní skutečná nerozhodnost?
„Můžeš mě pustit," zavrčím. Sakra, mělo to znít daleko působivěji! Jenže mám hlas zhrublý a ochraptělý nedostatkem vody a nedokážu vyloudit ten správný sebejistý podtón.
Odpovědí je mi zase smích. Ne, že bych to nečekal.
„Bloody hell!" prohlásí pirát a oko mu přitom jiskří. „To je nápad! Taky bych ti mohl předat velení své lodi, mapu pokladu, ruku krásné dámy a nádavkem ještě sebe uvázaného u stěžně! Ano, to zní jako dobrý plán, 'meričane! Proč mě to nenapadlo dřív?"
Zašklebím se. „Tak tohle je ten proslulý britský sarkasmus? Pokud ne, pak výborně! Beru to! A klidně oželím poklad i dámu, když dostanu tebe a devítiocasou kočku do ruky!"
„Sarkasmem bych na tebe neplýtval. Tohle byl úplně obyčejný výsměch," usadí mě, ale vypadá přitom upřímně pobaveně. Intenzivně si mě prohlíží, vsadil bych se, že stejně jako já dřív uvažuje, co jsem zač a čeho jsem schopen. „Asi bych tě měl pověsit na ráhno." Už se nesměje. „Jsi pěkný bastard. Porušil jsi příměří a úplně sám ses vrhnul na nepřátelského velitele, když to nikdo nečekal. To nebylo moc fér, 'meričane. Ale statečné, to ano." Kirkland si poklepává hrotem dýky na bradu a mračí se. Mimochodem, má vskutku mimořádné obočí. Tmavě plavé, široké, husté a tak výrazné, že dodává jeho jinak nepříliš důstojné tvářičce ten správný zachmuřený výraz. „Ignoroval jsi rozkazy a vydal ses vstříc jisté smrti. Ale málem ti to vyšlo. Kdyby ti tví chlapci byli jen o trochu více muži a vrhli se do boje za tebou, mohli jste…" nepatrně zaváhá. „No, rozhodně jste nám to mohli alespoň trochu znepříjemnit."
„Daleko víc než jen to, piráte! Poté, co se náš kapitán vzdal, nečekali jste odpor. Kdybychom se do vás v tu chvíli pustili, pořádně bychom vás překvapili a dost možná i zahnali na útěk. Hodně bychom vás pobili!"
Vidím, jak ho zaplavuje vztek. Není moc opatrný, co se týče projevování emocí – když se zlobí, viditelně se napne, jakoby se chystal udeřit; úží oko, zatíná zuby a do tváří se mu hrne krev. Je tak průhledný! „Padlo by i hodně tvých lidí, 'meričane!" vykřikne. Znovu cítím, jak se mi jeho nůž tiskne ke kůži na krku. „To ty jsi udělal chybu, ne já! Byli jste v pasti! Žádný kapitán by v téhle situaci neriskoval přímý střet! Pozabíjeli bychom vás do posledního; naházeli bychom vás všechny žralokům, kdybyste si troufli odporovat! Věděl jsem, že nezaútočíte, a věděl jsem to správně!"
„To uznávám."
Uklidňuje se. Tlak na můj ohryzek povoluje a bolest mizí, cítím však, jak mi po krku stéká něco teplého. Ten bastard mě říznul!
„Kromě mě," dodám drze. „Odhadl jsi správně chování všech kromě mě." Hohó! Jsem takový hrdina, když si odvažuji odporovat někomu, kdo mě právě málem podřízl! Vždyť co na tom, když stejně brzy umřu! Rád si zahrávám se smrtí a dráždit Kirklanda je veliká zábava…
Škoda, že už se podruhé z míry vyvést nenechá. „A ty jsi zase neodhadl svou posádku," řekne chladně.
Syknu. Pravda bolí.
„Ano, překvapil jsi mě, 'meričane. Ale ne natolik, aby to něco změnilo." Olízne čepel dýky – vypadá to automaticky, bezmyšlenkovitě, jakoby to dělal často. Znechuceně se ušklíbne, když si uvědomí chuť mojí krve. Svraští svoje monumentální obočí, odplivne si a schová nůž do jedné z kapes rudého kabátu. „Jediné, co tvoje idiotské hrdinství ovlivnilo, je tvůj vlastní osud. Kdybys neměl to štěstí, že tě Dlouhán Tom praštil po hlavě, už bys plaval v moři s mojí kulkou mezi očima, 'meričane. Ale musím uznat, že ses zachoval skoro… i když jenom skoro… jako britský pirát."
Plivnul bych mu pod nohy nemít tak vyschlo v ústech. Takhle se spokojím s pouhým náznakem plivnutí. Pch, přirovnávat mě k pirátovi! Ale nemohu si pomoci, začíná mě zajímat. Nezdá se, že by mě chtěl zabít nebo mučit; to už by s tím snad začal. Leda by se za mučení dalo považovat to jeho popichování. Ne, on jen mluví a přitom mi… aspoň ze svého zvráceného pirátského úhlu pohledu… skládá lichotky. To je vážně terno! Že by možná… ne, ne, ne… že by mě snad chtěl… do posádky? Jsem zvědav…
„Takových jako ty, 'meričane, je na světě sakra málo. Někdo takový by se mi v mužstvu hodil."
Měl jsem pravdu! Chce mě!
„…a proto je vážně škoda, že brzy zatančíš konopné fandango."
A kurva.