Padl jsem nazad a myslí mi prolétly různé obrazy. Snad to byly mé vlastní vzpomínky. Byly to záblesky doby minulé, přítomnosti i budoucna. A najednou jsem viděl, že ty jsi vždycky stál vedle mě. Celou tu dobu. Byl jsi se mnou v mých radostech, i ve chvílích, kdy jsem byl bezradný a volal jsem po tvé přítomnosti a odpovědnosti. Jak jsem byl hloupý.
A právě teď, když jsem přestal volat, ses mi odhalil. Záře tisíce sluncí mě zasáhla jako svatého Pavla. Rázem tu sedím slepý, a přesto vidím lépe, než kdy předtím. Vidím tě Pane. Vnímám tvoji přítomnost. Vnímám to, že jsi mě nikdy nezavrhl, ne tak jako já tebe. Ale trpělivě jsi čekal s láskou, která přesahuje veškeré meze. Miluješ nás tolik, jak člověk těžko může milovat. Miluješ nás láskou, která od nás nežádá oběti. Nejsi nám nadřazený a nepřehlížíš nás jako ostatní bohové, jež plní prosby jen, pokud jim jejich stoupenci přinesou dary. Ty po nás nežádáš nic, a přesto nám, Pane, dáváš vrchovatě. Vydal ses nám celý k naší záchraně. Jsme ti nevěrní a i tak nad námi nelámeš hůl.
Dokonce i mě, který jsem se dopustil vraždy na tvých dětech, jsi mi pomohl znovu objevit pravdu. A díky tobě znovu vidím. Svět před mýma očima se však změnil, i když prakticky musí být pořád stejný. Vidím půdu se vším rostlinstvem, jež z ní vyrůstá. Dobytek živící se na čerstvé zeleni. A lid, každý z nich má jedinečnou duši. Prohlížím si každý strom, postupně přecházející v lesy a v mohutná pásma pralesů. Kapka vody přechází v řeku, která se vlévá do moře, ale tam nekončí, splývá v oceán a obemyká nejrůznější země. Norsko, Dánsko, Franckou říši, Anglii a mnohé další. Každá z nich je krásná svým jedinečným způsobem. A tam na obzoru, kde se láme náš svět, začíná nebe. Obloha plná mraků a hvězd, s jediným měsícem a sluncem. To vše je Tvým odkazem. Tvým skutkem. Tvým stvořením. To všechno vzniklo z Tvé vize. Podle Tvého plánu, který jsi uskutečnil během šesti neskutečných dnů.
Bože, jsi velký ve svých činech. Dovol, ať se mohu znovu nazývat Tvým synem. Miluji tě, Pane, a všechno, co jsi stvořil. Proto až do konce svých dní, kterých už nebude mnoho – vzhledem k osudu, jenž mě jistě kvůli mé víře čeká – se chci těšit z krásy Tvého působení.
Znovu jsem tě našel a už tě nehodlám opustit, i když mě to bude stát život. Ty jsi nám dal příklad svým životem i smrtí. Nechť tedy svůj úděl přijmu s pokorným srdcem a nezaleknu se v poslední chvíli, než pohlédnu na Tvou tvář.