Poslední léto v Madridu

Dio, che nell'alma infondere
Amor volesti e speme
Desio nel cure accendere
Tu dei di libertà.
Giuriamo insiem di vivere
E di morire insieme;
In terra, in ciel congiungere
Ci può la tua bontà.

Vivremo insiem, e morremo insiem!
Grado estremo sarà: libertà!

My, kterým cit lásky plane v srdcích

a stále mocně šlehá,

věčně budeme plni touhy

oblažit lidstvo květem svobody.

A tato touha i nadšení

podarovat všechny září svobody

v nás bude věčně plát!

S tebou žít a s tebou třeba zemřít!

Však poslední má slova – tak přísahám -

budou: ať žije volnost a svoboda!

Verdi – Mèry – Du Locle

I.

Ernesto Posa – červen 1568

Od chvíle, kdy dostal ten dopis, mu všechno padalo z rukou. Ten list byl... divný. Prostě divný. Bylo v něm něco vzbuzujícího nevyslovitelné a nedefinovatelné obavy. Jako by se jím chtěl bratr rozloučit, a zároveň si nepřál cokoliv napsat jasně a zřetelně.

Ernesto vydržel nejistotu celou noc a polovinu následujícího dne. Šel s kamarády večer do krčmy. Ráno vyrazil na přednášku. A celou dobu byl duchem nepřítomen. Nedokázal by zopakovat, o čem profesor rozvláčně vykládal během dopoledne, stejně jako by nepoznal holku, která se na něj v hospodě lepila ve snaze přijít ke snadnému, i když nepříliš počestnému výdělku, už okamžik potom, co konečně vzala na vědomí, že nemá zájem.

Po pozdním obědě pochopil, že nemá smysl si cokoliv předstírat. Když si teď vezme koně, do soumraku může být v Madridu. Ukáže se, že jeho obavy byly docela plané, a ráno se vrátí ke svému studiu s klidnou myslí. Nebylo proč se dál trápit.

Už padala tma, když otvíral dveře rodinné rezidence v hlavním městě, a i uvnitř ho přivítalo mrtvé ticho a šero.

„Rodrigo?" Jeho hlas se ozvěnou odrazil od kamenné klenby vstupní prostory. „Jsi tady?"

Žádná odpověď. To nemuselo nic znamenat. Bratr mohl být u dvora, venku s přáteli, kdekoliv. Jenže ze tmy v domě na Ernesta padla tíseň ještě větší, než z jeho psaní. Pocit nepatřičnosti, svírání v hrudi zesílil. Mladý muž zavřel vysoké křídlo vrat, jímž provedl své jezdecké zvíře, nechal ho stát a vykročil ke schodišti.

„Rodrigo?"

Kdesi nahoře vrzly dveře, objevilo se drobounké měkké světýlko, plamínek svíce chvějící se v něčí ruce.

„Done Ernesto! Jste to vy?"

Vzápětí se na schodech nad ním objevila stará žena v tmavých šatech, s vrásčitou tváří staženou a poznamenanou... Čím? Děsil se toho, co si přečetl v jejím výrazu.

„Soledad..."

Schody vzal k Maríi Soledad, své dávné chůvě, která zůstala v bratrově domě jako hospodyně, po dvou a ona jej objala bez ohledu na to, že byl teď dospělý a měl všechno to, co ona ne: titul, postavení, vzdělání.

„Jak jste se mohl tak rychle dozvědět..." zašeptala. „Teprve dnes v poledne odjel José se zprávou..."

„Co se stalo?" Popadl ji za shrbená ramena možná až příliš prudce, ale ona neodpověděla. Místo toho jí na tváře vyhrkly slzy. Drobné gesto její hlavy nasměrovalo Ernesta k pootevřeným dveřím v chodbě nad schodištěm. Ruce mu klesly k bokům a zbývající stupně vystoupal pomalu. Teď už si byl skoro jist, co uvidí, a najednou měl pocit, že to nebude skutečné, dokud se na vlastní oči nepřesvědčí. Ze všech sil si přál, aby to nebyla pravda.

Dvě svíce v čele lůžka, dvě v nohách. Rodrigo ležel naznak na posteli zastlané černým přehozem, sám přistrojený ve svých nejlepších šatech, také černých s bílým okružím. Na první pohled vypadal pokojně, a Ernesto vstoupil docela tiše, jako by si nepřál bratra probudit.

Soledad nebo José museli k lůžku posunout klekátko s křížem, protože to si pamatoval na jiném místě. Dovedl si představit, jak tu stará chůva klečí, celé hodiny s růžencem v třesoucích se prstech, modlí se a pláče. Do toho posledního sám neměl daleko.

Zůstal stát nad mrtvým bratrem, klobouk v sevřené pěsti. Prsty pravé ruky se přežehnal křížem. Věděl, co by měl udělat. Pronést slova modlitby za zemřelé. Pokleknout na klekátko, které stará žena opustila, a prosit Boha o spásu nesmrtelné duše svého bratra. Jenomže nemohl. Ještě ne. Jeho šok a překvapení byly příliš velké.

Za sebou uslyšel pomalé kroky.

„Jak se to stalo? Nenaznačil mi ani slovem, že by byl nemocen," řekl tiše bez ohlédnutí.

„Zemřel náhle, done Ernesto," zašeptala hospodyně lámajícím se hlasem, „Bůh si své nejmilejší věrné povolává mladé."

„Prosím tě, Soledad, nech mě s ním samotného," požádal, a ani teď se na ni nepodíval. Pořád ještě si nevěřil, že se před ní nerozpláče. Tohle byla tvrdá rána a těžká zkouška. María Soledad měla pravdu – ty nejlepší si Pán bere k sobě mladé. Rodrigo byl jen o pět let starší než on, a byli si blízcí. Hodně blízcí.

Když se dveře za jeho zády tiše zavřely, konečně poklekl, ale nemodlil se. Hleděl strnule do bratrovy voskově bledé tváře, ve světle svící klidné a vyrovnané. Když se k němu naklonil blíž, všiml si toho dalšího: tenkých bolestivých linií kolem úst, nepatrné stopy krve na sevřených rtech. Náznaky, že Rodrigova smrt nejspíš zdaleka nebyla rychlá a pokojná, jak by to mohlo na první pohled vypadat.

Bylo tu něco, co Soledad neřekla. Rodrigo byl zdráv, ale zřejmě něco tušil, věděl... něčeho se možná obával, jak naznačoval jeho poslední dopis. Nezemřel tak náhle, jak si jeho hospodyně myslela.

Ernesto vstal. Byl přece medik, budoucí lékař. Byl si jist, že by dokázal poznat, nač jeho bratr zemřel. Ale tohle zavánělo rouháním, neúctou k mrtvému...

Pokřižoval se, obešel lůžko a sklonil se k Rodrigovi z druhé strany, kde mu v tom nepřekáželo klekátko.

„Odpusť mi, bratře," zašeptal a hřbetem ruky si otřel zvlhlé oči. „Odpusť mi. Ale musím to vědět."

Opatrně, skoro něžně se dotkl mrtvého těla. Trup i končetiny byly ztuhlé, ale svaly v obličeji a na šíji už začínaly povolovat. Musel zemřít před dvěma dny, možná o něco málo později, ale rozhodně bylo divné, že se José vypravil do Alcaly de Henares až dnes odpoledne, aby Ernesta o té smutné události zpravil.

Mladý medik na okamžik zaváhal. Znovu se pokřižoval. Teprve potom se sklonil, aby mrtvému rozepnul kabátec a košili. Při tom zjistil, co ho mělo napadnout už dříve. Když tady Rodriga ukládali, musel být mrtev už dlouho. Stav obou paží nasvědčoval tomu, že mu je někdo překřížil na prsou násilím, už sevřené ztuhlostí. To bylo samo o sobě dost děsivé.

Na trupu nenašel Ernesto žádné známky nemoci. Temné skvrny v podkoží pravděpodobně vznikly až posmrtně a také nasvědčovaly tomu, že tělem někdo manipuloval, nejspíš je odněkud převážel. Všechno mu napovídalo, že Rodrigo nezemřel tady, a hospodyně z nějakého důvodu záměrně tají pravdu.

Opatrně obrátil mrtvého na bok, odhrnul látku oděvu ze zad... A ucukl.

Chtěl vědět, proč jeho bratr tak náhle zemřel, stár sotva šestadvacet let. Teď to tedy věděl.

Musel si na okamžik sednout na paty na podlahu vedle lůžka. Dýchal pomalu – snažil se soustředit na každý nádech a výdech. Konečně poněkud uklidnil chvějící se ruce, dokázal vstát, narovnat Rodrigovo tělo do původní polohy, upravit na něm oděv. Ze záňadří vytáhl růženec s dřevěným křížem a vsunul jej bratrovi do studených prstů.

„Pokoj tvé duši..."

Vrátil se ke klekátku, klesl na kolena a složil hlavu na sepjaté dlaně.

Žádná nemoc. Rodriga zabila zákeřná střelná rána do zad, která mu roztříštila dvě žebra a vnikla do břicha v oblasti jater. Zlý, neléčitelný zásah, při jakém člověk umírá na silné krvácení provázené nesnesitelnou bolestí. Zlý zásah dvojnásob, protože pravděpodobně neumožnil, aby se raněný před smrtí stačil usmířit s Bohem, přijal svátosti a odešel ve stavu milosti. A přece měl ten mrtvý ve tváři klid, jako by zemřel smířený a pokojně.

A Ernesto, nový markýz z Posy, sám sobě nad bratrovým mrtvým tělem přísahal, že se dozví, proč se to muselo stát. Pomstí ho, jestli bude moci.

Dům se zdál podivně tichý a prázdný. Během noci, kterou strávil beze spánku na stráži u bratrova mrtvého těla, mu to nijak zvláštní nepřipadalo, ale ráno bylo všechno jinak. Rodrigo si nedržel velkou domácnost, ale teď se zdálo, že v celé rezidenci není jiná živá duše, než don Ernesto a María Soledad. José se ještě nevrátil z Alcaly, a nikdo víc tu zřejmě opravdu nebyl. Žádná čeleď, služebné, kuchařka. Jen prázdné zdi. To bylo divné. Velký dům, byť obývaný svobodným mládencem, který větší část posledních let strávil na cestách, se bez personálu nemohl obejít. A vždycky, když sem Ernesto za bratrem přijel, byla budova plná života.

Hospodyně svému novému pánovi přichystala snídani, na niž se sotva podíval. Ona sama vypadala pořád ještě, že má pláč na krajíčku. Jak by ne. Oba bratři Posové pro ni byli jako synové. Ona je odkojila svými prsy, starala se o ně od plenek. Zůstala jim nablízku po předčasné smrti obou rodičů.

„Kde jsou všichni?" zeptal se jí Ernesto, odstrčil misku a vstal. Zbýval den do pohřbu smluveného v nejbližším kostele, stejném, kde byli oba pokřtěni a kde odpočívali v rodinné hrobce všichni jejich blízcí. Musel toho ještě hodně zařídit. Teprve teď si uvědomil, co ještě pro něj smrt jediného bratra znamená: zůstal z celé rodiny sám, poslední. „Přece jste tu měli nějaké služebnictvo."

Soledad na něj zírala nechápavýma očima utopenýma v černých kruzích, a on neměl to srdce zeptat se podruhé. Zabušení na vchodové dveře rozléhající se celým domem ji zbavilo nutnosti hledat odpověď.

„Otevřu," vstala.

„Ne," zarazil ji gestem. „Půjdu já."

Na ulici před vraty postával kluk, asi dvanáctiletý uličník v otrhané košili.

„Nesu vzkaz pro markýze Posu," sdělil bez pozdravu a natáhl ruku se zapečetěným listem. Nejspíš měl člověka ve dveřích za komorníka nebo lepšího sluhu, což vypadalo docela pravděpodobně: pořád ještě měl na sobě uprášené cestovní šaty, v nichž včera navečer přijel.

„To jsem já," vyvedl ho Ernesto z omylu. Zašátral v měšci pro drobnou minci, hoch ji popadl, strčil mu dopis do dlaně a byl ten tam.

Ernesto ještě na prahu prohlédl pečeť. Nic mu neříkala, a na dopisu nebyla žádná adresa krom narychlo načmáraného přídomku jeho rodiny. Otevřel list, a po prvních dvou slovech pochopil, že není určen jemu. Podepsán byl jakýsi Piet van Rijn, nepochybně holandské jméno, a text ve francouzštině.

Mohl list prostě hodit do ohně a předstírat, že nikdy neexistoval. Ten, jehož očím byl určen, už si jej beztak nikdy nebude moci přečíst. Nebylo správné plést se do bratrových záležitostí... až na to, že adresát tohoto dopisu byl zavražděn, a jakákoliv drobnost mohla napovědět, proč.

Uplynulo půl roku od chvíle, kdy se Rodrigo Posa vrátil z Flander. Nepochybně tam navázal známosti, možná i přátelství s místními šlechtici. Když se o Vánocích v tomto domě sešel se svým mladším bratrem, netajil se tím, proč se rozhodl k odjezdu zpět do Španělska. Od chvíle, kdy se vlámským místodržícím po Markétě Parmské stal vévoda z Alby, začala se kvetoucí země měnit ve hřbitov plný zoufalství. Rodrigo byl voják; odmítl stát se katem. Doufal, že v Madridu dokáže pro osudem zkoušenou provincii udělat něco víc, než kdyby zůstal v ní a bezmocně přihlížel Albovu řádění. Tím spíš, že již jako chlapec navázal u dvora překvapivé přátelství s asturijským princem donem Carlosem, dosud jediným dědicem španělské říše.

A teď bylo jasné, že přinejmenším v písemném styku s flanderskou šlechtou zůstal.

Ernesto zavřel dveře a prošel zešeřelým průjezdem k východu do zahrady. Nechtěl se vracet do temných útrob domu, přivolávajících smutek. Teprve tam list přečetl.

Bylo to varování, a Ernestovi z něj přeběhl mráz po zádech. Onen neznámý van Rijn žádal jeho bratr o opatrnost. „Podle toho, co jsme slyšeli, hrozí Vám, stejně jako nám, velké nebezpečí. Na infanta nelze dále spoléhat. Radím Vám, pane markýzi: nevkládejte do něj své naděje. Jestli se naše obavy naplní, pak by pro Vás bylo nejlepší alespoň na čas opustit Španělsko. Víte, kde nás hledat, pokud budete potřebovat pomoc."

Jenomže Ernesto to nevěděl, a nechápal, co znamenají ty narážky. Do čeho se to proboha Rodrigo zapletl? Každá hra, jejíž figurou měl být králův jediný syn, musela být vysoká. A cena za prohru zrovna tak.

Pohřeb a zádušní mše v poloprázdném kostele byly skromnější, než se dalo u významně postaveného šlechtice očekávat. Ernesto se neohlížel, ale bylo mu jasné, že z pánů ode dvora se neobjevil nikdo, nebo skoro nikdo. Byli tu sousedé z ulice, z domácí čeledi hospodyně a José, který se předešlého večera vrátil domů. Ve vzdálenější části kostela pár františkánů z nedalekého kláštera, jehož mecenáši bývali rodiče zemřelého i on sám, a dokonce i přísně se tvářící dominikán, udržující si od nich zřetelný odstup. Ernesto si přes doléhající žal všiml, že celebrující kněz tím směrem vrhá znepokojené pohledy.

Z kostela vyšel mladý markýz Posa poslední, až poté, co dohlédl, aby byla rakev s mrtvým řádně uložena do rodinné hrobky pod podlahou boční kaple. Když najatí pomocníci vrátili na své místo těžký kámen zakrývající vstup do podzemí, poklekl před obrazem Bohorodičky. Dlouho tiše klečel a nikdo ho nevyrušoval.

Před vraty kostela na něj kdosi čekal.

„Done Ernesto," zastoupil mu cestu vysoký muž v tmavém oděvu a plášti lemovaném kožešinou, s masivním řetězem kolem krku. Možná jediný dvořan, který na pohřeb dorazil.

„Pane hrabě Lermo," sklonil mladý medik hlavu, „děkuji, že jste přišel."

„Vzpomínáte si na mě? To je dobře. Chtěl jsem vám vyslovit soustrast s vaší těžkou ztrátou." Lerma se obezřetně rozhlédl a Ernesto Posa sledoval jeho pohled. Ve stínu nejbližších budov postával dominikán, který předtím byl v kostele. Nevypadalo to, že by se díval jejich směrem, alespoň ne nijak nápadně, ale vyčkával tam bez zřejmého důvodu. Zdálo se, že to Lermu znepokojuje.

„Děkuji," odpověděl Ernesto, jak se slušelo. Hádal, že tím se rozhovor odbude. Lerma byl Rodrigův známý, ne jeho. Jako králův vysoký úředník se pohyboval u dvora a velký věkový rozdíl mezi nimi ani neumožňoval, aby k němu měl Ernesto nějaký bližší vztah. Přesto se nyní zmýlil, když se domníval, že se Lerma zdvořile rozloučí.

„Můžeme si nerušeně promluvit?" zeptal se hrabě místo toho.

„Jistě," zvedl Ernesto překvapeně hlavu. „Náš dům je jen kousek odsud."

Nemluvili, dokud se neusadili v jednom z pokojů téměř prázdné rezidence a Soledad jim nedonesla občerstvení. Zbylé služebnictvo se nevrátilo, takže Ernesto už včera večer rozhodl, že žádnou pohřební hostinu vzdor zvyklostem pořádat nebudou. Měl ošklivé tušení, že se personál prostě rozutekl, což nasvědčovalo tomu, že musel mít z něčeho opravdu velký strach. Ale María Soledad i José zarputile mlčeli, a jestli si nepřál, aby jej opustili i ti dva, nemohl na ně udeřit ostřeji a pravdu z nich vynutit.

Lerma se mračil na pohár s vínem.

„Byl jste na studiích, nemýlím se? Vracíte se do Alcaly de Henares?" zeptal se rádoby nezávazně, ale Ernesto pod tím nevinným dotazem vytušil jakýsi neklid. Přitom Alcala byla oblíbeným místem studií šlechtických mladíků, vyhledávaná ani ne tak pro vysokou kvalitu svých profesorů, jako spíš kvůli blízkosti Madridu. Po jistou dobu tam studoval i samotný infant, v zásadě Ernestův vrstevník. Několikrát přišli do kontaktu, a Ernesto po těch letmých setkáních nemohl pochopit, proč si Rodrigo vybral dona Carlose za přítele. Jemu samému připadal princ k ostatním chladný, ne-li krutý, a občas příliš výstřední dokonce i po přihlédnutí k jeho postavení.

„Ještě nevím," odpověděl po pravdě. „Neměl jsem čas o tom přemýšlet. Jestli ano, pak rozhodně ne hned. Teď chci zůstat v Madridu."

„Chcete ke dvoru?"

„Co by na tom bylo špatného?" Ernesta zarazil vážný tón Lermova hlasu. Ne, tohle neměla být přátelská konverzace bez jiného cíle, než trochu rozptýlit truchlícího pozůstalého.

Hrabě se naklonil v křesle:

„Nedoporučuji vám to, done Ernesto. Pro vstup ke dvoru si nemůžete vybrat horší okamžik. Nečekejte, že byste se vůbec dokázal dostat ke králi. Uzavřel se do sebe, a vy nejste ani schopný architekt, ani kardinál Espinosa, ani Ruy Gómez. Nikoho jiného k sobě nepouští."

„A vy, seňore? Když se král stáhl z veřejného života, nemohl byste mi zprostředkovat setkání s infantem? Možná by mě přijal, kvůli..." Hlas se mu zadrhl, ale hned pokračoval: „Můj bratr byl jeho přítel."

Hrabě na něj zůstal upřeně hledět a dlouhou dobu mlčel.

„Vy opravdu nesbíráte klepy, že, done Ernesto? Jak dlouho jste zpátky v Madridu?" řekl konečně.

„Teprve tři dny. Co to znamená?"

„Don Carlos byl uvězněn. Na veřejnosti vytasil na krále meč a podle všeho byl ve spojení s flanderskými povstalci. Před několika dny se pokusil se uprchnout, ale neúspěšně. Byl dopaden hned nazítří, bezpochyby na cestě do Flander. Dovedete si představit, jakou tragédii pro krále znamená zrada vlastního syna, nadto jediného."

„Panebože!" zašeptal Ernesto zděšeně. Osud asturijského prince a klidně i celého španělského trůnu by mu byl lhostejný, jenomže to, co mu teď Lerma řekl, stavělo do úplně nového světla vzkaz určený Rodrigovi, který si včera přečetl. Do čeho se to bratr nechal zatáhnout, ať už z lásky k příteli, nebo kvůli vlastním cílům? Stiskl v prstech područky křesla, aby se uklidnil, ale i tak mu bylo jasné, že musel zblednout.

„Ano," přikývl Lerma. „Na vašem místě bych příliš neupozorňoval na to, jak blízko měl váš bratr k infantovi. Už tak to ví víc než dost lidí. A on sám se netajil tím, že nesouhlasí s metodami flanderského místodržícího vévody z Alby, nadělal si nepřátele. Mocné nepřátele. Radím vám dobře, mladý příteli: vraťte se na univerzitu, nepoutejte k sobě pozornost. A jestli chcete opustit Alcalu, vyberte si Salamancu nebo Valladolid. Jsou tam vynikající lékařské fakulty, pokud je mi známo. A především: jsou daleko od Madridu."

Ernesto Posa vstal a odvrátil se k oknu. Vedlo do zahrady – zeleň, teď, na začátku léta, pořád ještě svěží a nespálená sluncem, uklidňovala. Ve větvích stromu kousek od okna zrály obrovské citrony, doplňující všeobecnou zelenou barvu o jasnou žluť. Líbezný kousek přírody vprostřed města. Bezpečný kout – možná.

Lerma mu radil dobrovolné vyhnanství, které by mu ještě před týdnem nevadilo. Teď bylo všechno jinak.

„To nemůžu," řekl konečně s jistou zatvrzelostí. „Někdo z těch mocných nepřátel, o nichž jste mluvil, dal Rodriga zavraždit. Mou povinností je zjistit, kdo a proč. Postavit ho před soud."

Hraběte jeho slova ani v nejmenším nepřekvapila. Dokonce ani prohlášení, že starší Posa nezemřel přirozenou smrtí. To Ernesta utvrdilo v přesvědčení, že na rozdíl od něj většina ostatních včetně jeho hosta má alespoň matnou představu, co se tu děje, ačkoliv mluvit o tom nechtějí.

„Done Ernesto," řekl Lerma pomalu a trpělivě, „vy jste ještě mladý, u dvora se nepohybujete a nemáte představu, jak to může být nebezpečné. Nehrajte si s ohněm. Že byl markýz Posa zavražděn, to vím, a nejsem sám. Jestli se pokusíte hledat, kdo za tím vším stojí, můžete se dostat hodně vysoko. A můžete narazit na někoho, kdo rozhodne, že bude nutné poslat vás za bratrem."

„Chcete říci, že jsem naivní hlupák?" otočil se mladý muž čelem k němu a ve tváři měl zlost. „Nebo mi v mém vlastním domě vyhrožujete?"

Hrabě vstal a pečlivě odložil pohár na stolek.

„Přišel jsem vás varovat, ale neměl jsem v úmyslu vás přespříliš znepokojit. Budiž, chtěl jste to sám, tak ať je po vašem. O vašeho bratra se zajímala svatá inkvizice. Nic víc nevím." Dotkl se špičkou prstů okraje klobouku na pozdrav a opustil místnost, zanechávaje Ernesta strnulého náhlým zděšením.

Josého našel Ernesto u koní. Byl sám, tiše si pobrukoval a mluvil se zvířaty, jako by to byli lidé. Usmolený tmavý knír se mu pohyboval v rytmu pohybů rukou hřebelcujících tmavou srst Ernestovy kobylky, téměř si žil vlastním životem. Když muž uslyšel kroky, ztichl a otočil se s jaksi provinilým výrazem.

„Seňore..." zamumlal na půl úst. „Pojedete ještě ven, takhle večer?"

„Ne. Chci s tebou mluvit, pokud možno bez Soledad."

Jestli se do tohoto rozhovoru pouštět, rozvažoval Ernesto celé odpoledne. Po Lermově odchodu byl ve velkém pokušení všeho nechat a při nejbližší příležitosti zmizet z Madridu, zrovna tak, jak mu hrabě radil. Vzpomněl si na dominikána na Rodrigově pohřbu – ten tam jistě nepřišel náhodou, to teď bylo jasné. Pokud se tento dům a jeho obyvatelé dostali do středu zájmu podřízených velkého inkvizitora, ten nemusel smrtí staršího z bratrů vymizet. A z inkvizice měl Ernesto strach. Opravdovou hrůzu. V jejím počínání, vyšetřování kacířů i děsivých exekucích, které byly v Madridu na denním pořádku, bylo cosi zvráceného. Upalování kacířů z duše nenáviděl od doby, kdy byl ještě chlapec a jednou z obětí honu na kacíře se stal strýc jeho blízkého kamaráda. Tehdy byl, stejně jako přítelova rodina, skálopevně přesvědčen, že se nešťastný odsouzenec žádným kacířstvím neprovinil. Od té doby si nebyl docela jist, zda pouhá a obyčejná nevina může člověka před inkvizicí ochránit.

Pak si uvědomil, že zbývá vyjasnit, zda měla inkvizice prsty i v Rodrigově smrti. A jestli ano, proč se to stalo tak, jak se stalo. Vraždou, ne zdlouhavým vyšetřováním a veřejnou popravou. V ten moment se rozhodl, že neuteče, ať se přihodí cokoliv.

A zároveň pochopil, že se neprodleně musí dozvědět, co se v tomto domě v posledních dnech a týdnech dělo.

José na něj hleděl a nervózně si kousal špičku kníru zčernalými zuby. Byl to statný chlap, dobře o patnáct let starší než jeho nový pán, a přitom to vypadalo, že je vyděšený k smrti. Odložil kartáč, zpocené dlaně otřel do podolku špinavé košile.

„O čem chcete mluvit, done Ernesto?" zeptal se s jaksi hranou uctivostí. „Já jsem obyčejnej člověk. V čem bych vám moh bejt nápomocnej?"

„Tak především," mladý markýz se opřel ramenem o dřevěný sloup ověšený řemením a postroji na koně, „chci tě požádat, abys přede mnou přestal tajit, co víš o smrti mého bratra. Mluv. Kde zemřel? Vím, že tady ne."

„Done Ernesto..." chlapík se bezděčně poškrábal na tváři, pak ve vlasech, popotáhl se za opasek. Zatěkal očima, jako by hledal, kdo by ho mohl vysvobodit.

„No tak!" rozzlobil se Posa. „Takhle to dál nejde! Co se stalo? Měl bratr potíže? Mluv, co víš?"

„Já nic nevím, seňore!" vyhrkl téměř přesvědčivě. „Jenom se starám o koně!"

„O koně, ano. A kdo se stará o zbytek domu, když tu nikdo není? Kam se všichni poděli? Jestli mi neodpovíš, přisámbůh, že je tohle tvůj poslední den ve službě!" Ernesto cítil, že mu tváře hoří vzteky. Byl přetažený – tři noci pořádně nespal, starosti se na něj valily a stesk po bratrovi skoro nedokázal snést. Po rozhovoru s hrabětem Lermou mu trpělivost došla. Samotnému mu nebylo po chuti, jak toho člověka, věrného služebníka, ponížil, ale měl všeho dost.

„Seňore, prosím vás..." José se zajíkl pod jeho upřeným pohledem. „Done Ernesto, váš bratr neměl žádný potíže, o kterých bych věděl. Byl u dvora, v králově přízni."

„Tak proč teď leží v rakvi v rodinné hrobce? Přikázala ti Soledad, že mě máš chránit? Už nejsem dítě! Řekni mi pravdu."

„Byl v králově přízni, přísahám!" zopakoval. „Ale potom, co byl uvězněnej infant... Něco se zvrtlo. Pak..." José se zarazil a Ernesto ho pohybem ruky přiměl pokračovat. „Bude to asi tejden, už nevím přesně. Váš bratr nebyl doma. Objevili se tu..."

„Kdo?" naléhal mladý muž, i když už se domýšlel.

„Dominikáni biskupa Espinosy se svými vojáky," zašeptal José sotva slyšitelně a Ernesto se zachvěl. Zájem inkvizice byl jedna věc, sama o sobě dost zlá, ale to, že se ve věci angažoval sám inquisidor general... To bylo ještě horší. Skoro si nebyl jist, zda chce poslouchat dál. A přesto Josého pobídl, aby pokračoval.

Sluha polkl, požmoulal v prstech lem svého oděvu.

„Hledali dona Rodriga," mumlal pokud možno ještě tišeji, než předtím. „A když neuspěli, převrátili dům vzhůru nohama. Většina služebnictva utekla..."

„Našli něco?" Tohle byl zlý sen. To nemohla být pravda. Rodrigo, vždycky tak čestný, vzor křesťanských ctností, dobrý katolík...

José odvrátil tvář. „Jo. Myslím, že jo. Papíry... A asi věděli, kde mají hledat..."

Ernesto pocítil slabost v kolenou a musel se opřít o zeď. María Soledad věděla, proč ho chce těchhle zpráv uchránit. Na druhou stranu, v situaci, do níž se dostal, mohly informace znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

„A pak?" zeptal se, ztěžka nabývaje rozvahy.

„Pak už nic, done Ernesto," řekl José, ruce zabořené do hřívy jeho koně. „Tři dny nato jsme dostali zprávu, že je váš bratr mrtvej a máme si odvézt jeho tělo k pohřbu."

„Zprávu od koho?" Nechtělo se mu zdát, že by Rodriga dal zavraždit velký inkvizitor, a pak jej prostě jakoby nic nechal vydat rodině. Ne. Kdyby proti němu měla inkvizice opravdu průkazné důkazy, nesnížila by se k vraždě. A kdyby ne... Polkl. „Kdo vám ji poslal? Inkvizice?" poprvé to slovo padlo nahlas.

José zavrtěl hlavou.

„Ne," řekl a pohlédl svému pánovi do očí. „Králův důvěrník, princ z Eboli."

„Ruy Gómez?" užasl Ernesto, nevěřící vlastním uším. Rodrigo se dostal do hledáčku inkvizice, možná jej nechala v tichosti odpravit – a pak se do věci vloží králův ministr a nejbližší přítel osobně? Tohle bylo něco šíleného, nepředstavitelného. Nedávalo to smysl.

„Váš bratr zemřel přímo v královským paláci." Jako by to něco vysvětlovalo. José pohlédl na mladého markýze s prosebným výrazem v očích. „Prosím vás, seňore, už se mě neptejte! Já nic víc nevím, a těmhle věcem nerozumím."

Ernesto Posa se otočil na patě a beze slova vyšel ze stáje. Nikdy by to nahlas nepřiznal, ale cítil, že nechápe o nic víc, než jeho sluha. Jedno však bylo jisté. Klíč k záhadě ležel přímo u dvora. Teď nemohl odjet, i kdyby to znamenalo riskovat vlastní život.