Někdo by mohl tvrdit, že mít za spolubydlícího génia je výhodné, třeba co se týče učení a domácích úkolů. Není to pravda, John Watson to může dokázat na své vlastní osobě a to má se Sherlockem přímo skvělý vztah. Mladý Holmes se totiž nepotřebuje učit a úkoly zvládá do dvou hodin od zadání, takže nevidí důvod, proč by jeho okolí potřebovalo víc času na vzdělávání.

Tentokrát to ovšem vzal John vážně. Druhý den ráno má mít ústní zkoušku z anatomie a doopravdy se potřebuje učit. Schoval proto Sherlockovi housle, kuš, cigarety a sirky a většinu chemikálií vrátil do učebny chemie.

John byl zrovna v polovině šprtání latinských názvů kostí, svalů a nervů, které je inervují, když se Sherlock vrátil na kolej.

„Kam's dal moje věci?" zeptá se Holmes sotva za sebou zavře dveře.

„Na bezpečné místo." řekne John a otočí se na židli, aby se mohl na Sherlocka podívat. „Pokaždé, když se snažím učit, začneš kouřit, hrát, střílet nebo vymýšlíš různé pokusy. Teď jsem tomu chtěl zabránit." vysvětlí, co nejklidněji to jde.

„Ale proč housle, Johne?" zeptá se Sherlock ublíženě.

John jen protočí oči a obrátí se zpět ke knihám.

„Neměl by ses taky učit? Taky máš zítra anatomii, ne?" zeptá se John klidně.

„Učíš se anatomii a beze mě?" ozve se těsně za Johnem hluboký hlas.

Sherlock se k němu sklání tak blízko, že John na krku cítí jeho dech.

„Sherlocku, nech toho, tohle jsou kosti, svaly a nervy. Musím se učit." řekne John prosebně, ale neodvažuje se ani pohnout. Zajímalo by ho, jak se Sherlock mohl tak rychle a tiše dostat za něj.

„Sám jsi říkal, že i mě čeká zkouška. A když jsme spolubydlící, tak se můžeme učit spolu, ne? Obzvláště, když jsme velice blízcí spolubydlící, nemám pravdu?" povídá Sherlock tím samým tichým hluboký hlasem. Bez varování chytne opěradlo židle a otočí ji, takže John s červenými tvářemi sedí čelem k němu.

„No tak, musím se učit." brání se John skoro prosebným hlasem.

Sherlock se jen ušklíbne, sedne si Johnovi na klín a nakloní se těsně k jeho uchu.

„Nedělej si starosti. Mám v úmyslu se probrat každým tvým svalem, kostí a nervem a to velice podrobně." zašeptá Sherlock tak tiše, že to zní skoro jako vrnění. Pak se zarazí a zavrtí se trochu ze strany na stranu, jako by si chtěl na Johnově klíně pohodlněji sednout.

„Teď už nemůžeš popřít, že se ti můj návrh nelíbí." usměje se Sherlock na úplně rudého Johna.

„Nenávidím tě." zahučí John a opře se čelem o Sherlockovu hruď.

„Oba víme, že to není pravda." usměje se Sherlock pobaveně.