Stíny jsou dlouhé delší nežli strach
A někdo cizí nikdy nebyl zdejší
Zrovna když noc je nejtěsnější
Na stěny stodol háže černý hrách
(Jan Skácel: Stracholam)
Castiel se narodil jako třetí dítě z pěti v rodině pastora.
Na prvních pět let svého života neměl, jako většina dětí, příliš vzpomínek. Těch pár, co mu uvízlo v paměti, s sebou neneslo žádné extrémní akty lásky. Celkem podstatné, jak se později ukázalo.
Jeho otec pro sebe sama vytvořil kategorii nezlomně věřícího člověka a dělal vše pro to, aby jakožto pastor zachoval svou dobrou pověst. Oženil se proto, že se to od něj očekávalo, a protože jeho rodiče nijak neskrývali svou touhu po vnoučatech. Ironií osudu zemřeli oba dřív, než se dočkali druhého z nich.
Castielova matka Ellen vyrůstala též v křesťanské rodině a byla vzorem ideální dívky, o čemž svědčí už fakt, že se vdala v osmnácti letech a měla pět dětí. Bohužel pro ni byla i zamilovaná do svého manžela. To, že se od něj víc než uznání nedočká, pochopila až po narození nejmladší dcery, a to už bylo pozdě. Nejstaršímu synovi bylo tehdy osm let a nedokázal pochopit, co se kolem něj děje. Jeho svět ještě stále plynul kolem ve sluncem prozářených barvách a on ho pozoroval z ptačí perspektivy. Už brzy se to mělo změnit.
Ellen nechtěla svým dětem ublížit. Ale měla jen jedno srdce a to teď bylo zlomené. Udělala tedy to, co spousta lidí: vystavěla kolem sebe obranný val, za který nikoho nepustila. Vychovávala své děti cílevědomě a chladně a učila je stejnému závěru, ke kterému došla ona – totiž že láska nosí jen potíže. Učila je to proto, aby přežily. Určitě tím nemyslela nic zlého, ale v závěru to stejně přineslo jen bolest.
První dva synové brzy vystudovali, oženili se a rozvinuli své životy v rámci oné chladné filozofie, kterou jim přinášeli jejich rodiče. Jejich manželky se k tomu po nějaké době postavily podobně jako kdysi jejich matka.
Castiel a jeho mladší bratr Benny si navzdory výchově vytvořili poměrně úzké pouto. Castiel to vnímal tak, že to, co cítí vůči bratrovi, je zodpovědnost, které ho učili. Když Benny v deseti letech zemřel na leukémii, strávil noc na podlaze v jeho pokoji. Na pohřbu viděl svou matku poprvé v životě plakat a vyděsil se tak, že se k ní přidal.
Otci stačilo pár přednášek o boží vůli, aby dům opět utišil, Castielovi už ale víru nevrátil. Jeho vlastní bolest jako by otřásla vším, co do té doby znal. To ovšem zůstalo dlouho utajeno.
Anna v osmnácti letech doslova utekla s klukem, do kterého byla zamilovaná, čímž značně vybočila z rodinných tradic. Byla zahrnuta do každodenních modliteb, ale nijak se po ní nepátralo. Pastor rozhlásil, že odjela na školu, aby unikli pomluvám.
XXX
Castiel vystudoval literaturu. Ve čtyřiadvaceti letech úspěšně ukončil studium a nastěhoval se do bytu, který jeho rodičům zůstal po příbuzných. Stál na prahu světa, připraven k potenciálnímu rozletu, ale čekal ho pouze tvrdý dopad v podobě nesehnání zaměstnání. Nakonec se mu podařilo získat práci v knihovně. Na druhou stranu se zde mohl dobře skrýt před světem, což ocenil.
Někdy v té době jeho rodiče zjistili, že už nevěří v Boha, a když je odmítl vyslechnout, přerušili s ním oni i jeho bratři veškeré styky. Zmizel z jejich života stejně plynule jako Benny a Anna, ale nezdálo se, že by to dokonce Ellen nějak zvlášť vadilo.
Byt, ve kterém Castiel žil, byl malý, ale nezvykle pohodlný. Nábytek byl ze světlého dřeva a z nějakého neznámého důvodu to tu vždy vonělo skořicí. V obývacím pokoji stála dvě měkká křesla s červenými potahy a okno mělo široký parapet, na kterém se dalo dobře sedět za bezesných nocí.
Jeho život obsahoval stále stejný vzor. Ráno vstal, nasnídal se a odešel do práce. Odpoledne se vrátil. Někdy si četl nebo hrál na housle. A přestože to dávno ztratilo smysl, nedokázal se zbavit dojmu, že přežívá jen díky neznalosti lásky. Neměl přátele. Nikdy s nikým nechodil.
Jednou ročně na Dušičky navštívil Bennyho hrob, aby na něj položil květiny. Pokud věděl, byl jediný z rodiny, kdo tak činil. Chvíli tam stál a díval se před sebe, jako by se snažil uvidět něco, co možná někdy ztratil. Netřeba dodávat, že nikdy nic nespatřil. Jednou chtěl dokonce vyhledat Annu. Nevěděl, proč pociťuje touhu ji po těch letech vidět, a stejně to nemělo smysl, protože netušil, kde a jak začít.
Jediným jeho přítelem, pokud se to tak dá nazvat, byly housle. Jako jediný z dětí projevoval hudební nadání a od pěti let docházel k soukromému učiteli. Měl rád zvuk houslí a kromě toho se do hraní jako jedné z mála věcí nebál vložit své emoce.
Když hrál, cítil, že s houslemi splývá. Vnímal jemný dotek dřeva a prsty zkoumal jeho tvar. Hrával se zavřenýma očima, jelikož nepotřeboval zrak, hudbu chtěl jen slyšet a ochutnávat. Hrál zprvu melodie, které znal, a později i své vlastní. Hrál a měl pocit, že dosáhne vysoko, výš, než kdy jindy. Někdy měl pocit, jako by mezi tóny rozpoznal něco známého a skoro to chytil, ale vždy mu to uniklo. Melodie vrcholila ve vysokých tónech splétajících se dohromady a pozvolna utichala v klidném zvuku rozlévajícím se po okolí.
XXX
Zhruba měsíc po svém nastěhování začal Castiel slyšet hru na klavír. Zdálo se mu, že zní z vedlejšího bytu, ale jistý si být nemohl. Neuniklo mu, jak moc se od té jeho liší, a nejen pro rozdílnost nástrojů. Byla smutná a veselá a přitom nic z toho. Stále se měnila, chvílemi zněla jednoduše a těžce zároveň. Castielovi připadalo, že odráží povahu hráče. Pokud hrál klavírista nějaké konkrétní skladby, Castiel je neznal. Postupem času si na hudbu zvykl a přijal ji jako součást svého života. Občas sedával v křesle a pokoušel se z hudby odhadnout náladu dotyčného.
Klavír zněl v nepravidelných intervalech, ale Castielovi to z nějakého důvodu vyhovovalo. Trvalo to už několik týdnů, když si uvědomil, že za celou tu dobu nevzal do ruky housle.
