Autorčina poznámka: Tak to vypadá, že tohle je první "delší" shipping příběh v češtině tady na FanFiction. Nejsem si jistá, jestli na to jsem hrdá xD

AU (Alternativní vesmír): V tomhle světě nikdy nedošlo k událostem, které známe z filmů. Nebo alespoň většině z nich. Ano, Loki a Thor šli do Jotunehimu a Loki objevil, že ho Odin adoptoval a chtěl ho využít. Ale Odin nikdy neupadl do spánku a nikdy Thora nevyhnal.

Varování: Přeslazená romantika. Nějaké narážky, nebo mlhavé popisy, ale žádné barvité popisování.


Nástraha

Thor věděl jistě, že Lokiho najde někde v knihovně.

Jenže to místo bylo obrovské a z nějakého důvodu, který nikdy tak úplně nepochopil, tam bylo zakázáno křičet. A pak, i kdyby na něj zavolal, Loki by se nejspíš neobtěžoval s odpovědí, takže by to stejně k ničemu nebylo. Thorovi nezbývalo než bezcílně bloudit mezi regály, dokud na něj nenarazí.

To ho přirozeně nesmírně obtěžovalo. Jednou se pokusil přesvědčit Lokiho, aby si četl kdekoli jinde, jen ne v knihovně, aby bylo snazší ho najít. Výsledkem bylo, že kdykoli si Loki chtěl číst, schovával se na těch nejroztodivnějších místech, takže ho nakonec Thor musel prosit, aby se vrátil do knihovny.

Jak kráčel jedním z mnoha koridorů, padly mu oči na pergamen, který nevznešeně ležel napůl stočený na zemi. Nejspíš spadl ze svého místa na polici, a protože mu ležel v cestě, Thor se sklonil, aby ho zvedl.

Na první pohled poznal, že to je mapa a už se ji chystal srolovat a odložit na nejbližší polici, když si něčeho povšiml.

Bylo to jméno, Swafd, napsané úhledným elegantním rukopisem nad malým obrázkem, který nejspíš, ale ne určitě, představoval nějaký druh budovy. Na krátký okamžik Thor zaváhal. Nebyl si jistý, proč to jméno upoutalo jeho pozornost. Vzápětí si vzpomněl a široce se usmál.

Mapa se už na poličku nikdy nedostala. Zůstala v jeho ruce, zatímco pokračoval ve svém hledání...

A o okamžik později objevil Lokiho přímo za rohem.

„Co to má být?" zeptal se Loki, když mu Thor pod nos strčil mapu.

„Včera večer, vzpomínáš? V té krčmě? Ten vypravěč?" domáhal se Thor a vzrušením mu zářily oči jako hvězdy.

Předchozího dne strávili večer v jedné krčmě z mnoha podobných, které plnily ulice Asgardu, pili a poslouchali pěvce, jako to čas od času dělali. Noc bylo dlouhá a oni neměli, co dělat. Poutníci a zpěváci měli ve zvyku bavit hosty podobných míst, i když jim za to nikdo neplatil. Někteří rádi zpívali staré písně, které každý znal, jiní si utahovali ze všeho a všech kolem sebe a někteří...

Někteří vyprávěli pravdivé příběhy o tom, co viděli na svých cestách skrz říše. O netvorech, se kterými bojovali a o dívkách, které si namluvili. Ale nejdůležitější byly poklady a artefakty. Mnoha bojovníkům se ty představy zalíbily natolik, že se je pokusili sami najít, ale jenom pár se jich vždy vrátilo v roli vypravěčů, kteří se marně snažili přesvědčit ostatní, aby nenásledovali v jejich stopách a vyhnuli se zbytečnému nebezpečí. Koloběh pokračoval, noví dobrodruzi se nechali zlákat vzrušujícím nebezpečím a staří dál vyprávěli své příběhy v naději, že se jim podaří snížit počet mrtvých těl ležících ve starobylých hrobkách.

Jméno Swafd se vyskytovalo v jednom z těchto příběhů. Vyprávěl ho válečník, který na pohled vypadal zkušeně. Pověděl jim o chrámu jménem Swafd a mocném předmětu, který leží ztracen někde v jeho hlubinách.

„Ano, vzpomínám si," řekl Loki. „A co má být?"

„Hádej," odvětil Thor a jeho vzrušení v odpovědi na Lokiho chladný tón trochu opadlo.

Loki pozvedl obočí a uhodl: „Chceš najít tu korunu."

Válečník jim pověděl o ztracené koruně ze skla a diamantů, která dovolí svému nositeli, aby viděl a ovládal magickou energii kolem sebe takovým způsobem, že by se stal zcela nepřemožitelným. Kdyby si ji někdo nasadil, mohl by ovládat kouzla, která proti němu kdokoli chtěl použít, i během jejich samotného vzniku, takže by je mohl obrátit proti jejich tvůrci ve zlomku vteřiny, aniž by byť jen hnul prstem.

Samozřejmě, že představa takové moci byla lákavá, ale Loki věřil, že je dost chytrý, aby věděl, že je zcela mimo jeho dosah. Rozhodně neměl v plánu čelit všem překážkám, které jim ten muž popsal, aby ji získal.

Ovšem, to platilo pouze, kdyby se Thor nerozhodl, že ji chce jít najít. Ne proto, že by byl chamtivý nebo toužil po moci, ale prostě kvůli samotnému dobrodružství. A taky proto, že ho Odin naučil, že všechny mocné předměty by se měly shromáždit a uzamknout ve sklepení.

Co se Odina týkalo, takovýhle artefakt by určitě měl moc rád ve své sbírce, v bezpečí pod svou ochranou... a přímo na dosah ruky, kdyby ho někdy potřeboval. Tohle vypadalo jako něco, co by si přál získat, a rozhodně by se nespokojil s tím, že si počká, až ho tím obdaruje nějaký odvážný poutník.

„Nemůžu uvěřit, že by ses obtěžoval si něco vyhledat, bratře," řekl Loki ležérně, čímž se velmi nenápadně zeptal ‚kde jsi to našel?'.

Thor se neurazil; zasmál se: „Narazil jsem na to, zatímco jsem tě hledal. Vlastně to leželo hned tady za rohem." Nevinně se usmál: „Skoro to vypadá, jako by se to k tobě samo snažilo dostat. Chtěl jsem tě pozvat na lov, ale tohle zní jako mnohem lepší nápad. Je nám souzeno jít na tuhle výpravu, bratře."

To ano, pomyslel si Loki. Ale kým?

„Myslím, že bych si o tom měl promluvit s ot- Odinem ještě než vyrazíme."

Když se opravil, Thor na něj vrhl bolestný pohled a Loki si nebyl jistý, jestli tím vyjadřuje zklamání nebo soucit. Ale Loki si řekl, že by ho stejně urazilo obojí, takže na tom ani nezáleželo. Thor vždycky bude jeho bratr, i přes tu strašlivou pravdou, kterou Loki před pár týdny objevil, ale Odin si už nezasloužil titul jeho otce. Jen bylo těžké si odvyknout mu tak říkat.

„Dobře," odpověděl Thor a ze všech sil se snažil nasadit bezstarostný tón, i když nedokázal vyhnat z hlavy vzpomínku na Odina a Lokiho, jak na sebe křičí. „Promluvím si s Válečníky a zeptám se jich, jestli chtějí jít s námi."

Ale Loki už ho neposlouchal, jeho myšlenky daleko.


Sledoval Odina z dálky asi patnáct minut a snažil se rozhodnout, jestli by se k němu měl přiblížit. Všeotec mluvil se svými dvorními diplomaty a byl tak zaneprázdněný, že si Lokiho vůbec nevšiml. Což bylo nejspíš dobře.

Lokiho první instinkt byl k němu přijít a říct mu to. Hel vem všechen takt. Prostě by se postavil přímo před Odina a řekl mu, co si myslí o jeho hrách. Vysmál by se mu a řekl by mu, že nepotřebuje další důkazy, že všemi milovaný Všeotec je lhář, který celý život svého syna podváděl, ovládal ho a nepřestal ani po tom, co ho Loki odhalil.

Ale pak si uvědomil, zatímco ho sledoval, že by mu to nepomohlo.

Nezáleželo na tom, jak hrozně si přál, aby mu Odin přestal lhát. Nikdy k tomu nedojde. Odin se zřejmě jako intrikán už narodil. Kdyby se proti němu teď Loki postavil a vmetl mu do tváře jeho činy, nepřinutilo by ho to přestat. Přinutilo by ho to k opatrnosti. Byl by pak ještě nenápadnější a bylo by těžší jeho plány prokouknout. Získal by výhodu.

A Lokimu se nelíbila představa, že by byl ovládán, aniž by o tom alespoň věděl. Takhle se mohl alespoň vědomě rozhodovat v rámci možností. A jeho volbou bylo splnit Odinovo přání, protože pouze tak bude Odin spokojený a sebevědomý a bude moct dělat další chyby.

Tohle nebylo poprvé, co se něco podobného stalo. Loki byl zvyklý zůstat zticha a využívat chyb, které lidé kolem něj dělali. Ale po tom, co objevil Odinovu největší lež, si myslel, že by to už konečně mohlo skončit. Mohli by k sobě konečně být upřímní, i kdyby to znamenalo, že si přiznají vzájemnou nenávist. Už nebylo, co skrývat. Loki byl pro Odina jenom nástroj.

A to, aby byl spravedlivý, Thor taky.

Všichni byli jen Odinovými nástroji. Byly jeho šachovými figurkami a dlouhou dobu Odin věřil, že je jejich jediným pánem. Jenže když byl Loki dost starý, začal hrát velmi podobnou hru, aniž by věděl, že tu už je jeden šachový mistr, který se nehodlá o svou šachovnici dělit. A tak se z Lokiho života nenápadně stalo jeho velké trápení. Všechno, co se mu přihodilo, se stalo přesně tak, aby to rozdrtilo jeho odvahu a sebevědomí, aby z něj byl nikdo a nic. A aby se nikdy neopovážil vzbouřit proti svému panovníkovi.

Čistě teoreticky takový plán neměl chybu. Kdyby nebylo té nehody, díky které odhalil pravdu, Loki by i nadále říkal Odinovi ‚otče' a respektoval ho, nebo to alespoň předstíral a naivně by věřil, že všechny ty drobné náznaky, které ukazují k tomu, že mu Odin ovládá život, nejsou pravdivé.

Když objevil, kým ve skutečnosti je, získal zcela novou perspektivu.

A přesto se Odin choval, jako by se vůbec nic nestalo a klidně očekával, že se zachovají jako hodní synové a upevní jeho moc tím, že pro něj najdou mocný magický předmět, stejně jako to udělali se všemi ostatními artefakty, které měl ve své sbírce.

Loki dřív věřil, že se to stávalo náhodně, který příběh se rozhodli následovat a který poklad nakonec přinesli do úschovy. Dělali to, aby nasbírali zkušenosti, nebo – v Thorově případě – pro zábavu. Ze své nové perspektivy viděl, že to vše bylo až příliš příhodné.

Jeden vyslanec promluvil hlasitěji než ostatní a jeho hlas pronikl i skrz Lokiho myšlenky: „Ale hosté tu budou už zítra! Jak si můžete být jistý, že vaši synové nezpůsobí žádné problémy?"

Loki víc slyšet nepotřeboval. Najednou ho přepadla únava. Už ho nebavila ta nekonečná hra. Už ho nebavily lži.

Odin se jich chtěl zbavit, aby nijak neovlivnili jeho politickou schůzi a zároveň je při tom poslal, aby pro něj získali víc moci. A když si to Loki uvědomil, učinil rozhodnutí. Rozhodl se, že ho nezajímá, co Odin chce. Věděl přesně, co chce on sám a pro jednou mu jedno nebránilo v uskutečnění druhého.

Nakonec to byl Thor, kdo měl pravdu. Nejspíš měl dobrý důvod, proč měl z dobrodružství takovou radost. Loki si nepřál nic jiného, než opustit zlaté síně a spát pod širou oblohou.

Vystoupil ze svého úkrytu, přiblížil se k Odinovi a počkal, dokud nebude jeho přítomnost zaznamenána.

„Loki." Odinův tón byl rezervovaný, chladný. Jejich hádka po sobě očividně zanechala stopy. Odin očekával, že na něj Loki zaútočí, a ještě před pár minutami by měl pravdu. Ale místo toho se naplnily jeho plány, což mu dodalo arogantního sebevědomí.

„Přišel jsem ti říct, že odcházíme do Vanaheimu. Najdeme Swafdskou korunu," byla slova, která Loki vyslovil. Potřebuji si trochu odpočinout od těch tvých nekonečných tajemství, Odine. Můžeš si myslet, že to je tvoje vítězství, ale tohle není konec. Neskončí to, dokud budeme oba naživu, bylo, co těmi slovy myslel.


Thor s úlevou zaznamenal, že Loki vypadá zcela klidně, když se setkali před branami paláce. Okamžitě ucítil, že se mu na tvář lehce vrací úsměv. Vypadalo to, že vše je přece jenom tak, jak má být.

„Všechno šlo dobře?" zeptal se zbytečně, když vyrovnali krok a bok po boku zamířili ke stájím.

„Ot- Odina naše plány velmi potěšily," odpověděl Loki a znovu se lehce přeřekl. Dříve dávalo smysl říkat mu v Thorově přítomnosti ‚otec'.

„Výborně," odpověděl Thor prostě. Nejprve chtěl zmínit, jak je rád, že se nepohádali, ale pak se rozhodl, že bude lepší nepokoušet štěstí. Už od té doby uběhlo pár týdnů, ale Thor si pořád nebyl jistý, co si o celé příhodě myslet.

Před pár dny se zeptal Lokiho, jestli by byl šťastnější, kdyby nikdy do Jotunheimu nešli a všechno zůstalo tak, jak bylo. Thor měl pocit, že to byl on a jeho rozhodnutí vyhledat dobrodružství, co způsobilo tenhle rozkol mezi Lokim a Odinem. Ale jeho mladší bratr mu věnoval dlouhý pohled a pak mu řekl, že je rád, že konečně zná pravdu.

Bylo těžké mu uvěřit, když při tom viděl tu bolest v jeho očích, ale pak, kdo znal správnou odpověď na otázku bolestné pravdy naproti příjemné lži? Thor nebyl filozof a rozhodně dokázal pochopit potřebu znát pravdu. Ale zároveň mu ty lži nepřipadaly tak špatné, když tam byly jenom proto, aby si Loki nepřipadal jiný. Loki vypadal, že v Odinových lžích vidí něco hlubšího, ale Thor nevěděl co.

„Válečníci s námi nepůjdou," oznámil po chvíli. „Sif neměla zájem a ti tři nebyli zrovna připraveni do akce, protože to asi včera trochu přehnali s pitím. Kdo ví, co slavili. Fandral mi řekl, abych ho nechal na pokoji, Hogun přísahal, že umírá a Vostagga se mi nepodařilo vzbudit." Zahanbeně se usmál a Loki si odfrkl.

„Skvěle," řekl. Tohle bylo buď úžasné, nebo toho budou litovat. Loki se nikdy necítil příjemně ve společnosti ostatních bojovníků, takže byl rád, že s nimi nepůjdou, ale v bitvě by vždy další meč mezi sebou a nepřítelem uvítal. Šest byl perfektní počet pro skupinu dobrodruhů. Dva zase až tak ne.

Sloužící pro ně už připravili jejich koně. Loki sám sobě řekl, že ho nezajímá, jak by o jejich plánech mohli vědět takhle daleko dopředu. I když by zrovna tak mohl Odin stát na svém balkoně a srdečně jim na rozloučenou mávat bílým kapesníčkem.

Uvědomil si, jak zahořklý z toho všeho je, teprve když se k němu Thor obrátil v sedle a Loki mu málem zapomněl oplatit úsměv. Pak si znovu připomněl, proč tohle dělá. Pro zábavu. Alespoň pro jednou se nebude snažit nic dokázat a nebude nic plánovat. Prostě se bude bavit.

„Jsem jediný, co neustále přemýšlí nad tím, proč je Heimdalova observatoř tak z ruky?" zavolal na něj Thor, zatímco cválali skrz zlaté město směrem k duhovému mostu.

Thor mu naštěstí uměl perfektně zlepšovat náladu.

„Zaručeně to je proto, že Bifrost je přistávací dráha a Heimdal na ní dělá průvodčího," odpověděl.

„Vážně? To mě nikdy nenapadlo. Chceš vědět, co je Bifrost podle mě?" Thor se usmíval tak široce, tak uličnicky, že mu Loki nedokázal odolat. Jeho vlastní úsměv už dávno nebyla maska, ale upřímný.

„Co?" zeptal se a přizpůsobil se pohyby těla své klisně, jak zrychlovala, bok po boku s Thorem.

„Závodní dráha!" zvolal Thor a zasmál se. Jeho bílý hřebec náhle prudce zrychlil a lehce předehnal Lokiho hnědou klisnu. Loki se taky zasmál a okamžitě taky popohnal svého koně.

Letěli přes oceán a od kopyt, dopadajících na duhový most, vzlétaly barevné jiskry a na nekonečné obloze nad nimi zářily nehasnoucí hvězdy. Kolem uší jim hučel vítr, a jak se míchal s hřmotem tříštících se vln, vytvářel symfonii svobody.

Lokimu se podařilo Thora dohonit a chvíli jeli bok po boku. Oba se snažili dostat do vedení, ale ani jednomu z nich se to nepodařilo. Jejich koně běželi tryskem a zrychlit už nedokázali.

Blížili se k observatoři, a když minuli poslední pár podstavců, uvědomili si, že budou muset zpomalit a zastavit. Neochotně to tedy udělali a tak skončili vedle sebe, stejně jako na začátku. Adrenalin pomalu vyprchal a tlukot jejich srdcí se znovu zklidnil.

„Nu," řekl Loki, když sesedli. „To bylo poměrně jednotvárné." Thor se na něj zazubil.

Heimdal stál tam, co obvykle a hleděl do dálky. Jejich dovádění si vůbec nevšímal. Přistoupili k němu a své koně nechali za sebou. Nepozdravil je a oni se neodtěžovali mu vysvětlovat, kam chtějí jít. Na pár vteřin je jen mlčky probodl očima, ale pak se obrátil a vstoupil do své zlaté observatoře.

Ze všech služebníků se na náš příchod předem nepřipravil jenom ten, který nás opravdu viděl přicházet, pomyslel si Loki, zatímco ho následovali dovnitř.

„K pokladu, který hledáte, vede dlouhá cesta," řekl Heimdal, zatímco čekali, až se most otevře a místnost kolem nich se plnila zářivým světlem, jak se v zařízení probudila síla.

„Opravdu?" zeptal se Thor bez zájmu. „My si poradíme." Nikdy si nezatěžoval hlavu zbytečnými detaily jejich dobrodružství. Heimdal se neobtěžoval s odpovědí a v tom okamžiku se Bifrost otevřel a vtáhl je do sebe. Asgard nechali daleko za sebou.


Oblaka se protrhla a do země uhodil proud světla jako blesk. V následujícím okamžiku bylo světlo pryč a kolem nich se sevřela temnota. Když si jejich oči přivykly té změně, uvědomili si, že stojí uprostřed lesa. Temné stromy kolem nich neznačily ani stopy po civilizaci, tím méně obrovské Vanské město, které navštěvovali v minulosti.

Samozřejmě, že k jejich pokladu vedla dlouhá cesta. Dlouhá přesně tak, aby se nevrátili do Asgardu dokud se bude pořádat Odinova politická schůze. Most je mohl zanést až před chrám, ale samozřejmě, že to neudělal. Heimdal byl věrný svému králi.

„Jsem jediný, co neustále přemýšlí nad tím, jestli Bifrost vybírá náhodně, kde nás vysadí?" řekl Loki, čímž své trpké myšlenky obrátil ve vtip, a sledoval, jak se Thor usmál.