AN: Je skoro zločin, že máme na fanfikci několik milionů povídek a určitě alespoň pár set i v češtině, ale ještě nikdo nenapsal nic českého z Fallout prostředí! Jako fanoušek klasické jedničky, dvojky, trojky i extra trojky alias New Vegas jsem se rozhodl to napravit a začít pravidelně psát a vystavovat svou vlastní povídku z Falloutu 3. Kdo neví, o co jde, bude doufám příjemně překvapen, kdo ví, může se těšit na známé i neznámé tváře a stará i nová řešení problémů. Doufám, že se vám povídka bude líbit, a pokud ano, nestyďte se klepnout na to malé šikovné "Review" tlačítko dole na obrazovce a zanechat váš názor. :)

Disclaimer: Fallout a všechny jeho postavy patří firmě Bethesda Softworks. Nemám z následujícího díla žádný zisk (kromě dobrého pocitu).

Kapitola I – Útěk

(…)

(Časné odpoledne, rok 2268, někde v Centrální Pustině)

„Překvapení!"

Desetiletá Kora překvapeně zamrkala a přimhouřila oči, když temnotu místnosti znenadání prorazily ostré paprsky bílého světla. Zároveň s tím jí do uší vnikl klapot desítky rukou a veselé pohvizdování a blahopřání.

‚Oni nezapomněli!' pomyslela si a její dětské srdce se zatetelilo blahem a radostí, když přiměla neposlušné oči, aby jí konečně ukázaly okolí. Uviděla všechny své kamarády – Amatu, Paulieho, i toho troubu Butchera – starou paní Palmerovou, mechanika a opraváře Stanleyho, důstojníka bezpečnosti Gomeze a – ano – i její táta tu byl, bílý lékařský plášť volně navlečený přes modrou, žlutě pruhovanou vaultskou kombinézu.

„Šťastné narozeniny, zlato," James, její otec, přistoupil blíž, v lehce zarostlé štíhlé tváři mu tančila dvě hravá světélka. „Nemůžu uvěřit, že už je ti deset. Kdyby tu jen tvoje matka by-"

„Vše nejlepší, mladá dámo," Kora zmateně zamrkala, když se před jejího otce protlačil správce, vysoký muž s šedivými vlasy, ale rozhodností a autoritou nijak neovlivněnou stářím. „Nemusím ti vysvětlovat, jak důležitý je tento den, že?"

„Eeehh…"

„Tady ve Vaultu 101, když dosáhneš věku deseti let, no – už jsi připravená na svoje první povinnosti a zodpovědnost v zabezpečení chodu Vaultu," pokračoval a vytáhl cosi ze zadní kapsy kalhot. „Proto ti, jako správce, s hrdostí předávám tvůj vlastní Pip-Boy 3000. Tady, vezmi si ho a nasaď si ho." Kora zvědavě předmět, vypadající jako hodně široký náramek s obrazovkou, vzala a zkusmo přiložila k levé paži. Pip-Boy se s kovovým zacvaknutím přichytil a perfektně jí přisedl k lokti. „Své první povinnosti dostaneš přidělené zítra, haha." Správce se lehce zasmál a šel si zpátky sednout.

Kora stěží dokázala potlačit nadšení z nového Pip-Boye, ale okamžitě zpozorněla, když její otec opět vystoupil dopředu. Ten jí však jen položil ruku na čelo a lehce jí prohrábl nakrátko ostříhané čokoládové vlasy. „Jdi a bav se, zlato. Deset let je ti jen jednou za život." Usmál se na ní a šel si sednout k baru, na stoličku vedle Stanleyho.

„Překvapení!" Než mohla Kora začít děkovat, zaobírat se svým Pip-Boyem nebo vůbec cokoliv udělat, vrhla se jí kolem krku Amata a nadšeně ji objala. Teprve po důkladném přátelském objetí ji pustila. „Vážně sme tě překvapily, viď? Tvůj táta se bál, že nás prokoukneš, ale já mu řekla, že je to v pohodě. Tebe je vždycky snadný oblafnout."

„Vážně?" Kora na oplátku do Amaty šťouchla, ale usmívat se při tom nepřestala. „Mockrát díky, Amato. Tahle oslava je úžasná!" S dětským nadšením se rozhlédla po jídelně, normálně spoře vybavené a bez jakýchkoliv dekorací, nyní plné balonků, konfet a s lidmi nosícími na hlavách barevné kornoutové čepičky.

„Nemáš zač! Ale vážně, většinu zařídil tvůj taťka. Já jen pomohla s výzdobou a tak. Jo, a hádej co!" mrkla Amata. „Že neuhodneš, co sem ti vybrala za dárek?"

„Eeehh…" Kora zkroutila tvář do úporně přemýšlivého výrazu, než se s potměšilým úsměvem rozzářila. „Dohodlas mi rande s Tomasem Soyem?"

„Eeuuhh!" Amata se otřásla odporem, přesně jak Kora doufala. „Netušila jsem, že máš ráda kluky – a ještě k tomu Tlusťocha Tomase! Chm, možná bych komiks o barbaru Grognakovi měla nakonec dát někomu jinému…"

„N-Ne!" Koru okamžitě popadla hrůza, když uslyšela jméno svého dárku a začala se po Amatě sápat. „Já si dělala legraci, legraci! No ták, dej mi ten komiks, prosííím!"

„Haha, já to věděla!" Amata s vítězoslavným úsměvem nechala svou kamarádku vyškubnout jí ošmudlaný papír z rukou. „Tady máš a veselé čtení!" mrkla. „Ale opovaž se zanedbat ostatní hosty, přišli sem jen kvůli tobě!" zahrozila naoko prstem, naposledy Koru objala a šla se bavit s ostatními.

Kora si pečlivě srolovala a schovala komiks do vnitřní kapsy své kombinézy a rozhlédla se okolo, s kým by si mohla promluvit dál. Paní Palmerová na ni mile kývla, a tak zamířila k ní.

„Paní Palmerová!"

„Ahoj, zlatíčko. Má ty dobroto, tobě už je plných deset let, že?"

„Ano, paní Palmerová." Kora se velmi snažila chovat se slušně, paní Palmerová byla jedna z mála dospělých, kteří se chovali hezky jak k ní, tak k jejímu tátovi.

„Ach, ten čas hrozně letí. Přijde mi to skoro jako včera, když…" stará žena se zarazila, a pak rychle pokračovala: „Ale podívej se tu na mě, já tu blábolím o starých časech a ty určitě čekáš na svůj narozeninový dárek, že?"

„To nemusí být, paní Palmerová…" Kora se opravdu snažila, ale toužebný pohled v jejích očích byl nepřehlédnutelný.

„Ale jistě, že musí. Které desetileté dítě by nechtělo dárek k narozeninám?" mávla žena rukou a opatrně vytáhla na stůl pečlivě složený ubrousek. „Tady – sladký bochánek, upečený dnes ráno. A dnes máš narozeniny, takže žádné dělení – je jen pro tebe!"

„Óóó! Děkuju děkuju děkuju!" Koře se rozzářily oči a rychle pamlsek popadla do rukou. Jídlo tu bylo na příděl a sladkosti vzácností, takže dostat koláč jen pro sebe bylo skutečně cenným dárkem. S ústy plnými slin přemýšlela, jestli ho začít uždibovat po kouskách, nebo – čemuž dávala přednost – si ho celý nacpat do pusy a nadšeně sežvýkat na drobečky, když ji náhle vyrušil robotický hlas.

„Prosím všechny o pozornost! Je čas načít dort!"

Kora vzhlédla a krve by se v ní nedořezalo. Andy, jejich robotický pomocník, který vypadal jako plovoucí koule, ze které trčelo osm chapadel zakončených všelijakými nástroji, které právě potřeboval, právě zvedl paži, se kterou hodlal nakrájet dort. Paži zakončenou cirkulárkou! Dokonce i Koře bylo jasné, že krájet dort pilou znamenalo úplně ho zničit!

Amata si toho všimla taky, ale nestihla udělat o moc víc než Kora. „Andy, ne!" stihla ještě zavolat, ale to už robot zabořil cirkulárku do dortu až po okraj a zapnul ji na nejvyšší otáčky. Všechny lidi v okolí okamžitě potřísnil sladkou polevou a těstem a dort se rozpadl na několik dílů, zcela zničený a kvůli kovové cirkulárce i nepoživatelný.

„Ale ne," Kora si nejprve myslela, že to řekla ona, ale pak jí došlo, že to Amata dala nahlas najevo lítost nad zničeným dortem. A nebyla sama.

‚Sakra, Andy! Načít dort sem měla já!' pomyslela si nazlobeně a chystala se jít to tomu robotovi pořádně vytmavit, když jí náhle někdo zastoupil cestu.

Butch, pihovatý kluk s černými vlasy a pichlavýma očima, samozvaný vůdce party ostatních dětí, které si dělaly legraci z ostatních, si založil ruce v bok. „Mám hlad," řekl povýšeně, „a ten pitomý robot zničil dort!" Ukázal prstem na ubrousek v její ruce. „Naval sem tu kremroli, co ti dala paní Palmerová!"

Kora o krok ustoupila a ochranitelsky schovala pamlsek za záda. Vždycky si představovala, že když se jí Butch zase postaví, pěkně od plic mu řekne, co si o něm myslí, a možná mu konečně i jednu vlepí, ale pokaždé, když se to stalo, jí hrdlo i plíce sevřela studená ruka úzkosti a nejistoty, která odplavila všechnu její odvahu pryč. „Pa-Paní Palmerová říkala, že se o ni nemusím dělit," namítla slabým hlasem. „Protože mám narozeniny…"

„Jů, ‚paní Palmerová řekla, že se o ní nemusím dělit'," opakoval Butch ve falešné nápodobě jejího hlasu. „Kdo říkal něco o dělení, pitomečku? Chci ji celou! Tak dáš mi ji, nebo ti mám z nosu udělat krvavou kaši?!"

Koře se zadrhl dech v hrdle a oči se jí zalily slzami. Pokaždé to bylo stejné, pokaždé doufala, že sebere dost odvahy a postaví se mu, a pokaždé to skončilo tím, že ztuhla a nebyla schopná nic udělat. V hrudi ji pálil pocit ponížení a studu, ale dokázala ze sebe dostat jen slabé: „Ne."

„Fajn! Řekla sis o to!" Než se stihla vzpamatovat, přistála jí na tváři dětská, ale přesto tvrdá pěst a přiměla jí zapotácet se, než jí druhá rozbila nos a poslala ji k zemi. Tvrdě dosedla na zadek a uslyšela pod sebou něco mlasknout. S bolestivým vzlyknutím se pokusila chránit si obličej pažemi, když za sebou náhle ucítila něčí přítomnost.

„Butchi! To se nestydíš, prát se s holkou a ještě k tomu na její narozeniny?! Okamžitě s tím přestaň!" Gomez si stoupl mezi ně a odstrčil Butche pryč. Ten se na Koru naposledy zaškaredil a pak důstojně odkráčel ke své partě, která mu okázale gratulovala a ušklíbala se na Koru.

Ta tichým zavrtěním hlavy odmítla Gomezovu pomoc a sebrala se ze země. Ucítila na zadku něco mokrého, a když prsty setřela onu mazlavou věc, s novou vlnou lítosti poznala náplň ze svého koláče. S pocitem marnosti si alespoň olízla prsty, a i když to nechutnalo špatně, věděla, že si zničila šanci na mnohem, mnohem víc.

„Hej, si v pohodě? Co ti ten blbec zase udělal?" Amata byla hned u ní, utěšovala ji a rychle sebrala kelímek s vodou a pomohla Koře opláchnout si obličej a umýt zašpiněné oblečení. Kora si rychle otřela oči rukávem a pokusila se usmát.

„T-To nic, nic se nestalo. Byla to moje chyba, však víš…. Butch a já-"

„Jo, houby tvoje chyba!" odbyla jí Amata. „Myslíš, že sem slepá? Co si myslí, zničit ti dárek a narozeninovou oslavu? Kretén jeden!" Útěšně jí poplácala po zádech. „No tak, zapomeň na něj a pojď se bavit. Přece si od něj nenecháš zkazit oslavu narozenin? Pojď, ještě další lidi pro tebe mají dárky."

Ale i když Kora oceňovala snahu svojí jediné kamarádky, nemohla udusit ten hrozný pocit zklamání, který ze sebe měla. Úporně se snažila dál působit vesele a bezstarostně, především kvůli Amatě, ale když jí otec jemně poklepal na rameno, nemohla se ubránit vlně naděje, že oslava už končí.

„To byl Jonas," řekl místo toho. „Chce se s námi setkat v místnosti s reaktorem. Já jdu za ním, ty se tu ještě chvíli bav a pak přijď za námi, ano?"

„Mhm!" přikývla Kora nadšeně, ale hned jak se její táta otočil, vyrazila z místnosti jako splašená střela. Málem přitom porazila Beatrice, ale ani se kvůli tomu nezastavila.

‚Od ní bych stejně dostala jen nějakou pitomou blábolivou básničku,' pomyslela si a letěla dolů, brala schody po třech a jen díky štěstí si znovu nerozbila nos, když do reaktorového kontrolního centra vpadla jako divoká voda, div že nepřepadla přes zábradlí.

„Ale ale. Co tu děláš, mladá dámo? Děti přece mají přístup do reaktoru zakázaný!" zašermoval na ni prstem Jonas. Kora si ho oblíbila hlavně kvůli tomu, že to byl její učitel a tátův kamarád, a podružnosti jako černou barvu kůže zcela ignorovala.

„Už nejsem dítě! Je mi deset!" ohradila se vesele, ale znovu ji bodlo u srdce, když se jí vybavil incident s Butchem. ‚To sem teda pěknej dospělák,' pomyslela si trpce. ‚Ani se nezvládnu postavit jednomu tyranovi.'

„Hahaha! Samozřejmě, už je ti deset, máš Pip-Boy a všechno," pokud si Jonas všiml její chmurné nálady, nedal to najevo. „Jen chvilku vydrž, ano? Myslím, že ti tvůj táta bude chtít předat dárek osobně."

Kora přikývla, a ani ne za minutu uslyšela na schodech kroky. Otec se na ní přísně zamračil za její divoký útěk z narozeninové oslavy, ale na přehnaně zkroušený pohled a šoupání nohou od své dcery si jen těžce povzdechl a zavedl ji do další místnosti. „Pojď, ukážu ti, co jsme tady s Jonasem pro tebe udělali." Kývl na Jonase a převzal od něj dárek, než ho předal rozjařené Koře.

„Tvá vlastní vzduchovka. Je trochu stará, ale měla by fungovat na výbornou."

„To je paráááda!" Koře oči jen svítily, když opatrně prsty hladila drsně ošoupané dřevo a poškrábaný kov. „Kde ste jí našli?"

„Jonas ji našel na dolních podlažích. Řeknu ti, trvalo nám tři měsíce, než jsme ji uvedli do chodu. Sehnat pružinku tak malou, aby se vešla do pouzdra, bylo peklo," James a Jonas po sobě mrkli. „Ještě, že Butch někam založil ten svůj vystřelovací nůž."

Za jiných okolností by Koru víc potěšilo, kdyby slyšela o Butchově ztrátě, ale byla příliš pohlcená svým novým dárkem, aby si toho všimla. Zkusmo přiložila pušku a zamířila, ale ani se nedostala k přiložení prstu na spoušť, než jí na rameno dopadla pevná ruka.

„Hou hou, zadrž. Tady dole nemůžeš střílet, pokud nechceme, aby s námi správce vyrazil dveře." Když uviděl zničený výraz své dcery, James okamžitě dodal: „Máme ale řešení. Pojď sem." Těžce otevřel bezpečnostní dveře ve stěně a zavedl Koru do malého skladiště se třemi ručně postavenými terči na stěnách. „Tady dole můžeš střílet po libosti a nikdo nic neuslyší. Tak, co na to říkáš?"

„Je to úžasný! Děkuju děkuju děkuju!" Kora se vrhla otci kolem pasu a objala ho vší silou, které bylo její malé tělo schopné.

„No no, zase to nepřežeň. Je to jen dárek," namítl James, přesto svou dceru pevně objal. „Mám tě rád, zlato," řekl tiše.

„Já tebe taky!" Kora byla naopak hlasitá, a v další moment už popadla vzduchovku a začala střílet po cvičných terčích. Každý zásah byl oslaven zvlášť hlasitým zavýsknutím.

(…)

(O šest let později roku 2274, časné dopoledne, Vault 101)

Ostré světlo ji na moment oslepilo, ale pak jí oči znovu zaostřily, když otec odtáhl oftalmoskop a změřil si ji pohledem.

„Podle všech testů jsi naprosto zdravá šestnáctiletá mladá slečna. Takže ano, musíš se zúčastnit GOAT zkoušky," prohlásil s naprostou rozhodností a autoritou rodiče.

„Ale tati, já jsem nemocná. Opravdu!" Kora doprovodila svůj nepříliš důvěryhodný proslov ještě méně důvěryhodným zakašláním.

„Ne, to nejsi. Opravdu," James na tváři vykouzlil cosi jako pobavený úšklebek. „Když jsem začal studovat medicínu, první věcí, kterou nás naučili, bylo, jak rozeznat nemocné děti od simulantů, co se jen chtějí vyhnout testu. Takže teď hezky běž a napiš ten test."

Kora posmutněla, vida že její lest nezabrala. „Tak jo… když to říkáš," dodala rozmrzele a seskočila z vyšetřovacího lůžka.

„Hej, já si ten test nevymyslel," už i James začal vypadat trochu podrážděně. „Taková jsou prostě pravidla. Je ti šestnáct, musíš si jít napsat test a dozvědět se, jaké bude tvoje budoucí povolání."

„Tati… co to vlastně přesně je, ten GOAT test?" Kora už byla mnohem nejistější než předtím.

„GOAT, tedy Generální Optimální Abilitní Test, je psaný test, který musí podstoupit každý obyvatel Vaultu, když dosáhne šestnácti let. Pomáhá určit, kdo se nejvíc hodí na jakou práci," ochotně vysvětlil James. „Takže se prosím snaž udržet pozornost a neusnout."

Kora trochu provinile zaťukala ukazováčky o sebe.

„ Víš, co se říká, zlato. ‚Narodíme se ve Vaultu, umřeme ve Vaultu. Všichni budou otestováni, aby naše schopnosti nejlépe posloužily ostatním k lepšímu životu ve Vaultu.' Nezní ti to povědomě?"

„Trochu," povzdechla si Kora, a pak znovu propletla prsty v nervózním gestu. „Tati, to opravdu musíme umřít ve Vaultu? Nemůžeme někdy, no, třeba vyjít ven? Jen na chvilku?"

James se zamračil. „Takhle to tady dole nefunguje, a rozhodně nepomůže, když se budeš okolo příliš vyptávat na svět mimo Vault. Hlavně před správcem ne," varoval ji.

Když uviděl její zničený obličej, dodal poněkud mírněji: „Zlato, poslouchej mě. Tenhle život, tady dole v tom… Vaultu – já vím, že to není dokonalé. Ale je to tvůj domov. Jsi tu v bezpečí a vždycky budeš, rozumíš? Musíš se naučit cenit si toho, co máš. Protože to, co je tam venku… mimo Vault… to není život, který bych pro tebe chtěl. A ani tvoje matka by ho pro tebe nechtěla."

„Maminka?" zeptala se Kora s rozšířenýma očima.

James si těžce povzdechl. „Tvoje matka byla… byla krásná. Ale skutečnou krásu nevidíš očima… měla v sobě oheň, vášeň. Vždy měla zápal a energii, pro život, pro lásku… a pro tebe, zlato. Když otěhotněla, byla nejšťastnější, jakou jsem ji za dlouhá léta viděl. Chtěla pro tebe jen to nejlepší."

Pohled mu zabloudil na malý obrázek v rámečku. Byl zcela bílý a bez pozadí, a nebyly na něm žádné postavy, jen holý, černý text. „Zjevení 21, verš 6. Já jsem Alfa a Omega, začátek a konec. Já dám žíznícímu z pramene vody života zadarmo."

Chvíli jen tiše hleděl nepřítomným pohledem na obrázek, tak dlouho, že Kora začínala mít obavy. Ale potom rychle zatřepal hlavou a usmál se na ni. „Tak, a už dost otálení. Máš písemku, kterou musíš projít, tak utíkej do třídy a nikde se nezdržuj. A prosím, zlato, snaž se brát ten test vážně. To poslední, co ve svém životě potřebuju, je duch tvé matky, který mě přišel strašit za to, že její jediné dítě skončilo jako spalovač odpadků."

Trochu znejistělá, ale povzbuzená na duchu Kora přikývla, zapnula si kombinézu a vyběhla z ordinace. Na moment její oči zachytily nějakou drobnou figurku na otcově stole, ale vzápětí už ji nohy unášely kovovými chodbami přímo k učebně.

A rovnou do náručí té nejneoblíbenější skupiny, na kterou jen mohla narazit.

„Předvedu ti skutečnýho podzemního hada, Amato," uslyšela oplzlý hlas, ze kterého se jí skoro udělalo špatně.

„Dej mi pokoj!" odsekla Amata, nyní už šestnáctiletá, slušně rostlá dívka, a pokusila se projít přímo skrz Butche a jeho partu, která si nyní říkala Podzemní hadi. Podle Kořina názoru to byla parta blbečků, kteří neměli nic lepšího na práci, než tropit neplechu a dělat potíže, kamkoliv přišli. Ale z nějakého důvodu proti nim správce zatím nezakročil, alespoň Kora o tom nevěděla.

„Kam ten spěch, tátova holčičko?" zarazil ji Butch.

„Jo, tátova holčička!" opakoval po něm Paulie. Wally se tomu jen tiše ušklíbal, ruce založené na prsou.

Kora v sobě znovu ucítila doutnat vztek, který jí lomcoval vždycky, když Butche a jeho gang uviděla. Jenom poslední dobou si kromě ní našli i novou oběť – Amatu. Kora si byla jistá, že to bylo jen proto, že se jí jako menší zastávala, a o to větší měla na Butche zlost.

„Dejte jí pokoj!"

„Hele, doktorova holčička," Butch jí přejel pohledem, ve kterém se zračil výsměch s opovržením. „Ztrať se. Máme tady zábavu, a ty určitě nechceš, abych ti zopakoval tvoje předchozí lekce?"

Kora mohla jen zoufale zatínat ruce v pěst. I kdyby si na Butche sama troufla a nějakým zázrakem by získala v pěstním boji navrch, jeho dva nohsledi by mu určitě přišli na pomoc a ona by zase skončila na ošetřovně, se správcem majícím nemístné poznámky o tom, jak vůbec nespolupracuje a vyhýbá se svým povinnostem. Jakkoliv by si přála konečně Butche uzemnit, věděla, že v téhle chvíli na to fyzicky nemá. Nemohla nic dělat…

V ten moment se jí rozsvítilo. Rychlý pohled na Paulieho a Wallyho jí připomněl všechny ty chvíle, kdy Butch hlasitě proklamoval Podzemní hady a svoji pozici jako vůdce. On se v tom přímo vyžíval! Možná kdyby dokázala nějak podrýt jeho autoritu…

„Hej, Wally," odhodlala se nakonec k tomu, koho odhadla na Butchovu pravou ruku. Přišlo jí, že pokusit se naštvat někoho skoro stejně arogantního, jako byl Butch, by mohlo fungovat.

„Co?" Wally znechuceně odtrhl oči od Butche, který zrovna přišel s novými urážkami na Amatu.

„To musí být vážně něco, pořád jen lézt za Butchem jako pes," ušklíbla se, i když uvnitř žaludku cítila ostré střípky ledu.

„Cos to řekla?" tentokrát se už na ni otočil a zamračil se. Butch po ní taky střelil pohledem, ale vzápětí rychle zastoupil cestu Amatě, aby ji snad nenapadlo utéct.

„Ch-chci říct," polkla Kora, „že musí být skvělé být šéfovou pravou rukou. Pořád dělat co ti řekne, jít kam řekne a tak."

„Jakou pravou rukou?!" Wally jí div nevlepil pohlavek. „Já jsem tady šéf, jasný?! Co řeknu já, to platí. Podzemní hadi!" Otočil se na Paulieho. „Hej, Paulie, jdeme!"

„Cože? Proč?" Paulie zmateně střelil pohledem po Butchovi.

„Kam sakra vejráš?!" Wally mu tentokrát skutečně dal facku, i když spíš jen pro efekt. „Řek sem, že deme! Přebírám Podzemní hady, a ty deš se mnou! Podzemní hadi!"

„Uuhh… tak jo. Podzemní hadi!" opakoval Paulie zmateně a následoval Wallyho.

„Hej?! Kam to sakra dete? Ještě sem tu neskončil!" zakřičel za nimi Butch.

„Ale já jo! A mám stejný právo řídit Podzemní hady jako ty!" utrhl se na něj Wally. „Podzemní hadi!" zvolal a odešel, s Pauliem v těsném závěsu.

„Kurva, vrať se!" Butch za ním vystartoval, ale ještě předtím popadl Koru za vrchní díl kombinézy. „Já vím, že v tomhle máš ty svoje prsty, děvko. Radši si dávej pozor!" Prudce s ní smýkl na stěnu, až Koře vyrazil vzduch z plic, a rozběhl se za svým gangem.

„Uff, jsou pryč," oddechla si Amata a opatrně Koru poplácala po zádech. „Díky, žes mě jich zbavila. Debilové." Zavrtěla hlavou. „Nechápu, proč mi nedají pokoj? Jen proto, že je můj táta správce? Jako by to snad byla moje vina!"

„Určitě po tobě jdou jen kvůli mně," odpověděla Kora zkroušeně.

„Neblbni!" Amata se pro změnu usmála a znovu jí poplácala po rameni, tentokrát důkladněji. „Jestli je to jen kvůli tomu, tak je mi to ukradený. Ale vážně, jeden by si myslel, že si mě vybrali proto, že je můj táta správce. Tak pojď, nebo přijdeme pozdě na hodinu."

„Jasně," přikývla Kora a následovala Amatu do téměř zcela zaplněné učebny, kde pan Brotch už rozdával testy a nijak neskrýval svou nelibost nad pozdním příchodem svých studentů.

Navzdory tomu, jak moc se testu bála, Kora nakonec zjistila, že byla z toho testu spíš zmatená. Nebo znechucená, nemohla si vybrat. Všechny otázky byly kroužkovací, s výběrem jedné odpovědi ze čtyř, a některé vůbec nedávaly smysl, zatímco jiné byly jako pro děti. Zvlášť poslední otázka ji téměř nadzvedla ze židle: „Kdo je nejvyšší autoritou, svrchovaným vládcem a otcem nás všech?" A všechny čtyři kroužkovací odpovědi nesly označení: „Správce".

Tomu se dalo říkat propaganda!

‚Ale nakonec, mohlo to být i horší,' pomyslela si, když se ubírala chodbami zpátky do svého pokoje. ‚Pan Brotch byl alespoň milý, a to, že mi test určí stejnou dráhu jako tátovi, jsem tak nějak čekala. A určitě je to lepší, než dělat kadeřníka jako Butch!' Musela se tiše smát, když si vzpomněla na jeho takřka nepříčetný výraz, se kterým se oháněl, když mu Brotch sdělil výsledky jeho testu jako kadeřníka, a pobaveně si pomyslela, že se její život přece jen možná obracel k lepšímu.

(…)

(O tři roky později roku 2277, pár hodin po obědě, Vault 101)

„Vstávej! Vstávej! Prosím, musíš se vzbudit!"

Devatenáctiletá Kora rozespale zamrkala, podrážděná, že ji někdo rušil z jejího poobědního šlofíku. Když ale uviděla Amatin obličej, nemohla se ubránit veselému úšklebku.

„No ne, Amato *zív* to jsi ty. To je náhoda. Zrovna se mi o tobě zdálo…" řekla ještě napůl rozespalým hlasem.

„Cože? Eeee, to je odporné!" otřásla se Amata. „Prosím tě, dávej pozor, tohle je důležité!"

„A co je tak důležitého, že mě kvůli tomu rušíš z odpolední siesty?" zabručela Kora, poněkud rozmrzelá, že její vtípek nevyšel. Připravovala si ho celý měsíc.

„Musíš honem zmizet! Tátovi muži tě hledají! Už zabili Jonase! Musíme tě odtud dostat!"

Tahle slova zapůsobila jako studená sprcha.

„C-Cože? Amato, co to povídáš? Jonas je mrtvý? Proč? Co se děje?" Kora začala zmatkovat, až ji Amata musela pevně chytit za ramena.

„Jde o tvého tátu, on… on opustil Vault!"

Kora ztuhla, jak jí celým tělem projel elektrický šok a zanechal ji zcela ztuhlou. „Můj otec… opustil Vault?" opakovala tupým hlasem. „Ale Amato, to je přece…"

„Ano! A můj táta si myslel, že Jonas pomohl tvému tátovi utéct, takže poslal své muže a… a…" Amata se zajíkla, v očích se jí zaleskly slzy. „Bože, oni ho zabili… prostě ho mlátili a mlátili a nepřestávali, dokud… dokud… " jako by na ni dolehla tíha vlastních slov, její ruce na Kořiných ramenou se začaly třást.

Kora, přestože otupělá, stále ještě dokázala vnímat natolik, aby si Amatina stavu všimla. Tak něžně, jak jen zvládla, jí pomohla posadit se na postel. „Amato, já… je mi to moc líto…"

„Ne, to je dobrý. Jsem v pořádku," smrkla Amata a rychle si přetřela oči. „Já jen, je mi líto, že ses to musela dozvědět zrovna takhle. Vím, že Jonas byl i tvůj přítel."

Kora jen přikývla, její mysl stále vířila okolo všeho, co jí právě Amata řekla. Především to o jejím otci. „Amato," zkusila mluvit pomalu a rozumně, „můj otec přece nemohl odejít, vstupní dveře jsou zapečetěné-"

„Už nejsou," přerušila ji Amata bez obalu, potom se na moment zarazila. „Ty… vážně jsi o ničem nevěděla? Táta ti nic neřekl? Ani nenaznačil, že by odešel?"

Slabá stopa nedůvěry v jejím hlase Koru ranila, a proto odpověděla drsněji, než sama chtěla. „Jasně, zmiňoval se o tom na každém kroku. Proto si tu teď klidně vyspávám a čekám, až ze mě bezpečáci přijdou vymlátit duši!"

„Promiň," zareagovala Amata a objala ji. „Já, nechtěla jsem, aby to vyznělo takhle. Možná, možná ti měl všechno vysvětlit Jonas? Bože, to je hrozné… proč se musí dít takovéhle věci?"

Kora si uvědomila, že Amatu znovu dostala na pokraj zhroucení a rychle ji poplácala po zádech. „Promiň, moc se omlouvám. Nemyslela jsem to tak, já… taky mám problémy se s tím srovnat. Táta mi vždycky říkal všechno, a já se najednou vzbudím a on je pryč… úplně pryč…"

Amata přikývla. „Musí to pro tebe být mnohem horší než pro mě, ale nemáme čas. Můžou tady být každou chvíli. Pojď, musíš odtud utéct."

„Utéct odtud?" Kora trochu zpanikařila. „Kam? Kam bych měla utéct?"

„Ven, přece! Pryč odtud!"

„A-Ale já přece nemůžu opustit Vault!" vyhrkla Kora zděšeně. Předtím ráda snila o tom, že by se dostala za ty ohromné titanové dveře a podívala se ven, ale tohle bylo najednou úplně jiné, než její vlastní fantazie. „Co bych tam dělala? Kam bych šla? Tam venku je přece svět zničený válkou, zamořený radiací, bez života a, a-"

„Koro, já vím, co to znamená," naléhala Amata, „ale prosím, musíš mi věřit! Jonas je mrtvý, a jestli tě tu tátovi muži najdou, zabijou tě zrovna tak! V celém Vaultu není místo, kde by ses před nimi mohla schovat. Musíš prostě utéct odtud!" Když uviděla Kořin křídově bílý obličej, zarazila se, potom zkusila jinou taktiku. „Koukni – tvůj taťka přece odešel ven, ne? Proč by to asi dělal, kdyby tam venku nic nebylo? No tak, je víc jak dvě stě let po válce, tam nahoře už musí být klid. Určitě tam jsou zvířata, města a lidi, možná ne moc, ale nějací určitě! Proč by jinak utíkal z Vaultu a šel ven?"

„Já… já nevím…" Kora znovu začala ťukat prsty o sebe v nervózním gestu.

Amata jí rychle překryla ruce vlastními a podívala se jí přímo do očí. „Já vím, že tohle je hrozně těžké naráz spolknout, ale opravdu, utíká nám každá vteřina! Koukni – nejprve tě dostanu do pracovny tvýho táty, dobře? Tam poblíž je… leží Jonas… třeba ti tam nechal nějakou stopu! Zprávu, vysvětlení, dopis, cokoliv! To alespoň stojí za prozkoumání, ne?"

Když uviděla Koru rychle přikývnout, viditelně si oddechla. „Dobře. Já vyrazím hned a zkusím je odtud odlákat, ty jdi po mně, dobře? Setkáme se u pracovny tvýho táty. Kdybych tam náhodou nebyla, z jakéhokoliv důvodu, nečekej na mě, slyšíš mě? Jdi do pracovny mýho táty…"

„Do správcovy kanceláře? Ale vždyť-"

„Poslouchej! Táta bude někde mimo, nejspíš tě osobně hledá. Kancl má úplně prázdný. Ale co je důležitější, vede odtamtud skrytý tunel přímo ke vchodovým dveřím do Vaultu! Pokud bych tam nebyla a ty ses nakonec rozhodla odejít, budeš to potřebovat. Normální cestou by ses tam přes stráže nikdy nedostala." Amata sáhla do kapsy a ke Kořině úleku z ní vytáhla pistoli. Skutečnou, funkční 10mm pistoli! Vypadala v dobrém stavu. „Tohle jsem štípla tátovi z kanceláře. Já… byla bych ráda, kdybys to nemusela použít, ale můj táta se očividně neovládá a jeho muži ani nepotřebují záminku, aby ti ublížili. Kdyby si cokoliv zkusili, slib mi, že se budeš bránit, ano?"

Nečekala na přikývnutí, vtiskla Koře pistoli do rukou spolu se dvěma zásobníky a vyskočila na nohy. „Dobře, já jdu napřed a zkusím je odlákat. Vezmi si sebou všechno, co uneseš, a potkáme se v pracovně tvýho táty. Snaž se být nenápadná, pokud možno." Naposledy se na Koru starostlivě podívala a vyběhla ven.

‚Tati… cos to udělal? Tohle… tohle je zlý sen, že?' Ale pistole v jejích rukou byla chladná a tvrdá a skutečná, stejně jako děs, který jí schvacoval mysl a zimnice, která jí třásla tělem. Doufajíc, že vše se dřív nebo později vysvětlí, rychle očima přehlédla svůj pokoj. Našla batoh, který si často brala sebou na výpravy do nižších pater, a po krátkém zaváhání ho otočila vzhůru nohama, vše z něj vysypala a začala do něj skládat nejnutnější věci. Našla jednu náhradní kombinézu, dvě prázdné lahve, do kterých rychle natočila vodu, a jednu sladkou tyčinku, kterou rovněž přidala do svých zásob. V návalu nostalgie přihodila komiks od Amaty, který přečetla snad už stokrát, a poněkud nejistě se zahleděla na svůj nejnovější dárek, dlouhou, tvrdou baseballovou pálku. Opravdu se jí nechtělo, ale vědomí, že by někde skončila mrtvá, ji děsilo mnohem víc, takže si ji po zaváhání vzala taky. Na poslední chvíli ještě zahlédla na stěně jednu z nouzových lékárniček, a celý její obsah shrnula do batohu, aniž by se podívala, co to vlastně vzala. Pistoli pro jistotu schovala za pas, basebalku vzala do ruky a vyhlédla na chodbu.

„Hej, ty! Stůj!"

Kora ztuhla, když uslyšela hlas člena ostrahy Kendalla, ale než se mohl kterýkoliv z nich pohnout, na scénu vtrhli noví nepřátelé.

„Ááá! Radbrouci!"

Kora s hrůzou sledovala, jak se na Kendalla sesypalo několik radbrouků, ohromných hmyzích stvoření hnědé barvy, velkých jako její pěst a s kusadly jako jejími prsty. Alespoň čtyři se mu začali zakusovat do nohou a snažili se dostat skrz jeho brnění vaultské bezpečnosti.

Na moment váhala, zda mu nejít pomoct, ale když uviděla, že mu stačily pouhé dvě rány, aby vyřídil dva radbrouky, prudce se nadechla, a pak vyběhla vpřed a kolem něj. Málem zakopla, když se pokusila vysmeknout se mu zpod rukou, jak si všiml jejího útěku a hmátl po ní, ale právě v té chvíli se mu radbrouk zakousl do velmi citlivého místa a on s vyjeknutím ucukl. Jak utíkala dál, slyšela za sebou hlasité nadávky a odporný, cvrlikavý zvuk, jak drobná křídla radbrouků narážela o sebe.

‚Promiňte,' pomyslela si tiše a rychle utíkala chodbami. Prudce zabočila vlevo a utíkala dál, doprovázená hlasem, který se linul ze zabudovaného rozhlasu u stropu.

„Hovoří k vám správce. Všichni obyvatelé Vaultu 101 se okamžitě vrátí do svých ubikací. Radbroučí zamoření je pod kontrolou – nevměšujte se do záležitostí bezpečnostních sil Vaultu. Všichni obyvatelé, nalezení mimo svou celu, ponesou vážné následky. To je vše."

Koře ten hlas jen znovu zabořil ledový nůž do útrob a s pálkou v ruce a batohem přes záda znovu zabočila za roh, jen aby se srazila s osobou, kterou teď čekala nejméně – Butchem.

„Ty!" Kupodivu, namísto zlosti, rozčarování nebo snad zadostiučinění zaznívala v Butchově hlasu naléhavost – a strach. Popadl Koru za ramena a zatřásl s ní. „Musíš mi pomoct! Moje mamka je zavřená s těmi radbrouky!"

Kora vteřinu jen zmateně koukala, potom její mozek konečně zpracoval, co Butch řekl, a ona se pomalinku odtáhla, než jí v očích svitlo. „Butchi… ty mě žádáš o pomoc? Mě?" Jakkoliv nevěřícný její pohled byl, do očí se jí vkradlo podivné uspokojení. „Páni – tak tomuhle teda říkám ironie!"

„Jo jo, tak tě žádám o pomoc! No a?!" vyjel po ní, ale okamžitě zase nasadil prosebný pohled. „Koukni, mrzí mě, jak jsem se k tobě všechny ty roky choval. Nic z toho jsem nemyslel vážně, čestný slovo! Byla to jen legrace!"

Kora se na něj podívala tak nevěřícným pohledem, že rychle dodal: „Prosím, moje mamka je zavřená v místnosti s radbrouky! Já vím, že jsem se k tobě choval jako kretén, ale prosím, nenech mou mamku umřít kvůli tomu, co jsem ti já udělal!"

Koře prolétlo hlavou tisíc věcí – proč se jí nepokusil pomoct sám, odkud najednou ví, že se choval jako trouba (myslel to vůbec upřímně?) a, k její vnitřní hanbě, i hříšně uspokojivý pocit, jak si představila, že by ho donutila škemrat o trochu víc, než bylo nutné – když se chodbou rozlehl vysoký ženský křik, který všechny myšlenky okamžitě zaplašil.

„Mami!" vyjekl Butch hystericky. Vypadal v té chvíli tak vyděšeně a bezbranně, že Koře zmizelo z hlavy vše až na jednu věc.

„Dělej! Ukaž mi, kde je!" nepříliš šetrně do něj strčila a běžela za ním, co jí síly stačily. Bylo to jen o jednu chodbu dál, v ubikacích se zavřenými dveřmi. Kora bezmyšlenkovitě praštila do otevíracího tlačítka a vrhla se dovnitř, právě ve chvíli, aby uviděla, jak se po ženě bezmocně schoulené v rohu vrhají tři radbrouci.

I když si ráda později myslela, že měla pevnou a jistou ruku, přesnou mušku a moment překvapení na své straně, hluboko uvnitř věděla, že to bylo hlavně dílem obrovského štěstí. Když se po nich rozpřáhla svou pálkou, div při prvním švihnutí netrefila samotnou paní DeLoria. Ale štěstí jí přálo a zasáhla místo toho dva radbrouky. Odpálkovala je na stěnu, kde oba narazili se slyšitelným prasknutím a sesuli se k zemi, zanechávajíc na zdi za sebou slizkou žlutou stopu.

Třetí radbrouk konečně zaregistroval nově příchozí, otočil se a výhrůžně zacvakal kusadly. To bylo také to poslední, co udělal, když mu prudká rána basebalkou shora rozmlátila tělo na kaši. Kora se divoce rozhlížela okolo, ale žádnou další hrozbu už neviděla. Podařilo se!

„Butchi! Butchi!" žena se mezitím opatrně zvedla, a téměř okamžitě ze sousední místnosti vyběhl Butch a pevně ji objal. „Mami! Mami, jsi oukej! Jsi naživu, mami! Jo!" Z hlasu zaznívalo nadšení, jako by ji zachránil on sám.

Kora se pomalu vzpamatovávala z nenadálého přílivu adrenalinu, který ji teď postupně zase opouštěl a donutil ji opřít se dlaněmi o kolena, aby se nesesypala. To jí poskytlo dobrý výhled na objímající se dvojici, a spolu s úlevou zjistila, že cítí i určitou zášť nebo alespoň vztek.

‚Taky by tě nezabilo, kdyby sis uvědomil, kdo zachránil tvojí mamce krk,' pomyslela si, zatímco se pomalu vydýchávala, a když už si myslela, že dokáže normálně jít, vykročila pryč.

„Tys to dokázala! Dokázalas to! Zachránilas mi mamku!" Kora najednou zjistila, že byla v dechberoucím, pevném objetí svého úhlavního nepřítele, ale nedokázala se pohnout, vykroutit se nebo ho i jen praštit. Příliš ji ohromilo, že ji prostě jen objal. „Bude v pořádku, ona bude vážně v pořádku! Si ta nejlepší holka, jakou sem kdy potkal!"

Nenadálá pochvala od kluka, který jí donedávna způsoboval jen samá příkoří, způsobila, že se velmi překvapivě začervenala. „Dobře, dobře," zamumlala a pokusila se opatrně vykroutit, doufajíc, že si nevšimne barvy jejích tváří. „Vždyť jsem jenom-"

„Na! Tady!" Ke Kořině zděšení si Butch zničehonic začal rozepínat svou vestu, než ji strčil Koře do rukou. „Vím, že to není moc, ale chci, aby sis vzala mojí bundu Podzemních hadů! Na! Ber!"

Příliš šokovaná, než aby ho dokázala odmítnout, Kora mechanicky nabízený předmět přijala, a potom stejně mechanicky vykročila pryč. Teprve venku na chodbě si uvědomila, co se vlastně stalo, a překvapeně se podívala na kvalitní černou kůži, která jí spočívala v rukou.

‚Beru to zpátky. Asi to přece jen není takový mizera,' pomyslela si, když, poněkud ostýchavě, raději zabalila bundu do svého batohu a rázně vykročila dál.

Byla tak zadumaná do toho, co se stalo, že další osoby si všimla až ve chvíli, kdy jí pevně sevřela ramena a zastavila na místě.

„Ááá!" zaječela, ale skoro okamžitě se zklidnila, když se ji nikdo nepokusil zabít, omráčit ani umlčet. Místo toho uslyšela rovněž trochu vyděšený, ale přesto uklidňující hlas.

„Jen klid děvče, jen klid! Nic ti neudělám!"

„Vy… vy jste strážník Gomez!" uvědomila si Kora. Toho sympatického strážného ve středních letech si dobře pamatovala.

Muž přikývl, a poněkud nejistě ji pozoroval. „Máš štěstí, že jsem tě našel já. Ostatní k tobě tak milí nebudou." Rychle se rozhlédl, jestli někoho neuvidí, a pak ji postrčil kupředu. „Koukni, nevím, co tu děláš a, a ani to vědět nechci. Jen, prostě jdi dál a já budu předstírat, že jsem tě nikdy neviděl!"

„Pane Gomezi… díky," řekla Kora, dojatá, jak moc jí ještě někteří lidé věřili.

„Je to škoda, co všechno se stalo," zavrtěl hlavou Gomez. „Nemůžu uvěřit, co udělali Jonasovi. Strážník Mack se prostě neovládal, a… ale ty jsi hodné dítě. Neudělala jsi nic, čím by sis tohle zasloužila. Jdi, jdi a najdi svého tátu, jestli můžeš."

„Mack… Mack zabil Jonase?" opakovala Kora, zděšená, že najednou zjistila jméno vraha tátova nejlepšího přítele a asistenta.

„Na tom teď nesejde. Honem, zmiz odtud a nezastavuj se! Nesmí tě tu chytit!" Napůl násilím ji Gomez postrčil kupředu, stáhl si zpátky průhledné hledí své přilby, naposledy se na ni soucitně podíval a poté vykročil dál do chodby, jako by ji nikdy nepotkal.

Dál klopýtala uličkami, dokud se nezastavila u povědomého místa. Něco jí to připomínalo, něco… něco… tátova ordinace!

Plná nadšení, ale zároveň i obav z toho, co najde, vtrhla dovnitř. Jenže našla místnost prázdnou. Žádní lidé, žádní radbrouci, ani roboti. Nebylo tu ani Jonasovo mrtvé tělo. Na moment ji napadlo, zda ho snad už neodnesli, ale nevšimla si ani žádné krve. S pocitem úlevy i napětí si uvědomila, že Jonas musel umřít jinde.

Skoro se zase hned otočila pryč, ale něco upoutalo její pozornost, kromě další lékárničky, kterou poněkud nejistě, ale přesto přidala k obsahu svého batohu. Nebyla to ani figurka, kterou si nyní mohla zblízka prohlédnout, a která hlásala, že šlo o limitovanou edici vaultských figurek, na níž bylo napsáno: „Chytrý člověk ví, že obvaz pouze skryje jeho zranění."

‚Jak pravdivé,' pomyslela si. Na moment byla v pokušení podívat se do tátova počítače, jestli by tam něco nenašla, ale zamítla to. Tohle byl jeho počítač se záznamy o pacientech, těžko by jí nechal zprávu tam. Navíc byl zamčený a ona neznala bezpečnostní heslo.

Už se chystala k odchodu, když jí najednou zrak padl na obrázek na zdi. Nebyl postavený na stolku, ale měl stejné bílé pozadí, absenci jakýchkoliv postav a černý text.

„… Alfa a Omega…"

Natáhla prsty, se svíravým pocitem v žaludku přejela přes ta vytištěná slova, a pak s vypísknutím uskočila, když něco prohmátla a obrázek se zničehonic vyklopil ven. S úžasem zjistila, že to byla jen dvířka, něco jako malý trezor, který skrýval… balíček?

Roztřesenými prsty pro něj sáhla a otevřela ho. Našla v něm srolovaný plánek plný nákresů, které jí nic neříkaly, hromadu víček od lahví (bylo to snad tajné odkladiště odpadků?) a malý modul. Nejdřív netušila, k čemu může být, ale pak si všimla drobných zářezů na jedné straně a odlesků pocínovaných plošek. Vzpomněla si, že její Pip-Boy měl zdířku, kam se daly vkládat a přehrávat zvukové záznamy…

S pocitem tichého očekávání, jako by vzduch kolem zhoustl na trojnásobek své obvyklé hustoty, modul zasunula do Pip-Boye a čekala. Obrazovka, informující o načítání, se naplnila až děsivě rychle, a hlas, který vyšel z hlasového modulu, jí zadrhl dech v hrdle.

„… no, a jsme tady. Uhnízdění hluboko uvnitř Vaultu 101. Je tu chladno, hrozně chladno. Přesto, mnohem větší chlad cítím z nepřítomnosti Catherine… och, Catherine… hrozně si přeju, abys tu byla se mnou. Jak mám sakra tohle zvládnout, sám? Žít dole, v téhle díře. Starat se o naše dítě… ale je to náš život teď, takže bych si na to asi měl raději začít zvykat. Správce, který tohle místo řídí, je arogantní tyran, ale už jsem se vypořádal s horšími."

Tam zpráva skončila.

‚To… to není možné,' pomyslela si Kora a zuřivě vrtěla hlavou. ‚To je tátův hlas… na té zprávě. Mluví o mámě, a o mně, ale mluví… mluví jako by sem přišel až po mamčině smrti. Copak neumřela tady? Copak se nenarodila tady? Tati, co – co se tu pro všechno na světě děje?!'

Nevěděla, jak dlouho tam tak stála, než ji z otupělosti vytrhlo hlasité zařinčení. S úlekem se probrala, rychle nacpala pytlík do už pomalu zaplněného batohu a vyběhla ven. Opatrně se rozhlédla, ale viděla jen blikající rudá světla a pár mrtvých těl radbrouků, jinak byl všude klid. S neklidem v duši pospíchala dál, doufajíc, že vše se časem vysvětlí.

Utíkala dál, snažila se při tom nevnímat, že míjela mrtvá těla na zemi, a ne všechna patřila radbroukům. Do očí jí znovu vstoupily slzy, když proběhla kolem jídelny, jen aby se zastavila a vrátila o kus zpátky, aby s hrůzou poznala mrtvé tělo staré paní Taylerové, stejně jako chlapce a dívku svého věku, kteří měli v kombinézách krvavé díry a stopy po kulkách. Kdo anebo proč jim to udělal, se neodvažovala domýšlet. Jen utíkala dál, ignorovala všetečnou zprávu od správce, která se každých pár minut opakovala, plížila se chodbami jako zloděj a občas byla nucená dostat z cesty nějakého radbrouka, především svojí pálkou. Byla hrozně ráda, že nikdy nenašla víc jak dva pohromadě. I tak už měla na kalhotech několik škrábanců.

Zrovna se plížila kolem dalšího okna, když už jí poněkolikáté za ten den tělo ovládl třas.

„Buď rozumná, Amato. Strážník Mack má svou práci možná rád, ale já ne. Prostě nám řekni, kde je tvá kamarádka, abychom si s ní mohli promluvit."

‚Správce!' Kora opatrně nakoukla oknem, a uviděla hrůzou strnulou Amatu sedět na židli, nad ní se tyčit mohutnou mužskou postavu v bezpečnostním brnění a s pendrekem v ruce, a správce, stojícího čelem k židli (a zády k oknu), který na vše dohlížel. Rudá podlitina na Amatině tváři nasvědčovala tomu, že už se z ní pokusili něco dostat, a v Koře se znovu hnula žluč, tentokrát však jako nikdy předtím. Předtím to byli jen kluci jejich věku, hloupí násilníci a rváči, co si jen dokazovali vlastní mužnost. Tady bylo ubližováno cíleně jen proto, že se Amata kamarádila s ní.

Aniž věděla jak, ruka jí sklouzla k pistoli, kterou měla stále za pasem.

„Já nechci," vzlykla Amata, s rukama napůl připravenýma krýt se před dalšími ranami. „Je to přece moje kamarádka. Co má s tímhle vším vůbec společného?"

„Pravděpodobně nic," správce se očividně snažil o otcovský, domlouvačný tón, i když mu obočí škubalo netrpělivostí, „což je přesně ten důvod, proč ji musíme najít. Jenom se jí zeptáme na pár otázek, nic víc."

„Nemám ji znovu povzbudit, šéfe?" zavrčel Mack, pendrek připravený k úderu. Amata s hrůzou zjistila, že její otec se na něj sice podíval, ale nijak ho nezastavil!

„Amato, pokud to neřekneš mě, strážník Mack ti velmi rád pomůže," správce pomalu zvedl ruku.

„Tati, p-počkej! Nedělej to! J-Jsem přece tvoje dcera!" Amata už skoro zbledla strachy.

„Jistě že jsi, dítě. Ale já jsem otec stejně jako správce, a v této chvíli má bezpečí Vaultu přednost před tvým," v mužském hlase nezazněla žádná skutečná lítost. „Takže…"

„Dáš tu ruku dolů a chcípneš, svině!"

Všichni tři se překvapeně podívali ke dveřím, Amata s lehkou nadějí, Mack s podrážděním a správce s nevěřícným výrazem. Nestál tam nikdo jiný než jejich hledaná, s obouručně drženou pistolí, kterou mířila přímo na správce.

„No vida. Zdá se, že naše uprchlice za námi přišla sama," řekl správce klidně. „Odlož tu pistoli, než někdo přijde k úrazu."

„Jediný, kdo je tu zatím zraněný, je Amata," zavrčela Kora, „a jestli nechceš, abych za to něco udělala já tobě, koukej ji pustit." Na rozdíl od všech předchozích situací, necítila teď v břiše žádný chlad, necítila ani ztuhlé svaly. Cítila jen planoucí řeku, jak jí protéká žilami, připravená kdykoliv zmáčknout spoušť.

„Oh?" správce zvedl obočí, ale než stihl něco udělat, vložil se do toho Mack.

„Tak už dost keců! Teď ti předvedu, co tu dělám se zrádcema!"

Vzápětí se událo několik věcí najednou.

Amata, vida že se na ni nikdo nesoustředil, vyskočila ze židle a rozběhla se k východu. Mack, který zaregistroval její pokus o útěk, se rozpřáhl obuškem, aby ji srazil. A Kora, vida hrozbu své přítelkyni, trhla zbraní doprava a vystřelila.

Rána jí prudce trhla rameny a pistole jí div nevyskočila z rukou, jak se jí prudce vtlačila do dlaní. Zároveň silný práskavý zvuk na moment ohlušil její uši. Ale nejvíce utrpěly její oči, které doširoka rozšířené sledovaly, jak kulka ohromnou rychlostí vylétla, proletěla vzduchem a, zřejmě opět vedená ohromným štěstím (nebo snad smůlou?), se zabořila do strážníkova čela.

Když se muž s překvapeným výrazem skácel k zemi, takřka bez hlesu, Kora už věděla, že je mrtvý.

‚Zabila jsem ho… já ho zabila… zabila jsem člověka…'

Několikrát zamrkala, potom pomalu svěsila pistoli dolů. Skoro nejistě přistoupila o krok blíž, zjistit, co to opravdu provedla.

Nemusela si ani kleknout, aby zkontrolovala pulz. Jasně viděla, že se Mack nehýbal, jeho hruď se nezvedala a on sám nejevil jakékoliv další známky života.

Byl mrtvý.

Nejistá, co by měla cítit, protože v té chvíli měla uvnitř sebe zcela prázdno, Kora pomalu zvedla zbraň a namířila ji na správce.

„Odlož tu zbraň," navzdory situaci vypadal správce velmi klidně. „Nepřidělávej si víc problémů, než už máš."

„Ty problémy jsi způsobil ty, Ty a tvoji lidé," odpověděla Kora, zničehonic bez jakékoliv špetky emocí.

„Mýlíš se. Vše způsobil tvůj otec, tím, že opustil Vault. Otevřel dveře, které měly zůstat zapečetěné po stovky let. Tím způsobil…"

„Blábol. Já… já už vím pravdu. Můj táta není z tohohle místa, nenarodil se ve Vaultu. A já… já taky ne," sotva to dořekla, Kořina maska klidu se rozpadla. Vír znovu zachvátil její nitro a nevědomky udělala krok zpátky, než narazila zády do zdi. Přišlo jí, že musí mít nohy z cukrové vaty. Musela vynaložit veškeré úsilí, které dokázala, aby neupadla.

„Věděl jsem, že ho nemám brát. Náš vlastní lékař umřel při nehodě, a já neměl na vybranou, pokud jsem chtěl zabezpečit chod Vaultu. Ale teď vidím, jaká to byla chyba, vzít do Vaultu člověka zvenčí. Jakákoliv naděje, kterou jsem měl, na vychování alespoň jeho dítěte k hodnotám, které jsou zde ve Vaultu nadevše, byly plané od samého začátku. Ty a ten tvůj otec jste svou přítomností tento Vault jen pošpinili, znečistili, zničili…"

„Sklapni! Sklapni sklapni sklapni!" rozkřičela se Kora. Ruka s pistolí se jí začala chvět.

Správce už neřekl nic, a Kora měla alespoň moment na vydýchání se, než se na něj podívala znovu. Sebrala v sobě všechnu odvahu a řekla: „Dejte mi klíče od vaší kanceláře a heslo. Odcházím."

„To neudělám," zavrtěl hlavou.

„Dejte mi to heslo," pronesla výhrůžněji a namířila na něj pistoli.

„Nebo co? Zabiješ mě, jako jsi zabila Macka? Prosím. Do toho, máš-li odvahu."

Jenže Kora zjistila, že tohle bylo jiné. Byl neozbrojený, nenapadl ji, a i když byl odpovědný za smrt Jonase a možná i za vyhnání jejího táty, nehledě na její vlastní osud, a k tomu ublížení Amatě, nedokázala to. Nemohla chladnokrevně zabít bezbranného člověka.

„Odcházím," zopakovala, rychle se ohlédla přes rameno a začala couvat. „Odcházím z Vaultu, pryč odtud. Nezůstanu tady."

„Jen si jdi, pokud to dokážeš," správce do ní zabodl oči, chladné a černé jako onyx. „A už nikdy se sem nevracej – protože jestli to uděláš, na místě tě zastřelím!"

To byla poslední kapka pro Kořiny nervy. Na místě se otočila a začala utíkat, napůl očekávajíc, že se jí do zad zaryje kulka, uslyší volání poplachu nebo dupot desítek nohou. Nic z toho se však nestalo, a ona dorazila před dveře do správcovy místnosti udýchaná a zpocená, ale naživu.

Amata už tam seděla na pohovce, hlavu v dlaních. Když ji uslyšela, prudce vzhlédla. „Můj táta! Je…"

„Je naživu," řekla tiše Kora.

„Oh, díky ti!" Amata ji pevně objala. „Já vím, že udělal hrozné věci, ale pořád je to můj otec. Je to jediná rodina, kterou mám." Potom, trochu ostýchavě, sáhla do kapsy a vyndala odtamtud modul podobný tomu, který našla Kora v trezoru v Jamesově ordinaci. „Jonas… leží ve vedlejší místnosti. Já… našla jsem u něj tohle."

Kora, navenek klidná, ale uvnitř plná obav, si modul vzala, a zasunula ho do zdířky stejně, jako ten předchozí.

„Ještě moment, Jonasi. Musím nejdřív tohle nahrát. Já… nevím, jak přesně ti tohle říct. Jen doufám, že pochopíš, proč jsem to udělal, i když vím, že se můžeš cítit podvedená a nazlobená. Hodně dlouho jsem o tom přemýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl, že pro tebe bude nejlepší nic nevědět. Příliš mnoho věcí by se mohlo pokazit a nikdo nemůže říct, jak správce zareaguje, až to zjistí. Bude nejlepší, když ze všeho bude moci obvinit jenom mě."

„Až tohle uslyšíš, budu už pryč. Musel jsem to udělat. Jsi už dospělá, jsi připravená postavit se na vlastní nohy. Možná, jednou, budou věci jinak a my se znovu budeme moci potkat. Nemůžu ti říct proč, ani kam vlastně jdu. Nechci, abys mě sledovala. Bůh ví, že život ve Vaultu není dokonalý, ale alespoň budeš v bezpečí. Jenom tohle samotné mi dává sílu pokračovat."

Nový hlas, pravděpodobně Jonasův. „Nechci na vás tlačit, doktore, ale cítil bych se líp, kdybychom to už měli za náma."

Opět Jamesův hlas. „Dobře. Jdi napřed… … Sbohem, zlato. … Miluju tě."

Konec zprávy.

„Tati…" v Koře se znovu hnulo svědomí, když uslyšela poslední okamžiky svého otce, než zmizel z Vaultu a nechal ji tu samotnou. Jediné, co jí pomohlo neupadnout do letargie, byla Amata, která jí tiše položila ruku na rameno v tak útěšném gestu, jak jen zvládla.

„Je mi to moc líto," řekla tiše, potom trochu nejistě spletla prsty, ale nakonec se na Koru zadívala. „Tak… co budeš dělat?"

„Půjdu ven," odpověděla Kora tichým, ale rozhodným hlasem. „Musím za ním a najít ho. Nemůžu… nechci tu už zůstat."

„To je dobře," Amata si viditelně oddechla a vtiskla jí cosi do ruky. Kora se na to podívala a zjistila, že šlo o několik bankovek, které zřejmě v čase před válkou platily za peníze, a malý sáček víček od lahví, stejných, jaké našla ve skrýši za obrázkem. „Tohle jsem tu našla ve stole, myslím, že se ti to bude hodit. Pojď, dostanu tě odtud, než se naděješ!" Na nic nečekala a už táhla Koru ke dveřím, které jim stály v cestě ke správcově kanceláři.

„Amato, počkej! Já… nedokázala jsem získat heslo…"

„Nevadí. Sleduj mě," mrkla a vytáhla z kapsy šroubovák a cosi, co vypadalo jako kovová sponka do vlasů. „I když neznáš heslo, všechny dveře ve Vaultu mají starý bezpečnostní mechanismus, díky kterému je můžeš otevřít ručně – pokud máš klíč, nebo umíš tohle," mrkla, stiskla na panelu několik tlačítek a ve dveřích se odsunul malý panel a odhalil klíčovou dírku.

„Musíš na to jít opatrně. Nejprve dostaneš dovnitř šroubovák," ukázala jak, „a potom zkoušíš s vlásenkou, kde nejspíš je ten malý bod, do kterého měl pasovat klíč. Čím blíž budeš, tím víc bude zámek povolovat, když otáčíš šroubovákem," znovu předvedla a trochu zabrala. „Jenom dej pozor, když zabereš moc a jsi na špatném místě…"

CINK!

„… zlomíš vlásenku," ukázala ohnutý konec kovu a rychle vytáhla z kapsy další. „Ale když se ti to podaří udělat správně… hle!" pyšně ukázala na dveře, které se samy od sebe otevřely. „Krásně průchodná cesta. Mělo by to fungovat na všechny dveře, na které bys mohla narazit." Vtiskla Koře do ruky šroubovák a malou krabičku vlásenek a rychle vstoupila dovnitř. „Honem, než si nás někdo všimne!"

Kora trochu omráčeně následovala svou přítelkyni dovnitř, kde za ní Amata rychle zavřela dveře a začala prohrabovat skříňky. Našla ještě další tři zásobníky po dvanácti kulkách a tři stimpaky, které všechny dala Koře, a potom si zamračeně sedla k terminálu. „Asi se ti nepodařilo vytáhnout z táty heslo, že?"

„No…"

„Nevadí. Druhá lekce o hackování je na cestě," mrkla na Koru.

„Amato… kde ses proboha naučila vylamovat zámky a nabourávat se do počítačů?" zeptala se Kora nevěřícně.

„No… to víš… tak různě," odpověděla vyhýbavě Amata, ale rychle strhla Kořinu pozornost zpátky na obrazovku. „Koukni, jakmile to po tobě chce heslo, zadáš tenhle příkaz," ukázala, „a systém se restartuje v nouzovém režimu. Stále bude chtít heslo, ale zároveň ukáže nějakou nepřehlednou změť dat. Vtip je v tom, že je mezi nimi ukryté heslo, nejspíš pojistka programátorů, aby se kdykoliv mohli dostat do systému. Ty to heslo musíš najít, nejlépe tak, že označíš tyhle kousky kódu," ukázala, „a dáš enter. To začne mazat ty kombinace, které heslem určitě nejsou. Bohužel jsou omezené, takže nakonec budeš stejně muset hádat, ale když budeš mít štěstí, uhádneš to dřív, než ti vyprší čtyři pokusy, které na zadání hesla máš."

„A když to neuhádnu ani napočtvrté…"

„… terminál tě odstřihne a bez hesla už se do něj nenaloguješ," přikývla Amata. „Tady je to naštěstí lehké, vidíš? Taťka nikdy neměl moc představivosti," ukázala na poslední zbývající sekvenci, dvakrát odentrovala a systém rychle začal nabíhat. „Tak, a máme to tu. Tady jsou nějaké nudné údaje o pokynech pro správce Vaultu, poslané nějakým doktorem Braunem nebo co… tady máme pokyny pro případ nouze, seznam zásob, vše na nic… á, tady je volba na otevření tunelu!" ukázala. „Teď stačí jenom kliknout a…

„Počkej!" zarazila ji Kora a trochu nejistě ukázala na jednu ze složek. „Co je tohle?" ukázala na další složku s názvem Megaton.

Amata se rovněž zatvářila překvapeně, potom složku rozklikla a začala procházet záznamy. Z tváře se jí přitom začala ztrácet barva.

„Fotografie… hlášení… expediční tým… neuvěřitelné," vydechla. „Oni… oni už Vault otevřeli. Můj táta už Vault otevřel, před víc jak dvaceti lety!"

„Ale… proč?" zeptala se Kora.

„Nemám tušení," zavrtěla hlavou Amata. „Ale koukni se na to! Poslal ven paní Palmerovou, když ještě byla mladší, a zřejmě jejího manžela či koho. Přinesli zpátky hlášení o venkovním světě, okolí Vaultu a taky navázali kontakt s blízkým městem jménem Megaton." Oči jí nebezpečně ztvrdly. „On… on nám tu všem lhal! O bezpečí, neprostupnosti Vaultu a okolním světě, bohapustě o všem lhal! A klidně by nám lhal dál a nikdo by nic nevěděl, kdyby tvůj táta neutekl!"

Kora se skoro lekla, když Amata zatnula pěsti. Na moment vypadala, že měla chuť se vrátit a jít si se správcem vše vyříkat, ale když se letmo dotkla její paže, zavrtěla hlavou a jakoby se probrala. Už to byla opět její stará kamarádka.

„Promiň, jen… mě to trochu vykolejilo," přinutila se usmát, i když Kora viděla, kolik úsilí jí to stálo. „Vlastně je dobře, že jsme tenhle záznam našli, nebo ne? Teď víme, že tam venku je život, lidé a především blízko Vaultu je město, ten… Megaton. Být tebou, začala bych s pátráním tam. Je velká šance, že alespoň zahlédli tvého tátu odcházet, pokud se tam rovnou nezastavil a nenakoupil zásoby."

„Pojď, budeme o tom mluvit později. Musíme tě dostat ven, než sem tátovi muži vrazí," rychle vybrala volbu otevření tunelu, popadla Koru a odtáhla ji od panelu. Obě tak mohly, kromě hlasitého vrčení a skřípění namáhaných motorů, vidět, jak se kus podlahy odsunul a odhalil schodiště vedoucí těsně pod úrovní podlahy. Obě se tam pohodlně vešly, když se trochu přikrčily.

Amata se rozhodně vydala dolů, s Korou v těsném závěsu. Prošly skrz několik dalších dveří, než narazily na širokou, ale na první pohled prázdnou místnost, ze které navíc nevedl žádný další východ. To Amata vyřešila, když se pečlivě rozhlédla po zdech, potom přistoupila ke žlutému ovládacímu panelu a přepnula na něm tlačítko. „Vyplatí se všímat si detailů," mrkla na Koru, když jedna stěna zajela do podlahy a odhalila jim průchod – přímo do vstupního atria Vaultu!

„Koukni, my jsme to dokázaly! Jsme tady!" Amata vzrušeně proběhla skrz průchod a vrhla se k ovládacímu panelu dveří, kde už začala hledat otevírací sekvenci. Kora nejistě vstoupila za ní, její pochybnosti ohledně odchodu znovu začaly narůstat.

„Honem! Slyším je na druhé straně! Dostaň sem někoho, aby otevřel ty zatracené dveře!"

Kora málem nadskočila, když z hlavních dveří, přímo naproti vchodu do Vaultu, uslyšela hlasy, které považovala za další stráže. Zoufale se podívala na Amatu, ale ta právě stiskla poslední tlačítko na panelu a triumfálně prohlásila: „Mám to!"

Jako na povel se roztočily a rozblikaly poplašné kontrolky na stěnách a Vault zalilo červené a žluté světlo. Rozhoukala se hluboká siréna, jak se ze stropu vysunulo mechanické rameno, vsunulo úzký otevírací klíč do kulatého otvoru ve dveřích Vaultu, s tichým zasyčením se v něm uzamklo a začalo tahat těžké dveře dovnitř. Kora si na moment pomyslela, že něco tak úzkého se muselo brzy zlomit, ale rameno, buď nějakým zázrakem, nebo díky zákonům fyziky, kterým nerozuměla, dokázalo těžké dveře posunout pryč z jejich místa, než je odkulilo stranou a odhalilo širokou, do kamene vytesanou jeskyni. Koře se na moment zdálo, že na konci té jeskyně vidí slabé bílé světlo.

„Dokázaly jsme to! My jsme to dokázaly! Otevřely jsme dveře!" Amata nadšeně Koru popadla a přitiskla jí k sobě.

„Amato, myslím, že hlavní díl práce jsi tu udělala ty," zamumlala.

„Nesmysl!" odbyla ji. „Kdyby ses neukázala, když se ze mě můj táta snažil dostat, kde jsi, nikdy bych se sem nedostala. Možná… možná bych skončila jako Jonas…" otřásla se, a Kora okamžitě pocítila chuť ji utěšit, než ji Amata od sebe opatrně odtáhla.

„Koro, tady… musím tady zůstat. Už s tebou nemůžu jít dál. Ty musíš jít a najít svého tátu, ale já musím zůstat tady."

„Ale… ale proč? Amato, nemůžeš jít se mnou? Já, já nevím, jestli tam venku dokážu přežít. Nikdy jsem venku nebyla!" zaprosila Kora zoufale.

„Já venku taky nikdy nebyla, vzpomínáš si?"

„Ano, ale… ty jsi silná, odvážná, průbojná a chytrá… ne jako já…" Kora se podívala stranou, než ji pevně objaly dvě mladé paže.

„Koro, trochu důvěry," usmála se na ni Amata. „Já ti jen pomáhám utíkat, ale nemám nejmenších pochyb, že jestli má někdo z nás dvou větší šanci tam venku přežít, jsi to ty. Ze mě možná bude další správce – jestli to tu můj táta předtím nepošle k čertu – ale ty, tebe tam venku čeká něco mnohem úžasnějšího." Zavrtěla hlavou. „Nebudu ti lhát – budeš to mít těžké, asi mnohem těžší než já. A určitě to občas bude vypadat beznadějně. Ale, jakkoliv málo to může být, pamatuj si, že v tebe věřím – věřila jsem, a vždycky věřit budu. Takže jdi, najdi svého otce, a jestli se k tobě Pustina nebude chovat přátelsky, ukaž jí, zač je toho loket!" zašklebila se.

Za jiných okolností by jí to možná znělo hloupě, ale Kora byla v té chvíli vděčná za jakýkoliv projev povzbuzení. Naposledy Amatu objala, než ji nový zvuk vytrhl z toho krátkého okamžiku přátelství.

„Támhle je! Chyťte ji!"

„Jdi! Nečekej a jdi! A neboj se o mě, budu v pořádku!" zakřičela Amata a vrhla se do cesty strážným, kteří se konečně dostali skrz odemčené dveře. Ti okamžitě poznali správcovu dceru a snažili se jí uhnout, což jen skončilo tím, že je dívka povalila a všichni skončili na jedné hromadě na zemi.

Kora na nic nečekala, rozběhla se po třech schodech dolů a proběhla kolem otevřených dveří. Pod nohama ucítila drsnou kamennou podlahu, podobnou a přece natolik jinou od ohlazených dlaždic Vaultu. Na moment strnula, když u dveří uviděla ležet několik začernalých koster, které takřka určitě patřily lidem. Některé z nich navíc ještě svíraly v rukou ručně vyrobené transparenty s nápisy: „Umíráme tu, idioti!", „Pusťte nás dovnitř, zkurvysyni!" nebo „Pomozte nám!". Srdce se jí sevřelo, ale zvuky za ní ji donutily utíkat dál.

Nemusela ani utíkat příliš daleko, když zaslechla cosi jako: „Tam já nejdu," a „Nejsem blázen," a vzápětí ztuhla, když znovu uslyšela ten hrozný skřípot, jak se titan dřel o titan. To se znovu aktivovalo rameno, a když se ohlédla za sebe, uviděla už jen, jak se vchodové dveře do Vaultu zavřely. Byla v pasti… venku, mimo Vault.

Prudce potřásla hlavou, aby zahnala slzy, které hrozily vedrat se jí do očí, posunula si batoh na ramenou, přistoupila k dřevěné palisádě, která přehrazovala cestu ven z jeskyně a zhluboka se nadechla. Potom otevřela dveře v ní a učinila první krok ven, do světa venku, zničeného válkou, radiací a lidmi.

AN: Jak jsem slíbil v budoucí kapitole, sem níže přijdou všechny vlastnosti, které jsou o Koře známy a které se hodně zaslouží o to, že bude jednat, jak bude jednat. Vycházím z oficiálního začátku hry Fallout 3, takže se nemusíte bát, že by byla Kora nějak "nerfnutá". Na to, abych z ní udělal další Mary Sue, ji mám až moc rád - a taky je zábava vidět ji se občas svíjet. :D

Kora Williamsová

vzhled - čokoládově hnědé vlasy, zelené oči
výška 167cm, váha 56kg
Menší, útlá postava, ne moc silná a houževnatá,
ale obratná a bystrá, prsa krásně velká, plná a pevná
kůže bledá z nedostatku pobytu na slunci

RASA

Caucasian (běloch, musel jsem kvůli tomu otevřít slovník...)

SPECIAL

S(valstvo):4
P(ozornost):6
E(fektivní výdrž):3
C(udnost):6
I(nteligenční kvocient):8
A(ktivní ohebnost kloubů):6
L(askavost osudu):7

ZVLÁŠTNÍ DOVEDNOSTI

Medicína
Věda
Vyjednávání

ZÁLIBY

Táta a jeho práce
Amata
Barbar Grognak (komiks)
Pan Ručka a roboti/stroje obecně

NEZÁLIBY

Butch a jeho Podzemní Hadi
Správce
Škola a povinnosti ve Vaultu
Radbrouci