Victoire Weasleyová nemohla spát. Letošní školní rok už byl v plném proudu a Victoire si uvědomila, že bude probíhat úplně stejně jako předešlé roky. Spolubydlících už měla dost a školní předměty ji také nijak neuspokojovaly. Připadala si, jakoby její pravý potenciál nemohl dojít uspokojení v tomhle zatuchlém prastarém prostředí. Bylo jí třináct a měla pocit, že ji nikdo nechápe.
Stála před zrcadlem, opřená dlaněmi o umyvadlo. Podívala se na svůj unavený odraz. Tiše zašeptala: „Chtěla bych být někde, kde mě dokážou ocenit."
„Žádost přijata," uslyšela v odpověď.
Victoire se neskutečně polekala. Urychleně opustila koupelnu a zaryla se do přikrývek. Oči měla vyvalené a její mysl neustále setrvávala v rozebírání osudového okamžiku. Teď už teprve nemohla usnout. I kdyby věděla, co způsobila, neusnula by. Neusnula by nadšením. Její život se s každou minutou blížil k obrovské změně. Očekávalo ji něco naprosto mimořádného.
Ráno se dívka pomalu oblékla do bradavického stejnokroje. Uvázala si nebelvírskou kravatu. Ještě jednou si prohrábla vlasy. Podívala se na sebe ze všech stran a vyšla na snídani. Posadila se vedle svých kamarádek a vrtala se v jídle.
Okamžitě zpozorněla, když k ní zamířila ředitelka McGonagallová. Stála nad studentkou jako nějaká sudička. Victoire vzhlédla.
Ředitelka se jí podívala přímo do očí a oznámila bezbarvě: „Slečno Weasleyová, po snídani se stavte za mnou do ředitelny." Život studentky se začal ubírat novým směrem.