„Ne tak rychle, pane Gravesi!"

Ledový hlas zastavil rychlé staccato kroků, které se rozléhalo chladnou chodbou. Malý prvňáček očividně pospíchal na další vyučovací hodinu, ale to nebyla pro profesora žádná omluva.

Po chodbách bylo zakázáno běhat. Tečka.

„Ještě jednou vás takhle uvidím a vaše kolej přijde o deset bodů. Pamatujte si to!"

Profesor se výhružně ušklíbl a otočil se zpět do svého směru chůze.

„O-omlouvám se, pane!" dolehlo za ním ještě studentovo zakoktání, ale už ho nebral na vědomí, jen si cosi rozzlobeně šeptal a pevněji sevřel štos pergamenů s domácími úkoly, které právě vybral od mrzimorských šesťáků.

Při vzpomínce na tu třídu přidal k úšklebku, který stále setrvával na jeho tváři, i zamračení čela.

„Kam ten svět spěje..." povzdychl si.

Nesnášel to, jak každý přibývající ročník byl rok od roku hloupější a nešikovnější.

Odešel by ze školy čar a kouzel v Bradavicích dávno pryč, nebýt jeho ženy, která byla stejně jako on zdejší učitelka. Kvůli ní tu učil už skoro patnáct let. Zůstával kvůli ní. A rád.

Jeho tvář se konečně trochu vyjasnila, už se těšil, až konečně dojde do jejich společných komnat a bude jí moci povědět všechno, co se mu ten den stalo. Jen doufal, že už nepotká žádného dalšího neposlušného studenta.

Takové štěstí ale neměl.

„Dobrý den, pane profesore," probral ho ze zamyšlení zastřený a k zbláznění sexy hlas.

Okamžitě vzhlédl.

„Slečno Moranová," mírně kývl hlavou na pozdrav a velice se snažil udržet svá ústa zavřená, i když mu svaly na čelisti samy od sebe povolovaly.

Svým očím ale nedokázal zabránit v tom, aby se pořádně nepokochaly tím pohledem. Studentka posledního ročníku mu nebezpečně připomínala jeho ženu. Až ho to děsilo. Připomínala mu ji každým pohybem, chovala se jako ona, smála se jako ona. Byl tu jen nepatrný rozdíl – rozdíl událostí posledních patnácti let. A ty pro něj byly rozhodující.

„Už se těším na dnešní večer." Koketně se na něj podívala a zamrkala předlouhými řasami.

„Přesně v osm," připomenul jí, než se vydal dál. Jemně se mu roztřásly ruce a v duchu si potisící vynadal, že jí dal ten trest tak neplánovaně. Věděl, co ona od trestu očekává a on nebyl schopný jí říct ne. V tu chvíli ale neměl na vybranou, jinak by byl všem studentům jen pro smích.

Do svých komnat téměř utíkal, černý hábit za ním vlál, ale on se nestaral o zvědavé pohledy postav v kolemvisících obrazech, které svým spěchem vyvolal.

Konečně prudce rozrazil dveře.

„Zlato, jsem doma!" zavolal úlevně. Nemohl se dočkat, až ji uvidí. Bylo to jen pár hodin, co ji neviděl, ale připadalo mu to jako věčnost.

„Draco!"

Uslyšel její radostný výkřik a za malý okamžik se už tím nenapodobitelným způsobem vznášela přímo k němu. Při pohledu na její nadšení se mu v duši znovu usadil klid a mír. Naklonila se k němu, rozkošnicky nasála jeho vůni a políbila vzduch u jeho ucha.

„Už jsem si říkala, kde jsi... Máš dnes večer něco, nebo si můžeme udělat romantický večer ve dvou na oslavu zakončení dalšího týdne?"

„Mám trest se slečnou Moranovou. Mrzí mě to..."

„Co zase provedla?" zeptala se ho žena zamračeně, ale nenechala ho odpovědět. „Já vůbec nechápu její chování. Mám pocit, že mě nenávidí a byla by nejradši, kdybych se rozplynula..."

„Teď přeháníš, miláčku," brzdil její rozčilení, i když sám si nebyl tak docela jistý, že to skutečně není pravda.

„No to nevadí, nebudeme se přece teď bavit o ní. Přišel dopis od Harryho, chceš si ho přečíst?" zeptala se a jemně pokynula ke konferenčnímu stolku, kde ležela obálka z červenou pečetí ministra kouzel.

„Co píše?" zeptal se se zájmem, když pro vzkaz šel.

„Nevím, čekala jsem na tebe!" oznamovala mu nadšeně. „Přečteš mi to nahlas?"

Štěstí, které jí vyzařovalo z očí, ho přinutilo se usmát. Už dlouho ji neviděl se takhle tvářit. Poslední dobou se mu vzdalovala, i když se snažil jak mohl, aby to mezi nimi bylo jako dřív. Rychle rozlomil pečeť a začal číst. Chtěl udržet ten výraz v jejích očí co nejdéle.

„Ahoj Draco, na Vánoce samozřejmě přijedeme. Já, Ginny, i Ron s Lunou. Chceme být na výročí s vámi. V Prasinkách už máme zarezervované pokoje, takže se nemusíš starat o naše ubytování.

Jen aby ses nelekl – Ginny a já čekáme dítě. Lépe řečeno hned dvě najednou. Nemůžu se dočkat. Ona je vyděšená, protože už teď vypadá jako těhotná slonice a to je teprve ve čtvrtém měsíci, ale mně se zdá nádherná. No uvidíš...

Pozdravuj svou ženu, těšíme se, Harry."

Draco složil dopis a vzhlédl. Úsměv mu pohasl na rtech, když uviděl její výraz.

„Miláčku..." hlesl jen.

Ona ale zakroutila hlavou a začala couvat.

„Jak jsem ti to jen mohla udělat... Draco..." pronesla plačtivě. Její nadpřirozeně hlasité vzlyky se rozléhaly místností čím dál víc a víc, až ho téměř ohlušily. Neměl rád, když to dělala.

„Miláčku..." zasténal nešťastně.

Trochu se uklidnila.

„Promiň..." Dívala se na něj smutně. „Já se jen divím, jak to, že se mnou pořád ještě jsi. Co ty z našeho vztahu máš? Zůstáváš se mnou jen kvůli tomu, co bylo..."

„Miluju tě, proto s tebou zůstávám!"

„Taky tě miluju, ale myslíš, že to v našem případě stačí?"

„Ano. Kdysi jsem přísahal, že s tebou budu v dobrém i zlém. A to dodržím!"

„Zasloužíš si syna, dědice. A toho já ti nemůžu dát!"

„Nechci dítě, chci tebe! Přestaň o tom pořád pochybovat, prosím!"

„Nezasloužím si tě..."

„Miluju tě!"

„Ty to nechápeš! Co z našeho manželství máš?" zeptala se a rozčíleně kroužila místností.

„Miluju tě..."

„Jsi nesnesitelný! Nemáš jediný pádný argument!"

„A ty jsi nahluchlá! Miluju tě!"

Její odpověď zanikla v hlasitém bušení na dveře.

„Profesorko Malfoyová, profesorko Malfoyová!"

„Odejděte!" zařval Draco přes rameno. I když byl obvykle oddaný své profesi, v tuto chvíli nechtěl být za žádnou cenu rušen. Nejdřív potřeboval uklidnit svou ženu. „Hned!"

„Musím jít, něco se mohlo stát," prohlásila rezolutně.

Se stisknutými rty pozoroval, jak se přibližuje ke dveřím. Pak se rozhodl jednat.

„Nikam nepůjdeš, ještě jsme neskončili!" varoval ji rozzlobeně a vstoupil jí do cesty.

„Draco, děti se tam třeba vzájemně zaklínají, musím jít..."

Nehledě na jeho výraz se přiblížila až k němu. Neuhnul ani o píď. A tak jím prošla. Otřásl se nenadálým chladem a nepříjemným pocitem, který v něm tím pohybem vzbudila. Rychle se otočil a tak ji uviděl i zmizet za mohutnými dubovými dveřmi. Smutně si povzdechl a otevřel je.

„Hermiono!" křikl za ní. „Kdybys nebyla už dávno mrtvá, vážně bych ti teď s velkou radostí zakroutil krkem!"