Originál: Eight Times

Odkaz: archiveofourown7.or7g/works/61355?view_adult=true (Sedmičky vymažte a zbytek skopírujte do URL řádku. Omlouvám se, ale jinak mi archiv ten odkaz odfiltruje.)

Autor: Fabula Rasa

Překlad: Sinam Llumi

OSMKRÁT

.

"K čertu s váma, Albusi Brumbále."

Sirius Black nenávistně zíral na sklopenou hlavu starého kouzelníka. Jednou rukou smetl ze stolku řadu skleněných lahviček a mazlavé lektvary madam Pomfreyové se rozstříkly po zdi a po podlaze. Hermiona zalapala po dechu, ale Brumbál ani nemrknul. Zpoza závěsu se vynořila Poppy se sklíčeným výrazem ve tváři.

"Takže je mrtvý?" Zeptal se Sirius ochraptělým hlasem.

Přikývla a oči se jí zalily slzami. Zatímco Brumbál položil plačící ženě ruku na rameno; Harry, Ron a Hermiona jen mlčky stáli a dívali se do prázdna. Mrtvý. Zdálo se to neuvěřitelné, nemožné. Sirius se otočil na podpatku a bez ohlédnutí odkráčel z ošetřovny.

Šel přímo do sklepení, aniž by si všímal znepokojeného šepotu nebo ustaraných tváří, které cestou míjel. "Opravdu? On je vážně - " "Prý ho přinesl ani ne před hodinou - " "Podívej, nemá támhle na hábitu krev?"

Zavřel za sebou dveře Snapeovy pracovny a otočil klíčem. Tady ho nikdo rušit nebude. Sehnul se ke třetí poličce ve čtvrtém kabinetu, opatrně z ní vytáhl maličkou modrou lahvičku, zapečetěnou purpurovým voskem, a vsunul ji do kapsy. Pracoval rychle, během několika okamžiků si připravil kotlík, zapálil kahan a začal míchat ingredience. Zakrátko vzduch v okolí naplnil odporný puch. Když byl Sirius spokojený s hustotou lektvaru, nechal ho zvolna bublat. Mezitím vytáhl ze Snapeovy knihovny tlustý zaprášený svazek, sáhl do prostoru za ním a nahmatal malý zápisník, vázaný v kůži. Jedno oko na kotlíku, míchal lektvar a zároveň listoval zažloutlými stránkami a s námahou luštil drobné, natěsnané písmo.

Trhnul sebou, když se ozvalo zaklepání na dveře.

"Kdo je?"

"To jsem já, Siriusi. Harry. Prosím, pusť mě dál."

Zatracený kluk. "Běž pryč, Harry." Ne, tím ho neodradí. "Promluvíme si ráno, dobře?"

"Otevři, Siriusi, nebo přísahám, že se odsud ani nehnu a budu ti tlouct na dveře a ječet, dokud se neseběhne na celý hrad."

Hergot. Rázně vzal za kliku. Harry doslova vpadl dovnitř, rozkašlal se a okamžitě se začal dusit párami z kotlíku.

"Sakra, co to tu tak smrdí?"

"Lektvar na bolavou hlavu. Měl jsem náročný den a rád bych si odpočinul."

"Mám takový pocit, že kdo vypije tohle, toho už hlava nebude bolet nikdy. Co tady dole vůbec děláš, Siriusi?"

"Dokončuju jeden Snapeův projekt."

"Oh. No dobře... a myslíš, že ho ještě bude potřebovat?"

"Nikdy nevíš." Sirius přes malé sítko nasypal do lektvaru trochu prášku a dým se mírně pročistil.

"Pomůžu ti."

"V žádném případě, Harry. Vrať se do ložnice a jdi spát."

"Na to rovnou zapomeň. Ať děláš cokoliv, pomůžu ti s tím. Vypadáš, že by se ti pomocná ruka docela hodila. A mně už není třináct. Můžeš mi věřit. Prosím, dovol, abych ti pomohl."

"Nemáš tušení, s čím si zahráváš."

"Oh, právě naopak."

Sirius si mladíka chvilku prohlížel. Harry mu pohled vyrovnaně vracel, ruce založené na prsou. Zamyslel se. "Já ti věřím, Harry. Otázka zní, jestli ty věříš mně?"

"Teď ti myslím nerozumím."

"Ale rozumíš. Když tě požádám, ať něco uděláš - jsi schopný to udělat, i když to vůbec nebudeš chápat, i když ti srdce, zdravý rozum, prostě všechno bude radit pravý opak? Věříš mi víc, než sám sobě?"

Tentokrát se krátce odmlčel Harry. "Abych pravdu řekl... ano. Ano, věřím."

"V tom případě, vzhůru do práce." Sirius mu hodil balíček sušených brouků. "Nadrť mi trochu těch křídel."

Harry poslušně sekal, loupal a drtil, zatímco Sirius se zaměstnal mumláním a opakovaným pročítáním malého notýsku, který důsledně udržoval mimo kmotřencův dosah. Zhruba o hodinu později - právě, když Harry začínal do prstů dostávat křeče - prohlásil:

"Myslím, že jsme připravení. Skoč pro Jamesův plášť, budeme ho potřebovat. Snaž se, ať tě nikdo nevidí."

Harry byl zpátky dřív, než by Sirius pokládal za fyzicky možné. "Myslím, že si ho vezmu na sebe sám. Jednak ponesu kotlík, ale hlavně bych vypadal nápadně. U tebe už nikoho nepřekvapí, že se plížíš po nocích po hradě. Kdyby něco, tvař se nevinně. To ti vždycky šlo." Harry kývnul.

Sirius otevřel skříňku se sklem a odsunul kádinky plné rozmanitých bylin. Protáhl ruku až úplně dozadu a vylovil odtamtud nůž s prapodivnou, zlověstně zahnutou čepelí, jejíž ostrost promptně ověřil na vlastním palci. Spokojený, přehodil si plášť přes ramena a opatrně se chopil ještě bublajícího kotlíku.

"Připravený?" zeptala se jeho odtělesněná hlava. "Jestli ne, ještě máš možnost vycouvat."

Harry zavrtěl hlavou a dvě minuty na to už stáli u dveří ošetřovny. Harry se rozhlédl ve snaze odhadnout, kde asi Sirius právě stojí, pak odhodlaně otevřel dveře. Madam Pomfreyová nikde. Odkašlal si a objevila se za zástěnou.

"Ano, chlapče? Jak ti můžu pomoct?"

V následující vteřině Sirius shodil plášť a mávnul hůlkou. "Mdloby na tebe."

Madam Pomfreyová se před Harryho očima sesunula na podlahu. Sirius se otočil k dvoukřídlým dveřím a začal mumlat zaklínadla, o jakých Harry v životě ani neslyšel.

"Teď jsou dveře zapečetěné. Brumbálovi zabere dobrou půlhodinu, než se těmi zámky prokouše. S trochou štěstí na nás nepřijde okamžitě a to nám taky přidá trochu času k dobru. Musí to stačit." Postavil kotlík na odkládací stolek, který před několika hodinami málem převrátil, a znovu lektvar zamíchal. Teprve pak přistoupil k přepážce a rozhrnul bílé nemocniční závěsy.

Do hajzlu. Oh Ježíši, do prdele. Zavřel oči a málem se mu podlomila kolena. Ne. Přemohl nutkání pozvracet se a vrátil se ke kotlíku. Odzátkoval modrou lahvičku a její obsah vlil do lektvaru. Nevábná směs zasyčela a její hladina se zvířila.

"Co to sakra bylo, Siriusi?"

"Krev."

Harry polknul, neodvažoval se ani ptát se, čí. Vzpomínal si, co jim Snape ve třetím ročníku o krvi přednášel: že je nebezpečná a nekontrolovatelná, a že prakticky neexistuje temný lektvar, který by s ní neoperoval. Černá magie. A kouzelnická krev je ze všech nejmocnější.

"A teď budu potřebovat tvoji asistenci, Harry." Vytáhl z kapsy nůž a zkoumavě se Harrymu zadíval do očí.

"Můj bože. To není pravda, že ne?"

"Harry. Co sis myslel, že dělám?" Zeptal se tiše. "Věděl jsi - tušil jsi to od začátku. Hned, když jsi mi nabídl pomoc."

Harry dál vrtěl hlavou. "Ne. Ne. Umřeš."

"Jenom v krajním případě. Proto jsi tady, aby se to nestalo."

"Dobře. Nemůžu uvěřit, že to říkám, ale dobře. Co mám dělat?"

"Když - jakmile - omdlím, drž mou ruku nad kotlíkem. Za všech okolností, Harry. Rozumíš mi? Za všech okolností."

"Siriusi." Bylo vidět, jak pracně hledá slova. "Proč to děláš? Přece - " Přešlápnul z nohy na nohu. "Na co si hraju. On by to pro tebe neudělal."

"Ty nemáš ponětí, co by pro mě udělal nebo neudělal. Ber to jako starý dluh, který musím splatit, OK?"

Harry přikývl. Sirius odtáhl zástěnu a vyndal z kapsy svou zahnutou dýku. Metodicky rozřezával šaty, halící nehybné tělo - od krku k pasu, od kotníků ke kyčlím. Hotovo. Odhrnul vrstvy látky, pod kterými zasvítila bledá, potlučená kůže. Pracoval co nejrychleji, aby nemusel vnímat, jak moc už tělo vychladlo. Uplynulo pět hodin, ale nevadí, zatím pořád času dost.

Pevně sevřel nůž, vrátil se ke kotlíku a natáhl nad ním levou paži. Bez ohledu na Harryho popelavý obličej se řízl, rychle a hluboko do masa. Svisle podél kosti směrem k zápěstí, aby se krev s každým tepem řinula rovnou do kotlíku. Cítil, jak se s ním zhoupnul svět, ale Harry ho zachytil a podržel mu ruku nataženou. Lektvar v kotlíku vířil a prskal, vyvalila se mračna kouře, která zahalila celou místnost - nebo se mu jen zatmělo před očima? Kolik krve je třeba? Nevzpomínal si. Když jí dá moc, upadne do bezvědomí a nebude moct pronést zaříkadla a celé kouzlo dokončit. Zašátral po své hůlce, ale Harry byl rychlejší.

"Integumentum reparo."

Po ráně nezbylo víc, než tenká linka. Sirius sebou plácnul zpátky do křesla a rychle vypil lektvar na povzbuzení, který mu Harry vrazil do ruky. Zavřel oči a čekal, až lék začne působit. Raději nic neuspěchat - všechno záviselo na jeho schopnostech a bezchybném soustředění.

"Přehnal jsi to, Siriusi. Probereme madam Pomfreyovou."

"Ne. Jen mi dej minutku."

Čekal, dokud se nevytratily i poslední příznaky závrati, teprve potom vstal, aby zamíchal kotlík. Perfektní. Zdola na něj pomrkávala opalizující hladina a těsně pod ní rozpoznal pohyb, jakoby drobné postavy. Přimhouřil oči, aby lépe viděl. Co to má být? Nejspíš radši nevědět. Poklepal hůlkou na bok kotlíku a svlékl si košili.

"Ustup, Harry. Nechci, aby ses do toho zapletl víc, než je absolutně nezbytné."

Harry si na protest odfrkl a ani se nehnul. Sirius přenesl kotlík na noční stolek u postele. Obě ruce zanořil dovnitř a vytáhl je pokryté hmotou, kterou začal roztírat po nehybném, studeném těle na posteli. Slizký lektvar mu v jiskřičkách tančil na konečcích prstů, zahříval je. Pokrýval jím každý odhalený kousek nehybného těla, dokud je nehalil stejný purpurový opar, jaký zůstával i na dně kotlíku. Pak Sirius vzal zbytek lektvaru a nalil si ho do úst. Jako by polykal oheň. Horké, neuvěřitelně horké. Zaplavila ho vlna síly a sebevědomí. Téměř cítil, jak se mu zlepšil zrak a zostřil sluch. Barvy v místnosti se rozzářily. Byl připravený.

Svlékl si zbývající oblečení a úplně nahý se postavil k posteli. Původně zamýšlel ještě jednou si prostudovat poznámky, aby na nic nezapomněl, ale zjistil, že to není třeba. Správná slova mu sama od sebe skákala do úst. Najednou přesně věděl, co s rukama. Natáhl je přímo nad nehybné tělo, zaklonil hlavu a slova jím protékala a vycházela z jeho úst hlasem, který mu nepatřil.

"Ish sinkallabeth aldun morvilkemeth.
H'loq silnorin.
Ish sinkallabeth otun khaz-rilgeteth.
H'loq silnorin!
Vaq-lun ashdunaya, aldun morvilkemeth.
H'loq silnorin! H'loq silnorin!"

V jeho nitru se rozhořel plamen a snažil se uniknout. Pak se z něj stal had, bičující Siriusovy vnitřnosti. Sirius otevřel ústa, aby svíjející se plaz mohl ven. Od té chvíle mluvil had, sykavě a nelibozvučně.

"Ish sinkallabeth aldun morvilkemeth.
H'loq silnorin.
Ish sinkallabeth otun khaz-rilgeteth.
H'loq silnorin!
Vaq-lun ashdunaya, aldun morvilkemeth.
H'loq silnorin! H'loq silnorin! H'loq silnorin!"

Chtělo se mu ohnout se a zvracet, ale had ho držel vzpřímeného. Když se odvážil otevřít oči, uviděl kolem sebe postavy v bílých vlněných pláštích, se zahalenými obličeji. Jejich dunivé hlasy se sborově připojily k němu. ". . .Otun khaz-rilgeteth. H'loq silnorin! Vaq-lun ashdunaya. . ." Zastudil ho chladný noční vzduch - nestál už v Bradavicích na ošetřovně, ale uprostřed kruhu na rozlehlé, opuštěné pláni. V ledovém vichru mu mrzly prsty, ale oheň v břiše jej zahříval, stravoval. Není dost silný, uhoří! Had pohrdavě zasykl. "H'loq silnorin! Ish sinkallabeth aldun morvilkemeth! Morvilkemeth! Morvilkemeth!"

Ucítil na sobě ruce, dotýkaly se ho, podpíraly ho, zvedaly ho. Ruce zahalených figur. Pomáhaly mu bojovat s hadem. Už nedokázal mluvit. Když pohnul rty, vyšlo z nich jen zavytí. Had se teď ovíjel kolem něj, zvenčí i zevnitř. Pak se naposled zavlnil, praštil svým obrovitým ocasem Siriuse po hlavě a srazil ho na zem. Sirius poznal, že postavy se po něm natáhly, pod rukama vnímal hlínu, která se ale proměnila ve sliz a bahno, protékající mu mezi prsty, a země se zvedala a klesala, vzdouvala se, dýchala.

Dýchala. Vyjasnil se mu zrak a Sirius jakoby z dálky uviděl sám sebe, jak leží roztažený na něčem, co se dusí a lapá po dechu a vysává kyslík z jeho vlastních plic. Hrudník se mu sevřel jako vysušená švestka, když jeho tělo náhle opustil veškerý vzduch. Ta věc pod ním po něm zoufale chňapala jako člověk, který se topí, tiskla se k němu, bojovala s ním o každý nádech. Pak ho něčí ruce odtáhly - nebyl si už jistý, jestli patřily Harrymu, nebo zahaleným postavám. Dokázal myslet jen na jedinou věc - musí se nadechnout. Vysáli z něj vzduch, a ten ne a ne se vrátit zpátky. Siriusovo hrdlo se sevřelo, když mu unikl poslední závan dechu, a on se nechal pohltit temnotou.

uuuuuuuuu

Poprvé se mě dotknul jednou po schůzi Řádu. Bylo to jen malé setkání: jenom Brumbál, McGonagallová, Remus, Snape a já. Čtyři členové Bradavického sboru byli tím skutečným jádrem Řádu, scházeli se nejméně jednou do týdne. Já jsem se k nim přidával, když jsem v určený den náhodou zrovna přinesl do Bradavic hlášení. Obyčejně jsem přišel s Remusem a celou dobu mlčel, leda by mi Brumbál položil přímou otázku. Snape, můj kolega tajný agent, o mně vždycky dokázal mluvit tak, aniž by se na mě byť jen podíval - pokaždé se soustředil na nějaký bod kousek nad mojí hlavou, jako by můj obličej byl nějakým ohavným znetvořením, na které není zdvořilé upozorňovat ani pohledem.

Takže většinou, jak říkám, jsem prostě zíral do ohně a čekal, až to nekonečné plánování a vymýšlení strategií a teorií dojde konce, a my s Remusem si dojdeme k Rosmertě na pivo. Nejde o to, že bych neměl zájem. Vím, že Brumbál byl zklamaný - tím svým blahosklonným způsobem - že nejsem aktivnější. Kašlu na něj. Dělal jsem, co se mi řeklo.

Když schůze skončila, zamířil jsem do přízemí, abych tam počkal na Remuse. Vždycky jsme do Prasinek chodili zadní bránou, situovanou kousek od vchodu do sklepení a naproti Vrby. Starého zvyku železná košile, počítám. Což vysvětluje, jak jsem se ocitl blízko Snapeova doupěte, když se ten starý had připlazil domů.

"Blacku." Jak to dělá, že mé jméno z jeho úst vždycky zní jako nejsprostší nadávka?

"Snape." Napodobil jsem ho, jak nejlépe jsem uměl.

"Co tady pohledáváš?"

"Čekám na Remuse. Ne, že by ti do toho něco bylo. Dej pokoj, Snape, a zalez zpátky do hrobu."

"Ve vlastním zájmu líp vybírej slova, když mluvíš se mnou, Blacku," zasyčel.

"Svatá pravda. Měl jsem říct neser. Takže, neser, Snape, a odprejskni."

Přikročil blíž, s rozevlátým hábitem vypadal jako nějaký obrovský umaštěný netopýr. Asi si myslí, že si z toho jeho divadla cvrnknu do kalhot jako nějaký vyděšený prvák. "Jak se chováš ke mně, Blacku, je mi vcelku lhostejné. Jsem zvyklý, že od tebe se dočkám přinejmenším nezdvořilosti, přinejhorším násilí. Ale není mi lhostejné, jak se chováš k Albusi Brumbálovi."

"O čem to sakra meleš?"

"Víš moc dobře, o čem mluvím. Dáváš jasně najevo, že ti nezáleží na tom, jak tato válka skončí, nebo jestli někdo z nás přežije. Čímpak to bude, Blacku? Že by ses už zaprodal Malfoyovi? Doufáš, že ti bratránek dohodí teplé místečko někde ve vládě, až bude ministrem kouzel, co?"

"Jdi do prdele." Odstrčil jsem ho. "Jdi do prdele s celou tou svojí podělanou prohranou válkou. Já už jsem v jedné válce bojoval, víš, když ty jsi klečel u nohou svého temného pána, s jeho ptákem vraženým v krku. Všichni tady chcípneme, a netvař se, že to nevíš. Jenom sedíte a srkáte čaj a cpete se buchtama a akce žádná. S tím běžte do prdele, Snape."

Přimhouřil oči. "Takže tak to je, hm? Velký Sirius Black je jen ubohý, ufňukaný srab. Proto se tak rád měníš ve psa, Blacku? Aby ses mohl schovat někam za popelnice a přečkat tam, dokud bitva neskončí? Co ty vlastně jsi, Blacku - zbabělec, nebo zrádce?"

Postrčil jsem ho důrazněji, jeho záda s příjemným žuchnutím uhodila o kamennou zeď. Opřel jsem se dlaněmi po stranách jeho ramen a naklonil se blíž.

"Tak zrádce, jo? Zajímavé, protože já nejsem ten, kdo má na ruce znamení zla, ty prolhaný, zasraný vrahu."

V příští chvíli mi doslova vyrazil dech.

Pohnul rukou.

A přejel jí po erekci, o níž jsem netušil, že ji mám - oči pořád upřené přímo do těch mých. Udělal to znovu, a ještě jednou, a potřetí, dělal to, dokud mi neuniklo zasténání, o kterém jsem vůbec nevěděl, že ho v sobě dusím. Pak mi jedním tahem rozepnul poklopec, strčil mi ruku do kalhot a sevřel můj penis. Nevím, proč jsem se mu nevytrhl. Přestaň! Křičel jsem. Dej ty zatracené pazoury pryč! Jenže ven to pokaždé vyšlo jako zasténání, a já jsem slyšel, jak se mu zrychluje dech, Tichošlápek cítil jeho vzrušení a krev se mi hnala do rozkroku. Stačilo pár zkušených pohybů ruky, aby se mi rozklepala kolena a já vyvrcholil jemu na prsty a sobě na kalhoty a na špičky bot.

Ta hanba! Tváře mi hořely jako v ohni. Zůstal jsem bez hnutí stát, podle teorie "dokud se nepohnu, tak se to nestalo". Čekal jsem, až se Snape do mě pustí, čekal jsem na krupobití urážek a pohrdání, které mě srazí na zem, kde zhynu hanbou. Konečně se dočkal své šance mě ponížit, Bože, sám jsem se mu naservíroval na stříbrném tácku. Snape zvedl svou semenem pokrytou ruku a -

Olízl si ji. Oh Bože, olizoval si ruku a díval se přímo na mě. Každý prst si do čista ocucal a pro jistotu ho ještě přejel jazykem. Při tom pohledu mi ve slabinách proskočila jiskřička nového vzrušení. Jakmile byl Snape spokojený s čistotou své ruky, vytáhl z kapsy kapesník, jemně mě otřel a zapnul mi kalhoty. Rozklepaně jsem se díval, jak se sehnul, aby mi očistil boty a nohavici. Pak kapesník zase pečlivě poskládal a vrátil ho do kapsy.

Teprve potom se naklonil a zašeptal mi do ucha, hlasem, z něhož mi přeběhl mráz po zádech: "Já taky, Blacku." A otočil se na podpatku a odkráčel právě včas, aby stačil chladným kývnutím pozdravit Remuse, který se zrovna vynořil zpoza rohu. Za Snapem se zavřely dveře sklepení.

"Připravený?" Remus překvapeně zamrkal. "Proboha, vypadáš příšerně. Nic mi neříkej. Zase jste si se Snapem šli po krku, nemám pravdu?"

Zasmál jsem se a z plic mi konečně vylétl vzduch, který jsem zadržoval od chvíle, co se mě Snape poprvé dotknul. "Jo. Už to tak vypadá."

Remus si povzdechl. "Některé věci se prostě nezmění, co?"

uuuuuuuuu

Když se mě dotknul podruhé, měl jsem plán. Kul jsem svou pomstu nad Rosmertiným ležákem celý večer. Snoval jsem plány příštího dne u snídaně, zatímco Snape mě přehlížel jako krajinu. Spřádal jsem svou síť i odpoledne v Albusově kanceláři, duchem nepřítomen jako vždycky, jen z jiného důvodu.

Tudíž když se přiblížil večer, byl jsem připravený. A jestli jsem se nemýlil, on také.

Úderem desáté jsem otevřel dveře jeho pracovny. Měl jsem pravdu. Nebylo zamčeno, žádná kouzla, ani jediný alarm. Asi nejvřelejší pozvání, jakého se mi mohlo dostat - navzdory otrávenému úšklebku, který mě pozdravil od pracovního stolu.

"Blacku." Pořád stejně kysele, možná jen s větší dávkou jedu. "Když už nedokážeš klepat jako normální člověk, mohl bys aspoň zaškrábat na dveře?"

"Budu si to pamatovat," odvětil jsem svým svátečním hlasem boha sexu. Pečlivě nedbalou chůzí jsem přistoupil blíž a opřel se o stůl způsobem, který, jak jsem doufal, byl maximálně svůdný.

"Blacku. Podléháš snad dojmu, že jsi přitažlivý?"

"Ne. Ale podléhám dojmu, že včera se ti kvůli mně postavil, a že ti pod tím hábitem pořád ještě stojí."

Chvilku mě klidně pozoroval, ruka míchající lektvar ani nezaváhala. "V tom případě hrubě přeceňuješ své půvaby, Blacku."

"To není nemožné. Chtěl bys slyšet o svých půvabech, Snape? Mám ti říct, co bych si s tebou přál dělat? Nebo preferuješ praktickou ukázku?"

Ruka s vařečkou nepatrně zpomalila. "Nemám ponětí, o čem mluvíš."

"V tom případě dovol, abych to vysvětlil."

Rozepnul jsem mu kalhoty, skoro stejně šikovně, jako on rozepnul ty moje. A bože - opravdu byl ztopořený. Od chvíle, co jsem vešel do místnosti? Nebo vážně od včerejška? Přejel jsem prstem po sametovém žaludu, shrnul předkožku a díval se, jak se Snapeovi zachvěly řasy a stiskl víčka. Udělal jsem to znovu, a Snape sevřel rukama okraj stolu. Objevila se kapka preejakulátu, Snape se zachvěl. Rozetřel jsem vlhkost po jeho délce, jednou, dvakrát po ní zakroužil. Snapeovo zasténání jsem cítil až ve slabinách.

Klesl jsem na kolena a bez okolků ho vzal do úst. Přerývaně vydechl. Sál jsem, cucal a užíval si jeho prudké oddechování.

"Blacku-" Tentokrát to znělo mnohem spíš jako prosba, než urážka. Zdvojnásobil jsem úsilí, sjel jsem jazykem k těžkému šourku a vzal do úst nejdřív jedno, potom druhé varle. Trhnul sebou a zamumlal něco, co mi nepřišlo jako angličtina. Přejížděl jsem jazykem nahoru a dolů po jeho délce, příležitostně mírně škrábnul zuby...

"Ah - Blacku -"

Vtáhl jsem ho zpátky do úst, uvolnil jsem krk, aby mohl celý dovnitř. Zaklonil se, opřel se o stůl a díval se, jak jeho penis mizí mezi mými rty. Prohnul se, aby mi vyšel vstříc, a někde uvnitř v krku dělal takové drobné, neskutečně vzrušující zvuky. Přisál jsem se ještě víc a zároveň jsem zrychlil. Utekl mu přidušený výdech, který klidně mohl být moje jméno.

"Bože - pusť - uhni, nemůžu - ah -

Ignoroval jsem ho a stisknul mu šourek. Vykřikl, vnikl mi do úst a pak už začal přirážet bez nejmenších zábran. Popadl jsem ho za boky, sladil svůj rytmus s jeho a za pár okamžiků mi do krku vytryskl proud semene. Sál jsem až do Snapeova posledního záchvěvu, dokud se vyčerpaně neopřel o stůl, kde zůstal stát, lapajíc po dechu, oči nečitelné.

Zastrčil jsem ho zpátky do kalhot jako on včera mě a uhladil jsem mu poklopec. Zůstal jsem na podlaze, dokud se nevzpamatoval. V rozkroku mi pulsovalo. Kdyby mi netáhlo na čtyřicet, vsadím se, že bych se udělal jen z toho pohledu na Snapea, z jeho vůně, ze zvuků, které vydával - ani by se mě nemusel nikdo dotknout. Můj překrvený penis volal o pomoc, ale měl smůlu. Slíbil jsem si, že dokážu totéž, co dokázal Snape - že důstojně odkráčím s přesně stejně nesnesitelným klidem, s jakým mě opustil on.

Vstal jsem tak ladně, jak jen jsem byl schopný - doufejme, že Snape neslyšel to lupnutí v kolenou - a věnoval jsem mu drobný, sebevědomý úsměv. Natáhl jsem ruku a odhrnul mu z tváře zatoulaný pramen vlasů.

"Spi sladce, Snape."

Načež jsem se odporoučel, doklopýtal těch pár kilometrů do svého pokoje, položeného několik pater nad sklepením, a tam jsem se vlastní rukou dovedl k rychlému, leč zoufale neuspokojivému vyvrcholení.

uuuuuuuuu

A tady to mělo skončit. Byli jsme vyrovnaní a blíže se seznámili - i když nejspíš ne přesně tak, jak si Brumbál představoval, když nám přednášel, že máme jeden druhého přijmout, jací jsme, nebo alespoň uznat, že oba patříme mezi lidské bytosti s lidskými potřebami a pohnutkami.

No, ty potřeby už bychom měli. Teď ještě zbývá přiznat si, čím jsme: párkem nevyžitých starých sodomitů. Čímž nechci říct, že by mé zkušenosti s muži byly až tak rozsáhlé - vlastně se omezovaly na adolescentní experimentování za závěsy Bradavických společných ložnic - ale pořád to stačilo, abych věděl, že nejsem tak zcela heterosexuální. A abych se naučil, že v nejlepším se má přestat.

Což bych taky udělal, kdyby nepřišlo potřetí.

Snapea jsem potkal asi o týden později, když má návštěva na hradě zase jednou padla na den, kdy se měl sejít Řád. Tentokrát dokonce celý. Arthur Weasley mlel nekonečnou zásobu prázdné slámy, zatímco já se rozhlížel po místnosti. Nic proti Arthurovi, spřátelili jsme se už jako prefekt koleje a vyděšený prvák, ale Bože, když začne mluvit, je ještě dvakrát nudnější než Binns. Jistě jsem nebyl jediný, kdo nedokázal udržet pozornost?

No samozřejmě. Už předtím se mi zdálo, že na sobě cítím Snapeův sametový pohled - no tak! Od kdy je Snapeův pohled sametový! Chtěl jsem praštit hlavou o stůl. Chtěl jsem si ho vzít na stole. Napadlo mě, že jsem ho ještě nikdy neviděl nahého a přemýšlel jsem, jak asi vypadá. Ne, ne - představuj si nahého Arthura. Aha. To je ono. Moje záchrana. Arthur zachytil můj pohled, a já jsem zamyšleně přikývnul. Daleko lepší. Neporovnatelně lepší, než představa Snapea, úplně nahého tady na stole, můj penis mizející v jeho měkkých ústech -

K čertu s tím. Poposednul jsem si a Albus mi nabídl citronový bonbon. Začal jsem ho zuřivě cucat. Ne, to není dobré slovo, to není dobré slovo. Cucat. Sát. Polykat. Lízat. Zatraceně, k čertu, do prdele. Zaklonil jsem hlavu a počítal malé štukové hvězdičky na stropě. Když jsem nabyl dojmu, že už je to bezpečné, sklopil jsem oči - a střetl se přímo se Snapeovým pohledem.

Z rozpálené pánve rovnou do ohně. Vím, že v tom zlomku vteřiny, než jsem stačil naladit neutrální výraz, zahlédl moji touhu. Vím to. Cítil jsem na sobě jeho pohled, a taky jsem věděl, na co myslí. Přál jsem si zalézt pod stůl a vzít jeho penis do úst, jen abych zas slyšel ty úžasné zvuky, které při tom Snape vydával. Nedej se vyrušovat, Arthure. My dva si jenom spolu musíme něco vyřídit. Klidně pokračuj, kamaráde. Zavřel jsem oči - kašlu na to, ať si klidně myslí, že jsem nezdvořilý - a snažil jsem se přesvědčit svou erekci, aby se sebrala a zmizela.

O nějakých sedmnáct hodin později jednání konečně skončilo a já doklopýtal do známého pokoje pro hosty na úpatí Nebelvírské věže. Do zřejmě jediné místnosti v Bradavicích, kde nefungovalo ústřední topení. Dík mockrát, Albusi. Prohrábl jsem oheň, opřel se o starodávný krb a vychutnával si, jak se teplo rozlévá mými kostmi. Zaslechl jsem šramot dřív, než jsem otevřel oči - bylo mi jasné, že chtěl, abych ho slyšel

"Mohl jsi přijít dřív."

"Mohl jsi mě pozvat."

Ani jsem se nepohnul a nechal si rozepnout kalhoty. Snape se na okamžik zarazil, jako by zvažoval své možnosti, pak se sehnul, aby mě zul. Že by fetišista? Ne, boty i s ponožkami zahodil a stáhnul mi spodní prádlo. Aha, tak tohle tu ještě nebylo. Zachvěl jsem se. Rozepnul mi košili a shrnul mi ji z ramenou. Stál jsem tam úplně nahý a snažil se neucuknout před jeho pronikavýma očima. Vybavil jsem si každý letmý pohled do zrcadla od doby, co jsem se vrátil z Azkabanu. Vychrtlé, zničené tělo, a oči, které jsem nepoznával. Trhnul jsem rukou v podvědomé snaze zakrýt se.

"Já -"

"Sklapni." Odtáhl mou ruku. "Jsi krásný. Vždycky jsi býval. Jen jsi to tenkrát o sobě věděl."
Sklonil hlavu a olíznul mi krk.

"Hezké."

Sklonil se znovu a tentokrát se přisál k bradavce. Vykřikl jsem a oběma rukama mu prohrábl vlasy. Dotýkání bylo příjemné. Dalo se to vydržet. Oh, dalo by se na to zvyknout, pomyslel jsem si, zatímco se jeho rty sunuly níž a níž. No ták, ty mizero, pomyslel jsem si, když rty přeskočily na vnitřní stranu stehna. Prosím.

Uchechtl se, takže jsem to zřejmě řekl nahlas. Rozhodným pohybem mě postrčil na postel a natáhl se nade mě, schválně tak, aby se naše slabiny ani nedotkly. S vypětím sil jsem se zeptal:

"Všiml sis, že jeden z nás je trochu moc oblečený?"

Místo odpovědi otevřel ústa a můj penis obklopilo horko a mokro a víření a sání.

Oh, Bože.

Prakticky jsem se zvedl z postele. Vím, že mi z úst vyletěl proud obscénností nebo něžností nebo jejich kombinace, a že jsem musel Snapea popadnout za vlasy, protože jeho ruka opatrně vyprostila mé prsty z hedvábných černých pramenů. Zvedl oči a podíval se na mě.

"Máš ve zvyku křičet, Blacku?"

"Jestli - co? Ne, samozřejmě, že ne," oddechoval jsem. Co mu mám říct, aby přestal mluvit a zaměstnal svou pusu tak úžasně, jako před chvilkou?

"Hm. Přesvědčíme se."

S tím zase sklonil hlavu, tempo pořád stejně mučivě pomalé. Plul jsem na obláčku klidné rozkoše, v oceánu potěšení, unášený proudem -

Ach. Můj. Bože.

Snapeův jazyk se bez varování pustil dál, jako cestička z ohně přes šourek, ale tam se nezastavil, pomalu obkroužil otvor do mého těla, omýval ho, olizoval, dráždil. Dobrý Bože, nikdy v životě jsem nic tak skvělého nepoznal. Z krku se mi vydralo vzlyknutí. Rozhodil jsem nohy jako nějaká děvka a prosil jsem o víc.

"Víc, Blacku?" Kdy se z mého jména stala něžnost?

Něco jsem vykoktal a doufal, že to bylo anglicky. Nejspíš ano, protože v příští chvíli se na můj otvor přitisklo něco teplého a kluzkého, jako olej. Jeho prsty opatrně přitlačily, ah, ne, to je moc -

"Uvolni se." Jeho ústa znovu sevřela můj penis, jazyk škádlivě přejížděl po žaludu. Pomalu do mě vnikl jeden prst, pak druhý. Ta napůl rozkoš, napůl bolest byla ostřejší a sladší, než co jsem za celý svůj sexuální život kdy poznal, bylo to málem -

Za víčky mi proletěl záblesk bílého světla, když Snape poprvé zavadil o moji prostatu. A pak ji začal masírovat, rytmicky pohyboval rukou tam a zpátky, prsty ustupovaly a zase vracely ve stejném tempu, jaké nasadila Snapeova ústa a oh oh oh moc moc moc. Do uší se mi prodralo zanaříkání, které muselo být mé vlastní, neboť Snapeova ústa byla zaměstnaná jinak. Prohnul jsem se jako luk a nadskočil na posteli, když mě zasáhlo vyvrcholení, a poprvé v životě se mi při orgasmu opravdu zatmělo před očima.

Když jsem se vzpamatoval, Snape ležel vedle mě a pozoroval mě tím svým neproniknutelným pohledem. Olíznul jsem si rty a v duchu pátral po přijatelném vysvětlení. Bohužel jsem nepřišel na nic, co by mi zachránilo důstojnost.

"No. Aspoň známe odpověď na tvoji otázku."

Pousmál se, vzal z nohou postele přehoz a chtěl mě přikrýt. Nedal jsem se.

"Sundej si šaty. Chci se tě dotknout. Prosím."

"To není nejlepší nápad."

"Proč ne?"

"Protože pochybuji, že bych se dokázal ovládnout."

"Čímž chceš říct?"

"Čímž chci říct, že je silně pravděpodobné, že dostat šanci, neudržím se zašukám tě do matrace. Nerad bych ti něco udělal."

Mé tělo se zřejmě rozhodlo, že pokud jde o Snapea, můj fyzický věk nebude hrát roli. Mělo by být nemožné, abych cítil notoricky známé příznaky nového vzrušení pouhých pět minut po dokonalém orgasmu, ale nakonec mi k tomu stačila jediná věta. Jenom slyšet to slovo,"šukat" ze Snapeových rtů, vyřčené jakoby nic, jakoby mimochodem, a koule se mi stahovaly.

"Kravina."

"Jak prosím?"

"Teď kecáš, a dobře to víš. Ty nechceš být nahý, tak to je. Prosím, Snape, nechej mě, abych se tě dotknul. Chci na sobě cítit tvou kůži. Ty nechceš?"

Položil mi ruku na prsa a prohrábl chlupy. "Ty ještě nevíš, co chceš, Blacku. Právě ses seznámil se svojí prostatou. Mohl bych být Brumbál a chtěl bys mě natírat olejem a cucat mi palce."

"Brumbálovy palce - ty teda víš, jak zkazit náladu. Tvůj vlastní vynález, co?"

"Co říct, dnešní jednání bylo dlouhé a nepříliš záživné."

"Udělej to pro mě." Sáhl jsem po límci jeho košile a chtěl jsem mu rozepnout knoflík. Zvedl ruku a sevřel mé zápěstí jako do svěráku.

"Dobře." Nechal jsem ruku klesnout a v duchu jsem přemýšlel, co jsem zahlédl v jeho očích - strach? Položil jsem dlaň na tvrdou bouli jeho erekce. "Můžu?" Kývnul. Dech se mu zadrhnul, když jsem mu rozepnul kalhoty a jeho brunátný penis vyskočil na světlo, nalitý krví a zvlhlý. Vypadal, jako by měl do pár vteřin vyvrcholit.

Položil jsem mu ruce na opasek. "Ano?" Zaváhal, pak přikývl a já jsem mu jedním pohybem stáhl kalhoty i se spodkami až ke kotníkům. Obrátil jsem pozornost i k botám a ponožkám, stejně jako on, když předtím svlékal mě, a taky abych získal naprosto volné pole působnosti. Zničeho nic se posadil a prudce oddechoval.

"Snape?"

"Promiň, Blacku, tohle nepůjde." Takový tón jsem od něj ještě neslyšel.

"Jak chceš." Opatrně jsem mu kalhoty zase natáhl, jen jeho penis zůstal trčet z rozepnutého poklopce. Snapeův dech se okamžitě zklidnil. "Proč mi neřekneš, co můžu zkusit, hm? Předtím sis to nechal udělat pusou - mohl bych zase?"

"Bože - ano."

Pomalu jsem ho olizoval, snažil jsem se co nejvíc uvolnit ústa, aby mi mohl narážet dozadu do krku. Snape zatím sténal a zatínal prsty do prostěradla. Kmital jsem jazykem po citlivém hrbolku a nesnesitelně pomalu klouzal ústy nahoru a dolů.

"Snape."

"Co?"

"Můžu ti udělat to, co jsi dělal mně?"

Naléhavě zavzlykl. "Prosím."

"Podej mi olej." Vtisknul mi do ruky malou lahvičku a já si naolejoval prsty, jako to předtím udělal on. Šel jsem podle té čerstvé vzpomínky jako podle mapy, jazykem přes jeho šourek až k těsnému, svraštělému otvoru. Neuvěřitelné, co pár kmitnutí jazyka s člověkem udělá. Napadlo mě, jen tak pokusně... špičkou jazyka jsem pronikl dovnitř. Snape zavrčel. Přitlačil jsem o něco víc, šukal jsem ho jazykem - zvuky, které Snape vydával, se nedaly označit za lidské. Napnul jsem prsty a vrazil je do něj.

Jeho tělo se zvedlo z postele a nějak se mu nechtělo zpátky. Příliš pozdě mi došlo, že jsem do něj vniknul moc brzy a naprosto nešetrně, jenže teď se jeho otvor kolem mých prstů svíral tak pevně, že jsem je nemohl ani vytáhnout. Zatraceně. Vážně jsem mu ublížil.

"Bože, Snape, promiň - "

"Nepřestávej, oh prosím, hlavně nepřestávej- "

Teprve pak jsem si uvědomil, že co vidím, je jeho vyvrcholení. Hned jsem vtáhl jeho penis do úst, polykal jsem tak rychle, jak jsem jenom dokázal, a zároveň jsem ho brutálním tempem šukal prsty, pořád dokola zasahujíc to úžasné místečko, které našel u mě. Jeho orgasmus se zdál nekonečný, ale já jsem ho neopustil ani na vteřinu, dokud jsem z něj nedostal poslední kapku. Když se zhroutil na záda, položil jsem si hlavu na jeho prsa a poslouchal, jak se mu zklidňuje srdce. Zcela proti mé vůli se mi klížila víčka.

Když jsem se probudil, bylo nad ránem. Snapeovi se nějak povedlo vyprostit se z mého objetí, aniž by mne probudil. Hřála mě deka a v krbu vesele plápolal oheň. Místo, abych ještě spal, jsem se zabalil do přikrývky, lehce načichlé po sexu, a usadil se k ohni, abych přemýšlel.