Všední den na Baker Street
Pokoj v prvním patře domu na Baker Street byl opuštěný. Hodiny na krbové římse se zastavily před mnoha měsíci a nenašel se nikdo, kdo by je znovu natáhl a přerušil tak všudypřítomné ticho a svíravou prázdnotu. Těžké závěsy bránily slunečním paprskům dotknout se teď už zvadlých a uschlých rostlin v květináčích. Ale na okenním parapetu přece jen vykvetl kaktus, který jako by předvídal návrat života do Baker Street. Života, který zde skončil, když Sherlock Holmes zemřel ve vířící vodě Reichenbašských vodopádů.
John Watson se sem vracel poprvé od tragického konce jejich společné cesty Evropou. Tehdy ještě netušil, že dobrodružný výlet přes Francii, Německo a Švýcarsko skončí smrtí jeho nejlepšího přítele. Fakt, že s sebou na věčnost vzal i největšího zločince té doby, byl jen malou náplastí na ráně, kterou Sherlockova smrt způsobila všem, kteří ho znali. Pro Watsona to ale neplatilo. Byl s plány Sherlocka Holmese dobře obeznámen a stal se jedním ze strážců jeho tajemství. Konec konců Watson se zpět na Baker Street vydal právě z detektivova pokynu.
"Doktore Watsone, tak ráda vás zase vidím," Watson vstoupil do předsíně a paní Hudsonová ho s úsměvem přivítala. "Dejte mi ten kabát, pověsím ho."
"To je od vás milé, paní Hudsonová. Jak se máte?" Watson se rozhlížel po předsíni a nedočkavě hledal jakékoliv náznaky Holmesovy přítomnosti.
"Je tady strašný klid od té doby... od doby co jste odešel," podívala se na Watsona očima plnýma soucitu. "Dáte si čaj?"
"O ne, ne. Nezdržím se dlouho. Přišel jsem pro Holmesovy věci, jak jste říkala," řekl Watson když jí podal svůj šedý kabát.
"Samozřejmě," řekla paní Hudsonová. "Už je to dlouho a ráda bych pokoj pronajala. S penězi vystačím jen tak tak. Vydržte chviličku, skočím si pro klíč."
Watson nemohl ten nápor už dál snášet. Každá molekula v jeho těle ho nutila zapomenout na slušné vychování, rozběhnout se do schodů a vyrazit dveře Holmesova pokoje. Vědět, že je Holmes naživu mu samo o sobě nestačilo. Potřeboval ho vidět na vlastní oči, mluvit s ním, obejmout ho a uhasit tak malý plamínek pochybností ukrytý hluboko v jeho nitru. Čekal dva měsíce, než se Holmes ozval - dva dlouhé měsíce, kdy byl odsouzen k nekonečnému přemýšlení nad Holmesovým osudem, nad jeho plány a nad tím, proč se s ním nesnažil spojit.
"A co Mary?" zeptala se paní Hudsonová, když stoupali po schodech k Holmesově pokoji.
"Daří se jí báječně," odpověděl Watson.
"To ráda slyším. Víte, doktore Watsone," odmlčela se, "nevkročila jsem do toho pokoje celých osm týdnů. Bude tam hrozný nepořádek a prach a -"
"To je v pořádku, chápu to. Víte co? Dejte mi ten klíč, zvládnu to sám," řekl konejšivě Watson, když viděl, jak se paní Hudsonové třepou ruce a do očí se jí derou slzy.
"Netušila jsem, jak moc mi bude pan Holmes chybět. Svět přišel o velkého člověka," řekla zastřeným hlasem. "Kdybyste něco potřeboval, budu dole v kuchyni," kapesníkem setřela slzu, která se jí skutálela po tváři a přátelsky Watsona pohladila po rameni. Watson se za ní ještě chvíli díval dokud neuslyšel zacvaknutí kuchyňských dveří.
"Hodina pravdy," zašeptal Watson a sáhl na kliku. Pokoj nebyl zamčený, což jen potvrdilo jeho teorii. Vlna vzrušení projela jeho tělem jako elektrický výboj, když se dveře se skřípotem otevřely a Watson stál na prahu pokoje, který tak důvěrně znal a který v něm vzbuzoval tolik vzpomínek, že by na ně nestačila ani celá kniha. Všechno bylo tak, jak to spolu s Holmesem opustil v předvečer jeho svatby s Mary - kromě prachu a suchých květin. Ve vzduchu byla ale pořád cítit typická vůně tabáku a ohně z krbu, která ve Watsonovi probudila touhu po starých časech, po dobrodružstvích a Holmesových nestandardních metodách, po šrámech na kůži a drobných hádkách, kterých za ta léta nebylo zrovna málo.
"Vím, že tu jste, Holmesi." Watson se rozhlédl po místnosti a čekal, jestli se někde nepohne kus nábytku. Holmes měl totiž prazvláštní úchylku co se týkalo převleků.
"Notak, starý brachu. Tohle je přece váš styl," posadil se do křesla u krbu a nenápadně se rozhlížel po pokoji. Vlastně vůbec nevěděl, jestli je Holmes právě teď v této místnosti. Mohl být kdekoliv. Od chvíle, kdy otevřel balíček s Mycroftovým dýchacím přístrojem si byl ale jistý, že Sherlock Holmes byl minimálně stejně tak živ, jako on sám.
Vzápětí se ale ozval dobře známý hlas. "Podcenil jsem vás, milý Watsone," Holmes vykročil zpoza velké vázy, která stála v nejtmavějším rohu místnosti. Měl na sobě černý, ručně šitý overal.
"Jak prosté," řekl a sundal si z obličeje masku.
Watson prudce vyskočil z křesla a chvíli zíral na Holmese jako na zjevení. Nebyl si jistý, jak se má zachovat protože nikdy nedoufal, že se setkají za takových podmínek. Holmes udělal pár pomalých kroků směrem k němu, jakoby se bál Watsonovy reakce. V levé ruce držel housle se smyčcem a koutek úst mu cukal v nepatrném úsměvu. Na čele se mu vyskočilo pár krůpějí potu, ale jinak vypadal naprosto normálně.
"Díky bohu, Holmesi," vydechl Watson a nevědomky se usmál. Byl trochu na rozpacích ale dlouho se nerozmýšlel a pevně Holmese objal, jakoby se chtěl ujistit, že je skutečný, živý a zdravý a že se nerozplyne tak, jak v jeho snech. Holmes mu obětí opětoval a se slovy "Vždycky vás rád vidím Watsone" ho poplácal po rameni.
"Než mě umačkáte, rád bych vám sdělil pár zásadních novinek ohledně našeho posledního případu," řekl přátelsky Holmes. Watson si neuvědomil, že Holmese objímá příliš dlouho a možná i nepřiměřenou silou, ale rozhodl se ještě pár vteřin zůstat tak. Jen pro případ, že by to byl další z jeho snů.
"Chyběl jste mi," řekl Watson, když ho konečně propustil ze svého sevření.
"Vy mně také, Watsone," Holmes odložil housle a pobídl Watsona, aby se posadil.
"Jak dlouho tu jste?" zeptal se Watson, když si oba udělali pohodlí v křeslech u krbu.
"Od dnešního rána. Dostal jsem se sem oknem na odpočívadle. Mimochodem, měl byste prohlédnout sluch paní Hudsonové. Ten rámus, který jsem ztropil by probudil i mrtvého ale naše paní domácí spala jako dudek," Holmes se triumfálně usmál.
"To od vás není pěkné, Holmesi. Ta žena si o vás dělala starosti a velmi těžce nese vaši-"
"Smrt?" skočil mu do řeči Holmes. "Jen si to představte, kdyby mě tu v domě potkala. Živé mrtvé jsme tu už jednou měli a celý Londýn z toho byl na nohou."
"Pravda," přikývl Watson. Hlavou se mu honilo tolik otázek, které si nedokázal srovnat. Nevěděl, na co se má soustředit dříve. Bránil se nutkání zasypat Holmese otázkami a raději jen vstřebával jeho přítomnost - neviděli se přece celé dva měsíce.
Po dlouhých vteřinách mlčení bylo jasné, že Holmes nezačne vyprávět sám od sebe. Watson se tedy zhluboka nadechl a položil otázku, která mu přišla nejdůležitější.
"Povězte mi, Holmesi, jak se vám podařilo přežít ten pád?"
Holmes vytáhl ze skryté kapsy svého převleku dýmku, kterou obratně zapálil. Watson chvíli sledoval malé obláčky dýmu stoupající od Holmesových úst. Nebyl si jistý, jestli to paní Hudsonová neucítí, ale zahnal tu myšlenku hned, jak se Holmes dal do vyprávění.
"Nerad to přiznávám, ale i tak geniální člověk jako já někdy potřebuje kapku štěstí. Dýchací přístroj od mého bratra Mycrofta je věru užitečná věc. Vsadil bych se o cokoliv že za pár let ho budou vyrábět sériově. Samotný pád do vodopádů ale nebyl tou nejtěžší částí mého plánu. Naopak, až do okamžiku, kdy moje tělo narazilo na hladinu rozbouřené řeky, jsem si vystačil pouze se svými brilantními schopnostmi. Po dopadu mě ale strhl vodní vír a několikrát jsem si myslel, že na tom proklatém místě vypustím duši." Holmes se odmlčel a chvíli oba zírali do krbu plného černých uhlíků a prachu.
"Někdo by tu měl uklidit," řekl jen tak mimochodem Holmes.
"A co pak? Jak jste se dostal na břeh?" Watson byl netrpělivý. Chtěl slyšet celý příběh, ať byl jakkoliv neuvěřitelný.
"Bylo to těžké, zvláště když přihlédnete k mému zraněnému rameni. Ale štěstěna stála při mně - po dlouhém boji s vlnami jsem se konečně vydrápal na břeh. Byl jsem vyčerpaný a promrzlý na kost, naštěstí chata mého bratra leží jen necelé dva kilometry podél řeky, takže jsem přesně věděl, kam moje cesta povede."
"Mycroft o vás ví? Kdo ještě?" vyhrkl Watson.
"Jen můj bratr a vy, milý Watsone. Nepočítám Mycroftova sluhu Stanleyho, jehož paměť je děravá jako řešeto. Ne, je nanejvýš nepravděpodobné, že by si mě pamatoval."
"Proč, Holmesi? Proč předstíráte svou smrt. Vždyť Moriarty je mrtvý, případ byl vyřešen a," Watson se usmál při té představě, "nerad bych si nechal ujít Lestradův výraz, až zjistí, že jste naživu. Ten chlapík je bez vás úplně bezmocný."
"Obávám se Watsone, že bude muset ještě pár dní počkat. Nemůžu prozradit svou totožnost. Ještě ne. A případ není vyřešen ani zdaleka, jelikož Moriartyho kumpáni se chystají na další akci." Holmes pokrčil čelo a zamyslel se.
"Moriartyho kumpáni? Vždyť válka by pro ně neznamenala žádné výdělky teď, když vyšly najevo jeho nekalé obchody. Všechny jeho továrny byly zavřeny nebo prodány. Nezbylo po něm vůbec nic."
"Watsone, budete mi muset slíbit, že nikomu neprozradíte, že jsem živ. Ani Mary, ani paní Hudsonové, ani Gladstonovi. Je to nanejvíš důležité a v sázce jsou životy, Watsone."
Watsona překvapila naléhavost v Holmesově hlase i jeho vážná tvář s níž upřeně hleděl do Watsonových očí.
"Mary už to ví, Holmesi," Watson si vzpomněl na směsici pocitů, které v něm vyvolal balíček s Mycroftovým dýchacím přístrojem. Byl jako v transu, zmatek skloubený s návaly štěstí, ale i nejistoty a pochybností o svém vlastním zdravém rozumu. A Mary byla u toho.
"Opravdu? Snad se na ni můžeme spolehnout."
Chvíli bylo ticho, přerušované jen vzdálenými zvuky z ulice. Watson nechápal, proč je tak důležité, aby nikdo nevěděl o Holmesově předstírané smrti, ale za ta léta se naučil Sherlockovi bezmezně věřit za každých podmínek a v každé situaci, ať byla sebepodivnější.
"Povězte mi tedy, o co jde."
"Pamatujete na Sebastiana Morana?" zeptal se Holmes a Watson vzápětí pochopil, že tentokrát to bude hodně osobní. Daleko osobnější, než Moriarty a jeho světová válka.
"Toho ostřelovače? Jak bych mohl zapomenout. V Meinhardově továrně mi dal pěkně zabrat," řekl Watson.
"Přesně tak. Watsone, když jsem vám řekl, že o mé předstírané smrti víte jen vy a Mycroft, nebyl jsem zcela upřímný. Plukovník Moran mě viděl dole u řeky, když pátral po Moriartyho těle."
"A vy se bojíte, že se bude chtít pomstít," pochopil Watson.
"Ano."
"...že vás bude chtít zabít," pokračoval Watson.
"A v tom je ten háček. Nechce mě zabít," Holmes se opřel lokty o kolena a spojil prsty rukou, jakoby se modlil.
"Že ne?" Watson nechápal.
"Byl jsem si téměř stoprocentně jistý, že jsem jeho příští cíl, ale nedávné události mě přesvědčily o opaku. Poslední dva měsíce jsem sledoval Moranovy stopy ze Švýcarska až sem. Je v Londýně už tři týdny a včera jsem měl tu čest se s ním setkat osobně, i když ne dobrovolně. Sledoval jsem ho do doků na břehu Temže ale tam se mi přihodila malá nepříjemnost. Když už se naskytla vhodná příležitost k jeho konfrontaci, uvědomil jsem si, že jsem zapomněl svůj revolver v pokoji nad nedalekou krčmou, kde teď přebývám. Bohužel pro mě už bylo pozdě a schytal jsem kulku do ramene."
"Jste zraněný?" Watson vystartoval z křesla k Holmesovi. "Proč jste to neřekl hned?"
"Jsem v pořádku, Watsone. "Rána nekrvácí a s menším množstvím podpůrných prostředků, pro které jste nikdy neměl zvlášť pochopení, se mi podařilo své zranění zvládnout," Holmes pohlédl na Watsona tím nejnevinnějším výrazem.
"Nechte mě se na to podívat," řekl Watson. Léta strávená s Holmesem ho naučila, že pokud jde o jeho zranění, musí být neústupný a naléhat dokud nevyhraje. Holmes měl totiž silné tendence svá zranění podceňovat a nejednou se ocitl v situacích, kdy byla skutečně životu ohrožující. "Které rameno to je?"
"To nebude nutné, jak říkám, všechno je v pořádku," odbyl ho Holmes a uchopil znovu své housle. Neodvážil se na ně hrát, aby ho neslyšela paní Hudsonová, ale jen mírně prsty přejížděl po strunách.
"Holmesi, vy nepotřebujete Moriartyho ani Morana. Vy se jednou zabijete sám," řekl rezignovaně Watson a Holmes se zasmál.
"Copak mi nevěříte? Jsem minimálně tak dobrý lékař, jako všichni ostatní. A pokud mi nedovolíte podívat se na ránu jako lékař, pak vás žádám jako přítel. Dovolte mi prohlédnout vaše zranění. Pro klid nás obou."
"Watsone, řekl jsem vám někdy, jak moc je vaše přesvědčovací schopnost nedoceněná?" Watson postřehl náznak ironie v Holmesově hlase ale nedbal toho. Něco mu říkalo, že je Holmes vlastně rád, že je jeho nejlepší přítel zároveň jeho osobním lékařem.
"Které rameno?" zeptal se Watson, když si přisunul křeslo k Holmesovi.
"Pravé, Watsone," Holmesova tvář znejistěla a ztratil se z ní i ten nepatrný úsměv, který se na ní držel od chvíle, kdy si sundal masku svého převleku. Pomalu rozepnul šikovně maskovaný zip na svém overalu. Rameno měl provizorně ovázané tenkým černým pruhem látky, který pravděpodobně zbyl při šití převleku. Watson pruh opatrně odstranil.
"Holmesi!" Watson spontánně vykřikl a přitiskl si ruku na ústa. Paní Hudsonová musela být skutečně nahluchlá, jestli tohle neslyšela.
"Neuvědomoval jsem si, jak dobrý ostřelovač Moran je, dokud mi to sám názorně nepředvedl," řekl Holmes a malinko se usmál. Rána od kulky se nacházela přesně v místě, které před čtyřmi měsíci protnul Moriartyho hák. Watson se rychle vzpamatoval a prohlížel si Holmesovo rameno ze všech úhlů.
"Zvláštní, ale máte pravdu," odkašlal si. "Rána vypadá poměrně neškodně, pokud neberu v potaz to, co jí předcházelo. Pár stehů by ale neuškodilo. Kdo vám vytáhl kulku?" zeptal se Watson aniž by spustil oči z rány.
"Nikdo." Watson na Holmese nevěřícně pohlédl a pro jistotu přejel rukou po druhé straně ramene. Nenašel ale místo, kudy by kulka mohla vyjít ven.
"Chcete říct, že je pořád uvnitř?" Watson se divil, že je vůbec možné udržet se na nohou s kulkou v rameni.
"Zkoušel jsem ji vytáhnout," vysvětloval Holmes, "ale pochopte, že to pro mě bylo extrémně bolestivé."
"To chápu Holmesi, ale teď pochopte vy mě. Musíte do nemocnice a to co nejdřív. Rána se může zanítit, mohl byste zemřít na otravu krve a to nehodlám dopustit." Watson byl rázný a neústupný. Nehodlal Holmese znovu ztratit.
"To nepřipadá v úvahu. Zapomínáte, že jsem oficiálně mrtvý člověk," řekl s klidem Holmes.
"Použijte jeden ze svých převleků, Holmesi. Však vy na něco přijdete. Umělý nos, vousy a- však to znáte"
"Obávám se, že musím nesouhlasit," prohlásil Holmes s ledovým klidem.
"Tak dost, Holmesi. Víte, že k vám chovám respekt, ale v tomto ohledu vaše znalosti daleko zaostávají za těmi mými. Potřebujete profesionální lékařské ošetření a to co nejdříve."
"A vy jste shodou okolností profesionální lékař, nemám pravdu?"
Watson se zarazil. Jenom představa, že by měl v této místnosti vytáhnout své sterilní lékařské nástroje, byla děsivá. Věděl ale, že Holmes skoro vždycky dostane, co chce a jakékoliv další vyjednávání by stejně skončilo vítězstvím Holmese. Rozhlédl se po místnosti, jakoby hledal nějaký důvod, proč to neudělat, ale nakonec se smířil s Holmesovou verzí.
"Dobrá. Skočím do ordinace pro svůj kufřík. Nemělo by to trvat déle než půl hodiny-"
"Nějaké vybavení tu mám," prohlásil pohotově Holmes.
"I kdybyste tu měl celou lékárnu, Holmesi, stěží budou vaše nástroje čistější než zbytek tohohle pokoje," zdůvodnil Watson.
"Jste voják. Vsadím se, že jste už operoval na místech mnohem horších než je náš pokoj."
"Váš pokoj," odsekl Watson.
"Jak chcete, já jsem přece lékaře nevyžadoval. To byl váš nápad!" Holmes zvýšil hlas.
"Šššš... paní Hudsonová vás uslyší."
"Přece jsem říkal, že je hluchá, Watsone, nebo jste hluchý také?" řekl povýšeně Holmes. Už ho nudilo neustálé vysvětlování své situace, měl před sebou důležitou práci a jeho opětovné setkání s Watsonem se zvrhlo v jednu nekončící debatu.
"Chci vám pomoct, Holmesi. Půl hodiny. Snad se do té doby zabavíte nějakou činností, která bude hodna vašeho intelektu," řekl Watson ironicky, sebral krabici ležící u nočního stolku, o jejímž obsahu neměl ani tušení, a odešel. Paní Hudsonová právě vycházela ze dveří. Watson ji tak tak zastihl, aby jí vysvětlil, že se ještě vrátí pro další Holmesovy věci, což paní Hudsonová přešla mávnutím ruky s tím, že Watson bude v jejím domě vždy vítán. Jeho vlastní klíč toho byl důkazem.