NĚMÝ VÝKŘIK
Vysoké věže a kulaté kupole vévodily horizontu Káhiry, města, rozkládajícího se daleko na sever a na jih. Na jihu čekala kamenitá poušť; na západě se rozprostíralo neskutečně zelené údolí, hraničící se širokým Nilem, na němž svěží severní bríza nadouvala plachty stovek lodí. A hned za tou zelenou nádherou se rýsovaly pyramidy na Gízské plošině.
U břehů Nilu kotvily lodě s bavlnou a čekaly na vyložení. Jejich prodloužené stěžně tvořily na pozadí moderního železného a železničního mostu les mrtvého dřeva. Zatímco lodě na řece a oděvy přístavních dělníků se od dob faraonů příliš nezměnily, nákladní i osobní vagony, přejíždějící přes tento most, převážely lidi, jejichž oděv byl podle očekávání moderní a v evropském stylu, ale občas se objevil i někdo v domorodém oblečení a s fezem.
Výjimkou byl jistý soukromý vlak, vezoucí - a to už od výjezdu z káhirského vlakového nádraží - kontingent padesáti ozbrojených strážců v červených turbanech a blajících pouštních kafranech sedících na střeše každého vozu a sledujcících krajinu stejně tiše jako sochy na střeše muzea.
Elena Cotringtonová jízdu vlakem vždy zbožňovala. I teď seděla u stolu v prázdném jídelním vagonu a zamyšleně se dívala na svůj vlastní odraz ve špinavém okně. Dívka, oblečená v podobném stylu jako pouštní válečníci na střeže vozu, věděla, že před ostatními nesmí dát najevo své obavy ani stesk. Aspoň ne zatím.
Po probdělé noci bezcílně pozorovala ubíhající jednotvárnou pouštní krajinu a ospale naslouchala stejně jednotvárnému drncání želeničních pražců. Zatím se vše zdálo být jako začátek ohromného dobrodružství, zahaleného v mlžném oparu neznáma a zvláštního vzrušení. Mnoho bizarních událostí přispělo k tomu, že skončila u téhle skupiny bojovníků, najatých k jakémusi tajnému úkolu; tajnému alespoň pro ni a všechny, s nimiž dosud mluvila. Jediné je jisté - čeká je zhruba týdenní cesta celým Egyptem, možná až do Súdánu. Jaký je cíl, to téměř nikdo nevěděl, a pokud věděl, nedával to najevo.
Ne že by se Elena jako bojovnice cítila; jediné, co uměla dobře, bylo zacházení s nožem - několika švihy by dokázala protivníkovi rozpárat břicho, kdyby bylo třeba - a ona doufala, že třeba nebude. Z pohledu na krev se jí nikdy nedělalo dobře. Ale byla si jistá, že kdyby to bylo nutné, udělá to.
U stolku seděl brutálně vyhlížející Arab, který by to podle Elenina úsudku - kdyby měl tu možnost, samozřejmě - mohl dotáhnout na šampiona v boxu, a proti němu malý, asi osmiletý chlapec se světlými vlasy a v oblečení zcela odpovídajícímu třicátým létům dvacátého století. Ti dva se podle Eleny dokonale doplňovali a i když byli neustále v hádce, neboť Lock-Naha chlapec svou drzostí přiváděl k šílenství, bylo někdy neskutečně zábavné se na ně dívat.
Vůbec celá tato cestující společnost se zatím zdála být vysloveně zábavná. Ironicky řečeno.
Lock-Nah se viditelně trochu zklidnil a odfrkl si. "Vem si toho spratka. Musím se držet, abych ho nezabil."
Alex, jak se chlapec jmenoval, udělal na bojovníka srandovní obličej a vyplázl na něj jazyk.
Elena musela potlačit cukání v koutcích úst, když po něm Arab šlehl vražedným pohledem. Natáhla k chlapci ruku. "Pochybuji že by ti to prošlo bez následků," řekla Lock-Nahovi sametovým hlasem. Během cesty se ona a bojovník jako nemnozí z cestujících spřátelili. "Pokud vím, dostals rozkazy ho JEN hlídat. Když se tak ptám," podívala se po Alexovi, který vstal a postavil se k ní s plamínky v očích, "co jste měli za problém? Je to slyšet až vedle."
Než mohl Lock-Nah reagovat, promluvil Alex. "Chce se mi na záchod a on mě nechce pustit. Jak by se mu líbilo, kdyby ho někdo nenechal čůrat? Řeknul jsem mu, že to prostě pustím do kalhot a pak to řeknu jeho šéfce, že mě nechtěl pustit."
Elena obrátila oči v sloup. "No tak pojď." Přes rameno sledovala Arabův nasupený pohled.
Když na druhé straně vagonu otevřeli dveře, hleděli na tu rozhodně nejšpinavější toaletu na této straně zeměkoule.
"Tak to jsem to do těch kalhot možná pustit měl," řekl nahlas Alex.
Ale to už za ním Elena zavřela dveře a zamkla je, takže chlapce dál neslyšela.
"Kde je ten zatracenej kluk?" zlobil se Lock-Nah, když ani po pěti minutách nebylo chlapce vůbec slyšet.
"Možná se mu udělalo špatně?" nadhodila Elena a zvedla se ze židle.
Lock-Nah si odfrkl a nepřestával nervózně přecházet po místnosti sem a tam s rukama založenýma na prsou. "Houby, ten spratek je--"
Nedomluvil, neboť vlak náhle zabrzdil tak prudce, až si Elena málem rozbila hlavu o hranu stolu, jak v důsledku setrvačnosti zavrávorala a upadla.Rychle vstala a pramen světlých vlasů si zastrčila za ucho, zdobené nápadnou zlatou náušnicí.
"Co to zatraceně--" zasyčela a instinktivně vytáhla z boty nůž.
V tu chvíli se ozvaly zvenku výstřely a Lock-Nah otevřel okno.
"Kluk utekl!" zařval, zatímco podupávání na střeše vagonu a výkřiky v arabštině a lámané angličtině dávaly jasně najevo, že se strážní na střechách probudili.
To už se i Elena vyklonila z okna a očima zacloněnýma rukou pozorovala, jak se Alex, kolem něhož začaly svištět kulky, krčí a peláší horkým pískem v neúprosném slunci mezi ruinami chrámu v Karnaku, prozatímního cíle jejich cesty. Elena se trochu bála, aby chlapce nikdo nepostřelil nebo rovnou nezabil. Ale jak viděla, zmizel mezi zdmi chrámu.
Ale její pozornost nyní upoutalo něco zcela jiného. Hlasitý lomoz na střeše vagonu a výkřiky shora ji přinutily, aby se vyklonila více a podívala se nahoru. Nevěřícně zalapala po dechu a s očima rozšířenýma údivem sledovala, jak jsou stráže zvedány do vzduchu, jak jim pušky vypadávají z rukou a dopadají na střechu. Potom se všichni muži náhle srazili tak prudce, až zapraštěly lámané kosti, a tento zvuk dokonce přehlušil jejich křik; nakonec se muži ze střech zřítili do písku a mezi rozvaliny, jako by byli jen hadrovými panenkami.
Elena byla šokovaná a zvědavá zároveň. Nůž zastrčila zpátky do boty a rozhlížela se ve snaze zjistit, kdo to způsobil...a také který hlupák tímto způsobem likviduje své vlastní lidi.
Nyní otevřeným oknem se protáhla ven a doskočila do horkého písku. Prudké slunce ji oslepilo, ale když se rozkoukala, uviděla ve dveřích sousedního vagonu dvě postavy. Jeden z nich byl muž. Byl velmi vysoký, podle jejího názoru hezký. Měl temné oči a oholenou hlavu. Stál rovně s pohledem upřeným před sebe. Čišela z něj sebedůvěra, arogance a na první pohled působil jako jasný vůdce.
Po boku mu stála ta samá černovlasá žena, Meela jí říkali, kterou Elena viděla při nastupování do vlaku. I přestože by k ní Elena měla cítit určité sympatie, protože to kromě ní to byla bezpochyby jediná žena na tomhle odlehlém místě, pocit, který z ní měla, by se dal lépe nazvat nepříjemným mrazením v zádech a zlou předtuchou. Lepší výraz by byl silná nesympatie.
Elena se otočila zpět k vlaku, kde se z okna vykláněl Lock-Nah. "Kdo je tohle?" zeptala se ho a kývla hlavou směrem k muži, který se sám vydal k chrámu, nechávaje Meelu ve dveřích vagonu.
"Náš Pán Imhotep." odpověděl Arab. Obličej měl nečitelný, ale z v pohledu byla znát úcta, možná strach. "Vystupujeme." oznámil.
Elena ještě naposledy stočila svůj zrak směrem k ruinám chrámu, než se otočila a nastoupila zpět do vagonu, aby si mohla vynést věci.
2. kapitola: Meela
Karnak, Egypt, 1935
Během věků spolupracovaly vítr s pískem na tom, aby z povrchu Sahary navždy vymazaly jakoukoli stopu po člověku; mazaly stopy faraonů, stejně jako stopy britských dobyvatelů, písek pohltil věřící i nevěřící, ať už to byli uctívači slunce nebo zástupy nejrůznějších proroků. Nekonečné procesí lidí zde zemřelo žízní, zanechávajíce zde kosti své i svých velbloudů, aby jejich kosti potom vítr rozemlel na prach, který se smísí s oranžově-žlutým pískem této suché a nekonečné pouště.
Zapadající slunce, belký bůh Amon Re, v podobě žhnoucí karmínově rudé koule, pokreslil pustou zem i ruiny chrámu v Karnaku vystupující z pouště červenými a purpurovými obrazci.
Pod večerní oblohou vedli bojovníci v rudých turbanech své velbloudy táborem v Karnaku. Kolem chrámu byly v nepravidelném kruhu pomalu vztyčovány stany, z nichž některé byly kruhovité a kopulovité, říká se jim jurty. Tábor osvětlovaly ještě zažehnuté pochodně a ohně, díky nimž po stupňovitých vápencových stěnách chrámu tančily stíny a jejichž oranžová záře spolu se zapadajícím sluncem halila monumentální sochy v okolí a stany.
S právě jedním takovým stanem se v tu chvíli zlobila Elena, snažíc se zarazit železný kolík do písčité půdy, což se jí jevilo jako téměř nadlidský úkol.
"Kam se jen podělo kladivo..." mumlala, zatímco se v podřepu rozhlížela po zemi kolem sebe, avšak bezúspěšně.
"Hledáš tohle?" ozval se nad ní sametově arogantní ženský hlas, připomínající kočičí předení. Elena vzhlédla a uviděla, že u ní stojí ta žena z vlaku a v natažené ruce drží kladivo. Měla na sobě ty samé černé šaty jako když ji viděla předtím, těsně přiléhající k její postavě. Elenu do nosu udeřila silná vůně parfému.
Neochotně po kladivu sáhla. "Díky." řekla chladně a otočila se zpět ke svému stanu. Ale ta žena tam stála pořád, což Elenu poměrně znervózňovalo. Když už to nemohla vydržet, obrátila se k ní. "Děje se něco?" zeptala se, zaznamenávajíc chladný úšklebek na Meelině tváři. Ta ji chvíli pozorovala, než odpověděla.
"Nic," odpověděla konečně, jednu ruku arogantně založenou v bok. "Jen bych chtěla vědět, řekněme...co tě sem přivedlo."
Elena zbystřela. Neunikla jí jedovatost v Meelině hlase. Kladivo i kolík položila na zem a se zvýšeným zájmem vstala a oprášila si kalhoty. Jestli se do ní ta ženská hodlá navážet, tak se tedy zatraceně mýlí. "Rozhlédni se kolem sebe. To se tady všech," řekla s poukazem na bojovníky hemžící se táborem, "hodláš ptát na tu samou otázku, když od všech obdržíš stejnou odpověď?"
"To zrovna ne," zapředla Meela, "ale nejen mne zajímá důvod tvé...přítomnosti."
"Vadím ti já osobně," odsekla Elena, "nebo ti vadí, že je tu ještě jiná žena než ty?"
Jestli to Meelu zaskočilo, rozhodně to na sobě nenechala znát. Místo toho zase nasadila ten arogantní úsměv. "Ještě se uvidíme, holčičko." řekla, otočila se a s vlněním boků odešla směrem k hlavnímu chrámu.
"Na to se spolehni." zasyčela Elena tiše, když z té ženy spustila oči a zaníceně pokračovala v zatloukání kolíků do země.
--------------------------------
"Vážně si myslím, že by ses neměla snažit tak vyčnívat, Eleno," rozumoval Sabir, zatímco míchal v kotlíku fazole. Seděli u ohně uprostřed plácku, vytvořeného stany rozestavěnými do kruhu. Byla hluboká noc, a tak jedinými zdroji světla byly kromě měsíce a hvězd na obloze právě ohně, pochodně a pár olejových lamp.
"Nemám nic proti tobě, ale stejně si myslím, že ženská by neměla bojovat, a už vůbec ne spolu s muži," přisadil si Asim, Arab středního věku.
Elena po nich loupla okem. "Domnívám se, Asime, že mojí úlohu tady jsme si už vyjasnili. Navíc nesnáším, když musím být stranou dění. A jestli vyčnívám? Co si v tom případě myslíš tady o naší šéfce?" kývla směrem na druhou stranu chrámového komplexu, kde se, jak věděla, nacházely hlavní stany. U nich také ještě toho večera viděla Meelu. Ta ženská ji viditelně nemohla vystát a Elena k ní měla velice podobné antipatie. Z toho, co se o ní během dne od ostatních dověděla, si dala dohromady toto: říkají jí Meela - Elena si nebyla jistá, jestli je to její celé křestní jméno -, studovala archeologii na univerzitě v Káhiře a celou tuhle výpravu doteď prakticky vedla. Nikdo ji tu neměl zrovna v lásce a táborem kolovaly zvěsti, že prý vládne nadpřirozenými silami - jeden strážný ji doslova nazval čarodějnicí. Elena se ironicky ušklíbla. S tímhle označením souhlasí.
"O té se raději vůbec nezmiňuj," otřásl se Asim. "Alláh nás ochraňuj. Proti té ženské je i poušť v pravé poledne milosrdná." řekl. Sabir vykulil oči a posunkem naznačil škrcení. Elena se rozesmála. Sabir pokračoval. "A co víc," řekl šeptem a rozhlédl se kolem, jestli někdo náhodou nejde, "přísahám na svůj dům, že sám jsem ji slyšel, jak mluví nějakým divným jazykem."
Elena povytáhla obočí. "co je divného na tom, že mluvila řečí, které ty nerozumíš? Nejsi všeuměl. Na tom není nic nadpřirozeného."
"No to možná ne," vystřídal ho v řeči Asim, "ale slyšelas už ty řeči o tom chlapovi v černém, co je s ní? No, jak mu to říkají...?"
Při těch slovech zbystřila. "O kom mluvíš?"
"Na vlastní oči jsem ho viděl jen jednou...byl celej zahalenej do černýho hábitu a na obličeji měl masku! A říkají o něm, že vládne strašlivou silou a zabil Aliho a Muhameda jedním mávnutím ruky!"
Přisedla si k mužům blíž. "To je pravda. Viděla jsem to. Myslím, že jde o toho, o kom mluvíte. Lock-Nah mu říká... Pán Imhotep." V mysli si toho muže okamžitě vybavila, jak sebevědomě stojí u vlaku a dívá se k chrámu, s hlavou zdviženou.
Asim se Sabirem se vyděšeně podívali na sebe a pak na Elenu. "A jestlipak víš, proč nosil tu černou masku?" zašeptal Asim. Zavrtěla hlavou. "A slyšelas příběhy o bájném zlatém městě faraonů, o Hamunaptře?" Tentokrát přikývla. Ty báchorky už slyšela. "A o mumii, která ji střeží?" Souhlasně znovu přikývla a zvědavě čekala, jakou si Asim, který mluvil zásadně způsobem "stará-bába-povídala", tentokrát vymyslí historku. "Říká se," pokračoval hlasem co nejvíce zabarveným do tajemna, "že právě on je ta mumie. Prokletá a zatracená duše, která byla vyrušena ze své nesmrti!" jeho poslední slova přecházela do chraplavého šepotu.
Chvíli nastalo hrobovéticho, proražené teprve tehdy, když se Elena rozesmála a rozverně poplácala Asima po zádech. "Opravdu hezká povídačka, Asime, ale tomuhle já opravdu věřit nebudu!" poposedla. "Je to absurdní - já ho viděla na vlastní oči a nevypadal jako mumie o nic víc než ty!" smála se a sama sebe uvnitř přesvědčovala. Na oživlé mumie a podobné duchařské báchorky nikdy nevěřila a neuvěří jim ani teď. Muž, kterého na vlastní oči viděla u vlaku, rozhodně nebyl starý tisíce let. Byl to obyčejný - i když neobyčejně hezký a na pohled charismatický - člověk z masa a kostí. Nic nadpřirozeného.
Asim se ale tak snadno přesvědčit nenechal. "A jak tedy vysvětlíš smrt Muhameda a Aliho?" vyhrkl.
Elena usilovně přemýšlela. Na tuhle záležitost nepomyslela. "Určitě to má nějaké logické vysvětlení. Musí mít. A teď mě prosím omluvte." S těmi slovy vstala, oprášila si kalhoty a odešla k ruinám chrámu.
Bezcílně se potulovala mezi obrovskými sloupy, koupajícími se v mlze, a hlavou se jí honily myšlenky o všem možném. Nejvíce ji ale uvízl v hlavě předchozí rozhovor s Asimem a Sabirem. Ať dělala co dělala, pokaždé v myšlenkách skončila u toho podivného muže z vlaku, který byl podle Asima chodící mumií. Blbost! Asim ji se svojí pověrčivostí nesmí připravit o zdravé uvažování.
Doufala, že toho muže ...Imhotepa... někdy uvidí. Ve vlaku byl s Meelou. Znamená to tedy, že jsou spolu? Možná. Muži z tábora říkali, že Meela až doteď vedla celou výpravu. Imhotep je tedy pravděpodobně jeden z vůdců. Usmála se. Ráda by se s ním někdy dala do řeči, ať už jsou s Meelou pár nebo ne. Nepopírala to - od první chvíle ji přitahoval - nejen tělesně - a to po rozhovoru s jejími společníky ještě zesílilo. V té chvíli uslyšela jakési hlasy, ozývající se z jedné z velkých lodí chrámu. Zvědavost jí nedala a tiše se přikradla k místu, odkud vycházely.
Zanedlouho se ocitla nedaleko malého, lesknoucího se bazénku, z nějž stoupala hustá mlha. Vedle něj, k jejímu překvapení, seděl právě ten muž, o kterém zrovna přemýšlela, a po jeho boku klečela Meela, v těsně střižených, zlatem vyšívaných černých šatech s průsvitnými rukávy a hlubokým výstřihem, v němž se skvěl zlatý náhrdelník. Elena ho v duchu okamžitě okomentovala jako nemožně kýčovitý.
Na okamžik stála ztuhlá na místě, ale pak se vzpamatovala, a rychle se schovala za nejbližší sloup. Věděla, že by se měla ihned otočit a zmizet, ale zvědavost byla silnější. Nyní rozrušeně čekala, co se bude dít.
Na Imhotepově klíně ležela jakýsi velký tmavý objekt - kniha, nyní otevřená. Muž zvedl ruce a začal z ní číst v jazyce, kterému Elena zprvu nerozuměla. Jeho slova se rozléhala prostorem, když Elena náhle zjistila, že stejně pomalu a plíživě jako se mezi ruinami šířila mlha, i ona začíná rozumět těm slovům...Jeho hlas ji vtáhl do sebe a Elena musela zatřást hlavou a promnout si oči, aby se nesesunula na zem.
Imhotep se obrátil k Meele a důstojným a milým hlasem ji v tom jazyce oslovil. "Je čas, Meelo, aby ses stala tou, kterou jsi byla...a jsi."
Elena s očima rozšířenýma údivem sledovala, jak potom Imhotep roztáhl ruce nad zamlženou vodní hladinou a řekl: "Je čas, aby sis vzpomněla, kdo jsme byli, když jsme byli spolu...a kým jsme, když jsme spolu..." Muž máchl rukou nad bazénkem a na jeho pokyn se mlha rozestoupila a na třpytivé vodní hladině se objevil jakýsi obraz... konkrétní výjev... Elena natáhla hlavu, aby viděla lépe. ...výjev ze starého Egypta. Obrovský vápencový palác.
"Protože naše láska," řekl Imhotep, jeho hlas vstupoval do Meelina podvědomí, "je pravou láskou, věčnou láskou a naše duše jsou spolu svázány a spjaty... navždy." Elena se zatajeným dechem sledovala, co se odehrávalo na vodní hladině. Zanedlouho i ji obrazy úplně pohltily.
...V rozlehlé královské komnatě s vysokým stropem a mnoha sloupy seděl faraon Sethi, s vysokou zlatou korunou, zdobenou hady, a s typickou čtvercovou kozí bradkou na silné bradě. Seděl na trůně, vedle něhož stál jeho velekněz a vezír, pohledný Imhotep s oholenou hlavou. Oba muží sledovali zajímavou kratochvíli. Před nimi zápasily dvě ženy, obě měly čelenky, zlaté klenoty a přiléhavé šaty. Obličeje měly zakryté zdobnými zlatými maskami a bojovaly proti sobě rukama a trojzubci. Seti a jeho věrný velekněz se smáli a výskali a pobízeli obě bojovnice, které se zkušeně napadaly, vyrážely proti sobě, kopaly se, bily předloktím, nebo dokonce i hřbety rukou, to celé stylem, jaký by jim mohl závidět leckterý zkušený válečník. Kovové řinčení zbraní, pleskání masa o maso, výkřiky, steny a to všechno znělo komicky i eroticky a z publika, složeného ze dvou žijících bohů - faraona a velekněze - se teď stali jen muži, s potěšením sledující souboj.
Jedna z bojovnic se ošklivě zřítila na podlahu, zlatá maska se jí uvolnila a odhalila hezký ženský obličej. Její půvabná a surová protivnice, která tuto princeznu k zemi srazila, učinila výpad a zastavila ostré hroty svého trojzubce jen kousíček od pulzujícího hrdla ležící ženy.
Stojící vítězka rovněž sňala svou zlatou masku a odhalila krásnou a spokojeností zářící tvář ---která k Elenině překvapení byla úplně stejná jako ta Meelina!! Byla to tvář Anck-su-Namun, faraonovy konkubíny. V očích obou žen plála nevyslovená zášť - jako by Anck-su-Namun, jejíž oficiální funkcí byla instruktorka sebeobrany, možná i ráda prohnala tři hroty trojzubce krkem mladé princezny, která byla její žačkou. Ale žačka by možná ráda udělala totéž své učitelce.
Anck-su-Namun se na dívku usmála tím samým arogantním úsměvem, kterým Meela večer obdařila Elenu, a pomohla té štíhlé mladé ženě na nohy se slovy: "Velice se zlepšila, princezno Nefertiri. Budu si muset krýt záda."
Princezna stroze přikývla a řekla: "Ano. A já si budu krýt svá."
Úsměv na tváři Anck-su-Namun ztuhl.
Mramorovou komnatou se rozlehl potlesk, jímž Seti, Imhotep a několik dvořanů oběma ženám-bojovnicím děkovali. Faraon sestoupil z trůnu se slovy: "Skvělé! Velkolepé! Dobře jsi mou dceru vycvičila, Anck-su-Namun!" Potom spočinul milujícím pohledem na Nefertiri. "Kdo jiný by mohl lépe chránit Anubisův náramek než faraonova vlastní dcera?"
Princezna s poklonou přikývla. Seti se potom obrátil k Anck-su-Namun. "A kdo může lépe ochránit mě, než má budoucí žena, Anck-su-Namun?"
Žena s obličejem Meely vyslala k faraonovi nepokrytě smyslný úsměv, který princeznu viditelně urazil. Princezna svého otce objala a Seti ji s vřelým úsměvem objal také. Elena jakoby z princeznina pohledu zahlédla podivný pohled, který si vyměnili velekněz - Imhotep!- a konkubína. Pohled, který jí pripadal vědoucí, osobní a naplněný tajemstvím, jež ti dva spolu sdílejí...
Obraz, který se rozprostíral na jezírku, začal jakoby ustupovat do temnoty, aby ho vystřídal jiný. …
byla noc, v níž obloha byla oponou, posetou diamanty, a princezna Nefertiri stála na svém balkoně, vychutnávala si sladký, Nilem prosycený vzduch, když tu její zasněný pohled upoutal nějaký pohyb. Princezna se před nádvoří zahleděla k palácové rezidenci Anck-su-Namun, kde zahlédla povědomě pružnou postavu Anck-su-Namun, jak prošla závěsy do ložnice... Potom spatřila další povědomou postavu, tentokrát mužskou - svalnaté, jakoby bronzové tělo velekněze jejího otce, Imhotepa...
A ti dva se objali a políbili! Elena - pravděpodobně stejně jako kdysi ta pricezna - nemohla uvěřit svým očím. Poděšená a vzteklá, i když jakýmsi podivným způsobem ulehčeně, Nefertiri ucouvla, nevědouc co dělat.
Zvuky koňských kopyt ohlašovaly příjezd lehkého vozu, ale milenci v okně naproti příjezd faraona neslyšeli, ani ozvěnu jeho kroků, rozléhající se po nádvoří; faraon měl tvář zkřivenou hněvem.
A v té chvíli se vize z pohledu princezny rozplynula a na černé hladině mezi cáry mlhy se nyní objevila celá situace z pohledu dvou milenců. Z vedlejší místnosti se ozval náhlý hluk, a oni přerušili polibek, a poslouchali, kdo nebo co je jeho zdrojem. Byl to faraon, jeho autoritativní hlas se nadal s nikým zaměnit.
"Co vy tady děláte?" dožadoval se na kněží. Ti mu neodpověděli, pouze zavřeli a zatarasili dveře, jak jim bylo řečeno, a faraonovy kroky neomylně pokračovaly směrem k závěsu.
"To bude v pořádku," řekl Imhotep něžně, pohladil svou milenku po tváři, vytáhl ze svého roucha nůž a podal jí ho, poté vykročil a schoval se za velký sloup.
Faraon rozrazil závěs, jenom aby našel Anck-su-Namun samotnou, nedbale se opírající o sochu. Nasadila svůj nejlepší, plachý, nevinný úsměv.
Na okamžik se zdálo, že se faraon uklidnil, ale poté se jeho pohled přesunul z její tváře k jejímu levému rameni. "Kdo se tě dotýkal?" vykřikl, ukazuje prstem, zrudlý vztekem. Anck-su-Namun se podívala dolů, zmatená, a uviděla, že černá barva na jejím rameni byla zcela viditelně rozmazaná, a teprve poté jí došlo, že se jí tam Imhotep dotýkal. Nevěděla co říct; v ústech měla sucho a více než cokoliv jiného si přála, aby někdo přišel a pomohl jí.
Naštěstí, Imhotep to udělal. Neslyšně vykročil ze svého úkrytu za faraonem, na tváři démonický, pomstychtivý výraz. Anck-su-Namun vděčně zachytila očima jeho postavu vyvstávající ve světle ohně, ale faraon následoval její pohled a otočil se.
Se zaskřípáním kovu, Imhotep vytáhl meč zpoza Setiho opasku a držel ho ostřím vžhůru. "Imhotep!" vydechl faraon. "Můj kněz!" Zjištění zabarvilo jeho obličej když v tomto okamžiku pochopil, co se mezi těmi dvěma celou dobu dělo. A byl až příliš šokován a neschopen jakéhokoli pohybu.
Anck-su-Namun na tom, nicméně, byla jinak. Oči střetnuté s očima svého milence, pozvedla dýku vzhůru, a vrazila ji celou svou silou do vládcova ramene. Krev vystříkla, zalévajíc celou mramorovanou podlahu, rudá řeka se zvětšila, když meč rovněž našel své uplatnění. Seti se na ně podíval, oči rozšířené, poděšené, nedůvěřivé. Vzdor koruně na jeho hlavě, nyní nebyl vládcem Horního a Dolního Egypta. Byl pouhým mužem, tváří v tvář nevyhnutelné smrti, s vědomím hloubky této zrady, a neschopným s tím cokoliv udělat.
Seti konečně ztuhl, ale nyní se z vedlejší místnosti ozýval praskavý hluk, téměř jako by někdo beranidlem bušil do dveří. Anak-su-amun i Imhotep strnuli a pohlédli směrem k závěsu.
"Faraonovy stráže!" vykřikl Imhotep. "Musíš jít! Zachraň se!" vzpurný výraz na Imhotepově tváři Anak-su-namun viditelně znervózňoval. "Ne!" "Jenom ty mě dokážeš vzkřísit!" křičela, nyní se zoufalstvím. Imhotepovi kněží spěšně vešli dovnitř, a v tom samém okamžiku se dveře s bouchnutím otevřely a těžké kroky Med-jaiů začaly zaplavovat vedlejší místnost. Kněží obklopili Imhotepa, snažíce se dotlačit svého představeného na balkon.
"Pusťte mě!" křičel Imhotep, setřásaje je jako lev uprostřed smečky šakalů, a otočil se k Anck-su-Namun. "Neopustím tě!"
Anck-su-Namun natáhla ruku, aby se mohla znovu dotknout jeho tváře. On gesto neoplatil, protože obě jeho paže svírali jeho kněží, a konečně dovolil sám sobě být zatažen ven na balkon. "Budeš znovu žít! Já tě vzkřísím!" prohlásil, držíce jejípohled, dokud jí za rohem nezmizel z očí . Anck-su-Namun se odhodlaně otočila zpět k závěsu. Ta byla okamžitě rozražena, a černě odění Med-jaiové, vkročili dovnitř, meče vytažené. Náhle se zarazili, když spatřili kveprolití, které se tu před okamžikem odehrálo.
S pohledem na ohromených válečnících, znovu pozvedla nůž. "Moje tělo již není jeho chrámem!" Vykřikla, vkládajíc všechnu svou nenávist k tomu mrtvému muži do svého hlasu. Vrazila si nůž do žaludku tak hluboko, jak to jen šlo.
Vápencovým chrámem v Karnaku se rozlehl výkřik agonie, fyzické i psychické.
Elena si uvědomila, že se k těm dvěma mezitím přiblížila až příliš blízko, a tak se raději znovu ukryla za sloup, zpoza něhož tajně sledovala, jak Meela prudce otevřela oči, stejně prázdné jako oči mrtvoly. Klečela tam ztuhlá na místě a Imhotep četl z té knihy, jejíž obsidiánovou vazbu držel v rukou.
A mlha nad hladinou malého, lesknoucího se bazénku se znovu rozdělila a z vody se vynořilo něco divného, černého, něco, co vypadalo skoro jako člověk. Bylo to černé bláto, které se samo zformovalo do podoby ženy, vystoupilo to z bazénku a jako podivný, zčernalý zrcadlový obraz se to vznášelo, až se to dostalo do úrovně očí Meely. Potom se ten bahnitý duch setkal s tělem ženy a prostoupil do ní, vstřebal se v ní a stal se její součástí.
Meela zalapala po dechu, několikrát zamrkala a do očí se jí vrátil život. Pohlédla na Imhotepa a pomalu a láskyplně se usmála, jako by ho viděla poprvé po dlouhé době.. "Imhotepe?" zeptala se nevěřícně.
Eleně dělalo problémy zpracovat najednou tolik nových zážitků,takže byla malinko zmatená, ale přesto se nemohla ubránit pocitu, že Meelin hlas je teď trochu jiný než předtím. Dokonce by byla schopná říct, že to ani nebyla Meela.
To je hloupost, kdo by to mohl být? Pořád je to ta stejná arogantní protivná koza, pomyslela si a dál sledovala dění u bazénku.
Imhotep ženě ten pohled oplatil. "Anck-su-Namun." "Naše láska trvala déle než chrámy našich bohů," řekl jí s poukazem na ruiny kolem nich.
"A potrvá ještě mnohem déle," řekla, "než budou žít ti pošetilí lidé, kteří nám v tom chtěli zabránit." Pak se impulzívně objali a vášnivě políbili.
To Eleně stačilo. Cítila, jak hluboko v ní doutná jiskřička hněvu. Aniž by čekala sebemenší chvilku, otočila se a utekla, dávajíc do toho všechny své pocity. Jak běžela jako o život mezi pobořenými zdmi, sochami a sloupy, zjistila, že polyká vzlyky.
Když konečně po době, která se jí zdála nekonečná, vpadla do svého stanu a zatáhla za sebou dveře, padla na rozloženou matraci a aniž by chápala proč, propukla v pláč.
Neměla ani ponětí, co se to s ní děje. Vždyť k tomuhle nemá ani jeden důvod! Taková nikdy nebyla! Proti své vůli nedokázala zastavit přívaly slz, kterým naprosto nerozuměla. Nerozuměla ani sobě. Proč se tak chová, proč utekla? Proč tam jen chodila!
Stejně tak jako nedokázala zastavit slzy, nedokázala z hlavy dostat obraz té ženy a Imhotepa ve vášnivém objetí.
A ani obraz Imhotepovy ruky sklouzávající k pásku Meeliny sukně.
Rozlehlejší než Sahara je snad jenom noc. Obloha nad pouští se zaleskla prvními hvězdami. Těmto rozzářeným bodům a celé noční obloze dominoval měsíc v úplňku, jehož svítící prsty lehce obarvovaly staré pobořené zdi chrámu odstínem slonoviny, a odrážely se na vodní hladině posvátného jezera v Karnaku, přimykajícímu se k jižní straně Velkého Amonova chrámu.
Měkké bahno u rákosové houštiny začvachtalo, jak z něj Elena vytáhla nohu, a zadržela vyjeknutí, když trochu zavrávorala a bahnité dno hrozilo uklouznutím a následným pádem do vody. Nebýt měsíčního světla, neviděla by si bývala ani na špičku nosu, ale i tak toho moc neviděla. Snažila se nenamočit svou jedinou osušku, kterou měla s sebou a kterou teď měla omotanou kolem těla.
Byl to přeci jen pitomý nápad, napadlo ji, jít se sem vykoupat. Bůhví co tu žije za havěť, otřásla se při pomyšlení na krokodýly, kteří tu ještě mohli žít. A na takových místech se s oblibou drželi hadi... Snažila se tu myšlenku zaplašit, pořádnou koupel koneckonců potřebovala, bůhví jak dlouho se třeba nedostanou k vodě, a tak osušku zavěsila na větev nízké akácie, která spolu s datlovými palmami rostla u vody, a bez ohledu na krokodýly šla dál, přidržujcíc se stěny vysokého rákosí, které rostlo u břehu. Naskočila jí husí kůže. Noční vzduch v poušti byl chladný, což bylo velmi překvapivé na místě, kde denní teplota někdy dosahuje skutečných extrémů.
Pomalu se vydala z mělčiny dál, kde jí voda sahala po kolena. Náhle se jí postavily do pozoru chloupky na krku a po zádech jí šel mráz. Nějaký instinkt jí říkal, že je tam ještě někdo. Otočila se, ale k její úlevě i úleku nikde nikdo nebyl. Pokrčila tedy rameny a udělala dalších pár kroků, když v tom se z druhé strany rákosového houští ozvalo začvachtání a zašustění.
To krokodýl nebude. Byl tam ještě někdo. A ona chtěla vědět kdo.
"Kdo se to tam schovává? Okamžitě vylez!" zvolala anglicky.
Nic. Z rákosí se nic neozývalo, jen trochu zašumělo, když se zvedl vítr.
"Když nechceš vylézt, tak se podíváme, kdo jsi, kamarádíčku." ohnula se, aby na dně nahmatala malý plochý oblázek, který sebrala a sevřela v dlani. Starý trik, ale mohl by zabrat, pomyslela si. Rozmáchla se rukou a vší silou oblázkem mrštila k místu, kde předpokládala, že se domnělý šmírák nacházel.
Na znamení, že kamínek našel svůj cíl, se v oněch místech ozval tupý náraz a tlumený překvapený výkřik. Elenu to nahněvalo. "Vylez a to okamžitě! Už to nebudu opakovat a dochází mi trpělivost!" Pro jistotu totéž zopakovala i v arabštině.
Založila si ruce v bok a sledovala, jak z rákosí kdosi vychází, připravená zahrnout ho nadávkami. Když si onu osobu mohla poprvé pořádně prohlédnout, překvapeně povytáhla obočí. Proti ní, i když na druhé straně rákosové houštiny, stál Imhotep. Pán Imhotep, jak by řekli jiní. Elena putovala očima po jeho těle, ozářeném svitem měsíce a nedalekými ohni. Měl opálenou bronzovou pokožku, oholenou hlavu, černé klenuté obočí, tmavé oči a dokonale modelované rty, plné a na pohled hebké. Měsíční světlo ve spolupráci s tmou a světly nedalekého tábora ještě více zvýrazňovalo vypracované svalstvo jeho paží a hrudi. Vypadal jako bůh, pomyslela si Elena. Čekala by tady všechny, ale jeho opravdu ne. Doufala, že na něj moc nezírá.
I on se zdál být překvapený. "Ari ten akh 'ai-a? Co tady děláš? Nechtěl jsem tě vystrašit. Nevěděl jsem, že jsi tu." řekl jí v tom jazyce, kterému teprve před několika hodinami záhadně porozuměla. Staroegyptština. Absurdní.
"Nevystrašil jsi mě. Mohl bys vyděsit ty hlupáky tam dole, ale já se mužů nebojím." odpověděla tou samou řečí.
"To jsem si všiml," v koutcích úst mu zacukalo a letmo se dotkl levého obočí. "Všem mužům bych doporučoval přibližovat se k tobě s obezřetností. Kameny házet opravdu umíš."
Pokrčila rameny a založila si ruce na prsou. Nebyla zrovna v náladě se s někým vybavovat. "Až mě příště překvapíš ve tmě, budu házet místo kamením noži, jsi spokojený? Mimochodem, mám tady ještě nějakou práci, a jestli by ti to nevadilo, ráda bych v ní pokračovala." Kdyby bývala nestála ve vodě, začala by podupávat nohou.
"Mohla by tedy tvá práce ještě chvíli počkat?"
"Pro mě za mě..." řekla Elena se zdánlivou lhostejností a přitáhla si osušku kolem ramen. Ten muž ji zajímal, ano,...ale nechtěla toho na sobě nechat zdát ani špetku, aspoň zatím ne.
Imhotep došel k velkému kameni, zpola ponořenému ve vodě, a opřel se o něj. chvíli bylo ticho, až konečně promluvil. "Velice podivuhodné, spatřit tu mezi muži ženu."
"Podivuhodné? Proč? Jen proto, že jsem žena, se nebudu schovávat v ústraní a čekat až se muži pobaví a vrátí. Nechci svůj život promrhávat sezením a sledováním života, já chci život žít." vychrlila rychle.
Muž pokýval hlavou a překvapeně povytáhl obočí. "Takže se mne opravdu nebojíš?"
Elena se zamračila. "Ne, ani přes ty řeči, co kolují po táboře."
"Jaké řeči?" zjišťoval.
"Takové ty řeči.." pokrčila rameny a přitom ho podezíravě sledovala, zvědavá na jeho reakci. "Nevěřila jsem jim, ale teď mám jisté pochybnosti. Řeči o nadpřirozenu...Hamunaptře...kletbách...mumiích...o tobě...Imhotepe."
Muž se na chvíli zarazil a ve tváři neměl vůbec žádný výraz. Když promluvil, jeho hlas zněl rezervovaněji. "Věřím, že pro člověka, který to neviděl na vlastní oči, je těžké uvěřit...ale měla bys těm řečem věřit. Jsou totiž pravdivé."
Ticho. Do něj Elena vyprskla smíchy. "Promiň, promiň že se směju," vysvětlovala, když viděla jeho nechápavý výraz. "Ale to všechno je až moc neuvěřitelné." Moc neuvěřitelné...stejně jako celá tahle cesta.
Imhotep zůstal stále stejně vážný a oči mu ztmavly. "Byla jsi to ty, kdo byl s námi večer u jezírka? Ne, nezapírej to," řekl rychle, když viděl, že se nadechuje k odpovědi, "cítil jsem ještě něčí přítomnost. A přísahal bych před všemi bohy, že jsi to byla ty. Chci znát pravdu."
Elena si povzdechla. Nemělo cenu to popírat. Zadívala se kamsi za jeho rameno. "Ano, je to pravda. Prostě jsem se tak potulovala kolem a nějak jsem se k tomu přimotala a--" víc nedořekla, protože jí položil prst na rty.
"Mohu tě ujistit, že mi to v žádném případě nevadí. Věz ale, že odteď jsi jedna z těch mála, kteří toto znají." řekl jí s náznakem úsměvu. Elena přikývla, ale Imhotep pokračoval. "Ale ještě neznáš celý příběh. Zavři oči." přikázal. Když to udělala, položil jí ruku na čelo a Elena upadla do stavu podobného tranzu, zatmělo se jí před očima a pohltil ji zvláštní pocit nebývalého klidu a míru. Zdánlivé útržky obrazů postupně vytvořily souvislou mozaiku událostí.
Když to všechno skončilo a Elena doširoka otevřela oči, chvíli stála na místě a nedokázala se ani pohnout, jak to do sebe vstřebávala. "To vážně není možné!" vykoktala ze sebe a zírala do Imhotepovy měsícem zalité tváře. "Věděla jsem, že jste zabili faraona, ale to co následovalo...Těžko se tomu věří. Byl jsi mumifikovaný, a prokletý, a pohřbený za živa,a-" nedořekla, protože nemohla. Když jí to říkal Sabir s Asimem, pokládala to za hloupost. I když jí Imhotep předtím řekl, že je to pravda, pořád váhala. Kdyby to teď sama neviděla ve své mysli, neuvěřila by. Když se na toho pohledného muže teď dívala, zdálo se jí téměř neuvěřitelné, že ještě nedávno byl rozkládající se mumií.
"Pravdě nikdy není těžké uvěřit." řekl a položil jí ruce na ramena. Lehce se od něj odtáhla. Nechtěla připustit přílišnou familiárnost.
"Takže," pokračovala Elena, "ten chlapec, Alex..."
Imhotep přikývl, ale jeho hlas zněl unaveně a rezervovaněji. "Ano, je to syn těch, kteří mě porazili. Jeho matka je, nebo byla, princeznou Nefertiri. Také byla ochránkyní Anubisova náramku, který teď nosí její syn. Alex nás s pomocí náramku dovede do oázy Ahm Shere, kde odpočívá Král Škorpion, po jehož zabití získám Anubisovu armádu. Je to pro mne i jakási pomsta jeho rodičům za vše, co mi kdy způsobili."
"Proč chceš zabíjet Krále Škorpiona? Co chceš dělat s tou armádou?" ptala se ho zamračeně. Zvláštní. Ještě před chvílí se jí zdál zranitelný a lidský, ale za okamžik znovu tak chladný. Vzdálený.
"Poslouží mi k ovládnutí světa." odpověděl Imhotep, jeho hlas byl naprosto bez emocí, jako by jí oznamoval tu nejběžnější věc.
Elena se zamračila a přistoupila před něj, aby se mu mohla pevně zadívat do očí. "To je důvod celé téhle výpravy, že? Kvůli čemu to děláš? Proč chceš vládnout světu? Copak ti nestačí, že jsi naživu?"
Zjevně ho to trochu překvapilo, a tak tam na ni okamžik hleděl, než chladným hlasem, z kterého ji přesto mrazilo v zádech, promluvil. "Dělám to pro ni," řekl, "neboť bohové mi budiž svědky, že ji miluji více než svůj život."
Elena sklopila oči. Samozřejmě věděla, koho Imhotep myslí. Jen pokývala hlavou. "Kde je Anck-su-namun?" zeptala se se zúženýma očima. Elena tu ženu od prvního pohledu neměla ráda. Sice ji zatím znala jen jako Meelu, ale měla takový pocit, že skutečná Anck-su-Namun se od své arogantní reinkarnace příliš neliší.
Imhotep ukázal směrem k táboru. "Je ve stanu a spí," řekl jednoduše.
Elena si skousla spodní ret při vzpomínce na Imhotepovu ruku směřující k lemu ženiny sukně. Ale stále nechápala, co jí na tom tak vadí. Ve své vizi viděla přece docela jasně, že byli milenci, ne? Tak co se to se mnou pořád děje? říkala si, i když v hloubi duše začínala cítit, že důvod bude velice, velice jednoduchý.
"Aha." řekla jen, a v té chvíli si uvědomila, že u sebe ve vodě stojí velice blízko. Kdyby voda kolem nich nebyla tak chladná, téměř by mohla cítit teplo vycházející z jeho těla. Malinko couvla. "Je tady zima. Už musím jít." řekla, a než mohl Imhotep jakkoliv zareagovat, popadla svoje oblečení, s nadechnutím se potopila pod hladinu a pod vodou plavala pryč, nechávajíc ho tam překvapeně stát.
O několik minut později Elena ze svého stanu tiše sledovala, jak se na druhé straně tábora, nedaleko hlavního Amonova chrámu, rozhrnuly dveře jednoho stanu a vešel do něj Imhotep. Pak se zase zatáhly. Elena si lehla na matraci a vší silou se nutila do klidu. Z dálky slyšela polohlasný hovor, to se střídala stráž, a od hlavního ohně před chrámem se nesla arabská hudba a zpěv. Přemohla nutkání vyjít ven a dát se do tance, aby ze sebe vybila všechno napětí a emoce předešlého dne. Na to byla příliš unavená. Místo toho zhasla olejovou lampu, kterou měla postavenou na zemi vedle lůžka, a tvrdě usnula.
5. kapitola: Karavana v poušti
Egypt, 1935
Pojmenovat Saharu plochou a rovnou pouští by byla chyba, protože neschůdný terén této pouště se neustále mění, vítr z písku stále tvaruje nové kopce a údolí jenom proto, aby byly znovu převáty do nových tvarů.
Když se toho dne ráno paprsky slunce rozlily po horizontu a zlatých dunách a spočinuly na veliké karavaně projíždějící pouští, Elena, sedící na jednom z velbloudů, se spokojeně usmála. Ode dne, kdy se celá skupina poprvé utábořila v Karnaku, už uplynuly dva dny, a ona dnes měla přímo skvělou náladu a sršela energií. I když musela usoudit, že černý top bez ramínek, kožené kalhoty stejné barvy, vysoké šněrovací boty a několik červených šátků, které měla uvázané místo pásku a kolem obou zápěstí, a které nosila v podstatě jen proto, že dávaly najevo její příslušnost k ostatním bojovníkům v červených turbanech, nejsou zrovna nejvhodnějším oblečením pro cestování v pouštním žáru, nestěžovala si.
Poslední dva dny, na rozdíl od toho prvního, probíhaly přímo ideálně; i když si byla jistá tím, že pro některé účastníky jejich "výpravy" ne. Imhotep měl pravdu - díky Anubisově náramku, který nosil Alex a který fungoval jako mapa, byli postupně navedeni do Esetina chrámu na ostrově Filae a poté k Velkému chrámu Ramesse II. v Abú Simbelu. Elena v tom všem cestování nacházela neskutečné potěšení. Sice to nebylo poprvé, kdy ony památky viděla na vlastní oči, ale přišlo jí fantastické vidět je všechny na původním místě, ještě před stavbou, která měla změnit mnohé. Ale o tom až později.
Elena se rozhlédla kolem sebe. Všichni zúčastnění seděli na velbloudech, které zakoupili ještě před odchodem z Karnaku ve vesnici Luxoru. Rukou si zaclonila oči a mezi rudě oblečenými bojovníky hledala známé tváře. Vzadu jel na velbloudu malý světlovlasý Alex, zabraný do četby nějaké knihy, a kousek od něj samozřejmě nepostradatelný Lock-Nah, který ho nasupeně sledoval na každém kroku. Nedaleko od nich zaznamenala člověka, kterému říkali Kurátor; Eleně trvalo poměrně dlouho, než se dopátrala toho, jakou hraje ve skutečnosti v celé téhle záležitosti úlohu; ten chlapík byl totiž zcela bezpáteřní slizoun, ona osobně mu nevěřila ani nos mezi očima.
Otočila se doleva, kde pár metrů od ní jeli vedle sebe Imhotep s Anck-su-Namun. Žena už od rána podřimovala v sedle s hlavou skloněnou. Elena s mírným roztrpčením uvažovala, co mohlo být příčinou její nevyspalosti.
Rozhodla se si podobnými myšlenkami nekazit den, a tak svou pozorost obrátila k Imhotepovi. Během předchozích dvou dnů se spolu několikrát dali do hovoru a k Eleninu překvapení našli mnoho společných témat. Teď seděl na velbloudu s pohledem upřeným do dálky. Na sobě měl dlouhý černý splývavý plášť s kapucí, kterou měl přetaženou přes hlavu, a vyzařoval z něj klid a sebevědomí. Elena si nemohla pomoci, ale přišlo jí, že když jsou kolem něj jeho následovníci, jako Kurátor a Lock-Nah nebo kterýkoli z bojovníků, choval se jinak a nasazoval kamennou tvář, jako by na sobě před nimi nechtěl dávat nic najevo. To chápala. Chtěl v nich vzbuzovat úctu a strach.
Elena pobídla svého velblouda a dojela k Egypťanovi blíž. Když na něj zavolala jménem, překvapeně k ní otočil hlavu, ale pak se sotva znatelně usmál a zatáhnutím za provaz donutil svého velblouda vyjít jí naproti.
Elena se na něj usmála. "Dobré ráno," řekla vesele, když dál pokračovali vedle sebe, "vypadáš zamyšleně. Děje se něco?"
Imhotep pokrčil rameny. "Neděje se nic. Ale jsou za námi rodiče toho chlapce."
"Cože?" vyhrkla překvapeně Elena s rozšířenýma očima. "Jak?"
"Jak nás našli je mi stále záhadou," odpověděl Imhotep, "ale vím jen to, že nás sledují z oblohy...zní to neskutečně, ale v noci jsem se snažil myslí vycítit kde jsou. Letí za námi vzduchem v lodi připevněné na jakési létající kouli."
Elena se zamyšleně zamračila, ale pak jí svitlo. "Myslíš balón? Vzducholoď?"
Egypťan pokrčil rameny. "Nevím jak se tomu říká. Ač to nerad přiznávám, ve tvé době se ještě nevyznám."
Přikývla. "To je pochopitelné. Stýská se ti po tvé době?" zeptala se.
"Nemáš ani tušení jak," usmál se smutně a znovu se zadíval k obzoru.
A ty ani nemáš tušení jak moc tě chápu, pomyslela si Elena, ale držela jazyk za zuby. Nemusí se o ní dozvědět hned úplně všechno. Ale jako by jí četl myšlenky, zeptal se jí Imhotep:
"Odkud vlastně pocházíš?"
Elena si povzdechla. "Z té samé země, ze které pochází, nebo pocházela, Meela, z Anglie. Je to daleko od Egypta, na severozápad přes moře." dodala, když zaznamenala zmatený výraz na jeho tváři. "Narodila jsem se konkrétně v Londýně." V nemocnici sv. Lawrence, ušklíbla se v duchu, ale až do takových detailů to nerozváděla. Stejně by to nejspíš nepochopil.
"Londýn? To je to město, kde..." zareagoval Imhotep.
"Ano, tam už jsi byl, to je to město, o kterém jsi mi vyprávěl,",
"A jak ses vlastně dostala sem?"
"Jak jako sem?" zeptala se se širokým úsměvem, když zašátrala v tašce, kterou měla upevněnou na sedle, aby vytáhla gumičku a stáhla si jí dlouhé světlé vlasy, lesknoucí se v záři dopoledního slunce.
"Sem, mezi všechny tady." řekl Imhotep a máchl rukou v gestu zahrnujícím celou skupinu, roztaženou široko daleko po poušti.
"Vlastně ani nevím. Tak nějak se to semlelo...no a prostě jsem tady," řekla na to Elena a protáhla se v sedle.
Imhotep se na ni zkoumavě zadíval.
Dívka se narovnala a vyslala do pouště vzdušný polibek. "A jsem MOC ráda, že jsem tady," uzavřela to a podala Imhotepovi láhev s vodou.
Ani jeden z nich si ale nevšiml Anck-su-Namun, která se mezitím probrala ze spánku a zezadu probodávala Elenu černýma očima, zúženýma v prudkém světle.
údolí Modrého Nilu, Súdán, 1935
Modrý Nil protékal kaňonem, obklopujícím srdce velehor. Byla to strž, spadající někdy i do hloubky sto padesáti metrů. Pět set nepřístupných mil jeho toku bylo stále zamořeno krokodýly, hrochy, leopardy a lvy - byl to ráj v džungli, který člověk ještě nepokořil.
Tedy zatím, pomyslela si Elena a rozhlédla se kolem. Celá skupina se na chvíli utábořila v údolí, kde Nil spadal z vysokých srázů, aby vytvořil cosi jako malé jezero, předtím než pokračoval po tisíciletí vymletým korytem dál. Cestovatelé byli po několika dnech strávených na velbloudech a zdlouhavém putování rozpálenou pouští více než vděčni za pár hodin odpočinku u chladivé vody.
Elena seděla bosá na velkém rozpáleném balvanu při vyvýšeném říčním břehu a vyhřívala se na slunci, zářícím z oblohy a odrážejícím se od křišťálově modré vodní hladiny jako od zrcadla. Červené šátky odložila a kalhoty měla vyhrnuté ke kolenům. Nebylo pochyby, že se blížili k Ahm Shere. Alexovy pokyny i Imhotepovy instinkty to jen potvrzovaly. Zoufale se snažila užít si poslední bezstarostné chvíle, neboť věděla, že jejich na první pohled idylický výlet nespíš brzy skončí. Neměla ani nejmenší ponětí, co ji v nejbližších hodinách či dnech čeká. To vše bylo naplněno tajemstvím a strachem z neznáméno.
Anck-su-Namun nebylo celé ráno vidět, až někdy před polednem ji Elena zahlédla, jak kvůli něčemu křičí na jednoho ze strážných. Když se tak zamyslela, napadlo ji, že za celou dobu jejich cesty od ní neslyšela jediné laskavé slovo, ať už k sobě, nebo k jakémukoliv členu výpravy - kromě Imhotepa.
Imhotep. Eleně se zdálo, jako by se jí měnil před očima. Stával se málomluvným, jako by se uzavíral do sebe. I před ní. Nešlo jí to do hlavy. Ještě před pár dny spolu vedli dlouhé rozhovory, ale celý včerejšek až dosud trávil hodiny raději sám, nezřídkakdy se stávalo, že si vzal s sebou dva strážné a odešel na průzkum okolí a vrátil se až za dvě hodiny s ještě vážnějším výrazem. To Eleně dělalo starosti. Nemohla se zbavit pocitu, že jeho moc se v něm hromadí a pokud ji neuvolní, přemůže ho.
Z myšlenek ji až vytrhla ruka, kterou jí někdo položil na rameno. Překvapeně se otočila a zjistla, že se dívá do Imhotepových tmavě hnědých hlubokých očí. S úlevou se usmála a povytáhla obočí na znamení, že poslouchá.
"Jsou blízko," promluvil ve starověké egyptštině. Tomu Elena nerozuměla.
"Kdo?" Na blbé konstatování blbá otázka.
"O'Connellovi. Víš," řekl a s úlevou v hlase se posadil vedle ní, "pozoruji je už déle. Viděl jsem je dřív, když letěli nad jedním z kaňonů. Musím je zničit. V zádném případě nemám zájem, aby jakkoliv ohrozili mě a mé záměry."
Elena pokývala hlavou a podepřela si ji rukou. "Dobrá. Má to jen jeden háček. Když jsou v balónu tam nahoře," ukázala k bezmračné obloze, "jak je chceš zabít?" zeptala se mírně posměšným tónem.
"Uvidíš, maličká," řekl s nevídaně širokým úsměvem, poté vstal a odešel směrem k řece.
Elena seskočila z kamene a zvědavě přihlížela, co má Imhotep v plánu. Na okamžik koutkem oka sledovala, jak Anck-su-Namun vychází z tábora, ale pak znovu obrátila svou pozornost k Egypťanovi.
Imhotep už stál uprostřed řeky s rukama sepnutýma; jako by se chtěl modlit. Voda mu sahala do pasu. Elena tušila, že se soustředí na síly kolem sebe a v sobě. Ten obrázek jí něco připomínal. Kdyby jen věděla co... V tu chvíli si vzpomněla na svou vizi, kterou zažila v Posvátném jezeře v Karnaku a pochopila.
Elena se náhle podívala ke břehu, kde se Lock-Nah zase o něco dohadoval s Alexem. Arab chlapce držel ve vzduchu za límec košile a divoce s ním třásl. Zdálo se, že za sebou chlapec nechával znamení, což by vysvětlovalo, jak je jeho rodiče mohli sledovat. "Necháváš za sebou drobečky, co?!" křičel na chlapce nepříčetně Lock-Nah, když se ozval hlas, hovořící staroegyptštinou.
"Lock-Nahu! Polož toho kluka!" přikázal Imhotep tím nejnekompromisnějším tónem, čímž předběhl Elenu, která měla v úmyslu říct něco podobného; jen s tím rozdílem, že ona by do svého projevu zařadila pokud možno pár vulgarismů.
Bojovník neochotně poslechl, ovšem Elena ho znala už docela dobře na to, aby poznala, že v něm bublá vztek.
Pak se Egypťan otočil k ní. "Eleno, vezmi ho," řekl jí, tentokrát však podstatně mírnějším tónem.
"Myslíš Alexe nebo Lock-Naha?" utahovala si z něj Elena, ale pak uposlechla a seběhla dolů k chlapci, aby ho vzala za ruku a instinktivně ho odvedla dál od vody - a také od Lock-Naha - , kde si ho posadila na klín.
"Jsi velice bystrý, synku," řekl Alexovi Imhotep, "Doufám, že tvá matka i otec si výletu užívají - protože už jim skoro končí... Letí k nám v nějakém balonu - viděl jsem je už dřív, když letěli nad jedním z kaňonů. Tvůj otec je...ne, tvůj otec byl velký dobrodruh. A tvá matka byla ženou pozoruhodné krásy."
Alex se v Elenině náručí zachvěl, když Imhotep zvedl paže a vody životárného Nilu se poslušně zvedly a za okamžik před nimi stála modrá vodní stěna, visící ve vzduchu, třpytící se a čekající na Imhotepův povel. Svaly na Egypťanově těle se napjaly, jak se soustředil, aby se poté zhluboka nadechl a natáhl oběm paže dopředu. Vodní stěna se dala do pohybu a nepředstavitelnou rychlostí se hnala kupředu, nechala za sebou na říčním jen trochu vody a spoustu bahna, spolu s několika překvapenými a vyděšenými rybami.
Elena Alexe pustila, vyskočila na nohy a řekla mu, aby nikam nechodil - což nemusela, protože tam všichni - včetně Anck-su-Namun a Kurátora - stáli jako přikovaní a ohromeně sledovali postup vodní stěny a Imhotepův trans.
Došla až ke břehu, odkud měla lepší výhled, a opřela se tam o kmen vysoké datlové palmy, rostoucí u vody. Vodní stěna už dávno nebyla vidět, zmizela mezi zákruty a vysokými skalisky. Elena i tak s velikým zájmem sledovala Imhotepa, stojícího uprostřed poloprázdného Nilu, a pohledem setrvávala na napjatých svalech jeho zad.
"Zdá se, že zapomínáš, kde je tvé místo, holčičko," ozval se v té chvíli za ní ženský hlas, sametový, zdánlivě přátelský, který ale připomínal jemné varovné syčení kobry.
Elena otočila hlavu a zjistila, že nalevo od ní stojí Anck-su-Namun.
"Nevím, o čem mluvíš," odvětila nezúčastněně Elena a dál hleděla dopředu.
"Ale víš, a velmi dobře. Měla bys mít ovšem na paměti, že já jsem tady ta, které podléháš ty," pokračovala černovlasá žena s falešným arogantním úsměvem.
To už k ní Elena otočila hlavu a vyštěkla: "Jestli sis toho ještě nevšimla, já jsem tu sama za sebe. Nikdo - ani ty, Anck-su-Namun," dala důraz na výslovnost jejího jména, "mi nemáš co poroučet a přikazovat."
Sledovala, jak ji Anck-su-Namun sjela pohledem, který by mohl zabíjet. Elena se k ní beze slova otočila zády a odkráčela ke břehu. To ale neměla dělat. Další události nabraly takový spád, že aniž si v té chvíli uvědomila jak, zjistila že leží obličejem v bahně a plive smrdutou špinavou vodu, a nad sebou slyšela ženin škodolibý smích. Ta zmije! zuřila Elena a snažila se vstát.
"Jak říkám, holčičko, dávej si na mne pozor," řekla Anck-su-Namun, než se otočila, "protože já tě budu sledovat."
S tím Eleně zmizela z dohledu.
Ta se zatím s velkým vynaloženým úsilím - protože bahno bylo kluzké a ona do něj s každým pohybem zapadala až po kotníky - vyškrábala na nohy a vyšla z říčního koryta ven. Když se rozhlédla, po Imhotepově milé nebylo ani stopy.
Elena se na sebe podívala. Vypadala jako po bahenních zápasech - od hlavy k patě byla zablácená, mokrá a špinavá, dlaně měla odřené od toho, jak se díky pudu sebezáchovy snažila zabrzdit při pádu. Bývala by se nad svým neutěšeným stavem nejraději rozbrečela, ale věděla, že tím by Anck-su-Namun jen udělala radost. Místo toho v ní začal vřít vztek.
Stočila zrak napravo, aby uviděla, že i Imhotep vyšel blátivým vodním korytem ven a přistoupil k Alexovi, který couvl a naprázdno polykal. Egypťan ho ale jen lehce pocuchal ve vlasech, když ho míjel, což z Alexovy strany vyneslo pouze zamračení.
Nejprve si Imhotep Eleny, která se naštvaně opírala o jeden ze stanů, vůbec nevšiml, ale pak se překvapeně otočil, ztuhl a zíral na ni s šokovaně otevřenými ústy. "Co jsi to při bozích dělala?" dostal ze sebe s očima rozšířenýma údivem.
Elena stále vřela vztekem a jeho bezelstně položená otázka ji dopálila ještě víc. Když na ni nepřestával kosternovaně zírat, zaťala ruce v pěst a metala pomyslné blesky na všechny strany.
"Asi jsem se šla vykoupat, ne?! Mysli! Kdybys měl jen trochu zdravého rozumu, nestál bys tady jak ten největší idiot a nepokládal mi pitomý otázky!" křičela na něj, teď z plných plic. "Jestli chceš opravdu vědět, co se stalo, zeptej se své životní lásky!" ukázala prstem k táboru, "Ale to bys nemusel, kdyby ses pořádně díval kolem sebe a vnímal!" vpálila mu do obličeje, než se nakvašeně otočila a pevným krokem odešla, nechávajíc ho tam stát ohromeného a vyvedeného z míry.
Kolem se mezitím shromáždili snad všichni červeně odění bojovníci, kteří přihlíželi jejímu výstupu... a nebo chtěli vidět na vlastní oči, kdo měl tu drzost se tímto způsobem postavit Pánu Imhotepovi.
O půl hodiny později už Elena ležela ve svém stanu, umytá a převlečená. Hněv z ní dávno vyprchal a ona teď s chladnou hlavou přemítala o svém předchozím výstupu. Sžírala se obavou, aby nezničila své přátelství s Imhotepem. Proč mu jen říkala o Anck-su-Namun? Co když za ní opravdu šel - a bůhví co mu o ní ona napovídala? V té chvíli by si nejraději nafackovala. Byla pitomá, vzteklá a on byl první, kdo jí vešel do cesty, a tak si vztek vybila na něm. Copak za to kdokoliv z nich může, že je Anck-su-Namun taková podlá zmije? říkala si, celá nešťastná a rozzlobená sama na sebe. Došlo jí, že právě tohohle chtěla žena docílit. Znemožnit ji a pak pomluvit před Imhotepem. Elena si povzdechla a v duchu doufala, že Egypťan bude mít dostatek soudnosti, aby Anck-su-Namuniným řečem neuvěřil.
Neuběhlo snad ani pár minut, když se táborem začal ozývat hlas Kurátora, který oznamoval, aby se sbalili, odvedli velbloudy a že za chvíli budou pokračovat.
Elena nedůvěřivě vystrčila hlavu ze stanu, ale když uviděla, že není jediná, ale většina bojovníků se začíná pomalu trousit ze stanů a jurt, vylezla také. Podívala se na sebe. Měla na sobě své náhradní kožené kalhoty, ale místo černého topu, který ani v tomto horkém podnebí stále ještě neuschnul, si musela uvázat jeden široký červený šátek, který si půjčila od Sabira, a docela jí to tak vyhovovalo.
Po Imhotepovi jako by se slehla zem, a tak rezignovala a začala si balit.
Když si sbalené zavazadlo chtěla přehodit přes rameno, zjistila, že na ni padl něčí stín. Otočila se a srdce jí vyskočilo až do krku a cítila jak se jí do tváří začalo šířit horko při vzpomínce na to, jak na něj křičela.
"Imhotepe?" vyhrkla a rychle si upravila šátek nahrazující top, který ji začínal nebezpečně sklouzávat. Zkoumala Egypťanův výraz. K jejímu překvapení se tvářil přátelsky a dokonce se usmíval.
"Promiň mi tamto, já--" začala, ale byla umlčena, když jí položil prst na rty.
"Psst, nemluv. Zkoušel jsem mluvit s Anck-su-Namun, ale ta se zavřela v našem stanu a když jsem se za ní zkoušel dostat, zahrnula mě ještě horšími nadávkami než ty." usmál se sarkasticky při té vzpomínce. Elena si náhle uvědomila, že na tomhle úsměvu začíná být závislá.
"Ale já--" zkoušela to Elena znovu, ale marně. Imhotep pokračoval.
"Nevím, co se mezi vámi dvěma stalo - a ani to upřímně řečeno nechci vědět - ale bude asi nejlepší, když to tak zůstane. Souhlasíš?" řekl a položil jí ruku na rameno, aniž by si kdokoliv z nich uvědomil, jak blízko u sebe stojí.
Nejdřív chtěla znovu vybuchnout, že tohle není žádná spravedlnost, ale pak to vzdala. "Díky, Imhotepe," usmála se a trochu couvla, "ale asi si budeš muset zvyknout na moje výkyvy nálady,"
"To půjde těžko, ale teď už pojď. Oáza Ahm Shere na nás čeká." řekl, a současně odpověděl i na její nevyslovenou otázku, "Vím kudy jít."
Elena tedy pokrčila rameny, ráda, že je mezi nimi všechno jako předtím, usmála se a přehodila si zavazadlo přes rameno.
7. kapitola - Údolí smrti
oáza Ahm Shere, Súdán, 1935
Ahm Shere byla spíše džunglí než oázou. Hojnost vegetace navozovala zdání, že jste se ocitli v ráji. Jasná zelená barva lesa kolem - řapíky listů jako kopí a meče nastoupené armády, girlandy popínavých rostlin, plazících se všude, kde to šlo - se mísily a kontrastovaly s jinými barvami, hlavně agresivně červenou barvou.
Cestu Imhotepově karavaně, prodírající se džunglí Ahm Shere, osvětloval měsíční svit a pochodně v rukou ozbrojených bojovníků v červených turbanech. Teď už neměli velbloudy a šli po svých, přičemž Imhotep kráčel v čele; po jeho boku šla Anck-su-Namun. Oba na sobě měli tmavá, splývavá roucha.
Elena šla těsně za nimi; za ní pak šel Kurátor a Lock-Nah. Dívka ten den sršela černým humorem a celou cestu trousila sarkastické poznámky, kterými dopalovala většinu zúčastněných. Občas něco prohodila s Imhotepem či Lock-Nahem, ale co se týče Anck-su-Namun, dělala jako že ji nevidí; žena jí oplácela to samé.
"Jdeme tady roztažení jak procesí," brblala Elena a otřásla se, když jí následkem chladného nočního vzduchu naskočila husí kůže.
Imhotep ale náhle zvedl ruku a takzvané procesí se zastavilo. Elena málem narazila do Anck-su-Namun. Všichni zvedli hlavy a ztuhli.
Z větve stromu hned před nimi visela velká síť, z níž vyčuhoval její groteskní obsah: lidské kostry, příšery v brnění, z nichž některé ještě svíraly štíty.
"Co se to tady stalo, ve jménu Anubise?" zeptal se Lock-Nah nikoho a všech současně.
"Tak, dámy a pánové," ozvala se Elena, "ne že bych chtěla strašit, ale ať už tihle hoši byli kdokoliv, nemůžu se zbavit pocitu, že se zrovna moc nebaví."
Na její šibeniční humor raději nikdo nereagoval, až po chvíli se vzpamatoval Kurátor. "To jsou římští legionáři," informoval celou výpravu, ale nezdálo se, že by to někoho nějak zvlášť ohromilo.
Pokračovali dál a zastavili se, jenom když míjeli další strom s další síťovou pastí, v níž tlely další kostry, ale tentokrát v uniformách evropského stylu, asi tak z devatenáctého století, zaznamenala Elena.
"Francouzi," vysvětloval Kurátor. "Napoleonovi vojáci."
Elena na to všechno hleděla s očima doširoka otevřenýma, ale snažila se si i přes tu hrůznou vyhlídku zachovat klid a odstup.
"A kdo nebo co byli tihle, ve jménu Anubise?" zeptal se Lock-Nah, v jehož hlase byl znát strach.
Arab ukazoval konkrétně na několik kostlivců, visících na rožních v nedalekém podrostu. Ta těla byla mnohem čerstvější než ta francouzská z přelomu století. Tito ubožáci byli evidentně opékání - zaživa?
"Někdo, kdo fakt neměl štěstí," zamumlala Elena, ale ani jí při tom pohledu nebylo nejlépe. I ostatní válečníci v červených turbanech vykazovali jisté známky zděšení; dokonce i Anck-su-Namun, která se v náhlém záchvatu strachu pevně přitiskla k Imhotepovi, který zatím jako jediný z celičké výpravy neprojevoval strach.
Imhotep náhle zvedl ruku a průvod se zastavil. Elena vzhlédla a uviděla objekt, po kterém Egypťan celou dobu pátral: vrcholek zlaté pyramidy, tyčící se proti hvězdnaté obloze. Karavanou se ozýval šepot a tiché mumlání.
"To už je ono?" ozvala se v nastalém tichu Elenina otázka, adresovaná Imhotepovi. Ten se sice neotočil, ale přikývl.
Elena za sebou zaslechla, jak Lock-Nah cosi šeptá Kurátorovi, protože si na rozdíl od ní netroufal oslovit Imhotepa přímo. Malý tmavý mužík v červeném fezu Lock-Nahovi přikývl, potom složil ruce na břiše a uctivě vzhlédl na svého pána, jenž stále stál a hleděl na vrcholek pyramidy, čnící do výše.
"Můj pane," řekl Kurátor staroegyptštinou, "nyní už toho O'Connellova chlapce nepotřebujeme."
Toto oznámení upoutalo Imhotepovu pozornost, takže se obrátil ke Kurátorovi, kterého Elena probodávala očima, a řekl: "Je to syn válečníka - je to statečný a chytrý chlapec."
"Ale už nám k ničemu není, můj pane."
"Ale nijak mi nepomůže, když uvidím, jak takový čistý člověk umírá... ale bolest, kterou tím jeho otci způsobíme, mi přivodí nekonečné potěšení." S vědoucím šklebem se podíval na Lock-Naha. "Nalož s ním podle svého uvážení."
Pak se obrátil na Elenu. Ta nemluvila, jen se mu pevně zadívala do očí. Nebylo třeba slov. Pod jejím vyčítavým pohledem Imhotepův úsměv poněkud zvadl, a tak se Egypťan raději znovu otočil dopředu a karavana se dala do pohybu.
A v tom se do chladu noci - a ticha džungle - ozval lehký, šeptající vánek, dost silný n ato, aby rozpohyboval větvičky a listí, rozvířil křoví a dolehl na karavanu, jako by na ni foukl nějaký obr z oblohy.
K vánku se teď připojil nadpřirozený zvuk, který se ozýval po celé délce průvodu, jako by vítra foukal zkrz duté kosti, větrná zvonkohra, hraná kostlivci.
Imhotep zastavil a oba se s Anck-su-Namun rozhlíželi po džungli. Nejen oni, jak Elena zjistila, ale všichni přítomní se otřásli v nepojmenované hrůze a strachu. Koneckonců, nebylo to nic příjemného po té hrůzné podívané, která se jim naskytla před chvílí.
"Co to je?" ozvala se jako první Anck-su-Namun a podívala se na Imhotepa, jako by od něj očekávala uspokojivou odpověď.
Imhotep se ale usmál a ochranitelsky vzal Anck-su-Namun kolem ramen. "Neměj strach. Nemohou mi ublížit," řekl.
To si ale Elena založila ruce na prsou. "Nechci brblat," řekla, "ale jestli sis toho ještě nevšiml, nám všem můžou ublížit docela lehce. Nemám pravdu?" řekla nahlas a otočila se ke karavaně, od níž se jí však dostalo udivených a nechápavých pohledů, z čehož konečně pochopila, proč se Imhotep na ostatní snažil působit tak jak působil. Nikdo si nedovolil mu jakkoliv odporovat.
S nespokojeným zabrbláním se otočila zpět. Dnes ji nikdo nechápe.
Jak se vítr mísil s tou mrazivou kostlivčí melodií, Kurátor polkl a řekl: "Něco... se blíží."
Teď už to bylo jasně cítit ve vzduchu. Všichni pochopili, že je čeká stejný osud jako ty chudáky, které viděli předtím.
Karavana se začala řídit arabskými rozkazy, které vykřikoval Lock-Nah, jenž k Elenině úlevě dočasně odložil vraždu malého O'Connella.
"Rozptylte se!" ozývalo se mezi bojovníky v červených turbanech. "Mějte oči otevřené a zbraně připravené!"
To Eleně nemuseli říkat dvakrát. V ruce už pevně svírala svůj nůž, ale pochybovala, že by se s tímto vybavením dokázala ubránit dlouho. "Lock-Nahu!" zavolala na Araba. "Právě jsi jim řekl kravinu. Už od začátku říkám, že jsme moc roztažení. Musíme se držet pohromadě, ne se rozptýlit. Když se budeme držet spolu, ať je to co chce, lépe se tomu ubráníme, kdyby to na nás zaútočilo."
Lock-Nah zavrtěl hlavou a posunkem jí naznačil, že na svém postupu nehodlá nic měnit. Elena uraženě pokrčila rameny. Když si ,chlapec, myslí, že je chytřejší...
S nelibostí sledovala, jak se Lock-Nahovi muži v bujné vegetaci rostoucí do výše pasu rozptylují. Někteří měli v rukou pochodně a zbraně, jiní měli tasené šavle - a podle Elenina úsudku vypadali jako ženci při sklizni marihuany - ale vtom byl jeden z nich stažen dolů do podrostu, kde zmizel, jako by ho spolkla přímo půda v džungli.
A potom už to byli ti v turbanech, kdo byli sklízeni - ten, který zmizel v podrostu jakko první, neměl ani čas zakřičet; druhému v pořadí bylo tohoto potěšení dopřáno a jeho jekot způsobil, že se ostatním málem srazila krev v žilách. Ocitli se ve vodě, zamořené žraloky, a jeden z mužů ucouvl ke kmeni stromu. Prudce se obrátil a sklonil se.
"Něco tu je!" zavolal arabsky na Lock-Naha, který mu ale nevěnoval pozornost. "Ale nic," zavolal válečník po chvíli znovu a Elena pozorovala, jak se k tomu naklonil blíž. "Je to mrtvé!"
Pak zaječel a uskočil.
Umírající ze sebe ještě vyrazil výkřik, potom se zkroutil do podrostu.
Vtom Elena ucítila na rameni ruku, načež vyděšeně zaječela a uskočila. Uklidnila se, když zjistila, že je to Imhotep.
Než stačila cokoliv říct, skočil jí do řeči. "Drž se za mnou," řekl jí, poté se otočil, vzal Anck-su-Namun za ruku a spolu s ní se vydal směrem pryč od zmatku, který se roztáhl po celé karavaně, nechávaje ostatní své bojovníky napospas osudu.
Elena nečekala ani chvilku, a rozběhla se těsně za nimi, přičemž se každou chvilku ohlížela, zda to - ať už to bylo cokoliv - nejde za nimi. Dělalo jí poměrně problémy tam ostatní nechat, ale pud sebezáchovy byl silnější; a navíc, jsou to muži, měli by se o sebe postarat sami.
Ale stačila chvilka nepozornosti, aby nechtěně seběhla z trasy, a ať se Elena rozhlížela jak chtěla, po Imhotepovi a jeho reinkarnované milence nebylo ani stopy. Dala se tedy do běhu předpokládaným směrem, k pyramidě, když o něco zakopla a upadla - a někdo další zakopl o ni.
Vzhlédla a uviděla neznámého muže.
Ten se na ní podíval a pomohl jí vstát. Byla celá poškrábaná od větví a teď i potlučená.
"Hej, kdo seš ty?" ptal se jí ten člověk. "S náma nejsi, tak musíš bejt s nima."
Vtom Elenu něco napadlo. "Počkat, na tom teď nezáleží. Ty jsi O'Connell?" zeptala se ho, nervózní, když slyšela z dáli výkřiky a střelbu.
Muž přikývl.
"Dobře. Tak neztrácej čas," ukázala tím směrem, odkud přiběhla, "protože jestli si nepospíšíš, Alex bude mrtvý." řekla, a aniž by řekla cokoliv dalšího, vyškubla se mu a rozběhla se po cestě dál.
Krev jí při běhu bušila ve spáncích, a Elena věděla, že udělala správně. Už předtím dala Imhotepovi najevo, že se zabitím chlapce nesouhlasí. Teď už to ale záleželo jen na Alexově otci.
Nevěděla, jestli se jí to jen nezdálo, ale nemohla se zbavit pocitu, že se džunglí několikrát ozvalo její jméno, předtím než v ozvěnách zaniklo v té ohromné rozloze lesů.
Po chvíli však ucítila v zádech první paprsky vycházejícího slunce.
8. kapitola - Kde se cesty kříží
Zlatá pyramida, oáza Ahm Shere, Súdán, 1935
Bože, kam jsem se to jen dostala, rozumovala Elena, zatímco se proplétala zdánlivě nekonečnými chodbami pyramidy, kam před chvílí vlezla jedním z vchodů.
Když o tom tak přemýšlela, dostala se ke zdánlivě jednoduchému, přesto rozumu odporujícímu závěru: Přicestovala vlakem ve vagonu, který sdílela s brutálním Arabem; viděla na vlastní oči, jak se dvě stráže vznesly do vzduchu a rozplácly se o zdi egyptského chrámu; byla u oživení staroegyptské princezny, koupala se v chrámovém jezeře nahá spolu s prokletým 3000 let starým knězem; tři dny strávila na velbloudech v poušti; viděla pohybující se vodní stěnu, byla shozena do bláta žárlivou reinkarnovanou Egypťankou, prošla strašidelnou džunglí, a teď tady prolézá bájnou zlatou pyramidou a neví, jak celá ta bláznivina skončí, vypočívávala a povzdechla si. Tohle jí nikdo nikdy neuvěří! Musí to někdy vydat knižně.
Tedy jen v tom případě, že tohle přežije.
Když tak procházela tmavými chodbami, jejichž zlaté zdi byly zarostlé houbou a plísní, přála si, aby bývala měla něco, čím by si mohla posvítit. V té chvíli ale uslyšela jakýsi šum, a než se vzpamatovala, přehnala se chodbou jakási modrá elektrická vlna, která v okamžiku zbavila stěny stoletého nánosu a chodba zazářila zlatem, poprvé po bůhví kolika staletích.
Elena se spokojeně usmála a sejmula z držáku ze zdi jednu, teď hořící, pochodeň. Po chvíli chůze se zdálo, že dorazila na konec chodby - a opravdu! Otevřela se před ní veliká hala. Nalevo se skvělo dlouhé pískovcové schodiště, lemované sochami. Ale než mohla tu nádheru obdivovat, trhla hlavou, protože na druhé straně místnosti uslyšela cinkání zbraní a ženské hlasy.
Aniž by uvažovala, po špičkách se přikradla blíž a schovala se za podstavec jedné z masívních zlatých soch. Pohled, který se jí naskytl, byly dvě ženy, z nichž jedna byla Anck-su-Namun, tu druhou neznala, uprostřed divokého souboje. Obě měly v ruce dva trojzubce, a šermovaly, snažily se bodat, krýt a opět dělat výpady. Elena svraštila čelo soustřděním - jako by tohle už někdy viděla, přemýšlela. A pak jí to došlo - ta žena, kterou předtím nepoznávala, byla princeznou Nefertiri, a ona se teď dívala na stejný souboj jako před několika dny v zamlženém jezírku v Karnaku. Jen s tím rozdílem, že tento souboj se odehrával s odstupem více než tří tisíciletí.
Elena zvědavě přihlížela oběma bojujícím ženám a přistihla se u myšlenky, že by si přála, aby místo Nefertiri - nebo jak se v tomhle životě jmenovala - mohla čelit Imhotepově reinkarnované milence ona sama.
Nefertiri se napjala a užuž se chystala na Anck-su-Namun udělat výpad, když se k nim ze zamlženého vchodu do jakési jeskyně dolehl výkřik, a země se otřásla.
Maličká nepozornost ze strany druhé ženy umožnila Anck-su-Namun, aby vyrazila trojzubec z ruky Neferitri a přirazila ji ke zdi, aby jí přidržela jeden z trojzubců u jejího pulzujícího hrdla..
Elena pocítila k princezně náhlé sympatie, způsobené pravděpodobně nenávistí k Anck-su-Namun. Vtom dostala spásný nápad. Vytáhla z boty nůž a v tichosti se vyplížila ze svého úkrytu za sochou. Jako kočka se přikradla k obou ženám a položením prstu před rty naznačila Neferitri, která si jí na rozdíl od Anck-su-Namun mezitím všimla, aby byla potichu.
Když Elena přitiskla Anck-su-Namun chladnou čepel nože na krk, žena překvapeně ztuhla.
"Překvapení," řekla Egypťance sladce nevinným hlasem, i když uvnitř vřela vztekem a zadostiučiněním. Druhou rukou jí vykroutila ze sevření jeden trojzubec, který byl ještě před okamžikem přitisknut k Nefertirinu hrdlu.
Anck-su-Namun vztekle zavrčela a zcela nečekaně vrazila Eleně loket do žaludku, aby získala prostor k úniku ze smrtící blízkosti dívčina nože.
"A tak," smála se chladně Anck-su-Namun, zatímco přecházela po místnosti, "malá holčička vytasila drápky!"
Elena dělala co mohla, aby se nenechala vytočit. Místo toho odpověděla: "Žasnu jak jsi podlá, Anck-su-Namun. Cítíš se snad ohrožená? Děláš co můžeš, abys mě znemožnila před Imhotepem. Bojíš se snad, že by dal přednost mně?"
Žena zvrátila hlavu a rozesmála se tak, že z toho naskakovala husí kůže. "Nemyslela jsem si, že jsi tak naivní! To si opravdu myslíš, že jsem s ním z lásky? Ne, holčičko," řekla Eleně, která nevěřícně naslouchala, "teď zabiju tebe a pak zabiju Imhotepa. To já budu velet Anubisově armádě a vládnout světu. To byl od začátku můj plán, mít moc, kterou nemá a nebude mít nikdo na světě. "
Elena nemohla uvěřit tomu, co právě uslyšela. Vřel v ní vztek. Žena, kvůli které Imhotep obětoval vše, jí tady teď s ledovým klidem oznámila, že jediný důvod, proč s ním je, je moc.
Ale Anck-su-Namun zašla ještě dál. "A mimo to, Imhotepa mám v posteli já," předla dál a černýma očima pozorovala Elenu, která ji s rukama zaťatýma v pěst probodávala pohledem. Poté pokračovala: "každou noc... A vůbec, co by vlastně viděl na někom, jako jsi ty? " vysmívala se jí.
To byla ale poslední kapka do poháru Eleniny trpělivosti. V nečekaném okamžiku vyrazila a sekla po Anck-su-Namun nožem. Žena uskočila, takže jí čepel pouze sklouzla po tváři, kde za sebou ovšem nechala dlouhou krvácející ránu.
Anck-su-Namun nevěřícně vydechla a setřela si krev z tváře, její sebevědomí ta tam. Elena se chystala na další ránu, ale když místností neuvěřitleně silně otřásl výkřik bezmocného hněvu, nelidský řev nějakého nepředstavitelného zvířete, reinkarnovaná Egypťanka se nepříliš statečně odkulila z nebezpečného místa na druhou stranu haly, vyskočila a uháněla k bráně za kamenným mostem, přímo do tajemné jeskyně.
Vzteklá Elena se s bušícím srdcem vydala za ní tou temnou branou, aniž by věděla, kam vede. Ale prozatím neměla čas ani přemýšlet. Vše se odehrávalo příliš rychle.
Anck-su-Namun se k jejímu překvapení zastavila těsně před vchodem do obrovské haly, divoce osvětlené rudou září plamenů, vydala překvapený výkřik a ztuhla na místě, prsty křečovitě zarývajíc do zlaté zdi. Elena se zastavila také a málem do ženy vrazila, a vůbec poprvé za celou tu dobu, počínaje od nastoupení do vlaku, ztuhla hrůzou, protože se jí naskytl neuvěřitelný pohled: Obrovská místnost se divoce otřásala v základech, sloupy i zdi se hroutily, a ze stropu dolů padaly obrovské stalaktity, ostré jako břitvy. Jako by se kolem ní řítil celý svět. Zoufale se rozhlížela kolem, a hledala...co? Měla pocit, jako by dusno v pyramidě zapříčinilo, že jí nějak začaly bleskurychle odumíraly mozkové buňky a nedokázala se soustředit ani na své vlastní pocity. Místnost přesně uprostřed přetínala široká puklina, kterou vytvořilo to nadpřirozené zemětřesení. A uprostřed ní-- Elena zalapala po dechu a ucítila na prsou takový tlak, který jí téměř znemožňoval dýchat, a jen silou vůle se snažila nepanikařit. Uvnitř průrvy se jedné stěny drželi zuby nehty Imhotep a O'Connell, na kterého toho rána narazila v džungli. Co se tady proboha stalo? přemítala Elena. Ovšem podobné úvahy byly v tuto chvíli bohužel bezpředmětné. Na to se zeptá později. Tedy jestli nějaké později bude. A jestli se bude mít koho ptát. Takové myšlenky tlak na prsou ale jen zhoršovaly, a tak raději obrátila svou pozornost zpět k propasti.
Oba muži byli viditelně na pokraji s silami a bylo jasné, že bez pomoci se nahoru nedostanou. Náhle za sebou Elena uslyšela výkřik a otočila se, aby uviděla Nefertiri, která se vyřítila z chodby a stejně vyděšeně jako ony dvě se zastavila před vchodem do toho pekla na zemi.
Nefertiri, když také spatřila propast, kde se bezmocně drželi oba muži, z nichž jeden byl její manžel, zaječela. "Ríííckůůů!"
Ten si jí všiml a zalapal po dechu, kdy tam uviděl svou ženu. "Evy, ne! Vem Alexe! Vypadněte odsud, vypadněte odsud!" slyšela ho křičet.
Nefertiri - nebo Evy - ale neposlechla, a vyrazila na zoufalý běh mezi padajícími kameny, a vyběhla svému muži na pomoc. Za chvíli už oba stáli na otřásající se zemi a opírali se o sloup.
To je jak ze špatného, hodně špatného filmu, zaskučela Elena v duchu.
Imhotep se ale stále zoufale držel hrany a viditelně mu rychle docházely síly.
"Anck-su-Namun! Pomoz mi! Pomoz mi, prosím!" zavolal na svou znovuzrozenou milenku.
Elena se na Anck-su-Namun podívala. Žena tam ztuhle stála jako další socha na okraji jeskyně. Podívala se jí do očí. Byly chladné a tvrdé. To snad není možné, zděsila se Elena. Snad nechce--
Ale bohužel chtěla.
"Naiiiii!" zakřičela Anck-su-Namun hystericky, potom se obrátila a běžela, utíkala tunelem zpátky, nechávajíc tam svého dávného milence napospas osudu.
Nyní, až v této chvíli, si Elena uvědomila, proč z Meely měla tenkrát, když ji uviděla stát ve dveřích vlaku, takový nepříjemný pocit a cítila zlou předtuchu. Její zděšení bylo pryč a vystřídala ho směs vzteku, nenávisti, zloby a touhy po pomstě. Vyrazila za ní.
Žena vycítila, že je pronásledována, a otočila se.
"Anck-su-Namun," zasyčela Elena, "na tohle jsem čekala už příliš dlouho!"
Elena do Anck-su-Namun vší silou strčila, a ta se zakymácela na hraně širokého příkopu, zaplněného smrtícími, svíjejícími se škorpiony. Žena ztratila rovnováhu a další otřes pyramidy ji shodil dolů.
Elena se zadostiučiněním i hrůzou sledovala, jak se teď Anck-su-Namun, kdysi Meela, topí v černém moři ostnů a droboučkých klepet a její výkřiky se rozléhají po celé místnosti.
Než ale zmizela úplně, očima vyhledala Elenu, stojící tam s rukama sevřenýma v pěst, a zašeptala svá poslední mrazivá slova, stejná jako ta, která kdysi se stejnou nenávistí pronášela Meela: "My dvě se ještě uvidíme!".
Pak zmizela.
Elena tam ještě pár sekund bez dechu stála a přemýšlela o té mrtvé ženě - a o její poslední větě, adresované jí, která jí zněla hlavou a zdála se být prorockou. Ano, my se ještě uvidíme, odpověděla jí v duchu. Pak si ale s hrůzou uvědomila, že Imhotep zůstal uvnitř.
Nejrychleji jak jen dokázala, se otočila a uháněla zpět do hlavní síně. S roztřesenými koleny běžela, kličkujíc mezi hromadami padající suti, která ji zaslepila tak, že v jednu chvíli neviděla ani na krok a způsobila, že jí začaly slzet oči. Ale Elena to nevnímala - ani bušící srdce ani píchání v boku. Běžela jako o život na pomoc muži, kterého milovala. Ano. Teď už to věděla jistě. Milovala ho, a to naprosto zoufale. Sakra.
Následující okamžiky však pokračovaly jako sestříhané obrazy nějakého zpomaleného filmu, rozházené kousky skládačky, vytržené z času a prostoru.
Když konečně doběhla k okraji propasti, stalo se tak právě ve chvíli, kdy se zničený Egypťan pustil stěny průrvy.
Její prsty jen stěží zavadily o ty jeho. Dorazila příliš pozdě.
"Eleno?" stačil zašeptat s očima rozšířenýma překvapením, než se zřítil do věčnosti.
"Neeeeee!!!" vykřikla Elena zoufale se slzami v očích, její slova zůstala viset ve vzduchu. Nezvládla to. Zklamala ho. Zklamala sebe.
V jediné sekundě jí proběhlo myslí milion pocitů. Zklamání, vztek, bezmocnost, zoufalství. Vše bylo zahalené v mlze.
To, co se děje, si Elena uvědomila až ve chvíli, kdy se její chodidla se smrtící lehkostí odlepila od země a, jako by měla svou vlastní vůli, přeletěla přes okraj propasti. Nikdy ji nenapadlo, že jediný krok, jeden jediný krok dokáže změnit mnohé. Ale na takové uvažování bylo už pozdě.
Jak se volným pádem řítila za Imhotepem nekonečnou průrvou dolů, ústa se jí otevřela v posledním němém výkřiku.
Pak uprostřed pádu omdlela.