Běžela. Větvičky se jí zachytávaly do vlasů a chladná noc jí rozžírala ruce. Nic z toho ovšem nebrala v potaz. Běžela, až měla pocit, že se její plíce proměnily v rozžhavenou pec, běžela s pusou dokořán a z úst jí vycházela bílá pára. Nevěděla kde je vpravo, a kde vlevo, pouze zdezorientovaně pádila dopředu. Už zapomněla, proč vlastně utíká, ale mozek jí říkal, že se musí dostat pryč, co nejdál od, od… od čeho vlastně? Zmatené myšlenky byly přerušeny zvukem klaksonu a brzd. Ozvala se rána, a pak už byla jen tma. Hlavou narazila na tvrdý beton silnice.

„Bobby mě zabije!"
„Tak s tím nejspíš počítej. Říkal přece jasně, ať použiješ mandragoru, ne rododendronu."
„Jo, až příště zaútočí siréna na tebe, tak uvidíme."
„Blbče."
„Kreténe."

Cesta pomalu ubíhala a na ceduli, kterou právě minuli, stálo Glendive 34 km. Dean hlasitě zívl. „Mám chvíli řídit já?" navrhl Sam. Byl odmítnut zavrtěním hlavy.
„Už je to jen kousek. Ahh, nemůžu se dočkat, až padnu do postele Sammy. Asi nejspíš objednám pizzu. Nebo koláč. Nebo obojí?"

Sam jen protočil panenky. „A zítra vyrazíme do baru," pokračoval starší Winchester.
„Potřebuju kapku whisky. Po lovu sirény člověka dožene žízeň. Navíc po lovu tak ošklivý sirény jako byla tahle."
„Zkus napsat Santovi ať ti na Vánoce nadělí nějakou hezčí," ušklíbl se Sam.
„Po takový luxusní nadílce jako je vaječnej koňak a novej pár ponožek? To po něm přece nemůžu chtít."

Jeho bratr se už chystal odpovědět, ale v tom přes cestu přeběhla postava. Sam stačil jen zařvat bratrovo jméno, ovšem to už bylo pozdě. Auto i přes veškeré skřípání brzd narazilo do tmavé siluety. Oba na krátký okamžik jen zmateně a šokovaně třeštili oči a o chvilku později se již drápali z vozidla.
„Kde se tady sakra vzala?" zařval Dean s notnou dávkou hysterie v hlase. Když nahmatal puls, zkontroloval jí hlavu. „Je dost možný, že má otřes mozku, ale na zlomeniny to nevypadá," konstatoval Sam. „Vezmeme jí do auta, v tom nejbližším městě musí být nemocnice."
„Tak na to šlápni!" poručil Dean, který dívku opatrně položil na zadní sedadlo a sám si sedl na místo spolujezdce. Vypadala dost mladě, nejspíš studentka. Tmavě hnědé vlasy jí zakrývaly obličej a po čele jí kapala krev z otevřené rány.

Sam dívku nepřestával kontrolovat ve zpětném zrcátku. „Bude v pořádku," odpověděl Dean na jeho nezodpověděnou otázku, i když to neznělo moc přesvědčivě. „A co sakra dělá holka uprostřed silnice o půl páté ráno v zapadlým lese? A proč vlastně utíkala?"
„Třeba jí někdo sledoval," namítl Sam, „nebo něco."

Hvězdy začínaly klesat a ani ne do půl hodiny byli ve městě. Chevy Impala zaparkovala u nízké budovy s oprýskanou omítkou a velkým nápisem Nemocnice. Sam popadl dívku pod rameny, opatrně jí překulil, aby jí mohl co nejlépe nést v náručí, a oba Winchestrovi zamířili na ambulanci.

Po dvaceti minutách nervózního sezení v čekárně vyšel doktor z bílých dveří. „Bude v pořádku. Nebyly nalezeny žádné fraktury a až na mírný otřes mozku a odřeniny jí nic není."
Oba si oddechli. Doktor pokračoval: „Smím se zeptat, kde jste to děvče našli?"
„Asi třicet kilometrů odsud. Vletěla nám rovnou do cesty, skoro jsem nestačil zastavit. Nemohli jsme nic dělat!"
Muž přikývl. „Přesto by s vámi měla policie sepsat hlášení. Jsem si jistý, že to nebude trvat dlouho."

Sam i Dean nejistě přikývli a doktor vyšel z místnosti. „Tak padáme. Policejní zpráva je teď to poslední co potřebuju. Holka je v pořádku, tak můžeme vyrazit."
Sam ho chytil za rameno. „Srazili jsme jí autem Deane. To nejmenší co můžeme udělat je promluvit s ní."
„To nebyla moje vina, že si pobíhala lesem jak víla Amálka. A pokud jí někdo sledoval, prokázali jsme jí službu už tím, že jsme na ni narazili." Sam zavrtěl na protest hlavou, ale nakonec dohromady vyšli k autu a zamířili do nejbližšího motelu.

V malém pokojíku s dvěma postelemi a starou, zaprášenou televizí pouze s jedním programem si vybalili věci. „Stejně by mě zajímalo, co tam dělala. Vždyť si ji taky viděl. Byla vyděšená, skoro zoufalá a před něčím utíkala, na to vsadím krk. To zní jako naše věc."
„Ať už ti to zní, jak chce, já jdu spát. Potřebuju svoje čtyři hodiny odpočinku a tobě by to taky prospělo, Sammy."
Sam ani nestačil dopovědět a venku se ozvaly sirény. Nejdřív policejní, po nich následoval hasičský sbor a za ním sanitka. Dohromady šest aut.
„Tohle nevypadá dobře." Dean si s bručením přehodil laciný federální oblek přes ramena a vyrazili.

Když dojeli na místo, všude byl zmatek. Uprostřed silnice se rozvaloval autobus, jeho stěny olizovaly slábnoucí plameny a záchranáři i policisté stáli bezmocně na kraji cesty a pozorovali hasiče zápasit s požárem. Na zemi leželo pár těl, některé z nich byly ohyzdně znetvořené, protože z nich oheň stihl ožehnout maso až ke kosti. Přes vrak autobusu uviděli další a ještě další mrtvoly. Všechny sanitky byli prázdné. Nikdo nepřežil.

Když oheň ustal, Sam a Dean přistoupili k policistům a ukázali jim svoje padělané odznaky.
„Co dělá FBI zrovna v našem městě?"
„To víte, taková havárie přiláká důležité vládní orgány," odvětil Sam a zastrčil odznak zpátky do kapsy. „Potřebujeme se tu porozhlédnout a zajistit důkazy k vyšetřování." Policista přikývl a nadzdvihl jim žlutou pásku, která zabezpečovala místo činu od zvědavých čumilů, nad hlavou, aby mohli projít.
Rozpálený asfalt se jim lepil na podrážky bot a vzduch páchl spáleným masem.

„Cítíš nějakou síru?"
„Přes tenhle smrad necítím vůbec nic," odpověděl Dean.
Opatrně vstoupili do toho, co zbylo z autobusu, a rozhlíželi se kolem.
„Vypadá to, že autobus stál, když hořelo. Dveře taky nebyly zavřené, a podle těch mrtvol venku se pár lidi dostalo ven. Tak proč neutíkali všichni? I výbuch se dá vyloučit, protože kolem nejsou žádné součásti autobusu. Co se tu sakra stalo?"

„Démoni?" navrhl Dean.
„I to je možný." Sam smutně přešel malé tělíčko, pravděpodobně dětské, zvědavě předklonil hlavu a zvedl cosi ze země.
„Hej, podívej," houkl a natáhl k Deanovi ruku. Na dlani mu ležel zub.
„Že by upíři?" Sam zavrtěl hlavou. „Tohle nevypadá jako upíří zub. Na to je moc dlouhý." Strčil zub do kapsy a následoval bratra ke strážníkům.
„Zatraceně Eddie, podívej tady na to tělo," ukazoval jeden z nich na sežehlou mrtvolu. „Má okousané stehno Eddie, okousané! Kolem se tu asi potuluje divoká zvěřina." Sam tázavě vytáhl obočí a Dean mu opětoval stejně nechápavý pohled.
„Už jste hotovi pánové?" otázal se policista. Přikývli. „Právě mi volali z Dickinsonu, odkud autobus vyjel. Cestujících bylo celkem 15, s řidičem tedy 16."
„A kolik jste našli těl?"
Strážník se setřel pot z čela. „15," povzdechl si. „Už jsme vyslali hlídky do okolních lesů, ale zatím nic nenašli."
„Děkujeme. Pokud přijdete na nějaké změny, zavolejte," Dean mu vrazil do ruky vizitku a vyšli k autu. Hned jak za sebou zavřeli dveře, vyjekli oba naráz: „Ta holka!"