"Přiznej si to,zase jsi prohrál!",slyšel jsem její vítezoslavný hlas.

Pokusil jsem se ještě jednou vstát,ale už jsem opravdu neměl sí jsem cítil v puse a viděl jsem i pár míst,kde mi z oblečení se nemůžu postavit na nohy,porazila mě.Prohrál ň jsem živý,ne sice zdravý,ale živý.

"Měl bys na sobě pracovat,být silnější.",to byla její poslední slova,co jsem postř se v klidu dala na odchod a nechala mně krvá se na nohy je nemožné,možná tak,když by mi někdo pomohl.

Elizabeth byla v boji opravdu nepřekonatelná,alespoň byla lepší než já.A já si tady teď hezky poraženě ležel,neschopný pohybu,naprosto vystavený všem dalším možným států jsem měl přetočenou k pravé straně,takže jsem viděl hrbolatou kamennou cestu,která nerovnoměrně a naprosto svobodně vykreslovala é balvany se mísily s naprosto titěrnými kamínky,které jsem přez slzy v očích vnímal spíš jako jednu matnou několik metrů ode mě pak začínal les,od malých květin a křovin až k velkým stromů ěl jsem ostře,jendak jsem neměl brýle a za druhé,byly tu ty kousky prachu v očích.

I přezto jsem ale viděl,že se to zelené křovisko hýblo.Už asi blouzním ze ztráty chvíli už vykr-hýbl se!To křoví se doopravdy hýbalo!A teď dokonce vstalo jako člověk a mířilo ke mně!Blouzním,blouzním...

Až,když jsem se probral,jsem si uvědomil,že jsem ď jsem znovu nabyl vědomí a mohl se alespoň trochu jsem měl obtočené kolem toho "keře",a jak se ukázalo,byl to nejspíš bráška Vash(pozn:vlastní jméno Švýcarska).

"Eh,probral ses."

"Děkuju",zamumlal jsem mu do vlasů.

"Příště už tě zachraňovat nebudu!Po kolikátý to už je?",říkal jeho naštvaný ím,že byl naštvaný.

"Padesát..dvakrát"

Slyšel jsem ho bědovat,ale pak jsem zase usnul,přeci jen jsem neměl energie na rozdávání.

Cítil jsem jeho ruce,sundávající můj potrhaný a zablácený kabá jsem otevíral oči a viděl jeho čisté ruce,jak ze mne sundávaly špinavé cáry a lehce obkroužily každou ránu na mém tě kdyby si kreslil poranění,aby na jediné nezapomněl.Díval jsem se tiše na něj,jak se zvednul a po chvilce se vrátil se džbánem vody,nejspíš teplé,ze které šla ještě pá už tu měl,ten ležel na stole kousek ode mně.

Já jsem ležel nejspíš na lavičce před jeho domem,na zahradě v jedné té rozkvetlé čá žel jsem na měkkém,že by polštářky?Rozhodně byl ohleduplný.

Pomalu,lehce se červenajíc,mi rozepínal knofliky od košile,která kdysi byla bílá.Trochu jsem pocítil teplo ve tvářích,protože ještě nikdo mě nesvlékal.

S trochou námahy jsem se se,až skoro odskočil,jako bych byl už jen mrtvola.A opravdu se tak na mě ještě chvíli díval,pak se ale uklidnil a vyndal z lavoru,ležícího na stole,kousek bílého hadříku a přitiskl mi ho na šrám na břiše.Měl jsem co dělat,abych nezačal řvát a jenom lehce zasyčel.

Když pak desinfikoval i další rány,už to nebolelo tolik,přece jen příjemné to taky ž skončil,chytil jsem ho za ruku a spěšně obejmul.

"Dě lie..."

Probudil jsem se u sebe v pokoji,u sebe na posteli,s tím růžovým pyžamem,co jsem dostal od Lichtenš že to byla jen vzpomínka?