Ariana Brumbálová byla vždy stydlivé dítě. Její stydlivost ji nedovolovala být neposlušná. Byla milovaná svou rodinou, a když vykulila ty své nevinné modré kukadla, člověk by byl schopný ji odpustit cokoli. Milovala své rodiče i své dva bratry, ale byla příliš malá, a navíc byla děvče, a tak si s ní její bratři moc nehráli. A kvůli tomu se často cítila osamělá. Kdo by si chtěl hrát sám? Vždyť ty nejlepší hry se hrají ve dvou. A tak byla sama. Nejraději si chodila hrát na zahradu se svými panenkami. Jako snad každé dítě si představovala, že hračky jsou živé, a tak si s nimi povídala, česala je, oblékala je, nalévala jim čaj a smála se s nimi. A jelikož byla z kouzelnické rodiny, tak i kouzlila. Projevovala se u ní nespoutaná magie, díky které občas okolo ní poletovaly samovolně různé předměty.
A tak to bylo i jednoho letního dne. Ariana seděla u maličkého stolku na zahradě, okolo její tři nejoblíbenější hračky a vzduchem se nesly tři hrnky čaje. Náhle zašramotil živý plot lemující zahradu a z něj vylezli tři sousedovic kluci. Mudlové, samozřejmě.
„Páni! Jak´s to udělala?" ptal se nejmenší a nejmladší z nich. Ariana sebou při zvuku jeho hlasu škubla. Otočila se a poulila ty své modré oči na chlapce.
„Jsi hluchá? Jak´s to sakra udělala?" naléhal nejstarší.
„Já-já," zakoktala se malá Ariana, nevědě, jak odpovědět. Možná byla jen malá holka, ale rodiče ji už odmala vtloukali do hlavy zákony kouzelnického světa. Ale na druhou stranu, byla to jen malá holka. Malé holky nelžou.
„Ty jsi čarodějnice! Odporná čarodějnice!" vykřikl opět nejstarší a začal se k ní přibližovat.
„Kluci, chytněte ji, čarodějnici jednu hnusnou," křikl na chlapce za svými zády. „Však my to z tebe vymlátíme," ošklivě se na ni ušklíbl a chytl ji za vlasy. Ostatní dva mladíci ji drželi, aby se nebránila či nekřičela. Jak s ní skončili, nestarší na ni ještě plivnul.
„Však tohle tě naučí dělat ještě někdy kouzla!" A odešli. Nechali ji tam ležet, zbitou, zlomenou, vyčerpanou, s bolestí jak fyzickou, tak i psychickou, tiše skuhrající, dokud ji asi po hodině nenašel nejmladší bratr.
Když se o tom dozvěděl Arianin otec, našel ty tři mudly a dal jim za vyučenou. Nikdo nebude ubližovat jeho rodině, nikdo.
Do týdne pro něj přijeli zaměstnanci ministerstva kouzel a za napadení tří mudlů ho poslali na doživotí do Azkabanu, nejstrašnějšího kouzelnického vězení, ze kterého nemá nikdo šanci utéct.
Percival nikdy neřekl, proč napadl ty tři malé mudly, nechtěl, aby jeho jedinou dceru zavřeli navždy do nemocnice Sv. Munga.
Pro rodinu Brumbálových to byla strašná rána. Mladičká Ariana, jelikož se strašně bála, v sobě od té doby potlačovala kouzla, která se čas od času musela dostat ven. A proto, když už je nedokázala více udržet, nastávala magická exploze, při které ohrožovala na životě každého, kdo byl v té době u ní.
Kendra Brumbálová, která věděla, že by její dceru poslali ke Sv. Mungovi, kdyby věděli, co se s ní stalo, se proto rozhodla, že se musí schovat, že musí zajistit bezpečí své rodině. Přestěhovali se tedy z Plesnivé Hůrky do Godrikova dolu, kde je nikdo neznal, kde nikdo nevěděl, že je Ariana šílená a nebezpečná.
Jistě, noví sousedé se snažili s rodinou sblížit, ale Kendra to nedovolila, vždy je odbyla a rozhlašovala, že její dcera je vážně nemocná.
Po nocích ji vodila po zahradě a přitom ji pevně držela za ruku, aby neupadla.
Nejstaršímu synovi, Albusovi, již přišel dopis z Bradavic a po prázdninách odjel do školy čar a kouzel. Zůstal s Arianou jenom Aberforth, nejmladší bratr, kterého měla Ariana nejraději. Hrál si s ní, přinutil ji sníst jídlo, když už to matka vzdala. Vždy na ní byl hodný, choval se k ní, jako k sobě rovnému a ne jako k nebezpečné osobě, která je zavřena ve sklepě, aby nikomu neublížila. Ve většině dní však byla Ariana jen malé ustrašené dítě a úplně neškodná.
A nastal čas, kdy i Aberforth musel odjet do školy. Moc se mu nechtělo, říkal, že by radši pomohl matce, nechtělo se mu opouštět jeho malou sestřičku, ale nakonec přece jen odjel.
V Bradavicích už činy a dovednosti Albuse proslavili více, než jeho otec, který mezitím v Azkabanu zemřel.
Vyhrál několik ocenění, byl nejlepším studentem bradavické školy a bylo mu předurčováno místo ministra kouzel. Zato Aberforth si s Albusem nebyl vůbec podobný; Aberforth si nikdy neliboval v knihách a spory řešil raději soubojem než diskuzí a logickými argumenty.
Jenže pak přišla další rána; Arianě bylo čtrnáct, když dostala další záchvat, a jediný Aberforth, který ji dokázal uklidnit, zrovna nebyl doma, neovládla se a Kendru to stálo život.
Stalo se to zrovna den před Albusovou cestou kolem světa, kterou musel kvůli smrti své matky zrušit. Albus poté zůstal doma a staral se o své dva sourozence, i když Aberforth namítal, že by klidně odešel ze školy a staral se o Arianu. Albus však rozhodnul, že si jeho mladší bratr dodělá školu a Albus, že se o Arianu postará.
Ale po několika týdnech se objevil zvláštní blonďatý kouzelník. Gellerta Grindelwalda vyřidli z kruvalské školy proto, že dělal různé nebezpečné experimenty, které už zacházeli příliš daleko.
Albus v něm ale viděl někoho, s kým si mohl konečně otevřeně promluvit, někoho, kdo je stejně inteligentní a stejně nadaný, jako on sám.
Zanedbával péči o Arianu a radši s Gellertem plánoval nový kouzelnický řád a hledal tři relikvie z Příběhu tří bratří. Spřádali plány pro větší dobro.
Jenže to se nelíbilo Aberfortovi, který se měl za pár dnů vrátit do Bradavic. Šel za Albusem a řekl mu o těch jeho plánech svoje. Těm dvěma se to samozřejmě nelíbilo, ale Gellertovi ze všech nejmíň. Rozčílil se, vytáhnul hůlku a vyslal proti mladšímu chlapci kletbu Cruciatus.
Albus se ho pokoušel zastavit, ale to už po sobě metali kouzla všichni tři. Rány Arianu strašně rozrušily. Chtěla jim jenom pomoct, chtěla, aby přestali bojovat, jenže sama nejspíš nevěděla, co dělá. Kouzla se začala objevovat ze všech stran a mladičká Ariana byla najednou mrtvá. Po osmi letech trápení a schovávání byla najednou mrtvá, osvobozená.
Na jejím pohřbu se poslední dva příslušníci rodiny Brumbálových pohádali, Aberforth vyčítal Albusovi Arianinu smrt. Dokonce to zašlo tak daleko, že Aberforth přerazil Albusovi nos.
Po pohřbu šel každý svou cestou, Aberforth si dodělal školu a potom choval kozy a otevřel si hospodu U Prasečí hlavy.
Albus zmařil předpoklady všech a začal učit na bradavické škole Přeměňování a později se stal dokonce i ředitelem. V roce 1945 porazil v legendárním souboji svého někdejšího nejlepšího přítele a umístil jej do vězení, které si Grindelwald sám zbudoval, do Nurmengardu.
A život šel dál. Bratři Brumbálové se snažili přežít na tomto světě plném předsudků.
Albus, nejspíš pod tíhou viny, bojoval za mudly a snad nikdy se plně nezbavil té viny ze smrti jeho jediné sestry. Plně se uzavřel a už nikdy nevěřil nikomu tak, jako věřil jistému blonďatému chlapci. Spřádal okolo sebe sítě, ukrýval pečlivě svá tajemství, přizpůsoboval si lidi tak, aby to pro něj bylo co nejvýhodnější. A přišla další hrozba, přišel Tom Raddle neboli Lord Voldemort, strašlivý černokněžník, toužící po moci. A přišel taky malý nevinný chlapec, který na třináct let zastavil Voldemorta a kterému bylo předpovězeno zničit Voldemorta navždy. Ale Harry to nedokázal. Umřel při souboji o kouzelnický svět a Voldemort opět vyhrál. Jenže na jak dlouho? Přijde zase nějaký hrdina a zbaví svět Temného pána? Vždyť přece zlo nemůže existovat bez dobra. Protože pak by svět nebyl v rovnováze.