Povíte mi o něm něco?

Nic proti vám nemám… dokonce se mi i líbíte… ale kdybych vám o něm měl něco říct, musel bych vás zabít. Bylo by o jeden život míň a o dost starostí víc. Momentálně nejsem v náladě, kdy by se mi chtělo něco takového řešit, pokud mi rozumíte.

Už přece nežije. Jak mu ublížíte, když o něm s někým budete mluvit?

Pane Morane? Sebastiane, smím vám tak říkat?

Jistě. Já… jsem zapomněl.

Co jste zapomněl, Sebastiane?

Že je mrtvý.

Někdy se choval jako malé kotě, s těma svýma velkýma tmavýma očima a drobnou postavou to nebyl žádný problém, naopak, byl to jeho jediný stav, který se mi k němu opravdu hodil. Jindy vyměnil tričko a džíny za oblek a já věděl, že už to není Jim, ani James, a rozhodně ne kotě. S oblekem se z něj stal kriminální konzultant Moriarty.

Ačkoli jsem byl už od začátku jeho oblíbencem, nikdy jsem ani na okamžik nezapochyboval, že by byl schopný mi nechat prostřelit hlavu, vykuchat mě. Možná to bylo tím, že skutečně neměl srdce, jak jsem o něm slýchával ještě předtím, než jsem se najednou probudil do rána s vědomím, že je to můj zaměstnavatel. Možná to bylo tím, že nebyl… že měl prostě… snížené sociální… cítění… musí na to přece existovat méně znepokojující slovo než psychopat.

Nechce se mi ho nazývat psychopatem, přestože jím v jistém slova smyslu byl.

Možná asociál?

Holmes, ten zasraný Holmes, který mě sice v životě neviděl, ale neuvěřitelně mi zkomplikoval život, je známý pod pojmem asociál, a přesto je jeho problémem především projev nevhodných emocí. Nikdy nevzal dítě a nedal na něj bombu, nikdy nikoho nenechal vyhodit do vzduchu, a pro toho doktora, s kterým bydlí, by přes veškeré počáteční pochybnosti udělal první poslední.

Kdybych je měl v tomhle ohledu srovnat, Jim dopadl se svou asociálností o něco hůř. Pohrdal společností, pohrdal vším, co bylo kolem něj, všechno pro něj bylo málo, všechno ho štvalo svou naivitou a jednoduchostí. Kdysi jsem si přečetl Nietzscheho, a hned mě napadlo, že by si ti dva rozuměli. Ovšem jak v čem. Jim si totiž nerozuměl s nikým.

Byl jsem jeho zaměstnanec, ochranka, spolubydlící, milenec… ale nikdy by mě ani nenapadlo doufat, že by pro mě udělal něco, co by jemu samotnému ublížilo. On byl svou vlastní slabinou – jakmile dostanou jeho, dostanou celou jeho síť. Nevázal se k lidem, ani k věcem, byl by schopný zabít vlastní rodinu a opustit rodný dům jen proto, že má podezření.

Nedokázal jsem si ho představit jako malého kluka, nevěděl jsem nic o jeho rodičích ani potenciálních sourozencích. Malý irský psychopat, napadl mě vždycky jediný popis, ale jak jsem se přistihl, bylo to myšleno s… láskou, ne znechucením. Což mě po všech mých relativně normálních šéfech poněkud znepokojilo.

Nikdy jsem neměl tak vysoký plat jako u něj, přestože jsem si už dřív vydělával jen proto, abych si užíval. Nic moc, žádný luxus. Pití, holky, všechno okolo toho. Žádné závazky. Protože jsem nějak tušil, že bych pak zdaleka nebyl tak loajální jako dřív, kdybych měl ženu. Při sebevražedných akcích bych se držel zpátky - možná bych si kvůli tomu našel i úplně jinou práci - bál bych se, že by zůstala na všechno sama. A u Jima si nikdo nemohl být jistý, že by se o vdovu postaral. Protože se nestaral o nikoho, dokonce ani o sebe.

Z velké části se má práce skládala z ochrany Jima před ním samotným. Byl sebedestruktivní, zapomínal jíst, nespal, a v kuchyni se nemohl nechat o samotě ani dvě minuty, aby si něco neudělal. Mimo svůj profesní svět byl neschopný běžného života, protože v tom mu byla jeho genialita k ničemu. A když je vám k ničemu jediná věc, která vás drží naživu, pochopitelně vás to trochu rozhodí.

Takže jste nebyl pouze jeho zaměstnanec.

Ne… zaměstnanec těžko přijde k šéfovi a hodí s ním o postel. Těžko s ním spí, a sotva mu vaří a… pochybuju, že ho miluje.

Miloval jste ho?

Ano.

Jak jste reagoval na jeho smrt?

Neměl jsem čas reagovat, napřed jsem musel splnit misi.

Jakou misi?