Kapitola první: Bůh žehnej tomuhle šťastnému gamblerovi!

Po špičkách se přikrádám ke dveřím, uši nastražené. Slyším prťavou Megumin, jak vykřikne své milované, a taky i jediné, kouzlo, ale neděsím se. Hraje totiž zrovna s marnotratnou bohyní šachy. Šachy s poněkud upravenými pravidly, dalo by se říci. Ta jí umožňují jednou za den vyhodit celé bojiště, pro mudly hrací desku, do vzduchu, čímž zlikviduje všechny figurky, jak protihráčovy, tak i vlastní.

„Vzkříšení!" ozve se uměle sladký, a pro sluch bolestivý hlas naší arci kněžky. Podle nového patche šach paralelního vesmíru, který čistou náhodou vyšel právě dnes, můžou léčitelé použít jedinkrát během partie toto kouzlo, čímž si vrátí jakoukoli ztracenou figurku zpátky do hry. Aqua, která zmiňovanou úpravu navrhla, zrealizovala a zavedla (spíše si ji vynutila a vybrečela), postavila doprostřed prázdné šachovnice svého bílého krále, a protože prckovi vojáci i král se stále válejí všude možně po podlaze, vítězství padá do rukou bohyně navoněných toalet.

Darkness včera odjela navštívit svého otce, její výprava nebyla zrovna dobrovolná. Přinutil jsem ji, aby ubohému papa konečně vysvětlila, že žádné jeho vnouče nečeká. Pod výhružkou nechutného týrání, které si mozek úchylného křižáka vyložil jako odměnu, se celá udýchaná a červená sbalila a vypadla z vily. Tedy se o ni dnes nemusím já, chůva tří problémových dětí, starat.

Opatrně otevřu dveře a vyklouznu ven. Jednou mimo bezprostřední nebezpečí peláším jako o život pryč, krapet zardělý na lících, koutky úst mi zformují Jokerův úsměv, cítím, jak blbě se ksichtím. Projdu branou do města Axel a už vyhlížím svého druha, svého komplice ve zločinu. Zahlédnu ho, jak se opírá o stěnu gildy. Snaží se vypadat vyrovnaně a v obličeji nečitelně, ale jeho nohy se svíjí v nedočkavosti, což celkově působí, že buď chce na záchod, nebo ho svrbí zadnice. Přistoupím k Dustovi a ukážu mu palec nahoru. Blonďák se rozzáří jako vánoční stromek, než mě čapne za loket a odtáhne mě do temné uličky.

„Kazumo, příteli můj nejmilejší, máš ty… však víš… naše…" chichotá se nadržený bojovník, jen co zmizíme z dohledu prostého davu.

Vylovím ze svého měšce dva kupony a nasadím výraz svůdného bishounena. „Samozřejmě, za koho mě máš, příteli můj nejmilejší?" Dust chňapne po jednom z papírků, nozdry rozšířené jako býk v říji. „Jdeme?" zakryju si jedno oko na styl karmínových démonů, pohled upřený v dál.

Bok po boku dorazíme před skrytý hostinec vystavěný jen a pouze pro potěšení místních dobrodruhů. Hostinec vedený succubami všech tvarů a velikostí. Spoře oblečených a ďábelskou krásou oplývajících. Už se natahuji po klice od dveří do země zaslíbené, když na mě někdo zavolá. Ohlédnu se přes rameno a vidím Arakuremona, jak sedí na malé dřevěné bedně u provizorního stolku, za který mu sloužil sud od piva. Naproti hoře masa se za hlavu drží drobný a o všechny peníze oškubaný mládenec.

Arakuremono, muž který správně předvídal zrození nového hrdiny, mě samozřejmě, mi věnoval široký úsměv, než na mě zamával mohutnou paží. „Nechceš zkusit štěstí?" nabídl mi a ukázal na hliněný hrnek a dvojici kostek poslušně stojících na sudu.

Mládenec, který neodhadl přízeň bohyně Eris, se zvedl ze svého místa a v slzách vyběhl směrem k hanbinci. „Mami! Bé! Synek potřebuje utěšit, bé!" skuhral chudinka holá prdel, než zapadl do bordelu, jen aby ho o pár vteřin později vyvedl hlídač se slovy, že bez peněz nebo kuponu zde nemá komu své úchylky vnucovat.

„Kazumo, nenech se svést na scestí," šeptal mi Dust do ucha. „Jsme zde na misi, nezapomeň," na misi ukojit ve zvrácených fantaziích vlastní neskonalou nadrženost. „Arakuremono je mistr v kostky, nemá smysl utkat se s ním na poli náhody a štěstí," náhle začal můj věrný druh vzdychat a funět. „Raději už pojďme. Vymyslel jsem si nový scénář, který bych rád představil poctivým pracovnicím tohohle slušného podniku. Pojď. Pojď! Už tvrdnu!" Nestůj tak blízko! Něco se mi otřelo o nohu a baterky v tomhle světě neexistují!

Odstrčím od sebe Dusta a věnuji stolku ještě jeden pohled. „O co by se hrálo?" zeptám se a už jen slyším, jak Dust za mými zády propadá depresi.

„O cokoli, co nabídneš. Představivosti se meze nekladou," rozevřel svou náruč muž, který by mě v ní mohl bez problémů rozmačkat. Když jsem se na něj lépe podíval, všiml jsem si macatého měšce u jeho levé nohy, také misky plné šperků u té druhé a pytlíku jablek opřeného o sud. Asi přemluvil i nějakého zelináře.

Mé štěstí mě ještě nikdy nezradilo. Věnuji lupenu od své rozkoše zamyšlený pohled. Že bych zkusil něco nového? „Co takhle kupon do podniku succub?" zamávám papírkem, drobný úsměv v koutku úst. Dust mě popadne za pravici a pevně sevře, jeho panika citelná z jeho upocených prstů.

„Hm…" Arakuremono si sáhne do druhého, menšího, měšce uvázaného u pasu a vyloví z něj vlastní kupon. „Je pravda, že už mi zbyl poslední," oči lovce se zaostřily na volňásek mého přítele. „Jestli přihodíš i kupon tady svého kamaráda, vsadím proti tobě deset tisíc eris," navrhne mi svalovec.

„Kazumo! Moje spodní partie na tento den čekali celou věčnost, nezahrávej si se sexuálním životem panice!" popadl mě za ramena a začal se mnou cloumat zoufalý nešťastník.

Zachovám chladnou hlavu, položím ruku na tu jeho, čímž jej donutím na moment přestat s barbarským lomcováním, a klidným hlasem pronesu: „Věříš mi, příteli ve zbroji?"

V následující vteřině se dal Dust na útěk do hanbince, jeho odpověď srozumitelná.

„Ukradni!" pronesu jeho směrem své nechvalně proslulé kouzlo a hned mám v ruce kupony dva. „S radostí přijímáme tvoji sázku!" zazubím se na Arakuremona sebejistě. Dust se sesypal na dlažbu, svinul se do klubíčka a takto v pozici plodu si začal cucat vlastní palec, slzy mu stékaly po tváři.

…

Moje jediná silná statka, tedy kromě inteligence, mě znovu jednou nezradila. Vyhrál jsem na Arakuremonovi úplně vše, co si za ten den na smolařích nasbíral. Popravdě jsem vyhrál tolik, až jsem si zase připadal jako boháč. Přišlo mi nebezpečné vkročit s takovým majetkem do bordelu. I když bych rád věřil, že toto město je plné přátelských lidumilů, kteří by ani nepomysleli na okradení hrdiny, který je v minulosti už několikrát zachránil před jistou zhoubou, nesmím zapomenout, že to jsou také ty samé svině, které mě hodili přes palubu, nechali málem oběsit a dali mi přezdívku Kazuhnůj!

Už se stmívá a já nehodlám riskovat. Probudil se ve mně sobec a hamižník. Abych umlčel chudého a žebravého chudáka Dusta, zacpal jsem mu pusu svým kuponem, než jsem prchnul z té temné uličky plné hrdlořezů, zlodějů a jiných vyvrhelů společnosti, mezi které já nepatřím. Zastavím se u místního zlatníka, nikým nepozorován, jako profesionální plížil, a prodám mu všechny v kostky vyhrané šperky i další levnější cetky, které mi připadly do vlastnictví poctivou výhrou, jak jsem mu musel dlouho a pracně vysvětlovat. Můj měšec ještě více nakynul a každý kolemjdoucí se změnil v potencionálního zloděje… alespoň v mých očích.

Umím odhadnout charakter, obklopuji se jen tou nejvybranější společností, proto vím, že cokoli, co dýchá, mi jde po zlatě, i ten pes co právě pochcal stěnu gildy chce díl. Vklouznu do zmíněné pomočené budovy a po špičkách přicupitám k recepci. U bohy krásy obdařené Luny si vyměním velké množství mincí o malé hodnotě za menší množství bankovek o vysoké hodnotě, abych docílil lepší skladnosti svého dračího pokladu. Cinkot mincí mě už doháněl k šílenství, věřil jsem, že lákal bandity.

Spolu s papírovým majlantem se vrátím domů, paranoidní a neklidný. Zamknu se ve svém pokoji, ve své komnatě pána vily, a ještě jednou, už asi popadesáté si přepočítám svůj výdělek. Pět set padesát tisíc eris! Šedesát tisíc jsem vyhrál na Arakuremonovi, zbytek vznikl prodejem šperků. Třesou se mi ruce. Teď, když jsem splatil všechny dluhy pomocí Vanirových peněz za patenty z mého světa, když mi teď bude ještě léta vyplácet měsíční almužnu s velkým počtem nul, nerozhází mě nějakých bídných půl milionu eris! Jenže! O těch penězích vědí všichni, a tak mi je daní. Nemluvím o královské rodině, ani o místní šlechtě, nýbrž o mé neschopné partě a pijanech v putyce. Vědí, že jsem bohatý, a tak si nárokují podíl. Kdykoli je třeba něco zaplatit, platí bohatý Špínazuma, ať jde o alkohol, cestovní náklady, alkohol, pohoštění v hospodě či gildě, alkohol, cokoli si Aqua zamane, ale taky alkohol.

Jenže tyto peníze jsou jiné. Jsou jen moje. Nikdo o nich neví, jen Dust, kterého jsem umlčel sexuálním uspokojením. Pomocí succub! Ne svým tělem! Tento půl meloun bude investice jenom do mé osoby. Sedím na posteli nohy zkřižmo před vyskládanými bankovkami a držím se za bradu. Moje myšlenky zkoumají možnosti, jak peníze nejlépe utratit.

Inteligence by nebyla mou druhou nejvyšší statkou kdybych se nedovedl rozhodnout rychle. „Zdejchnu se," konstatuji pevně a s jistotou. Sbalím se a vypadnu odsud. Udělám si menší dovolenou. Na pár dní, možná týdnů, se statečně vydám tam, kam se doposud žádný NEET nikdy nevydal a… opustím teplo svého domova. Mohl bych to nazvat operace Cesta dobrodruha Kazumy, nebo Kazumova výprava za sebepoznáním, nebo Panská jízda mladého Kazumy. Na jméně nesejde, hlavní zůstává, že se vypravím do divočiny a postavím se přírodě!

Jenže divočina je nebezpečná a příroda je plná jeleních bobků a klíšťat, navíc mi nedá jak utratit mé těžce vydělané jmění. Na druhou stranu jsem slyšel o luxusních lázních, které pravidelně navštěvují zbohatlíci a nižší šlechta. Bahenní koupele, vonné koupele, smíšené koupele, na co si vzpomenu, o tom jsem slyšel, že zde najdu. A co je na nich nejlákavější? Nespadají pod šílené fanatiky kultu Axis, tedy žádné reklamy, žádné věštění, žádné propagace marnotratné bohyně.

Mohl bych si pronajmout dostavník, vystoupit nedaleko lázní, za část peněz si koupit drahé oblečení, abych působil jako nobilita, a za zbytek si užít nerušený pobyt v pětihvězdičkovém podniku, ve vybrané společnosti a v obklopení delikates všeho druhu. Začíná mě táhnout v zádech, jako by mi tělo chtělo naznačit, že poslední návštěva lázní nedopadla zrovna podle jeho představ. Dám mu zapravdu a sklidím prašule.

Nicméně když teď tak přemýšlím, jestli vyrazím jen s tím, co jsem si dnes vydělal, moc mi nezbyde na požitky a slasti luxusních lázní. A pokud budu chtít zabodovat u šlechtičen, půl melounu rozhodně nepostačí. Vyrazit nalehko a pak se nechat vykopnout hamižnými masérkami, jen protože jsou zvyklé na stotisícové spropitné, to by mou hrdost dorazilo. Asi mi nezbude, než sáhnout do úspor. Trochu svůj rozpočet navýšit, jen pro všechny případy.

…

Přikradu se k tajnému trezoru v přízemí, který jsem z bezpečnostních důvodů schoval za obraz dobrodruha s mečem do dutiny ve zdi vyhloubené mýma vlastníma rukama a opatřil jej třemi visacími zámky a dvěma dalšími s různými kombinacemi na otočných kotoučích. Odemknu jej. Neustále se ohlížím přes ramena, jestli mě jistá chudá a hamižná sebou zvaná bohyně nešpehuje. Pach peněz ji vždy vyžene z brlohu. Nikde ji nevidím, a tak vytáhnu ze sejfu asi půl milionu, jen od oka odhaduji, nemůžu to tady přepočítat, potřebuji co nejrychleji zavřít trezor jinak –

„Kazumo-san~," ozve se zpoza mě. Moje tělo upadne do paralýzy. Nemožné! Nechal jsem dveře otevřené ne déle jak deset vteřin! Zabouchnu trezor a zamknu všechny zámky, roztočím kotoučky s čísly, schovám klíče do kapsy a zakryju ocelové dveře sejfu obrazem hrdiny. „Došlo mi kapesné. Buď tak hodný, laskavý, milý a přispěj své nádherné, chytré bohyni na chlast," znenadání stojí vedle mě a drží mě za pravici, biceps mi zarývá mezi svá vyvinutá ňadra, její hlas každé vyřčené přídavné jméno plní tunou medu a cukru. Poddajnost ani textura těch vaků tuku mě nesmí zlomit. Braň se, Excalibure!

„To je mi ale líto, že jsi své týdenní kapesné propila už druhý den. Jak jinak tě ale naučím vážit si peněz, když ti budu neustále ustupovat? Už alespoň pětkrát jsem ti je navýšil a jediné, čeho jsem dosáhl, bylo to, že tu nacházím více poházených prázdných lahví," snažím se smlouvat. Zachovávám chladnou hlavu i rozkrok, a nenápadně si schovám macatou ruličku o přibližně půl milionové hodnotě do kapsy. Nechce se jí tam, pochopitelně, ale já se nevzdávám. A ano, mám kapsy, můj patent přenesený z Japonska.

„Kazumo-san~, je to šest set třicet pět tisíc eris, co si právě tak roztřesenou rukou snažíš nacpat do kapsy u kalhot?" Aqua pohladí hřbet mé levačky svým ukazovákem, její dotek jemný a pomalý jako její mozek, když tedy zrovna nejde o peníze.

Jakou magií tahle pijavice vládne? Na takovém nadání by se dalo slušně vydělat. Mohla by pracovat jako účetní či bankéřka, ale když se nad svou úvahou lépe zamyslím, nejspíše by si ulila nějaké peníze pro sebe, za což by ji v horším případě vyhodili, v lepším případě oběsili.

„C-cože? Tohle? T-tyhle peníze?" kouknu na ruličku a konečně ji napasuji do kapsy, která se tím nafoukne do absurdních rozměrů. Ruku z ní už zkušeně v blízkosti pijavice nespouštím a už spřádám výmluvu, kterou by mi Aqua zbaštila.

„Co plánuješ s našimi úsporami? Cožpak jsi zapomněl, že jakoukoli manipulaci s naším kapitálem je třeba prvně zkonzultovat se mnou, tvou věrnou asistentkou?" usmívá se na mě nevině, ale já cítím její zkaženost a faleš.

„Jsou to moje peníze a naložit s nimi můžu tak, jak si zamanu!" vytrhnu se bohyni laciných večírkových triků a ukážu na ni odhodlaným prstem. Postavím se téhle pijavici a prosadím svou. Dokážu světu i sobě, že mám koule a že nejsem žádný ořezávátko.

„Kazuma je sobec! Lakomec! Hamoun a tyran! To ho matka nenaučila, že je třeba se umět rozdělit s ostatními?" začala ječet a bečet a skučet a kňučet. To vše a mnohem víc mezitím, co rukama máchala po mé bankovkami přeplněné kapse.

Snažím se ji od sebe odtlačit, ale zmítá se a cloumá sebou jako had. „Co bych se dělil? Jako by se Aqua někdy se mnou podělila o něco jiného, než o své dluhy. A nemysli si, že jsem si nevšiml, jak se sem po večerech plížíš a snažíš se drátem otevřít zámky a uhádnout kombinace. Pro tvou informaci, každý týden oba kódy měním!"

„Já to věděla! Není možné, abych projela dvakrát všechny kombinace a stále nenarazila na správné heslo!" bědovala rozčílená pijavice. „Ty padouchu, ty zlosyne! Víš, kolik času už jsem strávila nad těmi kotoučky? Kolik hodin spánku jsem obětovala? Už jen pro mou snahu mi ty kombinace musíš říct! Buď spravedlivý a prozraď mi je!"

„Nikdy se do trezoru nedostaneš! Vložil jsem do něj talisman z Wizina obchodu, který neguje vodní magii. Ani kdybys použila hrubou sílu, trezor neotevřeš! Mu ha ha ha!" směji se jako maniak nad brilantností svého opatření. Náhle ucítím něco měkkého ve své pravé dlani, kterou od sebe odstrkávám Aquu. Lehce zmáčknu. Proč se červenám? Je k tomu snad důvod? Proč cítím nějaké klišé?

Moje pravačka svírá levé ňadro marnotratné bohyně. Ta na mě vrhá ledový pohled, než se rozzáří a pousměje. „To bude za šest set třicet pět tisíc eris, pane," natáhne přede mě prázdnou ruku.

„To jest přesně tolik, kolik u sebe zrovna mám," pustím její předražené prso a otřu si ruku do kalhot, nechci chytit její uchlastané breberky.

„No to je mi ale náhoda," její nevinný úsměv roste víc a víc.

Využiju chvíle, kdy mě klíště nedrží a dám se na úprk směrem ke svému pokoji. Samozřejmě po mě Aqua v okamžení vystartuje. Její brek mi trhá uši. Jestli se dostanu ke dveřím, budu v bezpečí. „Kazumo-sama! Kazumo-sama!" ta slova a jiná mě pronásledují chodbou. Ozývají se čím dál blíž. Moje srdce líného NEETa už má dost. Zadýchávám se. Nohy se mi pletou, ale adrenalin a touha po ochraně mých papírových baculatých miláčků mě žene vpřed.

Dveře mě už zdálky zdraví, když se mi do zad opře těžká váha. Bohyně levného alkoholu mě svalila na zem, usadila se mi na kříži obkročmo a mlátila mě pěstmi mezi lopatky. Bolí mě čelo, na které jsem dopadl. Snažím se zvednout ze země, ale tahle křehká květinka mým svalům teď připadá spíše jako zavalitý balvan.

„Naval prachy, škrte!" buší do mě elegantní krásná bohyně jako hrubián.

„Slez ze mě, tvůj obří zadek mě rozmačká!" dostanu ze sebe bez dechu a za doprovodu hekání a kašle.

„Co si to dovoluješ! Jak můžeš o tak nádherné bishoujo jako je Aqua tvrdit něco tak sprostého! Můj zadek je normální! Omluv se, Špínazumo! Omluv se hned!" a v rozporu se svými slovy, na mě začala poskakovat, její masivní pozadí doléhá na má nebohá záda jako kladivo na hřebík. Přísahám, že jsem ucítil, jak mi něco křuplo v oblasti beder!

…

Tak nelidské mučení by zlomilo každého hrdinu. Všechno jsem tomu tyranovi vyklopil. O dnešní výhře v kostky, o prodaných špercích, o mém plánu udělat si menší dovolenou. Mé letovisko vyhlášené luxusní lázně pár dní od Axelu. Prvně jsem se obával, že mě Aqua na místě napráská Megumin, ale podcenil jsem proradnost marnotratné bohyně.

„Hm… když se zmíním před Megumin o zbabělém a sobeckém plánu Kazuhnoje, buď se výlet zruší, nebo se pojede i s Megumin a Darkness, což bude znamenat další výdaje z našich úspor," uvažovala Aqua nahlas. Tohle není žádný výlet! A Darkness by za sebe účty zacvakala! Nejspíš… „Nedá se nic dělat. Holt jednou pojedeme bez nich. Jsem si jistá že Megumin se tu bez nás nudit nebude. Najde si svou hračku Yunyun a zabaví se s ní. A co se týče Darkness, té se trocha ignorace možná i bude líbit," pokračuje ve svém monologu vypočítavá pijavice dál, ale její slova ani směr, kterým se ubírají, se mi pra vůbec nezamlouvají.

„Zadrž, Aquo," položím jí prst na rty, abych ji umlčel. Modrovlasá dívka upře svá překvapená štěněčí očka na můj ukazovák, vypadá trochu, jako by šilhala. „Jaks přišla na to, že tě vezmu sebou?"

„Ach, hlupáčku Kazumo," vezme mé zápěstí do prstů a věnuje mu několik něžných pohlazení, jako by mě litovala. „Co myslíš, že se asi tak stane, když se ostatní dozví, že sis chtěl ulít peníze, odcestovat na pár dní no luxusních lázní a nevzít nás, své přátele a věrné druhy, sebou?" v jejích očích se blyštila pekelná jiskra. Na obličeji jí vyrostl ďáblův úsměv, velmi sadistický a zvrácený.

Tohle se mi nezamlouvá. Tohle je přesně opak toho, co jsem si přál! Toužil jsem odpočnout si od holek, především od téhle potížistky, užít si tabuli lahodného a drahého jídla, voňavé koupele, a možná zaskórovat s roztomilou stydlivou masérkou, která by měla košíčky velikosti tři, sto padesát pět centimetrů výšky a vlasy uvázané do dvou zrzavých ohonů po stranách hlavy. Nechtěl jsem toho moc, ale teď to vypadá, že jestli nechci celou akci odpískat, budu muset s sebou vzít právě to jedno problémové dítě, kterému jsem chtěl utéct nejvíce! Jaké pak štěstí! Jenom smůla se mi lepí na paty!

„Když tě vezmu sebou, budeš mlčet?" zkoumám její chichotající se ksicht nedůvěřivým pohledem.

„Samozřejmě, nechceme být přece na našem výletě nikým rušeni," culí se jako spokojené děcko. Dobře ví, že už nade mnou zvítězila.

„Fajn…" povzdechnu si. „Tak se sbal. Brzy ráno, ještě za tmy, vyrážíme. Nemůžeme riskovat, že nás Megumin načapá, jak opouštíme vilu," podám jasné a stručné instrukce, i blbec by je pochopil. Uzavřel jsem smlouvu s ďáblem, co si hraje na bohyni vody, a je mi z toho zle. Z téhle dovolené nic nebude.

„Já věděla, že Kazuma přijde k rozumu," poplácá mě po rameni vysmátá Aqua, než se otočí a vydá se chodbou směrem ke svému pokoji. Jak ji znám, zabere jí celé hodiny, než si sbalí všechny svoje zbytečné krámy.

…

Pokud sebou hodím… možná, ale jenom možná… bych jí mohl utéct? Zapadnu do své komnaty a vyhrabu zpod své postele svůj kufr. Všechno zde je moje! Ne naše! Aquo! Moje! Vytáhnu ze své skrýše své pracně vydělané peníze a naházím je do kufru. Přihodím do něj i svou macatou ruličku z trezoru. Během pádu se rulička rozmotá a hromádka bankovek naroste. Zabouchnu skoro prázdný kufr a vyletím ze dveří. Není čas zabalit si spodní prádlo, hygienické potřeby třetího světa, či cokoli jiného. Zápasím s ďáblem o každou vteřinu. Všechno, co budu potřebovat, si koupím po cestě. Je mi putna, že dnes už dostavníky nevyjíždí. Potřebuji se někde venku schovat, přečkat noc a hned s prvním vozem opustit město. Jakýkoli trest s radostí přijmu potom, co se vrátím… jestli se vrátím.

Peláším ze schodů. Nikde nikdo. Vidím obrovské dveře vedoucí za svobodou. Ukápne mi jediná slza štěstí, utřu si ji volnou rukou, než vezmu za kliku a vykročím vstříc svému dobrodružství –

A mé srdce se zastaví. V tomto paralelním světě není boha. Eris mě podvedla, nejsem vyvolený štěstěny.

Aqua mi stojí tváří v tvář před prahem, ruce opřené v bok, její samolibý úšklebek mě vytáčí nad všechny meze. „Já věděla, že se Kazuma pokusí o něco podlého a nesportovního," zazubila se bohyně arogance. Za hlavou jí stoupá dorůstající měsíc. „Teď se vrátíme do vily a do mého pokoje. Kazuma se posadí na zem u okna, aby mi nesešel z očí, a poslušně počká, než se tahle nádherná a geniální kráska sbalí," čapla madlo mého kufru a spolu s ním mě odtáhla zpět dovnitř. Najednou se mi do očí nahrnulo slz více.

poznámky autora:

První fanfikce, kterou jsem se sem rozhodl postnout. Moc toho na konosubu na téhle stránce není, tak jsem si dal za úkol to změnit. / Nevím o lepší (nebo české) stránce, na kterou bych tento svůj "výtvor" mohl hodit, tak to vrazím sem, děj se vůle Eris.

Konosubu jsem sledoval v angličtině, ale jména kouzel se mi nechtělo nechat v cizím jazyce, trochu by to narušilo styl (jestli nějaký existuje), snad to nikoho nezmate.

Ohýbat japonská jména či slova zní někdy v češtině hrozně, ale snažím se.

Budu rád za jakékoli připomínky (v podstatě jsem už dlouho nic nenapsal, tak tohle beru jako takový trénink).

Tak na viděnou!