Nymfadora Tonksová stála uprostřed luxusně zařízené kanceláře a nedostávalo se jí slov. Nebylo to však tím, že by na ni zapůsobily desítky objemných svazků vázaných v dračí kůži, ručně vyřezávaný nábytek, vzácné porcelánové figurky či pozlacená jmenovka na stole hrdě hlásající: Petr Flint, advokát kouzelnického práva.

Nymfadora neměla slov, protože to, co jí právě právník sdělil, bylo pomyslnou poslední kapkou v jejím poslední dobou nepříliš vydařeném životě.

„Slečno Tonksová, já věřím, že když se nad tím zamyslíte, zajisté naleznete nemalá pozitiva, která z této situace vyplývají…"

„Ne," rázně ho Tonksová přerušila. A hned pokračovala.

„Tohle je omyl, vždyť já s Blacky nemám vůbec nic společného. Mamka byla vyškrtnuta z rodokmene Blacků hned, jak odešla z domu. Tak si to v těch papírech opravte, protože já s tímhle nechci nic mít."

„Bohužel, slečno Tonksová, aby bylo vyloučení člena rodiny platné z pohledu kouzelnického práva, a především magie samotné, je nutné písemné rozhodnutí hlavy rodiny zpečetěné příslušným kouzlem. A ano, k tomuto opravdu v případě vaší matky došlo a byla z rodiny Blacků vyloučena, stalo se tak však až po vašem narození, přesněji řečeno hned den po vašem narození, takže jste dle práva i magie plnohodnotným členem rodiny Blacků."

Nymfadora rezignovaně dosedla do koženého křesla. Její vlasy bezděčně zbělely a kolem očí a koutků úst se jí vytvořily výrazné vrásky. Tohle jí byl Merlin dlužen. Prokletí Blackové, kdyby alespoň byla mamka stále naživu, ta by si s tím už dokázala nějak poradit, smutně si pomyslela.

„Takže situace je taková, že díky faktu, kterým jest konečné prohlášení vašeho strýce Siriuse Blacka zesnulým, protože on také nikdy nebyl náležitě vyloučen z rodiny, teprve teď jsme mohli začít provádět právní kroky ve vašem zájmu jako nové hlavy rodiny."

Nymfadora stále jen hleděla do prázdna, proto se Flint rozhodl po krátké odmlce pokračovat.

„Jak jsem již předeslal na začátku, je zde značné množství majetku, který je však bohužel v různém stavu zanedbání a je třeba proto obezřetně postupovat při jeho další správě…"

„Ne, to mne skutečně nezajímá. Chci znovu slyšet tu část, co musím udělat," podrážděně jej přerušila.

„Tak tedy zaprvé je zde daňová povinnost vůči ministerstvu, na tom ale už pracují mí společníci a pak další pohledávky, o kterých věříme, že…"

„NE! Tu část o zvyklostech!" okřikla ho Nymfadora.

Starší právník se musel pro sebe pousmát, nebylo nejmenších pochyb, že mladá dáma před ním vznětlivost, tak typickou pro Blacky, nezapře.

„Jistě slečno Tonksová. Jako každá starobylá rodina i rod Blacků má určité zvyklosti, které se od jejích členů očekávají či přímo vyžadují. Ve vašem případě je zde pouze jedna specifická zvyklost, kterou by bylo vhodné naplnit. Tedy ač se to může jevit jako přežitek, z velkého množství zvyklostí to je jediná, která je stále v účinnosti od úplně prvních původních zvyků vaší rodiny."

„Takže se dá zrušit?" ožila s nadějí v očích.

„Krátká odpověď je ne. Tento zvyk je v podstatě základním kamenem celé rodinné tradice. Znáte přeci rodové motto. Toujours pur."

„Vždy čistý. Jak směšné. Tohle je totální zvrácenost," již znovu na nohou ventilovala Nymfadora svůj vztek.

„Zvyklost, že každé dvě generace si jeden Black musí vzít dalšího Blacka ve vztahu bratranec a sestřenice má zaručit především čistokrevnost rodiny a zachování majetku. A nebojte se, slečno, z medicínského hlediska je magicky postaráno o to, aby potomci z těchto sňatků nebyli nijak poškozeni či poznamenáni. Jako váš strýc Sirius, skvělý čaroděj a hrdina války proti tomu, jehož jméno nevyslovujeme."

„A když to neudělám? Co se přesně stane?"

„To nedokáži přesně určit, slečno Tonksová, každopádně začne působit rodová kletba, ale jak dobře víte, tento druh kleteb nelze účinně prolomit. S ohledem na váš pokročilý věk, bych doporučoval podniknout kroky co nejdříve…"

„Cože? Teprve mi bylo 26. Od kdy to je v kouzelnickém světě pokročilý věk?" ohradila se ublíženě Nymfadora.

Ať už je to, jak chce, má stále nějakou sebeúctu. A tohle se jí přestává líbit čím dál tím víc.

„Jistě, jistě, velmi se omlouvám, slečno, myslel jsem to tak, že nejpozději v třiceti by mělo dojít k naplnění zvyku."

Jen mávla rukou. Dalo se čekat, že její zvrácení předci mysleli na vše. Pravděpodobně ji čeká pomalá a bolestivá smrt jen proto, že čirou náhodou má v sobě trochu krve Blacků. Navíc z té bláznivé rodiny vlastně nikdo už ani nežije.

„Ale Blackové už vymřeli," s vítězoslavným úsměvem pronesla Nymfadora, „takže se kletba nemůže spustit."

Flint si povzdechl. Otevřel šuplík svého stolu a vytáhl láhev ohnivé whisky. Nějak vnitřně tušil, že nadešel správný čas pro tento krok. Mlčky naplnil dvě sklenice a zadíval se na svou novou klientku.

„Víte, že nejmladší sestra vaší matky má syna?"

Ne, dnešek nebyl dobrým dnem pro Nymfadoru Tonksovou. Proto nebylo překvapením, když do sebe obrátila obsah obou sklenic a bez jakéhokoliv dalšího komentáře odešla z advokátovy kanceláře.

Draco Malfoy si odplivl. V pracovních kalhotách a tričku s nápisem Neviděli jste mého testrála? Stál uprostřed pozemků Školy čar a kouzel v Bradavicích a nevrle se rozhlížel kolem. Bylo po dešti a jeho vysoké boty se bořily do mazlavého bahna. Znovu si zlostně odplivl.

Dva roky po válce a on tu stále ze sebe dělá šaška. I když vlastně z toho vyšel nejlíp. Jeho otec tráví zbytek svého života v Azkabanu, a přestože již bez mozkomorů, a s nějakými údajně prospěšnými mudlovskými inovacemi, stále je to vězení. Jeho matka se pak pravděpodobně následkem matoucího kozla rozhodla, že se nadobro vzdá magie, odevzdala ministerstvu hůlku a odešla žít mezi mudly. Údajně její dívčí sen. Podle množství kůže, železných cvočků a bílého make-up by však Draco spíš tipoval noční můru. Ale byla šťastná, tedy tak alespoň vyzněl její poslední dopis, který mu poslala. Na zadní straně jídelního lístku z mudlovské restaurace nadšeně líčila, že konečně založila kapelu. Vlastně i on si neměl na co stěžovat, přesto by to ani za nic na světě nepřiznal. V rámci jeho rehabilitace mu byl dočasně zabaven všechen majetek a dostal místo v Bradavické škole čar a kouzel, kde musel prokázat, že je přínosem pro kouzelnickou společnost. Nahradil Rubeuse Hagrida na pozici správce pozemků a co odešel Filch, dělal i školníka.

Otráveně se podíval na hodinky. Bylo sotva pět hodin ráno a nikde ani živé duše. Celý hrad spal a ani domácí skřítkové ještě nezačali s přípravou snídaní. Jen on se tady na speciální příkaz ředitelky McGonagallové plahočí mokrou trávou. Zastavil se, vytáhl ze zadní kapsy složený list papíru a znovu se rozhlédl kolem. Byla to vytržená stránka z knihy s nákresem zobrazujícím drobného ptáka s hnědým peřím a červenou hlavou. Jeho úkolem bylo se o tohoto opeřence postarat, protože si na něj za poslední měsíc stěžovalo značné množství studentek a studentů. Tedy, alespoň tak mu to řekla McGonagallová. Na to, že bydlel v bývalé Hagridově hájence, si ničeho nevšiml. Ale co už. Nadřízení mají vždy poslední slovo.

Ušel další kus cesty kolem pozemků a stále po hledaném tvoru ani stopy. Docela zalitoval, že nevytrhl z knihy i druhou stranu s popisem. Nebo že si ji alespoň nepřečetl, třeba ta potvora ve dne spí. Jediné, co zkontroloval, bylo, že tam nebyl žádný ze tří klíčových varovných štítků: životu nebezpečný, smrtelně jedovatý a ministerstvem chráněný. Už to debilní jméno. Po-po-něco.

Zastavil se, protože měl pocit, že něco zaslechl v trávě opodál. Vytáhl hůlku a tiše našlapoval za slabým zvukem. Stále se nerozhodl, jak se má vlastně cítit. Na jednu stranu ho štvalo, že s tím ztrácí čas zrovna on, a ne imbecil Longbottom, který v Bradavicích dočasně pracoval jako učitel Péče o kouzelné tvory. Stále totiž čekal, než se uvolní místo vyučujícího Bylinkářství. Pravděpodobně ho tím ředitelka i pověřila, ale ve své neuvěřitelné nekompetenci dokázal, že není schopen se úspěšně vypořádat ani s ptákem velikosti kuřete, takže nezbylo McGonagallové nic jiného než pověřit skutečného čaroděje. Draco se usmál. Mezi studenty, a především studentkami, se těšil značné pověsti. Částečně za to mohl fakt, že své znamení zla na levém předloktí nijak neskrýval a tresty s ním se staly ještě proslulejší než ty se Snapem.

Zvláštní zvuk, který sledoval, se ozýval již skutečně blízko. Udělal několik rychlých, a především tichých kroků, a za vysokou trávou objevil malého ptáka. Pravděpodobně ani nebyl ještě dospělý, protože velikostně se blížil spíše k holubovi než slepici.

Draco si už barvitě představoval, jak omráčeného opeřence donese během oběda do velké síně a vítězoslavně ho předá Longbottomovi, a tak ho zaručeně zesměšní před celou školou. Zase. Nebo by ho mohl raději dát jako dárek nějaké studentce posledního ročníku, která si na něj stěžovala. Skutečnou výhodou jeho práce byly právě studentky. Nedílnou součástí revolty a touhy po dobrodružství některých z nich bylo i intimní sblížení se s bývalým smrtijedem. Nebylo jich mnoho, ale občas se nějaká odvážná našla a Draco to bral jako milé zpestření nudné práce údržbáře. Pravda byla sice taková, že mimo nich ani žádnou jinou možnost neměl, protože jeho společenský život v důsledku ztráty statusu po válce a nuceného exilu v Bradavicích v podstatě neexistoval, ale znovu, něco takového si správný Malfoy nemůže připustit.

Pták však již Draca zaregistroval a nehnutě ho pozoroval nezvykle velkýma očima. V tu chvíli se Draco zamyslel nad něčím, co doposud přehlížel. Nejenže se nezeptal, kdo si vlastně stěžoval, ale ani na co si dotyční stěžovali. Že by krákání? Je to přeci pták, že.

Odpovědi se mu dostalo dřív, než čekal. Drobný tvor zaklonil hlavu a Draca zasáhl plivanec přímo do obličeje. To ho zaskočilo značně nepřipraveného. Lepkavá a silně páchnoucí mazlavá hmota byla naráz úplně všude. Oslepen a rozzuřen se kouzlem se snažil dostat ten sajrajt z obličeje, ale moc se mu to nedařilo.

„U Merlinových spoďárů! Ty prašivá bestie!"

Odpovědí na nadávky bylo jen ptačí hudrání, které se nápadně podobalo smíchů. To znamenalo konec Dracovy trpělivosti. Stále částečně oslepen, začal kolem sebe pálit jednu smrtící kletbu za druhou. To byla také značná výhoda jeho práce, v Zapovězeném lese totiž bylo stále dost skutečně nebezpečných tvorů, které bylo třeba v případě potřeby efektivně zlikvidovat. Ochrana nebohých studentů nadevše. A plivající pták do této definice nepochybně patřil, konec konců, pověřila ho tím samotná ředitelka.

Po několika minutách hudrání náhle přestalo. Zadýchaný Draco se usmál a konečně se mohl naplno věnovat odstranění plivance. Zbavil se zápachu a lepkavé směsi v obličeji, ale zasažené triko bylo nenávratně zničeno.

Rozhlídl se kolem sebe. Zem byla na mnoha místech rozrytá od dopadu kouzel a kousek od něj, nohama nahoru, ležel zdroj jeho útrap, plivající opeřenec. Rozhlídl se kolem, ale nikde nezahlédl žádného dalšího škůdce stejného druhu, takže vzal bezvládné ptačí tělo a vydal se směrem k hájence. Byl si dobře vědom, že s mrtvým ptákem nikoho neoslní, takže jeho velkolepé plány vzaly za své. Navíc Longbottom už nepochybně jednoho mrtvého ptáka má. V hábitu. Hlasitě se zasmál a napadla ho další geniální myšlenka. Dá ho skřítkům, ať mu ho upečou. Pořádnou pečínku na oběd neměl už dlouho a pak se dobře bavil představou, co si studenti všechno nevymyslí, až zjistí, že dotyčného magického tvora snědl.

Celý výjev z okna hradu pozorovala ředitelka McGonagallová. Usmívala se a usrkávala zelený čaj. Dobře věděla, že Draco Malfoy ji nezklame. Škodný po-polipticius dostal, co si zasloužil. Odešla od okna a sedla si za ředitelský stůl, na kterém ležel její oblíbený tmavý hábit s výraznou žlutou skvrnou od po-polipticiusího plivance, která nešla nijak odstranit.

Draco svého rozhodnutí nelitoval. Ten pták byl výborný. Skřítci mu z něho připravili pečínku a donesli mu k ní i čerstvý chleba. Sotva začal s jídlem, když se ozvalo zaklepání na dveře hájenky.

„Dále."

Dveře se otevřely a do hájenky vstoupila poměrně pohledná žena s fialovými vlasy. Barva ho nijak nepřekvapila, v poslední době studenti experimentovali s mnohem divočejšími odstíny. Žena však na první pohled nebyla studentka. Draco si pomyslel, že nebude mnohem starší než on, ale protože si ji nevybavoval z dob svého studia, možná se mýlil. Zvědavě si ji celou prohlížel, jakmile však zahlédl odznak ministerstva, nasadil odtažitý výraz.

„Zdravím, já jsem Tonksová," představila se.

Draco toho měl dost. Napřed to ranní martýrium s debilním opeřencem a pak celé dopoledne strávil dohadováním s Ufňukanou Uršulou, která zase vyplavila dívčí záchody v pátém patře. Navíc mu ty čistící kouzla nikdy moc nešly, takže chodba zůstala stále vlhká a bude se muset ještě odpoledne vrátit a zkusit nějaké vysoušecí zaklínadlo. A teď mu ministerstvo kazí oběd jen proto, aby mu nepochybně sdělili, že se zapojením všech patnácti mozkových buněk, kterými v souhrnném součtu celý Starostolec disponuje, došli k závěru, že mu Manor nevrátí. Skvělé. Ale na něho si nepřijdou, už se se svým novým údělem smířil. Jediné, co mu zůstalo, byla jeho pověst a jméno Malfoy. A oboje si vyžaduje, aby ministerským poskokům nic nezjednodušoval, ba naopak. Proto si ostentativně olízl jeden po druhém všech pět prstů pravé ruky a pak ji bez použití ubrousku natáhl k příchozí.

„Draco Malfoy, těší mne."

Nymfadora překvapeně zamrkala. Znala svého příbuzného především z vyprávění pracovníků ministerstva. Cokoliv spojeného s rodinou Malfoyů platilo za určitou formu trestu. I když nikdo prokazatelně neutrpěl žádnou fyzickou újmu na zdraví, probdělé noci, zničené sebevědomí a šedivé vlasy byly poměrně běžné. Sice od svého zranění v bitvě o Bradavice pracovala pouze v archivu ministerstva, přesto od bývalých kolegů bystrozorů slýchala děsivé příhody z pravidelného tajného sledování Narcissy mezi mudly. Většinou totiž šlo o koncerty její kapely Černá laguna. Jednoho se osobně zúčastnil i ministr Pastorek. Byl v utajení a snažil se splynout s davem, což se mu povedlo natolik, že byl tři dny nezvěstný, dokud ho čirou náhodou spícího na autobusové zastávce nenašel jeden z pracovníků Odboru kouzelných her a sportů venčících svého psa. Celý incident se sice podařilo ututlat, takže do Věštce nic neproniklo, ale od té doby se před ministrem nesmí jméno Malfoy vyslovit. Což jde dost těžko, protože od chvíle, co je Malfoy senior v Azkabanu a začaly platit nové předpisy ohledně vězňů, v podstatě drží celé ministerstvo v šachu. Je mu totiž umožněno číst noviny, výnosy ministerstva, a především psát dopisy. Z povahy jeho doživotního trestu nemá nic lepšího na práci než podávat stížnosti na jakoukoliv formální chybu ministerstva. Vzhledem k faktu, že za posledních dvacet let jsou v podstatě všechny vydané předpisy podle něj, dostává ministerská byrokracie jednu ránu za druhou. Veřejným tajemstvím bylo, že připravil o post již šest různý náměstků, kteří prohráli bitvu ve vyplňování formulářů a správném pořadí razítek. Navíc se stále šušká, že zdržoval renovaci vstupní haly ministerstva tak dlouho, dokud mu neobložili koupelnu v Azkabanu bílým mramorem. To je však dost možná jen pomluva šířená odpůrci ministra, ale kdo ví?

Draco Malfoy byl na druhou stranu politická bomba. Vrátit mu majetek by jednak veřejnost neslyšela ráda, ale hlavně by velmi rychle znovu nabyl značný vliv, který by mohl zamíchat ustálenými vodami poválečné politiky. Proto mu každého půl roku ministerstvo tiše prodlužovalo zkušební dobu v Bradavicích s tím, že ho snad v nějakém časovém horizontu uchlácholí ke kompromisu. Nymfadora však při pohledu na mladého muže hned věděla své. Také ji bylo jasné, že celé gesto s rukou nemá za účel nic jiného, než ji donutit odmítnout přátelské potřesení a získat mu tak pomyslnou psychologickou převahu. Proto nabízenou ruku svého bratrance s úsměvem pevně stiskla.

Pokud to Draca překvapilo, nenechal na sobě nic znát.

„Zda si pamatuji dobře, ministerstvo posílá vždy dva pracovníky. Váš kolega se ztratil už cestou z Londýna, nebo až tady? Pokud je na pozemcích, studenti můžou udělat rojnice a pomoci bystrozorům s pátráním," zavtipkoval.

Nymfadora se musela zasmát. Ne všichni pracovníci ministerstva patřili k nejbystřejším a sama si dobře pamatovala, jak se nedávno jeden asistent Starostolce ztratil i u nich v archivu.

„To nebude nutné, já jsem tu sama. V osobní záležitosti."

„Osobní záležitost?" to bylo překvapení, „o to víc bych možná ocenil křestní jméno."

„Nymfadora. Ale Tonksová mi vyhovuje."

„Nymfadora je náhodou velmi působivé jméno," nevinně se usmál Draco.

„Někteří mi říkají zkráceně Dora, pokud mají problém s příjmením. A jsem tvá sestřenice."

Draco tentokrát zvážněl doopravdy. Otec žádné sourozence neměl, takže musí jít o matčinu stranu. Od lehce traumatizujícího setkání s tetičkou Bellatrix byl velmi na pozoru, co se příbuzných týče. I jeho vlastní matka je důkazem, že jsou všichni vyšinutí. Navíc je jasné, že po něm bude něco chtít.

Než mohli pokračovat dál v rozhovoru, ozvalo se zaklepání na dveře, tentokrát však nesmělé. Draco předpokládal nějakého studenta, takže šel otevřít dveře osobně. Nymfadora si zatím sedla a nenápadně si uždíbla kousek z pečínky.

Za dveřmi stál Longbottom a v ruce držel prázdnou klec.

„Přišel jsem si pro Poly. Minerva říkala, že..." větu nedokončil, protože za Dracovými zády se objevila Tonksová s pečeným stehýnkem v ruce.

„Musíš mi říct, jak jsi to upekl, protože to je to nejchutnější kuře, co jsem v životě jedla."

Neville ztuhl. Úplně ignoroval Tonksovou a prstem volné ruky ukázal na pečené stehno v její ruce.

„Poly. Ty jsi zabil Poly. Vrahu!" se slzami v očích a klecí v ruce se Neville rozběhl směr skleníky.

Draco stále bez pronesení jediného slova zabouchl dveře a šel si sednout zpět ke stolu.

„Nebyl to Neville Longbottom?" zeptala se Dora mezi okusováním masa.

„V celé své kráse," odpověděl a pustil se do jídla.

„Víš, že se musím zeptat. Skutečně si někoho nedávno zavraždil?"

Draco se pobaveně podíval na svou sestřenici.

„Nikdy jsem nikoho nezabil. Pravděpodobně měl na mysli to, co jíme. Nějaký pták, co chtěla McGonagallová, abych se ho zbavil."

„Trochu přehnaná reakce, každopádně to maso je skvělé."

„Měla jsi vidět, co vyváděl, když jsem začal kácet stromy v Zapovězeném lese. Než mu to rozmluvili, na protest strávil čtyři dny připoutaný řetězem u jednoho kmene."

Jen co se přestali smát, jedli dál už mlčky a Draca napadlo, že se bude muset po těch plivajících potvorách ještě porozhlédnout, protože to maso je skutečně skvělé.

Hermiona Weasleyová, vedoucí Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory, seděla za stolem ve své kanceláři a listovala Denním věštcem. Neúnavně již několik měsíců hledala nějakou bytost či tvora, který by si zasloužil její pozornost a především záchranu. SPOŽÚS skončil fiaskem, protože domácí skřítci nejsou na svobodu prostě připraveni. Ona pro ně udělala všechno, a když šlo opravdu do tuhého a potřebovala jejich podporu, nechali ji na holičkách. Vždyť po nich jen chtěla, ať spustí protestní stávku po celé Anglii. Nevděčníci neposlechli.

Náhle krb vzplanul zeleným plamene a vykročil z něj Neville Longbottom s prázdnou klecí v ruce.

„Hermiono, potřebuji tvou pomoc," řekl, postavil prázdnou klec na její stůl a vyčerpaně dosedl do křesla.

„Cokoliv, co potřebuješ Neville," usmála se Hermiona.

Není nad to pomáhat někomu, kdo o pomoc osobně požádá. Navíc Neville je její dlouholetý kamarád.

„Stala se strašná věc Hermiono. Dnes v Bradavicích Draco Malfoy zabil, upekl a následně snědl samičku po-polipticiuse jménem Poly."

„To je barbarské, po-polipticius je v jižní Americe velmi vzácný. Pokud však splnil všechny podmínky paragrafu o dovozu exotické magické zvěře a dostal dvě razítka na vyplněný formulář o porážce ptactva 37G, z pohledu ministerstva nemohu nic dělat."

Hermiona dobře věděla, jak Neville bere osobně ochranu přírody a vždy v něm měla zapáleného spojence ve svých projektech. Ale tušila, že ani tentokrát mu nebude moci pomoct, protože se jen jedná o další promyšlený plán, jak ho chce Malfoy potrápit. Stejně jako tehdy s tím kácením chráněných dřevin, kdy si skutečně nechal dopředu vystavit povolení a na místě při kácení se tvářil, že vybírá stromy náhodně. Neville se proto s pár dobrovolníky nechal na několik dní přivázat ke kmenům, následně pak strávil měsíc s bolestivou vyrážkou a silným nachlazením v nemocnici u Munga. Malfoy z toho měl nepochybně velkou legraci, protože všechny stromy, na které měl povolení, pokácel první den. Ne, ne, Draco Malfoy je bohužel příliš chytrý na to, aby zapomněl ve svém prohnaném plánu na potřebné papírování.

„Ale on si nic nedovezl Hermiono! Poly žila na pozemcích!"

Hermiona Weasleyová ztuhla a zaťala pěsti.

„Chceš mi říct, že Malfoy zabil prvního volně žijícího po-polipticiuse v Anglii, potažmo v Evropě?"

Neville jen přikývl, překvapen zlověstným plamenem v očích své kamarádky.

„Tohle mu neprojde," ucedila Hermiona cestou do krbu mezi zuby, „za tohle skončí v Azkabanu!"

Neville už jen přikývl zeleným plamenům a smutně pozoroval stále prázdnou klec na stole.

Draco zatím poobědval s Dorou, taktně ji naznačil, že cokoliv po něm chce, proberou na příštím setkání, a tak sestřenka souhlasila, že se zastaví večer a na oplátku přinese něco k jídlu ona. Nakonec se ukázala jako vtipná žena, a trocha společnosti není nikdy na škodu. Navíc slíbila donést jídlo.

Teď prováděl vysoušecí kozla na dříve vytopené chodbě a při tom si pobrukoval starou písničku od Sudiček. Byly poslední odpolední hodiny vyučování, takže se mu do práce nepletli žádní studenti. Měl v plánu vše dokončit, než se mu tady budou courat a olizovat se v mokrých zákoutích.

Zpozorněl, když zaslechl ozvěnu podpatků na kamenné podlaze a po chvíli i jejich notně nasupenou majitelku.

„Grangerová, je mi líto, ale knihovna není přístupná veřejnosti," rýpl si do ní místo pozdravu.

„Weasleyová, Odbor pro dohled nad kouzelnými tvory."

Její projev byl chladný a formální. Cestou po chodbách znovu převládla její racionální část a rozhodla se nedělat ukvapené závěry.

„Přinesla si mi zbytek zákusků ze svatby? Když už sova s mou pozvánkou dostala cestou infarkt, " dodal sarkasticky.

„Vím, že tvou jedinou zábavou je dělat z životů ostatních peklo a pevně věřím, že se ti to jednoho dne vrátí. Teď však neplýtvej mým časem a řekni mi, jak jsi Nevilla přesvědčil o tom, že jsi zabil po-polipticiuse."

Před cestou do Bradavic si nastudovala složky a po-polipticius je ještě vzácnější, než si původně myslela. Vyskytoval se jen na třech místech hluboko v Amazonském pralese a obchodováním s ním bylo přísně zakázáno. Dle záznamů ministerstva byl poslední exemplář na ostrovy legálně dovezen v roce 1828. Propašovat nějakého by stálo malé jmění, ale jak znala Malfoye, věděla, že to by mu za to hloupý vtípek k potrápení Nevilla nestálo. Možná kdyby šlo o Harryho, ale i tak.

„Tohle nebyl žádný vtípek. Longbottom ať raději mlčí, neboť je naprosto neschopný blb, který nedokázal ani za měsíc toho prašivého ptáka dostat. Měsíc! A to je pro Merlina učitel Péče o kouzelné tvory. Kdyby nebylo mě, tak by nakonec toho po-poli-cosi musela nahánět McGonagallová sama."

„Po-polipticius tady byl měsíc a ředitelka o něm věděla?" zaraženě hlesla Hermiona.

Malfoy jen přikývl a pak pozoroval, jak jeho bývalá spolužačka pochoduje s ohněm v očích směrem k ředitelně.

Nebelvíři a jejich zástupné problémy.

Tonksová se odpoledne vrátila na ministerstvo. Vzala si sice volno na celý den, ale rozhodla si obstarat více informací o svém bratranci. Její volbou byla Penelopé Durnerová. Loňská absolventka Bradavic měla mezi pracovnicemi ministerstva nevalnou pověst, ale muži byli opačného názoru, takže se během necelého roku vypracovala až na pozici osobní asistentky tajemníka ministra kozel. Za jejím úspěchem nebyl jen vzhled a otevřená promiskuita, ale také její schopnost vědět všechno o všech.

Nymfadora nastoupila do výtahu a zmáčkla tlačítko s poschodím kanceláří ministra. Než se však dveře zavřely, přistoupil muž ve středních letech. Jeho pastelově zelený hábit mluvil za vše.

„Jejda, zdravím tě Doro," rozpačitě, ale přesto vesele ji pozdravil.

Nymfadora si povzdechla. Ve výtahu s ní byl Nicolas Helvet, současný přítel jejího ex-přítele Remuse Lupina. Osobně proti němu nic neměla, ale připomínal jí trpké zklamání, kdy ji po porážce Voldemorta Remus opustil s tím, že ho to táhne jinam. Dodnes si lidé za jejími zády šeptají, že je to ta, co ji vlkodlak opustil pro jiného kouzelníka. Jako by nestačilo, že se dívají skrz prsty na to, že je metamorfomág. Ale to se brzy změní, hořce se usmála. Buď bude ta, kterou zabila rodová kletba, nebo ta, co si vzala vlastního bratrance. Skvělé vyhlídky.

„Ahoj Nicolasi," nuceně se usmála, „jak se má Remus?"

„Máme se fajn, dokončili jsme konečně domeček na jihu a o víkendu budeme mít takovou maličkou oslavičku. Musíš se zastavit Doro. A vezmi někoho sebou. Budeme zpívat, tančit a pít celou noc," srdečně ji zval.

Z jeho nepřirozeného pozitivismu Dora skřípala zuby.

„Jistě, zastavím se," odbyla ho, vystoupila z výtahu a zamířila do kanceláře asistentky tajemníka.

Zaklepala a vstoupila do prostorné, moderně zařízené kanceláře. Na stole seděla s nožkou přes nožku mladá černovlasá čarodějka. Měla na sobě krátkou sukni z dračí kůže a tmavě modrou halenku černě a zlatě vyšívanou. Upíjela ovocnou šťávu ze sklenice a listovala mudlovským módním časopisem.

„Tonksová, to je mi ale milé překvapení," s mrknutím ji přivítala.

„Ahoj Penelopé, mohly bychom si promluvit?"

„Jistě, jistě," podívala se na extravagantní hodinky na zápěstí, „zrovna budu mít pauzu, tak co kdybys mne pozvala naproti k mudlům na kávu a o všem si promluvíme," znovu na ni lišácky mrkla.

Nymfadora přikývla. Věděla, že to nebude jen tak. Naproti k mudlům totiž znamenalo zajít do nejdražší londýnské kavárny, kde káva s minerálkou stála tolik, co večeře pro čtyřčlennou kouzelnickou rodinu. Penelopé zde byla denním hostem, a to byl jen jeden z důvodů, proč bez čekání dostali nejlepší stůl v tiché části podniku, když po krátké cestě dorazily na místo.

„Tak o čempak si chceš promluvit?" Penelopé se nenamáhala skrýt určitou zvědavost, protože Nymfadora nebyla rozhodně společenský typ, a už vůbec ne někdo, kdo by se zajímal o klepy na ministerstvu.

„Draco Malfoy."

Penelopé se usmála, rychle ji došlo, o co ženě u protější strany stolu jde.

„Ale jistě. Draco. Bývalý smrtijed, teď je stále v nemilosti ministerstva. Pracuje v Bradavicích jako školník a správce. Jeho otec je na doživotí v Azkabanu bez možnosti propuštění, matka žije mezi mudly a říká se, že je pěkná ďáblice. Měla jsi tady už ovocné taštičky? Jsou skvělé," během řeči mávla na obsluhu a oběma objednala několik položek z jídelního lístku.

„Ale nemáš se čeho bát," pokračovala, „co se týče tvého dědictví rodiny Blacků, na nic nemá nárok. Jeho matka dostala nepochybně bohaté věno, kterým jsou nároky na dědictví zrušeny. A mají tady skvělou domácí citronádu. Dáš si?"

„Jak víš o dědictví?" překvapeně se zeptala Nymfadora.

„Ale prosím tě. Každý přeci ví, že jsi neteří nechvalně proslulé Bellatrix Lestrangeové, rozené Blackové. A vzhledem k tomu, že minulý týden ministr osobně podepsal úmrtní list Siriuse Blacka, posledního člena rodiny, jsi nepochybně novou majitelkou velkého množství galeonů."

Nymfadoře se udělaly vrásky na čele. Vůbec si neuvědomila, že dřív nebo později si to někdo uvědomí a novinka se rozkřikne. Všichni ji budou otravovat kvůli penězům a ona má přitom mnohem větší starosti, například prastarou kletbu, která ji bude pomalu a bolestivě zabíjet, pokud nevyhoví ujeté rodinné zvyklosti.

„Jak dlouho tipuješ, než to budou vědět úplně všichni?" zeptala se dívky dojídající již druhou porci ovocných taštiček.

„Myslíš, než se toho chytí Věštec? Pár dní. Plus, než se v tom někdo začne skutečně šťourat. Už jen vytažení Blacka a těch věcí kolem zaplní Denního věštce na týden. Samotný Harry Potter na ministra naléhal, ať to proběhne v tichosti. Původně totiž měl být slavnostní pohřeb s poctami a vyznamenáními, ale už je to přeci let a nikomu se nechce rýt do starých ran."

„Dobře Penelopé, ale stále chci vědět víc o Malfoyovi."

To dívku skutečně překvapilo. Ubrouskem si utřela drobky kolem úst, v zrcátku zkontrolovala svoji výraznou rtěnku a pokračovala.

„Draco je nezadaný a v podstatě neopouští školní pozemky. Nejsem si jistá, zda to není z důvodu nějaké restrikce ministerstva. Já jsem strávila v Bradavicích poslední rok, co jsem přestoupila z Krásnohůlek, takže ho tak trochu i znám. Lidi ho obecně moc nemusí, ale já tvrdím, že má něco do sebe. Každopádně společenské styky žádné neudržuje, většina jeho přátel jsou mrtví nebo se snaží držet mimo radar ministerstva. Občas se vyskytne nějaká studentka, ale nic vážného," spiklenecky na ni mrkla.

„Opravdu?" Draco nepřestával Nymfadoru udivovat.

„Prostě tajemný, vtipný, pohledný kouzelník ve škole plné studentek, co opovrhují stejně starými kouzelníky. Některé se odváží, ale je to spíš hec než cokoliv jiného. Ředitelka to přehlíží, protože jsou vždy plnoleté. A taky možná proto, že jeho tresty jsou tak pověstné, že si nikdo nic nedovolí."

„Mám-li být k tobě upřímná," naklonila se a chytila Nymfadoru z ruku, „tak mezi námi děvčaty, žádná toho nelituje. Za mne osobně třikrát ano. Nějak jsem dostala chuť na šampaňské. Dáš si? Máme přeci co slavit. Jsi teď pohádkově bohatá. Doneste nám prosím láhev Moët & Chandon," mávla na obsluhu.

Tonksová nevěřícně hleděla na mladší dívku a snažila se vyrovnat s nově nabytými informacemi. Zbytek schůzky pak probíhal bez žádných větších překvapení, Penelopé jen několikrát zmínila Remuse a jeho novou vilu na jihu, kde bydlí společně s Helvetem. Účet byl dle očekávání Dory pěkně mastný, ale musela uznat, že ovocné taštičky, ke kterým se nakonec nechala přemluvit, byly skutečně vynikající.

Draco během odpoledne konečně vysušil chodbu a kouzlem postupně čistil gobelíny, když mu jeden ze studentů prvního ročníku přišel oznámit, že jej McGonagallová očekává v ředitelně. Věděl, že tento rozhovor je nevyhnutelný a především klíčový, protože stále nebylo jasné, na které straně v celém ptačím incidentu ředitelka stojí. Sice mu výslovně neřekla, ať toho ptáka zabije, ale také přímo neuvedla odchyt.

„Draco, posaď se prosím. Zelený čaj, dáš si?"

„Děkuji Minervo."

Zvyk oslovovat se mezi učiteli a zaměstnanci křestním jménem byl pro Draca zejména ze začátku až traumatizující. S grácií sobě vlastní se mu proto skoro vždy vyhýbal. Ředitelka byla jedna z mála, kterou takto oslovoval, a to pouze proto, že si to výslovně přála. A pak tu také byli tací jako Longbottom, jejichž oslovení křestním jménem by považoval za osobní prohru.

„Dnes jsem měla velmi vyostřený rozhovor s Hermionou Weasleyovou. Byla velmi znepokojena, jak jsme přistoupili k vyřešení otázky ptačího škůdce na školních pozemcích."

Draco se tvářil stejně jako kdysi na jejích hodinách přeměňování. Lehce přikyvoval a čekal, co řekne dál.

„Jak dobře oba víme, po-polipticius u nás není chráněný, i když se jedná o mimořádně vzácného magického tvora. Nikoho totiž nenapadlo, že by bylo takové opatření nutné, vzhledem k tomu, že žije na jediném místě pět a půl tisíce mil daleko. Proto zde vzniká precedens, kterého někteří chtějí využít ve svůj osobní prospěch."

„Osobní prospěch?" podivil se Draco.

„Ano, ministerstvo jako takové nemá důvod zasahovat, protože zákon nebyl porušen. Někteří lidé si však myslí, že jsme se dopustili něčeho nemorálního a rozhodli se proti nám vyrazit na křížovou výpravu. Což dává celé věci osobní rozměr, protože takové jednání nás staví do špatného světla. A protože jsme zaměstnanci školy, staví to do špatného světla i celé Bradavice, a to je něco, co nemůžeme dopustit."

Za proslovem Minervy následoval aplaus. K Dracově překvapení se ozýval z obrazu jeho kmotra.

„Poprvé co bez výhrad souhlasím s někým z Nebelvírské koleje," svým obvyklým tónem pronesl Severus Snape. V protějším rámu jen odmítavě kroutil hlavou jeho předchůdce Albus Brumbál.

„Naše oficiální verze tedy je, že dlouhodobě ohrožoval a obtěžoval studenty a při pokusu o odchyt byl bohužel usmrcen."

„Jistě Minervo, v podstatě to byla sebeobrana," pronesl Draco a dopil šálek čaje.

Při odchodu z ředitelny se musel pousmát, protože zahlédl na skříni pověšený tmavý hábit s nezaměnitelnou skvrnou od plivance. Není divu, že ředitelce nevadí smrt toho ptáka. Poznal totiž střih daného hábitu – jeho matka měla pár takových. Luxusní látka a především model, který se prakticky nedal nenošený sehnat.

Po rozmluvě s ředitelkou se vydal Draco do knihovny. Do večera, kdy ho měla znovu navštívit sestřenice, zbývalo několik hodin, a navíc by si pro jistotu měl zjistit víc o tom ptákovi. Přinejmenším, jak se vlastně jmenuje.

Od války se Bradavická knihovna značně rozrostla, protože zde bylo umístěno značné množství zabavených knih padlých smrtijedů, tedy jen ty z nich, které nepředstavovaly pro studenty reálné nebezpečí. I když při pohledu na některé žáky by si nejeden pomyslel, že pro ně je nebezpečím každá kniha bez ilustrací.

Draco šel na jistotu k místu, kde byl uložen Velký lexikon magického tvorstva. Velmi tlustý a majestátně vyhlížející spis vázaný v kožešině byl v části u oken, vlevo od čítárny. Vyhledal si ho totiž už včera, když od McGonagallové dostal číslo stránky s informacemi o po-polipticiusi amazonském. Zakroutil hlavou. Stupidní jméno pro stupidního ptáka. Očima přelétl stranu s textem. Nic zajímavého ho stejně jako minule nezaujalo, ale pro jistotu ji stejně jako dříve stranu s ilustrací vytrhl. Ještě si to později nastuduje, teď ho však napadlo udělat mnohem zajímavější průzkum. Rozhodl se porozhlédnout po podrobnějších informacích k rodině Blacků. Být v obraze není nikdy na škodu.

Harry Potter seděl v koženém křesle a vychutnával si sušenky máčené v čaji. V krbu praskala polínka, na stole ležel přečtený Denní věštec a z patra se ozýval tlumený zpěv ukolébavky, kterou se Ginny snažila uspat jejich syna. Na pohovce seděl jeho dobrý přítel a vrásky na jeho čele prozrazovaly, že cílem jeho dnešní návštěvy je promluvit si. Zatím se k tomu však neodhodlal, takže se Harry mohl jen domýšlet, co ho trápí.

„Hermiona dnes není doma," nakonec začal Ron.

„Dala ti vědět kde je?" hned se ozval jeho bystrozorský výcvik.

Ron přikývl. Stejně jako Harry i on pracoval jako bystrozor a kdyby Hermiona náhle zmizela, určitě by nečinně neseděl u nich v obývacím pokoji. To právě on si z Harryho dělal legraci, že celé dny prosedí za stolem, protože jakmile zjistil, že je Ginny těhotná, rozhodl se vzít kancelářskou pozici a vzdát se práce v terénu. I když mu občas nějaká akce chyběla, pevná pracovní doba měla své výhody a mohl díky tomu věnovat více času rodině.

„Poslala mi sovu, že na ni nemám čekat, že bude na ministerstvu pracovat celou noc."

„A nechceš se tam zastavit a donést nějaké jídlo?" navrhl opatrně Harry.

Dobře věděl, že občas mají jeho přátelé ve vztahu deštivé dny, a obzvlášť Ron potřebuje čas od času popostrčit správným směrem.

„Ne, nechce, abych ji rušil. Myslíš, že někoho má?"

„To určitě ne," chlácholil ho Harry, „nanejvýš je na tebe jen řádně naštvaná."

Ron se podrbal na hlavě a na několik dlouhých minut se zamyslel.

„Nemyslím si. Hned jsem kontroloval kalendář, jestli není nějaké výročí nebo něco, ale nic. Odpadky pravidelně vynáším, máme relativně uklizeno, a dokonce dva dny zpět jsem spravil kapající kohoutek, jak chtěla."

Harry rád slyšel, jak se Ron snaží a v hlavě si udělal poznámku, že by měl co nejdřív opravit vrzající schod, na který si Ginny stěžuje.

„Víš, co si myslím Harry? Bude to Anthony Goldstein. Teď ji už dokonce dělá zástupce."

„Neblbni přece. Anthony by si nic takového nedovolil. Jsou jen přátelé. Maximálně si povídají o nějaké staré bichli nebo o SPOŽÚS. Dost možná jen mají nějakou pracovní pohotovost."

„Pracovní pohotovost na Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory? Jediná vážná věc, co se tam za poslední rok stala, je že museli přepsat veškeré záznamy, protože se ukázalo, že mudlovský recyklovaný papír zdaleka nevydrží tolik co pergamen."

O fiasku s recyklovaným papírem vědělo celé ministerstvo a znatelně uškodilo Hermionině kariéře. Harry by to nahlas nikdy nezmínil, ale byl strašně rád, že ji v tom tenkrát nepodpořil. Jinak by to byl totiž on, kdo by ještě teď přepisoval všechny záznamy.

„Třeba uprchl nějaký magický tvor a je potřeba ho vystopovat a odchytit."

Ron se na svého nejlepšího přítele vyčítavě podíval.

„Oba víme, že to dělají bystrozoři. Hermiona tam dělá jen papírování. A vždyť už tam skoro nikdo další nepracuje. Jen Goldstein!"

„Protože je jich tak málo, musí právě dělat přesčasy. Anthony určitě s Hermionou nic nemá. Zítra si s ní promluvím a uvidíš, že se vše vysvětlí."

Harry se snažil tvářit co nejpovzbudivěji, přesto se ale nemohl ubránit tušení, že se dost možná něco děje. Nezbývalo než doufat, že to nebude nic zlého, nebo ještě v horším případě něco, co bude vyžadovat papírování navíc.

Draco Malfoy netrpělivě přecházel po hájence a nervózně každých pár minut kontroloval vyřezávané hodiny na stěně. Ukazovaly za několik minut deset hodin, tedy čas, kdy by se měla dostavit jeho sestřenice Nymfadora. Ani na okamžik nepochyboval, že by se rozhodla nepřijít. Mezerou mezi závěsy vykoukl ven na pozemky. Hrad byl až na pár oken ponořen do tmy a neproniknutelná mračna překrývali noční hvězdné nebe. Zastavil se u stolu a nalil si sklenici ohnivé whisky. Hladina nápoje dosahovala o celý palec výš, než by bylo ve slušné společnosti přijatelné. Když si toho všiml, rezignovaně zakroutil hlavou a znatelně upil ze sklenice. Ticho přerušila až dřevěná zmenšenina hipogryfa, která vyletěla z hodin a několika skřeky oznámila celou. Už jenom kvůli tomu ho ty hodiny štvaly. Vyřezávaní magičtí tvorové nebyli zrovna podle jeho gusta. Nevyhodil je jen proto, že to byl dárek na uvítanou v práci od profesora Kratiknota. Draco ho respektoval, protože se k němu vždy choval nezaujatě a také byl zdatným a schopným kouzelníkem, jak předvedl během bitvy o Bradavice. A ač nevkusné, nebyly rozhodně levné. Navíc kdyby je dal teď pryč, určitě by se rozšířily povídačky o tom, že má stále takovou obavu z hipogryfů, že ho děsí i jejich figurky. Takové zadostiučinění nehodlal nikomu poskytnout.

„Ahoj a promiň, že jdu pozdě," s těmito slovy vystoupila Nymfadora ze zelených plamenů v krbu.

Draco jí pomohl s kabátem a usadil ji u stolu, na který postavila objemnou papírovou tašku z rychlého občerstvení.

„Jak jsem slíbila, nesu jídlo. Doufám, že ti nevadí, že je mudlovské. Měls ho někdy? Já na něj nedám dopustit. Něco bych uvařila, ale nejsem velká kuchařka, a navíc jsme v poslední době nezabila žádného vzácného magického tvora."

Musel se usmát. Byla vtipná, bohužel dnešní večer bylo třeba probrat vážná témata.

„Je fajn, že jsi mi k novince, že pokud se nevezmeme, čeká nás strašlivá smrt, vzala hranolky."

„Jak dlouho to víš?" zaskočeně se zeptala.

„Pár hodin. Byl jsem odpoledne v knihovně a jen tak si četl spisy o naší povedené společné rodince. Jak dlouho to víš ty?"

„Dnes ráno jsem byla u právníka a řekl mi to spolu s ostatními věcmi."

Draco jen pokýval hlavou a nalil Doře také ohnivou whisky. Nabídl jí led, a když souhlasila, vhodil do sklenice dvě kostky. Ty nečekaně klesly ke dnu. Nymfadora to překvapeně sledovala. Rozhodně pořádné pití. Po očku se podívala na etiketu láhve a pak na Draca, který její počínání pobaveně sledoval.

„Není to náhodou stejná značka, co dostal ministr v zimě od Francouzů? Věštec psal, že se to mělo považovat za úplatek. Já bych za ni musela dát skoro celý roční plat."

„Speyside. Nejdražší a nejlepší. Ročně se vyrobí a prodá jen dvacet kusů. Vzal jsem ji z Manoru, než mě vystěhovali. Myslím, že pro náš dnešní přípitek si zasloužíme něco kvalitního."

„A na co si připijeme?"

„To záleží. Máme totiž dvě možnosti. Buď se podle skvělé tradice starobylé rodiny Blacků vezmeme, nebo si užijeme to nejlepší z černé magie," Dracův sarkasmus byl přímo hmatatelný.

„Můžeme se pokusit kletbu prolomit," začala Nymfadora, ale zastavil ji gestem ruky.

„To dost těžko. Sami dva nemáme šanci, a i kdybychom si najali profesionální lamače kleteb, určitě by se to neobešlo bez následků. Ta kletba trvá už víc jak tisíc let. V každém druhém pokolení se naplní sňatkem bratrance a sestřenice, což ji ještě víc posílí. Navíc tato rodová prapůvodní magie funguje jinak než ta, kterou běžně používáme. Už ji skoro nenajdeš, jak je vzácná. Mimo pár hodně temných artefaktů a různých rodinných záležitostí jako je tato, se s ní můžeš setkat jen tady v Bradavicích. A sama dobře víš, s jakou pochodil Temný pán, když se pokoušel zdejší obranné kouzla prolomit."

„Dost ses tomu věnoval, já se s tím zatím jen vyrovnávám," omluvně se zatvářila Nymfadora.

„Celý život jsem vyrůstal v tom, že si vezmu nějakou čistokrevnou čarodějku, kterou dost možná ani nebudu znát. Nepochybně na úrovni, ale stejně stále dohodnutý sňatek. Mimochodem v naší rodině je kletba, že si nemůžeme vzít mudlu, protože můžeme mít potomka pouze s čistokrevnou dívkou. A první potomek je vždy syn. Taky trochu zvláštní, ale přinejmenším snesitelnější než bolestivá smrt. A věř mi, já viděl už příliš mnoho temných kleteb na vlastní oči, než bych riskoval jakékoliv utrpení plynoucí z kletby rodu Blacků."

Draco se odmlčel a přešel ke skříni, ze které donesl dva flakónky s lektvary. Tekutina v první byla lehce hnědě zabarvená a druhý měl nepřirozeně sytou oranžovou barvu. Nymfadora si je začala zvědavě prohlížet.

„První jsou slzy valkýr. Toho nahnědlého odstínu si nevšímej, přidal jsem třtinový cukr, abych neutralizoval slanou chuť. Nepochybně jsi o něm jako bývalá bystrozorka slyšela."

„Jistě. Nejúčinnější bezbolestný jed. Máš ho tu pro případ nečekané nevítané návštěvy?"

„Někdy by se hodil, ale bohužel ne. Ministerstvo by to mohlo považovat za porušení mé podmínky. Speciálně pro dnešní večer jsem ho uvařil ve sklepeních. Stejně tak druhý, Ceresin elixír."

To Nymfadoru překvapilo, i když další elixír neznala, slzy valkýr jsou na přípravu velmi náročné a sebemenší chyba má fatální následky. Tušila něco o oblacích jedovatého dýmu, ale nebyl si jistá. Lektvary nikdy nebyly její silná stránka. Přestože to v ní vzbudilo respekt, neodpustila si možnost do Draca rýpnout.

„O tom jsme nikdy neslyšela. Ale je milé, že máš i záložní jed, kdyby první nefungoval."

„To není jed. A mé lektvary jsou bezchybné," dotčeně pokračoval Draco, „dělají přesně to, co mají. Ceresin elixír je lektvar plodnosti, pijí ho ženy a po požití zaručuje během následného styku početí. To je učebnicová definice."

„Prosím?" nevěřícně se zeptala Nymfadora.

„Snad sis nemyslela, že kletba vyžaduje pro naplnění jen svatbu. Jejím hlavním cílem je další čistokrevný Black."

Nymfadora neměla slov. Naproti přes stůl seděl její bratranec a nenuceně upíjel ohnivou whisky.

„Takže buď naplníme kletbu, nebo…" nedokázala dokončit větu.

„Nebo se otrávíme. Rychle a bezbolestně. Bez toho, abychom trpěli následky kletby," dokončil za ni Draco.

„Hej," okřikla ho, „proč se musíme otrávit oba?"

„Protože pokud se kletba nenaplní, zemře celá generace. Staří Blackové si asi mysleli, že pokud nezajistí jejich potomci dostatečnou čistotu krve, není důvod, aby pokračovali v nečisté linii."

„Toujours pur," připila Nymfadora a vyprázdnila svoji sklenici.

Draco ji hned dolil a doplnil i nový led. I když si nápoj vůbec nevychutnávala, cítila jeho výraznou lahodnou chuť. A také jeho spalující žár, který prostupoval celé její tělo. Nebyla zvyklá pít a dnes nepila poprvé. Ráno u právníka, pak i s Penelopé.

„Takže jak se rozhodneš? Nemůžu se s tebou oženit bez tvého souhlasu."

„Ty bys to udělal? Nevadilo by ti to? Ani trochu? Jsi můj bratranec. A co děti našich dětí?" kombinace alkoholu a Dracova nenuceného výrazu ji patřičně rozohnila.

„Jak jsem řekl, nikdy jsem neočekával sňatek z lásky. Kletba zaručuje, že naše děti budou zdravé a co se týče jejich dětí, s největší pravděpodobností se jich to už týkat nebude, protože ani jeden z nás není rozený Black, takže to budou Malfoyové."

„Co si neberou mudly a mají vždy syna."

„Přesně," usmál se Draco, „tak proč volit smrt, jakkoliv bezbolestnou před životem? Jsi překrásná čarodějka, není škoda se zbytečně připravit o všechny radosti a možnosti života?"

Nymfadora se červenala. Nikdo jí už dlouho nelichotil. Z nervozity vypila i druhou sklenici. Draco obešel stůl a nečekaně ji bez varování políbil. Byl to dlouhý polibek a Nymfadoru omámil ještě víc než ohnivá whisky, kterou pili. Remus nikdy takto nelíbal, a to věřila, že ji alespoň částečně skutečně miloval. Dracovy ruce si zatím našly cestu pod její hábit a on samotný pokračoval v polibcích na Dořině krku. Ač sama stěží oddychovala, její tělo křičelo. Nic nebylo vzdálenější než představa chladné smrti. Odzátkovala flakónek a dvěma dlouhými doušky vypila veškerou oranžovou tekutinu. Její tělo okamžitě zahltila zvláštní forma extáze. Tak se naposledy cítila na vánočním plese v pátém ročníku, když dostala svůj první polibek od chlapce. Navíc dnes jí nezkazí nikdo náladu tím, že by na ni vylil mísu s punčem.

„Na co myslíš?" zeptal se Draco, když si všiml, že jejího nepřítomného výrazu.

„Nesmím mít skvrny od punče na hábitu, mám ho z půjčovny a maminka se bude zlobit," omámeně zamumlala.

„Neměj strach, nikdo se zlobit nebude, pojď, postarám se o tebe."

Než mohla něco odpovědět, vytáhl hůlku a nechal její hábit a skoro všechno oblečení zmizet. Šok Nymfadoru probral ze zasnění a hned toho zalitovala, protože se silně zastyděla za své sportovní spodní prádlo. Vypadala spíš, že se právě chystá do posilovny, než že se účastní milostné předehry.

„Jsi nádherná," zašeptal jí do ucha Draco.

Snažil se ji uklidnit a rozptýlit její nervozitu. Dořina aktivní reakce byla dostatečným důkazem toho, že se mu to podařilo.