Kapitola 1 – Bat out of hell

Obsah kotlíku explodoval sprškou rudých jisker a vystoupal z něj růžově zbarvený oblak dýmu, který zahalil jeho sklíčeného majitele.

„McBride!" zařval hlas a na opačné straně sklepení se objevila strach nahánějící postava, jejíž černý hábit vlál za ní. Profesor Snape se výhružně postavil těsně před nešťastníkem McBridem, který nyní nekontrolovatelně kašlal a snažil se uniknout dýmu.

„Kolik šťávy z granátového jablka jste tam dal, McBride?"

„Dvě plné lžíce, profesore."

„A co říká návod na tabuli?"

McBride zkoušel zaslzelýma očima koukat skrze růžový dým.

„Ó… dvě kapky, profesore."

„Zatímco jste bezpochyby zlepšil chuť svého Lektvaru proti bolesti v krku, učinil jste ho naprosto neupotřebitelným. Tedy podobným, jako jste Vy. Evanesco!" Snape odstranil kámen úrazu pohrdavým švihem své hůlky. „A Nebelvíru strhávám deset bodů, protože jste nenapravitelný idiot."

Snape kráčel od stolu pryč. Nahrbil záda a nechal svůj hábit vlát za sebou jako netopýr, díky kterému získal svou přezdívku.

„Merline, ten zatracený chlap se snad nikdy nezmění!" mumlal McBride.

Pokud by však McBride viděl profesorovi do očí, mohl by si všimnout mazaného zamrkání, které tam během Snapeova prvního působení v roli bradavického učitele lektvarů bylo opravdu zřídka.

Ano, mladší a hloupější studenti ho vytáčeli pořád stejně, ale kolovala tu zvěst, že vůči svým talentovanějším studentům z kurzů O.V.C.E. se chová jako trpělivý a povzbuzující učitel se (psst!) smyslem pro suchý humor. Ve skutečnosti Snape během těch deseti let od své skoro-smrti vinou Voldemorta změknul. Během svého dlouhého léčení u Svatého Munga a ještě delšího zotavování v Bradavicích měl spoustu času na přemýšlení.

Ukázalo se, že protijed, který si uvařil, byl sice při záchraně jeho života naprosto úspěšný, avšak vedlejší účinky požití protijedu byly značné i za dva roky. Po šesti měsících odešel od Svatého Munga s oslabeným srdcem a zjizvenými plícemi. V uších mu ještě znělo doporučení vyhledávat „hodně čerstvého vzduchu a opatrnou zátěž". Ačkoli ještě dlouho nebyl natolik fit, aby znovu vyučoval, uvítali ho jeho bývalí kolegové zpět v Bradavicích, aby se tam zotavil. No, Minerva ho přivítala v každém případě. Ostatní se okolo něj plížili po špičkách (obrazně i fyzicky), než došli k závěru, že už pravděpodobně není nebezpečný – a že dokonce ani jeho jazyk už nebyl tou smrtelnou zbraní co dřív.

Doporučení opatrného tréninku naplňoval procházkami; zprvu po bradavických pozemcích, později na delší vzdálenosti. Po šesti týdnech zvládl být často i celý den mimo hrad a chodil míle a míle po kopcích. Jednoho horkého dne spěchal k hradu, aby se ochladil, a z náhlého popudu se vysvlékl a skočil do jezera. Chladná voda ho ihned osvěžila, a od té doby připojil ranní plavání ke svému zvolna vzrůstajícímu penzu tréninku. Na konci prvního roku, který znovu strávil v Bradavicích, se léčitelé ve Sv. Mungovi radostně vyslovili, že se jeho zdraví zlepšuje. Cítil se více fit než kdy předtím, a čerstvý vzduch dokonce přinesl i trochu barvy do jeho bledých tváří.

Avšak důležitější než znovuobnovení tělesné pohyblivosti pro něj byly změny, které osamocené putování vneslo do jeho duševního stavu. Potřeboval malou chvíli k tomu, aby si zvyknul na fakt, že byl volný – volný a mohl opustit hrad, aniž by někomu říkal, kam jde, aniž by se musel komukoli zodpovídat. A tato volnost mu do duše přinesla mír, o kterém si nevybavoval, že ho kdy cítil.

Když ho Minerva po (novém) odchodu Horáce Křiklana do důchodu poprosila, aby znovu nastoupil na svou pozici mistra lektvarů a ředitele Zmijozelské koleje, souhlasil jen s malým odporem. Vyučovat idioty bylo jen malé zlo ve srovnání s tím, co protrpěl v minulých dekádách, a on se cítil připravený žít klidný život. A sedm let dělal přesně to.

„P-p-p- … Profesore Snape!"

Snape se při odchodu z Velké síně po snídani otočil, aby spatřil panicky vyhlížejícího prvňáka, který mával kouskem pergamenu, jako by pálil. Chlapec rychle pištěl vysokým tónem:

„Promiňte, profesore, ale ředitelka Vás prosila, abyste mi to dal!" Opravdu se nechystal pergamen předat, takže mu ho Snape vyrval z chvějící se dlaně.

„Děkuji, Davisone. Je požadována odpověď?"

Malý chlapec na něj pohlédl s žalostným zděšením.

„Ona…. nic neříkala, pane."

„Pravděpodobně tedy ne. Tak to je všechno. Zmizte, teď." Zamával na chlapce rukou, a ten nepotřeboval žádný další signál a hnal se chodbou pryč, jako by byl pronásledován bezhlavými při jejich honu.

Když Snape zprávu otevřel, povzdechl si. Jaký nevděčný úkol mu chtěla Minerva vnutit tentokrát? Ještě že do konce letního semestru zbývalo už jen deset dní. Pročítal ostrou, pichlavou kurzívu:

„Přijď, prosím, dnes v patnáct hodin do mé kanceláře. Setkáš se s Antonem Fletcherem."

Co po něm chce šéf bystrozorské centrály, divil se Snape, vraceje se do svého bytu. Fletchera nepotkal od jeho povýšení na šéfa centrály před několika lety, ale jeho pověst ještě z dob řadového bystrozora spočívala více na tvrdohlavé vůli než duševní brilantnosti. Zanícenost měla ovšem také své oprávnění a Snape věděl, že Fletcher byl rozhodující při hledání nezpočtu Smrtijedů, ukrývajících se po Voldemortově smrti.

Přesně v patnáct hodin vstoupil Snape do pracovny McGonagallové. Od Brumbálova působení – a také od jeho vlastního – se viditelně změnila. Exotických magických přístrojů v ní bylo méně a pohodlných židlí v kaledonském dekoru naopak přibylo. Ke Snapeově překvapení ředitelka v místnosti nebyla. U okna však stál vysoký muž na konci padesátky, opíral se o parapet a koukal ven. Snape vešel, muž se otočil a s úsměvem mu nabídl ruku.

„Rád vidím, že se ti dobře daří, Severusi," řekl Fletcher, když si potřásali rukama. „A děkuji, že sis udělal čas na rozhovor se mnou."

„Potěšení je na mé straně," odpověděl Snape, „ačkoli nemohu potlačit jistou zvědavost, co chce bystrozorská centrála od nevýznamného učitele lektvarů."

„Dost falešné skromnosti. Vem místo a já ti to vysvětlím." Oba muži se posadili před psacím stolem ředitelky a Fletcher pokračoval:

„Minerva tu bude za chvilku. Ukazuje mé kolegyni změny ve škole a bude informována o důvodech naší návštěvy. Dobře. Jistě je ti známo, že se stále ještě snažíme vystopovat poslední následovníky Voldemorta. Informace, které jsi nám poskytl v minulosti, byly nesmírně cenné pro identifikaci a potrestání mnohých z nich."

Snape krátce uklonil hlavu na znamení příjetí.

„Bohužel se ukázalo, že u některých je to opravdu těžké. V posledních letech jsme se dozvěděli, že jistý počet z nich se ukryl v mudlovském světě."

„Totéž se stalo i po Voldemortově prvním zmizení," namítl Snape.

„Bylo to tak, ano, ale tentokrát jsme v trochu komplikovanější situaci. Asi před dvaceti lety bylo relativně lehké zaútočit a dopadnout černokněžníka v jeho mudlovském úkrytu, vymazat paměť několika mudlovským sousedům nebo policistům nebo komu a nikdo nevěděl nic. U mudlů bohužel nastalo něco na způsob komunikační revoluce. Nevím, jestli tušíš něco o jejich počítačích nebo o té věci, jak jí říkají internet?" Tázavě se podíval na Snapea.

„Trochu," přiznal Snape.

„Takže, aniž bychom zacházeli do detailů – ačkoli já sám tomu taky příliš nerozumím – mohou ihned rozesílat zprávy, fotky a pohyblivé obrázky a díky těm počítačovým strojům se rychle dostanou ke všemožným informacím. Výsledkem je to, že nyní se extrémně špatně kontroluje, kdo co ví.

Před třemi lety jsme dopadli jednoho bývalého Smrtijeda jménem Filmore. Žil velmi klidným životem v jednom mudlovském městě a náhodně ho spatřil projíždějící kouzelník. Postupovali jsme jako vždy – a chytili ho v brzkých ranních hodinách, beze svědků, jeho sousedům a vlastníkům místního obchodu na rohu jsme vymazali paměť a mysleli jsme si, že je to vyřízeno. Pak jsme však slyšeli, že o jeho zmizení referoval veškerý mudlovský tisk – mudlovský chlapec, který roznášel novinya jel právě okolo a na svůj mobil natočil pohyblivé obrázky toho, jak byl Filmore odváděn z domu. Šel na mudlovskou policii, dal obrázky na ten internet, aby je mohli vidět všichni, a mudlové začali ten případ vyšetřovat jako únos! Měsíce jsme strávili tím, abychom všechno zase překroutili zpátky, a mudlové si o tomto případu zřejmě stále ještě vytvářejí různé možné teorie o spiknutí."

Snape zdvihl jedno obočí.

„Předpokládám ovšem, že žádná z jejich teorií není přiblížena pravdě," konstatoval suše.

„Správně," souhlasil Fletcher. „Tento debakl měl za následek to, že jeden mudlorozený zaměstnanec ministerstva pro magické trestní stíhání poukázal na skutečnost, že by byl dobrý nápad zorganizovat nějaké malé uskupení, které by spolupracovalo s mudlovskou policií. Když se to týká policie, vystupují jako speciální antiteroristická jednotka, což jim dá všechna možná práva k tomu, aby jednali vně běžných mudlovských zákonů. Znamená to, že máme perfektní krytí pro zadržení černokněžníků mudlům přímo před nosem, a nikdo neklade žádné trapné otázky."

„Až na případy, kdy na vlastní oči vidí působení magie, hádám," řekl Snape.

„Pokoušíme se tomu vyhnout, jak to jen jde," odpověděl Fletcher slizce. „Máme jisté alternativní metody, které můžeme využít. Lidé, kteří jsou součástí této jednotky, jsou zasvěceni do mudlovských zákonů a technik trestního stíhání. Mimo to samozřejmě patří mezi naše nejlepší kouzelníky a čarodějky."

„To je všechno velmi zajímavé, Antone, ale pořád nevidím, co to má společného se mnou."

„Vedoucí jednotky mě sem dnes doprovodila a každým okamžikem by se měla vrátit společně s Minervou. Je zodpovědná za operaci, u níž potřebujeme tvoji pomoc, takže ji nechám, aby ti to vysvětlila ona."

Přesně v tu chvíli zaslechli kroky a smích, znějící od schodů za nimi. Fletcher a Snape se postavili a otočili, aby pozdravili obě čarodějky přišedší do místnosti.

„Skvělý timing," prohlásil Fletcher. „Severusi, myslím, že znáš slečnu Grangerovou – vedoucí Jednotky pro kooperaci s mudlovským trestním stíháním."

Snape v šoku hleděl na Hermionu. Ani ji nepoznal. Své dlouhé, střapaté vlasy měla střižené nakrátko, hábit elegantně nařasený okolo své štíhlé postavy, a stále ještě se usmívala, jak vtipkovaly s Minervou. Vůbec už nevypadala jako ta vážná, nemotorná studentka, na kterou si vzpomínal. Podala mu ruku a usmála se nyní na něho.

„Profesore Snape. Je pěkné, že Vás zase vidím. Je to už dost dlouho."

V jejím hlase neslyšel nic než upřímnost. Krátce uchopil její ruku a uklonil hlavu.

„Slečno Grangerová. Vždycky jsem si myslel, že to dotáhnete daleko."

Prohnaně se na něho ušklíbla.

„Naopak, profesore, vybavuji si, že jste si vždycky myslel, že jsem nesnesitelná šprtka."

„Obě tvrzení se navzájem nevylučují," odpověděl tvrdě. „Vycházím z toho, že mě budete informovat o důvodech mé přítomnosti."

Minerva ukázala na židle a sama se posadila ke svému psacímu stolu. Objevil se podnos s čajem a gestem přiměla konvici k nalévání. Šálky pluly vzduchem a postavily se před každého z přítomných.

„Ano, slečno Grangerová," řekla ředitelka, „zajímá mě, proč si chcete vypůjčit mého mistra lektvarů."

Hermiona se zhluboka nadechla a začala mluvit:

„Část naší práce v jednotce je sledovat mudlovské zprávy, kriminalistické reporty a tak, abychom vyhodnotili znaky podezřelých postupů, jako např. černé magie. Na konci loňského roku nás zaujalo zveřejnění zpráv o obchodníkovi se zbraněmi jménem Jurij Markov, který měl nabízet jakousi nezvyklou chemickou zbraň. Tato chemikálie při nanesení na kůži vyvolá pálivou bolest, která je zdánlivě resistentní vůči jakémukoli snažení mudlů o její zmírnění. Způsobuje rudé zabarvení kůže v místě nanesení, avšak pálivá bolest rychle pronikne do celého těla."

Během jejích slov vytáhl Fletcher z tašky pořadač a z něho několik mudlovských fotografií. Podal je McGonagallové a Snapeovi.

„Můžeme se dostat k mudlovským pohyblivým obrázkům, které ukazují, jak chemikálie funguje," vysvětloval, „a tady je pár screenshotů."

Hermiona pokračovala: „První obrázek ukazuje místo použití se zřetelným zbarvením. Máte nějaký nápad, profesore?"

Snape si obrázek zblízka prohlédl.

„Vypadá to trochu jako lektvar Bodnutí škorpióna. Jeho účinky na tělo jsou podobné těm, které jste popisovala, ačkoli bolest není tak intenzivní a místo použití se zbarví spíše růžově než červeně."

Hermiona přikývla. „K tomuto závěru jsme došli také – myslíme si, že se jedná o dále upravovaný druh lektvaru Bodnutí škorpióna." Ukázala na ostatní fotografie. „Tady je zobrazena aplikace nějaké druhé chemikálie, zřejmě protijedu, který červenou skvrnu odstraní a zastaví bolest. Myslíme, že Markov má v úmyslu prodávat obojí. Aplikací lektvaru lze velmi účinně vydírat své protivníky, a otálet s podáním protijedu, dokud nejsou splněny požadavky."

„Tedy, pokud mě nepotřebujete k identifikaci lektvaru…?" Snape nechal otázku viset ve vzduchu.

Hermiona se na něho podívala vážně.

„Potřebujeme Vás, abyste Markova identifikoval. Nemůžeme s jistotou tvrdit, jestli je kouzelník on sám nebo lektvar distribuuje od někoho dalšího, avšak předpokládáme první možnost. Před pěti lety zřejmě přišel do Velké Británie z Ruska, ale o jeho životě předtím jsme nemohli zjistit nic. Ruská policie a bezpečnostní služby tvrdí, že o něm žádné záznamy nevedou, avšak co do sdělování informací nejsou zrovna spolehliví.

Žije opravdu v ústraní a má jen velmi úzký okruh přátel, rodiny a obchodních partnerů, a je vyloženě obtížné ho potkat. Také je absolutně nemožné ho vyfotit."

Snape se naklonil dopředu. To vzbudilo jeho zvědavost.

„Nemožné získat fotografie nebo nemožné to provést?"

„Obojí. Podařilo se mi setkat se s ním celkem třikrát. Byla jsem inkognito jako samostatná mezinárodní obchodní zástupkyně a Markovovi mě představil jeden z jeho obchodních partnerů. Moje falešná identita má napojení k některým spíše pochybným režimům v Africe, takže Markov si myslí, že mohu být celkem užitečná a mohu mu pomoci jeho zboží prodat. Při druhém a třetím setkání jsem měla skrytou kameru, která naprosto zklamala a neudělala jediný snímek. Fotky všech ostatních byly v pořádku, ale jeho obličej byl rozmazaný."

„Něco na způsob Zastíracího kouzla, předpokládám?" zeptal se Snape. Byl trochu překvapen, že s Grangerovou mluvil jako se sobě rovnou místo s rozčilující, i když talentovanou studentkou.

„Myslíme si to," odpověděla Hermiona, „a to dost upravované kouzlo. I pro mě je těžké vzpomenout si na jeho vzhled."

Snape otevřel ústa, aby promluvil, avšak Hermiona byla rychlejší.

„A pokud jste chtěl právě navrhnout kouzlo Legilimens – to už jsme zkoušeli. Zdá se, že moje vzpomínka na něj je celá rozmazaná. Ne, jediná cesta, jak zjistit, jestli Markova můžete identifikovat, je ta, že se s ním skutečně setkáte."

Snape neotálel s otázkou, proč za ním přišli. Věděl, že jeho přehled o Voldemortových přívržencích je největší ze všech kouzelníků na „správné" straně. První roky svého zotavování strávil týdny tím, že zásoboval bystrozory jmény, popisy a místy – vším, co je nebo jej napadlo, že by mohlo pomoci zvládnout ten obrovský úkol a spravedlivě potrestat celou armádu Smrtijedů a jejich sympatizantů. Vlastně doufal, že už to skončilo a už mu dovolí nechat své vzpomínky na tuto část jeho života vyblednout. Avšak teď se to nezdálo.

Chopil se svého opětovně naplněného šálku čaje a klidně se zeptal:

„A jak přesně navrhujete, že zorganizuji setkání s tím velmi odtažitým mužem?"

Hermiona se na něho zářivě usmála.

„Tato část je jednoduchá. Budete hrát mého manžela."

Snape se skoro udusil douškem čaje ve svých ústech. Potřeboval chvíli k tomu, aby znovu popadl dech a nastolil svou vnitřní rovnováhu, a pak upřel na mladou čarodějku ten nejpovedenější rozzuřený pohled.

„Odhlédněme od naprosté nepravděpodobnosti tohoto scénáře: Zvládnu to sám. Nepotřebuji dělat chůvu někomu nezkušenému, který si chce pohrávat s uměním špionáže."

Hermioniny oči se blýskaly špatně potlačovaným hněvem.

„Nevěděla jsem, že jsem požadovala někoho, kdo na mě dá pozor, profesore."

Fletcher zdvihl ruku a chlácholil je.

„Severusi, obávám se, že na tom musíme trvat. Slečna Grangerová věnovala spoustu času a úsilí tomu, aby získala místo v okruhu Markovových lidí. Bylo by to mrhání zdrojů a prostředků, kdybychom to celé museli opakovat u Vás, protože Vaši utajenou identitu už máme připravenou. Slečna Grangerová vyprávěla Markovovi všechno o svém manželovi, vynikajícím vědci v oboru chemie. Vím, že je velmi chtivý se s Vámi setkat."

A hned nato se Fletcher vytasil se svým trumfem.

„Pokud odmítnete spolupracovat, naší jedinou jinou možností je, že se slečna Grangerová přiblíží k Markovovi samostatně, aniž by věděla, jestli má co do činění s mudlou nebo nebezpečným kouzelníkem."

Ó, skvělé, myslel si Snape. Teď apelují na jeho svědomí. Pokoušel se zakamuflovat skutečnost, že nějaké má, avšak někdy to skrýt nedokázal. Vypadalo to, že bude muset vydržet krátkou spolupráci s mladou čarodějkou.

„Tak dobře." Jednou kývl, ale neusmál se. „Máme pozvání na obchodní schůzku nebo večeři?"

Hermiona si ho prohlédla s maličko samolibým úsměvem.

„Je to ještě lepší. Strávíme víkend na jeho venkovském sídle."

Sakra.

Fletcher znovu sáhl do aktovky a vylovil malý štůsek papírů, které podal Snapeovi.

„Zde naleznete kompletní informace, které o Markovovi máme, také všechno o Vaší falešné identitě a o slečně Grangerové a plány, které jsme pro ten víkend vytvořili. Než se však s konečnou platností zavážete k této misi, požaduji nějakou zkoušku Vašich schopností."

Snape na něho ledově zíral. „Zkoušku?" Vyslovil to slovo s odporem.

Fletcher na něho zíral také, ale zastrašeně nevypadal.

„Známe dobře Vaše vynikající výkony a schopnosti během války proti Voldemortovi, ale nemůžete popřít, že jste byl vážně nemocný a už deset let jste nebojoval. Jsem si jistý, že uznáte, že by ode mne bylo nedbalé, kdybych s Vámi slečnu Grangerovou vyslal na nebezpečnou misi, aniž bych se předem ujistil, že jste schopný přiměřené obrany."

Snape se pokusil ignorovat zlost a pocit ponížení, které se v jeho hlavě snažily získat navrch, a klidně řekl:

„A jakou formu pro tuto… zkoušku… navrhujete?"

„Myslím, že rychlý duel se slečnou Grangerovou by měl stačit."

Snape s uspokojením sledoval vyděšený výraz, který prolétl přes Hermionin obličej. Zjevně to bylo stejně nečekané pro ni, jako pro něho.

„Asi byste to měli provést v některé prázdné učebně," pokračoval Fletcher a tázavě se zahleděl na McGonagallovou.

„Samozřejmě," odpověděla. „Místnost pro Přeměňování ve čtvrtém patře je volná."

Snape vstal.

„Tak pojďte, slečno Grangerová. Jsem si jistý, že se nemůžete dočkat, až si mě pořádně proklepnete." A s tím vyklouzl z místnosti a nechal ji, aby ho rychle následovala.

Jak procházeli chodbou ve čtvrtém patře, Hermiona zašilhala po Snapeovi. Byla příjemně překvapená změnami v jeho vzhledu. Za těch deset let ho vlastně ani neviděla. V jejím sedmém ročníku se vrátil do hradu, ale viděli ho jen nepravidelně, a pak neměla žádný důvod se do Bradavic vracet.

Jeho poznávací znaky, černé oblečení a dlouhé černé vlasy, byly stále velmi signifikantní, avšak barva jeho pleti byla zřetelně zdravější a on sám už nevykazoval žádné znaky toho, že by sám sebe zanedbával tak, jak tomu bylo dřív. Jakékoli pochybnosti o jeho tělesné kondici byly smeteny rychlostí, jakou se pohyboval, ačkoli ona hádala, že ho hnal vztek. Dokázala si představit to ponížení a zlost, kterou Snape cítil, když ho nutili k testu jeho schopností ve spolupráci s bývalou studentkou. Zhluboka se nadechla.

„Tady toto mě mrzí, profesore. Netušila jsem…" Nenacházela žádná další slova.

Snape zpomalil a ze strany na ni zasmušile pohlédl.

„I když mě to bolí přiznat, slečno Grangerová: Fletcher by byl opravdu nedbalý, pokud by nepřezkoušel, jestli jsou moje schopnosti nedotčeny. Jeho předpoklad, že jsem už deset let ve zlosti nikoho neproklel, je správný."

Uklidněna jeho slovy se Hermiona usmála a odpověděla: „Ani žádného vševědoucího Nebelvíra?"

Byla odměněna nepatrným zvednutím koutků jeho úst.

„Zakouzlil jsem spoustu kleteb z frustrace, podráždění a naprostého zoufalství, ale ani kamarádi z Vaší koleje si nezaslouží neuvážlivý hněv."

Vstoupili do prázdné učebny Přeměňování a Snape rychlým pohybem hůlky odsunul stoly a židle k jedné stěně. Hermiona se s nastolenou lhostejností přiloudala do středu místnosti. Pomalu dýchala a pokoušela se ve své hlavě umlčet stále se opakující „Ó můj bože, budu mít souboj s profesorem Snapem!". Skončí naprosto ponížená mistrem lektvarů tak, jak se to často stávalo za dob jejích studií? Nebo (hůře!) zjistí, že jeho zranění a dlouhá nemoc tu zanechaly jen stín jeho dřívějšího já?

Snape zaujal své postavení naproti ní. Dlouhé černé vlasy si odhrnul z obličeje a opatrně si vykasal rukávy hábitu, aby měl naprosto volné ruce. Lehce se uklonil, a ona také.

„Připravená, slečno Grangerová?"

„Ano, profesore."

„Navrhuji, abychom nejprve začali verbálními zaklínadly."

„V pořádku," odpověděla s klidem, který necítila.

Snape stroze přikývl. „Na tři. Jedna, dvě… Expelliarmus!"

„Protego!"

V okamžiku, kdy měla zaznít číslice tři, oba zvolali zároveň.

Snapeova kletba se neškodně odrazila od Hermionina štítu.

„Podvodníku!" zavolala.

„A co děláte Vy, slečno Grangerová?" Snape svá slova protáhl, a při tom se začal pomalu pohybovat v kruhu okolo ní. Hermiona jeho pohyby zrcadlila a detailně pozorovala jeho ruku s hůlkou.

„Petrificus totalus!"

„Tarantallegra!"

Současně zakouzlená zaklínadla se mezi nimi srazila a vytvořila jiskry. Hermiona se uvolnila a začalo ji to bavit. Doteď se zdálo, že k sobě dobře hodí. Zatímco kolem sebe kroužili, jejich kletby znovu a znovu kolidovaly, a oni se pokoušeli u svého protějšku nalézt slabé místo.

„Mdloby na tebe!"

„Protego!"

Hermiona včas vykouzlila svůj štít, aby se ochránila před Snapeovým zaklínadlem. No, a teď to zřejmě bude už vážné, myslela si. Uvidíme, jak se s tím popasujete.

„Mdloby na tebe!"

„Protego!"

Jakmile zakouzlila Omračující kouzlo, Snapeův štít byl v momentu připravený, avšak v duchu ještě řekla „Finite incantatem!", a jeho kouzlo se zrušilo a propustilo ještě poslední zbytky kletby. Snapea to odhodilo nazpět na tvrdou dřevěnou podlahu.

Skoro ihned byl opět na nohou a dál pokračoval v kroužení s lehkým úsměvem na tváři.

„Neverbální Finite, slečno Grangerová? Mazané."

„Děkuji, profesore. Sílu Omračujícího kouzla to samozřejmě trochu oslabí, ale i přesto to vystačí na to, abych získala převahu."

„Na chvíli, možná." Rychle mávl hůlkou.

Hermiona se trochu lekla, když všechna světla zhasla, závěsy se zatáhly a zanechaly ji v naprosté temnotě. Nyní nevidoucí se soustředila na ostatní smysly a napínala uši, aby byla schopná zaznamenat jakýkoli pohyb. Pocítila náhlou změnu vzduchu za sebou, a pak se najednou objevil červený blesk a Omračující kouzlo se na ni řítilo z protějšího rohu místnosti. Trefilo ji do hrudi. Ona zavrávorala, načež ji zachytil pevný stisk.

„Co jste to říkala, slečno Grangerová?" pronesl Snape potichu do jejího ucha a držel ji přitisknutou ke své hrudi.

Hermiona se pokoušela zklidnit dech. Nebyla si jistá, jestli byla více omráčená kouzlem nebo náhlou blízkostí svého bývalého učitele.

„Jak jste mě mohl omráčit z té strany, když… jste tady?" zeptala se.

„Relumos!" Snape znovu všechna světla rozsvítil, aniž by uvolnil svůj stisk.

„Tam v tom rohu je zrcadlo, slečno Grangerová," odpověděl. Na citlivé kůži jejího krku vnímala jeho teplý dech. „Odrazil jsem svou kletbu od něj."

Hermiona našla zrcadlo na druhé straně místnosti.

„Toho jsem si nevšimla."

„No, pak by taky nepomohlo zhasnutí světel, když bych zároveň neplánoval svůj další tah, že?"

Jeho hlas byl tichý a melodický jako vždy a po zádech jí z toho běhal mráz. Položila ruce na jeho paže, kterými ji objímal okolo těla.

„Odraz samozřejmě trochu oslabí sílu Omračujícího kouzla, ale i přesto to vystačí na to, abych získal převahu," pokračoval.

Hermiona se usmála, když poznala svá vlastní slova, a pohybovala rukama dolů, přičemž jemně chytila ty jeho. Trochu se k němu natočila, pak jeho ruce chytila pevněji, pokrčila kolena, zvedla ramena a přehodila ho přes sebe tak, že skončil s tupým nárazem na zádech.

Shlédla na jeho šokovaný obličej.

„Na chvíli, možná," řekla a odměřenými kroky opustila učebnu. Zoufale se snažila potlačit veselý smích, který se chtěl prodrat z její hrudi.

Snape se s námahou posadil a zatuhnul, jak pocítil lehkou bolest v zádech. Později to bude chtít trochu masti na podlitiny. Ale Merline, to bylo… zábavné, přiznal si trochu překvapeně. Napřed si myslel, že zvítězit nad svou bývalou studentkou bude jednoduché, ale ona ho v mžiku poučila tím, jak mu kletby odhazovala rychlostí a šikovností, která na něho udělala dojem. Opravdu byla dobře vyškolená, a byla mladá a v dostatečné kondici, aby to efektivně využila. Na rozdíl od něho samotného, myslel si zkroušeně. OK, pořád byl ještě v kondici, ale jeho reflexy už nebyly to, co dříve. A ten malý trik v temnotě také nevyšel tak, jak si naplánoval.

V bolestech se zvedl a zkoušel se rozhodnout, jestli byla více raněna jeho hrdost nebo jeho zadek. Zadek, určitě. To byla první šarvátka, a pokud si ta drzá malá Nebelvírka myslela, že donutila netopýra z bradavického sklepení, aby se vzdal, bude se ještě hodně divit. Už se těšil na jejich příští duel. Avšak jak kulhal směrem ke dveřím, pomyslel si, že by v příštím kole dal přednost verbálnímu souboji.

Severus se vrátil zpět do ředitelské pracovny a viděl, že ostatní už na něho čekají. Minerva si všimla, že maličko kulhá, a zeptala se ho sladce:

„Chtěl bys ještě jeden polštář na sezení, Severusi?"

„To nebude nutné, děkuji, Minervo," slizce odpověděl a posadil se. Zkoušel hledat pohodnou pozici.

Hermiona po něm pokukovala.

„Právě jsem zpravila pana Fletchera o tom, že jste zřejmě zcela fit a Vaše magické schopnosti jsou efektivní jako vždy." Znovu se podívala na Fletchera. „Ačkoli trocha tréninku v neozbrojeném boji po mudlovském způsobu by mohla být užitečná."

„Jsem s tímto primitivním stylem boje obeznámen, děkuji pěkně. Jen bylo… nečekané, že ho použijete v rámci kouzelnického souboje," odpověděl Snape bez rozmyslu.

„Nojo, Vy jste mě předtím omráčil," opáčila Hermiona.

McGonagallová zdvihla jedno obočí.

„Profesore! Řekni prosím, že jsi slečnu Grangerovou neomráčil!"

„Bylo to jen odražené Omračující kouzlo, ředitelko. A ani ne v plné síle. I přes riziko, že budu znít jako ukňouraný prvňák: Ona si začala. Aspoň jsem měl dobré mravy, a když padala, tak jsem ji chytil."

Hermiona protočila oči.

„Kdo říká, že už nejsou žádní kavalíři?"

Snape na ni pochmurně pohlédl.

McGonagallová přidala i druhé obočí.

„Myslím, že bychom měli být rádi, že oba bojujete na stejné straně."

Později odpoledne sešli ti čtyři dolů do vstupní haly, protože Hermiona a Fletcher odcházeli. Snape a Hermiona se zastavili u vchodových dveří, aby doladili poslední detaily. Setkají se pár dní před oním víkendem a provedou přípravu.

„Zařídím Vám mudlovské oblečení, profesore," řekla Hermiona. „Předpokládám, že madam Malkinová má Vaše míry v kartotéce."

Snape pocítil náznak odporu.

„Mohu Vás ujistit, slečno Grangerová, že jsem naprosto schopen obstarat si odpovídající oblečení sám." A obával se stylu kostýmů, které by mohla považovat za přiměřené.

Hermiona si dala ruce v bok.

„To nezpochybňuji, profesore, ale stejně tak můžete využít zdroje ministerstva. Nedůvěřujete mi a myslíte si, že Vás vybavím tartanem v lila tónech a růžovou kravatou?"

„Ano, to ano," odpověděl přímo.

Hermiona si odfrkla.

„Vážně! To je část mé práce – nechte to na mně. Slibuji, že všechno bude v tmavých barvách a vkusného ražení, a kromě toho máte možnost pozměnit všechno, co se Vám nebude líbit."

„No tak dobře," podvolil se proti své vůli. Musel uznat, že mudlovské oděvy nebyly zrovna jeho parketa. Zahrozil jí ukazováčkem. „Najdu nejmenší náznak nebelvírských barev a dohodu ruším."

„Skvělé! Musíme ovšem ještě něco provést s Vašimi vlasy. Toto není mudlovský styl, ani v akademických kruzích."

„Vlasy mi neostříháte, slečno Grangerová. Je to důležitá součást mého zjevu coby hnusného mistra lektvarů. Jen kvůli tomu, že Vy jste se rozhodla ostříhat si tu nádheru na své hlavě, není důvod, abych dopustil totéž."

Hermionina ruka zajela do jejích krátkých vln.

„Copak Vám se moje vlasy nelíbí, profesore? Takto je možné je načesat podstatně jednodušším způsobem a také si myslím, že mi to opravdu sluší."

Snape si odfrkl nosem.

„Vaše vlasy jsou naprosto v pořádku, ale nejedná se o styl, který bych chtěl bezpodmínečně napodobovat."

Ve skutečnosti si myslel, že jí krátké vlasy zdůrazňují oči a strukturu obličeje, a ona pak vypadá jako padlý anděl, ale neřekl by jí to ani za nic.

Hermiona naklonila hlavu.

„Hm, říkám si, jestli jsou dost dlouhé na svázání do culíku."

A než si uvědomil, co dělá, postavila se vedle něho a prsty mu jemně zajela do vlasů. Odhrnula mu je z obličeje a jednou rukou je zachytila na zátylku. Pak se naklonila a zhodnotila ho zepředu.

„Jo, to je dobré. Budete až do posledního detailu vypadat jako trendy profesor."

Snape zdvihl jedno obočí.

„Skvělé. Byla byste teď tak laskavá a pustila mě?"

Hermiona pustila jeho vlasy a odstoupila od něj. Vypadala trochu nervózně.

„Promiňte. Vaše vlasy jsou skvělé na dotek – opravdu měkké. V čem je myjete?"

„V jezeře. Pokud nyní nebudete nic namítat – někteří z nás musejí pracovat. Těším se, až obdržím sovu s datem a časem našeho setkání."

A odkráčel ve změti černého hábitu, vrátil se do svého sklepení a přemýšlel o tom, k čemu se to ksakru vlastně zavázal.