Ozval se výstřel. A po něm druhý.
Všechno se najednou zastavilo. Čas přestal existovat. Zastavila se. Zbraň stále měla namířenou směrem k původci prvního výstřelu, i když ten už dávno ležel na zemi v kaluži krve. Matně vnímala překotné jednání ostatních.
Až pohled na přijíždějící sanitku ji vrátil zpět do reality. Konečně sklopila zbraň a uložila ji do pouzdra. Konečně se zadívala jinam než na kaluž krve, která se pomalu pod prvním střelcem zvětšovala.
Všude teď pobíhali zdravotníci. Lehká zranění ošetřovali na místě, těžší odváželi do nemocnice. A ten, na kom jí záleželo, byl v té druhé skupině.
A přitom to vypadalo jako běžný zásah… Nikdo nepředpokládal, že podezřelý bude utíkat…. Nikdo nepředpokládal, že podezřelý má nelegální zbraň….. Nikdo nepředpokládal, že by střílel….. A nikdo už vůbec nepředpokládal, že by jeden z jejich kolegů byl postřelen.
Když se ujistila, že ji nikdo nepotřebuje, došla k autu a posadila se do něj. Několik desítek vteřin tupě zírala na klíčky v zapalování. Pak nastartovala a rozjela se do nemocnice. Kašlala na všechna omezení rychlosti a co nejrychleji se snažila dojet do nemocnice.
Ani jí nedošlo, že na sobě stále má neprůstřelnou vestu. Běžela chodbami nemocnice, jak nejrychleji mohla. Bylo jí všechno jedno. Bylo jí jedno, jestli do někoho vrazí, jestli bude mít průšvih za zaparkování….
Konečně se zastavila. Přede dveřmi s nápisem Operační sál. Podívala se na několik dřevěných židlí, které stály podél zdi. Nechtěla sedět. Nechtěla sedět a mučit se myšlenkami na to, co měla udělat.
Začala se procházet dlouhou chodbou vedoucí k sálu. Co chvíli kolem ní proběhl někdo, kdo zmizel za těmi obrovskými dveřmi. A zatím nikdo nevyšel. Věděla, že to není dobré znamení.
Nikdy by ji nenapadlo, že tak dokonale naplánovaná akce se může zvrtnout…. Nikdy by ji nenapadlo, že překročí dopravní předpisy…. Nikdy by ji nenapadlo, že bude s takovou nadějí a strachem zároveň upírat oči na dveře operačního sálu. Nikdy by ji nenapadlo, že člověk, který jí je nejbližší bude bojovat o život….
Nebyla věřící, přesto se v duchu modlila za to, aby přežil. Chtěla to hrozně moc. Nechtěla o něj přijít.
Najednou se ozvalo zlověstné zaskřípění otvíraných dveří. Okamžitě, s nadějí a strachem zároveň se obrátila k oněm dveřím. Konečně z nich někdo vyšel.
Snažila se z výrazu jeho tváře něco vyčíst, ale byla tak vystresovaná, že se jí to nepodařilo.
Vzpomněla si teď na osud. Jak se tomu se spolužačkami vždycky smály. Teď jí to až taková hloupost nepřipadala.
Zadívala se na lékaře. Slyšela ho, jak říká přesně to co nechtěla slyšet. Umřel. Nevnímala už jeho další slova. Nebyla toho schopná. Neslyšela, jak jí říká ona dvě slovíčka. Neslyšela tikot hodin, ani další zaskřípění dveří. Vnímala jenom, jak si po tvářích tečou slzy.
A v tuhle chvíli jí hlavou opět bleskla myšlenka o osudu. Každý máme svůj. A v tom jeho bylo zapsáno tohle.
„Osud drtí, osud povznáší, jak nešťastného, tak i šťastného, a co má přijít, nikdo netuší." - Sofokles