Seděla jsem na zemi s miskou ovesné kaše. Velká síň zela prázdnotou, bylo příliš brzy a plno lidí bylo navíc na ošetřovně. Někteří byli zraněni a jiný zas pomáhali madam Pomfreyové, která nevěděla, kam dřív skočit a od Bitvy snad ani jednou nespala déle než dvě hodiny v kuse.
Já bych tam měla být také, ale nebyla jsem schopná dívat se na všechny ty tváře plné bolesti.
Na mysl mi vytanul drobný obličej Annie Bowlerové ze čtvrtého ročníku. Když poprvé vstoupila do Komnaty nejvyšší potřeby, měla baculaté narůžovělé tváře a plné dětské rty, které se i přes temnou atmosféru v Bradavicích neustále usmívaly. Když ji včera v noci uložili v bezvědomí na provizorní lůžko, její obličej brázdilo nespočet šrámů, zřetelně z něj vystupovaly lícní kosti a mezi svraštěným obočím se táhlo několik ustaraných vrásek.
Že já jsem přežila „setkání" s Šedohřbetem se dalo považovat za zázrak.
„Ahoj, Lev." Z chmurných myšlenek mě do ještě chmurnější reality vrátil Tony a s námahou vykouzlil unavený úsměv. On patřil k těm několika šťastlivcům, kteří vyvázli dočista bez zranění. Odpověděla jsem mu na pozdrav a dál jsem promíchávala kaši.
„Poslyš, potřeboval bych se tě na něco zeptat," ozval se Tony po chvíli ticha.
Z mého mlčení usoudil, že čekám, co z něj vypadne.
„Víš, je tu jedna holka a já nevím… Já prostě nevím… Jaky bych… Jak jí mám říct, že jí miluju?" vyhrkl nakonec nešťastně.
„Já nevím, prostě… Prostě jí to řekni," pokrčila jsem trochu zaskočeně rameny.
„Dobře," přikývl odhodlaně.
„Můžu si to zkusit na tobě?"
„No, jasně, proč ne…"
Když se jaksepatří vžil do situace, zhluboka se nadechl, aby si dodal odvahy a trochu nejistě se usmál.
„Miluju tě."
Byl tak roztomile nervózní, že prostě nebylo možné, aby ho ta dívka odmítla – ať už to byl kdokoliv.
„Já tebe taky," zadeklamovala jsem. „Tak, a teď běž a řekni jí to," vybídla jsem ho a mimoděk jsem si vzpomněla na Rona. Je to už tak dávno…
Tony se na mě zamyšleně podíval.
„Právě jsem to udělal…"