Ležela v posteli a nemohla usnout. Ne, opravdu nemohla.
Posadila se. Ona, Daniel, Teal'c a Jack museli zůstat na ošetřovně, dokud se jim plně nevrátí paměť, a taky byli pozorováni, jestli jsou v pořádku.
Jack…
Sam si objala kolena, položila si na ně bradu a přemýšlela.
Bylo příliš mnoho proč, příliš mnoho věcí bylo špatně. Všechno bylo špatně.
Po tvářích jí stékaly slzy.
Seděli a povídali si. Daniel/Karlan, měl podezření, že všechno není úplně v pořádku. Po této tajné schůzce byli s Jackem/Jonahem sami. Bylo jim spolu opravdu dobře, to byl prostý fakt.
Další den se zase sešli s Danielem. Pak s opět Jackem osaměli.
Chvíli jen tak seděli. A pak… Se políbili. V tu chvíli si uvědomila, jak silně ho miluje.
Nepamatovala si, kde se tu tak silné city vzaly, faktem ale bylo, že tu byly.
On to cítil stejně, takže od polibku nebylo daleko k milování.
Nevěděli, že to nesmí dělat, prostě jenom dali průchod svým citům… Co je na tom špatného?
Sam si utřela slzy. Vrátila se myšlenkami zpátky k té noci…
Byli úplně sami. Všechno už spalo, takže nehrozilo, že je někdo nachytá…
„Jonahu," šeptala jeho jméno, když jí sundával to pytlovité oblečení.
„Jacku," šeptala, když ji líbal… Ani jeden si v opojení vášně nevšiml, že ho oslovila jeho pravým jménem…
Bože, proč to udělali? Ale vždyť přece nemohli vědět, že nesmí… Proč? Proč jim bylo dáno se zamilovat, proč se zamilovala zrovna do Jacka? Proč je Osud tak krutý?
A proč udělali to, co udělali? Proč je ani na okamžik nenapadlo, že by to bylo špatně?
„Sam…" promluvil Jack tiše, když si sedal k ní na postel.
„Jacku," popotáhla.
Pevně ji sevřel v náručí a políbil do vlasů. Bylo mu jedno, že kousek od nich na zdi blikala kamera. Naprosto jedno. Stejně byla tma, takže na záběrech půjde houby vidět. A kdyby přece jenom něco, tak to svede na to, že se mu ještě plně nevrátili vzpomínky a nebyl si vědom toho, že by dělal něco špatně.
Přesto… To bylo zakázané. I tohle hloupé, nevinné objetí… Proto bylo potřeba jím sdělit všechno, co bylo potřeba, jelikož je to asi poslední možnost.
„Sam…" zašeptal jí do ucha. „Chci, abys věděla, že tady pro tebe vždycky budu, vždycky budu po tvém boku, vždycky se mnou můžeš počítat. A ačkoli teď nemůžeme být spolu, nevzdávej se naděje. Nikdy nevíš, co přinese zítřek. Věř mi. Musíme v to věřit."
Sam neodpověděla, jen se k němu ještě více přitiskla.
...
Otevřela oči do rána na ošetřovně. Pravda je taková, že tady se nedalo poznat, jaká je denní doba. Ale na tom nezáleželo.
Když se otočila, viděla, že Jack leží na své posteli a upřeně ji pozoruje.
Pokusila se usmát, ale moc se jí to nepovedlo.
„Jacku?" zašeptala proto raději. Natáhla jeho směrem ruku, ale někde v prostoru mezi jejich lůžky ji nechala zase klesnout dolů.
„Pokusím se," řekla. „Nevím, jestli to dokážu, ale pokusím se věřit."