Pozn. autora: pravopis opravovala Lianell a nejspíš jí máte hodně co děkovat... Další poznámkou je, že tohle není šťastný příběh plný kytiček a sluníčka a úsměvů a není to jen tím, že to začíná uprostřed zimy, jasné?

Tagy: Fem!Lester, vlastně vícero postav, kterým jsem změnila pohlaví na opačné, manipulativní Lorne, tak trochu psychopat Lorne, šikana, násilí, zabití a to vše v průběhu celého příběhu. Víc mě momentálně nenapadá, ale obrázek jste si snad udělali, ne?

Na kraji lesa, za okrajem města a uprostřed zasněžených plání stojí velké a až překvapivě luxusní sídlo, které patří místnímu zbohatlíkovi a hlavě sítě supermarketů. Stavros Milos je po svém okolí znám nejen financemi, ale i o dost mladší ženou s blond vlasy a velkým poprsím a svou smečkou psů. Jedná se o trojici velkých psisek, bojových plemen s černou srstí a kovovými obojky s ostny.

Dům, nebo spíše vila je obehnána vysokými bílými zdmi, které přerušují jen tři kovové brány. Jedna hlavní na dlouhé příjezdové cestě, další dvě v zadních částech zahrady směrem k lesu.

Před hlavní branou stojí uprostřed cesty nastartované auto a před ním vysoký hubený muž, brunet se strništěm v dlouhém zimním kabátu.

Nějakou chvíli muže jen nehybně stojí na místě a pozorně sleduje bílou stavbu a její bezprostřední okolí. Nakonec se muž přece jen pohne a přejde k jedné straně brány, kde je na zdi zabudovaný interkom a zvonek do domu. Muž věnuje černému obdélníku jeden pečlivý pohled, než prstem v černé rukavici stiskne zvonek.

Chvíli to trvá, než se ozve znuděně znějící mužský hlas.

„Co chcete?"

„Přijel jsem za panem Milosem, mám domluvenou schůzku," řekne muž před branou klidným hlasem.

„A vy jste?" vyptává se hlas.

„Poradce. Pan Milos si mě vyžádal," vysvětluje muž s kratičkým drobným pousmáním.

- - o - -

„Podívej, Leslie, Chez poslal pohled!" zavolá paní Nygaardová, sotva se vrátí do domu i s poštou. „A samozřejmě tobě chodí jen účty a výpisy," dodá matka a s pohrdavým gestem odhodí na stůl těch několik dopisů, ovšem jasně barevnou pohlednici od svého syna drží v ruce. Dceři nevěnuje ani pohled, když si sedá ke stolu a ke snídani, kterou pro ni Leslie připravila stejně jako každé ráno.

„Je vidět, jak dobře Chezovi to podnikání jde. Krásný dům, nové auto, celou rodinu vzal na dovolenou až na Floridu. Dokonce prý bude zase povýšený. Aspoň to říkal Chez minule, když jsme se u něj stavovaly, že prý tenhle rok odejde do důchodu jeden z ředitelových asistentů, a že prý by ho Chez mohl nahradit. Tomu se říká kariéra a život. Ne jak ty," prskne matka vzápětí a naštvaně se podívá na Leslie, která se ji snaží ignorovat a rychle dojíst svou snídani, aby nepřišla pozdě do práce. „Která normální holka ještě ve třiceti žije s matkou místo toho, aby si našla chlapa a založila rodinu? Proč se sebou něco neděláš? Už mě nebaví, jak si na mě lidi pořád ukazují, protože mám neschopnou dceru."

„Mami, nech toho," hlesne Leslie prosebně. Tohle už slyšela aspoň milionkrát, nepotřebuje to slyšet znovu.

„Jak 'mami, nech toho'?" ušklíbne se matka a ukáže si na dceru prstem. „Vždyť je to pravda. Nemáš pořádnou práci, nemáš muže, nemáš nic. Ani kuráž se sebou něco udělat. Jenom žiješ v mém domě a necháváš mě, ať se o tebe starám a živím tě."

„Já živím tebe!" křikne Leslie naštvaně a vyskočí na nohy.

Nechá snídani být a skoro se rozběhne na zadní verandu. Rychle si obuje svoje zimní boty a sebere z věšáku rudou bundu, než vyběhne na zadní dvůr, který je jen nejistě stojícím plotem s brankou oddělen od lesa za městem. Ovšem Leslie se nezdržuje ani pozorováním temného lesa, ani posloucháním mámina vzteklého hulákání z domu. Rychle vyrazí pěšinou ve sněhu, která potřebuje vymést, kolem domu a na ulici, kde se rovnou vydá do práce. Cestou si oblíká tlustou a jasně rudou bundu, kterou v zimě nosívá.

Ovšem ani tak se neubrání tomu, aby nemyslela na to, co říkala matka. A co jí neustále říká matka. Jak je Chez úžasný úspěšný syn, jakou má krásnou ženu a geniálního synka, jak pracuje pro velkou firmu, hrabe se nahoru a vydělává těžký prachy, jak jí každý závidí, že má za syna právě Cheze. A oproti tomu je ona, Leslie, která pracuje jen jako prodavačka v místním supermarketu, která nemá ani manžela, ani děti, ani přítele, která je ostudou a hanbou, která nic neumí a nedokáže a bez které by se matka a vlastně celý svět klidně obešli.

To, že ji Leslie živí, že se stará o matku i jejich rozpadající se rodinný dům a platí všechny účty a dluhy, to není očividně důležité.

A matku ani nenapadne, že tahle situace Chezovi vyhovuje, protože i když je jeho názor na mladší sestru úplně stejný jako názor jejich matky, náramně se mu hodí, že se o matku stará ona a ne on.

Ale tak to bylo vždycky. Leslie se vždycky všem hodila na podřadnou práci, pro nic víc a Chez byl už od narození superstar.

Leslie dorazí do práce jen s malým předstihem oproti normálu a nasadí obvyklý výraz, který nosívá na kase. Lidi totiž musejí mít pocit, že jsou v obchodě vítáni a Lesliin obvyklý obličej bez výrazu a bez nálady by jim tento pocit nedal.

Den proběhl jako obvykle, plný nákupů, několika krátkých vět prohozených se zákazníky, polední pauza a opět plno nákupů a krátkých rozhovorů. Nudnou, ale ne nepříjemnou náplň pracovního dne jí ale naruší příchod dvou místních strážců zákona, přesněji příchod Billa Oswalda a jeho nadřízeného, šerifa Verna Thurmana.

„Ahoj, Bille. Dobrý den, šerife. Co žena?" usměje se Leslie trochu upřímněji na dva představitele zákona a pořádku. Bill s ní chodil do ročníku a šerif Thurman je férový chlap, kterého snad každý v okolí uznává a má rád.

„Žena má chutě," povzdechne si šerif, ale na jeho hlase i obličeji jde vidět, že je šťastný a spokojený a že mu vůbec nevadí, že musí po dlouhém dni v práci ještě na nákupy, protože jeho drahá polovička dostala chuť na zmrzlinu. Vždyť na to má taky právo, když je v očekávání jejich prvního potomka.

„Hej, Leslie, pamatuješ na Samanthu z našeho ročníku?" zeptá se najednou Bill. „Taková bruneta prsatá, co za ní každý pálil, jak se provdala kamsi pryč."

„Jo, vím, koho myslíš," zahučí Leslie a její nálada se vrátí někam k bodu mrazu, kde byla i ráno. Jeden totiž nikdy tak úplně nezapomene na člověka, který mu dělal celou střední ze života peklo, ať už si to přeje sebevíc.

„Jo? Tak ta dneska přijela do města. Prý zavzpomínat na starý časy a nejspíš i za matkou na návštěvu," povídá Bill a absolutně si nevšímá ztrhaného výrazu prodavačky. „Možná na sebe někde narazíte. Koneckonců její máma bydlí jen kousek od vás, ne?"

„Jo, to bydlí," hlesne Leslie skoro truchlivým hlasem, který Bill v nejmenším neregistruje.

Aspoň šerif měl dost soudnosti, aby Leslie věnoval soucitný pohled, než odvlekl svého zástupce pryč.

Leslie si jen zklamaně povzdechne a na moment zaboří obličej do dlaní, než začne uzavírat kasu. Tohle je přesně to, co opravdu nepotřebovala. Aby do města přijela další osoba, která jí bude předhazovat, jaký je zbytečný ubožák. A že má na tohle Samantha opravdu talent.

- - o - -

Samantha, toho času Hessová, se naštěstí ubytovala v místním nejlepším hotelu, takže se Leslie nějakou dobu dařilo se jí vyhýbat, ovšem každé štěstí jednou skončí a Leslie ho nikdy neměla dost, takže na tuhle přebarvenou blondýnu samozřejmě narazila cestou z práce.

- - o - -

„Ale podívejme se, koho tady máme," rozlehne se ztemnělou večerní ulici ženský hlas, který je vzápětí doprovozen sborem chichotání a posměšných ušklíbnutí.

Leslie nejdřív strne, ale pak se pomalu otočí čelem k té, která ji oslovila.

„Nazdárek, Leslie," ušklíbne se Samantha pobaveně.

„Nazdar, Sam," hlesne Leslie, aniž by se ženě podívala do obličeje. Nebo aniž by se podívala do obličeje některé z jejich zmalovaných kamarádek.

„Holky, pamatujete si Leslie Negrovou, ne?" obrátí se Samantha na svůj doprovod.

„Jasně," ušklíbne se blondýna s mikádem a žvýkačkou v puse. „To byla ona, co jsme ji onehdy v zimě hodily do řeky, že jo?"

„Anebo jak jsme ji zavřely do školníkova bytu, aby si konečně vrzla a ani to se jí nepodařilo," přidá se ta s úplně rudou hlavou.

„Řekni, Leslie, jsi ještě panna?"

„Vsadím se, že jo."

„Už jste skončily s těmi dětinskými posměšky nebo chcete ještě něco?" skočí jim do řeči úplně rudá Leslie. Nepotřebuje od nich slyšet, co všechno jí dělaly, když byly spolu na škole, protože si to pamatuje až příliš dobře i bez nápovědy.

„Ale, Leslie. Buď hodná holka," řekne Samantha vážným tónem a naštvaně se na drobnou ženu podívá.

Leslie jí na to nic neřekne, jen se otočí a chce odejít, ale není jí to umožněno. Sotva se k nim otočí zády, Samantha ji chytne za rameno a strčí ji proti stěně domu, u kterého stojí.

„Leslie, snad mě nechceš naštvat?" zavrčí přebarvená blondýna vztekle.

„Nech mě konečně na pokoji!" odsekne Leslie a odstrčí Samanthu z cesty. Chce odejít od svých bývalých tyranek, ale sotva udělá dva kroky, některá z nich jí zezadu podrazí nohy. Leslie to nečekala, takže okamžitě na namrzlém chodníku ztratila rovnováhu a začala padat tak, až narazila stranou hlavy do stěny domu a na moment přišla o vědomí.

- - o - -

Na chodbě nemocniční pohotovosti je rušno i přes to, že se blíží desátá večerní, ovšem Leslie si ničeho z toho nevšímá. Stojí před automatem na kávu a pomalými gesty si objednává náhodně vybrané pití. Nemá žízeň, ani chuť na cokoliv, ale nevydrží jen tak sedět na místě.

Automat zapípá na znamení, že dokončil svou práci, ale Leslie chvíli trvá, než se ohne a vytáhne kelímek s černou kávou. Třepou se jí ruce, vlastně se celá třese, takže se jí hned podaří si polít prsty.

„Sakra," sykne nešťastně nad svou vlastní neobratností a neschopností.

„Směl bych se napít?" ozve se najednou nad Leslie mužský hlas.

Žena nečekala, že by ji někdo oslovil, tedy někdo jiný než sestra na službě, takže sebou trhne a znovu si polije ruku.

Tentokrát Leslie nenadává, spíš má pocit, že se brzo rozbrečí.

„Dovolíte?" řekne muž a opatrně jí sebere kelímek s kávou.

Leslie proti tomu neprotestuje, jen uslzenýma očima sleduje kelímek v cizincových prstech, který míří vzhůru, aby se neznámý mohl napít.

Muž před ní je doopravdy úplně neznámý, rozhodně ne místní, s krátce střiženými hnědými vlasy, strništěm, které pomalu přechází v plnovous a tmavýma očima, do kterých se Leslie nevydrží dlouho dívat. Něco v jeho pohledu ji děsí, ale ne tak, jako ji děsí Samantha a její kamarádky. Tohle je mnohem víc jako strach zajíce před liškou nebo větším predátorem.

„Jak se jmenuješ?" zeptá se cizinec.

„Leslie," špitne Leslie, pohled upřený kamkoliv, jen ne do cizincovy tváře. „Leslie Nygaardová."

„A copak se ti stalo, Leslie?" zvedne cizinec jednu ruku a opatrně přejede prsty po Lesliině pravé tváři a spánku, kde má sedřenou kůži po nárazu do zdi domu a kde se už začíná vybarvovat pořádná podlitina. Navíc jí někde ve vlasech musela kůže i prasknout, protože její přirozený odstín špinavé blond je v místech nárazu přebarvený do rudohnědé.

„Spadla jsem," hlesne Leslie, která se silou vůle snaží nerudnout, ale vede předem prohraný boj.

„Kluzký led?" vyptává se muž.

„Ehm – jo. Tak nějak," přikývne Leslie na souhlas, hlavu skloněnou k zemi hanbou i nejistotou. Nikdy nedokázala po pravdě říct, jak přišla ke všem těm úrazům a nehodám. Kdo by jí taky věřil? Nebo se staral?

„Kdo tě strčil, Leslie?" zeptá se muž pořád tím samým klidným hlasem. „Ty jsi nespadla sama. Někdo ti pomohl, že je to tak?"

Leslie na moment překvapeně zvedne hlavu, ale hned zase uhne pohledem a celá zrudne. A pak začne mluvit, čímž překvapí hlavně sebe. Ona se nikomu nesvěřuje a teď si tady úplnému cizinci začne vylévat srdce?

Ovšem když už začala mluvit, tak nejde přestat.

„Samantha Hessová. Ona se mnou chodila na střední do třídy a i se svými kamarádkami mi dělala ze života peklo a teď se vrátila do města zavzpomínat na starý časy a očividně k nim patří šikanování. Většinou se jen posmívá jako skoro všichni, ale tentokrát jí to nestačilo," vychrlí ze sebe Leslie skoro jedním dechem.

„Možná bych tě mohl té Samanthy zbavit," navrhne muž klidným hlasem.

„Cože?" zarazí se Leslie a opět se zahledí do mužovy tváře, ovšem tentokráte neuhne pohledem.

„Mohl bych tě té Samanthy zbavit," zopakuje muž. „Ta ženská nezní jako někdo, kdo by si zasloužil pobývat mezi živými, tak proč ne? Stačí jen jedno slovo, Leslie. Ano nebo ne?"

„Kdo jste?" špitne Leslie někde mezi šokem a strachem.

„Můžeš mi říkat třeba Lorne," navrhne muž. „Můžu ti pomoci, ale ty mi musíš říct, jestli ano nebo ne."

„J-já- To p-přece-" koktá Leslie, zatímco bez mrknutí hledí na muže, skoro jako myš hypnotizovaná hadem.

„Slečna Nygaardová?" zavolá sestra na příjmu.

„Ano?" obrátí se na ni vystrašená Leslie.

„Jste na řadě. Pojďte," pokyne jí sestra směrem k vyšetřovně.

„J-jistě," vyhrkne Leslie vyplašeně. Ovšem nesleduje sestru hned, místo toho se obrátí zpět na muže, který se jí představil jako Lorne.

Ten se na ni jen usměje, než se otočí zády a vydá se na lavičku, kde se usadí vedle velice nervózně se tvářícího muže, který na Lorna hned začne mluvit a něco mu vyčítat.

„Slečno Nygaardová!" zavolá sestra netrpělivě, čímž vytrhne Leslie ze zmatených myšlenek.

„Omlouvám se," vyhrkne Leslie a rychle sestru následuje na vyšetřovnu, kde si nechá diagnostikovat mírný otřes mozku, jedním stehem sešít natrženou kůži na hlavě a ošetřit a přelepit krytím nejhorší odřeniny na tváři.

Když se Leslie dostane z vyšetřovny, není již po onom Lornovi nikde ani památky a ona si není jistá, jestli je to dobře nebo ne.

- - o - -

Samantha Hessová i se svými dvěma kamarádkami sedí v místním baru u stolu, kde popíjejí míchané drinky a tváří se, jako by jim snad celý podnik patřil, zatímco probírají drby místní i ty, které se týkají celebrit.

Historku o tom, jak Brad Pitt a Angelina Jolie vychovávají a oblíkají syna, jako by to byla holka, přeruší příchod jim neznámého muže. Jedná se o bruneta s vousy oblečeného do dlouhého zimního kabátu.

„Co chcete?" zeptá se ho zrzka, která do teď mluvila.

„Která z vás je Samantha Hessová?" zeptá se muž klidně a skoro bez mrknutí trojici sleduje.

„To budu já, cizinče," pousměje se Samantha. „Co bys rád?"

„Jen jsem se na vás přišel podívat," odpoví jí neznámý muž. Jedním pohledem přejede po Samanthě Hessové od hlavy až k patě a zpět, než se krátce ušklíbne.

„Děkuji, to stačilo," řekne a vydá se pryč.

„Co to sakra bylo za chlapa," zeptá se zrzka skoro zhrozeně.

„To netuším," pokrčí Samantha rameny. „Asi nějaký ubožák, co se chtěl podívat na pořádnou ženskou," dodá s úsměvem, než do sebe kopne zbytek svého pití ve snaze spláchnout onen nepříjemný pocit, který v ní cizinec a jeho pohled vyvolal.

Moc to nepomohlo.

- - o - -

Po noci strávené v baru bylo pro Samanthu Hessovou jednodušší jít se vyspat domů ke stárnoucí matce než jít přes půl města do hotelu, kde je ubytovaná. Není to poprvé, co se tohle stalo, ovšem je to naposledy.

Když se podnapilá žena blížila k domu, někdo v uličce mezi domy na ni zavolal jménem a ona šla za hlasem. Když prošla uličkou mezi máminým domem a ruinou, kterou nikdo od smrti majitele před deseti lety nekoupil, začínalo akorát sněžit. Za svými zády měla uličku mezi domy, před sebou les a všude kolem tmu a ticho zimní noci.

„Kdo je tu?!" křikne Samantha, jak nejsrozumitelněji ve svém stavu zmůže.

Odpovědí jí je jediné zavolání.

„Trhej!"

A vzápětí noc prořízne vyděšené ječení ženy, kterou napadli tři obrovští psi. Ovšem nikdo jí nepřijde na pomoc. Ne včas.

Když se konečně na místě útoku objeví první člověk s baterkou a se zbraní v ruce, poslední pes akorát mizí mezi stromy.

- - o - -

Komoce, léky od bolesti a fyzické i psychické vyčerpání dopomohly Leslie k celonočnímu spánku. Naštěstí měla večer dost rozumu, aby zavolala do práce, že pro úraz nedorazí, protože když se konečně probrala, bolavá, ale odpočinutá, bylo okolo desáté a tudíž dávno po začátku směny.

Venku sněží a Leslie se ani trochu nechtělo vylézt z teplé a pohodlné postele do šedého a studeného dne, ale nakonec ji k tomu donutí prázdný žaludek a vědomí toho, že ji u matky neomlouvá ani amputace. Pořád jí přece musí prokazovat péči a lásku, i když je to to poslední, co Leslie ke své matce poslední roky cítí.

Když se Leslie obleče a umyje a zkontroluje v zrcadle svůj rudofialový obličej, vydá se do přízemí, kde by mohla najít něco k jídlu. Pokud tedy matka zašla ráno na nákup. Což, jak ukázal pohled do ledničky, neudělala.

„Leslie, no to je dost, už jsem myslela, že tě taky zabili," ozve se od dveří mezi kuchyní a obývacím pokojem matčin hlas.

„Mám jen otřes mozku," řekne Leslie, ale matka ji neposlouchá. Vlastně jí nevěnuje víc jak jeden pohled, než pokračuje.

„V noci se stalo něco strašlivého. Samantha Hessová je mrtvá."

„Cože?!" zarazí se Leslie a vyděšeně se na matku podívá.

„V noci ji přepadli, když šla ke svojí mámě. Podle toho, co se povídá, ji roztrhali vlci. Bylo to hned tady kousek u lesa u domu její mámy," povídá matka skoro nadšeně. Očividně ji těší, že se něco děje.

Leslie to netěší ani trochu a musí si sednout na židli.

Samantha Hessová je mrtvá. Její tyranka a noční můra je mrtvá.

Leslie si vždycky myslela, že z toho bude mít radost, až se k ní dostane tahle zpráva, ale není to tak. Je v šoku, ne šťastná.

Je v šoku, protože neslyší matčino drmolení, ale hlas onoho cizince v nemocnici, který jí sliboval, že když bude chtít, že ji Samanthy zbaví.

Co když to byl on? Ne, to je hloupost. Proč by to dělal? Sice říkal, že to pro ni udělá, ale – Ne, ne, to přece nejde. Jenže co když to přece jen byl ten chlap. Lorne. Tak se jmenoval. Co když to Lorne zabil Samanthu? Jenže matka říkala, že ji roztrhal vlk. Jenže kdy se tady naposledy objevili vlci? To tady nejspíš nikdo nepamatuje. Jenže-

„Leslie, kam zase jdeš?" štěkne matka na svou dceru, čímž ji vytrhne z myšlenek.

Teprve teď si Leslie uvědomí, že už nesedí u stolu v kuchyni, ale že je na cestě na zadní verandu.

„Já- Jdu nakoupit," dostane ze sebe Leslie, než rychle pokračuje dál. Musí pryč. Nechce poslouchat matku a její stížnosti a drby, nechce uvažovat nad Samanthou Hessovou a nad Lornem. Chce- Ona vlastně ani neví, co chce. Teď asi hlavně pryč z domu.

Leslie se navleče do svých kozaček a rudé bundy a vyrazí přes zadní dvůr pryč. Pěšina kolem domu by zase potřebovala vymést od sněhu, ale to teď Leslie netrápí.

Cestou prochází kolem uličky, jejiž vchod je přehrazený žluto-černou páskou, která označuje místo činu. Na moment se Leslie zarazí a zadívá se do uličky a hlavně na její konec, kde padající sníh zakryl všechny rudé stopy, které tam nepochybně byly. Ovšem Leslie ani trochu neláká jít dál a podívat se na vše z blízka. Její fantazie je i tak dost bohatá.

Místo zvědavosti Leslie zvolí útěk a pokračuje dál ve směru obchodu. Ovšem nedojde tam, po cestě se opět zastaví.

Za okny bistra Loua Solversona totiž uvidí Lorna, který sedí u stolu s oním nervózním mužem z nemocnice.

Leslie netuší, jak dlouho stála na chodníku a zírala na onoho muže, se kterým včera mluvila, než ten zvedl hlavu a podíval se přímo na ni. Na moment Leslie netušila, jestli chce zrudnout nebo zblednout nebo začít utíkat, ale nakonec se sebrala a vyrazila do bistra. Zastavila se až u stolu, kde sedí Lorne a jeho společník s ovázanou rukou.

„Co chcete?" prskne po ní v pase silnější chlap s černými vlasy a drahými hodinkami na nezraněné ruce útočně, sotva se Leslie zastaví u jejich stolu.

„Můžu s vámi mluvit?" zeptá se Leslie Lorna a druhého muže si snaží nevšímat.

„Je to nutné?" zeptá se Lorne skoro znuděně.

„Ano," odsekne Leslie důrazně.

„Tak tedy dobrá," pokývne Lorne hlavou a pomalu se postaví. „Omluvte mě na chvíli," řekne směrem ke svému společníkovi, než se vydá ven z bistra.

Leslie ho bez zaváhání následuje.

„Samantha Hessová je mrtvá," vyhrkne Leslie skoro s panikou, sotva se Lorne zastaví kus od vchodu do bistra, čímž vyčerpá veškeré zásoby odvahy, se kterou šla do bistra.

„Já vím. Informace se tady šíří docela rychle," pokývne Lorne klidně hlavou.

„A vy – vy – vy jste – byl jste-" Leslie je celá rudá nervozitou a není schopná dokončit větu.

„Byl to útok zvířat, podle všeho vlka. A něco takového přece člověk nezařídí, nebo snad ano?" ptá se Lorne klidným hlasem.

„Ale vy jste říkal – říkal jste-" Leslie opět nedopoví.

„Leslie, Leslie, Leslie," řekne Lorne tiše a stoupne si těsně před panikařící ženu. „Život není jen o pravidlech, Leslie. Musíš se je naučit porušovat, jinak se objeví další Samantha Hessová a pak další. Podívej se, jak se celá třeseš. Včera ses taky třásla. Jako vyděšený zajíc. Musíš se naučit bojovat, Leslie. Zkus být jako vlk. Vlci žijí déle než zajíci. Měla by ses změnit."

„Ale já přece-" začne Leslie chabě a opět nedopoví.

„Ty přece co, Leslie?" pousměje se na ni Lorne. „Přemýšlej, Leslie. Zajíci se nedožívají moc vysokého věku. Vlk oproti tomu," Lorne se na ženu naposledy pousměje a bez dalšího slova a s vážným výrazem se vrátí do bistra.

Leslie ještě chvíli nehybně stojí na místě, než se skoro rozběhne pryč.

Musí nakoupit. Jistě, nakoupit. Bude myslet na nákup a na oběd a večeři, které připraví a zkusí zapomenout na vlky, zajíce i Lornova slova i na celého tohoto muže.

Kéž by to tak šlo.