Pár: HP/SS

Postavy: Harry, Snape, Voldemort, McGonagallová, Poppy; postupem času i další…

Žánr: slash, pocity úzkosti, bolest/komfort, romantika

Varování: nevhodné pro mladší 18ti let. Příběh obsahuje milostný poměr mezi dvěma muži, dále zmínky znásilnění, násilí a dalších naprosto příšerně nechutných věcí.

Upozornění: Příběh je v podstatě založen na kánonu knih 1-7, jen se liší od chvíle, kdy Harry "zemřel". Dále změna v úmrtí některých postav a to hlavně u Snapea, který nebyl napaden Nagini a žije. (Dejme tomu, že Voldemorta ani nenapadlo, že by nebyl pravým vlastníkem hůlky, a tak neměl důvod ho zabíjet... :) )

Poznámka: Omlouvám se, jestli jsou postavy moc mimo charakter. Toto je moje první povídka na téma HP a také první s obsahem slashe – takže u toho taky bacha, kdo ví, co tam všechno zpitvořím :).

Úvod: Poslední bitva je pro Harryho nečekaně zlomová a to ve všech ohledech. Zemřou mu přátelé, je ponížen tím nejhorším způsobem svým největším nepřítelem a jako na potvoru po poražení Voldemorta oslepne - i když jen dočasně. Potřebuje ale důkladnou léčbu. A hádejte, u koho se mu jí dostane? :)

Postavy patří J. K. Rowlingové a já si na ně nevyhrazuji žádná práva a ani z tohoto příběhu netěžím žádné peníze. Pouze si s postavami tak trochu „hraju".

1. kapitola - Není cesty zpět

Někdy už se prostě nedá otočit a podívat se zpátky. Někdy už není žádné cesty zpět. A Harry Potter si toho byl velice dobře vědom. Válka skončí. Teď a tady na tomto místě. Nadobro.

Není totiž žádná možnost, aby ten hajzl mohl přežít, to mu prostě nedovolí! Zaplatí za všechno, co mu udělal. Nezáleželo na tom, že byl už jednou takřka mrtvý, protože to, co udělal jemu tělu, bylo neodpustitelné. Jak si jen připadal strašně špinavý a nechutný! Sám k sobě cítil odpor. Tohle se prostě nemělo nikdy stát. Tahle válka byla už od začátku velká chyba. Nejdříve pro Harryho a teď i pro Temného pána.

Právě v tuto chvíli hleděl Voldemort nadmíru překvapeně na Chlapce-který-už-podruhé-přežil. Bublal jím vztek; měl být přece mrtvý! Není možné, aby se z toho ten kluk vždycky nějak vykroutil a už vůbec ne když se jedná o kletbu smrti!

Začali kolem sebe kroužit, každý jejich krok byl pevný, ale plný rozvahy. Oba vyčkávali, až druhý udělá nějakou chybu, prozatím se tak ale nestalo. Těžce oddechovali, probodávali se navzájem pohledy, ale ani jeden z nich nepromluvil, nebylo to potřeba. Výrazy v jejich tvářích mluvily za vše.

Harry kypěl vzteky a jen těžce se snažil zachovat si chladnou hlavu. V těle ho bolela snad každá kost i sval. Byl zpocený, zakrvácený z mnoha tržných i řezných ran, pohmožděný a všude po celém těle cítil podlitiny a tvořící se modřiny. Pokusil se zhluboka nadechnout a dopřát svému mozku dostatečný přísun čerstvého kyslíku, ale výsledkem byl jen těžce potlačovaný bolestný sten. Jeho žebra se také zcela neobešla bez úhony.

„Už si nepřipadáš jako Vyvolený, Harry?" oslovil ho posměšně Voldemort. „Teď když víš, když cítíš, jak jsem se ti za tvoji smrt odvděčil," zasyčel, „před zraky všech jsem se tě zmocnil, trhal tě zevnitř na kusy! A ty se prostě musíš vrátit z mrtvých, aby ses přesvědčil, že se to opravdu stalo, hm?" rozesmál se ledovým hlasem muž. „Chtěl by sis to zopakovat, Harry? Ty doteky, ta zranění, která jsem ti uštědřil?" provokoval.

„Mlč!" nevydržel to už Harry. Tohle rozhodně poslouchat nehodlal. Nechtěl to slyšet.

„Ale, ale," protáhl Temný pán, „nemáš snad strach, že ne? Protože mně se líbilo, jak jsi tam tak bezvládně ležel a nevědomě se při tom nabízel. A pak ten pohled tvé němé tváře, když jsem tě píchal, byl uchvacu-"

„Buď zticha, Tome! Jsi zrůda a nezasloužíš si nic jiného než smrt!" zařval Harry roztřeseně. Cítil, že pomalu ztrácí sebekontrolu, nezvládne to!

Voldemort se tiše zasmál „Tak zrůda? Zřejmě nejsem jediný; mí věrní Smrtijedi se také vždy rádi pobaví. Jen škoda, že ses zvedl tak brzy, Lucius a možná i Severus by se také bývali rádi zabořili do tvého těsného zadku," uchechtl se, „však na ně ještě přijde řada, až tě znovu zabiju a tentokrát si dám opravdu záležet, aby ses už neprobudil!" zvolal a rozmáchl se bezovou hůlkou.

„Avada kedavra!" zahřměl Harryho hlas spolu s tím jeho.

Voldemortovi se překvapením rozšířily oči. Dva smrtelně zelené paprsky se střetly, propletly se mezi sebou. Oba muži se museli nohama zapřít do země, aby dokázali unést sílu vlastních kouzel.

Harry si v té chvíli připadal trochu jako ve snu. Pomalu si skoro ani neuvědomil, co použil za kletbu a možná že to v tuto chvíli bylo i dobře. Připadal si jako za mlhou, daleko od všeho dění i utrpení, které si tento den prožil. Poslední, co mu přišlo alespoň trochu jasné, bylo, jak Voldemortův paprsek náhle zakolísal a následně se zlomil.

Harryho nečekaně oslepilo ostré světlo a pak už byla jen tma.

Začínal se probouzet a vnímat věci kolem sebe. Ležel se zavřenýma očima v pohodlné posteli, zhluboka dýchal a užíval si příjemného klidu a nic nedělání.

Kde to ale byl? Nepamatoval se, že by se vracel do nebelvírské věže.

Zamračil se a zašmátral rukou vedle sebe na noční stolek, aby našel své brýle.

„Pane Pottere, sláva, že už jste vzhůru!" vykřikl náhle ženský hlas a Harry s sebou leknutím trhnul. Poznal ten hlas, byla to madam Pomfreyová. Takže byl na ošetřovně? Z rozhořčení, že nenahmatal své brýle, konečně otevřel oči.

Zmateně zamrkal. Proč tu byla taková tma? Než se na to ale stačil zeptat, tak si jako mávnutím kouzelného proutku vzpomněl na události předcházející jeho zkolabování. Zvedl se mu žaludek.

„Tady," řekla a vtiskla mu do dlaně malou lahvičku. Harry poplašeně ucukl, div že ji neupustil, ale lékouzelnice si buď kvůli tmě nevšimla anebo to prostě přešla, „vypijte to, uklidní vás to," vysvětlila.

Harry neváhal a obsah lahvičky vypil. Podle hořké chuti poznal, že se jednalo o uklidňující lektvar. „Je konec?" zachraptěl, jakoby nepoužíval hlas pěkně dlouhou dobu, „je po válce? Proto tu nesvítí světla?" zeptal se, aniž by si uvědomil, že není zpět u Dursleyů v Kvikálkově ale v Bradavicích, kde by těžko měli problém s elektřinou i po odehrané bitvě, která zničila velkou část hradu. Nedošlo mu, že zde k osvětlení místnosti stačí pouhé mávnutí hůlky.

„Ano, válka skončila," ujistila ho po chvíli ticha žena, „musím vám ale říct něco nemilého. Vy… po srážce s Vy-víte-kým jste přišel o zrak. Oslepil vás paprsek jeho hůlky, když se zlomil pod vahou vašeho kouzla," řekla tiše.

Harry zalapal po dechu jako ryba na souši. Nejdříve nechápal, ale když mu došel význam jejích slov, byl její zprávou zdrcen. Nebyl schopen nic říct, sklopil hlavu a roztřásl se.

„Uklidněte se, pane Pottere!" zvolala okamžitě madam Pomfreyová, „neříkala jsem přece, že váš zrak nepůjde vyléčit!"

V tu chvíli se cítil, jako by ji měl snad uškrtit. Už tak si připadal dost pod psa a ona ho musela takhle překvapit zprávou, která sice nebyla radostná, ale také ne definitivní.

„Musím zkontrolovat vaše zranění," dodala léčitelka, „dokážete si sundat košili sám nebo chcete pomoci?" otázala se vážně.

„Já sám," vyhrkl okamžitě Harry, který si nepřál, aby se ho dotýkala - aby se ho dotýkal kdokoli. Cítil se tak nečistý, tak strašlivě nechutný. Otřásl se odporem a rozepnul si knoflíčky na svém pyžamu. Teď jen doufal, aby se ho nechtěla dotknout. Naštěstí léčitelce stačil pouhý pohled na jeho stav anebo možná vycítila jeho napětí, a tak pouze odvětila: „řekla bych, že už budete v pořádku. Všechna vnitřní i vnější zranění se vám zacelila a uzdravila. Zbylo vám na těle jen pár jizev, kterých se už bohužel nedá zbavit, protože rány byly moc hluboké."

Nejen na těle, pomyslel si kysele Harry a pevně sevřel rty k sobě, aby se mu z nich nevydral zmučený sten.

„Budete léčit můj zrak?" zeptal se, jakmile si zase dopnul poslední knoflík.

„Váš zrak byl poničen magií a jedině magií se dá zase navrátit. Je ale potřeba mít každý den čerstvý lektvar. Nejen, že je velmi složitý a náročný na čas, takže by bylo potřeba mít u sebe nepřetržitě mistra lektvarů, ale jen také nutné znovu obnovit a rozproudit tok magie ve vašich očích, což je úplně mimo mé schopnosti. Také je tato léčba náročná na čas, může zabrat měsíce," madam Pomfreyová k němu promlouvala tichým, klidným hlasem, „myslím ale, že bude nejlepší, když si o tom promluvíte s ředitelkou, ta už jistě něco vymyslí. V tuto chvíli je ale hrad ještě natolik poničený a musí se udělat tolik oprav, že by bylo snad nejlepší, kdybyste šel do nemocnice svatého Munga. Budete tam mít klid a zajisté se o vás dobře postarají."

Harry pomalu přikývl. „Kdy ji mohu vidět?" zeptal se, ale ihned se zarazil. Tohle nebylo zrovna příhodné slovní spojení.

„Zavolám ji hned, jestli chcete," nabídla se léčitelka a odešla, jakmile mladík znovu lehce pokývl.

Když slyšel, jak se její kroky vzdalují, poposedl si na posteli výš a znovu se natáhl rukou na noční stolek. Brýle ani tentokrát nenašel, ale zavadil prsty o hůlku. Pevně ji stiskl v dlani; skrčil pod sebe nohy a objal si rukama kolena. Cítil se tak prázdný.

Za chvíli už slyšel nové příchozí kroky a poprvé za tu dobu si uvědomil, jaké je ve škole nezvyklé ticho.

Kroky zvolnily a osoba opatrně přistoupila k jeho lůžku. Harry to poznal podle šustění hábitu, který měla osoba na sobě; pohyb se mu zdál být takový nejistý.

„Pane Pottere," promluvila k němu pevným hlasem ředitelka McGonagallová, „jsem moc ráda, že jste se už probral."

„Jak dlouho jsem byl…?"

„Skoro týden," ozval se hlas léčitelky opodál, „musela jsem vás neustále monitorovat, protože nebylo pořádně jasné, co je v nepořádku. Nakonec se ale ukázalo, že jste prostě potřeboval nabrat nové síly," vysvětlila. „Pokud mne nepotřebujete, nebudu vás už rušit. Kdyby se ale cokoliv dělo, okamžitě mi dejte vědět," řekla, „i když už vám nic nehrozí, nechám si vás tu ještě nějakou dobu na pozorování," dodala nakonec a odešla.

Pak klaply dveře ošetřovny a Harry byl s ředitelkou sám. „K-kdo zemřel?" zadrhl se mu trochu hlas.

„Nejdřív byste se měl zotavit, a pak vám snad-"

„Je to tak těžké, říct mi jejich jména! Nebo jsou to úplně všichni!" rozhněval se, nebyl zvědavý na její soucit.

McGonagallová si povzdechla. „Z naší strany Lupin, Tonsková, Fred a Ronald Weasleyovi, slečna Grangerová, pan Longbottom a pár studentů z dalších kolejí. Z té druhé, pokud mluvíme jen o těch významných, to byl Lucius Malfoy a Temný pán."

„Voldemort! Ta svině se jmenovala Voldemort!" rozběsnil se znovu a tentokrát ucítil známé šimrání na své kůži. To pracovala jeho surová magie. Pak si ale uvědomil, jaká všechna jména říkala a srdce mu sevřela ledová pěst. Jeho nejlepší přátelé… zemřeli.

„Jak chcete; jen se ovládejte, Harry," oslovila ho jeho křestním jménem ředitelka a s čistým svědomím přehlédla mladíkův slovník. Přeci jen poté, co mu ten-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit udělal, měl právo mu říkat i horšími výrazy.

„Ta zrůda je mrtvá," použila sama označení, jaké mu za jeho činy bez pochyb příslušelo, „a už se nikdy nevrátí, na to pamatujte," odmlčela se. „Je potřeba, abyste zase začal žít dál, ale nejdřív se musíme postarat o vaše oči…"

„Pošlete mne ke svatému Mungovi?" zeptal se se zájmem Harry. Vůbec se mu jeho nedostatek zraku nezamlouval. Byl si sice namísto vidění vědom jistého zlepšení sluchu, ale i tak se to nedalo srovnávat…

Prostě potřeboval znovu vidět, aby se mohl nejlépe někam zašít a tam pomalu a potichu umřít. Připadal si tak sám! Už tu neměl nikoho, tak proč jen musel přežít? Cožpak nemohl prostě po vykonání povinnosti zemřít jako „hrdina" na bojišti? Proč jen dál musel žít tenhle zpackanej život!

„O té možnosti jsem uvažovala, ale nakonec jsem uznala, že známe někoho, kdo vám dokáže pomoci mnohem lépe a důkladněji než lékouzelníci. Severus by jistě-"

„Ne!" vykřikl, „to snad nemyslíte vážně!"protestoval. To snad nemyslí vážně! Dát ho na starost bývalému smrtijedovi!

„Severus vám dokáže ze všech lidí, co jsou k dispozici, pomoci nejlépe a možná i rychleji než řadoví léčitelé v nemocnici. Může pro vás bez problémů připravit každý den nový lektvar, a pokud vím, tak má zkušenosti i s uvolňováním zamrzlých toků magie v těle. Zkuste mu dát šan-"

„Ne, říkám ne! Nenávidím ho stejně tak jako nenávidí on mě a ke všemu mu ani nevěřím! Nemůžu ho nechat se starat o můj zrak, když se nemůžu ujistit, že mi místo léku nepodává jed!"

„A se svým zrakem byste poznal, že vám ho nepodává?" zeptala se odměřeně žena, odpověď ale nečekala. „Severus nám po bitvě předložil vzpomínky, které ho zcela očistily od všeho, co udělal. Byl dvojitým špionem zcela loajálním Brumbálovi, kterého zabil na jeho přání. Není potřeba mu nedůvěřovat a vy na to jistě, pane Pottere, také sám přijdete. Rozhodně stále trvám na tom, abyste byl předán do péče jemu. Ještě dnes ho kontaktuji."

„Ale-"

„To je mé poslední slovo," řekla pevně ředitelka a bez dalších řečí odešla z ošetřovny.

Harry zalapal po dechu. Co se to jen děje! Připadal si teď jako v pasti. Jak se zdálo, tak neměl na výběr stejně tak jako vždy. Nikdo se nikdy nezajímal o to, co chce, všichni se starali pouze o záležitosti, které jsou pro něj prý nejlepší; a to nebylo fér!

Po tvářích mu stekly dvě slzy prosycené žalem a záští. Chtěl se ještě víc rozčilovat nad nespravedlivým rozhodnutím nové ředitelky školy, když ho náhle zmohla únava a on usnul.

Jakmile znova procitl do světa bdících, měl velmi ale velmi nepříjemný pocit. Někdo tu s ním byl. Neobtěžoval se s otevíráním očních víček a bezděky zvětšil stisk na své hůlce, kterou během spánku podvědomě stále držel v dlani. To ovšem neuniklo pohledu dvou černých očí bývalého špiona.

„Jestli hodláte nadále předstírat snahu o hraní spícího člověka, pane Pottere," promluvil jízlivě, „tak si na to vyberte chvíli, kdy v blízkosti nebudete mít nikoho, kdo může okamžitě říct, že blufujete. Pak bych, zvlášť ve vašem případě, raději počkal, až bych byl o samotě," protáhl Harryho bývalý profesor lektvarů ledovým tónem.

Mladík s sebou trhl a okamžitě namířil hůlku směrem, kterým si myslel, že muž je. Stál ale z druhé strany postele, než ženy předtím, takže si málem vykroutil zápěstí, a také se podle jeho hlasu zdál být nepříjemně blízko. Musel u jeho postele sedět na židli, uvědomil si chlapec a zamračil se.

„Nehrál jsem, že spím," řekl trochu váhavě. Věděl, že neříká zas tak úplně pravdu a fakt, že nemůže vidět muži do tváře, ho trochu znejistěl, „jen si myslím, že v mém případě je tak trochu zbytečné otevírat oči."

„Sebelítost, pane Pottere?" ucedil posměšně mezi zuby muž. „Být vámi, tak tu hůlku raději odložím nebo si své oči ještě vypíchnete," odmlčel se a podle tónu, kterým řekl poslední slovo, se zdálo, jakoby nad něčím uvažoval, „což by vlastně nebyla zas taková škoda, alespoň bych od vás měl koneč-"

„Jenže JÁ nejsem VY!" nechal se vyprovokovat Harry a prudce se na něj rozkřikl, profesor neprofesor. Hůlku ani za mák nesklonil. „Proč jste sem vůbec přišel!" vyhrkl.

„Neřvěte na mě, Pottere!" rozčílil se Snape, „požádala mě o to ředitelka vaší koleje a-"

„Řekl jsem jí, že nechci, abyste mě vy léčil!" vykřikl mladík a ruka, ve které stále třímal hůlku a mířil s ní někam směrem k bývalému smrtijedovi, se začala lehce třást.

„Myslíte si, že mě to nějak těší?" zavrčel lektvarista, „bohužel k mému neštěstí vás mám přepravit k sobě a postarat se o vás," prskal dál, „věci už máte u mě. Převlékat se nemusíte, madam Pomfreyová nařídila, že máte ještě raději pár dní ležet," řekl muž a Harry mohl uslyšet tiché zavrzání židle, jak se postavil.

„Vstaňte, musíme se přemístit," zamručel ostře muž, ale nechňapl po něm, jak si Harry myslel, že by mohl udělat, ale vyčkával, až se kluk zvedne sám.

Harry chtěl protestovat, ale někde v hloubi duše věděl, že mu stejně nebude vyhověno. Snape ho zřejmě dostal na příkaz a jestli to, co o něm McGonagallová říkala, byla pravda, tak si lektvarista určitě nechtěl stěžovat svoji už tak vratkou situaci – a to i když měl vše podložené důkazy ze vzpomínek.

On té pohádce ale zdaleka nevěřil. Věděl, že není nevinný - vždyť i vzpomínky se daly snadno pozměnit! Zatnul zuby, přehodil nohy přes okraj lůžka a pokusil se vstát. Podařilo se, ale měl pocit, jakoby měl nohy z gumy. Okamžitě mu tělem projela ostrá bolest. Obličej se mu stáhl do bolestné grimasy, dostal závrať a podlomila se mu kolena.

Dřív než ale stačil upadnout na zem, ucítil kolem svého zápěstí a pasu dvě silné paže, které ho podepřely. Vytřeštil slepé oči a vyděšeně vykřikl. Chtěl se muži vytrhnout, ale to už ucítil známé trhnutí a on věděl, že se přemístili.

Motala se mu hlava, ale i tak znovu trhnul dozadu. Ruce ho konečně pustily a on prudce dopadl na zadek na zem. Samotný pád nebolel - rukou nahmatal, že pod ním byla nějaká kožešina; jediné, co dávalo o sobě vědět, byla ostrá bolest tam dole. Začal po zemi couvat do zadu, jednu ruku s hůlkou namířenou před sebe a hlavou neustále trhal ze strany na stranu, jakoby snad mohl něco zahlédnout, nějaký stín nebo pohyb. Cítil, že se třese po celém těle a zastavil se teprve, když narazil zády o zeď a snažil se uklidnit.

Zaposlouchal se. Uvědomil si, že jediné, co mu teď může pomoci je sluch. Nic ale neslyšel; žádné kroky ani dech nepřítele.

„Pottere," začal Snape a zamračeně pozoroval, jak s sebou chlapec při zvuku jeho hlasu trhl a obrátil hůlku skoro správným směrem, „nemám v úmyslu…" pokračoval a znechuceně si nad tou myšlenkou v duchu odplivl, „… vám jakkoli ublížit." I když se mu to nezamlouvalo, tak věděl, jak je nutné, aby teď byl k chlapci upřímný, protože ten určitě potřeboval vědět na čem je. Zemřeli mu všichni přátelé, Voldemort ho nechutně ošoustal před zraky všech smrtijedů a nakonec přišel o zrak; jak jen se teď musel cítit v jeho přítomnosti? Jistě ho nenáviděl stejně jako roky předtím, ne-li víc; nevěřil mu a měl z něj takový strach, až se třásl po celém těle.

Bál se, že by mu mohl udělat stejnou věc jako Temný pán? Severus si byl jistý, že ano. Také si ale byl naprosto jistý tím, že i když se mu muži líbí, tak by něco takového chlapci před sebou, ať už ho nenáviděl sebevíc, nemohl nikdy udělat.

Stejně tak si byl vědom faktu, že bude nutné, aby mu Potter začal aspoň trochu věřit. Mohlo by se totiž jinak stát, že mu nebude schopen jeho zrak vyléčit; k obnovení magických toků byla nutná spolupráce.

„Teď se k vám přiblížím," oznámil mu Snape, když mladík na jeho slova nic neřekl. „Očekávám, že mne neproklejete," řekl klidným hlasem a pomalu přistoupil blíž k němu. „Dejte pryč tu hůlku a natáhněte ruku, dám vám uklidňující lektvar."

Chvíli nad mladíkem jen tak stál a ještě stále v bezpečné vzdálenosti ho pozoroval. Harrymu během chvíle přešlo přes obličej několik různých emocí, které lektvarista identifikoval jako hrůzu, překvapení, pak přišlo na řadu lehké zaváhání a pochyby. Právě v tu chvíli sklonil chlapec hůlku k zemi a opatrně natáhl druhou ruku před sebe, přičemž se stále třásl.

Snape si ho ještě okamžik měřil pohledem a nakonec k němu přiklekl. Nepospíchal, nechtěl ho znovu vyděsit. „Teď vám dám ampulku do dlaně. Je otevřená, tak se nelekněte, abyste ji nevylil," upozornil ho a dal mu do dlaně lahvičku; dával si přitom zvlášť pozor, aby se chlapce přímo nedotkl.

Pozoroval, jak chlapec zaváhal, jestli má obsah lahvičky vypít. „Kdybych vás chtěl zabít anebo mučit, Pottere, udělal bych to hůlkou a nebral bych si vás přitom k sobě domů, kde bych pak vaši mrtvolu těžko vysvětlil," procedil skrz zuby. Chlapci to jak se zdá stačilo a vypil lektvar, jehož účinek se dostavil okamžitě, protože bylo vidět, jak se konečně přestal třást.

„Dokážete vstát?" optal se ho Snape, „vím, že nechcete, abych se vás dotýkal, ale nějak se do postele dostat musíte."

Harry teď zhluboka dýchal. Snape ho právě neotrávil, což viděl jako malé pozitivum, ale stejně by byl raději někde jinde. Uvědomoval si, že k němu muž musel přikleknout a v hlavě se tomu ušklíbl. Klečícího Snapea si představit nedokázal, pro někoho jako je on to jistě muselo být nepatřičné.

Po poslední otázce, kterou mu muž položil, překvapeně zamrkal. Jeho hlas v tu chvíli nezněl vůbec hrubě, skoro to vyznělo, jakoby o něj měl starost. Hned nad tím ale zakroutil hlavou. Ne, něco takového se mu muselo prostě jenom zdát.

„Neměl byste posilňující lektvar?" zeptal se po chvíli, „myslím, že po něm bych snad mohl-" zarazil se, a pak nakonec ještě dodal: „a něco proti bolesti."

„Něco vás bolí?" zamračil se na něj Snape, což ale Harry nemohl vidět. Původně myslel, že jeho vrávorání byl pouhý následek toho, jak dlouho nestál na nohou a on se přitom zřejmě ještě zcela nezotavil! Chtěl na toho tupce začít křičet, proč to neřekl rovnou. Pak si ale uvědomil, že chlapec neví anebo si aspoň není jistý jestli Snape ví, co se mu stalo a těžko by o tom sám chtěl začít mluvit. Nehledě na to, že Severus byl nucen celému aktu přihlížet.

Když chlapec pokýval mírně hlavou a zrudl ve tváři, potvrdily se mu tak jeho vlastní úvahy. Neverbálním acciem si přivolal potřebné lektvary a předal mu je.

Jakmile je Harry vypil, otřásl se nad tím, jak příšerně chutnaly. Posunul se kousek od Snapea, aby měl víc místa a s pomocí stěny za ním se pokusil vstát.

„Dávejte pozor, máte nad sebou poli-" snažil se Snape rychle upozornit na překážku nad jeho hlavou, ale zbytečně. Harry se jeho zvučného hlasu lekl, vyskočil na nohy rychleji, než měl v plánu a uhodil se hlavou přímo do již skoro zmíněné police. Vydal bolestný sten.

„Pottere!" zavrčel Snape, když z ní vypadlo několik knih na zem. Mladík se přikrčil a zacouval pár kroky podél stěny až do rohu místnosti, oči měl přitom široce otevřené. Muž si okamžitě uvědomil svoji chybu a málem sám sebe praštil do čela, jaký byl hlupák.

„O-omlouvám se, pane profesore," vyhrkl mladík a zvedl k němu tvář, která směřovala… no prostě někam úplně jinam, než kde daný muž stál.

Snape si v té chvíli připadal jako největší násilník všech dob. Vždyť ten chlapec vypadal, jakoby od něj každou chvílí očekával ránu! Bublal jím vztek, ale rozhodl se ho nedat najevo.

„To nic, měl jsem vás upozornit dřív," řekl a při dalším pohledu na Harryho si neblaze uvědomil, že jeden uklidňující lektvar zdaleka nestačil. Povzdechl si. „Chyťte se mě, dovedu vás do vašeho pokoje," nařídil mu a natáhl před něj svoji paži.

Harrymu se zadrhl vzduch v plicích. Podle šustění látky pochopil, že muž čeká, až se ho sám chytne. Trochu s rozpolcenými pocity natáhl ruku a okamžitě zavadil o tu Snapeovu. Ucukl. Zhluboka se nadechl a zkusil to znovu, tentokrát se už ale nabízené paže nepustil.

Když ho Snape provedl přes pokoj, ve kterém byli, zastavili se a Harry uslyšel, jak volnou rukou otevírá dveře. Vstoupil s ním dovnitř, neustále se přesvědčujíc, že mužovo rámě moc netiskne, ale také že se ho nepouští. Měl totiž nepříjemný pocit, že kdyby se ho teď pustil, muž by ho prostě nechal někde stát.

Věděl, že musel Snapea naštvat, a protože to neměl v úmyslu, bylo mu to tak trochu i líto. Na druhou stranu se ale bál. Bál se, že ho muž uhodí za jeho nešikovnost stejně, jako to dělal jeho strýc Vernon, když býval v Kvikálkově na prázdninách. Tak trochu ho překvapilo, když se rána nedostavila a musel si přiznat, že za to byl rád. Nevěděl, jestli by to v tu chvíli unesl a to i když se jednalo o jeho nenáviděného profesora.

„Napravo od vás je postel," uvědomil ho Snape pro něj nezvykle mírným a bezvýrazným hlasem. Harry si uvědomil, že se kvůli němu musel opravdu přemáhat a nevěděl, jestli z jeho ohleduplnosti má mít radost anebo ještě větší strach.

„Lehněte si," přikázal mu, „já vám mezitím přinesu další lektvary na uklidnění a klidný spánek," oznámil a odkráčel do své soukromé laboratoře hned, jak se ho Harry pustil.

Ten stačil jen nahmatat svou postel a lehnout si do ní, než se muž zase vrátil.

„Tady máte lektvary," slyšel profesorův hlas a natáhl se pro ně. Překvapeně sebou trhl, když prsty zavadil o Snapeovu ruku, ale neucukl úplně a lahvičky si převzal. Tentokrát už bez zaváhání do sebe hodil jejich obsah a po chvíli upadl do sladkého nevědomí.