„...a o osudu Eluréda a Elurína nevypráví žádný příběh."
Quenta Silmarillion
Děti Doriathu
Zapomenutá historie Diorova dědice
Prolog
Bylo to v polovičce zimy, krátce po Dlouhé noci, když Fregga přivezl z lesa na saních kromě chroští bezvládné dítě.
Gwereth, stará bylinkářka, pro niž nakvap doběhla Freggova žena, smutně vrtěla hlavou.
„Kdes ho našel?"
„Ve Vlčí rokli. Pod srázem..."
„Budu se divit, jestli vydrží do rána," řekla stará na rovinu. „Kdyby byl jenom promrzlý... Podívej," přejela prsty po obnaženém tělíčku pokrytém modřinami. „Šest žeber zlámaných. Přeražená ruka. A tohle..." Odhrábla chlapci ze skráně pramen černých vlasů a ukázala se ošklivá rána nad uchem, z něhož dosud vytékal slaboučký pramínek krve. „Prasklá lebka, bojím se - jestli krvácí dovnitř, nic nezmůžeme. Nemá téměř žádnou šanci, taková rána by zabila i dospělého mužského."
„Tak mu nepomůžeš?" zeptal se Fregga ledovým tónem, až se zdálo, že bude následovat připomínka jeho svobody a jejího rabství.
„To jsem řekla?"
Vesnického staršinu, jenž přišel se svou nevolnicí buď ze zvědavosti, nebo z vrozené touhy řídit všechno, co se ve vsi děje, zaujalo něco jiného. Odstrčil Gwereth, ukázal na ležícího a pronesl tvrdě:
„O čem se to bavíme? O jeho záchraně? Jste slepí? Vždyť je to lesní démon! Zabít jsi ho měl, Freggo, zabít, než nás uřkne, ne ho vozit do vesnice..."
Hospodář se sklonil, aby viděl, k čemu směřuje staršinův natažený prst. Ano, ušní lalůček, pokrytý vrstvou sedlé krve, byl opravdu neobvyklého tvaru... neobvyklého mezi lidmi. Kořenářka a Laereth, Freggova žena, se jako jedna postavily mezi lavici a oba mužské.
„Jaký démon?" křikla mladší z nich. „Já vidím děcko, nemocné, zraněné, vyčerpané, docela promrzlé, žádného démona."
Gwereth rázně přikývla. „Chlapec nevypadá jako elf... skoro vůbec. Je to všechno nesmysl. Zdá se mi... je z edain, je náš..."
„Váš, chceš říct, nevolnice," zavrčel staršina, „z beorovců... Uprchlý otrok, jako jsi ty."
Stará žena neodpověděla, otočila se zády a pustila se do práce. Fregga zůstal zticha, bylo mu jasné, že nedokáže říci nic, co by staršinu umlčelo. Leda by se zase dočkal slov o tom, že si je sám vinen svou bezdětností, neměl si brát haladinku, rabyni vzývající nepravé bohy, ale dívku z vlastního národa, plodnou a schopnou rodit zdravá děcka, ne taková, která se ani roku nedožívají. Pak by neměl choutky brát si pod svou střechu cizí...
„Jak myslíš, jak myslíš," vyrazil konečně staršina po dlouhém, hustém tichu, jež rušilo jenom šustění obvazů a chlapcův sípavý dech. „On ten tvůj démon stejně umře, je to jedno... Dělej si, co chceš." A kvapným krokem opustil chalupu. Trojice zůstala sama.
„Nemohl jsem ho tam nechat," ozval se hospodář, jako by něco vysvětloval, „když ještě dýchal... I kdyby měl umřít, tak ať..."
Zmlkl. Před ženskými se přece ospravedlňovat nemusel, i kdyby to děcko nakrásně bylo elf. Laereth byla přece z haladinců, Gwereth horalka z Dorthonionu, obě ze Tří rodů, které k nim vždycky měly blízko... A sobě nic odůvodňovat nemusí. Udělal, co udělal... A ještě jedno zbývalo.
„Musím znovu ven," řekl své ženě, „zpátky do rokle. Pro toho druhého, vykopat hrob."
Laereth tázavě vzhlédla.
„Museli se zřítit ze západního srázu. Stezka je zmrzlá, žádný div. Zvlášť jestli šli potmě. Tenhle byl živ, tak jsem ho přivezl, jak rychle to šlo. A mrtvého taky nechci nechat zvířatům."
„Dospělý?" zeptala se žena. „Otec? Co je to napadlo putovat krajem v takovémhle počasí?"
„Otec? Ne, Laereth. Bratr, dvojče, spíš než co jiného. Museli přijít od západu, nejspíš v noci, sami dva. Možná nám to chlapec vysvětlí, jestli se probere."
Ženské mlčely. Jaká zlá sudba vedla dvě opuštěná děcka, ne starší než šest let, krajem zasypaným sněhem, cestičkami pokrytými vrstvou ledu? A odkud? Západ, myslela si Gwereth, zatímco chlapce balila do přikrývek. Jestli byli opravdu z beorovců, odkud se sem mohli dostat? Dorthonion? Tam už se prohánějí jen skřeti a Východňani, a i kdyby ne, hory jsou v tomhle ročním období docela neschůdné. Z Brethilu přes Nan-Dungortheb by sám neprošel ani dospělý. Nějaká osada v okolí? Na uprchlého nevolníka hoch přece nevypadá, jeho šaty pamatují lepší časy... a jsou evidentně elfské, sindarské práce.
Doriath, napadlo ji. Nahlas neřekla nic. Kdyby tu myšlenku vyslovila, znamenalo by to, že zavrhuje svůj vlastní rozum a přiznává platnost staršinovým řečem o lesním démonovi.
Možná nám to vysvětlí, zopakovala si v duchu Freggova slova. Ale spíš ne, dodala sama k sobě. Spíš se to nikdy nedozvíme...
