Sherlock pevněji sevře rty a zády se přitiskne k cihlové zdi. Už to udělal zas. Už zase dedukoval a rozčílil tím ostatní. Už zase nedokázal držet jazyk za zuby a teď za to zaplatí. Davidsonova banda ho zahnala za přístřešek na kola, kam už učitelé nevidí a teď mu dají nakládačku. Za skoro dva roky, co nastoupil na tuhle školu, se mu to stává tak třikrát do týdne, ale stejně si nedá pokoj. Stejně jim znovu řekne, co vypozoroval. Stejně je znovu provokuje.
„Koledoval sis o to, Holmesi. Dostaneš výprask." zamračí se Davidson vztekle a napřáhne pravačku.
První rána pěstí míří na břicho a donutí Sherlocka se s bolestivým vyjeknutím předklonit. Druhá zasáhne tvář a čelist a hodí se Sherlockem proti zdi, takže schytá další úder o cihly. Napůl omráčený se sesune k zemi, ale to Davidsona nezastaví. Tentokrát to Sherlock přehnal, když před všemi prohlásil, že je Davidson zamilovaný do jejich tělocvikáře. A proto bude platit.
Davidsonova bota ho zasáhne do stehna. Sherlock se instinktivně schoulí do klubíčka a pažemi si chrání hlavu před dalšími kopanci. Přijdou celkem čtyři, než se kolem nich strhne povyk a útoky ustanou. Sherlock předpokládá, že se objevil některý z učitelů, ale to pro něj není důvod, aby se hýbal. Na to ho všechno příliš bolí.
„Hej, seš v pořádku?" ozve se nad ním ustaraný a naprosto neznámý hlas.
Sherlock otevře oči a překvapeně se podívá před sebe.
Dřepí nad ním nějaký blonďatý kluk v jeho věku, oblečený do ošoupaných riflí a červeného svetru. Kdyby byl od nich ze školy, nosil by jejich uniformu – tmavě zelený oblek a rudou kravatou. Kdyby z jejich školy nebyl, nedostal by se na pozemky. Takže nováček a bezdůvodně brání ostatní.
Sherlock se opatrně zvedne a chce se postavit, ale zarazí se, když ho kluk chytne za paži.
„Nechceš raději sedět? Můžeš mít otřes mozku nebo tak něco." řekne kluk ustaraně.
Sherlock nic neřekne, ale sedne si a opře se zády o stěnu za sebou.
Kluk se postaví a začne se prohrabávat svými kapsami, dokud nenajde poloprázdný balíček papírových kapesníků. Zase si dřepne a podá jeden kapesník Sherlockovi.
Holmes se jen nechápavě zamračí.
„Teče ti krev." ukáže mu kluk na pusu.
Sherlock se zamračí o trochu víc a přejede si hřbetem ruky po dolním rtu. Na ruce mu zůstane jasně rudá šmouha; praskl mu ret. To bude doma těžko vysvětlovat.
Kluk mu znova podá kapesník a tentokrát si ho Sherlock vezme.
„Mám zavolat nějakého učitele?" zeptá se kluk.
Sherlock se na něj znovu podívá. Dává mu na výběr, jestli to chce hlásit. Že by ho taky šikanovali?
„Ne." zavrtí Sherlock odmítavě hlavou.
„Takže umíš mluvit." pousměje se kluk a sedne si před Sherlockem do tureckého sedu. „Já jsem John Watson."
Konečně si Sherlock vzpomene. Nový student v jeho třídě, celá rodina se přistěhovala kvůli práci.
„Sherlock Holmes." představí se Sherlock.
I naprostému nováčkovi, jako je John Watson, je jeho jméno povědomé. Očividně ho už varovali, ať se k němu moc nepřibližuje.
„Co ti o mně řekli?" zeptá se Sherlock. Přeloží zakrvácený kapesník a znovu si otře ret.
„Že jsi podivín a samotář." pokrčí John rameny.
Sherlock mu věnuje tak upřený pohled, že John zrudne a uhne pohledem. Pravda je, že o Sherlocku Holmesovi mluvili jako o psychopatovi a pošukovi, ale Johnovi přijde úplně normální. A navíc už se dávno naučil, že to, co tvrdí školní šeptanda, je většinou neuvěřitelně zveličené.
„Tebe nešikanovali, tak koho?" zeptá se Sherlock.
„Sestru. Ale jak to víš?" zvedne John udiveně hlavu.
„Nevím to. Pozoruju." ohradí se Sherlock.
„Říkali, že to umíš. Že se na člověka jenom koukneš a víš o něm všechno." řekne John trochu zvědavě. „Teda odpozoruješ všechno." opraví se hned.
„Chceš, abych ti to předvedl, co?" zamračí se Sherlock. Smuchlá zrudlý kapesník v dlani a hodí ho stranou.
„J-já- no." zakoktá se John a celý zrudne. „Nechci tě- totiž- já- nejsi cvičená opice." mumle John nejistě.
„V pořádku." zarazí ho Sherlock. Zdedukuje Johna Watsona, naštve ho tím a zbaví se ho dřív, než začne být otravný.
„Ptal ses mě, jestli to chci hlásit, takže ses už se šikanou setkal, ale bránil jsi mě, takže jsi nebyl obět, ale ani útočník. Museli šikanovat někoho, koho znáš. Sám jsi řekl, že ten někdo je tvoje sestra. Možná ji i mlátili, když víš o otřesu mozku, ale to nebývá běžné, když je oběť holka. Nabízí se možnost, že někdo z rodiny dělá ve zdravotnictví, nejspíš v nemocnici. Moc peněz nemáte. Prý jste se stěhovali kvůli práci, ale muselo to být z nutnosti práce, ne jen z důvodu lepší pozice. Ty boty už nosil někdo před tebou, svetr je domácí práce a rifle toho mají dost za sebou. A navíc nemáš uniformu, což je na škole podmínka, pokud nejsi ze sociálně slabší rodiny." Sherlock zmlkne a znovu si rukou přejede po bradě; během řeči se mu opět rozkrvácel poraněný ret.
John na Sherlocka hledí s pusou i očima dokořán, ve tváři šokovaný výraz.
„Páni, to bylo dost- ohromující." řekne John nakonec a zavře pusu.
„To myslíš vážně?" zamračí se Sherlock. Ten kluk mu nenadává a dívá se na něj skoro- obdivně.
„Jo. Bylo to úžasný." rozzáří se John. „U nás na škole byl jeden kuk, jmenoval se Richie, ten tohle taky uměl, ale ty seš mnohem, mnohem lepší."
Tentokrát je to Sherlock, kdo zrudne a uhne pohledem.
„Takže jsem měl pravdu?" zeptá se Sherlock, ale spíš proto, aby něco řekl a nebylo ticho.
„Jo." přikývne John. „Ségru šikanovali, protože je lesbička, ale nemlátili ji. Tenisky mám po ní. Máma je zdravotní sestra a udělala mi tenhle svetr. Dala mi ho k Vánocům." zatahá John za červenou vlněnou látku.
Od školy k nim dolehne zvonění. Oba chlapci se překvapeně ohlédnou; během řeči málem zapomněli, že jsou ve škole.
„Chceš na ošetřovnu?" zeptá se John, když se oba postaví a podá Sherlockovi balíček s kapesníky.
„Koupelna bude stačit." řekne Sherlock klidně a trochu se pousměje.
John mu úsměv vrátí a po Sherlockově boku vyrazí do školy.