Tajemný
Carlisle se měkce, zasněně usmíval na muže ve své náruči a sotva mohl uvěřit tomu, jaké má štěstí.
Otec Carlo tvrdě spal, na rtech spokojený úsměv. Jednu dlaň měl přitisknutou na prsa, zatímco druhá volně spočívala na Carlisleově paži. Jeho tělo bylo uvolněné, klidně a důvěřivě se o něj opíralo, aniž by mu vadilo, že muž za ním je tvrdý a studený jako socha.
Jen navenek. Ve skutečnosti nikdy nepoznal nikoho, kdo by byl vřelejší.
xXx
„Kdo jsi, Cizinče?" Slova pronesená hlasem, který hladil, v přítmí kostela.
„Lékař od Svaté Terezie. Jmenuji se Carlisle."
Mladý kněz se usmál. V jeho zelených očích se odrážel vesmír.
xXx
Pohladil spícího muže po tváři a bezděky se usmál. Ano, stejně jako každá jiná jeho vzpomínka byla i ta na jejich první setkání křišťálově jasná. Jedna z nejkrásnějších, jaké měl.
Dokonale si pamatoval, jak se tehdy cítil. Vzpomínal si na ten pocit, že mu srdce snad musí začít znovu bít, na ohromení, když zjistil, že někdo tak mladý – Carlo byl čerstvě vysvěcený, nebylo mu víc než dvaadvacet, když na něj narazil v tom osamělém kostele na okraji malého italského městečka – by mu mohl rozumět. Toužil o něm vědět všechno, toužil si s ním povídat celé hodiny, najednou naprosto zmizel jeho věčný pocit zatracení, jediné, co ho zajímalo, byl onen skoro ještě chlapec.
A Carlo se jeho společnosti nebránil. Povídal si s ním, ochotný si ho vyslechnout, díval se na něj těma velkýma zelenýma očima plnýma upřímného zájmu a téměř dětské nevinnosti.
Carlisle měl poprvé v životě pocit, že není sám.
xXx
„Nejsem odsud. Pocházím z Anglie."
„Mluvíš krásně italsky, Tajemný." Další pousmání.
„Děkuji, otče."
xXx
Nikdy za celou tu dobu, co se Carlisle pobudil jako upír, mu nebylo tak dobře. S tím mladým mužem, který mu z nějakého nepochopitelného důvodu rozuměl, se konečně zase cítil celý. Kompletní.
Ty zelené oči byly příliš citlivé a krásné na to, aby jim odolal.
Carlo, ten mladíček v kněžském rouchu se mu začal dobývat přímo do srdce.
A Carlisle se přistihl u toho, že mu pomalu, po částech, vypráví svůj příběh.
xXx
„Můj otec byl duchovní. Zemřel před mnoha lety."
„To mě mrzí." Soucit se starou bolestí. Prsty dotýkající se konejšivě jeho paže.
„Téměř si už na něj nepamatuju." Pokrčil rameny.
„Cesty boží jsou nevyzpytatelné."
Jejich tiché kroky se rozléhaly prázdným náměstím. Černá sutana kněze se vzdouvala ve větru.
Přikývl. „Ano, otče."
Laskavý pohled zelených očí. „Jmenuji se Carlo."
xXx
Nejdříve ho ten jejich zvláštní vztah děsil.
On byl přece zvíře, ačkoli zcivilizovaný, byl stále příliš nebezpečný, aby navazoval styky – jakéhokoli druhu – s lidmi. To, čím byl, mu vzalo právo na štěstí, neměl nárok udržovat dlouhodobé kontakty, nebylo to správné. Nesměl se upínat na lidi, nesměl si nikoho z nich oblíbit, scházet se s ním a znovu a znovu ho tak vystavovat riziku, že se neovládne a způsobí něco strašného.
Chtěl odejít. Aby ho ochránil sám před sebou. Ano, skutečně chtěl odejít. Ale nedokázal se od něj odpoutat.
V ten chladný podvečer, kdy se vydal za Carlem, aby mu oznámil, že odjíždí do Londýna, zjistil, že mu na něm záleží. Že mu na něm záleží natolik, že už ho nedokáže opustit.
A tak zůstal.
xXx
„Správně bych se měl starat já o tebe," prohlásil kněz přesvědčeně.
Carlisle na něj zmateně zíral, zlaté oči nechápající.
„Jsem starší!" vysvětloval horlivě.
Carlisle se rozesmál.
xXx
Vyčítal si to. Odsuzoval sám sebe za svou slabost, za to, že se zamiloval do křehkého, bezbranného člověka, že se zamiloval do kněze a svedl ho tak z jeho cesty, že se zamiloval do muže, kterému každou vteřinu, co spolu trávili, hrozila smrt. Nebo něco ještě horšího.
Ale všechno to bledlo v noci, když ho potmě objímal a mlčky pozoroval jeho spící tvář. V těch chvílích viděl, jaké měl neskutečné štěstí. Protože Carlo – jakkoli se mu to zdálo nemožné – Carlo mu oplácel jeho lásku. Carlo mu ji vracel beze zbytku, Carlo ho taky miloval. Jeho! Dával mu něco, v co už ani nedoufal.
A on ho nechtěl ztratit. Chtěl s ním zůstat navěky.
xXx
Stál uprostřed velké lesní mýtiny. Sluneční paprsky dopadaly na jeho tělo a odrážely se od jeho kůže v třpytivých záblescích.
„Carlo…" Tichý, nejistý hlas. Naděje. Odevzdání.
Zelené oči rozšířené ohromením.
„Ježíš proměnil vodu ve víno," zašeptal Carlo. Přišel blíže a prsty přejel po Carlisleově paži, aby se přesvědčil, že je jeho kůže stejně hladká jako předtím.
„Jsi anděl, Nádherný," pronesl s důvěrou. „Jsi můj anděl."
xXx
Nikdy mu své tajemství nesvěřil. Nikdy neopravil jeho chybu, nevyvrátil mu jeho omyl. Nechal ho myslet si, že je anděl, udělal by cokoli, pokud to mělo znamenat, že s ním Carlo zůstane.
A Carlo ho bral takového, jaký byl. Nikdy se ho neptal, proč nestárne. Neptal se, proč nikdy nejí a nepije. Se zvláštním porozuměním se díval, jak Carlisleovy oči mění bravu a jak občas v noci odchází a vrací se až ráno. Nikdy nežádal vysvětlení, aby zjistil, proč je jeho kůže studená a srdce mrtvé.
Byli spolu šťastní. Carlisle toho křehkého člověka miloval a Carlo by udělal cokoli pro svého anděla.
Jednoho dne ale Carlo… odešel. Opustil svého druha a Carlisleovi po něm zbyly jen tisíce a tisíce vzpomínek, zlomené srdce a velký šedivý náhrobní kámen se jménem jeho milovaného.
Zničilo ho to. Poté, co poznal ráj, byl sražen po hlavě přímo do pekla. Do ledového údolí stínů, kde nebyl nikdo, komu by na něm záleželo.
Najednou byl zase sám.
Nemohl tušit, že jednou, za mnoho a mnoho let pozná někoho, kdo mu zase vrátí chuť žít. Mladíčka. Mladíčka s bronzovými vlasy a čistým srdcem. Mladíčka se zářivě zelenýma očima, ve kterých se bude odrážet vesmír.
Mladíčka se stejnýma očima, jako měl Carlo.