Místnost se začala plnit jednotlivými studenty. Z minuty na minutu bylo ve Velké síni hned o několik desítek lidí navíc a jedním ze zde přítomných byl i samotný Zlatý chlapec, Harry Potter, který se rozhodl dokončit poslední ročník tady, na škole Čar a Kouzel v Bradavicích. Nebýt severní polorozpadlé části hradu, nejspíš by to tu vypadalo stejně jako vždy jindy, teď ale celý Sever tohoto místa upozorňoval na to, že přímo tady byla válka. Přímo tady zemřelo několik naprosto nevinných lidí… Lidí, co měli rodiče, děti a svou lásku. Nic z toho jim ale nepomohlo a oni hrdinsky padli na bitevním poli. Podobných myšlenek měl Harry Potter ve své hlavě čím dál tím víc. Denní Věštec alespoň jednou týdně vydal nějakou novinku ohledně něho, nejlépe dokonce na titulní stranu a on už toho měl plné zuby. Cožpak všechny zajímalo jen to, kdo nakonec porazil Pána Zla? Nebylo důležité to, že už je nebezpečí zažehnáno, že mohou všichni začít vést poklidný nový život a už se nemusí strachovat, že přijdou o své nejbližší? Ne, tohle se skoro absolutně neřešilo, povzdechl si, zatímco pročítal noviny u nebelvírského stolu.

„Sleduj ji," bouchl do něj ramenem jeho nejlepší kamarád Ron a bradou poukázal na světlovlasou krásku v elegantním tmavě šedém hábitu, co se promenádovala kolem jejich stolu a mířila si to přímo ke svému učitelskému místu. „Kdo to je?" Zeptal se Harry a přejel pohledem neznámou ženu od hlavy až k patě.
„Světlana Malicherná," odpověděl mu Ronald a dodal, že je to nová profesorka jasnovidectví. Bylo zde mnoho nových tváří, které nikdo nedokázal nikam zařadit. Ne jen, že sem přestoupilo několik jiných žáků, ale zároveň se zde objevilo mnoho nových kantorů, co nastoupili na místa těch, jež padli anebo jen odstoupili za účelem získat nový, lepší život.

„A ta vedle ní?" Vedle Světlany seděla rázně vypadající starší, ale přesto pořád krásná, žena. „Vasilisa Žabotinskij, je to Ruska a učí lektvary a nejspíš i obranu proti černé magii," ozvala se Hermiona sedící naproti nim. „Je původem ze Zmijozelu a prý… Prý se kdysi málem odevzdala Voldemortovi a zařadila se tak mezi smrtijedy," pošeptala v okamžiku, kdy se k nim naklonila o něco blíž. Harry nad tím jen mávl rukou. Musela být pečlivě prověřena, jestli tomu tak skutečně bylo. Ale teď je tady a on dokázal odpouštět, proto necítil žádnou potřebu se tím nadále zabývat.

„Neville! Tak co, pozval si ji?!" Vrhl se k nově příchozímu zrzavý chlapec a při zkoumání jeho vítězoslavného úsměvu ho poplácal kamarádsky po rameni. „Jsi borec! Ale ne, vážně, dost dobrý, Hannah je kočka," usmál se na něj Ronald a Hermiona s Harrym si vyměnili otrávené, ale zároveň usměvavé pohledy. Hannah Abottová byla posledních pár dnů totiž hlavním tématem jejich stolu. Nebo tedy alespoň místa, kde seděl Neville. Ron mu proto přesně pověděl, co má dělat a jak ji vytáhnout ven do Prasinek. Hermiona na chvíli nasadila lehce pochybný pohled, jelikož ani nedoufala, že by mohl na Ronův plán fungovat. Tehdy se jí Harry zeptal: „Na tohle sbalil i tebe?" A ona si zoufale povzdechla.

„Všechno dopadlo úplně podle plánu, je skvělá a byla skvělá!" Zasnil se jejich nebelvírský kamarád, zatímco usedal ke stolu na místo vedle Harryho. „Měl jsem pocit, že se, už i minulý rok, koukala po Malfoyovi, tak jsem ani nedoufal," přiznal nakonec, ale pak se ze srdce usmál, „ale ve skutečnosti to tak vůbec nebylo! Doufám, že se jí aspoň z části líbím tak, jak ona mně!"

„Malfoy? On se rozhodl dodělat poslední ročník?" Harry se v tu chvíli málem zalkl. Čekal by tu leckoho, ale Draca rozhodně ne. Měl takové tušení, že ten už do Bradavic v životě nepáchne. „Ještě jsem ho tu ani neviděl," dodal a zvědavě se otočil ke zmijozelskému stolu.

„Byl prý pryč těch prvních pár týdnů, měl by se vrátit někdy teď," pokrčil rameny Neville, který byl dle všeho velmi dobře informovaný.

Mělo cenu se tím vůbec zabývat? Zeptal se Harry sebe sám ve své hlavě. Ten poslední rok to s ním nějakým způsobem přetrpí, vždyť o něm v podstatě nemusí vůbec nic vědět.

Stále to však byl Malfoy. Ten vysoký kluk s platinovými blond vlasy a s chladným šedým pohledem… Pamatoval si ho až moc dobře. Příliš hrdý, ačkoliv neměl skoro vůbec na co. Hm? Na to, že byl synem smrtijeda, kterým se později sám stal? Ach bože, něco v něm doufalo, že tento rok už bude ze strany mladého Malfoye tichý tak, jak to jenom jde.

„Harry?" Vytrhl ho náhle z myšlenek hlas jeho nejlepšího kamaráda.

„No? Co? Promiň, já…"

„V pohodě," ušklíbl se Ron a rukou poukázal na broskvovou marmeládu blízko Harryho levé ruky. „Podáš mi ji?"

Blaise Zabini patřil k malé skupince Zmijozelů, kteří na velké snídani chyběli. Spolu s ním byla i Pansy Parkinsonová, která držela za ruku posledního Zmijozela, Draca Malfoye. Jeho pohled byl ještě o něco chladnější než posledně… Než před rokem.

„Draco, jak se cítíš?" Zeptala se ho dívka podivně úlisným hlasem. Dle jejího pohledu byla velmi nadšena z toho, že ho právě ona může držet za ruku a rozdávat kolem sebe zamilované pohledy.

„Jak bych se asi cítil?!" Vyštěkl po ní a stiskl její ruku o něco víc, silněji a o něco méně přátelštěji.

„Drž hubu," upozornil ho Zabini a nenávistným pohledem ho přejel od hlavy až k patě. Na okamžik se zastavil na spojených rukou jeho přátel a ještě víc se ušklíbl. Malfoy se na něj chtěl obořit, ale nakonec jen tiše sklonil hlavu a přijal tak svůj úděl. Jeho post teď rozhodně nebyl tak vysoko, už to nebyl Zmijozelský princ a už nikdy nebude.

Najednou sám nenáviděl hierarchii fungující v jeho milovaném Zmijozelu.

„Ty ji drž," postavila se mu Pansy, na okamžik upustila jeho ruku a věnovala Blaisovi dosti nepříjemný výraz v očích. Zastávala se tímto svého nejlepšího kamaráda, o kterém už dlouho řádku let snila jako o někom víc než kamarádovi… Teď měla možnost ho chránit, držet ho za ruku před celou školu a žádný Zmijozel, dokonce ani sám Blaise Zabini, jí v tom nezabrání.

Zatímco ti dva rozpoutali hádku plnou uštěpačných poznámek a nenávistných pohledů, Draco bez dívčí ruky ztratil kontrolu nad svým okolím a najednou absolutně nevěděl, kde se nachází. Semkl rty do úzké linky a očima si prohlédl místnost, jenže to absolutně ničemu nepomohlo. Pořád nevěděl. Cítil jejich pachy a jejich hlasy, jak na sebe křičeli a vzájemně si vyměňovaly své argumenty, jenže místnost byla chladná a velká, čili se dívčí a hlavně silný chlapecký hlas rozléhal po všech směrech, až se mladému blondýnovi zamotala hlava. „Prosím, Pansy," zašeptal a cítil slzu, co se kutálela po jeho tváři. Dolehla až k jeho rtům. Byla slaná a… A chladná.

„Pansy," zopakoval o něco hlasitěji, když se noha smotala s druhou a on najednou bezmocně padal k zemi. Pak už bylo jenom černo. Opět. Snad ještě silnější než předtím.

„Pustila jsem Vás teprve včera a dnes už jste tu zase, pane Malfoyi," ozval se sarkasticky znějící hlas Poppy Pomfreyové, jedné z mála, která zůstala. „Přemýšlím, zda vás nepošlu do nemocnice svatého Munga," polkla, ale v tom ji přerušil hlas ještě rozespalého Draca.

„Prosím, tam ne. Všichni by se to potom dozvěděli," postěžoval si a najednou se cítil stejně bezmocně jako ještě před několika hodinami v chodbě, kde upadl k zemi. Věděl teď, kde je. Ležel na posteli v teple, přikrytý příjemně studící peřinou a pod hlavou měl ještě ke všemu velmi pohodlný polštář. A i přes veškerý ten komfort… Tady nechtěl být. Strávil tu skoro dva měsíce, přesně na této posteli. Spolu s vázou ležící na stole to byly dva jeho nejlepší přátelé po dobu skoro osmdesáti dnů.

„I tak se to dozvědí, Draco, poslouchejte mne. Vždyť na tom nic není, jako kouzelník tímto svou hodnotu neztrácíte," upozornila ho madam Pomfreyová, která hřbetem ruky soucitně přejela po jeho tváři a setřela tak další slzy.

„Nestojím o lítost," upozornil ji a setřásl prudkým pohybem její ruku ze svého obličeje.

Natáhl svou vlastní k nočnímu stolku a opatrně šmátral po celé ploše, hledajíc svou hůlku.

„Kde je?" Vyštěkl najednou, když si uvědomil, že tentokrát na stole jeho hůlka neleží.

„Vaši hůlku má… Má pan Potter."

„Cože?!"

„Řekněme, že byl ve správnou dobu na správném místě, aby Vás spolu s jeho kamarády dostali včas na ošetřovnu."

Potter?