Byl už večer na sklonku léta a slunce nad Konohou právě zapadalo za obzor. Málokdo tomu každodennímu jevu věnoval pozornost, ale mezi těmi, kdo jej sledovali, byl jeden shinobi.

Mladá černovlasá dívka seděla na střeše honosného domu, pozorovala nadcházející západ slunce a o čemsi přemýšlela.

O životě, o budoucnosti.

"Ostatní z rodiny se ke mně chovají s úctou," pomyslela si, "přidávají za mé jméno uctivé -sama a vždy mi vyhoví. Jsem členka hlavní rodiny a dostává se mi podle toto i patřičné úcty. Ale…"

Zarazila se. "Vždycky je tu nějaké ale."

Slunce dál pomalu klesalo. Jak tahle dívka milovala západy slunce… Už skoro zapadlo, dívka na něj teď upřela své levandulové oči.

"Jak dlouho to tak ale ještě vydrží?" Otázka, kterou si už delší dobu kladla snad každý den. "Dokud neodejdu z Akademie? Dokud nee-chan nedospěje? Dokud nepřevezme vedení klanu? Co bude pak, až ta doba přijde? Z členky hlavní rodiny se stane sluha. Dají mi tu zatracenou pečeť a přestanou mě oslovovat s tím vznešeným -sama."

Povzdychla si.

"A co otou-san a nee-chan? Jak se na mě pak, až se tohle stane, budou dívat? Budu dál pro otce jeho dcerou? Uvidí mě Hinata jako sestru, nebo jako tuctového člena vedlejší rodiny? Já vím, že ona taková není, ale co kdyby?" Zamračila se. Zase to ale…

Věděla že to jednou přijde. Bylo jí to jasné, ale neměla z toho radost. Jak rád říkal Neji-kun, byl to její osud. Ona bude, stejně jako Nejiho otec, vyřazena z hlavní rodiny a zařazena do té vedlejší, protože je mladší. Narodila se jako druhá. A "druhá" v téhle rodině znamená jen špatné.

"Hmm, měla jsem zkrátka zpoždění. Asi tak pět let." Nad tou ironií se zasmála. Přišlo jí to celé dost nespravedlivé, tahle Hlavní a Vedlejší rodina. "Proč musí být uvnitř jednoho klanu, jedné rodiny, takový rozpor, nenávist? Proč nemůžeme žít jako normální lidi?" ptala se pořád dokola. Tušila že tohle je jedna z věcí, na které opravdu není odpověď.

Jednou ten den, její odstrčení, přijde, to věděla. A ona se toho bála. Jen doufala, že nepřijde moc brzo.

Slunce už úplně zapadlo a celá vesnice se ponořila do tmy. Tu a tam se rozsvítilo světlo v okně , váhavě se začaly přidávat další. Za chvíli svítila celá Konoha.

"Hanabi-sama!" ozvalo se zdola.

Černovláska si opět povzdychla a naposledy se podívala na nebe. Na obzoru už se dávno rýsoval měsíc.

"Hanabi-sama!" znovu, tentokrát blíž. Ten otrava jí vytrhl z myšlenek

"Možná je to dobře." napadlo jí. Dnešní den už tedy skončil.

"Hai, už jdu." Odpověděla dívka a seskočila ze střechy, černé myšlenky pro teď zapomenuty. Teď je noc a ta všechen smutek skryje. Ale přijde další den, a jen ten nám ukáže naší budoucnost.