Profil prolog – Zabij ho, než ti ublíží
„Čas bere všechno, ať chceš nebo nechceš. Čas bere všechno, nese to pryč, a na konci zůstane pouze temnota. Někdy v téhle temnotě najdeme ostatní a někdy je tam zase ztratíme."
Stephen King
xXx
Nechtěl to udělat. Věděl, že to nechce udělat, věděl, že by to neměl udělat, že to nesmí udělat, věděl, že je to špatné.
A taky věděl, že to nakonec – i přese všechno, co mu v tom bránilo – stejně udělá. Protože on se bránit nedokázal.
A věděl to, protože to nebylo poprvé.
Ta ulička byla temná, přestože byl teprve pozdní podvečer, a úplně opuštěná, až na něj a vysokého tmavovlasého muže, který tu byl s ním, nejistě přešlapuje z jedné nohy na druhou, a který byl tak strašně moc podobný –
Zabij ho, tak už ho konečně zabij!
Jenže on ho nechtěl zabít, nechtěl vůbec zabíjet, nikoho, on přece nebyl takový, nebyl jako ti ostatní…
Zabij ho, zabij ho, než ti ublíží jako on… nenávidíš ho přece…
Ano, nenáviděl ho, strašně moc ho nenáviděl, protože on ho odmítl, nebyl s ním, když ho potřeboval, nechtěl být s ním, nechal ho napospas těm démonům, nepomohl mu, nezachránil ho před nimi, nechal ho, aby jim podlehl. Nenáviděl ho, protože on mu mohl pomoci, byl tím jediným, kdo mu mohl pomoci, byl si jistý, že kdyby mu pomohl, kdyby se k němu neobrátil zády, dopadlo by to celé úplně jinak. Ale on mu nepomohl. Dovolil tmě, aby ho celého pohltila. Nenáviděl ho.
Zkřivil zoufale obličej. Ne, nebyla pravda, že ho nenávidí, nemohla být, protože on ho přece miloval, už od první chvíle, miloval ho tak, jako ještě nikoho před ním. Udělal by pro něj cokoli, dýchal by za něj, zemřel by pro něj, zabil by pro něj, ale jemu by nikdy ublížit nedokázal. Nikdy.
Jemu na tobě nezáleží. Nikdy nezáleželo.
Ne, to nemohla být pravda, nemohla, určitě ne, byl si tím jistý…
Zvedl hlavu a podíval se na muže, který s ním byl v té temné, opuštěné uličce.
To on může za to, co se z tebe stalo. Jen on.
Jeho pohled ztvrdl, když se díval na svého společníka. Ten si změny všiml a zmateně se na něj díval.
Pálilo ho to na kůži, bolelo to a on chtěl utéct, někam daleko, a už se nikdy nevrátit. Chtěl utéct, ale nemohl.
„Co se děje, proč jste mě sem vlastně zavedl?" ptal se muž, do hlasu se mu vkradla nejistota. „Proč jsem tady?"
Neodpověděl mu.
Odmítl tě. Nepomohl ti. Tak už ho přeci zabij, na co čekáš?
A najednou všechno zčernalo. Nevěděl, co se děje, nevěděl, co dělá, kde je, ani jak se jmenuje. Nebylo nic, byl jen on a nějaký krátký výkřik někde daleko…
Když se svět opět rozjasnil, držel v ruce zbraň a muž, který ho doprovázel, ležel na ulici a nehýbal se. A ta krev, byla všude, strašně moc krve všude okolo, byla všude, kam se podíval. Roztřásl se.
Pomalu došel k mrtvole a klesl na kolena vedle ní. Otočil muže na záda. Jeho oči byly vytřeštěné do prázdna a ústa otevřená v němém výkřiku.
„Nechtěl jsem, nechtěl, nechtěl…"
Odhrnul mu tmavé vlasy z obličeje, rukávem setřel krev z jeho tváří, rozechvěle ho chytil za předloktí a složil mu ruce na břiše.
A pak se rozplakal.
xXx
„Na okamžik cítil divokou naději: možná to doopravdy byla noční můra. Možná se probudí ve své vlastní posteli, zbrocený potem, třesoucí se, možná dokonce s pláčem… ale živý. V bezpečí. Pak tu myšlenku zahnal. Její kouzlo bylo smrtelné, její útěcha fatální."
Stephen King