Apokalypsa se blíží a andělé sestupují z nebe.

Někteří pro to, aby se postavili v boji do první linie.

Někteří, aby provázeli padlé na jejich poslední výpravě.

A další, aby v téhle nerovné a brutální bitvě ochránili své lidské protějšky. Protože se zrozením každé duše, je zrozen i Anděl strážný.

Ale stejně tak jako člověk i jeho okřídlený strážce se řídí svou vlastní vůlí. A ne všechna je upírána stejným směrem.

A pak nastane čas rozhodnutí – čas vybrat si v téhle válce strany.


Dean umíral. Ten pocit znal a proto to věděl. Necítil bolest, nevnímal už ani své potrhané tělo.

Tenhle případ měl být rutinní „salt&burn" záležitostí. Nic, co by za ty roky lovení se Samem nezažili.

Jenže pokud si je člověk něčím až příliš jistý, jeho obezřetnost se vytrácí. Klasika, kterou s bratrem podcenili. Protože jinak by tu neležel, nelapal po dechu a nevěděl, že tu pojde.

Nemohl se rozhodnout, co ho nasírá víc – jestli to, že tu skape sám anebo to, že se to stalo tak trapně jednoduchým způsobem.

V hlavě mu začalo hučet, přes oči přeletěl stín.

Tak jo, upřel je k obloze. Skoro nikdy v životě o nic neprosil, protože na světě byla jen hrstka toho, co by za to stálo.

Ale teď se upínal k tomu jedinému, co mu ještě zbylo. Chtěl vidět Sama, potřeboval se přesvědčit, že je bratr v pořádku a říct mu, že všechno bude zase dobrý. A jiné podobné kecy.

A děsil se, že tu vychladne dřív, než se to stane.

Když zachytil pohyb koutkem oka, otočil tím směrem hlavu. Někdo k němu přicházel, ale pro jeho slábnoucí zrak bylo těžké ho rozeznat.

Tón v hlavě zesílil a smazal veškeré okolní zvuky.

Deane, Deane, Deane….

„S-Same?"

Nikdy mu neznělo jeho jméno tak …. melodicky? Tak proč teď, kdy už na to nestihne být ani patřičně pyšný?

Deane, Deane…

Bylo to tím intensivnější, čím byla postava blíž. A pak zmizela.

Ne, ne, ne – zas je tu sám.

Dean by zamrkal, kdyby jeho víčka nebyly líné se hnout. Zmohly se jen na poklesnutí a následné těžké zvednutí.

A dokonce by se i lekl, kdyby k tomu měl ještě sílu. Ani ne tak osoby, která se nad ním v tu chvíli skláněla jako toho, že se tam objevila z ničeho.

„Wow" vydechl překvapeně.

Deane….

Hlava se mu málem rozletěla, jak hlas rezonoval a odrážel se mu od lebečních kostí. Své zdemolované tělo už dávno necítil, ale tohle sakra bolelo.

Zamračil se, jenže odvrátit se nešlo. Zíral fascinovaně do tváře, která se vznášela jen kousek nad jeho, ochromen a neschopen snad už ani umřít.

I když….

Jeho pomalé odcházení se dostalo do obrátek, díky intensitě bytí nad ním. Drtila ho, jak se s ním snažila bezhlasně navázat kontakt.

Bolelo to tak, že uvnitř se málem strhl, jak křičel, navenek z něj vyšlo jen štěněčí zavrčení. Štěstí měl za pár vteřin, kdy začal ztrácet vědomí.

Same…

Teď to bylo jméno bratra v jeho hlavě. Volané jeho hlasem…?

Oči se mu začaly zavírat, už je nedokázal na nic fixovat.

„Deane." A zase ta melodie, která vyhnala řádění v jeho hlavě. Tlak povolil, až to s ním škublo.

Ucítil dotyk ruky na svých zraněních – proč, proč na ně sahá? A druhý na čele a spánku. Teplá dlaň na jeho studené kůži. Proud světelné energie, který skrz něj prosvítal a šimral, když jím projel a zhojil poničené orgány, kosti a zacelil rány na povrchu. Bylo to podobné tomu, jak ho uzdravoval Castiel.

Casi…?

„Dívej se, Deane." Hlas byl měkký, podmanivý a…ženský.

Jeho tělo bylo už zcela v pořádku, ale mysl ho neposlouchala. Jakoby se odpojila a šla si svou vlastní cestou…mrcha! Tolik chtěl otevřít oči, prohlédnout si tu postavu nad sebou, která konečně pochopila, že Dean není natolik otevřený a sensitivní, aby s ním mohla komunikovat pouze myšlenkou a že její snaha o to ho drtí. Snažil se promluvit a říct jí, že díky její touze po propojení myslí zažil takovou bolest v hlavě, že i ta nejhorší kocovina či rána do temene byla v porovnání s tím mazlivým gestem.

Tak se podělaně snažil, až se mu podařilo aspoň částečně oči pootevřít.

„Dívej se, dívej se, dívej se, Deane…"

A na co, sakra? Na co se mám dívat? Co po mě chceš?

Když k ní zvedl zrak, vydechla „Zelené, jsou zelené." Zaznělo to ohromeně.

Co to…? Tak kvůli tomuhle on se tady škrábe z propadliště – aby zjistila barvu jeho očí. Možná by to měl vážně vzdát, o co to může být na druhé straně – ať se dostane kamkoli – ubožejší?

Pohled se mu zamlžil, jakoby ho jeho mysl vyslyšela. Hezká spolupráce.

Samovy kroky slyšel už zdálky. Poznal by je mezi tisíci, protože když spěchal, dupal jak splašenej slon. Kdyby měl k tomu sílu, hned by mu to vpálil. Takhle ale mohl jen konstatovat: konečně.

„Deane, brácho, jsem tu" klekl si vedle něj. „Podívám se jak si na tom, dobře?"

Opatrně mu odhrnul zakrvácenou bundu a košili, ale i přes rozervané špinavé tričko mohl vidět, že žádná zranění na těle nemá. Zamračil se, a sáhl mu na krk, protože límec měl úplně nasáklý.

„Ani škrábanec. Castielova práce? Kde je, taky bych potřeboval trochu té andělské péče…" rozhlédl se kolem.

Dean nahmatal jeho rukáv, protože měl bratra zahaleného v mlze.

„Co je s tebou?" naklonil se k němu. „Mluv se mnou, Deane."

Teď teprve viděl jak je jeho mladší bratr zřízený s hlubokým škrábancem na čele, krvácejícím nosem a slepenými vlasy na spánku vypadal uboze. Určitě měl další a horší zranění, pokaždé když se pohnul, v obličeji se mu objevila bolest.

„To…ona" vyrazil ze sebe.

Sam nevypadal, že by mu rozuměl. „Kdo?"

Přišel tou ránou do hlavy o oči? Copak jí nevidí?

Zatahal ho za rukáv a pomalu vztyčil ukazováček k postavě naproti němu. Sam sledoval směr, ale pak se zmateně rozhlédl.

Zatřásl hlavou. „Je načase odsud vypadnout. Můžeš vstát? Deane?"

Vzal mu obličej do dlaní, když nereagoval, oči zavřené. Byl tak unavený, jen si na chvíli odpočine…

„Hej, hej, hej. Podívej se na mě, brácho!"

Proč s tím dneska všichni otravujou? Jakoby se nikdy předtím na nikoho nedíval…

Cítil Samovu roztřesenou ruku, jak mu snaží nahmatat puls. Asi nebyl spokojen, protože zaklel.

„Deane, teď tu musíš zůstat." Další dlaň na jeho tváři, ženský hlas.

Přes ty dva by se stejně nikam nedostal, tak kam si myslí, že by asi šel…chce si jen poležet. A pak odsud se Samem zmizí…

„Krucinál, tohle mi nedělej! Deane!" Sam s ním zatřásl v domnění, že by ho to mohlo přivést k životu.

Docílil jen toho, že se Deanova ruka, která mu svírala rukáv, uvolnila.

Sammy…? Ztráta kontaktu ho vyděsila. Nechtěl tu být zase…

„Nejsi tu sám, Deane. Jsem Auriel a byla jsem požehnána světlem božím. Není v mém zájmu tě nechat odsud odejít."

Auriel. Castiel. Gabriel. Uriel. Michael…. Na zemi začalo být přes všechny ty anděly trochu těsno.

Nemohl dýchat. Tělo se mu prohnulo v protestu. Oči v šoku doširoka otevřely.

Naposledy.

Anděl nad ním se zachvěl a přemístil svou ruku na jeho čelo. Upnula se k němu celou svou nebeskou silou, aby mu zabránila propadat se tam, kam za ním nemohla. Jenže on už za tu pomyslnou hranici dávno sklouzl. Celý svůj život balancoval na hraně, nebyl jako Sam, který všechno musel nejprve promyslet a prodiskutovat. On střílel a pak se ptal. Což ho nejednou postrčilo přes okraj…

Sam měl v očích slzy. Plakal nad ním.

Bude to zase dobrý, Sammy. Tohle mu chtěl říct, to proto na něj čekal a teď by pro ten fofr na to málem zapomněl.

Zůstaň s Castielem a všechno bude dobrý…

Anděl se ho snažil v té tmě, která byla všude kolem něj najít, ale její stříbrné světlo sláblo, protože jeho odcházení ji samotnou oslabovalo.

I když to nechtěl, dělo se to. Sorry…

Oči zůstaly upřeny na Sama, ale už ho neviděly.

„Deane, krucinál!" začal ho panicky oživovat. Vdechl mu několikrát do úst a pak se přemístil nad jeho hrudník. „No tak, zaber! Já vím, že tam jsi!" Znovu z úst do úst.

Auriel zažehla veškeré své andělské požehnání k tomu, aby prozářila tu hutnou temnotu.

„Nevím, co tě nutí k tomu, abys zůstával na tak tmavém místě. Ale musíš to nechat být. Nech svůj strach jít Deane a osvobodíš se."

A Dean se po tom světle ve svém vnitřním já natáhl. Zavřela oči a soustředila se na něj vším, co v ní ještě zbylo. Snaha o jeho záchranu ji vyčerpávala, a i když se jí ho podařilo uchopit, neměla už sílu k cestě zpátky.


V tu chvíli to vzdal i Sam. Nechal ležet své ruce na bratrově těle bez života a vyčerpaně se svezl vedle. Podíval se Deanovi do tváře a pohladil ho po vlasech. Jeho oči teď byly upřeny k nebi.

„Castieli! Kde si!? Potřebujeme tě. Dean tě potřebuje!"

Pak k němu zlomeně natáhl ruku a chtěl bratrovi oči zavřít, protože tohle nebe si nezasloužilo Deanův pohled, ale měl pocit, že pokud to udělá, bude to příliš definitivní.

Místo toho sevřel ruku v pěst. Měl vztek.

„Tak tohle je všechno? Po tom všem – prostě adié a … konec?" nechal pěst dopadnout na bratrův hrudník. Poprvé zlehka, jakoby měl strach, aby mu nezpůsobil bolest, nebo až mu to Dean bude vracet, aby to nebolelo jeho. Ale tak pomalu, jak se k němu vkrádalo to hrůzné uvědomění o jeho ztrátě tak se zvyšovala intenzita v síle jeho úderů.

„Myslíš si, že jsi tu skončil?! Že si udělal to, co jsi měl a už tu pro velkého Deana Winchestera není nic, pro co by tu měl zůstávat? Tak to si větší sobec než jsem si myslel!" Sam slzel, křičel a bušil.

„Jo! Slyšels dobře! Si sobeckej parchant a neskončil si – rozumíš?! Takhle ne!" ruka mu vyletěla k poslednímu ráně.

A anděl vedle něj se jí chytil a ve své poslední zoufalé chvilce doprovázel Samův úder, dokud nedopadl doprostřed Deanova hrudníku.

„Ještě není konec!"