Pevnost Armstrong, Měsíc, Sluneční soustava, 2183
Vypadalo to na další obyčejný dlouhý den ve věznici.
Vzhledem k silné ostraze a moderním bezpečnostním systémům bylo téměř nemožné, aby se zde stalo něco, co by narušilo rutinní průběh dne. Většina cel toho času zela prázdnotou a vězňů zde bylo jen poskrovnu. Většina z nich pod dohledem dozorců vykonávala určité práce jako pravidelný úklid nebo služba ve vězeňské jídelně. Ostatní buď spali anebo beze slova zírali na ocelově šedé stěny a hleděli si sami sebe.
Ve věznici vládlo až podivné ticho. Sem tam byl slyšet tlumený hlahol, když se pár dozorců spolu dalo do řeči, plechový zvuk zavíraných dveří, občasné nadávky, ale jinak nic. Celé místo působilo opuštěně jako nějaká stará hrobka.
Trestanci, kteří si zde odpykávali trest, nebyli příliš problémoví. I kdyby se našel někdo dost troufalý na to, aby se pokusil o útěk, neměl by moc velkou šanci. Pevnost Armstrong byla podzemní základnou zakopanou pod povrchem Měsíce, takže i kdyby se někomu povedlo uniknout z vězení, stále by měl před sebou celou měsíční základnu, která byla sama o sobě dobře střežena. Jedinou možností potenciálního uprchlíka bylo najít raketoplán odlétající ze základny a doufat, že ho nechytí stráže. Na pevnosti mnoho plavidel nepřistávalo, a když už ano, tak je většinou hlídaly desítky strážců. Všechna tato opatření znamenala, že jakýkoli pokus o útěk byl, velmi mírně řečeno, pošetilý.
Žádný z trestanců se tím ale nezabýval. Čeho si však toho dne všimli, bylo, že dozorci se chovali, jako by se mělo dít něco důležitého. Jejich podezření se potvrdilo, když viděli velitele zařízení jít k hlavnímu vchodu, kde již stály seřazeny stráže. Někdo dorazil, a pokud to způsobilo takovýhle poprask, muselo jít o někoho mnohem důležitějšího, než o nějakého dalšího vězně.
Hlavní vchod se otevřel. Jeden ze strážců vyštěkl povel a všichni se postavili do pozoru. Do vězení vstoupil muž v uniformě Aliance. Bylo mu přibližně okolo padesáti a odznaky na uniformě prozrazovaly, že šlo o kapitána. Velitel k němu přistoupil a zasalutoval. Kapitán mu odpověděl stejným způsobem. Ti dva muži si chvíli něco povídali, až velitel pokynul směrem k vězeňskému bloku se zvláštní ostrahou a oba dva v doprovodu strážců se vydali tím směrem.
Teprve teď začalo vězňům svítat. Všichni věděli o muži, který tou dobou jako jediný přebýval v bloku se zvláštní ostrahou a jen pár z nich ho vidělo na vlastní oči. Byl to silný biotik, takže bylo nemožné ho umístit do běžné cely, aniž by mu zablokovali jeho schopnosti. Krom toho to byl docela samotář a jen málokdy se s někým bavil.
Přestože se ostatním spíše vyhýbal, všichni věděli o jeho minulosti i o tom, jak skončil v téhle díře. Do vězení ho prý poslali za to, že napadl a málem přizabil jednoho vysoce postaveného důstojníka. Proslýchalo se také, že jako jediný přežil masakr na Akuze. Jeho původ děsil lidi ve věznici o to víc. Všichni věděli, co se stalo před jedenácti lety na Mindoiru a někteří z vězňů pořád opakovali, že ten muž je prokletý, že kdokoli v jeho blízkosti brzy zemře.
Ten muž se jmenoval Elias Shepard.
Shepard pomalu otevřel oči a posadil se na tvrdém lůžku. Tohle byla jedna z nocí, které prospal bez nějakých nočních můr. Bylo to zvláštní, ale za tu dobu, kterou strávil ve vězení, bylo podobně klidných nocí stále víc. Když velkou většinu svého času strávil mezi čtyřmi stěnami své cely, měl Shepard sám pro sebe spoustu času, který strávil zahloubán v myšlenky. Pomáhalo mu to pomalu se vyrovnat s vlastními vnitřními démony.
Shepard trpěl zlými sny už od Mindoiru. To, co tehdy viděl, s ním otřáslo tak, že po dalších pár měsíců byl psychicky téměř na dně. Jeho rodiče, přátelé a vůbec všechno, co kdy miloval, zničil nájezd batariánských otrokářů. Tihle čtyřocí barbaři byli horší než cokoli, co Shepard do té doby viděl. S neuvěřitelnou brutalitou se hnali od domu k domu a zabíjeli každého, kdo měl tu troufalost se bránit. Ostatní kolonisty zavřeli do klecí jako zvířata a potom, co vyrabovali poslední obydlí, odletěli tak rychle, jak se zjevili. Někdy vraždili i bezbranné zajatce pouze z čisté nenávisti k Lidem.
Byl to den, kdy Shepard přišel o všechno, den, kdy poprvé ve svém životě někoho zabil: jednoho z těch Batariánů, kteří měli na svědomí jeho rodinu a prohledávali trosky jeho domova kvůli cennostem. Ještě teď cítil vlastní zuřivost, s jakou se tehdy na vetřelce vrhl a nožem ho ubodal k smrti. Nakonec byl spolu s několika dalšími přeživšími zachráněn posádkou křižníku Aliance, který hlídkoval ve zdejším systému a zachytil volání o pomoc.
Když se po tom všem dal trochu dohromady, rozhodl se Shepard, že se přihlásí do armády Aliance. Jednak už neměl kam jít, a také chtěl bojovat za dobrou věc, aby to, co prožil on, nemuseli prožít ti ostatní. Tvrdou realitu poznal hned ve výcvikovém táboře: řev instruktorů, kasárenský dril, nadávky, ponižování. Samostatnou kapitolou byl biotický výcvik. Shepard věděl něco málo o užívání biotiky, ale i tak měl občas pocit, že výcvikový tábor byl proti tomuhle procházkou růžovým sadem. Během výcviku si ale vedl překvapivě dobře a nakonec skončil u speciálních jednotek N7. Během prvních pěti let služby si našel několik dobrých přátel, kteří pro něj byli něco jako adoptivní rodina a měl nastartovanou slibnou kariéru. Pak ale přišel o všechno…znovu.
V roce 2177 ho poslali s jeho četou na kolonii na Akuze, která náhle přestala komunikovat. Jejich úkolem bylo najít pohřešované kolonisty. Po prvním dni bezvýsledného pátrání nakonec zřídili provizorní základnu. Shepard si ten den pamatoval až příliš dobře. Chystal se na pár hodin zdřímnout, když se země pod táborem začala divoce třást. Vyběhl ze stanu zrovna v okamžiku, kdy se ze země vynořily tři obludy, vypadající jako obrovští červi, a začaly celou základnou trhat na kusy. Kromě dvou transportérů Mako neměli mariňáci žádné těžké zbraně a ty potvory se zdály být téměř nezranitelné. Lidští vojáci neměli skoro žádnou šanci proti zrůdám s pilovitými zuby, které navíc plivaly kyselinu, a monstra je jednoho po druhém pozabíjela. Asi po čtvrthodině zbylo z padesátičlenné čety pouhých dvanáct mužů, včetně Sheparda, kteří se dali na ústup a vyslali signál SOS na nejbližší loď. Přímo uprostřed hnízda šavlozubců, jak se jim později začalo říkat, však neměli žádnou naději. Tvorové neměli v úmyslu nechat je uniknout.
Když přiletěla výsadková loď se záchranným týmem, bylo už po všem. Všude se válely desítky zohavených těl a kusy zničeného vybavení. Sheparda našli jako jediného přeživšího, v hrudi vražené něco, co vypadalo jako obrovský zub. Málem vykrvácel, než se jim ho podařilo dostat do nejbližší nemocnice. I přes mizerné vyhlídky mu lékaři rychlým chirurgickým zákrokem nakonec zachránili život. Nikdy však už nebyl takový, jako před Akuzou, i když se plně zotavil. I když dál pokračoval ve službě, pohled na kamarády, kteří kolem něj leželi roztrhaní na kusy, ho pořád strašil ve snech.
A po tom všem nakonec skončil tady, jako vězeň v pevnosti Armstrong na Měsíci. Shepard si na svém lůžku znovu lehnul a vzpomněl si, co ho přivedlo sem. Věděl, že by neměl připustit, aby emoce zatemnily jeho rozum, ale nikdy nepocítil ani bodnutí lítosti kvůli tomu, že se tehdy vrhl na majora Waletona. Vzpomínky na incident se mu začaly vybavovat téměř okamžitě:
Shepard se v době volna procházel v zamyšlení po palubě křižníku SSV Edinburgh. Nevšiml si majora Waletona, který zrovna vycházel z chodby zprava. Oba dva muži do sebe vrazili.
„Hergot kam čumíte, vy zatracený…" major na okamžik ztuhnul a pak se ušklíbl, když poznal mladého poručíka, se kterým se střetl „…no vida, poručík Shepard."
Shepard se napřímil a zasalutoval. Z jakéhosi neznámého důvodu se mu důstojník zdál nesympatický. „Pane."
Major si ho změřil dlouhým pohrdavým pohledem. „Jistě, dost toho o vás vím. Stejně jako o té vaší…příhodě na Akuze." Když Shepard neodpověděl, major pokračoval. „Velice nešťastné, že tam celá vaše četa zahynula. Četl jsem hlášení o té misi, ale rád bych si o tom poslechl od někoho, kdo tam skutečně byl."
Mladý důstojník si odkašlal a promluvil. „Pane, neměli jsme vůbec tušení, čemu vlastně čelíme. Měla to být průzkumná mise, a tudíž jsme s sebou neměli téměř žádné těžké zbraně. Pět mužů včetně mého velícího důstojníka zahynulo ještě předtím, než jsme vůbec zjistili, že jsme napadeni. Jakožto jeho zástupce jsem tedy převzal velení…"
„Takže vy jste převzal velení." Major ho přerušil a jízlivě se usmál. „No, řekl bych, že to leccos vysvětluje."
Shepard jen zíral, jako by nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel. „Co tím myslíte, pane?"
Majorova tvář změnila výraz, nyní se mračil. „Nedělejte ze mě idiota, vy moc dobře víte, o čem mluvím, poručíku. Nechal jste si jen tak pozabíjet celou jednotku nějakýma tupýma zrůdama. Jako velitel jste naprosto selhal a já osobně selhání netoleruji. Máte ruce potřísněné krví vlastních lidí a ještě máte tu drzost chovat se, jako by se nic nestalo?" Shepard už chtěl něco říct, ale major mu to nedovolil. „Víte, Sheparde, vy vůbec máte podivnou tendenci přežít, když okolo vás všichni umírají…třeba jako na Mindoiru." Shepard se snažil udržet kamennou tvář, ale majorova poznámka ho naprosto šokovala. Jak to ten člověk vůbec může říct?
Major si všiml, že jeho poznámka měla kýžený efekt, odpřísáhl by na vlastní smrt, že viděl, jak se poručík při zmínce o Mindoiru viditelně zachvěl. Doslova si to vychutnával a rozhodl se ještě víc přitlačit na pilu. „Vzpomínáte na Mindoir, že? Stovky lidí mrtvých. A další stovky lidí skončily bůhvíkde. A VY jste tomu svou nečinností přispěl, společně s dalšími, co se schovávali, místo toho, aby něco dělali. A po tom všem máte ještě žaludek přihlásit se do armády Aliance. Nevím, co si o tom myslíte vy, ale podle mě to není nic jiného než výsměch!"
Shepard naprosto zrudl. Major nebyl schopen rozeznat, jestli studem anebo vztekem, ale nejspíš mu to bylo jedno. Přikročil k mladému poručíkovi a stál od něj ne dál než půl metru. „Vy, Sheparde, nejste nic jiného než neschopný zbabělec. Dokázal jste to na Akuze, a pět let předtím i na Mindoiru. V mnohém se podobáte vašemu otci, a klidně bych vsadil svou hodnost na to, že by na vás byl patřičně hrdý-"
Major málem ani neměl čas domluvit, když ho Shepard pěstí do obličeje poslal k zemi. Potom ho zvedl ze země a přirazil ho ke zdi. „Takhle o mým otci mluvit nebudeš, ty hajzle, byl lepší člověk než leckterej tobě podobnej parchant! Nemáš žádný právo mě soudit! Tys tam nebyl, ty hovado, víš hovno o tom, čím jsem prošel!" Řval na něj. Několikrát ho ještě udeřil pěstí, než si incidentu všimli jiní dva důstojníci a odtrhli ho od něj. Major upadl do bezvědomí a sesul se k zemi.
„Až se uvidíme příště, počítej s tim, že tě zabiju, ty kryso!" Řval Shepard, když ho dva muži odváděli pryč. „ZABIJU!"
„Elias Shepard? Máte tady návštěvu." Hlas strážného přerušil tok jeho myšlenek a Shepard se otočil směrem ke dveřím od cely. Spatřil staršího uniformovaného muže stojícího před celou v doprovodu dvou strážných. Cizinec jim pokynul, aby zůstali venku a sám vstoupil do cely. I když ho nikdo osobně nepotkal, Shepard toho muže okamžitě poznal.
Byl to kapitán David Anderson, jeden z prvních členů útvaru N7. Shepard se okamžitě postavil do pozoru. „Pane."
„Mě nemusíte salutovat, poručíku Sheparde. Ne, když nejste ve službě." Trestanec byl překvapen. Za celý rok ho tady nikdo neoslovil jménem i hodností. „Přišel jsem si s vámi promluvit o jisté záležitosti."
Shepard se na chvíli zamyslel a odpověděl. „Při vší úctě, pane, jestli jde o ten incident, kvůli kterýmu tady sedím, pak jste tu zbytečně. Ten idiot plival na jméno moje i mýho otce. Dostal, co si zasloužil a já vůbec nelituju toho, co jsem udělal."
Kapitán se pousmál nad tou upřímnou odpovědí a řekl „Já tomu rozumím. Mimochodem, znal jsem několik lidí, kterým byl major také trnem v oku. Vy jste ovšem první, kdo se vůbec odvážil ho udeřit." Na chvíli se odmlčel „Ale kvůli tomuhle tady nejsem."
„A kvůli čemu?"
„Byl jsem pověřen velmi důležitou misí a hodila by se mi vaše asistence."
„O co jde?"
„Obávám se, Sheparde, že o podrobnostech nemohu mluvit. Ne tady a ne teď. Můžu ale říct, že výsledek může mít velký vliv na budoucnost nejen Aliance, ale i Národů Rady."
„Chápu, co mi tím chcete říct, pane. Ale proč já? Je tu spousta jiných…"
„Výběr kandidáta jsme velmi pečlivě zvažovali a Admiralita se nakonec shodla na tom, že právě vy jste pro tuto práci ten pravý." Anderson se trochu naklonil k Shepardovi a spiklenecky zašeptal. „A dokonce proti vám nic nenamítali, vždyť víte, kvůli té eskapádě s Waletonem."
„To mě překvapuje, pane. Jestli je to ale opravdu tak důležitý, jak říkáte, pak tedy dobře, kapitáne. Jdu do toho."
„Výborně, poručíku. Tak si sbalte svých pět švestek a jdeme."
Shepard naprosto ztuhnul a překvapeně zíral na kapitána, který měl co dělat, aby se při pohledu na něj nezačal smát. „Máte ještě nějaké otázky?" řekl pobaveně Anderson.
„Ano…vlastně ne, pane…chci říct…měl jsem tady zůstat ještě dva roky. A najednou se tady ze dne na den ukáže důstojník a řekne mi, ať se zvednu a jdu, že jsem volnej. Jsem akorát překvapenej…hodně, pane. To je všechno."
„Buďte bez obav, Sheparde, všechno to šlo legální cestou. Až budeme pryč odtud, tak vás do celé věci trochu zasvětím. A teď pojďme."
Shepard vstal, vzal si těch pár věcí, které měl v cele a v rychlosti je nastrkal do batohu. Potom si potřásl rukou s Andersonem a oba dva muži opustili celu.
Vězňové pozorovali, jak návštěvník odvádí Sheparda v doprovodu strážců k hlavnímu vchodu. Čerstvě propuštěný trestanec ostatním vězňům pokynul hlavou na pozdrav a potom i kapitánem odešel z věznice.
