Tu noc se jí zdál sen, který se už několik týdnů opakoval. V tom snu viděla sama sebe a Naruta, jak se ruku v ruce prochází po zelené louce.

Roste na ní vysoká tráva, kolem níž létá plno motýlů.

Hinata je však nevidí.

Tráva jí lechtá na hřbetě ruky.

Ptáci švitoří.

Náhle se oba octnou u vysokého stromu o kterém dívka neví, jak se jmenuje. Naruto jí jediným máchnutím ruky vysadí do mohutné koruny z větví.

Hinata na něj zavolá, ať si k ní také sedne. Neslyší však svůj vlastní hlas. Ten hlas ona nezná, je jí cizí.

Znenadání pocítí, jako by jí někdo strčil do krku gumovou hadici. Spouští se jí dávivý reflex, protože to divné něco jí vylézá z úst ven...

Volá na Naruta, co se to s ní děje, ale on jí neslyší a odchází pryč, daleko od ní, až zmizí docela... Dívka se dáví, kašle a po chvíli vyvrhne z útrob hada... Had padá k zemi a Hinata s ním... Had pád přežije, ale Hinata... Dopadnutím na tvrdou zem se její duše vymrští ven z úst a odletí směrem k obloze. Slunce jí osvětluje a při své cestě k nebesům stříbřitě září. Z nebe vidí duše své tělo, které právě opustila. Černé vlasy jí zakryly celý obličej. Jen na bílých očích, které již nic nevidí, se odráží sluneční světlo jako zrcadlo...

S výkřikem se probudila.

Sáhla si na čelo. Hicovala a byla zpocená. Ve spáncích jí pulzovala tupá bolest, která přebila celou vzpomínku na hrůzný sen.

Bolestně vzdychla jako ptáče, které vypadlo z hnízda a klesla zpět na polštář. Necítila se vůbec dobře a snažila se rozvzpomenout na to, co v blízké době dělala, že se tak náhle nakazila nějakou nemocí.

Nemohla však přijít na nic jiného, než že byla minulý týden trénovat do lesa a když několikrát udeřila do kmene statného dubu, sesypala se na ní hromada sněhu z koruny. Byla jí tehdy nesnesitelná zima, ale pokračovala dál.

Říkala si totiž, že je přeci ninja a že má silnou imunitu. Jak naivní tehdy byla! Ani ninja se přece nemůže vyhnout nemoci, když si hraje na super hrdinu a trénuje zavalený hromadou sněhu! S úsměvem si uvědomila, že takhle by se zachoval i Naruto.

Hanabi v pokoji nebyla. Kunoichi se podívala na budík. Byl čtvrtek, půl osmé ráno.

S námahou se zvedla a pokusila se vstát. Začernalo se jí před očima, bolest ve spáncích zesílila a donutila jí si znovu sednout na postel.

Zavřela oči a předklonila se, aby se jí urovnal tlak v mozku a pak už téměř bez potíží sešla dolů z patra, ze kterého vedlo příkré schodiště.

U stolu už seděla jen její mladší sestra. Měla na sobě svoje obvyklé oblečení, tričko se střihem do V a pevně šité kalhoty. Jediná změna na ní byla, že měla pramínek, který vždy jen nechávala splývat u nosu, odhrnutý z obličeje a upevněný ke straně hlavy červenou sponou.

Popíjela čaj z porcelánově bílé misky a když Hinata sestoupila z posledního schodu, popřála jí dobrého jitra.

„Už jsem si myslela, že se vůbec neukážeš. Táta s mámou jsou pryč a skoro všechno jsme už snědli, ale v lednici zbylo ještě trochu rýže. Vem si jí, já už stejně nemůžu, musím rychle do školy!"

Hanabi mocným loknutím dopila čaj a než stačila starší sestra odpovědět, sebrala batoh a byla pryč.

Hinata se posadila na židli a položila ruce na stůl tam, kde nechala Hanabi špinavé nádoby.

Vzala do dlaně misku na čaj a zamyslela se. Natáhla ruku a přitáhla k sobě i talířek, který sloužil jako podstavec pro misku (asi aby její sestřička nenadělala víc nepořádku než bylo nezbytné).

Vylila zbylý obsah misky na talířek a prohlédla si tvar, který jí čajové lístky vytvořily.

Připomínaly jí dýku, nebo katanu... Co znázorňuje dýka? Hinata sáhla pod stolek, kde byla přidělaná polička. Vytáhla z ní knížku a zalistovala.

Věštění z čajových lístků bylo rodinným zvykem, který každý den dodržovali. Byla to pro ně samozřejmost, stejně jako to, že ráno se jako nápoj pije zelený čaj.

„Takže, dýka znamená nebezpečí, tragickou událost a komplikace..."

Srdce se v ní zastavilo.

Proboha, nebezpečí? Něco tragického se stane? Snad ne někomu z našeho klanu!

Spontánně a okamžitě si vzpomněla na Sasukeho a jeho staršího bratra Itachiho, který chladnokrevně vyvraždil celý klan Uchihů a jediného Sasukeho nechal naživu...

Stane se snad něco podobného i u nás? Ach, to snad ne...

Hinata se snažila tuhle starou událost zcela vyřadit ze seznamu možných událostí a zamyslela se znova.

Nebo co když někoho z naší rodiny ovládne nějaké jutsu a donutí ho zabít jejího otce?

Je přeci vůdcem klanu Hyuuga. On sám je velmi cennou trofejí, na černém trhu je cena za jeho mrtvolu obrovská.

Nebyl by však snadnou kořistí, to Hinata věděla, jenomže i přesto měla jisté podezření, že by na něj někdo mohl spáchat atentát.

Zaklapla knihu a v duchu si slíbila, že pokud se objeví nějaké potíže, bude to ona, kdo bude svou rodinu chránit i za cenu svého vlastního života. Uložila svazek zpět do poličky pod stolkem a šla si uvařit čaj na horečku.

Zanedlouho se vrátila zpět do jídelny s táckem, na kterém stála čajová konvice a porcelánová nádobka.

Nalila si misku plnou lahodné zelené tekutiny a vypila ji na dvě hluboká loknutí. Ubrouskem si způsobně otřela ústa, poté sklidila se stolu vše, co tam nechala Hanabi a šla si znovu lehnout.

Nikam nespěchala, času měla dost, protože se nezdálo, že by jí Tsunade-sama potřebovala ve svém kabinetě. Do té doby si odpočine, horečka jí určitě klesne a až se vyleží, potom možná půjde navštívit Kibu-kun...

Ale za Narutem si netroufla.

Dobře, až moc dobře věděla, že kdyby zaťukala u jeho dveří, ztratila by nervy a utekla by zpátky domů.

A on neví, že ho miluje a proto za ní nepřijde.

Nemá ani potuchy, že teď leží v posteli, v hlavě se jí černá krutá bolest a myslí jen na něj... Hinata ještě dlouho koukala do stropu a nakonec usnula.

...

Vzbudila se až k večeru. Na mahagonovém nočním stolku u její hlavy ležel sešit a tužka.

Hanabi je tedy doma.

Zvedla se na posteli a nepříjemně jí zapraskalo v ušních jamkách.

„Byakugan!" šeptla.

Okamžitě pocítila, jak jí od očních koutků až ke spánkům vystoupily žíly a očima hledala jakoukoli známku příchodu rodičů.

Ze vzdálené perspektivy si prohlédla celý dům, od sklepa až po podkroví. V místě kde byla vystavěna koupelna zaznamenala silnou a sebevědomou chakru.

To je Hanabina chakra a děvče se zřejmě sprchuje, jelikož chakra zářila jasnou, nově nabitou energií.

Postupovala tedy dál a dál, procházela každou místnost a hledala známky nějaké odlišné energie.

Bez výsledku.

Rodiče ještě nepřišli a Hinata je s Hanabi doma sama. Z nějakého důvodu jí to zneklidňovalo, ale nepřikládala tomu valný význam. Mozkovou vlnou přiměla žíly aby se stáhly zpět pod kůži a oči se jí zase zmenšily do obvyklé velikosti.

Odhrnula ze sebe peřinu a když se bosýma nohama dotkla studené podlahy, sykla. Po špičkách došla až ke koberci a nazula si bačkory.

Chlupatá kožešina jí příjemně hřála na studených chodidlech a dívka se rozhodla, že nebude jen tak ležet a půjde se alespoň osprchovat.

Ze skříně si vytáhla dva čisté ručníky a pomalu sešla dolů ze schodů, aby nezakopla, jelikož v bačkorách, i přesto že byly úžasně pohodlné, se cítila dost nemotorně. Zaťukala na dveře koupelny.

„Jsi tam?"

Zpoza dveří se ozvalo tlumené ,už budu' a za pár minut vylezla malá kunoichi ven s ručníkem na hlavě. Hinata se na ní zářivě usmála a když jí Hanabi uvolnila cestu, vešla do koupelny.

Celá místnost budila dojem čistoty a nevinnosti bílé barvy a proto se Hinata neváhala svléknout, aniž by měla zvláštní pocit.

Kolem dokola v prostoru stálo několik velikých zrcadel, ve kterých byla vidět celá vaše postava bez příkras, které ostatní zrcadla občas dotvoří.

Když Hinata stála nahá před těmito lesklými skvosty, přemýšlela často o tom, jak je neuvěřitelné, že se na světě objevil člověk, který se postupně vyvíjel a zlepšovat.

Tohle je tedy konečná forma vývoje lidské rasy.

Prohlížela si svoje tělo s posvátným studem vůči sobě sama.

Nelíbilo se jí na sobě nic.

Nesnášela svoje široká ramena, nenáviděla svou obrovskou pánev a nelíbilo se jí zakřivení jejích nohou. Byly trošku do X... I když ne moc, Hinata si prostě přála najít na sobě nějakou vadu.

Nakonec, když si kritickým pohledem změřila vady i nedostatky na svém těle a byla z nich smutná, zavřela se ve sprchovém koutu.

Chvíli jen tak stála a vdechovala teplý, vlhký vzduch, který tam zůstal od chvíle, kdy se sprchovala její sestra. Potom pustila vlažnou, téměř studenou vodu, aby se přesvědčila, že se neopaří.

Nastavila si teplotu tak, jak to měla ráda a když se ujistila, že jí to tak bude vyhovovat, pustila proud vody na své unavené, horečkou vyčerpané tělo.

Výsledek byl opravdu vynikající.

Zdálo se jí, jako by z ní všechno spadlo.

Vše, co jí tolik tížilo – nemoc, špatná znamení, láska k někomu, koho nemůže mít... to vše zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku.

Vnímala vodu po kapkách, které se rozstřikovaly po celé její postavě, od tváře až po prsty u nohou, jemně si dlaněmi myla celé tělo a šamponem vydrhla zmaštěné, kouřem zavoněné vlasy.

Ztráta pocitu, že jí její hlava táhne k zemi a vlasy z ní visí jako mastné provazy, byla naprosto osvobozující. Chtělo se jí zpívat, tančit, objímat, líbat, milovat...

Když potom celá mokrá a zahřátá vyšla ze sprchového koutu, ještě jednou odhodila ručník a postavila se naproti jednomu ze zrcadel, které se jí hned zdálo hezčí a milejší. I samu sebe vnímala líp než doposud. Tentokrát se neorientovala na své nedostatky, ale přednosti.

Své oblé tvary, bledou pokožku která zářila zdravím i stehna, jenž byla sice široká, ale měla své originální kouzlo.

Už není tím malým rozčepýřeným pískletem.

Už je ženou.

Ženou tělem i duší.