Epilog
O 7 dní později
Finch seděl nehybně na lavičce a díval se, aniž by viděl, jak se zářivé barvy na obzoru pomalu vpíjí do sebe, signalizujíc příchod nového dne. Jeho sedící postava byla siluetou proti obloze, osamělá a tichá mezi obyčejnými kolemjdoucími. Ztratil přehled o tom, jak dlouho už tam seděl. Prázdný pocit porážky se vznášel kolem něj a on se cítil více pozorovatelem než účastníkem, oddělený od všeho, co se dělo kolem něj. Cítil se nejistý, pochybující o všem, co vybudoval, tak se ještě nikdy necítil. Rozhodnutí, která udělal a následky, důsledky těchto rozhodnutí mu vířily nesoustředěnou myslí.
Blížila se k němu postava a on se otočil, překvapen, že ji vidí. Dnes v noci se příliv čísel výjimečně na chvíli zastavil a on ji poslal pryč, aby té příležitosti využila. Dnes v noci k němu neměla žádné závazky.
Každopádně, jen Sameen Shawová dokázala zařídit, aby její výraz nic neprozrazoval. Ale dnes v noci neměla duchaplné nebo vtipné poznámky na jeho adresu. Místo toho se bez jediného slova posadila vedle něj.
Málem se jí zeptal, co tam dělá, proč není pryč a neužívá si volno s někým, kdo by nepochybně byl mnohem lepším společníkem, než byl on. Ale neudělal to. Nějak její přítomnost nevnímal jako zcela nemístnou.
Po dlouhé chvíli ticha, které bylo téměř družné, konečně promluvila.
„Udělal jste všechno, co jste mohl, Harolde," bylo všechno, co řekla.
Finch si jen přál, aby to bývalo stačilo.
o ~ O ~ o
Druhý den ráno se Finch připravil na další den.
Už měli jiné číslo.
Zadal bezpečnostní kód k jejich ústředí a kulhal po schodech do druhého patra. Bude muset dekódovat nové číslo a pak se dát do práce. Jel na automatiku, rád, že má co dělat, aby se jeho mysl měla čím zaobírat.
Když se dostal do hlavní místnosti a vešel dovnitř, slunce svítilo do východních oken. Sotva si toho všiml. Sundal si sako a letmo ho napadlo, kde je mMéďa. Pes by mu za normálních okolností přiběhl vstříc. Možná Shawová přišla dřív a vzala ho na procházku. Pohnul se směrem k policím s knihami.
„Opravdu byste měl nainstalovat lepší bezpečnostní systém."
Finch ztuhl, pak se pomalu otočil.
V křesle v rohu, jako by nikdy neodešel, s Méďou šťastně ležícím u jeho nohou, seděl John Reese.
Ticho, které následovalo, trvalo jen několik sekund, ale připadala mu to mnohem déle. Přerušil ho zvuk rychlých kroků na schodech. O chvíli později se dveře rozlétly a Shawová panovačně vplula do místnosti.
„Máme problém, Finchi. My…" S Při rrychlostií a jemnosti jemností, srovnatelné pouze u dvou lidí, Finch znal obal, kteří byli přítomni v místnosti, se Shawové pětačtyřicítka se objevila v její ruce a zamířila na vetřelce stále sedícího v rohu místnosti. Nesklonila zbraň ani nepatrně, i když viděla, kdo to byl, ve tváři kamennou masku.
Reese ani nemrkl, když na něj vytáhla zbraň. Díval se s lehkostí a jeho ústa se stočila mírně vzhůru v jeho typickém úšklebku. „Zdravím, Shawová. Chyběl jsem ti?"
Zatímco na první pohled se muž před nimi zdála být jeden a tentýž jako ten, s nímž se Finch viděl naposledy, když opouštěl policejní okrsek po boku Joss Carterové, jako ten, který ustoupil někam, kde byl téměř nedosažitelný jen o pár chvil později, když držel v náručí její mrtvé tělo Joss Carterová, druhý pohled odhalil něco jiného.
Vlasy měl teď ostříhané nakrátko na svou obvyklou délku, ale postrádalo to přesnost střihu od holiče. Jeho obličej byl oholený, ale s lehkou nerovností, naznačující, že použil tupý nůž na místo naostřené břitvy. Tmavé záhyby pod očima ukazovali, že je k smrti unavený, hlubokým duševním vyčerpáním. Ačkoli se oblékl do jednoho z obleků, které pro něj Finch uchovával v knihovně, když se zvedl na nohy, bylo vidět, že na něm oblek visí volněji, než by měl.
A to, co bylo asi nejvýmluvnější, ačkoli jeho pohled byl soustředěný, ostrý s trochou zjevné lehkomyslnosti, byly v něm náznaky stínů, které tam předtím nebyly.
Přesto všechno tutam byl.
A to říkalo víc než všechno ostatní dohromady.
Shawová se stále ještě nepohnula. Stále ho dolů probodávajíc pohledem, i teď, žekdyž se zvedl na nohy a postavil a byl o dobrou hlavu vyšší než ona.
„Ani pusu nedostanu, Shawová?" zeptal se vůbec nevyvedený z míry zbraní, kteréou na něj stále mířila, oči tančí veselím, když se setkal s jejím pohledem.
„Ne v tomhle životě."
Pokračovali v probodávání se navzájem pohledem, škádlíce se setkáním chladu a impulzivnosti. I když se jednalo o impozantní pár, bylo to většinou na oko. Vteřiny ubíhali, jak se dívali jeden na druhého. Pak, v jiném hladkém pohybu s nacvičenou lehkostí, Shawová vrátila pistoli k boku. Založila si ruce na prsou a opřela se beze spěchu před knihovnou, jako kdyby ho před několika okamžiky nedržela na mušce, oči upřené na svou rádoby oběť. Přejela ho dolů a zas nahoru kriticky pohledem, a pak řekla: „Co ti sakra trvalo tak dlouho, Johne?"
Jeho rty se zkroutily vzhůru, kdyža se svou obvyklou nonšalancí promluvil. „Párkrát jsem špatně zabočil a ztratil se po cestě."
„Co vás přivedlo zpátky?" Hlas vycházel z několika kroků. Finch stál ještě bez hnutí, jeho tón byl netečný, význam skrytý za jeho slovy byl znám pouze těm v místnosti.
Reesovy oči sklouzly k jeho a pak, světlo a tma v jejich středu prozrazovaliy současně všechno a nic. „Někdo mi připomněl, že mám stále cíl."
„Někdo mi připomněl, že mám stále svůj účel."
