Studenti se jako stádo nahrnuli do třídy a usadili se na svá místa. Za chvíli už jim měla začít hodina.
Sirius se podíval po svých přátelích: „V kolik začínáme?" zeptal se.
„Už máme skoro půl roku za sebou a ty nevíš, jaký máme rozvrh?" divil se Petr.
„To je ta poslední věc, co mě teda ve škole zajímá. Už mě to nebaví, mohli bychom začít," Sirius začal netrpělivě klepat nohou.
„Přestaň, jinak se propadneš do podzemí," snažil se ho James zklidnit.
„Už má pět minut zpoždění," konstatoval Peter, který si zkontroloval čas na hodinkách. Remus tiše vyčkával.
Počkali si ještě dalších pět minut, než se otevřely dveře a v nich muž v obleku v námořnické modré a s kopretinou na klopě. V ruce nesl hrnek s horkým čajem.
Dokud nedošel za katedru, měl naprosto nepřítomný výraz. Najednou vzhlédl k žákům. Rázem nastalo ticho. Muž se pousmál jedním koutkem. Narovnal se a prsty přejel délku učitelského stolu.
„Jak jste nejspíš včera večer zaregistrovali, budu vás učit Obranu proti černé magii, dokud se nevrátí váš profesor. Neví někdo z vás, jak dlouho se léčí zlomeniny a nebo omrzliny třetího stupně?" prohlédl si tváře žáků, jež jakmile uslyšeli otázku, zajeli pod lavici.
„Ty maličká, jak se jmenuješ?" zeptal se dívky v první řadě.
„Alice Bruni," pípla.
„Alice, víš, jak dlouho se léčí zlomeniny?" zeptal se znovu.
„Ne," pravila omluvně.
„Já taky ne," pokrčil rameny a nakrabatil čelo s hravým pohledem v očích. „Jak vám včera řekl B… Brumbál," dal oči v sloup nad svou zapomnětlivostí. „Promiňte, je to můj dlouholetý přítel, ale vždycky jsme mu říkali Čmelák," pohled mu vesele hrál a žáci se bavili.
„Brumbál mě představil jako profesora Vyvyana Pendragona. Zaprvé nejsem profesor. A zadruhé Vyvyan Pendragon je sice jméno, které mi dali rodiče, ale nepřijde mi, že by ke mně sedělo. Stejně tak mě mohli pojmenovat Cyril, Artur nebo třeba Mordred. Protože jméno člověka nedělá, ale může ho změnit, oslovujte mě mou pravou podstatou. Říkejte mi Fluidum." Třídou se rozlehlo zmatené mumlání.
„Než vůbec začneme s výukou, chtěl bych se s vámi blíž seznámit," pobavil se při tom, jak studenti vytřeštili oči při představě, jak se budou muset prezentovat před celou třídou a neznámým učitelem. „Nebojte, nejdřív se představím já. A vy se mě budete moci zeptat, na co budete chtít."
Učitel se napil, promnul si ruce, odkašlal si a začal: „Jako dítě jsem vyrůstal v Godrigově údolí. Chodil jsem tam do školy a hrál jsem si s kamarády. Tolik vám asi můžu říct o své dětství. V jedenácti jsme se s celou rodinou přestěhovali do Prasinek, tam to určitě všichni znáte. A tady jsem se také poznal s Čmelákem, teda Brumbálem," děti vyprskly smíchy.
„Do jaké koleje jste chodil?" osmělil se Sirius.
„Do Nebelvíru?" nadhodil James. Učitel zakroutil hlavou.
„Do Havraspáru?" prohlásila Ema Goodingová. Dostalo se jí stejné odpovědi.
„Mrzimor?" zeptala se již celá třída. Stejná reakce.
Nastalo ticho. „Zmijozel?" ozvalo se téměř neslyšně.
„Ani ten. Nestudoval jsem v Bradavicích." Žákům se ulevilo. „Proto mi nejsou ani jasné některé vaše zásady a určité body školního řádu. Takže mi občas budete muset prominout. Naštěstí se spolu dlouho trápit nebudeme."
„Kde jste teda studoval?" zeptalo se jedno z dětí. Učitel dlouze přemýšlel. Přes obličej se mu přehnalo zaváhání. „Rodiče mě učili doma. Oba byli velmi nadaní," znovu se zamyslel. Pak se opět rozzářil: „Ale myslím, že vás by spíš zajímalo, jaký je váš ředitel mimo škole, ne? A určitě znáte ještě jednoho mého velmi dobrého přítele, Mloka Scamandra," a dal se do vyprávění zážitků se svými známými. Náhle zazvonilo. „A příště si ty učebnice brát nemusíte," zavolal za nimi.
