Nedalo by se říci, že by Ivan Natalii nenáviděl. Přece jenom, byla to jeho sestra. Nikdy mu neudělala nic špatného. Měl ji rád, měl rád obě sestry, zhoršilo se to, až když opustily jeho dům. Zatímco u Kaťuši cítil, jak se mu vzdaluje, u Natalie to bylo právě naopak. Možná právě proto měl svou starší sestru radši. Natalia to věděla a neskutečně ji to rozčilovalo. Jeho odtažitost jí k němu přitahovala ještě víc.

Zabouchl za sebou dveře a dvakrát otočil klíčem. Pak se předklonil a snažil se popadnout dech. Srdce mu bilo jako splašené. Přesunul se k oknu a přes záclonu opatrně vyhlédl ven. Mohla být kdekoliv. Chvíli tam stál, sledoval tichou noční krajinu, čekal, že se objeví. Nakonec to vzdal a klesnul do křesla obráceného naproti oknu, nevědomky si žmoulal rukávy krémového kabátu. Každou chvílí se objeví za oknem-přikrčená, s nožem v ruce a s šíleným výrazem ve tváři, tak, jak ji zahlédl mezi slunečnicemi. Až za pár minut, když nejhlasitější zvuk byl tikání hodin ve vedlejší místnosti, se zvednul a prudce zatáhl závěsy. Celé to bylo nesmyslné, takhle se jí bát. Ona mu přece nechtěla ublížit. Nesledovala ho, mohla jít jenom…na procházku. Jistě, tak to určitě bylo. Tvářila se naprosto normálně, mile, to jen on viděl něco víc. A třeba tam ani nebyla. Třeba se spletl. Snažil se ovládnout třas, který se ho zmocnil. Sundal si kabát a pověsil ho na věšák. Pak si uvědomil, že šálu nechal venku, někde na polní cestě. Povzdechl si. Zítra už bude všechno zapadané sněhem, a ani neví, kde přesně mu upadla. Takhle lehkomyslně ztratit dárek od Kaťuši… Když tam teď dojde, může jí ještě najít. Zachvěl se. Za žádnou cenu se tam nechtěl vracet. Byla tma a zima. Jiný důvod, proč by nechtěl vyjít ven, přece neměl.

Chvíli po půlnoci se probudil. Venku zuřila sněhová bouře, vítr burácel, trhal z větví poslední zbytky listů a unášel je pryč. Ale Ivanovi se zdálo, že slyší ještě něco. Zvuk, jako když někdo přejíždí dlouhým nehtem přes sklo. Nebo to taky mohly být větve stromu, co rostl příliš blízko domu. Chvíli úzkostlivě pozoroval okno schované za jasně žlutými sametovými závěsy. Mezerou mezi nimi viděl zuřivý roj sněhových vloček. Neustále vířily ve vzduchu, jako by se bály dopadnout na zem. Zachvěl se pod slabou pokrývkou. Jít spát do pokoje, kde se běžně netopilo, asi nebyl zrovna ten nejlepší nápad. Jenže tenhle pokoj měl nesporné výhody- člověk musel projít až nakonec chodby přes vrzající podlahu, aby se k němu dostal. Kdyby se k němu blížila, slyšel by to.
Byl v prvním patře. Oknem by se sem nedostala.
A Ivanovi se od něj nepodařilo ztratit klíč.
Takže teď se sice klepal zimou, ale zato se cítil bezpečně. Víceméně. Pod postelí našel železnou trubku, netušil, jak se tam dostala, ale teď za něj byl moc rád. Svojí mladší sestřičku raději nepodceňoval. Jednou rukou svíral chladné železo, v druhé držel prázdnou lahev vodky.
„Nedostane se sem, nedostane," mumlal si pro sebe, i když věděl, že ho to stejně nepřesvědčí. Nevěděl, jak dlouho takhle ležel, s očima upřenýma na skulinu mezi závěsy. Nakonec to vzdal, zvedl se a přešel přes pokoj ke staré zaprášené skříni. Raději nepřemýšlel, co všechno v ní je, jen opatrně přemisťoval předměty na jednu stranu s nepatrnou nadějí, že najde to, co hledá. Po chvíli snažení vytáhl starou zaprášenou lahev s čirou tekutinou uvnitř. Vodka. Jeho nejlepší kamarádka. Potěšeně se usmál, odšrouboval uzávěr a napil se. Cítil, jak se mu údy rozlévá teplo. Lítostivě si prohlédl obsah lahve- zbývala méně než půlka. Prohrabal ty pochybné cáry hadrů na dně skříně a podařilo se mu najít další dvě. Jediná věc, kterou si byl jistý, byla, že v každé místnosti bude alespoň jedna lahev. I když by se vůbec nedivil, kdyby ze skla vyrostly nožičky a zástup lahví by si v klidu odkráčely vchodovými dveřmi. Teď už by se nedivil ničemu. Pomalu se vrátil do postele se svým pokladem v ruce.

O několik hodin později otevřel oči. Přestalo sněžit, vítr ustal. Bylo chvíli před svítáním- čas, kdy opravdu všechno spí, všude vládne ticho a chladná země se nemůže dočkat prvních paprsků ranního slunce. Světlovlasému muži drkotaly zuby zimou, přesto se neměl k tomu jít někam do tepla. Otočil se na druhý bok s tím, že dopije zbytek vodky, kterou nechal na nočním stolku.
Seděla u jeho postele. Nevykřikl, jen sotva slyšitelně zalapal po dechu. Lahve zmizely.
„Dobré ráno," usmála se světlovlasá žena. Zašmátral rukou, hledajíc svojí trubku. Zmizela.
„Bratříčku," oslovila ho medovým hlasem, ze kterého mu běhal mráz po zádech. Pomalu se zvednul do sedu, jako by ho jediný neopatrný pohyb stál život. Hlavou se mu honil nespočet myšlenek- jak se sem dostala, proč tu vůbec je, co mu chce udělat a hlavně, jak se jí zbaví. Strnule seděl, nevydal ani hlásku. Měl strach, takový, jaký nikdy nezažil. Byl to ten druh strachu, který pociťuje každý u něčeho jiného. Stejně jako člověk, který má strach z hadů, není schopen jediného pohybu ani slova, jen na něj zírá, neuhne pohledem. A ten had se blíží, plazí se stále blíž a blíž, aby se omotal kolem své oběti, a pomalu ho zahubí.
„A proč jsi vůbec tady? Je tu zima," podotkla a jemně ho vzala za prokřehlé ruce. Chtěl ucuknout, ale neudělal to, bál se, že by se rozhněvala, a kdo ví, co by mu provedla?
„J-jak ses sem dostala?" vykoktal a očima hledal cokoliv, čím by se mohl bránit.
„Dveřmi," zněla prostá odpověď. Roztřeseně se nadechl.
„Zamykal jsem."
„Nezamykal."
„Zamykal!" řekl naléhavě.
Zasmála se jasným zvonivým smíchem.
„Nebudeme se přece hádat. Jak jinak bych se sem asi dostala?" natáhla se k němu a pohladila ho po jemných vlasech. Pak se zamračila a položila mu ruku na čelo.
„Proboha, vždyť máš horečku!" Sundala z opěradla židle světle fialovou šálu a uvázala mu ji kolem krku. Šálu, kterou ztratil v polích. Dech se mu zrychlil, zvedl k ní oči. Její fuchsiové rty se zkroutily do úsměvu, který by všichni považovali za okouzlující. Všichni až na Ivana. Teď věděl, že před ní nemůže utéct.
Musíš do tepla," oznámila mu chladně. Ani na chvíli ho nenapadlo, že by jí odporoval.

S milým úsměvem na tváři ho ukládala do postele.
„Za chvíli ti bude lépe. Uvařím ti čaj," oznámila mu a vyšla z pokoje. Jakmile za ní zaklaply dveře, vystřelil z postele k oknu. Třesoucíma rukama ho otevřel a pohlédl dolů. Nebyl zas tak vysoko, ale kdyby skočil, pravděpodobně by si něco zlomil. Ale kousek od okna byl okap. Kdyby se jen trochu natáhnul…
„Ale ale, copak to děláš?" Strnul. Natalia pomalu položila tác s čajem na noční stolek, pak k němu klidně přistoupila a zavřela okno.
„Neotvírej. Bude tu zima. Ještě by se ti přitížilo," vysvětlovala mu jako malému dítěti a vedla ho za ruku k posteli.
„Neboj se, teď už nebudeš sám," šeptala, když ho znovu ukládala a letmo ho políbila na čelo.
„Budeme spolu. Sestřička se o tebe postará," podala mu hrnek. Neklidně si prohlížel tekutinu uvnitř. Mohla tam přidat cokoliv.
„Vypij to," přikázala mu. Opatrně hrnek uchopil hrnek, přiložil ho k ústům a předstíral, že pije. Moc dobře věděl, že tohle na ní nezabere. Ale byl zoufalý.
„Nenapil ses," oznámila mu chladným hlasem.
„Já…nemám žízeň," třesoucíma se rukama jí ho podával a upustil ho dřív, než stačila zareagovat. Jen se strojeně usmála, jako když dítě provede něco hloupého, a dospělý ví, že se na něj nemůže zlobit.
„Ještě, že jsem udělala celou konvici," na chvíli odešla a vrátila se s novým hrnkem.
„Nevěděla jsem, že jsi tak slabý, promiň." Přidržela mu hrnek u úst. Teď už nemohl nic udělat. Váhavě se napil.
„To je málo," oznámila mu. Odvrátil hlavu.
„Bratříčku," oslovila ho chladně. Vystrašeně pohlédl do jejích temně modrých očí.
„Nechceš mi odmlouvat, že ne?" zeptala se tiše. Skousl si ret. Ona nikdy nekřičela, když ji něco rozhněvalo, šeptala. Když byli malí, nechávali jí s Kaťušou mumlat si pro sebe a smáli se jí. Ale teď její tichý hlas fungoval mnohem lépe než křik. Vypil všechno. Spokojeně ho pohladila po vlasech.
„Tak, a teď si odpočiň. Neboj se. Sestřička tě bude hlídat." Posadila se vedle postele. Přitáhl si pokrývku až k bradě a nespouštěl z ní oči. Ať už vypil cokoliv, musel to ze sebe dostat.
„Natalie," začal opatrně.
„Ano?" zeptala se sladce.
„Je mi zima."
„Ach, opravdu? To musí být tou horečkou," přiložila mu dlaň na čelo a lehce se zamračila.
„Přinesu další deku," elegantně se zvedla. Když byla z dohledu, nahnul se nad okraj postele a strčil si prsty do krku.

„Musíš se napít," přemlouvala ho medovým hlasem, jednou rukou ho objímala kolem ramen a druhou mu držela u úst hrnek. Zakroutil hlavou.
„J-já nechci," zakňoural plačtivě. Doufal, že na ní bude působit, když bude vypadat bezmocně. A skutečně.
„Od rána jsi skoro nepil a zvracel jsi. Musíš do sebe něco dostat, jinak ti bude hůř,"přemlouvala ho, ale on pevně semknul rty a zadíval se na ní uslzenýma očima. Rty se jí lehce zavlnily, přejela mu bledými prsty po tváři. Pak váhavě odložila hrnek na stůl. Povzdechla si a pohodila dlouhými vlasy.
„Tak dobře, napiješ se později, ano?" přehodila přes něj druhou přikrývku. Zadíval se do stropu. Musel pryč. Hned.
„Natalie, je mi pořád zima," oslovil ji slabým hlasem. Doufal, že odejde ještě jednou. Pak by měl šanci utéct, sice vůbec netušil, jak to provede, ale na tom mu nezáleželo.
„Chudáčku," řekla soucitně. Pak odhrnula přikrývky a vklouzla k němu do postele.
„Pak tě zahřeju já." Ovinula štíhlé bledé ruce kolem jeho paže a pevně se k němu přitiskla. Světlovlasý muž si skousl ret. Poslední dobou neměl zrovna nejlepší nápady.

Nevěděl, jak dlouho tam ležel, s očima upřenýma do stropu. Věděl, že nesmí usnout, ne, když měl vedle sebe svojí mladší sestru. Neodvážil se podívat, jestli je vzhůru. Ale nakonec ho únava stejně přemohla a světlovlasý upadl do neklidného spánku.
Ležel na posteli, neschopný se pohnout, pokoj osvětloval jen stříbrný svit měsíce. Před oknem stála temná postava v šatech, v jedné ruce třímala nůž. Chtěl se zvednout, ale nebyl dost rychlý. Nadlidskou rychlostí se přemístila k němu a bledými pažemi ho přitiskla k matraci.
„Bratříčku," oslovil ho sladký hlas. Otevřel ústa, aby zakřičel, ale nevydal ani hlásku. Nemohl se pohnout, jen sledoval, jak se zalesklo ostří nože v záři měsíce.

Ne…
„Řekni, že budeme spolu, už napořád." A bodla. Jenže on nic necítil.
„Řekni, že nenávidíš Kaťušu." Bodla znovu. Z rány se mu řinula krev, celé prostěradlo nasáklo a rudá tekutina teď crčela na zem.
„Řekni, že mě miluješ." Vykřikl,Natalia vyletěla do vzduchu a narazila do protější stěny, okenní tabulky popraskaly. Teď už byl schopný hýbat se, opatrně se dotkl hluboké rány, ze které stále tryskala krev. Proč to nebolelo? Spustil nohy z postele a s překvapením zjistil, že stojí na zasněženém poli. Všude se rozlévala jeho horká krev, sníh roztával. Ze země začaly rašit zelené výhonky a během chvíle mu před očima rozkvetly slunečnice, tisíce nádherných slunečnic. Zvedl oči k nebi a uviděl zářící slunce. Popošel k jedné květině a utrhl ji. Ale v okamžiku, kdy si k ní chtěl přičichnout, se rozpadla v prach. Chtěl utrhnout další, ale všechny začaly uvadat a zmizely stejně rychle, jako vykvetly. Slunce se schovalo za mračna. To ale Ivana v tu chvíli nezajímalo. Jakmile slunečnice zmizely, všiml si mrtvých těl na zemi. Vrhl se k tomu, které bylo nejblíže. Pohlédl do téměř šedého vyzáblého obličeje. Odhrnul hnědé zplihlé vlasy, aby odhalil vytřeštěné zelené oč. A kousek od něj další tělo, s krátkými světlými vlasy, rozbité brýle mu stále držely na nose. A další. Rudá uniforma téměř splývající s krví nasáklou zemí, drobné dětské tělíčko, bezvládně ležící na zemi, svírající ruku ženy s krátkými vlasy, stejně světlými jako Ivanovi. Kaťuša.
Koukal na ně naprosto nezúčastněně, jako by je vůbec neznal. Dokonce ani vidět starší sestru mrtvou s ním nehnulo. Zaťal ruce v pěst. Proč nic necítil? Proč?
Sklonil hlavu a zjistil, že je celý rudý od krve. Položil ruku na ránu a vykřikl. Zvětšila se, byla mnohem větší a hlubší, než jakou po sobě zanechal nůž. A stále ho nic nebolelo. Za sebou uslyšel kroky. Otočil se, aby spatřil Natalii, která k němu klidně kráčela, hlavu skloněnou tak, že viděl jen její šílený úsměv.
„Bratříčku." Její hlas se nesl celou krajinou. Došla až k němu, zvedla ruku, ve které cosi držela. Prohlížel si tmavou věc, velikou jako pěst, která se občas pohnula. S hrůzou si uvědomil, že se dívá na své vlastní srdce. A žena se šťastně usmála.
„Buďme spolu, bratříčku."
S trhnutím se probudil, instinktivně se chytil za hruď. Paprsky podzimního slunce si probojovávaly cestu skrz načechraná oblaka. Otočil hlavu na Natalii. Pravidelně oddechovala a jemně se usmívala. Pomalu, aby ji nevzbudil, se od ní odtahoval. Položil nohy na zem a opatrně se zvedl. Celou tu dobu jí nespustil z očí. Zdálo se, že skutečně tvrdě spí. Lehce našlapoval na starou rozvrzanou podlahu. Pokaždé s obavami pohlédl na spící sestru, když mu pod chodidlem zavrzala parketa. Nakonec se dostal až ke dveřím, opatrně zmáčknul kliku a zatlačil. Nic. Jistě že zamkla. Nebyla tak hloupá, aby ho nechala v odemčeném pokoji. Obrátil se a přemýšlel, kam mohla schovat klíč, doufal, že ho nebude mít na krku. Vrátil se k ní, prohledal noční stolek. Nic nenašel. Oparně odrhnul pokrývku. Na jejím krku se zaleskl zlatý řetízek. Natáhl k ní ruku, když v tom otevřela oči.
„Bratříčku…" zamumlala a zamrkala světlými řasami.
„Proč neležíš?" zašeptala podrážděně, probodávajíc ho pohledem. Ladně se posadila. Netušil, co se chystala udělat. Uviděl železný klíč pohupující se před jeho očima. Sklopil pohled, aby mu nebylo vidět do tváře. Položila mu ruce na ramena. Cítil, jak pevně ho sevřela.
„Pojď si lehnout," přikázala mu ledovým odměřeným hlasem. Jen přikývl a chystal se udělat, co mu řekla.
A najednou se v něm cosi zlomilo. Třásl se, jenže teď už ne strachem. Zaťal ruce v pěst.
„Sestřičko," oslovil ji vyčerpaně. Samotného ho překvapilo, jak zbědovaně zní. Ale nemohl dál, už prostě nemohl.
„Já…já už nechci… být sám," vykoktal ze sebe skrz vzlyky a váhavě se zahleděl do jejích tmavomodrých očí.
„Bratře…" vydechla světlovlasá. Překvapilo ho, když viděl, jak se i jí do očí derou slzy a pomalu stékají po bělostné pokožce, jak se usmívala, docela jinak, než předtím.
„Prosím, zůstaň tu se mnou," zašeptal sotva slyšitelně. Vjel jí rukou do vlasů, palcem setřel slzu třpytící se v paprscích slunce. A pak se jeho velké ruce sevřely kolem sestřina krku.
Zalapala po dechu, v očích se jí objevila směsice strachu a bolesti, že ji zradil. Chytila ho za paže a snažila se ho odtrhnout.
„Brat...bratříčku," zachraptěla a zaryla ostré nehty do silných paží. Snažila se mu vykroutit, ale marně. Nepovolil, dokud její bledé ruce neklesly. Těžce klesla do pokrývek. S pootevřenou pusou ji pozoroval. S hlavou jemně na stranu a zavřenýma očima vypadala jako spící anděl. Jaká bestie by ublížila andělovi? Jak to mohl udělat?
„Natalie," zašeptal a jemně se dotkl její tváře. Pak mu sjel pohled na šálu přehozenou přes židli. Stáhnul ruku, jako by se spálil. Ona nebyla anděl. Chtěla ho zabít. Strhl klíč z její ho krku a rychle opustil pokoj.