2. kapitola - Bradavice

„Další nerozhodná dušička," pronesl jen pro něj Moudrý klobouk. „Ale myslím, že..." „Zapomeň, že bych šel do Nebelvíru," zavrčel Gearalt pro sebe.

„Nechceš do Nebelvíru? Jenže tvá duše se přesně tam hodí... Máš silnou mysl a chrabré srdce," pronesl vážně Moudrý klobouk, „nehodíš se jen tam, ale Nebelvír by ti poskytl dobrý začátek…"

„Ano, mé srdce jednou bude tak chrabré, že uškrtí Vlezlého, až bude spát. A já VÍM, že Ronald půjde stoprocentně do Nebelvíru. Je tam přeci CELÁ jeho rodina, chápeš? CELÁ. Byl by ze mě buď vrah, nebo blázen. Takže buď tak laskav, hučko, a zařaď mě co nejdál od toho zrzavého tsunami," pomyslel si Gearalt.

„Takže ne do Nebelvíru? Víš to jistě? Mohl bych tě poslat do Havraspáru," šeptal mu hlas,"

„Klidně," přerušil ho potichu Gearalt. „Hlavně když půlka koleje nebude zrzavá," odsekl.

„Ale tam se neuplatní tvůj ostrý jazyk. Tvá kolej bude tedy..." odmlčel se, aby přes celou síň zařval: „ZMIJOZEL!"

Výhled se mu zase odkryl a aplaus u jednoho stolu ho nasměroval na místo, kam si měl jít sednout. Profesorka držící klobouk vypadala otřeseně a vyřkla další jméno, zatímco Gearalt mířil k Zelenému stolu. Nikdo další ze školy se k potlesku nepřidal. Mladík se poprvé rozhlédl po učitelích.

Zavrtávaly se do něj hned tři pohledy.

Jeden vážný a zadumaný ze strany bělovousého starce, který, vzhledem k tomu, že seděl uprostřed učitelů na židli podobné trůnu, byl nejspíš ředitel této školy – Albus Brumbál. A pak tu byl jeden šokovaný a rozhozený výraz od profesorky McGonagallové, která nechala přepadnout klobouk přes oči jakési dívky a teď se na něj dívala, jakoby poprvé viděla zařazení studentů Zmijozelu. A nakonec ten třetí pohled. Byl pichlavý a ledový jako tichomořské hlubiny, kde tlak drtí lidské tělo jako bezvýznamnou třísku mezi prsty.

Dlouhou chvíli opětoval bez mrknutí oka jeho pohled, než jejich pozornost upoutalo jméno: „Malfoy Draco" a blonďatý hoch přiběhl ke stoličce. Posadil se. Na celou vteřinu bylo ticho a pak vyřkl klobouk svůj ortel: „ZMIJOZEL!"

Musel se smát, když spatřil jeho blažený výraz a zároveň s ostatními z jeho nové koleje mu tleskal.

„Je super zase tě vidět," poznamenal slušně Gery. Chlapec se posadil naproti němu.

„Věděl jsem, že sem půjdu. Všichni z mé rodiny, byli zařazeni sem. My jsme totiž čistokrevní," zapýřil se. Gearalt si znuděně opřel hlavu o dlaň.

„Mně je to fuk. Hlavně když budu daleko od té ohnivé hrůzy," kývl na Rona, který netrpělivě čekal na rozřazení.

Během dalších pár minut skončilo rozřazování.

„Jen lituju Hermionu..." poznamenal nakonec a Draco se obrátil na dívku, která se snažila dělat, že zrzka nevidí. Ten teď slintal na ubrus.

Zasmál se. „Jo, to ji nepřeju, Weasleyovi jsou pohroma," ušklíbl se a pozoroval, jak se k ní pihovatý kluk otočil a začal cosi žvatlat. Ona mu na to však odpovídala stroze, se zjevným nechutenstvím k němu vůbec mluvit, natož se dívat.

Než však stačil Gearalt odpovědět, povstal Brumbál. Zařazování skončilo a tak bylo na řediteli, aby pronesl slavnostní zahájení. Rozepjal paže dávajíc tak najevo potěšení, že je všechny vidí.

„Vítejte!" Jeho hlas byl jasný, zvonivý. „Vítám vás v novém školním roce v Bradavicích! Ale než začneme s hostinou, rád bych vám ještě něco řekl..." odmlčel se a jeho tvář se roztáhla do úsměvu.

„Vrták! Brekot! Veteš! Cuk! Děkuji vám!"

Posadil se. Ozval se potlesk, upřímný a radostivý a Gearalt se nemohl udržet, aby netleskal taky.

„Ten chlap je blázen, no ne?" smál se vesele. Draco však bez úsměvu přikývl. „Můj otec říká přesně to samé."

Gearaltovi zmizela nálada mávnutím kouzelného proutku. „A umíš si vytvořit svůj názor?" zeptal se ho ledově. Draco na něj vytřeštil oči, ale neodpověděl, protože na mísách před nimi se objevilo jídlo.

„Dobrou chuť," popřál blonďákovi stroze a posadil se, aby si vybral mezi hovězí pečení, vepřovým, slaninou, bifteky, čerstvým ovocem a dalšími dobrotami. Opovrhoval lidmi, jako byl Dudley… fanaticky papouškující své rodiče.

Ještě na večeři se seznámil i s dalšími spolubydlícími. Vcelku normální kluk, a kdyby na sobě neměl bradavický stejnokroj, zatím bez barev zmijozelu, nehádal by ho mezi kouzelnickou aristokracii. Draco a Theodor se evidentně znali, ale to bylo tak všechno.

„Jistě, ale nebudeme na pokoji jenom s Nottem, ale i s dvěma kreténama. Grabe a Goyle jsou…" všichni tři se podívali na dvojici vypasených kopií Dudleyho s rukama upatlanýma od šlehačky.

„Prasata," dodal Gearalt a Draco tiše přikývl a Nott se začal smát. „Přesně tak Gearalte. Nechápu, jak nás může Snape dát k nim na pokoj," zasmál se a Gearalt zpozorněl, když jméno jeho opatrovníka zaznělo. Pohlédl k profesorskému stolu, kam se radši moc nekoukal.

Bylo mu opětováno hned několik pohledů. Severus Snape se zadumaným výrazem ho pozoroval, jak se nenuceně baví s Malfoyem a Nottem. Bradavický ředitel se tvářil, jako by ho bolely zuby. Mno co, byl starý a určitě ho něco bolelo. Poslední pohled byl od profesorky přeměřování. Ta už nebyla tak vyjevená jako prve, čehož si skoro nevšiml, pokud by na ní neukazoval jakýsi čtvrťák. Nyní se tvářila už normálně a jeho pohled mu opětovala a přikývla mu stejně jako ředitel na pozdrav.

Přikývl také a pak se věnoval té podivné šťávě a koláčkům s kousky ananasu. Nott a Malfoy se začali seznamovat podrobněji, ale Gearalt na to neměl náladu. Spíš uvažoval, kdy půjdou na pokoje a taky chtěl vědět jak se zbavit těch dvou. Nehodlal trávit sedm let jako spolubydlící Dudleyho ztracených dvojčat. Doufal, že by mohl nějak buď vnuknout Malfoyovi, aby si jeho papínek mohl stěžovat „svému starému kamarádovi ze školy" a Snape je vyhodí ven, nebo ty dvě obludy vyštípat někam pryč.

Když přemýšlel o hrozivých spolubydlících, prohlédl si snědého kluka s vytřeštěnýma očima, jak sedí u nebelvírského stolu a povídá si s Hermionou. Jakýsi Zabitý, nebo tak něco. Hermiona zdá se setřásla Wlezlýho a začala si povídat s někým kdo má možná i mozek. Zašklebil se tomu a jeho pozornost upoutal Brumbál, který se právě zvedl ze své židle. V síni nastalo ticho.

„Po tak vydatné večeři, ještě než se rozejdeme do svých ložnic, bych rád upozornil na několik věcí," nadechl se a pokračoval. „Žáci prvního ročníku, mějte na paměti, že vstup do lesů obklopující školní pozemky, je zakázán. To samé platí i pro vyšší ročníky, které na to občas zapomínají. Takový přestupek se bude řešit za pomocí školních trestů."

Brumbál blýskl pohledem kamsi k Nebelvírskému stolu.

„Rovněž vám připomínám: V přestávkách mezi vyučováním není dovoleno provozovat kouzla. Zkoušky ve famfrpálu proběhnou v prvním říjnovém týdnu. Každý, kdo má zájem hrát, ať se přihlásí u madame Hoochové nebo u kapitána kolejního mužstva.

A poslední oznámení, že v tomto školním roce je každému, kdo by nerad zemřel v bolestech, zakázáno vstupovat do dveří chodeb ve třetím poschodí východního křídla."

Gearalt se s Theem ušklíbl, oba stejný výraz v obličeji. Draco protočil oči.

„Co myslíte, že tam je?" zeptal se Draco.

„Mě se neptej, jsem tu prvně," odpověděl mu Gearalt. „Nepřekvapilo by mě, kdyby tam choval draky." Odtušil Nott.

„A teď," přerušil ho Brumbál a usmál se. „Klusem na kutě!" Gearalt se na starého muže usmál a otočil se na Draca, za kterým stál vysoký černovlasý kluk se stříbrným odznáčkem, na kterém bylo zelené P.

„Jsem Luhatchovich, jsem Prefektem Zmijozelské koleje. Zavedu vás do zmijozelské společenky. Mno a buďte rádi, že jdete se mnou, půjdu pomalu a klasickou cestou. Mladej O´Connel by vás táhl tajnýma chodbama a polovina z vás by se našla až za týden na ošetřovně," zasmál se a všiml si pár vyděšených pohledů od holek. Holky měli čtyři. Buldok – namyšlená čistokrevná podle krajek vykukujících z pod hábitu, trolině – vypadala obrovská, ale docela mile a dvě další holky… jedna s nezbedným úšklebkem špitala cosi druhé, která měla ledový výraz.

Všiml si, že se to dělo po celé síni, aby prváky vyzvedl starší student. Jeden s ohnivými vlasy okřikl Rona, aby zmlknul, začal totiž vyprávět okolním studentům, jak jeho bratr, onen prefekt, byl nachytán mamkou na záchodě, jak…

Gearalt následoval kluka z dvoumetrové vzdálenosti a šel vedle Notta a Draca. Za nimi se chichotala čtveřice holek tedy troje chichotání a zvuk padajících balvanů v případě oné obryně s vizáží goliáše. Crabbe a Goyle následovali holky s náručí svačinky.

Vyšli z Velké síně a směřovali na opačnou stranu, než ostatní studenti. Gearalt šel pomalu, prohlížeje si zdi hradu a tak si jako první všiml stříbřité osoby, která proplula zdí.

„Předpokládám, že to byl duch," pronesl nuceně klidně s velkou dávkou paniky v hlase. „Fajn..." vydechl.

Prefekt se zasmál. „Tvářil jsem se úplně stejně, i když jsem věděl, že tu jsou." „Aha," přikývnul Gearalt, ale dál se nevyjadřoval.

Došli ke zcela obyčejné, vlhké zdi, kde se prefekt zastavil. „Tady je vstup do naší společenské místnosti. Každých 14 dní se mění heslo, které si můžete přečíst v ohni krbu. Dokud si heslo nepřečtete, bude tam pro každého zářit." Otočil se ke zdi a pronesl: „Non verbum."

Zeď se rozestoupila a vydala ze sebe kamenné dveře, které se okamžitě otevřely.

Prefekt vstoupil jako první, následován prvňáky.

„Dívčí ložnice jsou po pravé straně krbu, ložnice chlapců na druhé straně. Snažte se, abychom i letos vyhráli školní pohár. Za špatné chování se koleji strhávají body a špatné chování se ve Zmijozelu netoleruje. Teda pokud na vás přijdou profesoři," dodal trochu jízlivě a zašklebil se. Luhatchovich se otočil k odchodu, když se ozval Gearalt.

„Mno a co pošta?"

„Co je s ní?" nechápal černovlasý kluk. „Dopisy tu nosí sovy a ty sídlí v Sovinci."

„To není přesně to, co jsem chtěl vědět," zavrtěl hlavou Gearalt. „Myslel jsem dopisy mudlům." Bylo ticho a prefekt na něj vyjeveně hleděl. Buldok a trolině na něj nepokrytě zírali a Draco vypadal vykolejeně.

„No co je?" zeptal se. „To se tu neposílá mudlovská pošta?"

„Ty se bratříčkuješ s mudly?" zeptal se prefekt a znechuceně ohrnul spodní ret. „Hele chlapče... Mudlomilové do Zmijozelu nepatří. Nepatříš náhodou do Nebelvíru?"

„Hele, chlapče," zopakoval po něm Gearalt ironicky. „Zavři zobák a odpověz mi na moji otázku." Zmijozelák se ušklíbl. „V naší koleji se mudlovská pošta nevede."

„No... ty bys v mudlovském světě nepřežil," zamumlal nepříliš potichu Gearalt a hodlal ho obejít.

„Však já tam ani nechci," pyšně se napřímil Luhatchovich a pokusil se po něm hmátnout. „Moje krev je dost čistá na to, abych se nepohyboval mezi lůzou jako jsou mudlové." Gery se vysmýkl jeho ruce a vrhl na něj pohrdlivý pohled.

„No, myslím, že to není o krvi, ale o vědomostech," prohodil Gearalt otočivši se k němu. Prefekt zrudl a Gearalt pokračoval: „Každé malé mudlovské dítě ví, že naše krev má stejnou barvu…" Luhatchovich zrudnul a sáhl po hůlce.

Nott si odkašlal a přesel ke Callaghanovi, do kterého drbl loktem. „Zklapni!" zasyčel.

„Nejlepší bude jít spát," vložil se do toho Draco a zpražil pohledem svého nového spolužáka, který se už už chystal něco říct. Pak jen přikývl a otočil se čelem k místnosti, aby si ji prohlédl.

Nebyla tu žádná okna, což jen svědčilo o tom, že jsou v podzemí. Kamenné stěny byly ověšeny gobelíny s výjevy minulosti. Gearalt se jimi nyní nechtěl zabývat a studoval společenskou místnost dál. Pohled mu padl na krb, zabírající polovinu jedné stěny. Vycházelo z něj příjemné teplo a světlo, dodávajíc všem věcem v místnosti dlouhý, protáhlý stín. Po stranách krbu byly schody dolů, do jednotlivých ložnic.

V celé místnosti byla zdánlivě náhodně rozmístěna kožená křesla a sedačky, přitom při lepším zkoumání byly křesla seskupena do několika skupinek pro čtyři až šest osob. Podél levé zdi se táhla malá knihovnička, teď pravda plná, během roku poloprázdná, na které stály tři nerožnuté svícny se čtyřmi rameny.

Koberec byl zelenostříbrný se vzorem hada.

„Pojď," vyrušil ho ze zkoumání Draco a táhl ke schodišti k pokojům. Gearalt se mrzutě táhl za ním.

Pokoj sdílel s dalšími čtyřmi osobami a tak si vybral míst vzadu, kde měl výhled na ostatní a Drao se usídlil vedle něj. Postele byly přepychové se stříbrnými sametovými závěsy a prostěradla byla ze stříbrného, hebkého materiálu.

I tady si Gearalt neodpustil letmou prohlídku. Stěny i podlaha byla pokryta hustým kobercem, zateplujíc tak místnost. Prvotní vzor se zdál být pouhými klikyháky, ze kterých se pak vyklubali jak jinak než hadi. Mezi jednotlivými gobelíny visely trojramenné svícny, ve kterých hořeli jasným plamenem svíce.

„Asi kouzlo," pomyslel si Gearalt, když na ně chvíli hleděl.

„To co jsi tam řekl… dávej si na to pozor," pronesl Theo opřený o sloupek jeho postele. Gery povytáhl obočí.

„Zmijozel je známí posedlostí čistou krví kouzelníků… a namaloval sis teď na záda terč. Dracův otec je jeden z nejhorších… Dávej si pozor, co nejdřív si najdi obranné kletby," poradil černovlasý kluk a otočil se na odchod.

„Proč mi pomáháš?" zeptal se Gery. Theodor se jen otočil hlavou.

„Ne všichni si to myslíme, ale pokud to někde řekneš, všechno popřu," odsekl a vrátil se k vlastní posteli, proti té Geryho.

Na to se sklonil ke svému kufru, aby nebylo vidět jeho zamyšlený obličej. Odtud vyndal kuličkovku se zásobníkem a krabici s propiskami a sešity. Všechno nastrkal do šuplete pod postel a navrch na skříňku položil knihu, kterou nestačil dočíst. Musel počkat než se uvolní koupelna a tak se opřel o polštáře své postele, aby dočetl poslední kapitolu lektvarů. Rozhodl se, že jeho další kniha bude o něco tenčí, a sice o formulích.

Snažil se soustředit na „krájení skákavých fazolek", ale rušilo ho brmblání dvou hromotluků. Jeden z těch kolosů (nebyl si jistý, jestli je to Crabbe nebo Goyle) si právě hlučně stěžoval na sirupové košíčky. Do toho se vložila druhá gorila rovněž nadávajíc na bradavickou kuchyni. Gearalt je chvíli poslouchal, než znechuceně zaklapl knihu, popadl ručník a svoje černo-červené pyžamo a odebral se do sprch.

„Nechat jim na starost vaření, vypadám za tři dny jako oni," pomyslel si znechuceně. Ve sprše už byl Draco a jakmile spatřil Gearalta, zašklebil se. Pohledem přejel jeho spáleninu ve tvaru hada, ale nedal najevo moc překvapení. Vnitřně byl však překvapen.

„Taky ti lezou na nervy?" zeptal se vědoucně.

„Nééé," protáhl Gearalt. „Mám je nade vše rááád," protočil oči v sloup a pak se pomstychtivě zamračil. „S velkou radostí bych jim ty sirupové košíčky narval někam..." odmlčel se a Draco se krátce zasmál.

„Vím, co tím myslíš. Musel jsem s nimi trávit většinu času," řekl. „Naši rodiče se znají," dodal, když viděl, jak se Gearalt tváří.

„Nezávidím. Pouze se divím, že ještě žijí."

Draco se zachechtal a pak se zamračil.

„Dostaneme je odsud. Notta znám, nebude dělat problémy, zato ti dva jsou... děsní. Mám nápad," zle se zachechtal.

„Jakýpak nápad?" zeptal se Gearalt zvědavě a začal si mydlit hlavu ovocným šamponem.

„Mno… využijeme jejich apetit proti nim. O našem kolejním řediteli mluvil otec. Nic nám za to neudělá, za vhodný nátlak. A nakonec odejdou z našeho pokoje oni dva. A budou si myslet, že to byl jejich nápad." Gearalt se skepticky zadíval na blonďáka.

„Oni? Hovnajz… Jsou tak blbý, že by nenašli svoje vlastní boty, kdyby neměli cestičku vysypanou cukrem… jsou jak mravenci. Ale využít jejich vyžraná břicha je dobrý nápad. Škoda, že neumíme zatím žádné lektvary, bude muset stačit je na to nalákat," dodal jen a Draco se zašklebil.

„Líbíš se mi," ukázal prstem a Gearalt si zakryl rukou rozkrok, i když byl za zástěnou a zařval: „Prase… jsi úchylnej, Draco Malfoy!" ironie byla jasně slyšitelná.

„Ne takhle ty moulo!" ohradil se blonďák, vypnul sprchu a začal si sušit vlasy osuškou.

Gearalt vylezl z druhé sprchy v jejich koupelně a pokrčil rameny. Jejich pokoj byl poměrně velký a na pokoji měli koupelnu se dvěma sprchovými kouty a vanou u stěny. Proti sprcháčům byl pult v rohu, kde byli dvě umyvadla a vysoká police s pěti přihrádkami. Na spodní si vyndal vlastní věci a nad něj si je dal Draco.

Gearalt použil ještě starý kartáček, a vyčistil si zuby. Potom odešel do pokoje kde Draco už navlečen ve stříbrném pyžamu s erbem Malfoyů na hrudníku si zalezl do měkké postele a ledově pozoroval uvelebování Crabbeho, který si bublavě upšouknul a sám se tomu zasmál, jako kdyby šlo o bůh ví jaký promyšlený vtip.

Gearalt se v pyžamu v barvách rudé a černé dostal do postele přes obrovské lodě Goyla. Neodvážil se jich dotknout, a nechtělo se mu používat tu moc, kdy dokázal, aby věci létaly a místo toho si nazul jednu tenisku, proměřil si vzdálenost a jako do míče vší silou kopnul jednu botu. Ta opsala vysoký oblouk a praštila sehnutého Goyla nad svým kufrem. Zapadl do něj a mnul si zátylek. Když se otočil, aby se podíval co se to děje, dostal tou druhou přímo na obličej.

„Bacha, letí bomby hnojůvky," zasmál se Nott a zašklebil se na naprosto klidného Gearalta. Draco vyprskl smíchy a dvojice pitomců nechápala.

„Kdo po mě hodil boty?" zeptal se Goyle hlubokým hlasem a Nott s Dracem znovu vyprskli smíchy.

„Hmm... absolutně netuším... asi na nich máš kouzlo bumerangového návratu," pronesl zamyšleně Gearalt. Jeho hlášku okomentovali spolubydlící dvojicí smíchu a dvojicí tupého zírání.

„Jo... to bude ono. Boty jsou to drahé," zamyslel se Goyle a Nott začal protáčet oči a Draco rovnou vyjel cosi o debilních tupcích.

Pak se zhasnulo a trojice normálních zmijozeláků se chtěla vyspat, před prvním dnem v bradavicích. Bohužel nepočítali s dřevorubeckým duetem z prvních dvou postelí.

„Království za dusící prášek," zaslechl Gearalt v noci z postele Theodora Notta. Potom si nacpal hlavu pod polštář a usnul. V duchu však zabíjel dva spolubydlící celou noc.

Ráno se probudil, když se otevřely dveře do koupelny a jeden z tlusťochů se právě utíral osuškou a Nott celý zelený vylezl z koupelny s pastou u pusy.

„To nejde, jsou vážně otřesně nechutní," zasténal a Draco jen pokrčil rameny a čekal, až obluda opustí koupelnu. Pak se tam trojice přesunula. Vyčistili si zuby a oblečení do hábitů se chtěli vydat na snídani. Gearalt u toho nadával na trapné hadry.

Už nebyli černé jako předešlého večera, ale měli lemy ve zmijozelských barvách a znaky na hrudi dostali místo toho Bradavického jen tvar zmijozelského hada. Gearalt doprovázen Nottem a Dracem se po půl hodině, kdy skládali dohromady cestu, dostali do jídelny. Byli jedni z prvních. Byla sobota a tak neměli na práci nic moc. Jen jejich kolejní ředitel kolem proprul a postavil se před trojici, než se stačili posadit.

„Malfoy, Nott a náš extra nový člen koleje, Callaghan. Vítejte ve Zmijozelu, pánové. Po snídani bych ocenil, kdybyste mě navštívil v mém kabinetu, pane Callaghane. Udělám si pro vás čas do devíti hodin. Očekávám, že dorazíte, jinak se mnou budete mít problémy!" vyštěkl nakonec a dlouhými kroky se vzdálil. Draco přejel trochu bledého Gearalta pohledem a Nott jen polkl.

„Hej... otec říkal, že nám bude naddržovat. To jsem zvědavej, jakej bude na Nebelvírské, tyjo," protáhl Draco a Gearalt si jako první sedl. Nandal si dlouhou lžící míchaná vajíčka a přivlastnil si dvě topinky.

„Co ti chce?" zeptal se Draco po chvilce a Gearalt jen pokrčil rameny.

„Nevím, třeba mě chce jen pochválit za tu včerejší trefu Goylea." Vnitřně však byl nervózní, ale Draco a Nott jeho hlášku vzali se smíchem. Po snídani jen dopil hrnek čaje a chytil první Prefetku, kterou uviděl.

„Ahoj. Hele, Snape si mě odchytl a mám k němu dojít do kabinetu a vážně netuším, kde to je. Neukázala bys mi to?" dívka se obrátila a přejela ho pohledem.

„Zmizni prcku," ohradila se a Gearaltovi se protáhl obličej.

„Omlouvám se, asi tam tedy nepůjdu a až mě bude vyhrožovat vyhozením, uklouzne mi, žes nepomohla. Ale co, nedělej si starosti," mávl jen rukou a zašklebil se. Dívce zřejmě došlo to samé a chytla ho za rameno, když se otáčel.

„Počkej, vezmu tě tam," usmála se a na rozloučenou spolužačkám jen mávla. Šla pomalu a své role pomocnice se zhostila bravurně.

„...mno a když půjdeš tady tím schodištěm nahoru, tak se bude měnit cestou – uskakujou schody a tak. Dostaneš se ke knihovně – čtvrté patro. Dlouhou chodbou jenom rovně kolem dvou obrazů s krajinami a pár koni a jsi tam. My jdem ale dolů, směrem ke společence," pronesla jen a vedla ho kus po známé trase. Pak ale zatočila.

„Tady jsou jen staré učebny plné harampádí. Učebna lektvarů je ještě kus níž. Bacha na ten poslední schod, rád polyká boty," ucedila jen na poslední chvíli a pobaveně sledovala Gearaltův doskok.

„Jsi podivně milá na Zmijozelačku," ucedil jen a dívka se zasmála.

„Mno jo, nechci problém se Snapem. Musí tě setsakramentsky nenávidět, když tě takhle ráno tahá k němu hned druhý den. Navíc u něj chci OVCE na výbronou a je lepší se občas nechat vidět," zazubila se a Gearalt pokrčil rameny.

„Mě je fuk, proč mi pomáháš, jsem tu druhej den a vyznám se tu asi jako v Singapůru. Takže je mi každá pomoc... mno vhodná," opáčil a dívka se jen ušklíbla.

„Jo, patříš k nám, jsi správnej prcek." Ocenil to ledovým pohledem.

„Gearalt Callaghan, vychrtlino," oplatil jí to a jen sebou škubla a vrazila mu pohlavek.

„Normálně beru za urážky body, ale zmijozeláky jen mlátim. Nebudu nám to kazit kvůli kravinám," prohlásila a pak se jen ušklíbla.

„Callaghan jo? O těch jsem… Ah! Tady je kabinet našeho ředitele. Je tu obvykle celý den, když neučí. Mno a učí o dvacet metrů dál za těmi nejčistčími dveřmi. Taky se mu o to Mrzimorští starají. Ještě něco. Doporučuji ti s ním vycházet co nejlépe, závisí na něm tvůj život ve škole. Když tě bude potápět on, nemáš jediného profesora na své straně. Nemaj nás tu rádi," dodala jen a sama zaklepala. Snape ihned, jak dopadly její klouby naposledy, otevřel dveře.

„Dobré ráno pane profesore, přivedla jsem vám Callaghana," pozdravila jen stroze a muž přikývl.

„Pět bodů pro Zmijozel, za pomoc mladšímu studentovi. A teď jděte Fitzpatricková," zachoval se podle očekávání profesor s hákovitým nosem a dívka ihned zmizela. Gearalta jen pohybem ruky přizval do kabinetu.

Hoch nepříliš nadšeně vstoupil do potemnělé místnosti. Stejně jako ve Zmijozelské společenské místnosti, ani tady nebyla okna a jediným momentální zdrojem světla byl mohutný krb, do kterého by se vešlo právě jedenáctileté dítě. Naproti krbu byla knihovna, vysoká až ke stropu a plně napěchovaná knihami všech velikostí a tloušťek. Vedle knihovny byly umístěny nenápadné černé dveře, vedoucí nejspíš do profesorovy ložnice. Gearaltův pohled se zastavil na mohutném, bytelném stole, který byl umístěn naproti dveřím a profesor mohl bez problémů prozkoumat celou místnost.

Nebyly tu žádné ozdoby, obrazy, nic. Na podlaze ležel starý koberec, který měl kdysi nejspíš zelenou barvu. Stěny byly kamenné, bez gobelínů, či jiných zateplovacích metod a jediné, co tu viselo, byly dvě pochodně a to hned za jeho stolem. A pak mu pohled znovu sklouzl nad krb a musel poupravit své mínění o ozdobě. Na krbové římse stály dvě fotografie. Na jedné z nich byla žena. Jak přesně vypadala, to Gearalt nemohl kvůli špatnému světlu rozeznat, ale její tvary jasně nasvědčovaly tomu, že byla krásná.

Dívka na ní se pohybovala, ale to ho nepřekvapovalo, neboť už ráno mu Draco vysvětlil, že tak to v kouzelnickém světě prostě chodí. (Stalo se to po tom, co na něj znenadání bafnul nějaký obraz starého muže a zeptal se ho, jak se mu v Bradavicích líbí. Fascinován pohyblivostí obrazů si s mužem povídal a zjistil, že to byl Martinus Magnus, jeden z velkých lektvarologů na škole, který zemřel při jednom ze svých experimentů v jedné již nepoužívané učebně.)

Na druhé fotografii byla světlovlasá žena, vedle které stál tmavovlasý muž. Ani jeden se neusmíval, ale ani nemračil. Pouze se drželi kolem ramen, občas se ušklíbli Zmijozelským způsobem.

„Pane Calaghane, jsem rád, že se vám líbí moje výzdoba, ale nepřišel jste sem proto, abyste to tu okukoval," ozval se strohý hlas profesora a Gearalt až nadskočil. Pootočil hlavou a spatřil profesora v černém, jak zavírá dveře.

„Tak proč jsem potom tady?" odvážil se zeptat a on se ušklíbl.

„Díky našemu drahému panu řediteli, který se dozvěděl, že jste mým vzdáleným příbuzným, mi byla svěřena péče o váš majetek. Nejsem nijak nadšen, ovšem od této chvíle budu správcem vašeho majetku a ujišťuji vás, že se o vaše dědictví dostatečně postarám. Vymezení jisté sumy na školní rok vám bude stačit. Bezpochyby byste to jinak rozházel za nepotřebné věci a skončil byste jako Weaysleyovi a to ve své koleji nestrpím.

To znamená, pane Callaghane, že pokud vaše studijní výsledky klesnou pod přijatelnou hodnotu, můžete se rozloučit i s vaším kapesným..." Černovlasý muž se odmlčel, aby nechal na Gearalta dopadnout svoje slova a pokračoval dál ve svém monologu. Jeho tón byl jízlivý a unuděný.

„Z nějakých nevysvětlitelných důvodů, se pan ředitel rozhodl, že sem budete docházet každou středu na doplňující výuku. Proč, to nepotřebujete vědět. Zatím bude stačit, když si přečtete tuto knihu a příští středu mi přijdete říct, proč si myslíte, že by pro vás byla užitečná. Nějaké otázky? Ne? Výborně," nenechal ho odpovědět. „Doufám, že jste se učil o prázdninách," pohlédl na něj seshora a Gearalt přikývl. „Ano, pane. Učil jsem se lektvary a formule. Jsou to zajímavé předměty."

Profesor pozvedl obočí. „V pořádku," odtušil ledově. „Pak očekávám výborné studijní výsledky... Mno a pokud ne, nepochybujte o tom, že mi uklouzne ruka nad vaší dýňovou šťávou. Náš vztah začíná a končí u společných prapředků... A teď dejte si odchod na kolej, jinak vám napařím trest s tím zabedněncem Hagridem..."

Gearalt pouze přikývl a s knížkou v podpaždí urychleně opustil kabinet.

„Tak to bude děs," pomyslel si. „Vypadá to, že jsem mu nepadl do oka." Pohlédl na knihu, kterou mu profesor podal.

„Mírnění mysli a způsoby jak cvičit sebeovládání." Zarazil se nad názvem knihy. „A tohle je co? Myslí si snad, že jsem psychopat?" zavrčel si pro sebe a zamračil se. Přes vír myšlenek málem smetl zrzka.

„Weasley," zavrčel. „Dávej bacha, kam šlapeš!" Zrzek se zamračil a pokusil se vytáhnout hůlku z kapsy. „Anbi to nezkoušej. Stejně neumíš žádná kouzla," utřel Nebelvířana Gearalt a obešel ho, pokračujíc v cestě.

Pohled mu propalovali Weasleyovi naštvané oči, ale ničeho se neodvážil. Byli ve sklepení a...

„Weasley, jakto že máte v ruce hůlku mimo školní vyučování? Nebelvír přichází o 2 body a za každou minutu vašeho stupidního zírání, vám strhnu další bod," ozvalo se za zrzkem a Gearalt se ani nemusel otáčet. Jen se usmál vyděšeným rychlým krokům.

„Callaghane, pokud budete vyvolávat souboje se spolužáky, budete si odpykávat pravidelně tresty. Je to jasné?" ozvalo se chodbou mrazivě a Gearalt jen pokýval hlavou a zmizel v zatáčce. Do společenky se dostal v rekordním čase a ani nevěděl proč, ale knížku radši schoval do kapsy.

V sobotu dopoledne se Gearalt zamyšleně povaloval na pokoji. Byl zvyklý vstávat už kolem šesté ranní. Jeho pěstouni by ho tak jako tak probudili a on by okamžitě musel umýt nádobí, či sekat zahradu. Tak se aspoň vždy stihl zkulturnit a potají nasnídat. Jeho spolubydlící byli ještě pryč, nevěděl kde, a tak se Gearalt v klidu převlékl do „domácího" a zpětně si ustlal. Položil se na postel a přemýšlel, jak by strávil dnešní den. Touhle dobou by u Dursleyů měl již umyté nádobí a pravděpodobně by vyndaval zahradnické náčiní – sladké poslední dny dřiny před školou.

S povzdechem se natáhl pro učebnici formulí a pročítal si několik úvodních stránek. Zaujalo ho hned první kouzlo – Wingardium leviosa. Podobalo se to tomu, co už uměl a co správně označil jako telekinezi. Kouzlo v knize nebylo nijak složité – stačilo jen opsat správný pohyb hůlkou a vyslovit formuli. Jeho způsob „nadnášejícího kouzla" byl mnohem jednoduší. Žádné mávání hůlkou a vyřvávání formule.

Přestože se mu nechtělo před spolubydlícími ukazovat, co vlastně umí prakticky od pěti let, musel vědět, jestli oni jsou na tom podobně. Náhle se prudce posadil na posteli. Došla mu skutečnost, že je v magickém prostředí a jeho telekineze tu vůbec nemusí fungovat! Rozhlédl se po místnosti a shledal, že jeho spolubydlící tu ještě nejsou.

Goyle a Grabe určitě někde pořádají závody v jedení pudingů a Draco s Nottem asi prohledávají školu. Soustředil se na knihu, která ležela na Dracově nočním stolku a ta se s lehkým zachvěním zvedla do výšky půl metru, kde zůstala nehnutě viset. Gearalt tiše zajásal a nechal knihu klesnout zpět na stůl. Napadlo ho, že by se mohl podívat na knihu od svého kolejního ředitele, ale nechtělo se mu ji číst – nevypadala nijak zajímavě. Místo toho se rozhodl najít své spolubydlící a dotáhnout je do knihovny.

Ne, že by nemohl jít sám… jen bloudit samotnému se mu po tak obrovském hradu nechtělo. A kdyby se ani klukům nechtělo nikam chodit, stačilo by jim říct, že je porazí Nebelvír a rozhodnou se jít sami bez přesvědčování. Gearaltovi samotnému byla kouzla jako Wingardium leviosa k ničemu a chtěl se dozvědět něco víc o historii kouzel. Když už tedy byl kouzelníkem, chtěl se toho naučit co nejvíce.

Než se však rozhodl, jakou metodou kluky najde, všiml si, že Theo na něj tiše zírá z otevřených dveří.

„Copak chtěl?" zeptal se Theodore a Gearalt se ohlédl na knížku, která již bezpečně ležela na stole. Byl jako na jehlách. Co když viděl jeho výstup s telekinezí?

„Jen cosi s bankou. Nechceš jít do knihovny?" zeptal se okamžitě, využívajíc tak ruch, který za Nottem prošel – Crabbe sebral Goyleovi poslední Bartíkovu fazolku ze společného sáčku.

„Ne," odpověděl rozcuchaný kluk, který se otočil s nevěřícným znechucením a zavřel dveře.

„Tam se mi fakt nechce. Nedozvím se nic nového, dokud nebude čas a potřebná síla," vypadlo z něj.

„Potřebný čas a síla… Zmijozele, za co mě trestáš?! To se nechceš naučit něco nového? Nebelvír se nás bude snažit ponížit. Vsadím se, že ta Grangerová toho bude do týdne umět víc jak my tři dohromady!"

„Hmm…" protáhl Nott. „Můžou to zkusit…"

„Jak to myslíš," nechápal Gearalt. „To se necháš jen tak ponižovat?"

„Jasně že ne, blbečku," zaškaredil se Theo a v černých očích se zablesklo. „Můj otec má… vysoké požadavky na kouzla. Naučil mě pár vhodných zaklínadel, co můžu použít, když někdo bude otravovat… Takže v tuhle chvíli do knihovny nepáchnu." Gearalt se pousmál a zahleděl se na svoji postel. Zjištění, že Nott umí kouzla, která by se mu prozatím hodila, ho nadchla… Jen jak je z něj dostat.

„Je to vlastně těžké, kouzlit? Nikdy jsem to nezkoušel… Možná proto bych tam měl zajít… Nacvičit si to. Asi vytáhnu i Draca. Vsadím se, že by se taky rád něčemu naučil…"

Nott se ušklíbl. „Pochybuju, že Lucius Malfoy Draca ničemu nenaučil. Fakt je mi tě líto, že jsi bydlel mezi mudlama. Teoreticky, mohli bychom se naučit něco spolu. Jistota je jistota a získat před ostatními náskok je dobrý nápad."

„Učit se spolu?" nasadil Gearalt přemýšlivý výraz. „Tím myslíš, že bys ty nás něco naučil. No… nevím. Přeci jen nepotřebuju znát něco, co by mi bylo v případě útoku k ničemu."

„Tak to se neboj," poznamenal Theo. Chvíli se zamyslel a pak jakoby přikývl. Náhle se zvedl. Za chůze ke své posteli si stáhl hábit a rozepnul si košili.

„Během léta se do mě otec snažil vštěpit několik dobrých obranných i útočných zaklínadel…" Zatímco mluvil, stáhl ze sebe i tílko. Přišel ke Gearaltovi blíž.

„A když říkám, že to do mě vštěpoval, myslel jsem tím… doopravdy vštěpoval." Celý jeho hrudník byl posetý drobnými stříbrnými jizvičkami, které se na zádech spojovali s nepřerušovanou síť. Gery na spolužáka jen tupě hleděl.

„Tohle je následek kouzelného biče, za každé nepovedené kouzlo," oznámil ledově „To znamená, že jsem nemusel sakra snažit, abych nebyl jak Quasimodo…"

„Čteš mudlovskou literaturu?" zeptal se užasle Gearalt a Theodor pokrčil rameny.

„Občas ano. Můj otec to ale nesmí vědět… pak bych to asi nepřežil. Příliš si zakládá na čistotě krve. Tedy, i já chci, aby můj rod pokračoval v čistokrevnosti, ale nechci si brát kvůli tomu svoji sestřenici!" zabručel černovlasý hoch. „Už jsem ti říkal, že většina Zmijozelu je na to vysazená… pokud ale někdo jako můj otec tohle hlásá, pochybuji, že je to dobrý názor," odsekl znechuceně a zase se oblékl.

„Počkej... ty už víš, koho si vezmeš?" zůstal na něj zírat druhý hoch.

„Jo, to se ví... Tedy já ne, jsem trochu unikátní případ, ale v kouzelnických čistokrevných rodinách to tak chodí."

„Máte to tu divné," zavrtěl hlavou Gearalt a mladý Nott trhl rameny.

„Sežeň Draca, začneme ještě před obědem s cvičením. Počkám na vás u jezera."

„Co myslíš, Draco, co nás Theo naučí?" zeptal se Gearalt svého nového známého, když vstávali od stolku ve spolčence, kde Draca našel zakecaného s Pansy.

„Nevím," odpověděl popravdě Draco. „Nikdy jsem s ním nijak moc nekomunikoval. I když se naši rodiče navštěvovali a stále navštěvují, je věčně zalezlý u sebe v ložnici nebo u nás v knihovně. Moc toho nenamluví… co já vím."

„Tak to jsem opravdu zvědavej..." zabručel Gearalt a vyhnul se jakémusi havraspárovi z vyššího ročníku. Sotva vyšli z brány, oslepilo je slunce a tak chvíli trvalo, než si jejich oči zvykli na světlo, oproti ponurému hradu. Na školních pozemcích bylo pouze pár lidí – studentů, většna z nich se válela u vody, nebo u kmenů stromů. Užívali si posledních paprsků slunce, než je tu zastihne zima.

„A jak ho tu máme najít," vztekal se Draco, ale to už Gearalt ukazoval na nejvzdálenější část jezera, kde ve stínu, seděla na skále čísi postava. „Troufám si říct, že je to on," odhadl Gearalt a společně zamířili k sedícími mladíkovi.

„To je dost, že jdete," utrousil. „Pojďte, našel jsem místo, kde můžeme cvičit, aniž by nás někdo viděl. Je to blízko Zapovězeného lesa, ale za dne sem můžeme, divá zvěř vylézá až v noci." Kluci ho začali následovat.

„Z-z-zapovězený les?" vypískl blonďák a Gery se ušklíbl. „Mutuješ, Draco. Měl bys s tím něco dělat... Slyšel jsi, nic nám tu nehrozí." Theo se zachechtal.

„Jsi posera," prohlásil a provedl je úzkou mezí. Stáli na malé mýtince, velké asi 5x4 metry, z jedné strany obklopená stromy, z druhé strany skalisky a Černým jezerem.

„Jak jsi to našel?" zeptal se užasle Gearalt a Theo klidně odpověděl: „Nešel jsem po snídani s Dracem, ale trochu se porozhlídl po pozemcích. Asi sem nikdo nechodí soudě podle trávy."

„Máš pravdu... Není ani posekaná, ani uválená. Myslím, že to tu bude chtít vyčistit."

„To každopádně," přikývl Zmijozel a vytáhl hůlku.

„Teď se dívejte.

„Palmus pes-quadratus Desectio!" soustředil se klidný Nott a tráva lehla v kruhu kolem něj na zem. Tak to zopakoval ještě několikrát a brzy tak skosil všechnu překážející vysokou trávu. Pak se ušklíbl a podíval se na kluky.

„Teď ale jak jde to samé kouzlo použít jinak… „Desectio!" Vychrlil jakési ostří z húlky, které se zastavilo až na druhé straně palouku, kde udělalo zářez na stromě.

„Bude potřeba to ještě sesbírat... Bohužel, Wingardium leviosa jsem se nenaučil, považoval jsem to za zbytečné," trhnul rameny Nott a schoval si hůlku zpět do pouzdra.

„To zas umím já," napřímil se Draco. „Wingardium leviosa!" prohlásil tlumeně a švihnul hůlkou. Gery to vše pozorně sledoval a v hlavě si dělal poznámky. Tráva se vznesla metr do vzduchu a Draco ji přenesl na jednu hromadu.

„Co to bylo to první kouzlo? Hodilo by se mi k Dursleyům na zahradu..." zeptal se Gearalt Theodora.

„Není určeno jen pro sekání trávy jako takové. Vidíš ten strom?" ukázal na vysokou borovice na druhé straně.

„Kdybys přišel blíž, viděl bys, že zářez, které způsobilo Desectio, zasahuje zhruba do čtvrtky. Vložil jsem do toho velkou sílu, abych vám ukázal, co kouzlo dovede, ale i tak jde vidět, že původní záměr při vytváření kouzla bylo zahrádkářství, a ne útok. Použít to na člověka se stejnou silou jako já, usekneš hlavu jemu a dalším třem stojícím za ním… možná. V menší síle mu to přeřízne hrdlo a člověk se buď udusí, nebo vykrvácí."

„A tohle tě učil tvůj otec?" užasl Draco.

„Neříkej, že tebe ne?" obořil se na něj Theo a založil ruce na hrudi.

„Vlastně něco málo ano, ale rozhodně ne smrtící kouzla. Zabránila mu v tom matka, myslím. Že jsem ještě prý moc mladý," zkřivil ret.

„Chci se ale něco takového naučit a ukázat všem mudlům, kdo je tu pán!" pronesl náhle Draco. Theo si odfrkl.

„A to ti nakecal tatík, že jo?" odfrkl si Gearalt. „A ty ho jako ovečka posloucháš..."

„Mně je to vlastně fuk... Život s mudly nebo bez," ozval se Theo.

„Proč?" naklonil hlavu na stranu Gearalt. „Chci vědět, čím se liší mudla od kouzelníka."

„Mudlové totiž ukradli kouzelníkům magii a teď ji beztrestně používají a kouzelníci je tomu ještě učí!" vyprskl Draco.

„A na to jsi přišel sám, nebo ti to řekl tvůj otec? Koukej... já byl u mudlů, žil jsem tam 11 let. Někteří jsou špatní, někteří ne. Třeba Lyké," otočil se na Thea. „Ta by ti to natřela, ani bys ten klacek nestihl vyndat," zachechtal se. Podíval se na Draca, který se tvářil nejistě.

„Je dobré poslouchat rodiče. Nevím, jaké to je, nechali mě tu hnít s Dursleyovýma a ty neposlouchám, pokud to není nutné. Důležité je taky mít svůj náhled na věc," vysvětlil už klidně.

Oba hoši mlčeli, než se ozval Nott.

„Draco má štěstí, že má matku."

„Cože?" natočil hlavu Gearalt.

„Ta moje zemřela krátce po mém narození," odpověděl až nepřirozeně klidně.

„Aha..." hlesl Gearalt. „Je mi líto..."

„Ty za to nemůžeš," odsekl náhle. „A měli bychom začít. Krafáním se ničemu nenaučíme."

Oba, Draco i Gearalt, přikývli a vytáhli své hůlky.

„Měli bychom začít poutacími kouzly. Pokud by se Nebelvír o něco pokusil, svážeme je a označíme za útočníky," začal Theo. „Celkem jsem o tom přemýšlel. Budeme před nimi dost napřed, což znamená, že se nesmíme příliš zviditelnit."

„Spíš bychom se neměli snižovat k provokaci," zamumlal Gearalt. „I když výjimky exitují. Banda trotlů plus Grangerová."

„Tak to máš půlku Nebelvíru," zavrtěl hlavou Draco.

„No právě!" zasmál se ďábelsky Gearalt a všichni tři se rozesmáli.
„Ok, ok... takže začneme třeba štítem Alpes. Je o něco účinnější než Protego, takže přejdeme rovnou na něj."

Mávl kruhovým pohybem hůlkou a pronesl: „Alpes!"

Kolem něj se rozprostřel zelinkavý pruh. Theo sklonil hůlkou. „Jak můžete vidět, chrání mě to kolem dokola, zatímco Protego funguje jen zepředu. Zkuste si to oba."

Prvnímu, komu se povedlo vytvořit štít byl Draco a to už při pátém pokusu.

„Co tě tvůj otec učil, Draco?" zeptal se Theodore. „Tohle mi trvalo tři dny, než jsem se naučil."

„Mno... Spíš to byla matoucí, jako Reversumio, Ablepsia a tak... pak bodací, probodávací, bodláková, naučil mě i Petrificus..."

„Hmm... Ablepsia. O té jsem slyšel, ale neumím ji. Takže naučil tě základní útoky, to je dobré. Já pro začátek umím jen asi 15 kouzel, z toho jsou většinou útočná."

„Nepočítal jsem, kolik mě toho naučil. Ale řekl bych, že to bude kolem desíti."

Zatímco se Draco a Theodor bavili o zaklínadlech, Gearalt pilně zkoušel dosáhnout požadovaného výsledku. Zpočátku mu to nešlo. Netušil, proč s tou hůlkou mávat, jak s tou hůlkou mávat a jak i když se snažil vyslovit formuli správně, stále to nebylo to, co si představoval.

„Do háje, já se na to snad vykašlu!" pomyslel si. Znovu mávnul hůlkou, vkládajíc do toho veškerou silu a pevným hlasem vyřkl formuli. Přes ruku ucítil proudit magii, silnějšího potenciálu, než byl jeho ukrytý trik s telekinezí.

„Whoa!" uniklo mu bezděky ze rtů, když zkoumal nově nalezené možnosti. Theodor i Draco přerušili konverzaci a oba na něj s úšklebkem hleděli.

„Musím napsat otci, aby ti dával soukromé hodiny a zavři tu pusu, vypadáš směšně!" popichoval ho Draco.

„Podívej se do zrcadla, potřeboval bys upravit image," odsekl Gearalt.
„Hej vy dva, klid... Pojďme cvičit dál!" usadil je Nott a pustil s do výkladu dalšího kouzla.

Na večeři šli všichni tři notně unavení. Nad tréninkem nových kouzel strávili kolem pěti hodin, kdy se jak Draco, tak Gearalt stihli naučit pět kouzel.
Černovlasý zmijozelák se zničeně posadil za stůl a nandal si na talíř kuřecí kung-pao a nalil si dýňové šťávy. „Není nic lepšího, než po takové dřině si dát tak dobré jídlo."

Po několika soustech zvolnil tempo a začal si prohlížet celou místnost, obzvlášť nebelvírský stůl. Weasley ožíral kuřecí stehýnko s vášní, která by se dala přirovnat ke zvířecí, Grangerová se šprtala Dějiny bradavické školy a ten malý, tlustý hoch vedle ní, vyjukaně hleděl směrem k profesorskému stolu. Gearalt tam mimoděk pohlédl taky.

Profesor Snape se právě tiše, ale zřejmě zlostně dohadoval s vyděšeným profesorem Quirrelem.

„Co po něm asi chce? Vypadá naštvaně."

„Nevím," odpověděl neurčitě Draco. „Vypadá tak pořád. I když... pokud se dá říkat té křeči ve tváři, kterým častuje mou matku, úsměv, pak asi není z kamene."

Gearalt se nevyjadřoval. Nechal Snapea Snapeem a raději se věnoval své večeři.

Později večer se rozhodl prozkoumat hrad a jeho možná zákoutí, kam by se mohl uchýlit studovat telekinezi a další kouzla. Chtěl se vyrovnat svým spolubydlícím, možná je trochu překonat, ale ne kvůli tomu, aby se předváděl... spíš proto, aby se případně ubránil. Nebylo dobré, aby kdokoliv věděl, co vlastně umí. Nevěřil jim natolik, aby jim svěřoval vše, ačkoliv k tomu třeba nemusel mít důvod. Bylo to trochu zmijozelské, žárlivě střežené. Něco, o co se nechtěl dělit.

Plán mu však zkazila vypelichaná rudohnědá kočka, která mňoukala tak hlasitě, že by mohla provádět zkoušku sirén.

Gearalt utekl zpátky do společenky a s povzdechem se sesul na pohovku před krbem. Chvíli se jen tak převaloval a tupě zíral do krbu, než se zvedl a raději si došel do ložnice pro knihu o bylinkářství. Nebavilo ho to však tak, jak si představoval a místo toho pak začal z nudy trénovat svoji schopnost. Šlo mu to ztuha – stále nedovedl uzvednout věci těžší, než tři kila. Až ve tři hodiny ráno, kdy se cítil, jako přejetý parním strojem se konečně rozhodl jít spát. Jen co se položil do postele, okamžitě usnul.

Ráno, brzy ráno ho probudil Theo. Byl už oblečený a tiše se smál.

„Vstávej," přikázal mu tiše. „Vem jeden ten kufr," ukázal na ohromné černé zavazadlo pokryté různými fleky, „a pojď za mnou."

„Co s nimi?" prskl naštvaně Gearalt. Chtělo se mu spát.

„Když se ti dva nechtějí vystěhovat, tak je vystěhujeme sami. Draco včera v podvečer našel celkem zajímavé místo nedaleko společenky. Strčíme jim tam ty věci a do večera, nebo dokud to nenajdou, je neuvidíme."

„K čemu potřebuješ mě? Máš snad ruce, obsluž se sám..." zavrčel Gearalt.

„Hej, rád bych, ale váží to víc než mládě trola. Tak pojď mi pomoct sakra!"

„Ach jo... No tak dobře!"

Poté, co dvěma Koblihám schovali věci se vklidu nasnídali a opět se vydali na nově objevené místečko, kde hodlali i dneska cvičit. Nedělali nic nového, opakovali kouzla ze včerejšího dne a zdokonalovali si štíty. Gearalt nyní mohl udržet štít víc jak čtvrt hodiny, kdy ho Theo i Draco zasypávali lehkými kouzly. Kvůli svému tréninku vynechali i oběd, který jim kolem druhé hodiny začal scházet.

„Můžeme si zajít do kuchyně," navrhl Draco, kterému břicho vyhrávalo všemi zvuky. Černovlasý chlapec však zavrtěl hlavou.

„Nehnu se odsud. Kuchyně je moc daleko," zamumlal a položil se do kupy trávy, kterou Theo posekal včera.

„Umět si tak jídlo vykouzlit," zasnil se. „Nebo přivolat!"

„No vidíš!" pleskl se do čela Draco.

„Dobby?" zavelel a s hlasitým prásknutím se před ním objevilo malé, umaštěné stvoření.

„Proboha co to je?" vykulil oči Gearalt a Theo protočil oči. „Seš tak zaostalej. To je domácí skřítek!"

Draco přikývl a otočil se na roztřeseného skřítka.

„Přines mě i mým kamarádům něco k jídlu! Ale dělej, ať na tebe nečekám zase hodinu!" Napřáhl ruku jako výhružku. Skřítek se uklonil a s pufnutím zmizel. Objevil se zase o půlminuty později s velkým tácem všelijakých dobrot na hlavě. Gearalt mu chtěl pomoct, ale Draco zavrtěl hlavou. „Dobby nám to podrží," rozkázal panovačně.

Gearalt neprotestoval. Možná to byl nějaký trestanec... Kdo ví, co může v tomhle světě ještě čekat.

Když se dosyta najedli, nechtělo se jim nijak valně cvičit dál. Natáhli se na rozpálené kameny u jezera a pozorovali oblohu.

„Kdo jde se mnou do lesa?" zeptal se zničehonic Gearalt a oba aristokrati se na něj podívali jako na blázna.

„Jít do lesa a nechat se sežrat nějakou příšerkou? Ne díky," zamručel Theo a znovu se uložil do polohy, v jaké ležel před tím.

„Souhlasím," přidal se Draco. „Jít do lesa znamená jít na smrt."

„No tak ne no..." Položil se opět na skálu a hleděl na oblohu. Dlouho mu to nevydrželo.

„Pojďte něco dělat, jinak se tu unudím k smrti!" zavrtěl se.

„Ty máš snad roupy nebo co? Po obědě jsem zvyklý vždy odpočívat!" prohlásil Draco.

„Cche, odpočívat... Celý den neděláš nic jného, než že odpočíváš!" zavrčel Gearalt.

„Uklidněte se oba a poslouchejte," usekl to Theo, dívajíc se kamsi do neznáma. On i Draco zmlkli a zaposlouchali se. Nastalo ticho, při kterém uslyšeli – praskání větviček a zdánlivě tiché našlapování možná lesní zvěře. Kluci ztuhli hrůzou. Šelest se k nim přibližoval, zněl příliš hlasitě, jakoby to cosi bylo přímo u nich a to přitom nebylo možné. Horní konec mýtiny byl od nich vzdálený na osm metrů. Muselo to být něco při jejich okrajích. Všichni tři se posadili a napjatě poslouchali.

Ať to bylo cokoliv, zmizelo to.

„Tohle se mi nelíbí," zamumlal Draco s náznakem paniky v hlase.

„Měli bychom odejít," souhlasil Theo, který se tvářil nespokojeně.

„A mě by zajímalo, co to sakra bylo," pomyslel si Gearalt, ale beze slova spěchal za prchajícími spolubydlícími.

Po důkladné sprše, kterou potřebovali všichni tři, se každý rozešel svým směrem. Tedy, Draco zůstal v ložnici a hodil si šlofíka, Theo se rozhodl napsat dopis otci a tak vyrazil k Sovinci, mno a Gearalt se konečně rozhoupal k tomu navštívit knihovnu.

„Jsem ráda, že je o knihy takový zájem, i když ještě nezačalo vyučování," usmála se na něj přísně vyhlížející knihovnice.

„Jenže ono vás to všechny časem přejde. Do knihovny vlezete jen proto, že musíte. A pak je i vracíte v dezolátním stavu!"

Gearalt na ni chvíli hleděl a v očích mu bylo jasně vidět, co si myslí o jejím duševním zdraví. Opatrně se od hubující knihovnice vzdálil a zamířil si to k regálu, kde by měly být knihy o lesech. Našel jednu zajímavou, která obsahovala i několik desítek stran o Zapovězeném lese. Bohužel, kniha byla psaná starým jazykem a tak každou chvíli odbíhal pro jiný slovník, nebo v případě nutnosti chodil přímo za madame Pinceovou.

Vynechal i večeři a raději se zavrtal s další knihou, tentokrát s názvem Dějiny Bradavické školy do pohodlného křesla a četl tak dlouho, dokud neviděl na malá písmenka (což vzhledem k osvětlení bylo velmi brzy). Nedočetl tak ani prvních sto stran, nechal knihu knihou, jelikož v ní neshledal nic zajímavého a vyklouzl na ztichlou chodbu.

Dlouho váhal, jestli se má vydat prozkoumávat hrad, nebo ne, ale protože bylo pozdě, nechal to být. Měl dobrých sedm let na to, aby se s Bradavicemi seznámil – a hodlal toho poznat co možná nejvíce. Teď se však cítil příliš unavený na to, aby ještě někam chodil a tak se vydal směr společenská místnost.

Cestou ještě potkal bídně vypadajícího Crabbea, který mumlal cosi o tom, že měl v kufru skořicový závin a musel dlouho překonávat smých, když zpoza rohu vyšel Goyle, s podobným výrazem jako jeho tlustý přítel a rovněž vykřikoval do tmy chodby o čokoládových dortících a karamelových bocháncích.

Zmohl se sotva dojít do ložnice a převléknout se, když ho popadla divná slabost po celém těle. Raději si vlezl do ledové postele a nevěda jak usnul.

„Gearalte, vstávej do háje!"

„Nech mě, Malfoy," zavrčel hoch v černorudém pyžamu.

„Ale no tááák," protáhl bělovlasý kluk a znovu s ním zatřásl.

„Jdi do háje," zabručel polospící Gearalt, ale když třesení neustávalo, zvýšil trochu hlas. „Poslouchej, Draco," zasyčel. „Budeš se mnou ještě dlouho takhle třást, slibuju, že ti hůlka skončí v hltanu."

Ruce se stáhly a Gearalt se otočil na druhou stranu. Chvíli bylo ticho, než: „Gearalte!" Zvukovod mu vybuchl a mladík se prudce posadil. Mimoděk stihl natáhnout blonďákovi facku.

„Já tě varoval..." zabručel černovlasý hoch jako omluvu.

„No ale vstal si," odsekl Draco, držíc se za tvář. „A teď koukej pohnout, dneska dostáváme rozvrh. A pokud ho dostaneme pozdě, netrefíme nikam... Což se mi první školní den nechce."

„Něco na tom bude," přikývl druhý hoch a protřel si oči. Pohlédl na Draca, který sebou lehce škubl. „Máš ještě červenější oči, než včera," poznamenal a hoch přikývl.

„To je tou magií, asi... Takhle to mám každý den, jesti sis toho nevšiml. Co je výhodou, můj bratranec Dudley se mně kvůli tomu bojí," zasmál se. Draco odpověděl úšklebkem a zvedl se ze své postele, aby probudil stejnou metodou i Notta. Dostalo se mu však pěstí do břicha, což naprosto odrovnalo Gearalta, který se začal smát a spadl zpátky do peřin.

„U Salazara, já se z vás zblázním," vylétl Theodor z peřin jako rozzuřený býk. „Necháte mě se vyspat, nebo tu budete dál vyvádět?"

„Hej, klid, Notte!" bránil se Draco. „Jdeme na snídani a pak na vyučování, cožpak jsi zapomněl?"

„Jo ták," uklidnil se kluk a přejel pohledem místnost. Theodore Nott byl vysoký, trochu šlachovitý kluk, se stejně černými vlasy jako Gearalt. Ale zatímco si Gearalt nechával vlasy odrůst, mladý Nott je měl krátké, upravované tak, aby mu nepadaly do očí. Jeho oči působily chladněji, než by měly v jeho věku a Gearalta už od chvíle, co ho potkal, svrběla jedna otázka, kterou mu zatím nechtěl položit. Místo toho se otočil na Draca.

„Kdes nechal Koule?" zeptal se. Tak přezdívali Crabbemu a Goylovi. Ani jeden z trojice je neměl rád. Nedokázali se bavit o ničem jiném, než o jídle.

Draco se na něj zaškaredil a mávnul rukou. „To je snad jedno, ne?" Zatvářil se tajemně.

„Vyklop to," pobídl ho Theodor a vstal, aby se převlékl.

„No, nic moc. Zamknul jsem je v koupelně a doufám, že se odtud dlouho nedostanou," vysvětlil Draco. „A teď už pojďte, nebo to zmeškáme."

„A jo vlastně, rozvrhy." Rozpomenul se Gearalt a rychle se vysoukal z pyžama, aby na sebe hodil džíny a černé triko.

„Tohle bych na sebe nebral... Máme předepsanou uniformu," poukázal na to Nott, který si už zapínal knoflíky u bílé košile.

„To je snad fuk, ne?" zavrčel Gearalt. „Je to nepohodlné, chodit v tomhle kusu hadru, ve kterým vypadám jako poletucha."

„No jak chceš, tvoje volba. Ale když už nechceš nosit hábit, tak si aspoň tu košili vem," řekl Theodor a dál se k věci nevyjadřoval.

„Ok, ok..." rezignoval Gearalt a v rychlosti se převlékl. Pohlédl na Draca, který už netrpělivě stepoval u dveří.

„Kdy jsi vstával vlastně?" zeptal se, zatímco si uvazoal tkaničky u bot.

„Před chvílí," odvětil vyhýbavě Draco. „Nemohl jsem dospat." „Nervozita?" zasmál se tiše Nott?

„Ne. Prostě jsem nemohl dospat. Crabbe a Goyle chrápali jak zařezaní, tak jsem se jednoduše převlékl a vzbudil je, že nám za pár minut začíná snídaně... A jak šli do vany... podepřel jsem dveře židlí a navíc je zamknul kouzlem cos nás Theo naučil. Paka."

Všichni tři se krátce zachechtali a vyrazili do Velkého sálu.

„Pane Callaghane," ozval se za jeho zády ledový hlas a Gearalt potlačil chuť rozkašlat se, jak mu zaskočil drobek chleba.

„Ano, pane profesore?" zeptal se, co nejklidněji mohl a otočil se na příchozího.

„Začal jste číst tu knihu, kterou jsem vám vypůjčil, že ano?" otázal se ho klidně kolejní ředitel.

„Ehm. Jistě, pane," zalhal, neboť se na knihu ani nepodíval.

„V tom případě vás očekávám zítra ve svém kabinetu, Callaghane," oznámil mu Severus Snape a bez dalšího slova odešel k učitelskému stolu.

„On tě vážně nemá rád," poznamenal Draco.

„To jen proto, že on je tvůj kmotr," odsekl Gearalt. Samozřejmě, Draco se mu tím pochlubil hned druhý den od jejich příjezdu. Blonďák se zasmál, ale úsměv mu zmrzl hned po té, co si všiml rozvrhu, který jim tam nechal jejich kolejní ředitel.

„Ó ne! Přeměňování. A s Nebelvírem. To je za trest. V Nebelvíru jsou samí blbouni, jako je třeba Weasley. Podívej, co mu sedí na rameni... krysa. Fuj, odporné."

Gearalt vzhlédl a nevzrušeně pozoroval zrzka, který se opět nehorázně cpal. Pak jen pokrčil rameny.

„Pokud nebude sedět vedle mně, tak je mi to jedno..."

„Ale stejně," lamentoval Draco. „Nemohli mu pořídit něco jiného... jedovatějšího?"

„Kristepane, neumysli se a pojď, než to zmeškáme."

Trvalo jim trochu déle, než našli správnou učebnu, ale v konečném důsledku tam byli mezi prvními. Za jejich zpoždění mohlo pohyblivé schodiště, které se zdálo být nanejvýš škodolibé, neboť se vždy otočilo přesně na opačnou stranu, než potřebovali.

Na chodbě už stálo pár Nebelvírských, včetně Hermiony a také jedna dívka ze Zmijozelu.

„Co ty tu tak sama, Grangerová." Opřel se Gearalt o zeď.

„Nejsem sama," odsekla dívka.

„Lžeš," oznámil ji Gearalt. „Nedíváš se mi do očí... a mimoto, nevšiml jsem si, že bys ses účastnila Spolku Štěbetalek," mávnul rukou směrem k uhihňaným dívkám.

Hermiona nic neříkala a dívala se do zdi. „Po tom ti nic není," odsekla po chvíli.

„To je pravda," přidal se do debaty Draco. „Alespoň vidíš, že lidé jako ty tu nemají co dělat."

„Draco," zarazil ho Gearalt ledově. „Když nemáš nic, čím by ses oháněl, raději mlč. Vybírej si lepší poznámky a ne takové ubohosti," poznamenal pohrdlivě, sledujíc, jak se Hermioně třese brada.

Otočil se k dívce zády a zaznamenal, jak k nim běží, nebo se spíš valí, Crabbe a Goyle. Oba v ruce žmoulali zákusek.

„Už se valí Blbci. Takže ještě si stihli dojít na snídani," zašeptal směrem k Dracovi, který znechuceně nakrčil obočí. „Támhle se zase valí McGonagallová."

Gearalt se rychle otočil a nasadil milý úsměv.

„Do třídy," zavelela profesorka. „Doufám, že jste tu všichni."

Gearalt a Draco se usadili na levou stranu třídy, do druhé lavice. Nott se usadil sám za nimi a před ně se posadili Milicent a Pansy.

„Vítám vás na první hodině přeměňování," začala. „Je to složitý obor vyžadující trpělivost, snahu a zručnost. V těchto hodinách se naučíte přeměňovat věci, ať už neživé, nebo živé." Mávla hůlkou směrem k lavici, kde seděla Pansy a vzápětí se jejich stůl proměnil v tygra a pak zase zpátky na stůl.

„Než se ale dobereme k něčemu takovému, začneme s něčím jednoduchým. Opět mávla hůlkou a na tabuli se zjevil popis kouzla. „Tohle si nejdříve opište a pak začněte zkoušet."

Otočila se ke svému stolu a náhle se proměnila na kočku, která si ustalala na katedře. Ozvalo se áchání ze strany děvčat a pak už se každý zabral do své práce.

Náhle se rozletěly dveře a do místnosti vpadl rudovlasý kluk.

„Super! Ještě tu není!" zajásal, ale radost ho okamžitě přešla, když se kočka na katedře změnila na jeho profesorku.

„Kdo že tu není, pane Weasley?" zeptala se zaujatě.

„Noo... už nikdo," hlesl zrzek a zapadl do nejbližší volné lavice.

„Měl byste být trochu přesnější, pane Weasley... Nebo vás proměním v hodinky..." Zrzek přikývl a dál už bylo ticho.

Ať se Gearalt snažil, jak chtěl, proměnit párátko, které dostal, v jehlu, nemohl. Pravda, ta tříska získala tvar jehly, dokonce i s ouškem, ale změnit dřevo na kov nemohl.

„Do háje, to je pitomý," zavrčel, když byla profesorka dál od nich.

„Co je?" zeptal se Draco, jehož párátko bylo železné, ale nemělo požadovaný tvar.

„Přijde mi to nesmyslné. Mávat jen tak kusem dřeva. Jste divní, vy kouzelníci." Draco se na něj udiveně podíval, ale nic nestihl říct, protože k nim dorazila profesorka. Chvíli si prohlížela jejich práci, než jen škubla hlavou.

„Měli byste se trochu víc snažit a méně žvanit." Draco zrudl zlostí a Gearalt do něj žduchl. „Buď zticha a nenech se vyprovokovat." Blonďák přikývl, ale jen co opustili učebnu, spustil nelichotivé nadávky na adresu kolejní ředitelky Nebelvíru.

Mířili si to přímo na další hodinu, tentokrát lektvary. Gearalt si v duchu začal splétat oprátku, protože na další shledání se svým opatrovníkem se vážně netěšil. Začínal také přemýšlet jak vyřešit jeho závislost na financích od toho takzvaného profesora. Do učebny lektvarů je vedl neomylně on, jen jednou nebo dvakrát zaváhal na rozcestí, kde to vypadalo naprosto stejně. Ale on to nedal najevo a na obou suveréně zamířil vlevo, a nakonec to vyšlo.

Cestou obcházeli důkladným obloukem trojici mrzimorských studentů. Jeden z nich měl v boční kapse lahvičku tekutého lepidla. Gearalt se jen zašklebil a prošel schválně těsně kolem něj. „Omylem" vrazil do chlapce a lepidlo mu „náhodou" zůstalo v ruce. Theo se zamračil, ale nic neřekl a Draco za prvním rohem nevydržel čekat.

„Na co nějaký mudlovský vynález?" zeptal se a Gery se jen znovu zašklebil.

„Sleduj a uč se," ucedil jen a do kapsy si hodil lahvičku. Pak už se nezdržovali a ten kousek došli. Opřeli se vedle dveří a čekali. Postupně se sem loudali další a z nebelvíru přišla Grangerová.

„Ta holka má snad nějaký šestý smysl, či co... jak se tu vyzná hned první hodinu?" zamumlal Gearalt a Draco pokrčil rameny.

„Nevím, nějaká ženská intuice, nebo podobná bájná nemoc..." zahlásil Draco a trojice se začala potichu smát.

„Co se šklebíte, Callaghane? Jakto že nejste ještě ve třídě slečno Grangerová? Strhávám nebelvíru bod, slečno Grangerová, měla jste už dávno sedět ve třídě," ozval se arktický hlas chodbou a dveře od učebny se rozlétly, až málem trefily Gearalta. Ten stál skoro v pozoru.

„Ale pa..." začal protestovat přicházející Weasley.

„Vám rovnou dva, pane Weasley... pozdě, a ještě odmlouvá. Mno a všichni hned do učebny!" nakázal a sám se ještě odebral pryč do kabinetu. Všichni zapadli dovnitř a Gearalta donutili jít do první lavice. Tedy Theo a Draco si sedli do první a Gearalt zalezl za ně do druhé. Vedle něj si sedla jedna zmijozelská holka co nevěděl, jak se jmenuje a zbytek ho nestihl ani zajímat.

Vytáhl si učebnici a sešit s propiskou zaháknutou za desky. Pak jen čekal na profesora a v duchu se uklidňoval.

„Jsem Tracey…" šeptla dívka. Vrhl na ní pohled.

„Gery… radši už tiše, Snape mě nenávidí…" ucedil skrze koutek. Netopýr přilétl záhy, než stačil zvonek přestat začít řvát. S posledním dozvukem zvonku začal.

„Vaším úkolem zde je zvládnout náročné umění přípravy lektvarů," začal. Spíš jen šeptal, než mluvil, studenti však slyšeli každé slovo – stejně jako profesorka McGonagallová si i Snape dovedl bez námahy udržet ve třídě ticho.

„Jelikož se to obvykle obejde bez pošetilého mávání hůlkou, leckdo z vás stěží uvěří, že i to jsou kouzla a čáry. Pochybuji, že byste opravdu pochopili, jaký půvab v sobě má tiše bublající kotlík a výpary, které se nad ním tetelí, a neviditelná síla šťáv, jež skrytě putují lidskými žilami, omamují mysl a podrobují si smysly. Dokážu vás naučit, jak připravit věhlas, stáčet slávu a dokonce uložit do zabroušených flakonů smrt – pokud ovšem nejste takové stádo tupohlavců, jaké musím obvykle učit."

Po tomto proslovu zavládlo v učebně znovu ticho. Draco se po proslovu tvářil jako pán všeho světa a Theo jen zíral do prázdné tabule a podpíral si rukou hlavu. Gearalt se snažil být malinký.

Hermiona Grangerová seděla na okraji sedačky, jako by za každou cenu chtěla co nejdřív dokázat, že ona tupohlavá není. Za to Weasley, se snažil leštit svůj umazaný kotlík kouskem nohavice.

„Callaghane!" vyvolal ho náhle Snape. „Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?"

Hermiona se horlivě hlásila, ještě než to dořekl. Gearalt se lekl a odkašlal si.

„Ehm, že by uspávací lektvar zvaný Doušek živé smrti? Něco jsem o tom č..." stihl vyslovit, ale byl přerušen. Snape se jízlivě ušklíbl.

„A kdybych vám řekl, ať mi přinesete bezoár, kde byste ho hledal?" Hermiona vystřelila ruku tak vysoko, jak jen bylo možné, aniž by přitom vstala ze sedačky, Gearalt začínal být klidnější a pouze se pousmál a podíval se do těch černých očí.

„Bezoár se vytváří v žaludku většiny druhů koz, uchraňuje před většinou jedů."

„Zatím v pořádku, je vidět že aspoň někdo není z vašeho ročníku úplný idiot," ušklíbl se Snape.

„Dobře, a jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?" Hermiona mávala zdviženou rukou, Snape si jí však nadále nevšímal.

To už Hermiona vstala a natahovala ruku až ke stropu sklepení.

„Sedněte si," utrhl se na Hermionu.

„Šalamounek a mordovník, jedná se o stejnou kytku, mudlové jí také říkají oměj," odtušil a snažil se znít přesvědčivě. Tímhle si nebyl 100% jist.

Profesor se znovu ušklíbl. „V jakém lektvaru používáme kost Karkulinky?" Hermiona se natáhla na židli, co nejvíc mohla a Severus Snape se k ní prudce otočil, tváříce se jako bůh války.

„Slečno Grangerová... Jste snad pan Callaghan?" zeptal se tiše.

„Ehm... ne," stáhla Hermiona ruku zpátky.

„Můžete mi tedy vysvětlit, proč tady na té židli poskakujete, jako byste měla infarkt myokardu!" otočil se zpátky ke Gearaltovi, kerý už měl připravenou odpověď.

„Je to Nadouvací lektvar, profesore." Tohle všechno bylo víceméně učivo prvního ročníku, učení názvů přísad a kde je najdeme.

Severus Snape se zatvářil nespokojeně.

„Kolik kapek dračí krve musíme přidat do Zmenšovacího Dryáku?" vybafl na něj.

„Pane profesore, do Zmenšovacího Dryáku se nepřidává dračí krev," odpověděl zneklidněně Gearalt. Rozptylovalo ho třepetání Hermioniny ruky a náhle dostal nutkání, jí tu ruku zlomit. Pomalu a bolestivě. Profesor si jí nevšímal. Šlo ale do tuhého, neboť vyptával se ho na učivo z konce prvního ročníku. A taky že měl pravdu. V profesorových očích se zlomyslně zablesklo.

„Co je to Amorténcie?" Zaskočil ho, ale podle názvu si zkusil tipnout: „Je to lektvar lásky, pane profesore?!" Snažil se, aby to neznělo jako otázka. Severus Snape vypadal, že vybouchne.

„Co se děje Weasley? Proč si to všecko nezapisujete? Potřebujete snad speciální pokyn? Vám i slečně hopsavé strhávám po bodu," ucedil jen a otočil se ke třídě zády. Nevšímal si vyklepaného Nevilla ve 4. lavici co se právě křižoval.

„Teď se rozdělte do dvojic, jak sedíte a dohromady připravíte lektvar na léčení vředů. Hodí se hlavně na lehké kletbičky co vy studentíci tak rádi používáte. Průběžně vás budu kontrolovat," dodal a mávnutím hůlky očarovanou křídou začal psát ingredience.

Přecházel po místnosti ve svém dlouhém černém plášti, díval se, jak odvažují sušené kopřivy a rozdrcené hadí zuby, a našel něco špatného málem na každém s výjimkou Malfoye, který mu padl do oka. Na lektvaru co dělal Gearalt, přičemž rozkazoval Tracey jak má co dělat, také nic nenašel, vlastně jen podotkl, ať hlemýždě dusí prudčeji, právě jako Malfoy, čímž se účinky zlepší. Celé sklepení naplnil oblak nakyslého zeleného dýmu a hlasitý sykot, jak všichni hlemýždě dusili v troše vody na dně kotlíku. Longbottomovi, se bůhvíjak podařilo roztavit kotlík, až z něj zbyla jen pokroucená hrouda kovu, a lektvar se roztékal po kamenné podlaze a vypaloval ostatním díry do bot. Během několika vteřin už celá třída stála na sedačkách, zatímco Neville, kterého ve chvíli, kdy se kotlík roztrhl, lektvar celého zmáčel, jen bolestně sténal a na rukou i na nohou mu naskakovaly červené puchýře.

„Vrtáku jeden!" utrhl se na něj Snape a jediným mávnutím hůlky louži zase odstranil, „to jste tam určitě přidali dikobrazí ostny dřív, než jste kotlík odstavili z ohně!" Kluk tiše kňučel a puchýře mu naskakovaly už i na nose.

„Odveďte ho na ošetřovnu," štěkl Snape na Seamuse. Pak došel k Weasleymu a Grangerové, kteří pracovali hned vedle Nevilla.

„A vy, Weasley, proč jste mu neřekl, ať tam ty ostny nedává? Myslel jste, že když on to zkazí, budete vypadat o to líp, že ano? Tím jste Nebelvír připravil o další dva body!"

To už bylo tak komické, že se i ledový Theo začal dusit smíchy. Draco dávno fingoval záchvat kašle a Gearalt se pobaveně culil. Vymýšlet záminky jak brát Nebelvíru body, bylo fakt super poslouchat. Využil Snapeovi nepozornosti a také smíchu obou koulí. Do bot jim po ponožkách nyní stákalo dost lepidla na přilepení tapety ke zdi, ani jeden si ničeho nevšimli. Tracey po něm vrhla zaujatý pohled, ale na jeho mrknutí se jen ušklíbla a čekala, co se bude dít.

Nakonec hodiny odevzdali každý baňku s lektvarem a Gearalt si všiml, že ten jeho má stejnou barvu jako Snapeův vzorový. Tracey se podařilo také obstojného výsledku.

„Pan profesore, máme nějak zatuhlý nohy v botách..." stěžoval si Crabbe a Goyle se jen snažil sundat si botu. Lepidlo za 45 minut hezky zatvrdlo.

„Callaghane, nevíte o tom něco?" zeptal se ihned Snape a Gearalt ihned nasadil lhací režim.

„Co? Já? Kdybych to udělal já, použil bych lepící kouzlo, pane. Mudlovský humor jsem nikdy moc nechápal," odtušil nevinně a Snape se podíval na odcházející a smějící se Hermionu.

„Grangerová! To musí být nějaké mudlovské vtipy. To tu nestrpíme! 5 bodů dolů za to, že jste nějakým mudlovským úskokem slepila Goyleovi a Crabbeovi boty. A vypadněte, než to bude 10!" zařval ještě a Gearalta si ani nevšiml. Theo a Draco drželi oba vážné tváře. Tracey se přidala ke své kamarádce a něco jí šeptem vysvětlila.

„Tak tohle bylo snadný," pomyslel si Gearalt.

Spokojeně si sbalili věci a pak spolu zamířili na oběd. Ještě před tím, než opustil učebnu, se podíval na Snapea, stále stojícího u svého stolu. Díval se za ním téměř pobaveně a podezíravě, jako by přesně věděl, co si po celou tu hodinu myslel.

„Díky," pípla Tracey, jak kolem ní procházel.

„Není zač…" odtušil jen a oběma dívkám pokynul. Pospíchal s klukama na oběd. Do jídelny je předběhli z jejich třídy jen oba balvani.

„Bože… co jim provedem teď? Nemůžou je s náma nechat dlouho, nebo zešílím…" zamumlal Draco a Nott jen zamručel.

„Nevím, plánuju nějaký kouzlo. Co to vůbec čteš Gery?" zeptal se Theo a Gearalt s nosem v knížce od Snapea jen mávl rukou.

„Docela zajímavá knížka… mudlovská," zalhal jen s klidem a Draco se znechuceně zašklebil.

„No jo, bohužel si na tebe musíme zvyknout, mudlouši jeden," zamumlal Draco. Theo protočil oči a nic nekomentoval. Nandal si uzené s bramborovou kaší a okurkou. Draco se spokojil s miskou husté polévky se zeleninou a masem a Gearalt si dal smetanové brambory. Přiblblou poznámku se ani neobtěžoval komentovat.

„Co máme pak, hale?" zeptal se Draco a Theo dojedl sousto a pak se teprve ozval.

„Kouzelné formule." Gearalt ožil a dokonce zaklapl knížku. Byl na 10. Straně a nevěděl, jak to vůbec stihne.

„Joo, na ty se těším," podotkl Gearalt a po obědě je oba odvedl k učebně Formulí. Věděl kde je díky oné prefektce, která mu řekla jak se sem dostat. Její orientační smysl byl dobrý a skvěle popsala cestu.

Paní šprtka číslo 1 tu už stála a vedle ní její blbec do páru, aneb pan 0. Hermiona se však bavila s trochu zatuhnutým klukem. Byl trochu vytřeštěný. Zabitý, či jak se jmenoval.

„Ahoj Zabini, milá společnost…" zašklebil se Draco hned a Theo i Gearalt se na sebe trpitelsky podívali. Jejich spolubydlící si neodpustil jediný moment, aby někoho neurážel. Theodore si trochu myslel, že je to pod jeho úroveň a pošťuchoval ostatní jen pokud ho štvali, nebo si začali. Gearalt si vytipoval pár lidí, které sem tam popíchne, ale jinak neměl nějaké rozbroje moc v lásce.

„Klid Malfoy, nechci tě seškrabávat ze zdi, až se na tebe Weasley vrhne," zašklebil se Zabini, který spolu se Seamusem chytili každý Rona, který už nakročil.

„Malfuji, co takhle o půlnoci v pamětní síni, co? Řekněme v sobotu?" vyjel Weasley a Gearalt už chtěl něco říct.

„Klidně, zrzoune. Vem si někoho s sebou, ať tě bude moct odnést na ošetřovnu," zavrčel zpátky Draco a přerušilo je zazvonění a profesor Kratiknot.

„No tak chlapci, pusťte se, nechtěl bych vám zbytečně ubírat body. Honem do třídy," zapištěl drobný profesůrek a nechal všechny vlézt do třídy.

Gearalt se rozhodl nyní při hodině dávat neobyčejný pozor. Formule, konkrétně ty první kouzla, ho nesmírně zajímala. Malý profesůrek se vyškrábal na stoh knížek na své židly. Gery měl podezření, že si je tím i hlídá snad, jako dračice svá vejce. Nad tím přirovnáním se zašklebil a vybral si lavici vepředu. Theo si sedl vedle něj a Draco hned kousek od Thea. Kolem pak všichni nebelvíři a zmijozeláci. K jeho nelibosti si vedle něj (tedy mezi nimi zůstalo prázdné místo, kde měl Gearalt položenou tašku) sedla Grangerová s tím zrzavým vocasem.

Hodlal je okázale ignorovat a dařilo se mu to dlouho.

„Milí studenti, ani nevíte, jak moc rád vidím první ročníky. Jste tak nadšení z každého kouzla, jako už nikdy potom. V tomhle věku je všechno skvělé a úžasné a ty nedostatky magie pochopíte mnohem později. Kouzelné formule slouží k očarovávání předmětů a usnadňování běžného života. Doma jistě někdo nejednou přivolal k sobě něco mávnutím hůlky, nebo očaroval vařečku, aby sama míchala v hrnci slepičí polévku na oběd. Pár z vás, kteří nikdy neviděli takováto kouzla… věru, nebojte se, o nic důležitého jste nepřišli. Vše se naučíme, od základů. Prvním kouzlem se naučíme pouze zvedat předměty vzhůru," dodal profesor a Gearalt se jen trochu zašklebil. To samé uměl bez klacku a i to kouzlo si zkoušel. Theo s Dracem se přidali.

„Takže, kouzlo… Wingardium Leviosa…" pronesl profesor a ledabylým pohybem hůlky se formule napsala tiskacím písmem na tabuli. Při jeho slovech, použil pohyb hůlky, který popisoval 10 minut a črtal různé diagramy a dokonce zabrousil k táhlému cvičení s pohyby. Gearalt po 15 opakováních nacvičování pohybu hůlky dostal pocit, že proč mávat rukou jak větrný mlýn… stačil by pohyb zápěstí a podle něj na velikosti pohybu nezáleží…

„Pane Callaghane, používáte zápěstí? Skvělé, tak to má být. 5 bodů pro Zmijozel," ozval se profesůrek odněkud ze země, když obcházel studenty. Gearalt se zazubil někam skrz desku stolu, kde tušil profesora.

„Ano, ano… jak váš spolužák, použijte na dalších 10, cvičení pohyb zápěstím. Pane Callaghane, vy už nemusíte, zatím najděte svůj brk a můžete zkusit kouzlo rovnou," přikázal profesor a Gearalt suveréně vytáhl z náprsní kapsy propisku s otisky zubů.

„Já ale nemám brk, pane," poznamenal Gery a ukázal propisku. Kratiknota to vůbec nezarazilo. Zřejmě už něco zaslechl.

„Mno, zvedání mudlovského pera bych vám nedoporučil. Jedná se o poměrně jednoduché zařízení, ale je ze součástek a občas pro první pokusy není lehké zvedat víc předmětů najednou. Tam se ještě dnes dostaneme. Půjčíte pane Malfoyi spolužákovi svůj rezervní brk?" Draco se jen zašklebil a přikývl. Hodil Gearaltovi brk a sám si připravil svůj druhý.

„Dobrá. Všichni si připravte své brky a nyní si nacvičíme rovnou kouzlo. Nemělo by to být nic složitého," zasmál se profesor a nadšeně si poskočil na židly, až se stoh knih zakymácel.

Gearalt se zhnuseně díval na brk. Byl z nějakého vzácného ptáka. Třeba z DODO, nebo Blbouna nejapného, nebo ze slepice z Weasleyovic dvorku… bylo mu to fuk. Takovejch roztočů, humusu, navíc se s tím tak blbě píše… Podělaný redispero na výtvarné výchově, jaký to nadělalo Rosie O´Conellové svinčík na zádech, když se špatně soustředil a ohnal se po Dudleym, který ho provokoval. Jen vzpomínka ho štípla na tváři, jako facka, kterou dostal.

„Tfuj ho," zašklebil se a položil brk. Pak si dvakrát mlasknul a díval se, jak se kolem všichni snaží.

„WIIngáárdium leviosáááá," hučel vedle Weasley a mával hůlkou tak zběsile, že mu vyletěla z ruky a sejmula baculatého Nevilla koleje do nosu a obarvila mu ho na červeno.

„No tak pane Weasley, dávejte přeci pozor," zasmál se profesor a hůlka přiletěla zrzkovi hned zpátky a nos byl zase v pořádku. Gearalt kouzla nezaslechl, ani nepochytil pohyby hůlky. Jen lehký záškub zápěstí a pootočení prstů.

„Říkáš to špatně, je to Wingardium Leviosa, ne levioosáááá," zamračila se Grangerová a sama si vyhrnula rukávy a zamířila hůlkou.

„Wingardium Leviosa," její brk se třepotavě zvedl a začal se lehce pohupovat ve vzduchu stopu nad deskou stolu.

„Skvělé, slečna Grangerová si vysloužila 5 bodů pro Nebelvír," zatleskal profesor a Hermiona se vítězně podívala na Gearalta a pak i na Ronalda.

„Zchladni prosím tě, říkáš to zrovna tak blbě jako on. To R v prvním slově nepřeháněj a Leviosa se vyslovuje trochu jako Lefiosa," zamručel Gearalt nahlas. Theo se zašklebil a Draco napjatě čekal, co dívka odsekne.

„Tak to předveď ty, když si tak chytrej," vyjela jen a Gearalt protočil oči.

„Wingardium Leviosa… vidíš? Neklepe se mi to, jako tobě. Prostě pevně drží ve vzduchu a ani se nehne a následuje protaženou přímku z mé hůlky. Chápeš? Ne se plácat ve větru jako špatně držená pětilibrovka," odsekl a Kratiknot si snad i povyskočil.

„Skutečně úžasné. 10 bodů pro Zmijozel. Dávejte si pozor na výslovnost kouzel, milí studenti. Je nesmírně důležitá. Abyste nebyli jako Baruffio, který si kouzla popletl a v mžiku měl buvola na hrudníku. Chudáček si pak dlouho poležel u Munga..."

„Tak zkoušejte, zkoušejte. Pan Callaghan si vezme něco těžšího, třeba zkuste rovnou tu vaší propísačku. Je to několik lehoučkých předmětů a jde o to trochu si poradit se všemi, nebo zvedat jeden s tím, že ostatní unesete jako doprovodnou váhu," poradil Profesor. Gery brk hodil Dracovi zpátky a po prvním pokusu propisku normálně zvedl.

Následně se Gearalt věnoval tomu, že zvedal propisku, pouštěl jí a snažil se jí znovu chytit kouzlem, než dopadla. Za tuhle hru dostal dalších 10 bodů. Při tomhle si zkrátil trochu pohyb hůlky a opisoval sotva poloviční než Weasley, kterému se kouzlo povedlo po pokusu o vypíchnutí oko Parkinsonové, těsně před zvoněním. Gearalt poslal Draca a Thea napřed na kolej a sám ještě chvilku počkal.

„Pane profesore?" zeptal se, když drobný mužík chtěl zavřít třídu. Asi ho překvapil, protože nadskočil a zasmál se.

„Ach, pan Callaghan. Dneska vám to šlo neobyčejně dobře. Doufám, že formule vám půjdou, máte docela talent. Koneckonců Callaghanové fušovali dříve i do tvorby vlastních kouzel, tuším váš prapra-dědeček byl opravdu plodným vynálezcem. Nebo spíš objevitelem? Eh, pardon… copak potřebujete?" zarazil se a mile se zasmál.

„Mno, víte… tak mě napadlo. Jak by se zvedal za pomocí Wingardium Leviosa třeba… litr vody, nebo… hrst písku. Myslím to jako něco co přesně nedrží tvar. Musím to dát do nádoby? Nebo to půjde normálně?" zeptal se a profesor zářivě usmál.

„Takhle… co byste navrhoval vy? Můžeme rovnou něco zkusit. Pojďte k umývadlu," mužík přešel k porcelánovému umyvadlu a dovnitř napustil trochu vody.

„Zkuste to mladíku," pobídl ho a Gearalt se pokusil trochu vody zvednout. Nešlo to, prostě jí zvedl centimetr a pak se jen rozlila do stran.

„Musel bych jí nějak… ohraničit, nebo tak něco. Nedrží u sebe," zamumlal zaujatě a Profesor přikývl.

„Ano, na to byste potřeboval podpůrné kouzlo. 5 bodů pro Zmijozel. Nebo byste to musel mít ve sklence, pak by to šlo snadno. A není nic snadnějšího než vzít třeba konvici čaje a zvedat konvici, nikoli čaj. S pískem, hlínou nebo třeba kuličkami je to to samé. Váček kuliček jde zvednout snadno. Zvedáme buď provázek, nebo ohraničíme, co chceme zvednout, nebo jednu kuličku která zvedne ostatní, jako to vaše pero," vysvětlil profesor a Gearalt přikývl.

„Vrtá mi hlavou ještě něco. Jak to kouzlo vlastně funguje? Protože jak se ta voda rozlila, je to jako bych pod tou věcí měl ruku. Nebo… je to prostě levitace?" zeptal se a profesor se zapřemýšlel, zřejmě jak to vysvětlit.

„Víš… skoro máš pravdu. Wingardium Leviosa vychází ze staršího umění levitace předmětů, kde jde o zvedání předmětů silou vůle. Má pro ní předpoklady dost lidí, ale jen málo jedinců to opravdu dokáže skoro bez tréninku. Není to snadné, sám to ovládám na nízké úrovni. Ale můj mladický zápal se v tomhle projevil jako dobrý pomocník," vysvětlil a natáhl ruku před sebe a pohybem prstů zvedl lavici vzhůru.

„Páni," vyjekl Gearalt, který to myslel vážně. Sám uměl zvednout knihu tak. Noční stolek se jen zakymácel. Bude muset cvičit.

„Z tohohle kouzla vymyslel jeden chytrý kouzelník obměnu, kouzlo jaké jsme se dnes učili. Pokud tě tohle zajímá dopodrobna, levitace a tohle rozšiřování kouzel… mohu ti doporučit nějaké knihy, ale obávám se, že budou pro tebe možná nesrozumitelné. Navíc už nejsou k dostání, ale znám autora a napíšu mu ještě dneska soví poštou. Snad udělá výjimku a jeden výtisk mi pošle," zamrkal profesor a poplácal Geryho po zádech.

„To by bylo skvělé, pane, kdybych se chtěl na něco zeptat, mohu tedy třeba přijít? Knihu samozřejmě zaplatím, něco mi ještě zbylo z toho, co mi dal profesor Snape na rok… mno dyštak se s ním nějak domluvím," dodal přiškrceně, ale usmál se. Profesor se s ním rozloučil a šel si po svých. Gearalt zamířil hned do sklepení. Cestou si nadával, že přijal jistě drahou knihu a nebude mít na zaplacení.

„Ksakru, teď kde splašit peníze. Opatrovník je držgrešle a vyhrožuje smrtí, na Dursleyovi rovnou zapomenout… půjčování peněz rozhněvává přátele a navíc stejně bych neměl kde sehnat peníze na vrácení," zamumlal si a ani si nevšiml, jak mu cesta do Kolejní místnosti utekla.

„Mrtvý Nebelvír, dobrý Nebelvír," pronesl heslo a vstoupil do společenky. Pár starších studentů hrálo poker u kruhového stolu v rohu a u toho pili. A dýňová šťáva to rozhodně nebyla.

„Hele, nějakej prcek," ozval se vysoký kapitán zmijozelského družstva. Flint. Podle všech povídaček měl poslední možnost se udržet na škole, jinak poletí a bude rád, když se vyhne azkabanu. Na nějakou páťačku z Havraspáru používal taktiku svádění „Flintova pěst" jak tomu přezdívali. Prostě jí chtěl přinutit, aby s ním někam zalezla. Bohužel pro něj to viděl Snape a tvrdě s ním zametl. Flint přišel schlíplý jak větve stromů po bouřce. Snape pro něj vymohl jedině podmíněné vyloučení – jeden přestupek a letí.

„Hele, nech ho Flinte, jeho opatrovník tě naposledy vymlátil jak hada," ušklíbla se prefektka, co prováděla Geryho první den po škole. Flint se zachechtal a vycenil zuby se škvírou mezi horníma dvěma.

„Co mu je?" zeptal se Gearalt a dívka se zamračila.

„Je to naprostej kretén a ví, že letos si nezahraje ani jeden zápas. Snape ho přestane krýt za to, co udělal a to se rovná konci v Bradavicích. Jo, slyšela jsem od nějakých holek, žes nám přidal hodně bodů. To je dobře, ale nemusíš se stresovat. My jedem na výhru poháru trochu jinak. Navíc o to jde jen primusům, pokud je máme ve Zmijozelu. Letos zrovna jo, ale stejnak. Komu na nějakým poháru záleží?" zašklebila se a Gearalt se zamyslel.

„Jo… jde jen o to ukázat ostatním, že jsme lepší, že?" ujistil se a dívka přikývla.

„Mno vidíš, jsi fakticky jeden z nás. Jo, slyšela jsem, že ses zajímal o mudlovskou poštu. Hele, nikomu ani muk, ale…mno ten kluk je jeden z těch co jedou na čistou krev… ale pro nás, co mají někoho z rodiny mezi mudlama je to občas těžké. Pár nás tu je, o poštu se starám já. Pokud budeš potřebovat něco poslat, přijď a já to dám k Havraspárským, mám tam kámošku," mrkla na něj a Gearalt se pousmál. Najednou si tu nepřipadal úplně jediný, kdo byl u mudlů.

„Dík, třeba ti to budu moct jednou vrátit," pousmál se a dívka přikývla.

„Jsme Zmijozel… musíme držet spolu, když jsou proti nám všichni na škole," zašklebila se a pak nechala Gearalta odejít. Ten se zařekl, že ještě do víkendu napíše Lyké dopis, adresu někde měl napsanou. Byl najednou rád, že se nemusel ptát profesora Snapea na Mudlovskou poštu. Navíc ta jeho knížka… co si o něm probůh myslel?

Povzdechl si a zamířil do jejich pokoje. Proti vycházel nějaký šesťák se spolužákem.

„To je skvělý, že nám zůstávaj pokoje po celou dobu studia. Vem si, že nám nikdy nikdo nesebral trávu," zasmál se a spolužák se pouze s rozšířenými zorničkami díval na svou ruku.

„To jo tyvole… nevim jak jinak bych dal všechny NKÚ." První přikývl. A podíval se na Geryho, který akorát vcházel do pokoje.

„Nic si neslyšel, že ne," vyjel jen a Gery se otočil.

„Co? Vy jste mluvili?" zeptal se a fakt si nebyl jistý. Měl plnou hlavu knížky o magorech, kterou dostal.

„Správně mladej," dodal spokojeně a minuli ho. Gery pokrčil rameny a s povzdechem si všiml Crabbeho, který upatlaný od čokolády baštil balíček z domova. On nedostal žádný… a věděl, že ani nikdy nedostane. Jeho rodiče se nechali zabít, opatrovník byl při nejlepším nesnesitelný a očekávat něco od Dudleyho a jeho rodičů bylo jako čekání na Godota.

„Mno to je dost, kdes byl?" zeptal se Draco a Theo si právě dělal u stolu úkol do Formulí. Dostali úkol vcelku krátký a snadný. Napsat jen referát o prvním kouzlu co se naučili – k čemu by se podle nich dalo použít.

„Mám to hotový, ale opsat vám to nedám," dodal s pohledem na dva hromotluky. Ani jeden nedonutil svoje peříčko se pohnout.

„Si to nech, stejně to máš blbě," zašklebil se Draco a sám byl v pohodě.

„Budu to dělat den předem, to je nejlepší," zašklebil se a Gery si mezi tím došel k posteli a vyndal věci z tašky a dal dovnitř čisté sešity na další den. Na ten na bylinkářství, si radši dal gumový obal, protože tušil, že by byl po prvním měsíci od hlíny a hnoje a bůh ví čeho ještě.

Dosedl na postel a protáhl si ruce. Přemýšlel kde sehnat peníze. Krást? To ne, kvůli takovým věcem by Snape zuřil, netřeba ho víc vytáčet. Žebrání nebo půjčování zavrhl ihned, to bylo trapné a nesnesl by to vědomí, že někomu něco dluží, nebo je odkázán na solidaritu jiných.

Pohlédl na dva tupce, co nedokázali na formulích nic. Co kdyby jim pomohl a nechal si to proplatit?

„Hele, Crabbe, Goyle… co kdybych vám pomohl za tři srpce s úkolem? Tedy… snad to není moc," zepta se tiše těch dvou.

Počkal až kluci odešli do společenky, aby to neslyšeli. Sám se nenáviděl, ale bude muset trochu pýchy překousnout a pár týdnů dělat menšího sluhu, ale když si spočetl, že na každý týden dostanou 3 úkoly, bude docela boháč do zimy… A pak ho k tomu nedonutí jen tak.

„Za 6 mi to uděláš sám?" zeptal se Crabbe a Gyole se vytáhl.

„Já ti dám 10," hrál boháče před druhým.

„Tss… já mu můžu dát klidně i 12!" Chlubí se Grabe.

„Celý Galeon za úlohu do Formulí!" vytáhl zlatou minci a hodil jí Gearaltovi. Ten jí s úšklebkem přijal a od druhého vyinkasoval minci druhou. Oba jen zavyhrožovali, ať je to co nejdřív a odešli najít něco k snědku. Gearalt si jen povzdechl a šel si sednout ke stolu.

Tam vytáhl tři dvojlisty a pustil se do psaní. Nejdřív pro sebe, to se rozepíše a navíc to bude mít rychle. Má to ještě v hlavě, na co myslel při čarování… tak je to snadné. To napsal celé dva listy a bylo to skoro málo. Podepsal se a omluvil se v doušce nakonec za mrňavá písmenka ke konci.

Pak si vzal papíry těch dvou a začal přemýšlet jako tupý idiot posedlý jídlem. K čemu by Crabbe použil Wingardium Leviosa? K ničemu, protože to nesvede do třeťáku… ale to je vedlejší.

„Nejlepší na tomhle kouzle je to, že nemusíte nosit koláčky v ruce, ale jenom letí před vámi. To je hodně dobrá věc, protože unesete ještě třeba limonádu, nebo tác s chlebíčky. Nemyslím ty se sýrovou pomazánkou, ale těmi se salátem, vajíčkem, šunkou, paprikou tak…" Napsal pár vět a zašklebil se.

„Tohle nikdo neprokoukne… Nikdy bych neřekl jak se vyrůstání s "Kosatkou" Dursleyem vyplatí," vyprskl smíchy. Bohužel to ti dva dementi budou muset přepsat svým písmem. Na to určitě bude kouzlo, to si bude muset najít. Ale zase na to by profesor přišel. Mají smůlu, jinak to nejde. Psal úkol pro oba asi 2 hodiny. Nevěděl, jaký plat mají profesoři, ale on si vydělal galeon za hodinu a to mu přišlo na jedenáctiletého slušné.

Po večeři se duo Brambor vrhlo na nákyp s medem a meruňkami ještě ve velké síni a Theo s Dracem a Gerym se na pokoji věnovali přípravám na další sérii žertíků, které jak doufali, dostanou oba hromotluky dál od jejich postelí. Draco se rozhodl, že půjde rychle spát, aby usnul, než dorazí ti dva. Theo vzal šachovnici a šel hrát s jedním svým známým ze třetího ročníku a hrály u něj na pokoji partičku šachů.

Draco po pár minutách usnul a Gery si sedl na postel, nachumlal si pod záda dva polštáře a opřený a přikrytý dekou si začal číst knihu od Snapea. Pojednávala zejména o psychických poruchách a defektech v inteligenci. To v první části. Tu spíš prolétl, a čím víc četl, tím víc byl naštvaný.

„Hajzl! To si jako myslí, že jsem psychopat, co vraždí po nocích malá zvířátka?" vybuchl vzteky a Draco jen něco zamumlal a otočil se na druhý bok. Gearalt flákl knihou do nohou postele.

Vytáhl kuličkovku a celou jí rozebral. Pak si nabil do náhradního zásobníku asi třicet kuliček a uložil ho do nočního stolku. Vzpomněl si na to, co si povídali dva kluci o tajných schránkách. Seskočil na zem z postele a nakoukl pod ní. Byly tu jen jeho boty na rohoži, jeho kufr a krabice od bot s mudlovskými knihami. Vyndal jí a sedl si na postel zpátky. Vedle postele měl nad nočním stolkem polici, kam si mohl dát knížky. Když tam dával třetí román o vesmírném cestování, Tufova dobrodružství, uvědomil si, kde vlastně teď žije.

Knihy rozmrzele zas vrátil zpátky a rozhodl se neprovokovat. Je jen prvák a tohle si asi nemohl dovolit. Krabici vložil pod postel a do knihovničky dal všechny učebnice a jednu rozečtenou mudlovskou v papíru. Pak si teprve znovu odhodlal vzít do ruky Psycho-knihu od Snapea.

Do dveří se právě opřel někdo, kdo vážil pět tun minimálně a dveře práskly o zeď až Draco vyletěl z postele a kryl se na zemi v pokrývce.

„Kterej kretén!" začal se rozčilovat a Gery ukázal na dvojici pitomců s náručí koláčků. „To se dalo čekat! Doprkýnka sekvojovýho, zešílím tu. Kdo cekne, schytá Bolákovou kletbu," zavyhrožoval rozespalý Draco a Gery se takticky vyklidil do společenky.

Jen si vzal kalhoty přes pyžamo a rozepnutou mikinu na sebe. Bos jen v pantoflích si našel místo v již vyprázdněné společence. Sedl si na zem ke krbu, natáhl nohy k ohni a opřel se o zadní stěnu sedačky.

Některým výrazům nerozuměl, jiná už slyšel, ale nebyl si jistý, co znamenají. Po třech hodinách se dostal ke kapitolce: Čtení z lidí. Nechápal co si pod tím představit. Zpočátku to pochopil jako čtení myšlenek, ale to nebylo to, co psali v knize. Byla mudlovská, jak si náhle uvědomil. Tedy tu psali jak poznat podle různých gest a výrazů tváře co si člověk myslí či spíš co od něj můžeme čekat. Nedávalo mu tu moc smysl, ale kapitolu si přečetl.

Akorát byla půlnoc, když se dveře do společenky rozlétla a dovnitř vpadl nějaký čtvrťák následován dalším a za nimi ten ošklivák Flint. „Zasranej zmrde… tys mě naprášil, že jo. Snape tam na mě totiž čekal, když sem tam tu malou pizdu dotáhnul! Někdo mu práksnul, že tam bylo moje místo!" řval smyslů zbavený Flint a dvojice před ním evidentně utíkala.

„Zklapni laskavě Flinte, nevím, na co si hraješ. Každej ví, že seš totální prase a nezáleží ti na ničem jiným než na tvejch koulích. Sereš na kolej, na famfrpál… na cos myslel, když ses nechal vyloučit, co? Máme v týmu dva odrážeče a mimo jednu třeťačku co má odehraný dva zápasy, nikoho! Chytač odchází a necháš to nakrku mě a Derrickovi!" vyjel Bole a srazil pokus o ránu na bradu.

„Co na mě hrabeš ty třeasořitko?" zaburácel Flint a byl odtažen dál druhým odrážečem, Derrickem. Tomu dal ránu do obličeje loktem a zkopnul ho za sebe. Gery se krčil za gaučem a až tam slyšel něco křupnout. Než Bole vytáhl hůlku, byl Flint u něj a držel ho za krk u stěny. „Prásknul jsi mě kvůli kapitánský pásce, co čuráku?"

„Drž hubu, ty demente, nevím kdes sebral, že jsem tě prásknul já. Byla to nějaká prefektka, víc nevim. Tak si dej laskavě odchod a nech mě napravit, cos posral! Už takhle máš průserů dost, tak se drž zpátky a třeba tě příští rok nechaj nastoupit!" odsekl Bole a vyprostil se z Flintova sevření a došel k Derrickovi, kterému pomohl na nohy. Ten si držel levou ruku. Měl zlomený prst, jak padal. Flint zmizel nasraný někde v hlubinách Zmijozelských ložnic.

Až teprve když oba odrážeči odešli, Gearalt se vyplížil ven do svého pokoje a ještě tam se mu třásli ruce. Měl strach, Zmijozeláci vážně nejsou výkvět Bradavic, spíš naopak. Zařekl se, že se sebou nenechá takhle mávat, a co nejdřív se naučí další kouzla na obranu. Bole mluvil o prefektce. On zná jenom tu jednu, co mu pomohla najít kabinet profesora Snapea. Minule na Flinta byla „drzá". Nebyl by rád, kdyby se jí něco stalo, protože mu přišla fajn. Rozhodl se, že dívku bude varovat.

Ráno vstal a dočetl knihu, ještě než musel po snídani na Bylinkářství. Na tento předmět měli věčně ušmudlanou profesorku Prýtovou. Hodinu měli neobvykle s Havraspárem, asi aby se furt nemlátili jen s Nebelvírem. Hodina se vyučovala venku, ve skleníku číslo jedna a byla to nepředstavitelná nuda. První dvouhodinovku tohoto předmětu věnovali rozpoznávání hlíny. 50 květníků hlíny, podle Geryho všechny stejné, museli třídit podle předepsaných norem, obsahu látek a magických substancí uvnitř. Pak brali pro změnu hnojiva, přídavné lektvary a podobné zbytečnosti.

Gearalt ihned po zvonění vystřelil do školy a během deseti minut stál před kabinetem svého opatrovníka a najednou se bál zaklepat.

„Callaghane, budete ještě dlouho ztrácet čas před mým kabinetem a necháte mě čekat?" ozvalo se jak se dveře otevřely. Gearalt musel uskočit, aby ho dveře netrefily do nosu.

„Omlouvám se, pane," zamumlal jen a vešel dovnitř. Nestačil si ani pořádně omýt ruce, protože Draco si umyvadlo ve skleníku zabral pro sebe a myl si ruce na po sedmé. Neměl na to čas.

„Jste tu přesně, máte štěstí. Co to máte na ruce, Callaghane? Jste jak prase, padejte se umýt do učebny a ať jste hned tady," osopil se Snape a Gearalt vyběhl ven. Nechal tu tašku položenou na židli před Snapeovým stolem.

Ten se podíval na zašlý batoh, který zažil už pár let školní docházky. Na malý moment ho napadlo se podívat co má uvnitř, ale hned to zavrhl. Nebude se chovat jako šmírák. I když toho spratka neměl v lásce, nesníží se na to, aby mu prohledával osobní věci, pokud k tomu nemá sebemenší důvod. Chlapec přiběhl zpátky a pečlivě za sebou zavřel. Ruce vydrhnuté do růžova, jak použil kartáček. Snape mu pokynul, aby se posadil.

„Tu knihu mi vrátíte, Callaghane, na našem příštím setkání. Necháme to tady na tu hodinu, jen příště o deset minut později ať mi sem nelezete od hlíny jako nějaký tupý Mrzimor. Samozřejmě přijdete o část přestávky, ale stejně máte oběd tak to nevadí. Nyní abych se dostal k vašemu úkolu. Proč si myslíte, Callaghane, že jsem vám přikázal přečíst si tu knihu?" zeptal se Snape a ruce si složil do stříšky a díval se přes špičky prstů na svého svěřence, který se musel ovládat, aby se netvářil naštvaně. Bohužel pro něj byl strašně lehce čitelný a ani se nemusel snažit v chlapci číst.

„Pane profesore… abych řekl pravdu, jsem docela zklamaný. Víte, zatím jsem v tomhle pitomém světě plném máchání hůlkou, hrabání se v hnoji a lítání na smetácích nepotkal nikoho, na koho bych se mohl spolehnout. Nechci znít nevděčně, ale v koleji je jediný starší student, který se ke mně choval normálně, spolužáci v ročníku jsou… mno dva balvani co je jejich životním cílem sníst všechnu čokoládu světa, pak bez urážky blonďaté pako co papouškuje každý tatínkův nápad, slepice a se zbytkem jsem ani nestihl přijít pořádně do kontaktu.

Musím od prvního dne skrývat, že jsem měl tu smůlu, že bydlím u lidí, co mě nenávidí a nenávidí kouzla. A jediný dospělý člověk, na kterého bych se měl obrátit, kdybych měl problém, nebo bych potřeboval s něčím poradit, si o mně myslí, že jsem přinejlepším psychopat, šílenec a naprostý pako? Takže bez urážky, pane profesore, ale to, že mě přinejlepším nenávidíte, bych uhádl i bez té chytré knížky!" spustil Gearalt a sám Snape se divil, že ho nepřerušil. Mladý Callaghan si uvědomil, co všechno řekl a sklopil oči do desky stolu a čekal, že ho teď změní na hadr a vytře s ním podlahu, nebože ho rovnou zabije, či při nejhorším… pošle zpátky k Dursleyům.

Už se podvědomě začal krčit, když se ozval ten nejpodivnější zvuk, který slyšel. Snape se začal smát. Nebyl to obyčejný smích, zněl trochu skřípavě, jako by se už dlouho nesmál. Snad věky. Jeho obličej byl zvláštně pokřivený, jak se neuměl usmívat. Smál se a na židli se dokonce musel zaklonit. Gearalt překvapením zamrkal. Tohle tedy nečekal.

Po necelé minutě Snape pomalu zmlknul a podíval se zpříma do očí svého svěřence. „Dobře Callaghane, tohle jste v žádném případě neviděl! Tedy nečekal jsem, že si to vyvodíte takto. Chápu, že Zmijozelská kolej je mírně depresivní místo pro někoho nového v kouzelnickém světě, ale jste Callaghan a ne nějaký pitomý Weasley. Ta kniha vás měla postrčit k něčemu podobnému, ne však tak… moc. Na celém světě jsou vaše myšlenky to nejcennější, co máte. Můžete něco namítnout, ale budete se mýlit jako většina lidí. Když zvládnete tajit, co si myslíte většině lidí, budete hned před ostatními krok napřed. Pak se musíte naučit jak být o dva kroky napřed. Určitě jste neslyšel o slovech jako: Nitrobrana, Nitrozpyt a Myšlenková kouzla, že?" otázal se a Gearalt zakroutil hlavou.

„Nitrozpyt je mistrovské umění něčeho, čemu nevzdělanci říkají čtení myšlenek. Definici byste nepochopil a tak nebudu ztrácet čas. Nitrobrana je obrana před tímto pronikání do myšlenek a vzpomínek. Myšlenková kouzla jsou jen pomůcky jak tomu pomoci, někteří kouzelníci tohle však nepotřebují a dokážou to pouhou silou mysli. Chápete, co vám chci říct, nebo jste zabedněný jako ostatní studenti?" jízlivě zakončil svůj proslov Snape a Gearalt se jen zamračil.

„Chápu, co říkáte, pane profesore. Mluvíte o tom prohledávání myšlenek a pronikání do hlavy. A jak se tomu bránit. Takže chcete, abych se tu Nitrobranu začal učit?" otázal se a Snape se ušklíbl.

„Na to jste moc nezralý, Callaghane, navíc nedokážete ještě žádná kouzla. A pokud byste na okamžik používal uši, pochytil byste, že nejdřív se musíte naučit skrývat to, na co myslíte i pro ty, co neovládají umění Nitrozpytu, což není moc rozšířené odvětví magie, nicméně jedno z nejmocnějších. Proto se budeme nejdříve věnovat tomu, jak zabránit proniknutí emocí na odiv každému hlupákovi kolem vás," ucedil Snape a natáhl se ke krbu a hodil do něj špetku Letaxu. Během chvilky se mu na stole objevil hrnek s voňavým odérem máty. Mátový čaj měl asi Snape rád, Gearalt si všiml, že ho pije často.

„Dobře, to bude pro dnešek vše. Pročtěte si znovu druhou část knihy a zamyslete se jak zabránit tomu, aby vaše emoce byli tak čitelné jako teď, když myslíte, jestli stále platí ta výhružka o jedu. A ano platí, Venomový lektvar je mimochodem jeden z velmi špatně zjistitelných jedů a nezanechává nežádoucí znaky na těle oběti. Bezoár na něj nefunguje a je nutné velmi rychle podat přesnou protilátku. Nashledanou pane Callaghane… a nechte si při obědě chutnat," ušklíbl se nakonec pokřiveně Snape a Gearalt opustil kabinet v rekordním čase.

Snape nechal pohybem ukazováčku míchat čaj lžičkou a zamyšleně se díval, jak syn Lily Evansové doslova utíká z jeho kabinetu. Viděl její intelekt dál žít, navíc skoro s jejíma očima. Natáhl se pro testy čtvrtých ročníků a rozdal několik Háček, aby se dostal zpátky do normálního stavu myšlenek.

Gearalt byl v tu dobu na obědě kde se s kručením v břiše díval na dnes snad obzvláště voňavé pečínky a hory bramborové kaše, spousty pečených řízků, klobás, zeleninových salátů a snad všeho co kdy Gerymu chutnalo. Theo si vedle pochutnával na hoře zmíněné kaše s vinnou klobásou a Draco právě podle etikety obíral vidličkou kachní stehno s opečeným bramborem.

„Dej si klobásu, je strašně dobře udělaná," podotkl Theo a na rozdíl od Draca se nesnažil o nějakou etiketu stolování a cpal se, až měl boule za ušima. Draco jen olízl ze rtu šťávu a zašklebil se. „Kachna je lepší, škoda, že není na pomerančích," poznamenal jen a Gearalt nasupeně popadl jablko z mísy kousek od nich a začal ho chroupat. Zavřel oči a přemýšlel, že žvýká vinnou klobásu.

„Četl jste Sněhurku, pane Callaghane? Jablka byla v minulosti považovaná za ideální objekt k otrávení..." podotkl ledabyle procházející Snape a Gearalt jen nakousnuté jablko položil na mísu a zkroušeně se díval do země.

„Jeho těší mě trápit, je to démon… umřu tu hlady ksakru," nadával si Gearalt a pak dostal nápad. Prostě se natáhl k nejbližšímu talíři s bramborovou kaší, vzal si obrovskou kopici a plácl si jí na talíř. Vzal největší kolečko klobásky a položil jí vedle a oboje polil notnou dávkou sosu. Pak se podíval k profesorskému stolu, usmál se a popřál svému ošetřovateli dobrou chuť a pak se pustil do jídla.

„Lepší chcípnout na otravu než hlady," zamručel si jen a Snape se u profesorského stolu ušklíbl. Brumbál jejich bezeslovnou přestřelku okomentoval úsměvem.

„Jakpak se vede tvému svěřenci, Severusi?" zeptal se ředitel a jeho podřízený se zamračil.

„Pořád je to nevděčný spratek nectící pravidla. Ale bez zásahů z vaší strany ho naučím, co bude potřeba. Do nějakých třiceti by mohl zvládnout základní kouzla a lektvary. To o čem jsme mluvili, se bude schopen naučit tak v době kdy jeho vrstevníci budou chovat pravnoučata," ucedil Snape a Brumbál se pousmál.

„Tedy pokrok. Je to pár let zpátky cos tvrdil, že se beztak udáví vlastními vlasy," usmál se ředitel a mistr lektvarů zavrčel znechucením a jal se pohledem propalovat Quirela.

„Ví-vítejte na první ho-hodině Ob-obr-obrany prrroti č-č-černé m-magii," usmál se opocený muž ve fialovém hábitu s turbanem páchoucím česnekem na míle daleko. „D-dneska si budeme povídat o základních kouzlech. Teoretie… teorie tedy… heh… je ve vašich učebnicích na stránkách 5-42. Budete mít dneska za úkol si přečíst kapitolku o světle a t-t-tmě. To vyjde na p-půl naší hodiny. P-p-pak si procvičíme k-kouzla, o k-kterých si přečtete," nakázal profesor a nechal všechny žáky najít učebnice a sám si sedl a začal se jen rozhlížet po učebně a sledovat studenty.

„To je nuda, to mám přečtené z vlaku," zívl Theo a Gery dočetl půlku učebnici taky už dřív, protože se na hradě nedalo skoro nic dělat tak četl. Rozhodl se, že asi začne pracovat na Snapeových požadavcích a začne se učit šachy.

Středa vypadala, že bude nejnudnější v týdnu. Celý den prakticky prospal nevěda, co dělat. Nebyl jediný, kdo nevěděl do čeho píchnout. Draco se rovněž válel v posteli, ale psal si nejspíš domácí úkol podle jeho navztekaného výrazu. Nott seděl opřený o polštáře své postele a četl si knihu. Název Gearalt neviděl a ani nechtěl vědět, měl i tak svých starostí dost.

Stále mu vrtalo hlavou slova jeho kolejního ředitele. Musel se naučit skrývat emoce, přesně tak, jako jeho profesor. Přislíbil si, že bude vnímavější k lidem okolo a bude se dívat, jak se chovají oni a jakých chyb se pak musí vyvarovat. Věděl, že to bude náročné, ale doufal, že to bude dobrá zkušenost. Ten večer šel spát celý zlostný, jednak proto, že nevěděl, odkud začít a jednak proto, že se od Draca dozvěděl, že budou další den létat na koštěti.

„Mám snad křídla, abych létal?" vztekal se

„Ne, od toho kouzelníci vymysleli košťata!" přel se Draco.

„To teda ne. Košťata vymysleli mudlové na zametání domů. Vy jste si to vybrali jako dopravní prostředek!" vyplázl na něj jazyk Gearalt a zatáhl kolem sebe nebesa.

Ráno vstal s žaludkem jako na vodě. Nebylo mu dobře už jen z toho, že věděl, jaká hodina ho čeká. Na snídani přišel, když tam nikdo nebyl a zůstal tam tak dlouho, dokud polovina ze studentů neodešla. Během té doby do sebe nedokázal nacpat absolutně nic.

„Košťata," zavrčel nerudně. „Nemůžou zvolit něco pohodlnějšího? Letadla taky lítaj!" vybuchl rozčileně. Gery měl problém s výškami. Snad jediný jeho strom mu nevadil.

„To není jen o cestování," vysvětlil mu Draco poté, co mu Gearalt podal zprávu o tom, co to letadlo je. Posadil se vedle něj a důležitě se napřímil. Jako vždy byl perfektně uhlazený a naondulovaný.

„V kolik hodin vstáváš, aby ti kráva stihla olíznout ksicht?" zeptal se zničehonic Gearalt a Draco zrudnul. „No dovol?! Víš, co mi to dá práce, aby to vypadalo takhle?" nasupil se a Gearalt zvedl ruku by ho umlčel.

„Ne, nechci to vědět. Musel bych se ti smát! Spíš mi řekni, k čemu jsou vám ta košťata!"

„No přeci na náš kouzelnický sport – famfrpál!"

„Famfrcože?" vyprskl smíchy Gearalt a pobryndal se dýňovou šťávou.

„Ne cože, famfrpál! Hraje se na košťatech - „ „To už jsem pochopil a dál?"

„- v týmu je 7 hráčů – chytač, brankář, 3 střelci a 2 odrážeči. Cílem je chytit zlatonku, mrňavý zlatý míček."

„Hloupé," poznamenal po chvíli trucovitě Gearalt.

„Mlč! Zatímco chytač hledá zlatonku, hra se vyvíjí dál. Jsou tu dva míče – Potlouky, které se jednotlivé odražeči snaží poslat na protivníka. Čím víc jich knokautuješ, tím líp."

„Surové," odtušil Gearalt. „To je jako mudlovská vybíjená s mnohem horšími účinky na zdraví."

„A pak jsou tu střelci," ignoroval ho Draco. „Ti mají prohodit Camrál jednou ze tří obručí a brankář jim v tom má samozřejmě zabránit."

„Camrál, Zlatonka, Potlouk? Dobrý Draco, dál nepokračuj. Nemám sebemenší zájem se zúčastnit něčeho takového. Je to směs mudlovských her, které jsem nikdy nemusel a k tomu se to hraje ve vzduchu. To vážně není nic pro mě."

„Co ty jsi to za kouzelníka, sakra?" založil ruce na hrudi Draco.

„Pravděpodobně jediný s rozumem," zavrčel tiše Gearalt a zvedl se. „Uvidíme se na hodině."

„Vítám vás na první hodině létání! Jsem madame Hoochová a s velkou radostí vás naučím všem tajům zacházení s koštětem! Budeme se tu scházet každých čtrnáct dní a trénovat létání!"

Madame Hoochová byla starší žena se sportovní figurou a přísně řezanými rysy tváří. Na šedozlatých vlasech měla nasazené zvláštní brýle, podobné potápěčským. Gearaltovi to přišlo směšné, ale snažil se tvářit normálně.

„Postavte se každý k jednomu koštěti," nakázala žena, „a pak nahlas křikněte Vzhůru!"

Gearalt se bez reptání, ale s otráveným výrazem přešel ke koštěti a nedůvěřivě mu poručil: „Vzhůru." Koště mu okamžitě skočilo do ruky. Zaskočilo ho to a rozhlédl se kolem. Dracovo koště se vzneslo až na jeho druhé zvolání a počastoval Gearalta rozčileným pohledem.

Černovlasý hoch omluvně trhl rameny. Gery pokračoval v průzkumu. Weasley rovněž držel koště a díval se na rozcuchanou dívku, jejíž koště se líně převalovalo po zemi, tlouštík vedle ní se bezradně díval na koště před ním. Na malou chvíli mu ho přišlo líto, musel se cítit stejně jako Gearalt.

„Znáš ho?" zeptal se potichu Draca.

„Longbottom. Má dlouhé vedení, stejně jako jeho rodiče," významně si poklepal na čelo a nehezky se zašklebil. „Otec mi o nich říkal. Vychovává ho babička, je to čistokrevný rod, jen z nějakého důvodu jsou to nebelvířané."

„Jak to myslíš?" nechápal. Draco však pokrčil rameny. „Neptal jsem se dál. Nezajímá mě život krvezrádců a mudlů." Gery protočil oči.

„Všichni připraveni?" zvolala madame Hoochová a Gearalt škubl hlavou. Nějakým záhadným způsobem všichni drželi košťata v ruce.

„Nasedněte na něj a nohama se lehce odražte od země. Ale opravdu lehce. Dostanete se tak do výšky půl metru nad zemí, což nám bude vyhovovat."

„Asi budu zvracet," zamumlal Gearalt a zrzek, který ho slyšel, se ušklíbl. „Snad ti není špatně... Bacha ať nespadneš!"

„Zrzoune... Zajímalo by mě – ty kalhoty jsi měl roztržené, nebo jsi je roztrhl, když jsi lezl na koště?" zeptal se Gearalt a ukázal na roztrženou nohavici. Ron Weasley zrudl a Draco ho počastoval úšklebkem. Otočil se na Gearalta.

„Dáme si honičku?" zeptal se, jenže Gearalt zavrtěl hlavou.

„Ne, to není dobrý nápad." Dracovi se na rtech objevil zlomyslný úsměv. Začal kroužit kolem Gearalta a nutil se ho na koštěti pohybovat dopředu a dozadu.

„Na tak," kibicoval ho přitom. „Nebuď srab a poleť." „Pane Malfoyi!" vyštěkla profesorka. „Zařaďte se zpátky do řady!" pobídla ho a vrátila se k přerušenému výkladu. Malfoy ji však neposlouchal a dál provokoval mladíka.

„Nech toho Draco. Ne, nevytočíš mě a ne, nepoletím za tebou," procedil skrze zuby Gearalt. Nevypadal zrovna nejlíp.

„Ty se fakt bojíš!" užasl blonďák.

„To se tak nedá říct," odporoval Gearalt chabě. „Ale je to nepřirozený!" „Co se ti na tom tak nelíbí?" chtěl vědět blonďák.

„Uvolni se trochu!"

„Ne! Já se nechci uvolnit, nechci na tomhle sedět, nechci létat na pochybném kusu klacku, kterým se zametaj chodby!" Draco se zachechtal.

„Změníš názor, jakmile k nám přijedeš. Mohl by sis koupit nějaké lepší koště, než jsou Zametáky. Naučím tě pár triků a můj otec tě zbaví tohohle nesmyslného strachu!" dodal blonďák sebejistě.

„Rozdělte se do dvojic a létejte podél vyznačeným drah po hřišti. Snažte se nevzdalovat se od dvojice!" zazněl hlas madame Hoochové.

Gearalt sebou leknutím škubl a jeho koště se nebezpečně naklonilo ke straně.

„Héj!" zakymácel se a rychle vyrovnal. „Poleť za mnou!" přikázal Draco a otočil svoje koště směrem k opačnému konci hřiště.

„Ne. Že by se mi chtělo," zamumlal Gearalt, ale automaticky se naklonil dopředu, kopírujíc Dracův pohyb a vyslal svoje koště dopředu.

Vystřelil kupředu a znovu zakolísal. Draco se vrátil o kus zpátky.

„Sedíš moc křečovitě," poukázal. „Zesměšňuješ Zmijozel, hlavně ze sebe děláš blbce před tím zrzounem," škubnul hlavou směrem k Weasleymu, který opisoval vyznačené kruhy.

„Když se ke koštěti víc přitiskneš, získáš větší rychlost. Drž koště za násadu, ne někde v polovině, touhle polohou si leda skřípneš mezinoží..."

„Už se stalo," zavrčel Gearalt, ale poslechl ho. Chytil koště za násadu a víc se přikrčil. Ihned pocítil, že zrychlil.

„Tak... Aby se ti nekinklaly nohy, zahákni je konec koštěte, kde ti začínají proutky. Je to pohodlné sezení," poučoval tiše Draco. „Na sportovních košťatech jsou stupačky, ale na starých nebo obyčejných modelech ne," vysvětlil ještě.

„Neřekl bych, že pohodlné," zamumlal černovlasý hoch. Zavrtěl se a vyhoupl se na koště na plnou plochu chodidla. Stále udržoval balanc a koštěte se držel jen jednou rukou.

„Ani tohle není pohodlné," zamumlal, když se do něj opřel vítr a málem ho shodil. Draco na něj hleděl s otevřenou pusou, čehož si Gearalt nevšímal. Posadil se tak, jak seděl předtím, pro tentokrát však nadzdvihl tělo natolik, aby koště svíral jen za pomocí kotníků a kolen. Sám se pohodlně usadil na paty a pokusil se nasměrovat koště doleva, neboť musel obletět kužel. Smekla se mu tak noha, a Gearalt na okamžik viděl modrou oblohu místo země, jak s koštětem udělal vrut. Okamžitě zabrzdil a chytil se za žaludek.

„U Salazara, co to nacvičuješ?" divil se Draco.

„Není to nejpohodlnější sezení. Jak to vydržíš?"

„To je jednoduché," začal vysvětlovat blonďák. „Nepřenášej váhu na citlivé partie těla. Já osobně třeba sedím víc na pravé straně, ne přímo uprostřed, chápeš jak to myslím," lehce zčervenal.

„Jo," přitakal Gearalt a vyzkoušel, co mu poradil. Kupodivu, hned se mu sedělo lépe.

„Při zápasech, nebo trénincích se pak používají neviditelné polštářové kouzlo, ale teď je to zbytečné," zašklebil se Draco. „A pak je dobré se naučit i bez něj. Profesionální hráči z mezinárodní ligy prý létají bez kouzel, proto mají občas chůzi jako kachna..."

„Dobrý Draco, to mě nezajímá... Co dál?" zeptal se.

„Che... školní košťata... Bez stupaček, bez polštářového kouzla... A pak se všichni budou divit, jak málo lidí hraje famfrpál, když se začíná na tomhle," zambrblal Draco. „Teď... se přitiskni na násadu, jak jsem ti říkal."

Koště vystřelilo prudce dopředu a Gearalt znovu přibrzdil. Tentokrát to vypadalo, že bude zvracet doopravdy.

„Vyletěl jsi, jak potlouk, se nediv, že je ti blbě. Nesmíš tak rychle," posmíval se mu Draco. „Ale jseš ještě začátečník, když se budeš řídit mou radou, tahle nevolnost zmizí," nafukoval se.

„Tak hybaj napřed," zavelel Gearalt. „Ukaž, co umíš. A vsadíme se. Budu po tobě opakovat cokoliv uděláš, a pokud se potom pozvracím, udělám, co budeš chtít. Pokud ne, ty mi dáš řekněme... dva galeony, platí?"

„To nedáš," zachechtal se Draco. „Cokoliv říkáš? Dobře. Jestli prohraješ... přijdeš za Weasleyem, dáš mu pusu a řekneš, že se ti moc líbí jeho hlas. Ale musíš to zahrát přesvědčivě... Aby si každý myslel, že to bereš vážně. Tak co, platí?"

„Platí," potvrdil naštvaně Gearalt, ačkoliv trochu zaváhal.

„Fajn" zazubil se Draco. Otočil koště a kopnutím ho vyslal dopředu. Gearalt si povzdychl, ale udělal přesně to samé. Po prvním minutách vypadalo, že Draco bude jen lítat kolem vytyčených kuželů jako potrefená slepice, jenže sotva ho Gearalt dohnal, Draco prudce zabrzdil, až to s ním trhlo zpátky a namířil si to nahoru, do výšky tribun.

Madame Hoochoá cosi vykřikla, ale ani jeden ji neslyšel.

I Gearaltovo koště se při brzdění ošklivě otřáslo, až černovlasý hoch málem nechal žaludek před sebou a přinutil se vyletět výš, než bylo dovoleno. Draco mezitím pomalu kroužil v malých kruzích nad ním a pokračoval tak, dokud ho druhý chlapec nedohnal.

„Ještě to nevzdáváš?" zeptal se, zatímco takhle kroužili.

„N-n!," pokusil se odpovědět klidně černovlasý hoch, ale stačilo mu podívat se dolů, aby ze sebe nevypravil ani hlásku. Proto jen zavrtěl hlavou.

„Mno dobře," pokýval hlavou Draco a náhle tu nebyl. Gearalt se zmateně rozhlédl, až ho našel – padal střemhlav dolů.

„To si ze mě dělá prdel?" zasténal, ale vidina toho, jak líbá zrzka ho přiměla nahnout se dopředu, namířit násadu koštěte strmě dolů a... v příští vteřině se jako kulka řítil k zemi, zadržujíc dech se srdcem až v botě a pomalu doháněl Draca, který tři metry před zemí vyrovnal. Gearalt reagoval o něco pomaleji a podařilo se mu prudce strhnout koště vzhůru, až špičkami bot pročísl trávu a udělal dokonalý přemet kolem podélné osy koštěte.

Cítil, jak se mu žaludeční šťávy derou na jazyk a tak radši polknul a podíval se na Draca, který na něj stejně jako madame Hoochová, zíral.

„To bylo všechno?" zeptal se tak, aby ho blonďák slyšel.

„Pan Callaghan!" Hlas madame Hoochové práskl jako bič. „A pan Malfoy!" Blonďák se samolibě ušklíbl. „Víte vy vůbec, co se mohlo stát? Mohli jste si zlomit vaz! Strhávám..." nedopověděla, protože Draco opět pobídl koště kupředu a Gearalt ho musel kvůli sázce následovat.

„Vraťte se! Ale okamžitě!" volala madame Hochová, ale ani jeden ji neposlouchal. Draco začal stoupat a klesat ve vlnách, které slabším povahám nedělaly dobře a Gearalt ho trpitelsky následoval. Vždy vyletět výš a rychle se spustit dolů. Pak blonďák změnil směr, zahnul prudce doleva a ve spirále se rozletěl kupředu.

„Tak tohle nepřežiju," pomyslel si černovlasý chlapec, ale roztočil koště a sledoval, jak se střídá nebe-vzduch. V okamžiku, kdy si myslel, že už to nezvládne, všiml si, že Draco opět stoupá vzhůru a tak vystřelil za ním, aby ho dohnal. Zavěsil se mu na proutí koštěte a trhnutím si ho přitáhl k sobě.

„Co děláš?!" obořil se na něj Draco.

„Tohle nikam nevede. Pokusil ses o všechno, včetně strmého pádu, jenže nic. Akorát mám z toho otlačený zadek. Tak co to takhle skončit?"

„Néé... ty máš strach!" zašklebil se on. „Ale dobře, posledních pár triků, když je zvládneš, dostaneš ty dva galeony!"

„Platí," sykl Gearalt a pustil jeho koště.

Draco vylétl nad tribuny a nechal Gearalta dole.

„PANE MALFOYI, OKAMŽITĚ SLEŤTE DOLŮ, JINAK DOSTANETE MĚSÍC ŠKOLNÍHO TRESTU!" madame Hoochová stála obklopená hloučkem žáků, na krku si držela hůlku a tvářila se jako bůh války.

Draco se ušklíbl, a natočil koště šikmo dolů. Začal prudce klesat, profrčel kolem Gearalta, až se jeho koště zakymácelo a několik metrů nad zemí udělal tři po sobě jdoucí přemety, které dokončil lehkým usazením na trávník.

„A to je všechno?" zasmál se nahlas Gearalt. Nemusel létat ani tak vysoko, prostě sklonil koště dolů, nechal ho chvíli padat a zakončil ho úplně stejně, s přídavkem přemetu pozadu.

„Takovou drzost jsem ještě neviděla," zuřila madame Hoochová. „Strhávám Zmijozelu dvacet bodů za každého. Vždyť jste se na tom mohli zabít! Tahle košťata jsou určena pro prváky, co se teprve učí a ne pro kaskadérské kousky, které jste tu předvedly vy!"

„Taky je to cítit," zamumlal Gearalt a mnul si vnitřní stranu stehen.

„Co jste to říkal?" zasyčela madame Hoochová nebezpečně.

„Že je to cítit... Pro děvčata to možná nic neznamená, ale pro mě takové sezení na koštěti je nepohodlné. Ať na něm dělám tuhle srandu, nebo ne. Pravda, nejspíš budu potřebovat nějaký lektvar na nevolnost, protože mě ty výšky fakt dostávaj..." pronesl rádoby klidně Gearalt. Ve skutečnosti by si rád lehl na trávu a pokusil se překonat tu agonii, co mu najednou prýštila z klína.

„Nikdy jsem žádného prváka neviděla létat jako vás dva," zavrtěla hlavou bělovlasá žena napůl stále naštvaně, napůl zaujatě. „Oba teď se mnou půjdete za kolejním ředitelem. Vyžaduju pro vás pořádný trest. Snad si pro příště odpustíte takové vylomeniny a prostořekost!"

Draco a Gearalt se po sobě podívali. Jistě, jejich kolejního ředitele bude tak zajímat, že by si něco mohli udělat. Horší to bude s těmi body.

„Pojďte," vybídla je profesorka a sama se otočila směrem k hradu. „Vy ostatní. Uklidit košťata a máte pro dnešek konec!"

Gearalt i Draco s úsměvem prošli kolem skupinky studentů, kteří byli očividně stále vykolejení z toho, co předevedli.

„Smrdíš," oznámil vykulenému Weaysleymu Gearalt, když kolem něj procházel. „A měl by ses naučit mít zavřenou hubu! Nedá se to čichat!" ulevil si urážkou Gery, aby nemyslel na nevolnost a strach ze Snapea.

A tak na první hodině létání nestrávili ani první hodinu.

Draco vyprskl smíchy a i Theo vypadal, že se rozesměje. On sám se vylomenin raději nezúčastnil, ale později jim vyprávěl, jak se zrzek vztekal nad tím, co si to dovolují.

„Nikdy, od doby, co jsem v Bradavicích..." supěla madame Hoochová, zatímco kráčeli sklepením. Gearalt ji neposlouchal a natáhl dlaň k Malfoyovi.

„Dlužíš mi dva Galeony..." zašeptal a blonďák zkřivil rty.

„Až na koleji... A víš ty co? Vsadím se s tebou o další dva galeony, že ty si odpykáš trest a mně Snape nic neudělá!"

„Ne, neberu," zavrtěl hlavou Gearalt. „On je tvůj kmotr a mě nemá rád. To by byla jasná výhra. Nejsem hlupák jako Crabbe."

Draco ohrnul ret. „To je fakt, ty se oblafnout nedáš. Škoda, mohl jsem si je vyhrát zpátky."

Gearalt se tiše zasmál a málem narazil do profesorky létání, jak se zastavila, aby zaklepala na dveře Snapeova kabinetu.

Dveře se tiše otevřely směrem ven a v nich stál profesor lektvarů. Přeměřil si všechny tři dlouhým, neutrálním pohledem a pomalu se otočil k madame Hoochové.

„Přejete si?" zeptal se tiše. Jeho hlas se přesto tichým sklepením odrážel, jako kdyby mluvil normálním hlasem.

„Tihle dva," začala madame Hoochové, jejíž hlas na ně díky dozvuku dopadl jako kladivo, „se dnes při hodině létání málem zabili. Nejenže neuposlechli moje rozkazy, ale zcela nechutně se předváděli a dělali triky hodné famfrpálových hráčů..."

„Vážně," protáhl profesor. „A proč s tím jdete za mnou?"

„Jsou to vaši studenti, Severusi. Vyžaduji pro ně potrestání. Nedodrželi mého příkazu a honili se po hřišti jako..." „Ano, slyšel jsem. Jako hráči famfrpálu. Jsou to prváci, Rolando, to už si je nedokážeš zkrotit, či co?" poznamenal s ironií v hlase.

„Vyžaduju jejich vyloučení! Bylo to nebezpečené, co udělali!"

„Vyloučení?" Teprve teď zvýšil Severus Snape hlas.

„Já bych navrhoval něco jiného. Pokud opravdu létali jako hráči famfrpálového mužstva, pak ať se jimi doopravdy stanou. Pokud si chtěli hrát na hvězdy," pohlédl na Gearalta, který až doteď studoval pochodeň na zdi, „tak jim to dopřejme. Tohle pro ně bude nejvhodnější trest. Až poznají, že se mají ještě hodně co učit, přejde je chuť dělat vylomeniny, co říkáš, Rolando?" pohlédl na profesorku, která na něj zaraženě hleděla.

„Vidím, že nemáš žádné námitky. Přeji vám tedy hezký den," odtušil profesor znuděně a zabouchl jim před nosem.

Žena se k nim otočila s výrazem naštvaného Lucifera. „Slyšeli jste! Od teď budete chodit na famfrpálové tréninky, oba na pozici chytačů. Váš trest skončí, až já uznám za vhodné! Radím vám pořídit si košťata, protože ta školní už jsou rozebraná a na tréninky jiná nedám! A teď zmizte!" zasyčela a nasupeně odkráčela pryč.

„To si dělá legraci..." zasténal Gearalt. „A já doufal, že to koště do příštího týdne neuvidím!"

Draco se však zasmál. „Náš ředitel je třída. Nejen že nám dovolil hrát, ale ještě si sem můžu propašovat koště. Půjdu napsat otci!" poplácal Geryho po rameni.

„A já budu muset za Snapeem," zamrmlal Gearalt.

„Proč?" nedocvaklo Dracovi.

„Je můj poručník. Přes něj mi jdou všechny výdaje. Ten mi na nové koště nedá."

„Tak to ti nezávidím..." zachechtal se Draco. „No nic, hodně štěstí, já jdu napsat otci!"

Draco odběhl a Gearalt zůstal stát před kabinetem profesora. Polkl a zaťukal. Dveře se otevřely, tentokrát samy od sebe.

„Co chcete, Callaghane? Přišel jste mě přesvědčit, abych zrušil váš trest?"

„Ono je to jinak, pane profesore. Já vlastně vůbec nechci hrát za kolejní mužstvo, ani sedět na koštěti každé čtvrtky..."

„Opravdu? Proč jste se tedy tak předváděl, Callaghane?" zeptal se nasupeně Snape.

„Sázka," vybalil to Gearalt narovinu.

„Vsadil jsem se s Dracem. Popichoval mě a -" „- a vy jste se jako stupidní Nebelvír dal nachytat." „Ne, to ne, pane. Vsadili jsme se však, že udělám všechny kousky, které udělá on, pokud bych vyhrál... no, nechal by mě být a pokud ne, musel bych políbit Weasleyho. Upřímně, souhlasil jsem, protože jsem myslel, že to se svým uměním létat přehání. A pak když jsem zjistil, že ne, nemohl jsem nechat hrdost naší koleje tak poklesnout tím, že bych políbil Weaysleyho." Zhnuseně se otřásl.

Severus Snape ho tiše pozoroval, jako by věděl, že mu neříká vše. Pravdou bylo, že mu zatajil ty peníze, které se mu budou hodit k zaplacení knihy. A tím, že by políbil Weaysleyho by ztrapnil leda sebe – na Zmijozel v tu chvíli vůbec nemyslel.

„Tak proč jste tady? Chete snad nechat vyloučit ze školy?" zeptal se ironicky.

„Ne, pane. Madame Hoochová nam rozkázala pořídit si koště. Vy, jako můj poručík držíte mé finance, takže..." „... jste sem přišel, abyste mě poprosil o peníze, je to tak?" ušklíbl se.

„Ano, pane!" vychrlil zrudlý Gery.

„A omluvit se vás nenapadlo?" ušklíbl se Snape. Gearalt zmateně zamrkal.

„Nemyslím, si, že bych se měl omlouvat, pane profesore. Kdybych to koště rozbil, pak bych se měl omluvit, ale jinak ne," odsekl. „Omluva by nic nespravila, ani neulehčila trest."

„Vy to berete jako trest? Není to náhodou možnost, jak se ukázat před celou školou?" zeptal se pobaveně Snape.

„Není," trhl hlavou Gearalt. „Sedět na kusu klacku, kterým se obvykle zametejí dvorky a lítat s ním ve vzduchu není můj koníček a ani nebude!" prohlásil pevně. Snape se na něj podivně zahleděl.

„To si radši lehnu a přečtu si tu knihu, co mi mají poslat," pomyslel si.

Snape vypadl na vteřinu překvapeně, že by Gearalt přísahal, že se mu to zdálo, pak ale prohlásil: „To nemění nic na tom, že trest jste už dostal. O koštěti ještě popřemýšlím a teď běžte!"

„Takže vy dva jste v kolejním týmu?" ptal se Theo, zalykajíc se smíchy. „No to to dopadne!"

Seděli u večeře, kdy se Draco rozplýval nad novým koštětem, co dostane a Gearalt bez nálady četl knihu o bylinkářství a přemýšlel, jak třikrát napsat ten samý úkol.

„Nejsme tak úplně v týmu. Jen budeme s nimi trénovat. Něco jako zástupci – co kdyby," zavrčel naštvaně a vzhlédl od knihy.

„To je fuk," smál se Theo dál. „Zabijí vás dřív, než na to koště dosednete. Támhle je Flint, bývalý kapitán famfrpálového mužstva. Co jsem slyšel, tak tým nešetřil ani náhodou a taky je to vidět. Minulý zápas totálně převálcovali Nebelvír a to je co říct... Hodně zdaru vy dva."

„No jo!" napřímil se náhle Gearalt a natáhl ruku. „Dva galeony, Malfoyi. Vlastně ne, čtyři! Protože kvůli tobě, ty debile, teď budu muset na koštěti trávit véc času než musím!" zavrčel Gearalt naštvaně.

„Dám ti dva," zamračil se Draco. „Tak zněla dohoda. A buď vůbec rád, že něco dostaneš, ten poslední vrut jsi neudělal tak jako já."

„Udělal jsem totiž jeden navíc, peroxidová hlavo a to POZADU!" zasyčel mu do obličeje a vytrhl mu galeony z ruky.

Hned po večeři se sebral a odešel do ložnice. Rozhodl se konečně napsat dopis Lykéře.

Ahoj Lyké,

našel jsem tvoji adresu, cos mi dávala v létě, tak jsem se ti rozhodl napsat. Přijali mě do jedné trochu bláznivé školy, ale pořád je to lepší než ten Dursleyův ústav... ačkoliv oni tvrdí že jsem tam, zřejmě nechtějí, aby někdo věděl, že jsem přeci jen „normální"... No chápeš, jak to myslím...

Co u tebe? Nějaké novinky ve škole, nebo v rodině? Nedávno jsem přemýšlel o tvém otci, někoho mi připomíná, ale nemůžu si vzpomenout koho... Jo a když jsme u podobnosti. Při nákupech v Londýně jsem viděl podobnou knihu, jako nosíš u sebe. Byla rovněž o Egyptě a jmenovala se „Souhvězdí Egypta"... Pokud ji nemáš, tak ji nekupuj, mohl bych ti ji sehnat, vzal jsem si kontakt na prodejce v Londýně. (Napiš zda už jí nemáš!)

Pravda, s financemi jsem na mizině. Přiřadili mi poručníka, prý mého vzdáleného příbuzného, jednak je můj profesor a jednak je naprosto příšernej, stejně jako většina lidí okolo…

Nikdy jsem si nemyslel, že budu někoho nesnášet víc, než naše milé prasátko, ale je tomu tak. Jmenuje se Ronald, hubu nikdy nezavře (vím, co říkám, přes šest hodin jsem s ním jel v jednom kupé!), cpe se stejně jako Dudley, jen je hodně hubenej a blbej. Mí spolubydlící... Dva kreténi tlustší než Dudley, co myslí jen na jídlo(asi je poblíž nějaké hnízdo!), pak je tu naše gelová hlava, ten typ, co nemáš ráda – vzpomínáš na Pettersona? Tak vlasy má podobně, snad ho to brzy odnaučím.

Mno a pak je tu Theodor, taková tichá osobnost, moc toho nenamluví, ale celkem mi sedí. Má nějaké problémy s otcem, ale jinak je přátelský… Nemám rád, když někdo přebytečně mele hubou, takže mi vyhovuje. Mno... Přivydělávám si – píšu za ty dvě Koule úkoly, platí mi celkem slušně, což je dobře, brzy mi přijde nová kniha a já ji budu muset nějak zaplatit. Trochu jsem si domluvil nadrámcovou četbu a nedošlo mi, že to bude drahá sranda… HUH?!

Čirou „náhodou" (tzn. Zapřičiněním toho ulízaného blbečka), jsem byl přijat do sportovního klubu tady. Hraje se tu všechno možné dohromady od fotbalu, přes honičky, volejbal a další kraviny… Jsou to muka, ale odejít nemůžu! Je to trest za nepodařenou sázku. No co, třeba se mi tak zlepší fyzička, sám od sebe bych se k posilování nedostal.

Doufám, že v létě přijedeš, jinak se u Dursleyů už doopravdy zcvoknu. Brzy mi odepiš nějaké ty novinky u tebe, jsme zvědavý, jestli ti to nakonec s tím hadem vyšlo!

Zdraví, Gearalt.

„Tak to by bylo," zamumlal si pro sebe a složil dopis na polovinu. Nechtěl používat pergamenové obálky, to by bylo moc nápadné, a tak si jednoduše vyrobil svoji. S pomocí zbytku lepidla, který ukradl, úhledně vytvořil obálku přibližných rozměrů, které by mohly projít mudlovskou poštou. Uvědomil si, že nemá ani známku, takže dopis musel protentokrát odložit stranou. Přemýšlel, kde by sehnal známku, ale jediné, co ho napadlo, bylo, že se rozhodl zajít za tou dívkou, která se tu starala o mudlovskou poštu. Problém byl, že ani nevěděl, do jakého ročníku chodila.

„Do háje..." zaklel, popadl knihu, do které založil dopis a rozhodl se posadit se do Zmijozelské společenské místností v naději, že kolem něj projde.

Měl štěstí, že létání byla na dlouhou dobu jedinou jeho hodinou, protože musel čekat dobré dvě hodiny, než se otevřely dveře společenky a ona dívka přímo vběhla dovnitř.

„Eh, ty..." křiknul na ni Gearalt, jelikož si nemohl vzpomenout, že by mu říkala, jak se jmenuje.

„Mám jméno," utrhla se přes rameno a spěchala do ložnic.

„Počkej, nevím, jak se jmenuješ! Mám tu pro tebě něco!" Dívka se popuzeně otočila, ale když uviděla, kdo na ni tak vybafl, její výraz polevil.

„Ale rychle. Musím na oběd a po obědě mám ještě nějaké záležitosti." „Mám tady dopis pro kamarádku... Jenže nemám ani známku, ani obálku, která by vyhovovala poště."

„Chtěl jsi psát mudlovským přátelům a nemáš ani základní věci?" zlobila se.

„Fajn. Počkej na mě dneska po večeři u... Velké síně, donesu ti to tam. Pak stačí, když mi to všechno připravené strčíš do třetího šuplíku tady v knihovně. Je začarovaná, aby se k ní nikdo nedostal..." Vytáhla hůlku a namířila jí na Gearalta.

„Resanto!" pronesla a hůlku zase schovala.

„Co to bylo?" zeptal se překvapeně. Kromě toho, že na něj mířila hůlkou se nic nestalo.

„Moje kouzlo," vysvětlila spokojeně. „Někteří čistokrevní poštu rádi kradli a večer se tím bavili. Tak jsem to začarovala. Ale teď musím jít!" Obešla ho a zmizela ve vchodu vedoucí k dívčím ložnicím.

Gearalt zůstal zmateně stát a díval se na místo, kde před chvílí stála dívka. Pak jen pokrčil rameny a rovněž se vydal do ložnic, aby si připravil na bylinkářstv batohem vyrazil na oběd. Náhle mu došlo, že dívku chtěl vyrovat před Flintem a ještě se k tomu nedostal!

Hodina bylinkářství byla nudná a dlouhá, narozdíl od jeho první, která se konala v úterý. Madame Prýtová je vzala na hranici Zapovězeného lesa a zdlouhavě jim vyprávěla o kouzelných lesích a vzácných stromech. Gearalt ji velice brzy přestal vnímat a mhouřil oči, aby dohlédl co nejdál do temných míst lesa. Les nepropouštěl ani paprsek slunečního světla a působil i v odpoledních hodinách děsivě. Chlapec si zapamatoval několik zajímavých věcí, které se mu podařilo pohledem prozkoumat. Pamatoval si, co o lese četl a teď ho ten zákaz tak přitahoval... Ne! On si říkal o porušení!

Dlouho se poté zdržel na večeři, kdy dumal, jak se dostat za chráněné hranice, že málem zapomněl na domluvenou schůzku. Vstal ze svého místa a vydal se ven ze síně. Dívka tam už čekala.

„To je dost, že jdeš!" sjela ho. Vypadala mírně ve stresu.

„Omlouvám se, přemýšlel jsem, jak se dostat do Zapovězeného lesa," řekl. Nevěděl, proč to říká zrovna jí.

„Nech si nasadit trest a půjdeš pro Snapea naškubat nějaké neexistující bylinky tam," poradila ihned a Gearalt překvapeně povytáhl obočí. Dívka si toho všimla a zasmála se.

„Taky jsem tam v prváku byla. Nebýt Hagrida, jsem tam doteď."

„Tos ho musela pořádně naštvat…" hvízdl Gery.

„Hmmm," protáhla. „Jo, zvrhla jsem na něj kotlík s nadouvacím lektvarem," zasmála se.

„Au, aha," přikývl Gery a cukli mu koutky.

„No, nic. Pospíchám, tady máš obálku i známky. Vyberu si to od tebe jindy. Bylo by dobré zajít si do Prasinek – i když ty vlastně nemůžeš, co? Hm... tak mi dáš peníze a já ti tam koupím známky i obálky. Bude to stát jen 14 srpců. I to mi dáš později. Na, musím jít." Vtiskla mu do ruky obálku a popadla od pohledu těžký batoh.

„Počkej," zastavil ji. „A jak to mám udělat se zpáteční adresou? To existuje nějaká školní, nebo jak?"

„Normálně napiš tu mudlovskou, je napsaná na obálce už! Existuje pošťácké kouzlo, které to přepošle sem, aniž by to chodilo k tobě domů. Hele měj se!" odbyla ho rychle.

„Počkej ještě…" zaprosil. Vrhla na něj naštvnaý pohled.

„Co furt?!" osopila se.

„Flint po tobě možná půjde… myslí si, že nějaká prefektka vykecala, kde ho posledně chytil Snape. Dej si pozor…" rychle vychrlil. Chvíli na něj zírala. Pak se lehce usmála a rozdrbala mu vlasy.

„Děkuju… jsi zlatíčko. Neboj se, já se o sebe postarám, ale děkuju…" oči jí jaksi zjihli a zářivě se na něj usmála. Pak si něčeho všimla za ním.

„Hej, Mirando!" křikla na černovlasé děvče, co vyšlo z Velké síně a vydalo se na druhou stranu hradu. Dívka Miranda se otočila a počkala na svoji kamarádku. Zrzka vrhla omluvný pohled na chlapceObě pak zmizely za rohem.

Gearalt se podíval na obálku, ve které byla známka, a oddechl si. Nezbývalo nic jiného, než tam strčit dopis, napsat adresu a strčit do šuplete.

Jak si usmyslel, tak o půl hodiny později udělal.

Zásuvka knihovny se bez problému otevřela, tak tam, s velkou nedůvěrou vhodil dopis a šuplík zase přibouchl. Nechtěl aktivovat to zaklínadlo, i když věděl, že ho odklela.

Posadil se do kožené sedačky a zíral do ohně. Nevěděl, co dělat. Číst se mu nechtělo, úkoly měl hotové. Po chvilce rozhodování popadl hůlku a vyrazil ze společenské místnost směrem k pozemkům, kde hodlal procvičovat kouzla, která se naučil během víkendu s Theodorem a Dracem.

Měl tři hodiny, protože večerka byla až v deset. Cestou kupodivu nepotkal ani živáčka, takže proklouznout na pozemky mu nedalo moc práce. Hodlal se schovat na jejich cvičišti, ale pak usoudil, že by trvalo moc dlouho, takže se schoval za houštím jezera. Nebyl to úkryt, kam by nikdo neviděl, ale mohl se spolehnout, že jen tak tam nikdo nevleze.

Chtěl si vyzkoušet „Desectio", které jim pak Theo nevysvětloval, ale Gearalt odkoukal pohyb hůlkou.

„Nemělo by to být tak složité," pomyslel si. Bylo to takové prudké vodorovné švihnutí zápěstím směrem od těla.

„Tak to vyzkoušíme," pomyslel si Gearalt a postavil se do vyhovující pozice, kterou v pozdějších hodinách pojmenuje jeden z profesorů jako soubojový postoj.

„Desectio," vyslovil a provedl příslušný pohyb rukou. Nic se nestalo.

„Hm... no na poprvé se nikdy nic nevyvede pořádně," zamumlal si pro povzbuzení a zkusil to znovu, míříc na rákos rostoucí u vody. Zase nic... Když to zkoušel už podesáté, věděl, že něco dělá špatně.

„Ten krám se rozbil!" Zamával rozlobeně hůlkou, ze které vytrysklo několik jisker.

Znovu se postavil do pozice a pokusil se o klid. Aby hůlku zlostí nezahodil, téměř líně pohnul zápěstí a rádoby klidně ze sebe dostal: „Desectio!"

Z hůlky vystřelil proud čehosi, co Gearalt označil jako vzduch a zformoval se do formy břitvy. Rákos před ním padl přeseknutý v polovině.

„Ahá!" zajásal Gearalt. „Takže buď musím mít vztek, nebo s tím klackem nesmím tolik mávat!"

Zkusil nejdříve první možnost, kdy si vybavil na příkoří, která na něm spáchal Dudley, počínaje kradením jeho porce jídla až po momenty, kdy se mu povedlo udělat z Gearalta boxovací pytel.

„Desectio!" zasyčel a znovu prudce švihnul hůlkou. Nic.

„Super!" nadchl se. „Takže místo prudkého mávání je lepší pomalé soustředěné mávnutí... Anebo bude problém soustředit se na to..."

Trénoval tak dlouho, dokud ho nezačala bolet ruka, ale pak s dobrým pocitem nově naučeného kouzla se odplížil do společenky.

Chodba byla opět liduprázdná a Gearalt si uvědomil, že to bude nejspíš tím, že do teritoria Severuse Snapea vkročí po nocích jen sebevrah anebo Zmijozel.

Dorazil do společenky něco krátce před desátou. V místnosti sedělo pár šestáků, jak tak tipoval podle učebnic na zemi a taky tu seděly dvě druhačky, které se čemusi chichotaly nad partičkou šachů. Gearalt si všiml, že se figurky pohybují samy, když jim dívky zavelí a znelíbilo se mu to. Sám hrál s Lykérou šachy, ale byly to obyčejné, ručně vyřezávané, které dělal její děda. Musel s nimi pohybovat sám a velmi rád se těch figurek dotýkal, ohmatané dřevo bylo velmi příjemné.

„Ti kouzelníci jsou ale líní," pomyslel si a zavrtěl hlavou. V ložnici vládl ruch – Theo a Draco cosi prováděli s přikrývkami Vincenta a Gregoryho.

„Co to vyvádíte?" přeptal se pro jistotu.

„Mno zatímco jsi byl pryč, ukradli jsme Snapeovi z jeho zásobárny, kterou našel Theo, lahvičku s projímadlovým lektvarem a taky tišící prášek," vysvětloval Draco.

„To s tím projímadlem je zajímavý," protáhl Gearalt, „to ale nevysvětluje, co děláte s těmi peřinami."

„Chceme taky udělat něco pro sebe. Tenhle tišící prášek by je měl přes noc umlčet, ale nebyli jsme si jisti dávkou."

„To je jednoduchý, tišící prášek je kapitola osmá. Vzniká jako odpad při výrobě lektvaru na spaní. Stačí s tím posypat polštář..." poučil Gearalt.

Kluci na něj vyvalili oči. „Mluvíš jako encyklopedie," odfrkl si Theo. „Za chvíli budeš skákat na židli jako ta šprtka Grangerová!"

„Nemyslím si..." uraženě škubnul hlavou černovlasý chlapec. Přešel však k nim a prozkoumal peřinu, kterou oba hoši drželi. Na tváři se mu rozhostil škodolibý úsměv.

„No neříkejte mi, že jste to tam vysypali celý..." „Jo, proč?" nechápal Draco, to se ale už Gearalt začal naplno smát.

„Protože po téhle dávce," ukázal na Dracův noční stolek, kde stála lahvička o velikosti půllitrové láhve od coca-coly, „ze sebe nedostanou ani slova minimálně týden!" hýkal smíchy.

„Super," vydechl Theo. „Takže žádné: „Sirupové košíčky, ani smažené kuřátko polité zálivkou" nebude... dlouhý týden!"

„Hurá!" přidal se Draco.

„Ticho vy dva, nebo sem někoho přilákáte. Pomůžu vám, ať je to co nejrychleji..."

Tu noc spali všichni v téměř dokonalém tichu, bez buzení a nočních můr.

Páteční ráno se stalo ke Zmijozelskému stolu otočili skoro všichni. Dvě sovy s velkým dlouhým tenkým koštětem letěli přímo ke zmijozelskému stolu. Neomylně k Dracu Malfoyovi.

„Otec dostal sovu od profesora Snapea, posílá mi koště," naparoval se Draco nahlas a Gearalt s podepřenou hlavou žvýkal topinku a protočil oči.

„No jo, zchladni Draco, nebo praskneš…" ucedil znechuceně a Theo se ušklíbnul a sám snídal smažená vajíčka a toast.

„Kušuj, pobliónku. Kdy tobě přijde koště?" zeptal se a položil koště na stůl až Gearaltovi skoro převrhl čaj. Chlapec se pohoršeně díval na ještě zabalené koště.

„Doma s tím vymetáš pavučiny a cpeš mi to do čaje? Ses pomátl či co?" „Taktak," zareagoval Theo, který se jen zázrakem vyhnul druhému konci koštěte, když se Draco pustil do cupování papíru.

„Hustý, Kometa dva šedesát? Tu prodávaj jen rok," zareagoval zmijozelský sedmák a podíval se na Draca.

„Jo, ty jsi ten, co za trest bude cvičit s náma? Kdo je ten druhej? Oba na chytače? Já jsem letošní rok naposledy chytač a jsem zvědavej, kdo mě napřesrok nahradí," ozval se vysoký burnet s bledým obličejem. Draco ukázal na Gearalta.

„To tadyhle Gery. Jenže jemu létání nic moc neříká," práskl Draco a Gearalt jen protočil oči. V duchu počítal. 4 galeony od Brambor a 2 galeony od milého Draca…

„Hej, co to je za obrovskej balík?" ozvala se baculatá prvačka kousek od kluků. Ukazovala směrem ke stropu. Velký výr nesl svazek velký jako malá truhlice. Gearalt se zarazil. Výr mířil k němu.

„Moc hranatý na koště, ne?" začal se smát Draco a Gearalt stihl jen tak tak zvednout hrnek, když Výr pustil knihy na stůl, kde před setinkou ležel hrnek s čajem a dosedl na něj. Začal si prohrabovat křídla a důležitě pozoroval Geryho.

„Huš ptáku… co chce?" zeptal se Thea, který mu ukázal na tác s uzenkami.

„Dej mu trochu najíst a napít," šeptl jen a mrknul. Gery dal Výrovi dvě uzenky a napít dýňové šťávy. Pak se pták jen sebral, dlouze zahoukal, poklonil hlavou a zase odletěl pryč. Gearalt si balík prohlédl ze všech stran a polkl.

„Hustý, a platit jako budu jak?" zeptal se a Theo pokrčil rameny.

„Se, koukni do toho dopisu co je tu přivázanej na špagátu z boku," ukázal na lísteček. Gearalt jej vzal a rozložil.

Mladý pane Callaghane,

můj dávný starý přítel a kolega, mne informoval, že má neobyčejně zvídavého studenta. Již dlouhá léta jsem neslyšel, aby studenti prvních ročníků tázali své profesory, ohledně kouzel navíc, či dokonce rozšiřování kouzel o další předpony a přípony. Velmi mě zajímají mladí kouzelníci dychtící po vědomostech. Jistě, Filius je skvělým profesorem, ale bádání v oblasti kouzelných formulí je neobyčejně zdlouhavá a piplavá práce. Já sám jsem strávil přes 60 let jen bádání ohledně transportních a pohybových kouzel, nepatrného zlomku skutečných problémů. Publikace, které jsem vydal, jsou neobyčejně nákladná záležitost a nikdy nebylo mým cílem vydělávat na dětské zvídavosti.

Proto vám mé publikace, které jsou nyní patrně před vámi, daruji. Výměnnou za tento jistě nicotný dar, bych byl nesmírně vděčný, kdybyste obětoval jednou za čas trochu inkoustu a pergamenu a napsal starému muži, který se netěší už z ničeho jiného, než dopisováním si se starými přáteli, kolegy a studenty celé Evropy.

Není nic příjemnějšího pro starého badatele, než nadchnout pro ten nejzábavnější a nejkouzelnější obor magie, jakým Kouzelné formule bezpochyby jsou, mladé a nadějné kouzelníky, kteří kouzlení posunou zas o kousíček dále. Proto budu nesmírně rád, pokud se na mne obrátíte s jakoukoli prosbou či dotazem. Pokud to bude v mých silách, dotaz zodpovím, popřípadě poradím, kde byste odpověď našel.

Přiložené knihy, jsou jen výtahem mých prací a základem ke kouzelným formulím. Tedy, musím přiznat, že jen tři knihy z pěti mohu označit za své dílo. Dvě další knihy, jsou příručky pro mladé studenty: první kniha je dílem vynikající čarodějky, Gerthrudy Fuksové, která zpracovala základní zaklínadla od prvního po sedmý ročník v poněkud složitější formě než tomu je u klasických učebnic, avšak je zde několik kouzel, která Filius vynechává z důvodu částečné nedůležitosti. Druhá publikace, je teoretická nauka k základním kouzlům, kterou však úplně nepochopíte hned. K jejímu plnému porozumění bude zapotřebí okrajová znalost Numerologie a Starodávných run. K mým publikacím:

Levitace skupenství - obsáhlejší kniha o levitaci, kouzlech, kterými dokáže kouzelník přimět předměty létat a hlavně také kapitoly ke každému skupenství, tedy odpovědi na tvé dotazy.

Teorie Levitačních kouzel - Tuto knihu si uložte, stejně jako knihu od R. . Bude k užitku spíše později, je dokonce určena jako povinná četba k OVCEím vyšším kouzelnickým zkouškám.

Pohybová kouzla pro samouky - Tento přepis a z části i nálezová záležitost, je mé ranné dílo, spíš opis ze starší publikace ze 17. století. Jedná se soubor kouzel s vysvětlením a nákresy pohybů vždy i s krátkým teoretickým popisem. Jedná se o nalezené a ne vždy zcela správně fungující kouzla z minulosti. Skutečná pochoutka a dnes již skutečná rarita (Filius bude nadšen). Určitě dlouho ji sháněl a mě se podařilo poměrně nedávno knihu znovu vyštrachat na půdě při úklidu a likvidování Běhnic. Našel jsem hned 4, proto ti posílám dvě a jednu laskavě předej profesoru Kratiknotovi. V knize je vložen dopis, ten je také pro něj.

Doufám, že knihy dorazili v pořádku a poctíte mě brzy svou odpovědí…

Karel Greaber

Gearalt dočetl a zamrkal. Balík vzbudil pozornost i u profesorského stolu. Jako první tu byl Snape.

„Pane Callaghane, myslím, že jsme včerejší den mluvili o koštěti, žádné jiné objednávce," podotkl ledově Snape a pohlédl na balík.

„Ano pane… to je jen reakce na…" nestačil si vymyslet výmluvu, byl tu profesor Kratiknot.

„Óóó, výborně, dorazila vám pane Callaghane zásilka od pana profesora Greabera?" zapištěl profesor a Gearalt jen přikývl a Snape to ocenil dlouhým zpytavým pohledem.

„Och, pane profesore, mám zde pro vás také knihu. Jen jsem chtěl balík rozbalit až na koleji, abych to unesl," odpověděl jen a profesor se usmál.

„Skutečně, pro mě? Mno tak to bych rád hned viděl. Dovolíš mi Severusi půjčit si na chvilku tvého svěřence?" zeptal se profesor a Gearalt se zvedl a pohlédl na Snapea.

„Jistě, Callaghane, nezapomeňte, že máte za dvacet tři minut přeměňování s paní profesorkou McConagallovou," podotkl jen a Gearalt pohlédl na profesora kratiknota, který akorát sahal pro hůlku.

„Mohu sám, pane profesore? Zkouším, kolik unesu kouzlem… Wingardium Leviosa," pronesl jen a skoro nečekal na potvrzení. Začal na přikývnutí.

Balík se vznesl a letěl před Gearaltem.

Snape vypadal, jako by ho bolely zuby, zatímco Kratiknot vesele zatleskal a pobídl Gearalta k chůzi. Cestou se ho pokoušel nenápadně vyzpovídat, co stálo v dopise a protože mladík neměl co tajit, přečetl mu většinu dopisu a když přišli do profesorova kabinetu, malý mužík div neskákal radostí, když dostal vytouženou knihu.

„To je výtečné. Mám štěstí, že jste se objevil, pane Callaghane. Nebýt vaší zvídavé otázky, nejspíš bych tu knihu nikdy nedostal. Prosím, poděkujte za mě Karlovi za tento perfektní dárek. Sám poznáte, že tyto knihy se vám při pozdějším studiu budou hodit."

„Ano, pane profesore," usmál se Gearalt, hledě na hodiny. Měl ještě patnáct minut na to, dostat se na hodinu přeměňování. „Pane profesore, omluvíte mě? Potřebuji se dostat..."

„Ale jistě, Gearalte, běžte," pochopil rychle profesor. „A ještě jednou vám děkuji."

„To je přeci maličkost," zamumlal Gearalt a rychle se vytratil, snad aby ho profesor nezastavil s dalšími slovy díků.

Na přeměńování doběhl jen tak tak, protože ještě musel odnést knihy k sobě do ložnice.

„Co ti to tak trvalo?" zašeptal Draco, když usedli do lavic.

„Kratiknot div neprasknul nadšením, když jsem mu dal jednu z knih," odvětil mu rovněž šeptem Gearalt.

„Co to jsou za knihy?" ptal se Draco.

„Knížky o formulích, plus další přídavky, co se budou hodit u zkoušek, ale to bys nejdřív musel umět číst," zavrčel Gearalt.

„Hrome promiň," načepýřil se Draco. „Jo a mimochodem. Někdo vykradl Gringottovy, podívej, co jsme si s Theodorem přečetli, když jsi odspěchal pryč." Podal mu stránku Denního věštce.

„Nejsou Gringottovy náhodou nejbezpečnější bankou?" zeptal se Gearalt. „Náhodou jsou," potvrdil Theo, který se k nim naklonil přes lavici.

Profesorka zrovna peskovala Nevilla za jakousi chybu, co provedl.

„Jenže teď dostali na frak a je to celkem divné. Muselo tam být něco zatraceně cenného, aby se k tomu kdokoliv chtěl probojovat a ještě hůř, v tom trezoru nic nebylo." Opřel se zpátky o opěradlo, neboťprofesorka začala znovu obcházet třídu. Stále cvičili s kouskem dřeva a měnili ho na jehlu.

„Nevšimla jsem si, že byste pokročil, pane Callaghane," zastavila se u něj profesorka.

„Ehm," odkašlal si Gearalt. „Soustřeďoval jsem se." Profesorka pozdvihla obočí a pokynula mu rukou. „Tak tedy předveďte vaše soustředění!"

„Jo..." povzdechnul si Gearalt a pronesl formuli. Modlil se, aby se mu to povedlo.

Párátko se změnilo, dokonce dostalo správný kapkovitý, tvar jehly i s ouškem... Ale stále bylo dřevěné. Vlastně ne dřevěné, už se v něm rýsovaly nitky železa.

„Hmpf. Vidím, jak jste pokročil," odfrkla si profesorka a otočila se k němu zády.

„Čarodějnice," zamumlal Draco, co nejtišeji dovedl a Gearalt se ušklíbnul. Počkal, až profesorka odejde dál od něj a rozložil kus novin.

POSLEDNÍ ZPRÁVY O VLOUPÁNÍ U GRINGOTTOVÝCH Vyšetřovatelé se nadále zabývají vloupáním u Gringottových 31. července, připisovaný neznámému zlému černokněžníkovi nebo čarodějnici. Skřetové z Gringottovy banky dnes znovu zdůraznili, že neznámý lupič si nic neodnesl. „Trezor, který prohledal totiž jeho vlastník právě toho dne vyprázdnil. Ale co tam bylo, vám neřekneme, takže do toho nestrkejte nos, pokud víte, co je pro vás dobré," zahrozil mluvčí skřet banky včera navečer.

„Hm... zajímalo by mě, co tam bylo tak důležitého, že si někdo troufnul i na skřety," řekl tiše Gearalt a schoval si ústřižek do batohu. „Jenže to už asi nezjistíme. Jak to vypadá, někdo zajistil, aby se ta věc neukradla."

Draco přikývl. „Jenže stejně... Někdo u Gringottových... To je přeci hrůza! Co když bude někdo chtít vykrást i náš trezor?"

„A co by ti tam ukradl? Hromadu gelu na vlasy?" protočil oči v sloup Gearalt a raději se věnoval tomu, jak proměnit kus dřeva na kov.

Když po vyučování vycházeli ze třídy, vrazil do Draca zrzek.

„Nezapomeń Malfuji, dneska o půlnoci v Pamětní síni!" vytahoval se zrzek.

„Dneska? Nebylo to minule v sobotu? Chudáčku, to pak na astronomii nic neuvidíš. Nebo že by hvězdy přišly za tebou?" zachechtal se.

Ron znejistěl a Gearalt věděl proč. Nejenže se právě ztrapnil před posluchači okolo, ale na očích mu bylo vidět, že na atronomii zapomněl.

„Takže kdo bude tvůj sekundant?" provokoval ho Draco dál. „Za mě zastoupí Gery." Zrzek nabral ještě ohnivější barvu a rozhlédl se kolem sebe.

„Hermiona!" ukázal prstem na dívku, která leknutím málem upustila knížky.

„Na to zapomeň," odsekla. „Nehodlám porušovat školní řád!" hrdě zdvihla hlavu a odkráčela pryč.

Gearalt vyprskl smíchy.

„Vypadá to, že tvůj sekundant na tebe kašle..." Zrzek ze sebe přes rozpaky nedostal ani slovo a to vyvolalo další salvu smíchu u zmijozelských.

„Tak dobrá, Malfoyi, dneska v deset, v Pamětní síni!" dostal ze sebe konečně Ron.

„Salazare... Ta věčná pýcha Nebelvírských," blesklo Gearaltovi hlavou, ale musel uznat, že se zrzoun drží.

„Skvělé, takže dneska v noci," protáhl Draco. „Už se nemůžu dočkat!" S těmi slovy se všichni tři otočili a vydali se opačným směrem, než před tím Hermiona.

„Perfektní způsob, jak ubrat Nebelvíru body," nadhodil Gearalt.

„Jak to myslíš?" natočil Draco hlavu na stranu.

„Mno... než ho zabít – což bys mohl, o tvé výjimečnosti nepochybuju a odvaze taky ne," zapitvořil se černovlasý hoch, „ale představ si, že ho v pamětní síni nachytá profesor... řekněme náš kolejní ředitel... Jistě se nebude mít na co vymluvit, leda na to, že hledá cestu do atronomické věže. Což je v deset hodin brzo..."

„A jak to chceš Snapeovi říct?" vložil se do toho Theodor. „Zní to dobře, ale udělat to půjde hůř."

„Nemyslím si. Dnes po lektvarech musím za Snapeem kvůli koštěti, protože jestli mi ho do soboty nedodá, tak si asi budu muset pořídit křídla. Takže bych mohl prohodit slovo..."

Draco se zašklebil a zavrtěl hlavou. „Ty jsi ale parchant..." „Já?" opětoval mu úšklebek Gearalt. „Jak jsi na to přišel," sepjal ruce a pokusil se nasadit andělský výraz.

„Moc ti to nejde," rýpnul si Theo. „Hodíš se spíš na služebníka pekla…"

„Jojo, budu muset ještě trénovat," zamumlal Gearalt a dal se do smíchu.

Celý den pak přemýšlel, jak Snapeovi naznačit, co se chystá, ale když pak stál před dveřmi jeho kabinetu věděl, že se to vyvrbí úplně jinak.

Snape ho s otevřenou náručí samozřejmě nepřivítal.

„Co chcete, Callaghane?" zavrčel Netopýr.

„Ehm... přišel jsem kvůli tomu koštěti, pane profesore." „Co s ním?" Chtěl vědět profesor vyžívající se v Gearaltově nepohodlí.

„Ono... Potřeboval bych to nové koště na trénink, pane profesore," začal Gearalt. „Školní košťata jsou už zabraná a uznejte, že nemůžu trénovat na těch pro prváky. Možná by bylo dobré zajít za profesorem Brumbálem..."

„Pane Callaghane, pan ředitel má i jiné starosti než zařizování košťat studentům porušující školní řád. Měl byste trénovat na „košťatech pro prváky" jak jste je sám označil a snad si příště zapamatujete, co nemáte dělat."

„Ano pane profesore..." sklopil hlavu Gearalt, ale v duchu přemýšlel jak dál.

„Je snad něco dalšího, co byste mi chtěl říct?" zeptal se Snape a Gearalt zavrtěl hlavou.

„Ne... Vlastně ano, pane... Kouzelnické souboje jsou zakázané, že?" zeptal se nevinně.

„Jak to myslíte Callaghane?" povytáhl obočí profesor.

Gearalt se zatvářil vylekaně jako by prozradil, co neměl. „No, víte," začal, formuluje svá slova.

„Weasley Draca vyzval na souboj a já jsem přemýšlel, jestli se to smí, či ne," zalhal jemně Gearalt.

„Samozřejmě, že nesmí. Měli jste mě o tom informovat hned!" „Jsem rád, že to teď vím, nerad bych dostal další školní trest, ale myslel jsem, že pokud nás vyzval, pak se to smí..." Profesor na něj podezřívavě hleděl.

„Kdy se má konat ten souboj?"

„Dnes... Ještě před hodinou astronomie, v deset hodin. Četl jsem o kouzelnických soubojích v Dějinách Bradavic, ale nikde nebylo, že jsou zakázany teď. Nejsem si navíc jistý, jaká přesně kouzla bychom používali. Neumíme toho moc a tak..."

„Souboje jsou zakázané, Callaghene, ani na to nemyslete," spražil ho Snape.

„Předpokládám, že se chtěl sejít v Pamětní síni, že?" „Eh, ano pane... Nevíte, co teď mám dělat?" zeptal se a pokusil se neznít hloupě.

„Vy nebudete dělat nic a zůstanete až do hodiny astronomie ve své společenské místnosti a běda vám, jestli od tama vystrčíte nos. Své koště dostanete zítra ráno při snídani a teď už běžte, na rozdíl od vás, mám za chvíli další hodinu. Odchod!"

Gearalt se do společenské místnosti vracel s vítězným úsměvem. Nepodařilo se mu projevit se přesně, jak chtěl, ale i to stačilo k tomu, aby měl Weasley malér a zmijozelští pobavení.

A pobavení bylo. Už druhý den při snídani kolovala fáma o tom, jak Severus Snape nachytal Ronalda Weasleho po večerce v Pamětní síni. Ron, který viděl pouhý stín svého profesora prý tasil hůlku a křičel po něm urážky, za které by se ani Protiva nestyděl. Avšak poté, co Severus Snape vyšel ze stínu, Nebelvír se vyděsil a ve snaze utéct, zakopl o špičky bot brnění a skutálel se ze schodů. Nyní prý ležel na ošetřovně se zlomeným palcem a boulí na hlavě a Nebelvír přišel o padesát bodů za rušení nočního klidu.

O další pozdvižení se postaral Gearalt, před kterým opět přistál kolos Bubo Bubo a donesl mu balík protáhlého tvaru.

„Tak ses dočkal, co?" uchechtl se Theo a Gearalt protáhl obličej.

„Byl bych radši, kdych koště používal jen na úklid," odsekl a popadl k tomu přiložený pergamen s úchvatnou poznámkou:

Rozbalíte to u stolu a můžete si jít rovnou balit kufry, Callaghane.

Severus Snape

„Ten mě má ale rád," zamumlal Gery a Draco mu vytrhl papírek z ruky. Když si přečetl, co tam stálo, jeho výraz připomínal pětileté dítě, co dostalo hračku.

„Bwahahahá!" smál se mu. „Já tě lituju, Gery."

„Ty Draco, nakolik máš rád Weasleyho," otázal se Gearalt se zavřenýma očima.

„Co? Jej, ne, promiň Gery, nemyslel jsem to tak," zamumlal Draco a raději si přesedl na druhou stranu, vedle Thea. Ten se jen šklebil pobavený do hrnku čaje.

„Posero," dostalo se mu tiché poznámky od druhého hocha a bělovlasý mladík raději rychle dojedl snídani, aby mohl do Gearalta rýpat dál.

„Pohni, chci vidět co v tom je," pobízel ho.

„Ale já ne," zavrčel Gearalt.

Snídani však dojedl a dostat se do Zmijozelské společenky taky dlouho netrvalo.

„Pohni a nezdržuj!" péroval Draco. „Chci vidět, co je to za model." „Heleď, ty máš svoje koště. Beztak to bude nějaký Smeták5 nebo Košťál007, či jak to máte pojmenovaný."

„Taková košťata nejsou!" pleskl ho po rameni Draco a div ho nedotáhl za ucho dovnitř.

„Dělej, rozbaluj!" pobídl ho už i Theo, zvědavý jaké koště Gery dostal.

Gearalt uposlechl a obal byl během několika vteřin na zemi.

„Páni..." rozzářil se Draco. „Tohle ani není anglický koště..."

„Vážně a co to sakra je," zahučel Gearalt a nevěřícně si prohlížel něco, na čem měl nyní létat.

„To je MS-50-S – řada Mustang 50 – série Chytač... Speciální americká košťata pro Chytače!" nadchnul se Draco a popadl koště do ruky. Bylo celé černé s rudým koněm na rozšířeném hrotu – zřejmě značka společnosti, která košťata vyráběla.

„Já myslel, že Mustangy jsou jen auta," svráštil Gearalt obočí.

„Cche, auta," odfrkl si Draco.

„Mno a co je na něm tak super? Je to stejnej smeták cos dostal ty. Akorát má hezčí barvy," ucedil Gearalt a koště vytáhl celé a vyhodil do vzduchu před sebe, kde poslušně viselo ve vzduchu.

„Já tě s tím snad přetáhnu… vidíš tu ergonomii? Je to přesná kopie stovek nejlepších chytačů světa. Firma Mustang si zakládá na famfrpálových košťatech, speciálně pro posty. Chytačská, hráčská a odrážečská série. Navíc tohle je poměrně nové koště. Zrychlení má při správném ovládání lepší než Nimbusy a je houževnatější než zametáky v té dřevěné násadě je nějaký lehký kov," vysvětloval Draco a pohladil koště, které slabě zavibrovalo pod jeho dotekem.

„Aspoň není hnědé jako to tvoje a je černo rudé," zašklebil se Gearalt a Draco protočil panenky.

„A taky má daleko lepší proutky. Jsou z vrb přímo pěstovaných pro košťata. Vyosený konec je i více štíhlejší, než u anglických košťat. Víc než na stabilitu Mustangy hrají na rychlost a svižnost. Zrychlení máš tak drastické, že se mustangy používají jen zkušenými letci. Pro nováčky není. Navíc podívej na stupačky… pche, kam se na ně hrabou stupačky sériových Zametáků a komet…" rozvášnil se Draco a skákal kolem koštěte a Gearalt se zašklebil. „Skvělý… zkušení letci? No ten Snape mě chce vážně zabít co nejdřív… asi chce ušetřit. Taková… investice do budoucna," zapřemýšlel nahlas a Theo přikývl.

„Co je u toho?" zeptal se Thea.

„Příručka jak se starat o koště, nějaký rukavice… vypadá to na dračí kůži se znakem Mustang… a přídavné madlo na ruce ke špičce." Gearalt se podíval na věci, co vyndal Theo z balíčku, co zahodil Draco na zem, když koště rval s Gerym z papíru.

Po tom, co všichni prváci najeli do nových kolejí výuky se dlouho nedělo nic zajímavého. První týden absolvovali bez škobrtu všichni a tak to pokračovalo i další týdny. Nejlepší z prvních ročníků byla Hermiona Grangerová a jeden prvák z Havraspáru. Gearalt jim těsně šlapal na paty, ale to bylo jen proto, že některé předměty – třeba Historii prostě prospal, nebo pročetl. Profesor Binns mu naprosto zhnusil jakoukoliv touhu vědět, co bylo s minulosti. On a jeho věčné monotonní války byly šílené stejně jako škola sama.

Proplouvající duchové, mluvící obrazy a vypelichaná kočka Norissová děsili Gearalta na každém rohu. Vnitřní prostory hradu byly tmavé a kdykoliv z jejich zdí mohl vyplout duch a „nechtěně" vámi projít. Mluvící obrazy si člověka rády zastavily na pokec, snad aby se dozvěděly další drby a kočka Norrisová všechny skenovala kalnýma očima a po večerce hlasitým mňoukáním k sobě přivolávala školníka jménem Filch. Bylo ho většinou slyšet už z dálky, jak si pobrukuje něco o kotnících a mučidlech a v takových případech bylo opravdu dobré vzít nohy na ramena.

Prostory sklepení byly ohromné, pokud by to slovo mohlo vyjádřit tu spoustu chodeb, chodbiček a slepých uliček, které Gearalt stihl za dva měsíce pobytu na hradě najít. Do vyšších pater nadzemí si po večerce netroufal vyjít, protože tam číhalo ono chlupaté nebezpečí. Bylo záhadou, proč Norissová nečmuchala i dole, ale dokud tak nedělala, bylo to dobré. Jednou, tedy za jeden týden poněkolikáté, když Gearalta přistihla v prvním patře, ji Gery v odplatu přišlápl ocas a zavřel do brnění. Sám přitom utekl, aby se vyhnul Filchovu hněvu.

Tak plynul den za dnem, kdy se za světla učili a po nocích vyváděli vylomeniny. Málokdy Gearalt chodil sám – Draco a Theo měli stejný zájem dozvědět se o hradě nejvíc. Vraceli se do ložnic notně unavení, kolem jedné hodiny a ráno se jim nechtělo vstávat na vyučování. To ráno je přede dnem Všech svatých probudila vůně linoucí se celým hradem.

„Čuchám, čuchám dýňový koláč." S těmito slovy se Draco vymotal z peřiny a protáhl se. Gearalt se pousmál a rovněž vyskočil z postele. Den jim začínal dobře. Na snídani měli medový koláč s vanilkovou náplní, capuccino bez kofeinu, sladké tyčinky, po kterých se jim nelepily ruce. Ve vyučování ten den zvolnily. Profesorka McGonagallová jim ukazovala, jak proměnit jablko ve vyřezávanou dýni a Gearaltovi se skutečně povedla vynikající hlava Jacka O´Lanterna. Dostal za to pro Zmijozel pět bodů a pochvalné poplácání z Theovy strany, jehož pokus proměnit jablko v dýni zůstal opravdu jen pokusem.

Co bylo zvláštní – Hermiona Grangerová chyběla a Ron vypadal, jako by se měl hanbou propadnout do země. Gearalt zaslechl šeptandy holek, jak si vypráví o tom, že ta „mudlovská šmejdka Grangerová" brečí na dívčích záchodech u sklepení. Taky se dozvěděl, že rozcuchaná dívka utekla poté, co slyšela, jak ji Ronald a nerudně vypadající Zabini nazvali hnusnou šprtkou, která jim nikdy nedá pokoj. Dál Gearalt dívky neposlouchal. Nezajímaly ho školní klepy. Beztak se dívka zdržela někde v knihovně, nebo pro samé učení usnula ve tři ráno.

Vypustil Grangerovou z hlavy a raději se věnoval učení.

Profesor Quirell je nechal protentokrát procvičovat jenom Lumos a ohnivé kouzlo, které mělo zapudit nebezpečné tvory, kdyby se k nim nějací přiblížili. Gearalta to po několika úspěšných kouzlech přestalo bavit a netrpělivě čekal na moment, kdy zazvoní.

Když vešli do Velké síně na večeři, překvapila je výzdoba – na stěnách a na stropě třepetalo křídly tisíc živých netopýrů a další kroužili nad stoly jako nízké černé mraky, až se plameny svící v dýních komíhaly sem tam. Naráz se na stolech objevila sváteční jídla na zlatých talířích a hoši usedli k jídlu. Měli smažený květák a brambororu kaši, dýňový koláč, a spoustu spoustu dalších jídel.

Gearalt se zrovna napil ze svého poháru, když mu padl pohled na Nebelvírský stůl. Chyběla mu tam postava Grangerové.

„Hele, ty drby asi nelhaly," promluvil směrem k Dracovi.

„Cože?" trhl hlavou blonďák a Gearalt mu vysvětlil, co slyšel od Zmijozelaček.

„No co," pokrčil rameny Draco, „mě je to fuk, starat se o nějaké mudlovské šmejdy..." Otočil se zpátky ke svému jídlu, když se rozrazily dveře síně a do nich vpadl profesor Quirrel. Už z jeho pohledu se dalo vyčíst, že je něco špatně.

Sín ztichla a upřeně sledovala vyděšeného profesora, jak doběhl doprostřed síně a pak zůstal stát zaseklý v půlce pohybu, jakoby mu došly síly.

A pak do ticha síně ze sebe ztěžka dostal: „Je tam – troll je tam... - Ve sklepení je troll!" A pak se zhroutil na podlahu, kde zůstal nehnutě ležet.

V síni propukla vřava, jak se každý snažil překřičet souseda.

„Ticho!" zahřměl přes to všechno profesor Brumbál.

„Prefekti odvedou každý svou kolej do společenských místností!" nakázal razantně a během okamžiku se vedle nich objevil Luhatchovich.

„Slyšeli jste ředitele. Držte se pohromadě a následujte mě!"

„Troll? Tady? Jak se sem sakra dostal?" ptal se Draco tiše.

„Nejspíš ho sem pustil Protiva," mínil Theo.

Protiva bylo školní strašidlo – škodolibý mužík, který rád prováděl neplechu.

„To pochybuju. I Protiva ví, že trollové jsou nebezpeční, zavrtěl hlavou Gearalt a jak tak míjeli skupinku nebelvírských, všiml si, že Hermiona stále chybí a zrzek právě mizel na opačné straně chodby, než kudy mířili ostatní.

„Hele... Weasley se ze sebe pokusí udělat hrdinu, nechá se sežrat!" zasmál se Gearalt.

„Nebuď blbej. Trolové lidi nejedí!" odfrkl si Draco.

„Jo a ty už se s ním potkal?" setřel ho Theodor.

„Myslím, že bychom měli jít za ním, nebo se tomu magorovi něco stane!" „Tak ať," pokrčil Gearalt rameny. „O jednoho zrzka míň, žádná škoda!" dodal Draco

„Mysli trochu," oponoval Theo. „Oni neumí takřka nic a já jsem vás naučil pár učitečných kouzel, který dokážou s trochou šikovnosti zabít člověka. Navíc, Nebelvíři nám budou zavázaní a to se stává málokdy. V případě nouze na ně budeme mít velkou páku!"

„Cože?" Zvednul obočí Gearalt. „Jak to myslíš s těmi kouzly?"

„Myslel sis, že Impedimenta je kouzlo na létání, nebo co? Když vložíš magii do hůlky a cíleně ji pošleš na nějaké místo, tahle kletba člověka nejen odhodí, ale tím, jak ho trefí na to určené místo – třeba srdce, dokáže to u něj vyvolat jeho zástavu."

„Počkej, pomalu, tohle nechápu," brzdil ho Draco.

„To je jedno, prostě pojďte!" usekl to Theo a všichni tři se při první příležitosti vypařili.

„Uvědomuješ si, že kouzla, co platí na lidi, neplatí na troly? Mají přece hodně tvrdou kůži a tou kouzla neprojdou!" mluvil o překot Gery.

„Jejich slabina je v očích, puse a nehtech!" informoval je Draco a sklidil tak dva obdivné pohledy. „Četl jsem to v knize," zamumlal, červenaje se.

„To je dobré vědět," ocenil to Gearalt. „Měl bys číst častěji. A ví vůbec někdo, kam běžíme?"

„Jo," kývnul Draco znovu. „Za chvíli tam budeme. Tuhle část jsme už přeci několikrát prošli."

A měl pravdu. Ještě dvakrát zahnuli za roh a pak ho spatřili...

„A hele... Vlezlýho brácha!" vyrazil ze sebe Draco „Nějak jim to přerostlo!" ohnul se Gearalt v pase, jak se smál.

„Moc ho vykrmovali... proto jsou teď tak chudí," zavrtěl hlavou Theo.

Troll byl dvanáct stop vysoký a měl matnou, žulově šedou kůži. Celé tělo bylo neforemné, bujné a nahoře měl posazenou malou hlavu s hustou kšticí rozcuchaných zrzavých vlasů.

Měl krátké nohy a ploská chodidla, zatímco jeho ruce byly dlouhé až k zemi. V jedné z nich držel dřevěný kyj, který právě zvedl nad hlavu. Teprve teď si trojice všimla dvou malých postav u jedné ze stěn. Byla to Hermiona, která se snažila vzkřísit zřejmě omdlelého Rona.

„Jseš si jistej, že to není zapíraná sestra?" nadzdvihl obočí Draco, když si ho pozorně prohlédl.

„No nevim, zjišťovat to nebudu!" okamžitě zareagoval Nott.

„Na mě se nedívej, mě to nezajímalo!" bránil se Gearalt. „Byl to tvůj nápad, Gelová hlavo, zjistit si to sám!"

„Fajn, vsadíme se... Ten, kdo po něm vypálí kouzlo jako poslední, nebo se netrefí, to zjistí!" oznámil spokojeně blonďák.

„To neplatí... já v tom nejedu!"

„Ticho!" okřikl je Theo. „Draco, ty ho-ji-TO odlákej. Od nich... Dělej rámus, nabo tak něco... Gearalte... Miř na oči. Používej, co chceš, zvládneš to a já jdu pro toho debila a šprtku tam. Nevypadají dobře."

„Hej... Hej ty! Weasley starší!" začal hulákat Draco z plna plic a s hůlkou v ruce. Troll se zasekl a zůstal stát i s napřaženou paží ve vzduchu. Jeho hlava se pomalu otočila směrem k poskakujícímu Dracovi.

„Jo tebe myslím, ty zrzavá palice!" lákal ho. Obluda udělala krok směrem k němu.

„Pokračuj, Draco, myslím, že po tobě jede," zahulákal Gearalt a šlehl po něm prvním kouzlem, co ho napadlo.

„Igactis!" Kouzlo trolla zarazilo a vzápětí rozzuřilo. Namísto toho, aby se soustředil na Draca, vyrazil proti Gearaltovi.

„Do háje! Theodore dělej! To byl sakra nápad, zachraňovat ufňukanou ženskou a rádoby hrdinu!" zařval Gearalt.

„Sakra! Impedimenta!" Soustředil se na oko a se vší silou od sebe poslal vlnu magie. Troll se zapotácel, upustil kyj, který dopadl těsně vedle Draca a chytil se za oko.

Theodor mezitím táhl Hermionu do bezpečí.

„Pojď a nedotýkej se mě, buď tak laskavá... Dost že vleču toho hrdinu," prskl na ni. „Radši mi s ním pomoc. Co si sakra myslel! Může být rád, že je v bezvědomí! Co si sakra provedl?" ptal se rozčileně a poprvé se na Hermionu podíval.

Dívka byla bílá od omítky a kusy porcelánu a po spánku ji stékal pramínek krve.

„Hergot, cos dělala? Tos na tom záchodě potkala Smrtijeda nebo co?" „Mno... já..." dostala ze sebe dívka zprvu. Zdála se být opravdu vyděšená.

„On mě Ron šel varovat... chtěli jsme se schovat, jenže on vešel za námi na ty záchodky a pak... Ron uklouzl po rozlité vodě, protože troll po mně házel kusy umyvadel... a pak Ron uklouzl po vodě a omdlel... Tak jsem ho odtud musela dostat a asi mě něco trefilo, protože dál si nic nepamatuju..." zakončila dívka, evidentně byla dost zmatená.

„Mno super... Spát se ti nechce?" zeptal se ji, ale nevypadalo to, že by vnímala, na co se jí ptá. „To je ještě lepší! Nebelvíři jsou fakt blbí! Stříbrnej Zmijozel!" zavyl Theo a zamával na Draco. „Pojď mi s nima pomoct, nebaví mě je táhnout!"

„Ferela!" zařval Gearalt už poněkolikáté a konečně se mu povedlo trefit trolla do nehtu. Obluda okamžitě ztuhla a pak začala vydávat kvílivé zvuky a třást se.

Stále to však vypadalo, že má dost elánu, protože se po Gearaltovi natáhla jednou rukou.

„Tak to ne! DESECTIO!" zakřičel zplna hrdla a nepřirozeně jemně švihl zápěstím směrem k trollovým očím.

Kletba vykonala své – zasáhla citlivé trolovo místo, přeřízla oči i lebeční kost a zastavila se v půlce hlavy. Troll se zapotácel, udělal dva kroky vzad a pak se ošklivým skřekem skácel na podlahu, přičemž ohodil čtveřici stojící pár metrů od něj svoji krví a slinami.

„Tak," přikývnul Gearalt. „Nenechám se sbalit nikým z Weasleyů!" Zastrčil si hůlku do kapsy a vyrazil přes chodbu ke svým spolubydlícím.

„Teď si můžeš prozkoumat, jestli to je holka," kývnul směrem k trollovi. Draco ho nevnímal a šokovaně si prohlížel zašpiněnou uniformou.

„Za tohle ho zabiju," vydal ze sebe. Theo sledoval ale Geryho s jakýmsi respektem v očích. Hermiona jen zírala na všechnu tu krev.

„Pozdě, předběhl jsem tě!" konstatoval Gearalt. „A měli bychom jít, než sem dorazí učitelé."

„Nemůžeme je tu tak nechat!"

„Ale ano, můžeme!" nesouhlasil Gearalt.

„Řekne to na nás!"

„V tomhle stavu? Budou si myslet, že mluví z cesty a pokud by přeci jen začala..." Otočil se k Hermioně.

„Slyšíš mě?" zeptal se jí a dívka se k němu natočila. Zírala na něj a klepala se jí brada.

„Cekneš o nás a všude po škole rozhlásím, že jste se tu s Vlezlým muckali!" Theodor i Draco se zatvářili znechuceně a dokonce i u Hermiony zaregistroval stav zděšení.

„Jak to vysvětlíš, to nechám na tobě! A opovaž se někde ceknout, Grangerová. Nemáš důkaz, že jsme tu byli..."

„Pojď Gery a nevykecávej se," zasyčel na něj Theo a všichni tři se notně zašpinění rozběhli chodbou pryč, aby pak za rohem uslyšeli: „Slečno Grangerová! Jsem zvědavá, jak mi to vysvětlíte!"