„Tohle už je podruhé v jednom měsíci, co tě musím vyplácet z vazby." řekne Mycroft chladně, když ze dveří policejní stanice vyjde vysoký a vychrtlý mladík s kudrnatými vlasy a krátkým strništěm.

„Tak mě nevykupuj." nadhodí Sherlock unaveným hlasem a zívne.

„Mohl bys být čímkoliv chceš a je z tebe feťák." povzdechne si Mycroft.

„Alespoň nějaká škatulka, kde jsem dobrovolně." ušklíbne se Sherlock trochu posměšně.

„Ty se tím snad chceš chlubit?"

„Proč ne?" rozhodí Sherlock naštvaně rukama. „Označení feťák jsem si vybral dobrovolně. Další moje charakteristiky jako je pošuk, psychopat a úchyl jsem si rozhodně nevybíral."

„A kvůli tomu jsi s tím začal?"

„Ne, našel jsem si jiné důvody, neboj." odsekne Sherlock a založí si ruce na prsou. „Budeme tady ještě dlouho plkat, nebo mě zavezeš domů?"

„Jestli se mnou pojedeš domů, tak půjdeš na odvykačku." řekne Mycroft vážně a upřeně se na bratra dívá.

„Nechci na odvykačku." zamračí se Sherlock.

„Ty drogy tě zabíjí, Sherlocku." řekne Mycroft ustaraně a přejde o krok blíž k bratrovi. „Nebo už ti poškodily mozek natolik, že ti to nedochází?"

„Já vím, co mi to dělá, neměj strach. Nejsem idiot." odsekne Sherlock naštvaně. „Ale drogy jsou to jediné, co mi aspoň na chvíli dovolí zapomenout na-" zarazí se v polovině věty a uhne pohledem do strany.

„Zapomenout na co?" zeptá se Mycroft s vážným výrazem ve tváři.

„Vykašli se na to." namítne Sherlock, ale na bratra se nepodívá.

„Nevykašlu se na to, jak ty říkáš." hádá se Mycroft. „Chci vědět, z jakého důvodu začal můj geniální bratr brát drogy a zůstal u nich. Na co chceš zapomenout, Sherlocku?"

„Na to, že existuju." odsekne Sherlock a lehce zrudne.

„Cože?" zarazí se Mycroft nechápavě.

„Podívej se na ty lidi okolo." řekne Sherlock tiše a na bratra se nepodívá. „Všichni mají své partnery, děti, přátele, práci, koníčky, mají své důvody pro to, aby ráno vstali a žili. Já ne. Všechno mě hned začne nudit, protože vše je pro mě příliš otravné a primitvní. Ty máš aspoň ty svoje mocenské hry, i když z tebe mají někteří obavy. Mě se lidi buď děsí nebo jim jsem odporný, protože nejsem jako oni. To mě nebaví, ale drogy to dokáží vymazat. Sice jen na pár hodin, ale lepší něco než nic."

„Pojď na odvykačku." řekne Mycroft tiše.

„A k čemu?"

„Protože nemíním jednou rodičům vysvětlovat, že jsi umřel na předávkování. A protože je ti sotva sedmnáct. Na opravdové znechucení světem a lidmi ti chybí dost roků a zkušeností." odpoví mu Mycroft.

„Chceš mi slibovat světlé zítřky plné přátel a zábavy?" zeptá se Sherlock pohrdavě, ale pak se zatváří sklesle. „Víš, že se to nikdy nestane."

„Budoucnost se nedá předvídat." namítne Mycroft.

„Jenže některé věci patří do říše fantazie a tohle k nim patří taky." řekne Sherlock s železnou jistotou, i když se netváří zrovna nadšeně.

„Pojď se mnou domů a na léčbu." řekne jen Mycroft klidně.

„Bože, ty s tím nedáš pokoj, že ne?" protočí Sherlock oči.

„Ne." zavrtí Mycroft hlavou. „Jsi můj bratr a já si o tebe pořád dělám starosti."

„Seš otravný." odsekne Sherlock. „Kde máš aspoň nějaké auto?"